Utajený

„Tys mě prodal?!“
„Nehysterči, je to jenom tanec v klíně. Ani orál.“
„Ani… To mě těší, že tak myslíš na moje dobro. Aspoň nic nechytím, děkuju pěkně.“
„To bych netvrdil. Phylis má chronický kašel. Asi tubera. Nemá zdravotní a odmítá roušky.“
„Kde jsi k takové ženské přišel?!“
„Na bingu. Zase mě neposloucháš.“
„Teď mi budeš hrát na city. Teď, Housi, zrovna teď. Tys. Mě. Prodal.“
„Janine dala k dobru svoje léky na tlak, dobrej matroš. Co jsem měl asi říct?“
„Promiň, Janine, ale nebudu svého snoubence – špičkového onkologa mimochodem – v předvečer naší svatby prodávat jako kus masa. by bohatě stačilo.“

Večerní služby byly zajímavější. Plout, vznášet se v červáncích, které postupně tmavnou do večerního šera, a pak ještě víc, do inkoustového závoje noci. Někdy jí bratři dělali společnost, ale dost často byla sama. Nevadilo jí to. S dětským nadšením se dívala po večerní krajině, pozorovala lesk oblohy na vodní hladině, mihotavá světla lidských sídel. Lidé ji zajimali nejvíc, se svými radostmi a strastmi, rodinami, přátelstvím, láskou...

Láska musí být úžasná, když dokáže změnit nejen člověka, ale, jak si všimla, i její bratry. Dívala se na zámek, na který poslední dobou zamilovaně hleděli, a rozhodla se vzít věci do svých rukou.

Přistupte blíž, zveme vás na senzaci!
Přistupte blíž, zadejte rezervaci!
Čekáme, že budete úplně unešeni.
Sedím na kukuřičném lupínku, čekám, až přijede dodávka.
Normálně dostupný medikament.
Je to muž, kterému musíš věřit. Každému pomůže. Nikdo neuspěje jako on.
Dal nám to do kafe, nebo tak nějak.
Žlutá hmota kaše odkapává mrtvému psovi z oka.
Říkal, ať nikam nechodíme.
Je z tebe nový a lepší člověk. On ti pomáhá porozumět. Dělá všechno, co může.
Vůbec jsme nechápali, o co mu jde.
Krupicové sardinky šplhají na Eiffelovku.
Po čem toužíte, všeho je dost!
Ručíme vám za spokojenost!
Doufáme, že budete úplně unešeni.

"Jak že se tomu říká?"
"Tchynin jazyk."
"Lidi jsou fascinující," zubí se nadšeně.
Není si jistá, jestli jsou stereotypy zrovna fascinující, ale jeho entuziasmus ji baví.

*
Srovná papíry na stole do úhledné hromádky. Vezme do ruky konvičku a zalije rostliny.
Zarazí se. Voda jí nevyšla; přímo před ní stojí drze další kytka, ale kdo to zas přinesl? Copak je tohle nějaký botanický útulek?!
Pak se jí rostliny zželí.
"Tak dobře," povzdechne si; něco na té kytce ji přiměje se usmát.
Z ulice se ozve tiché zahučení, ale ona ho (naštěstí) neslyší; stejně ho nesmí poznat, fascinující a navždycky důležitá Donna.

"Hele, koukej kdo sem letí!"
"Ta si dala na čas, vždyť už je pomalu dvanáct. A tohle je jen první lokace, minulej rok jsme jich museli stihnout devět..."
"Holky já se tak hrozně omlouvám, posledních pár dnů jsem hrozně rozlítaná, kousek od mě se usadila banda výrostků, co to na mě posledních několik dnů pořád zkouší a nenechá si říct ne."
"No je vidět jak si rozčepýřená, tak se hlavně zklidni a začni procházet kandidáty – já už jich vyslechla přes šedesát. Začni třeba támhle s tím, vidíš jak se nakrucuje."

Zmíněný kandidát pomalu natáhl krk a spustil:

T-K-T-K-T-K! skříííííp! lousk!

Když jsem byla mladší, o hodně mladší než dneska, nikdy jsem nepotřebovala ničí pomoc, v žádném směru. Jenže ty dny jsou pryč, už nejsem tak sebejistá, teď zjišťuju, že jsem změnila názor a pootevřela dvířka.
Jsem v cizím městě. Je to pěkné město. Hezkých kluků je tu snad stovka, ale mně se stýská jen po jednom.
Teď, když se můj život v tolika věcech změnil, moje nezávislost mizí v mlze. Každou chvíli, když si připadám nesvá, ho potřebuju jako nikdy předtím.
Za Jurajem Myšicou bych klidně skočila přes Dunaj. Ani se mi nezdá moc široký.
„Hento? Veď to je Hron."

"Když ale já si opravdu myslím že to není správné."
"Tuhle diskuzi už jsme měli, takže laskavě sklapni."
"To ale neznamená, že si o tom nemůžeme promluvit znovu. Přiznejme si, tohle je doslova učebnicová ukázka ignorované sebenenávisti."
"Mlč říkám."
"A ten kanibalistický podtón taky-"

"Tohle je ale už vážně poslední kapka!"
Shrek bouchnul pěstí do stolu s takovou silou, že všechno nádobí od večeře poposkočilo.
"Jestli se ti to tak příčí tak tu cibulačku nejez, ale já kvůli tobě o hladu nebudu!"
"...jsem si jistý že kdybys viděl tři prasátka jíst slaninu tak bys něco řekl-"
"A ven Oslíku! Padej!"

Nebe bez mráčků, země přímo sálala horkem. U řeky ale zavládl znatelně svěžejší vzduch a křoví a topoly poskytovaly alespoň nějaký stín.
Opatrně vstoupil do vody, tam, kde byl v zátočině jen mírný proud. Napoprvé chladila až moc, ale potom – taková úleva od toho žáru. Na chvíli se i věčný, nepřetržitý tok jeho myšlenek zklidnil, zůstala jen sluneční záře, zelenavé stíny a blýskání vodní hladiny.
Po chvíli odpočinku na trávě zamířil znovu do vody. Jenže se najednou zatáhlo a studená řeka už tak nelákala. A hlavně teď byla něčím zanesená...
Nic naplat, pomyslel si Hérakleitos, nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Být to o sto let později, připadal by si jako čaroděj. Ve vysokém klobouku postával před vchodovými dveřmi Klubu. Není členem Klubu, dovnitř by ho nepustili. Je jen neobyčejný čtenář. Navíc nebylo o sto let později. Nejspíš. Ruku ponořil do náprsní kapsy kabátu. Nahmatal čas. Ještě není pozdě. Ale pomalu začíná mít strach, že by mohlo být... Z náprsní kapsy vytáhne čas a nervózně ho loupe. Slupka za slupkou padají na zem. Malá ručička ukazuje osmou, velká se blíží k devítce. Naposledy se zarazí: Nezapomněl je natáhnout? Neví. Neví, postává a čeká. Čtenář netrpělivě vyhlíží příchod své oblíbené literární postavy.

Vždyť jim bylo s Romčou skvěle. Občas poslouchal jeho ufňukané žvásty nad tou či onou holkou, ale rychle to přešlo. Vždy se opili a pak svému příteli pomohl na objekt zájmu zapomenout.

Zapomínání zahrnující objetí, jemné dotyky, vášnivé polibky, vzdychání uprostřed temné noci… Užíval si to.

Stejně to mělo probíhat i s cuchtou týdne – Rózou. Vloudí se na ples, ona Romčovi zlomí srdce a on mu pomůže zapomenout jako tolikrát předtím.

Netušil, že Romča potká Julču.

Noční léčba zlomeného srdce se nekonala.

Romčovo zlomené srdce viděl mnohokrát, ale tentokrát ho Romča zlomil jemu. Kvůli ní.

„Mor na oba vaše rody!“