DMD č. 12. pro 12. 4. 2013. Téma: Otisk

Irena propalovala Jessieho vražedným pohledem. Bezvýsledně.
Culil se a mačkal spoušť foťáku na smartphonu, využívajíc její omezené pohyblivosti.
Zhluboka nadechla a napočítala do desíti. „Byl bys tak hodný a vytáhnul mě, prosím?“ zeptala se ho slušně s poněkud zubatým úsměvem.
Zavrtěl hlavou. „Musím počkat na ostatní… abys to tady zbytečně nerozválela,“ odtušil hyenodlak, v hrdle mu zabublalo náznakem zachechtání.
„To není legrační!“ zaprskala. Zaškrtit ho nemohla, zabořená byla dost hluboko.
Pitomé staveniště, pitomý upír, pitomý hon na Selen.
„Hele, alespoň tady po sobě necháš něco dalším generacím.“
K čemu jim bude otisk její zadnice v betonu, to raději nechtěla vědět.

Hořícím lesem běžel vlk. Již mu chytaly i ty poslední chlupy a on se jen zmohl na panický útěk tam, kde tušil jezero. Skutečně tam bylo. Třpytilo se v měsíčním svitu a na hladině se odrážel oheň. Jeho běh se ještě zrychlil a nakonec skočil.
Čekal, že dopadne do ledové vody. Zmýlil se. Čumákem narazil na něco tvrdého. Nevěděl, co to je, ale ten šok už pro něj byl příliš. Naposledy vydechl a opustil tento svět.
Již nikdy se nedozvěděl, že po jeho hořícím těle něco zůstane. Od té doby se totiž Lochneska mohla pyšnit na boku krásným otiskem vlka.

Kašpar se ráno probudil s příšernou kocovinou. Byl sám, místo vedle něj bylo prázdné a studené. Krom toho chyběly ještě jeho boty. Potácivě vstal, celé tělo bolelo. Celé. Tváře měl ulepené od slz, ruce odřené.
Venku ho uvítala pustá ulička. Vítr foukal trochu studeně, ale docela ho uvítal, protože mu chladil bolavou hlavu. Blátivými uličkami se motal po paměti, na několika rozích dávivě zvracel. Na Rynečku zakopl a málem si rozbil hlavu o kamennou obrubu studny. Chvíli poté spadl na dveře komůrky. Věrný druh Miešek ho dotáhl dovnitř, umyl a převlékl. Nikdy se nezeptal, kde přišel ke kousanci na zádech.

"Áha! Otisky prstů!" Zvolal malý, obtloustlý mužík v bílém plášti.
"Kde?" Zeptal se jeho kolega Vševyšetří. "Ehm," Na to malý mužík když slezl z chodidla mrtvé obryně."Na krku."
"Vážně? V tom případě je příčina smrti jasná. Už zbývá jen zjistit kdo to byl. takže odeberu vzorek a porovnám ho s otisky celého Ankh-Morkporku!"
"No, tedy ehm, jaksi ano." Řekl malý muž a Vševyšetřovy se zdálo, že se ošívá.
"Je něco v nepořádku?"
"Co? Ach, ne, všechno v pořádku."
Po týdnu práce mužík vybuchl:"Já jsem vrah! Ta obryně ještě žila a já ji uškrtil!"
V tom na dveře zabouchala palácová garda.

Cesta z Kamelotu do Kaledonie, a vlastně i kamkoliv jinam, měla tendenci se táhnout, a tak ji Edvin trávil přemýšlením.
Proč vlastně pořád dodržuje všechny zásady cestovatele časem? Do událostí už se nechtěně zapojil, tak proč neovlivnit historii i výrazněji a nezanechat po sobě něco hmatatelnějšího? Stejně tu nejspíš uvízne na věky, co se může stát, krom toho, že pak nebude moct vrátit sám sebe v čase, aby mohl zachránit vesmír, čímž přeruší cyklus a multiversum asi imploduje? Kůň náhle zavrávoral, poslal jezdce k zemi a bylo po úvahách.
Edvin zaklel, vyklepal si z vlasů bodláky a šel vynaleznout podkovy.

Krajinou sa rozľahlo zúfalé vytie. Mladý vlkolak si nutne potreboval vyvetrať hlavu. Bežal lesom, mrštne sa vyhýbal prekážkam, občas z prebytku energie vyvalil strom. Nakoniec dobehol na vrchol kopca a zastavil sa nad kamenným previsom. S jazykom visiacim z tlamy sa prudko vydýchaval. Jeho dokonalá srsť sa leskla v slnečnom svite.
Toto bolo jeho najhoršie ráno. Toľko si toho odtrpel, toľko náreku, bolesti a odpierania. Celú svoju existenciu zasvätil jednej osobe a svorka sa na ňom bavila. Aby bol na smiech úplne všetkým „imprintol“ sa na novorodenca. Ale prečo, dopekla, musí prežiť zvyšok života s niekým, kto sa volá Renesmee?

Když se mi služebnictvo pošklebovalo, předsevzala jsem si, že jednou budu rozkazovat já.
Když mě matka přehlížela, slíbila jsem si, že jednou budu zářit já.
Když mě otec zavřel do šedi kláštera, umínila jsem si, že chci žít na výsluní.
Když se mě snažili předělat podle cizích představ, rozhodla jsem se nikdy se nenechat zlomit.
Když mi poroučeli, těšila jsem se na to, jak bude jednou rozhodovat jen má vůle.
Mají se všechny sliby, rozhodnutí, plány, moje já, rozpadnout v prach pro ten cejch, který mě teď pálí na rameni, v mozku, v duši?
Nikdy.
Vstanu z popela jako fénix.

Objal ji a špičkami prstů pomalu a zkoumavě přejel po její pokožce na zádech. Zachvěla se, ne zimou, ale poznáním, že ona sama ráda dělá to stejné. Poznával její tělo něžnými dotyky a ona najednou měla pocit, jako by ji objímal člověk, který je její druhou polovinou.
Zavřela oči a položila si hlavu na jeho hrudník. Jeho tělo bylo příjemně teplé; potlačila nečekané dojetí, když si uvědomila, že on je možná otiskem její duše. Že k sobě patří, tak jako dva zapadající kousky skládačky.
Ale najednou se otřásla chladem, když ji napadlo, že pro něj to nemusí vůbec nic znamenat.

Tamara se lhostejně zadívala na mladého Sergeje Pavloviče.
„Tamaro Ivanovno... já vím, že to neodpovídá tradici... chtěl bych, abyste si ještě před formálními zásnubami přečetla můj deník...“
„To není nutné,“ odpověděla pevně. „Oba jsme už v životě poznali lásku... a zanechala a nás svoje stopy, které nic nesmaže.“ V jejím hlase zazněl žal. „Ale považuji vás za čestného muže, a odmítám věřit, že by mě cokoliv z vaší minulosti mohlo přesvědčit o opaku.“
„Co když... jsou jisté širší souvislosti...“
„Ty ať posoudí Bůh. Mě nezajímá pravda, Sergeji Pavloviči. Jen důvěra.“
"Pak tedy... Tamaro Ivanovno, rád bych vás požádal o ruku.“

Přečetla si mockrát, že začínat si se ženáčem je nesmysl, věděla, že „manželka mi nerozumí“ je jen fígl, a tušila, že i v jejím případě to dopadne špatně, ale co kdyby? On byl skvělý, měl charisma, a že byl trošku starší, vůbec nevadilo; naopak svým nadhledem a zkušenostmi zastiňoval všechny mladíky, kteří se okolo ní motali. Prožili spolu nádherný půlrok, večery a ukradené víkendy, jenže pak je zahlédla známá jeho manželky. Dnes to s ní přišel ukončit, a i když se snažila jak mohla, po nádherném a vášnivém milování řekl definitivní sbohem. Zbyl po něm jen chladnoucí otisk na polštáři.