Moje články

Né, dneska vaří Jarda svíčkovou! Nechápu tenhle jeho páteční rituál, jím to jenom abych ho neurazila. Na šetrný naznačování nikdy nemám sílu a celý to do sebe vecpu. Musim si koupit nějaký pečivo, abych to měla čim zajíst. Fuj, to je pach. "Ahoj Jardo!" "Ahoj lásko!" odpovídá zpěvně, "udělal jsem trochu svíčkový, dáš si?" Zastavila jsem se .
Proč se mě vždycky zeptá? Mám snad na výběr? On se přímo vyžívá v mém "ano, drahý", v mém slitování. Citový parazit. Víš co? Má se říkat pravda, nebo ne? Ať už je jakákoliv. "Ne." vyhrkla jsem
Překvapená nevinnost jeho pohledu mě udeřila.

Vážený pane Knihaři, tímto dopisem odpovídám na Vaši stížnost podanou ke dni 25.2.2018. Jelikož je formulována poněkud nepřehledně, dovolte mi ve zkratce Vaši stížnost shrnout. Vaše osoba se domáhá práva na mojí osobě z důvodu údajného napadení Vaší osoby hlídacím psem, jenž to patří do vlastnictví mé osoby. Dle Vašich slov je pes vysoce nebezpečný a jako takový by měl setrvávat uvázán a ideálně s náhubkem. Rád bych Vás ale upozornil na jednu nedokonalost ve Vaší stížnosti, totiž, že jste byl před potenciálním ohrožením varován nápisem "Pozor, kouše," nehledě na to, že nemáte co dělat na mojí zahradě...

Jedinej logickej důvod pro to, abych zůstal sedět. Jedinej! A já si tady hovim a svádim to na všechny okolo. Jeden člověk se postaví a vyletim ze sedadla s rukama nad hlavou. Chtěl bych křičet a bušit pěstma, ale dál se krčim ve své pohodlné pozici pozorovatele. Kdo sleduje a nekoná, nejenže je zbytečný, ale ani nevyužívá příležitostí, kterých se mu dostalo. Je mi ze mě zle. Mučím se svými myšlenkami a té nejhorší z nich ani nedovolím, aby mě napadla. Snažím se. Je to ale nerovný boj, pohltila mě. Vím, že ten jeden člověk. Ten jeden člověk jsem já.

Sledoval jsem z povzdálí toho člověka, měl na sobě hnědý klobouk a režnou košili. Tvářil se poněkud unaveně, právě se pokoušel domluvit s jistým obchodníkem. Už mi zbývalo jen posledních pár chvil, po jeho odjezdu by bylo pozdě. Přiblížil jsem se, abych slyšel jejich rozhovor. Zřejmě to byl jeho známý. Rozprávěli o daňovém přiznání. Čas běžel a byli jsme na žalostně špatném místě. "No tak ať to máme rychle za sebou!" loučil se konečně majitel podniku. "Hele já to vidim, že se na to letos vy*eru. Stejně dneska umřu..." Zůstal jsem stát na ulici, sám, s těžkou zbraní v kufru.

Vykreslím ti celý život a ty mi uvěříš, nebudu ti lhát ani nic zapírat a ty se ztratíš v mých upřímných slovech. Řeknu ti všechno od začátku do konce, můžu i naopak, jestli ti to uvidím na očích. Budu se na tebe koukat a ty neuhneš pohledem. I kdybys chtěla. Počkej na poslední výstřel, pak můžeš usnout. Budeš spát s otevřenýma očima a já ti ukážu svět, myslela sis, že ho znáš. Neznala jsi.
A potom odejdu, tiše a znenadání. Jenom mě doběhne, tvé tiché zavolání. Smutné je loučení jednoho člověka. Mraky se odtáhnou a vítr utiší žár letního slunce.

Vždycky jsem se tam rád procházel. Nebylo to nijak úžasné místo, možná mi přišlo i líto, když jsem tam došel. Poslední odbočka nahoru, na malý kopeček, kolem rezavé cedule: "zákaz skládky" a už jenom kousíček otevřeným lesem. Bylo pro mě neuvěřitelně důležité, abych tam zašel. Pokaždé, když jsem se stavil. Ta šedá cestička, někdy zasněžená, někdy s potůčkem vody, někdy suchá a křupavá. Procházím se tam dneska a koukám se na svět pořád stejnýma očima, v hlavě mi běží časopis s legoroboty a houkající vláček. Pozor na štěkajícího psa! Musím to stihnout než bude večeře, tak mě omluvte, já běžim.

Měl toho plnou hlavu. Nedokázal tomu uvěřit. V práci to je něco jiného, tam se to jednou stane každému, ale tohle bylo něco úplně jiného. Rodina stála mimo to všechno. Vřel v něm vzek, hlavně na sebe samotného. Zatkli jeho dceru a on ani nevěděl proč. Jakmile mu žena zavolala, vyrazil, jel rodinným autem, bez šoféra. Když vběhl do policejní budovy, nevšímal si udivených výrazů starých známých. Jeho dcera seděla na posteli v pokoji pro zadržené osoby, měla šrámy na rukou a jednu obzvlášť nepříjemnou na tváři. Matka stála bez výrazu u ní. "Urážel naší rodinu." Jeho oči upustily slzu.

Poklidně jsem zastřihávala vlasy jednoho pána. Vánek si pohrával se závěsy a nic nenasvědčovalo tomu, že do místnosti někdo vtrhne a bude po mě cosi vyžadovat. Byla to moje kolegyně. "Eli, pojď prosim na chvilku ke mě." "Nemůže to chvíli počkat?" odpověděla jsem s posunky směrem k zákazníkovi. "Jenom na chvilku," naléhala. Když jsem se mírně otrávená omluvila gentlemanovi, zavedla mě k počítači.
"Tady mi přišla tahle nabídka." Ke každým třem nůžkám jedna zadarmo. Po krátkém přemýšlení jsem se vrátila k pánovi.
"Je mi to opravdu líto, ale asi to budeme muset dokončit někdy jindy. Máme tady nějaké technické potíže."

"...Takže v netopýří hodinu ve skladě?"
"Potvrzuji, měj se Gladiátore."
Ťuk ťuk-ťuk bouch ťuk, cink. Lihař nedůvěřivě trhl hlavou ke dveřím, pomalu se zvedl a obešel místnost. Přiložil ucho k veřejím. "Promiň, spadl mi na zem nůž." Výraz úlevy se rychle změnil. Otevřel dveře, "Jako vážně?" I když byl Gladiátor mnohem vyšší, v tuhle chvíli se pod káravým pohledem zdál úplně bezmocný. Když mu ale Lihař podal nůž a s úsměvem pronesl "Mám to tady pro tebe.", znovu se napřímil.
Gladiátor se na odchodu ještě otočil vyjádřil se "To je hodně dobře naloženej tučňák," na konto jedné z mnoha vitrín.

Aby se člověk dostal na dno, musí se ponořit, a to tak hluboko, že už se hlouběji nořit nemůže, na úplný konec. Když jsme na dně, nezbývá než se obrátit a plavat zpět. Dno představuje poměrně zajímavý fenomén. Zaprvé, dno je vždy pod hladinou, tedy téměř pokaždé "dole". Zadruhé, k jeho dosáhnutí je zapotřebí určité námahy, nebo naopak se musíme nacházet v takovém stavu, že samovolně "klesneme", bez vlastního přičinění a obecně jde o záležitost vnímanou převážně negativně. Také je dno určitou jistotou, na rozdíl od například jeskyní, které mohou končit jiným vstupem, není vodní plochy, která by neměla dno.

"Vrať mi to ukulele!" "...V poledne raději zůstaňte doma..."
"Ani za nic."
"Migelín, Mig..." "Miguelin, je to Miguelin."
"Haló, zlato, podej mi ten talíř!"
"Migeulin?"
"Cože? Není tě slyšet. Buďte chvíli potichu! Cože potřebuješ?"
"Říkam, že potř..."
"Musíš se mi poddat! Jsi mým otrokem!"
"Levý okruh v pořádku, zapínám..." "Je to Mig..."
"Hmm, to je ale tma."
"No sláva, to teda bylo. Tady máš ten talíř."
"Sportovec na sedm, M-i-g-u-e-l-i-n."
"...rozjasní vaši tvář..."
"Rovnost všech občanů před zákonem."
"Tak to by šlo, pořádně to tady utáhni, ještě trochu, tak. Izoluj co nejvíc reakční kapaliny. A můžem rovnou na pravej okruh..."

Tak je to zase tady. Dneska má přijít pan Largopelli. Sedm let sem každý měsíc chodí, aby si u nás nechal "vylepšit vizáž"; jeho oblíbený výraz. To by se ještě dalo přežít, kdyby to, co má být předmětem "vylepšováním vizáže", nebylo asi tak dvacet vlasů rozesetých po celé hlavě. Chápu nepříjemnost jeho situace, ale alespoň by mohl říct, co přesně po mě chce!
"Cilink-cink!" A je to tady. Ale dneska mu to řeknu otevřeně.
"Dobrý den, jak se máte, tak jsem si zase přišel trochu vylepšit vizáž..."
"Nechcete prostě vyholit vlasy?"
"Inu, proč ne, už jich tam stejně moc nezbylo..."

Karel nastoupil do první třídy. To bude jízda! Byl trochu nervózní, ale taky se hrozně těšil, hodlal si vytvořit vzpomínky na celý život. Starší bratr mu říkal, že si má hlavně najít někoho, s kým si bude moct povídat, aby mu to rychleji uteklo.
Když prošel chodbou, sedl si na poslední volné místo, vedle kluka, který vypadal, že už někdy v první třídě byl. Měl ale přátelskou povahu. Ze začátku probíhalo všechno hladce, dokud nevešla jedna paní, učitelka. Oznámila, že jsou nějaké problémy s vedením, že to v dohledné době nepůjde dát do pořádku a že budou muset všichni přestoupit...

"Až budeš dost blízko, tak se napruž...""Jak jako napruž?" skočil nedůvěřivě losos Kůstka do řeči svému druhovi. "S tebou je to marný, prostě to zkus..." Ach jo, Kůstka si povzdychl, bolelo ho z toho břicho. Najednou se mu rozjasnila tvář. "On má vlastně bratr narozeniny. Zejtra, slibuju," dodal Kůstka omlouvavě a pádil domů, aby losos nic nemohl namítat. Když dalšího dne dorazil, bylo mu jasné, že tentokrát už se tomu nevyhne. Připravil se na rozjezd a vystartoval. Těsně před peřejemi se napružil, vylétl nad přelom a CHRAMST! Visel z tlamy dvoumetrového medvěda. Kůstkovi se ulevilo, nebude muset skákat dál...

To byste nevěřili, jak může být složité, něco řešit přes jedničky a nuly. Už jenom ta rychlost, někdo sice umí psát poměrně rychle, ale stejně si vždycky dvakrát zkontroluje, jestli něco nenapsal špatně, jestli by někoho neurazil, jestli to dává smysl atd. To samo o sobě nevadí (co do praktičnosti), ale když se má řešit třeba nějaký problém, chyba, není v podstatě možné se tímhle způsobem někam dostat a naše tělo brzy začne vyhrožovat explozí mozku. No a když máte opravdovou smůlu, ani jste to chybné rozhodnutí neučinili vy, jenom jste ve špatný čas a na špatném místě napsali "ok".

Odsud není úniku. Poslouchá, jak se krájí čas, už nemůže mlčet. Posedlost přesného zapadnutí. Kdo může, přidá se, kdo ne, tančí. Je někde v nás, blízko. A přibližuje se. Křik o přesné frekvenci. Linky se protínají, vždy ve stejném rozestupu, ve stejném bodě. A jaká je slast vyletět. O kousek dál, trochu rychleji. Ještě jedna se vejde. Ta-TA-tadum. Ale ne! Jak?! Skončí úplně přesně, přesně s ostatními! Nic se ale nezastavuje, musí se dál. Tady-dy-tady-dy, PA-dy-da. Změna je tak náhlá. Ticho. A jedeme dál. Teď se nepřemýšlí, není čas. Nikdo není pozadu, každý je slyšet. Je to jenom tlukot srdce.

Dneska je můj den, pomyslel si Tomáš. Usmál se. Z ničeho nic vystartoval z dřevěné postele, vyběhl z malého domku, přeběhl zahradu a zaťukal u dveří do většího stavení. Ozval se ženský hlas: "Ale, už je tady naše sluníčko." Zvedla se od stolu a šla ke dveřím "Hned jsem tam." Cvakl zámek a objevila se Petra, "Dobré ráno Tomášku!" "Dobré ráno." odpověděl vesele, ale trochu netrpělivě. "Co, že jsi tak natěšený?" vyzvídala. "Už zbývá poslední kousek!" "Opravdu?! Tak to ti hned skočim pro něco k snědku" spěchala Petra do kuchyně. Kde jenom na tu svojí mapu bere fantazii, usmála se.