Skrytý

Test! Jasně, nikdo mě neslyší, vím. Ale když už tu sondu mám… (.)(.)Kozy!

Co to sakra…?

Panebože. Slyšíte mě? Kdo jste? A kde?

Cože? Ty umíš anglicky?

Haha. Jak jste zprovoznili komunikaci?

To je zas nějaká bouda, že jo? Seš slizka. Nebo psiréna.

Cože? Jsem člověk! Kterýmu docházej brambory a brzo natáhne brka!

Bože. Neměl jsem to kari zapíjet pálenkou z ozářený haše. Halucinuju. Aspoň, že nepilotuju.

Co? Máte vesmírnou loď? Jak? A doletíte pro mě včas?

Ale kdo seš?

*#><*><#*#<>*<#>

A kurva. No… Loď máme. Rádi bysme helfli, fakt. Akorát to vo malej fous nestihnem. Zhruba vo tři miliony let.

>> Takže tak no, každých pár let se stěhujeme někam, kde je často zataženo, aby nebylo podezřelé, že nestárneme.

>> Jasně, a abyste se vyhli slunci. Hele, zkoušeli jste už tyhle prsteny? (pošle foto)

>> Ne, k čemu to je?

>> No potom může i upír vyjít na slunce a neshoří.

>> Ale upíři přece nehoří, jen se na slunci blyští jako diamanty, proto se musíme schovávat.

>> Cože? Nene, jsem si docela jistá, že bez toho prstenu by oba bráchové byli na popel.

>> Stejně je to divný, nemůžeš se rozhodnout mezi dvěma bratry? To je docela ulítlý, ne?

>> Pořád lepší než se zamilovat do psa.

Přešlapovali jsme na rozdělovací třídě a já v rukou očekáváním drtil baterku. Vřelo to ve mně jako před noční bojovkou na táboře, ale tohle bylo jiné… vědomí, že přijde násilí...
„Kája je viděl, byl to žlutokošiláč, kluk s červenou čepicí, zrzek a ještě dva. Vzali to tudy,“ Riko ukázal rozhodně přes křivé střechy směrem k Cibuli, tedy věži se špičkou v jejím tvaru.
S druhým nejstarším chlapcem si nás rozdělili do dvou skupin: „Zpráskáme je jako psy,“ zaveleli, a potom jsme se rozběhli se zaťatými pěstmi dlážděnou ulicí dolů k Přístavní. Čekal mě první hon na cizáky uvnitř naší čtvrti...

"Má lásko!" vydechl kníže. "Pojď do mé mužné náruče!"

"Když já nevím, pane," sklopila zrak k zemi. "Co by na to řekli mí rodiče? Přece jenom jsi cizinec."

"Co na tom záleží, když pro tebe planu vášní tisíce sluncí!" nedal se odbýt. "Dovol mi sevřít tě a uchvátit tvé srdce, líbezná panno."

Kousla se do rtu. "Tak dobrá, ale buď něžný, pane."

"Ach, ano! Ano!"

Jejich těla splynula v hurikánu živočišné touhy. Kníže jí přitiskl rty na bělostné hrdlo a...

Hrabě Drákula odhodil knížku z knihovny. "Který imbecil tohle o mně napsal?" zasyčel. "Já bych jí to srdce prostě vyrval."

Werner von Unglücklichburg si byl jistý, že věci už nemůžou být horší. Zatímco se zotavoval z následků poslední havárie, jeho Jagdgeschwader přesunuli na ruskou frontu. Šoupli ho k jednotce nočních stíhačů, musel projit přeškolením na velký, neohrabaný Dornier. Jak to tak bývá, osud ho přesvědčil, že vždy může být hůř. Při prvním volném dni si udělal výlet za kamarádem v posádce v Cul-de-Chat, snědl něco zkaženého a chytil průjem. Jeho zběsilý úprk na latrínu byl ale přerušen zlověstným pískotem padající bomby, která kůlničku srovnala se zemí. Jak ležel na zádech, poražen tlakovou vlnou, dospěl k názoru, že ho život nenávidí.

Nedobrá doba. Neúroda, drahota, tíseň … snad proto, když na ulici spatřila toho zachmuřeného pištce v barevné suknici (prý přišel odněkud z Hameln), požádala jej, aby zahrál něco veselého.
Takovou hudbu nikdy neslyšela. Její tělo se dalo do tance … byly to neznámé, nové melodie … postupně se přidávali další … z portálu katedrály sestoupilo pět panen moudrých, jejichž škodolibé pohledy se změnily ve fascinované, a začalo vířit … nakonec dnem nocí tančilo kolem čtyřset obyvatel.
Asi po týdnu, zrovna když hráli „já chci žít nonstop“, se přidal nový tanečník – není to moc známo, ale tančí rád a je v tom velice dobrý -
„SMÍM PROSIT?“

Převiňme pásku záznamu zpět. Vesmír se bude smršťovat, hvězdy mládnout a rozpadat se do molekulárních mračen, chemických prvků bude ubývat, až nakonec zůstane jen vodík a trochu helia, co zbyly z počáteční vřavy mezi hmotou a antihmotou, která se vzápětí odehraje pozpátku a zanechá po sobě kouli světla, hmoty, a antihmoty, která se smrští do jediného, superhorkého bodu, vznášejícího se uprostřed ničeho. Tady zastavíme převíjení a stiskneme "play".

Nějakou dobu se neděje nic, dokud nenastane okamžik, který každý vnímá jinak.

- Komprimace desetirozměrného stabilního prostoru na čtyři rozměry?

- Kvantové přepnutí časoprostoru?

- Dotyk nadvesmírné entity?

Není to nakonec jedno? Zbytek je historie.

Jedenáct zobáků pokřivěných a umlčovaných, jedenáctero křídel trápených a zpřelámaných, jedenáctero pařátů mozolnatých a mrzačených, jedenáctero očí prázdných. Očí, které už viděly.

Jeden zobák drzý a ukrákaný, jedna křídla nemotorná a stěží opeřená, jedny pařáty tupé a nepevné, jedny nadšené oči. Oči, které teprv uvidí.

Dvanáctero havranů na bidle.

„Krrrabate!“

I povstane Mistr a odvážlivce nechá seskočit mu na rámě. Oči, které už nikdy neuvidí. Potom vaz zpřeláme mu v pěsti. Pták jako kámen k podlaze padá.

„Abyste viděli,“ káže Mistr k bidlu, „proč žádný z vás neměl by mě tím jménem nikdy už oslovit.“

Kmotříček jezdil častěji než dřív.

Je vám čtrnáct a dají vás „na vychování“ do kláštera, abyste se nepletli pod nohy, dokud nebudete mít ten správný věk na (vhodné) vdavky. Jste sami, trochu vyděšení, hodně znudění. Ten třicetiletý mnich je tak milý a vy jste tak vyspělí, jiní než ostatní...
Je vám patnáct. Utečete spolu.
Pak odejde a nevrátí se.
Ze spánku vás vytrhne hrubá ruka, děs, hrůza, pálivá bolest v rameni. Nechápete.
Utečete.
Je vám šestnáct, usmíváte se na mladého šlechtice. Nezná vás, ale líbíte se mu. Je svatba.
Spadnete z koně.
Proberete se... hrubé ruce, někdo vás věší?
Náhodou přežijete.

Milady nenávidí.
Má důvod.

Už se smrákalo, když Růžena už asi podesáté vyhlédla z okna. Louky se černaly proti večerní obloze.
Zhluboka se nadechla studeného vzduchu. Jak pozorně sledovala západní obzor, nad sadem přeletěly divoké kačeny. Bylo šestého října. Její muž byl pryč už dva týdny, ale ona byla rozhodnutá, že i dnes počká s večeří ještě chvilku.
Malinká dceruška v kolébce zabroukala, a tak Růžena přeslechla zafrkání poníka i kroky. Ale když se ozvalo zaklepání, věděla, že přišel.
Vtáhla svého muže dovnitř, posadila ho do jeho křesla a do klína mu položila malou Elanor.
Sam se zhluboka nadechl. "Tak jsem se vrátil," řekl.