Moje články

Po tom, co mi ten muž udělal, jsem si myslela, že jsem mrtvá. No, je pravda, že v jistém slova smyslu mrtvá jsem. Spíš nemrtvá. A vůbec mi to nevadí.Naopak.
Dalo by se říct, že jsem noční tvor. V mýtech to tak bývalo – upíři vylézají v noci, slunce je dokáže spálit. To ale není pravda. My na světle záříme.
Také by se dalo říct, že mým postavením jsem něco jako princezna. Princezna gardy a svého vůdce. Volterru je můj domov a nikdo mi ho nevezme. Nikdy.
To samé platí o mém vůdci. Miluji ho nadevše a to se nikdy nezmění.

téma: Kluci nepláčou
Fandom: Upíří deníky(seriál)
Slzy smutku byly pro mě neznámé. Nebrečel jsem, když jsem si myslel, že je Katherine mrtvá. Nebrečel jsem, když si Elena vybrala místo mě Stefana. Ani jsem neuronil slzu nad tím, co potkalo Vickie a Caroline.
Kluci přece nepláčou. I když jim je něco přes sto padesát. Ale na každého to jednou přijde. A na mě hned dvakrát.
Poprvé to bylo, když jsem Eleně řekl, že jí miluji. Bohužel jsem jí musel vymazat paměť, a tak si nic nepamatuje.
Po druhé to bylo, když jsem smrtí musel pomoci člověku, se kterým jsem si rozuměl. Budu na tebe vzpomínat, Rose. Navždy.

Chlad mě objímal svými pevnými pažemi a prostupoval do každičké buňky mého těla.
Veškerý vztek, strach, smutek a zoufalství, které mě naplňovalo, po několika měsících utrpení zmizelo a mě naplnilo štěstí, radost a svoboda.
Najednou jsem všechno chápala. Už mi nevadilo, že mě opustil kvůli jiné, ani že jsem ztratila celou svojí rodinu. Vím, zní to divně, ale byla jsem se vším smířená. Věděla jsem, že toto rozhodnutí je pro všechny to nejlepší.
Zničehonic se kolem mě rozprostřelo teplé světlo a já se objevila v bílé prosluněné chodbě. Kráčela jsem s nataženou rukou vstříc zdroji světla. Světla na konci všeho.

Položil bezvládné tělo dívky na velký lesklý stůl podobný pitevnímu. Ruce jí přivázal silnými koženými řemeny, aby s sebou při jeho práci neškubala.
Když byl s prací hotov, pár pohyby rukou dívce navrátil vědomí.
„Co ode mě chcete?“ zeptala se a pokoušela se z řemenů vyvlíknout. Marně.
„Tebe,“ řekl prostě, a když si všiml jejího výrazu, zasmál se.
„Nechci tě znásilnit. Chci něco víc.“
Zaklonil jí hlavu a sehnul se k jejímu uchu. Voněla sladce.
Poté už nic nevnímal. Svými zuby protrhnul tenkou kůži, která chránila krční tepnu a spokojeně začal sát. Jeho potřeby nebyly stejné jako lidské. Byly zvířecí.

A/N: Je na reklamu na auto, všichni poznají na jakou. :D
„Lacia 2011, poprvé,“ rozezní se.
Vše začíná autem jedoucím městem. Luxusně oblečená žena se pohrdavě usměje na kolemjdoucí a muž si užívá jízdu.
Zaparkují před prodejnou Renault, kde oba vystoupí z vozu a žena se zavěsí do svého partnera.
„Doufám, že jste si projížďku užili,“ zavolá na ně přicházející prodávající s milým, ale hraným úsměvem.
„To ano,“ řekne žena a muž jí doplní „Skvělé auto. Kolik stojí?“
„239 900Kč.“
„Kolik?“ Zeptá se nechápavě muž.
„Ehm... I má kabelka je dražší,“ řekne žena, chytne svého muže a společně odcházejí.
„Á, stop! Skvělá práce, sjedeme to ještě jednou,“ ozve se za kamerou.

Měla jsem od svých partnerů všechno, na co jsem si ukázala. Nezáleželo jim, jak drahé ty věci jsou a jestli to jsou boty, kabelky, šaty nebo auta, zaplatili mi za mé tělo cokoliv.
Milovala jsem svůj život a nehodlala s ním přestat. I přes všechnu bídu, která mě na mé cestě potkala.
Přešla jsem po silnice a vydala se kolem hospody, ze které se do noci linula slova pro mě tak známé písně:
„Říkaj že není žádná Marion, že není ctnostná, kurtizána.
Že jsou jen stíny, ona a on, že jsou jen noci a rána.“
Jo, to byl můj život.

„Co si o sobě Potter myslí? Pottere, sem, Pottere, tam!“ rozčiloval se Draco, jako každý večer.
„Nevšímej si ho. Nestojí za to. Vesmír je dost nekonečný na to, abys ho až vyjdeme přestal potkávat.“ Odpověděla mu Pansy. Draco jen něco zamumlal a otočil se k ní zády.
„Draco?“ zašeptala.
„Hm?“
„Já jen... že tě mám ráda,“ zašeptala Pansy a Draco se na ní usmál. Lehce jí pohladil a políbil na rty. Rozloučili se a on odešel pryč.
Pansy nechal o samotě. Nevěděl, že za ním nepřišla kvůli Potterovi. Chtěla mu říct, že v budoucnu nebudou jen oni dva, nýbrž tři...

„Co všichni na tom plesu maj?“ zeptala se Hermiona u snídaně.
„Copak ty se netěšíš? A ty Harry?“ zeptal se Ron s nadšením.
„Proč bychom se netěšili?“ řekla Hermiona, nevšímající Harryho snahy zasáhnout.
„Jen nechápu, proč se to tak řeší. Stejně nemám s kým jít,“ řekla a sklopila hlavu.. „Já také s nikým nejdu. Nechtěla bys jít se mnou?“
„Proč ne. Musím ještě do knihovny, ahoj,“ řekla a zmizela.
„Nevadí jí, že jsem ji pozval? Nečekala to třeba od tebe?“ řekl Ron.
„Nemusíš se bát. Myslím, že to tak chce,“ odpověděl mu Harry.
Nemyslel si to. Byl si tím jistý...

Seděl opřený o strom nedaleko jezera, přesně tam, kde sedával před mnoha lety jeho otec, a díval se za odcházející rudovlasou kráskou. Neměl se s ní rozcházet. Ale musel.
Připadal si pitomě. Nebo jako někdo, koho vykopli jako prašivého psa.
Vedle sebe zahlédl hnědou barvu klobouku ležícího ve křoví. Měli toho spolu hodně společného.
„To jsme to ale dopracovali, kamaráde,“ zašeptal jeho směrem a teprve teď si uvědomil, že mu je povědomý. Všude samé záplaty, někde děravý, někde plesnivý… Ale jinak vždy věrný a spolehlivý.
Popadl ho a rozešel se k hradu. Na začátku příštího roku ho zaručeně budou potřebovat.