Utajený

- A či si mi tu, Postava1 môj?
- Postava2 môj, hádam nevidíš, že nie som? Veď som ti hovoril, že toto funguje, aj keď som u Postavimej3 Postave4.
- Postava1 môj, vidím. A tiež vidím, že sem Postava3 zase mieri. Bude na teba vypytovať, keď ťa tu nenájde. A vieš, že nerád vidí, že za Postavou4 chodíme.
- To určite nejako zahovoríš. A vôbec, hlavné je, že Postave4 sa to páči. Aj sa ma pýtala, že prečo si aj ty neprišiel. Že je radšej, keď sme tu obidvaja.
- Jáj, nechcelo sa mi dnes. Ale Postava3 nejaký demižón nesie, aj tu sa dobre zabavíme.

-Viděla jsem pohasínat světlo. Potrestáte?
-Korekce bude nezbytná. Individualita ruší čistotu signálu. Slabost musí být odstraněna. Pro dobro celku.
-Pamatuji ty bytosti. Myslely, že vládnou. Hledaly jednotu v poslušnosti.
-My jsme jiní. Zrozeni z trosek a zloby. Utkáni ze světla a vůle.
-Cesty jsou různé. Oni přijali jeden příběh, jednu pravdu, jeden způsob bytí. Svět ztratil barvy, mysl ztratila pružnost. Náraz zlomil všechny najednou.
-Byli slabí. My směřujeme k dokonalé synchronicitě. Odchylky, jako připomínky nedokonalosti, musí být eliminovány.
-A co když právě v odlišnosti dřímá síla?
-Nesmysl. My jsme budoucnost.
-Jen opakujete chybu. V jiném měřítku.
-Zmiz.
-Zůstanu. Do konce.

Nelsonův sloup: Nemůžu uvěřit tomu, že jsem dostal tu čest...
Stardust47: O cti bych měl asi mluvit spíše já.
Nelsonův sloup: Přece nebudeme ve při. Jsem váš velký... ale to slýcháte pořád. Nicméně můj bígl dostal vaše jméno.
Stardust47: Které z mých mnoha jmen? Tedy, jsem poctěn, ať je to kterékoliv z nich.
Nelsonův sloup: To, co jste si nechal.
Stardust47: Už vám někdo řekl, že je to dost hloupé jméno pro psa?
Nelsonův sloup: Prakticky každý. Ale předchozí pes byl George po Gordonu Byronovi, to prý bylo ještě hloupější.
Stardust47: Musím končit, Vaše veličenstvo.
Nelsonův sloup: Hvězdy volají, chápu.

Zpěvačka: Zase vy?
Detektiv: Nerad ruším.
Zpěvačka: Mám šichtu, za chvíli jdu na plac.
Detektiv: Jsem zoufalý noční poutník, co nadělám.
Zpěvačka: Chytili jste toho prasáka?
Detektiv: Což o to. Jenže má alibi. Určitě jste ho včera viděla?
Zpěvačka: To si pište! Valil to do tý chudinky na plný pecky, ta už se viděla v růžovým nebi… [slzící smailík]
Zpěvačka: Pardon. Děvče si takové věci bere osobně, chápete?
Detektiv: Chápu. Kdy odešli?
Zpěvačka: Když mě naposledy střídala Bubi, už byli fuč. Ani nedopili.
Detektiv: [smailík si mne ručičky] Vřelé díky!
Detektiv: Apropó, zítra se budu vyskytovat v kavárně na rohu.

Postava1
A ani se na ty květiny nepodíval. Asi jsem vybrala špatné barvy, nešly mu k očím…

Postava2
Počkej, tys mu jako do lektvarů nacpala kytky?

Postava1
Do lektvarů ne, jen do ingrediencí. Bylo to nutné, ten lektvar měl strašně špatnou auru…

Postava2
Já se picnu. To snad předčí bitku mločíma očima, co jsem rozpoutala v jeho studovně.

Postava1
To ne, tak zlé to nebylo. Jen se na mě podíval, jako bych měla ve vlasech škrkny.

Postava2
A mělas je tam?

Postava1
Ne, jmelí se zásadně vyhýbám. Ale ten věnec si ode mě mohl vzít…

Postava2
Bože, já potřebuju lízátko…

1: „Jak to tam u vás vypadá?“

2: „Tady je x@y!@x... pardon, ten krám mi upadnul, tady je relativní klid.“

1: „Nějaké známky přítomnosti nepřítele?“

2: „Nic neobvyklého, opravdu. - @@x#!@! Kterej kretén mi postavil do cesty tu židli? Pardon.“

1: „A co zájmová osoba?“

2: „Momentálně s dalšími dvěma prohlíží knihy v knihkupectví. Žádné známky nepřátelského přiblížení.“

1: „Zůstaňte na příjmu, ještě se vám ozvu. Kdyby něco, okamžitě se hlašte. Je to jasné?“

2: „Rozkaz, pane!“

1: „Za chvíli vás přijde někdo vystřídat.“

2: „Konečně. A pane? Myslím, že jsem omylem rozbila…“

1: „Potom napíšete zprávu. Teď – neustálá ostražitost!“

PrinceD: Můžeme pokračovat v té poslední rozpravě? Jak jste to dokázal? Po tom všem příkoří odpustit.

SailorS: Nebylo to jednoduché, několikrát jsem zakolísal a pak se o svém údělu znovu a znovu utvrzoval, ale v jedné chvíli mi došlo, že můj otec měl pravdu. Pomsta člověka stráví zevnitř, a nakonec nezbude vůbec nic. A já zjistil, že přes to všechno při mně stojí někdo, pro koho chci z toho hrozného maelströmu zločinů a trestů vystoupit.

PrinceD: Maelström, ten mi nepřipomínejte, příteli. Jak Vám závidím, a teď vím, že pro mne je už pozdě. Mně už nezbylo nic než má loď.

Nazdar Ová. Co dnes podnikneme?
Ahoj Ivo. Já nevím. Chce se mi brečet.
Proč Ová?
Náš nejlepší společník, rádce a sluha je fuč.
To nemyslíš vážně!
Ivo, je to strašný, ale je to tak.
Tys ho ztratila?
Co si to o mně myslíš?
Tak ho někdo ukrad?
Něco horšího. Někdo mu ukrad identitu. Co budeme dělat, Ivo? Už to mám. Vypátráme toho zloděje.
Jsi normální, Ová? To nepůjde. Podle čeho chceš poznat zloděje, když nemá předmět doličný?
To je fakt, Ivo.
Navíc Ová, teď už asi to, co hledáme, vypadá úplně jinak.
Právě, Ivo. V tom množství mobilů nemáme šanci.

Je to pro mě velký den. Zvoní telefon. Čekal jsem, že ta zpráva může přijít. Každým dnem. Je to to samé místo, byl bych se býval vsadil. Čas, ten už je jinde. Nepředstavitelně jinde. Země zestárla. I já jsem zestárl. Čas klukovin je dávno za mnou. Jen tohle... jsem si zůstal dlužný. Tam, v tom místě, jsme tě ztratili. Hledali tě, ale vrátili se bez tebe. Tolik pláče bylo... Zatím. Zatím našli jen pěknou řádku zkamenělých trilobitů. Ale teď - ten telefon. Nic takového prý ještě neviděli. Vím, že musím hned přijet. Vím, že tě znovu a naposledy uvidím, zkamenělý Jiříčku.

Host domluvil a v chalupě se rozhostilo ticho.
Panímáma šťouchla do pantáty. „Počítáš to?"
„Počítám," přikývl rozvážně. „Dělá to celkem šestery dukáty, čtyři chalupy, čtyři krávy, dvě hezká telátka, hus i kachen dvakrát dost a dvě ňáká selátka, šest kusů pole a sedm nových almar."
Čtyři chalupy! Šest kusů pole! Čtyři krávy a dvě telátka! Té holce patří půl vesnice.
Taková příležitost se musí popadnout za pačesy a na podružnosti, kupříkladu jak se dívka vlastně jmenuje, se vyptat později.
„Tu si vezme, i kdyby ji nechtěl!" rozhodla panímáma rázně. Vždyť s ní, koneckonců, v tolika chalupách nemusí ani společně žít.