Moje články

Hrajeme Dixit. Jsme na chalupě. Náhle mám skvělou kartu na dnešní téma. Zeptám se matky, jesli si ho pamatuje. Když dostanu zápornou odpověď, naštvu se a odejdu pryč.
Když na mě po několikátý zavolají, jdu zpátky na své místo. Když se otočí všechny karty, zjistím, že ta moje mezi nimi není. Jsem velice překvapen. Pak ji najdeme mezi vyřazenými kartami, kam byla nejspíš omylem strčena. Máma mě poučuje a říká mi, že to znamená, že se nemám příště tak durdit.

Na obrázku byla bílá růže, kolem ní bylo trochu místa a pak samé červené růže.

Kdo uhádne, jaké bylo téma?

Velitel se otočil na sluhu a poprosil ho, aby mu podal zprávu. Když si ji pročetl, zaujala ho poslední slova.
Rozděl se a panuj.
Slovo "se" bylo méně zřetelné než ostatní, ale to kapitána moc nezajímalo. Zaujal ho spíš smysl téhle věty. Proč by se měli rozdělovat, zrovna když mají vše pod kontrolou. Rozhodl se ho splnit. Když se neplnily Caesarovi rozkazy, byly z toho problémy. Vydal tedy rozkazy k přesunu svých vojáků.
Nemile ho překvapilo, když dostal dopis, který nařizoval jeho propuštění. Napsal tedy Caesarovi:
Nevadí mi to, že nepíšete silně, ale to, že po sobě ty dopisy nečtete.

"Řekne mi někdo, co je záhada vesmíru?" zeptal se učitel žáků.
Přihlásil se les rukou. Začali se vyjmenovávat různé věci. Pak poslední žák řekl zajímavý názor.
Záhada vesmíru je to, že nevíme, jak je Bůh úžasný.
Rozjela se debata. Většina protestovala, že přece ví, jak je bůh úžasný.
"Právě tato slova dokazují, že nevíte, jak je Bůh úžasný," řekl mluvčí překvapeným spolužákům, "Svými slovy nedokážeme říct, jak je Bůh úžasný, ani si nedokážeme představit, jak je úžasný. Lidé přirovnávají Boha k věcem, které znají. Proto nevíme, jak moc je Bůh úžasný. Přece musí být úžasnější než to, co sám stvořil."

Otočil se a zahleděl se do tmy, ze které na něj koukala jenom malá holka s pětseti šedesáti centimetry. Koukala na něj a pak si uhladila pleš a vysoukala ze sebe tu černou díru, kterou měla dneska k obědu. Chechtala se neustále, na to jste si museli zvyknout. Proto se také jejich druh jmenoval Chechtáci.
Chechtáci byli zvláštní druh lidí právě v tom, že se chechtali a zároveň tím, že mohli dorůstat velikých rozměrů. Občas jim narostly dvě hlavy, jindy osm rukou. Šlo o to, jestli je měl šaman v lásce, nebo ne.

Občas jim naroste i patnáct desítek rukou.

Pú se podíval se na Kryštůfka Robina.
"Jak mám sehnat něco k snědku, když nemám nic, do čeho bych jídlo uschoval?"
Kryštůfek chtěl odpovědět, když tu se objevil Ijáček.
"Nazdar, Ijáčku," řekl Pú.
"Dobré ráno, Pú," řekl Ijáček, "i když bych měl spíš říct špatné ráno, Pú."
"Proč, co se stalo?"
"No, když jsem se ráno probudil a chtěl jsem si dát snídani, zjistil jsem, že je mé místečko prázdné, přestože včera bylo plné," řekl Ijáček a zamračil se.
"Pú chvíli přemýšlel a pak řekl: "Ale když bylo včera plné a dneska prázdné, musí to znamenat, žes jej včera vyjedl."

Je na mně už několik dní. Teprve dneska jsem si ho všiml. Bylo velké a ošklivé.
Zkusil jsem naň všechno. Použil jsem mastičku. Nepomohla. Zkusil jsem ho vyndat rukou. Nešlo to. Dokonce jsem ho zkusil probodnout a vytáhnout. Zase to bylo k ničemu.
Takže ho pořád mám a pekelně svědí. Na jedné poličce má zvláštní krabičku s názvem: Nepoužitelné masti. V koši se mi hromadí užitá párátka. Zkusil jsem ho vyškrábnout nožem. Akorát jsem se řízl do krve.
"Jauu!"
Je to tak nepříjemné, když večer ležíte v posteli a víte, že tam furt ta mrška je.

Drží jako klíště - klíště.

Hladina řeky odrážela jeho jediné oko. Byl na to smutný pohled. Otočil se ke svému příteli a dokončil svoje vyprávění slovy: "A tak jsem přišel o oko. A jak ty?"
Kyklop se na Žižku jen tupě podíval a pak se odvrátil.
"Jo, jasně, chápu," odpověděl Žižka.
Třetího společníka se ani ptát nemusel. Přesto se na něj ohnivé oko zadívalo a řeklo: "Vidím tě!"
Seděli tu už celý den a neustále si povídali.
Pak se k nim náhle připojila čtvrtá osoba, stooký Argos.
"Ty sem nechoď, drzoune! Máme tu stanovený počet očí," řekl mu Žižka. Sauronovo oko a Kyklop souhlasně přikývli.

Opatrně se přikrčil pod tíhou oblečení. Pak ho zvedli a vynesli ho na čerstvý vzduch. Tam z něj oblečení zase sundali. A takhle to bylo pořád.
Občas se mu zdálo, že se prádlo vysmívá jeho očividné snaze. Když takhle jednou táhl opravdu hodně oblečení, stalo se, že se v něm udělala díra. A ta se furt zvětšovala. Když si ji majitelé všimli, už bylo pozdě. Díry byla tak velká, že skrze ní propadali ponožky. A tak ho vyhodili.

Tohle mám za to, že jsem pro vás pracoval do úmoru, lidi!? Já se pomstím, jako že se koš na prádlo jmenuji.

Šel po ulici. V ruce držel asi stovku papírů. Měl s nimi skvělý nápad. Ten nápad měl kroky:
1.Složit obrovský parník.
2.Nechat si jej patentovat.
3.Nechat si za něj zaplatit spoustu peněz.
4.Nechat se pochválit od prezidenta za skvělý vynález.
5.Koupit si dům.
6.Mít Xbox.
7.Koupit si pytel lízátek.
8.Naprosto si užívat.
9.Ležet na krásné pohovce.
10.Jíst ta nejvybranější jídla.
11.Nemít žádnou práci.

Jak takhle snil a nedíval se na cestu, zakopl o něco a všechny papíry mu spadly do kanálu. Jeho plán byl v háji. Měl chuť brečet.

Zrychleně oddechuji. Právě jsme doběhli tramvaj. Najednou mi táta řekne: "Jak to že je ten tvůj komiks na jiný identitě.
Koukám na něj a jsem udiven. Jestli to zjistil, tak už to nebude překvapení. Mám chuť brečet. Pak to táta samozřejmě musel říct mému bratru. Takže to zase nebude překvapení.
Jsem fakt zklamaný. Mohlo to být skvělé překvapení a místo toho z toho nic nebude. Ach jo!

Je to vlastně moje vina, protože jsem neměl dávat komiks, který jsem mu ukazoval, na jinou identitu. Jsem já to pako.

Aspoň to neví moje dvě sestry, takže to aspoň trochu překvapení bude.

Učitel náboženství nám položil zajímavou otázku.
"Kdo z vás si myslí, že si zaslouží nebe, ať zvedne ruku."
Nikdo se nepřihlásil.
"Kdo z vás si myslí, že si zaslouží peklo, ať zvedne ruku."
Nikdo ji nezvedl.
"Kdo z vás si myslí, že si nezaslouží nebe ani peklo?"
Většina lidí zvedla ruku.
"Tak co si zasloužíte?"
Bylo ticho.

Dokázali byste odpovědět na tuto otázku?
Tenhle příběh mi připomněl, jak jsem si jednou uvědomil, co znamená název hudební skupiny Two Steps From Hell. Když jsem tento postřeh sdělil mé starší sestře, tak mi řekla zajímavý názor.
Dva kroky od pekla je nebe.

Nemohli se dočkat. Už na to čekali týdny. Teď stáli za oponou a opakovali si texty. Martin si opakoval noty, které měl zahrát na své kytaře, Alena zase text, který měla zazpívat. Tentokrát to bylo naostro. Už žádné zkoušení, tentokrát před sebou měli průměrné diváky. Vstali a vyšli zpoza opony.

Po chvilce se něco pokazilo. Jeden divák po nás hodil jakousi krabičku a teď se strhla vlna. Lidé začali po nás házet všelijaké věci a my jsme museli utéct za oponu.

Teprve teď jsem zjistil, že ten divák, co první něco hodil byl můj přítel a ta věc byla bonboniéra.

Trpělivě čekám. Vím, že to přijde. Za mnou stojí rodina. Čeká stejně trpělivě jako já. Všichni jsme velmi nedočkaví. Jenom mladší sestra se vrtí a mluví na nás tím svým žvatláním.

Je půl deváté a stále to tu není. Už mi začíná docházet trpělivost.

Devět a stále nic. Táta už nadává a máma dělá večeři. Ale já stále doufám...
Něco se změnilo a já si toho všiml. Vykřikl jsem radostí a hned se sběhla rodina.

Když jsem uviděl téma, zmlkl jsem. Táta si povzdechl. Já si uvědomil, že na tohle drabble psát nebudu.

Některá témata by se prostě měla zakázat.

"Juchůů!"
V pátek nejde do školy, ale na chatu! Měl pomoct mámě s mladší sestrou. Těšil se na příjemné dny.
Šel si lehnout s myšlenkou, že už jenom jeden den bude ve škole (byla středa).
Ale další den to šlo od deseti k pěti.
Nejprve oba rodiče zapomněli na změnu času, takže ráno vládl pekelný zmatek. Kvůli tomu ho strašně seřvali, když nemohl najít tělocvik. Do školy přijel později, než si myslel. Dostal poznámku za vyrušování a trojku z matematiky. Doma zameškal kroužek a táta ho seřval.

A co se nestalo, v pátek byl stejně ve škole, protože auto nestartovalo.

Aragorn vykřikl a vrhl se vpřed. Probodl Uruk-haie, který mu vběhl do cesty. Náhle uslyšel roh. Na skuruta před nim hodil dýku. Pak se otočil a vběhl už do zavírajících dveří.
"Neporazíme je!" křikl Aragorn.
"Pak si tedy probijeme cestu," řekl Theoden a vyrazil kupředu.
Když už před nimi stálo jen pár nepřátel, zazvonil najednou Aragornovi budík s nápisem Je deset hodin.
Aragorn se otočil a vyrazil zpátky k hradu.
"Kam jedeš!!"
"Já zapomněl přilít lampě petrolej," řekl a ujížděl dál.
Theoden se plácl po čele.
Od té doby, co se filmu Pán prstenů zmocnilo SOS, bylo to takhle pořád.