Utajený

Svou práci měl rád. Přírodopis ho zajímal, učení ho bavilo. Mezi kolegy si našel i nevěstu.
Jenže válka mu převrátila život naruby. Přinejmenším měl zničenou reputaci.
Nechtěl nikoho udat, ale ten odporný gestapák předstíral, že stejně ví všechno. Mělo smysl nechat se mlátit? A tvrdošíjně krýt bratra, aby rodina ztratila i jeho?
Pomstil se řádně, a tím vlastně nastartoval novou kariéru.
Musel. Zase ho oklamali falešnými pohrůžkami.
Nezačínal snadno, ale měl profesionální školení. A dost času i materiálu k zaučování.
Uspěl, zvykl si, nakonec odváděl dokonalou práci.
A vrátil se i k pedagogice. Jako vážený profesor školy popravčích, vlastně - úkonářů.

Hermiona se vracela z knihovny, kde si půjčila nějakou tu beletrii, když už má po zkouškách. Čtvrtý ročník v Bradavicích je obecně hodně složitý, co se týče zkoušek, protože těch je velmi mnoho. Hermiona ale byla schopna udělat všechny zkoušky ještě s předstihem. Když na cestě z knihovny procházela chodbou, narazila na Cedrika Diggoryho a vylekaná vykřikla zaklínadlo Lumos solem, mezitímco jí veškeré věci, které nesla, popadaly na zem.
Poté, co její zaklínadlo oslepujícího slunečního paprsku na Cedrika nefungovalo, se mu omluvila: "Promiň, asi jsem si tě s někým spletla."
Cedric si mezitím všiml její knihy s názvem Twilight Sága.

Noc byla klidná. Oheň praskal, moře jenom dýchalo.

"Jako malej jsem měl psa," řekl Chuck, "říkal jsem mu Tulík."

Wilson se usmál. Seděl v písku a mlčky zíral do plamenů. V šeru nebylo vidět, jak už je sešlý.

"Jednou mi Tulík utek'. Hledal jsem ho celé dny: zbytečně. Strašně jsem tehdy brečel."

V odlesku ohně se Wilsonovi zaleskla tvář. Rosa nebo slza? Možná se to Chuckovi jenom zdálo.

"Pak se vrátil domů sám, jako by nic. Ale v očích měl... vinu. Jako kdyby si uvědomoval, že mě opustil."

Chuck klackem prohrábl uhlíky.

"Ty mě neopustíš, viď?"

Wilson neodpověděl.
Nebylo třeba.

„Dalším artefaktem k aukci je vzácná, krásně vyčiněná baziliščí kůže.“
Vzdechy údivu z publika.
„Nenajdete kvalitnější a nádhernější materiál na ty nejskvostnější módní boty či nejluxusnější dámskou kabelku,“ mrknul licitátor směrem ke skupince mladých aristokratů s pavími pery v kloboucích.
Chichotající se hlouček dam, který na ně nenápadně mrkal celou aukci, se začal silněji ovívat vějíři.
„Přinejlepším varan,“ ozval se z poslední řady pobaveně muž v kápi.
„Ovšem zlatým hřebem večera,“ zamračil se na něj licitátor, „je toto exkluzivní, extrémně vzácné kuroliščí vejce, a to i s ropuchou, která jej vysedí.“
Nepokrytě šokované výkřiky důvěřivého publika přerušil Geraltův záchvat smíchu.

Zbrocený potem se budil ze snů plných krve, sténání a usedavého dětského pláče. I za bílého dne někdy slyšel helikoptéry a cítil, jak se s ním třese země, jako by kolem opravdu dopadaly bomby. Nechtěl nikoho vidět kromě těch, které vídal každý den v pekle.

Když se mu při krájení mrkve na polívku, tátova pokusu o ergoterapii, smekla ruka a z rány začala proudit krev, ulevilo se mu, že něco na chvíli bolí víc než to, co má v hlavě. Sesunul se na podlahu kuchyně a roztřásl se pláčem.

Válka skončila. Hawkeye Pierce byl doma a zvykal si na mír.

Hláď čeří se zlehka u nohou,
vodní tříšť bosé prsty smáčí;
šedá oblaka táhnou oblohou,
v dálku se řeka obloukem stáčí,
rozlitá po deštích, šine se lukou.
Volavka zobákem v mělčině slídí,
nad ní se vrboví ve vlnkách vidí,
krouží tu rybky a z cesty se klidí,
stříbřitá srdce jim splašeně tlukou.
Na břehu tráva šeptá si s vánkem,
stojím a poslouchám, o čem as klábosí,
oči si protírám, sklížené spánkem,
rukou hladím stvoly rákosí,
stíně zrak před jasem slunce i odlesku.
Dívám se, jak řeka okolo odplývá,
tiše mě míjí, zlatá a dychtivá,
po krajině běží kurážně, bez stesku.

Chtěl nevídané možnosti,
a tak je osud rozdělil.
Dřív
bez sebe nedali by ránu.

Ona sedí. Sleduje, jak se pod ní potlouká od nevidím do nevidím a šátrá přitom kolem sebe jako slepá bába.

Teď na něj myslí,
kudy chodí. A on tápe.
Chybí mu nadhled,
jí nechybí.

On sedí. Kolem něj se proplétá vánek, švitoří. Volně kolébá nohama ve vzduchu, jako by ani netušil, co je mu okolo. Jeho ruce se třesou vzrušením z boje s obry. To ještě když byl včera mladý. Vyrazil bezhlavě...

cestou kupředu spadl
bezhlavý rytíř z útesu.
Bezhlavě hledat
svou vlastní hlavu v oblacích.

Vyvěsiti a celé zemi oznámiti:

Masáž, podobně jako siláž a senáž v oblasti rostlinné výroby, je revoluční technika, která spočívá v jemném, dusivém dusání a bakteriální hostině - ano, máte pravdu, masa. Zkrátka na živočišné výrobě, že ano. Především se jedná o poražený dobytek, pokud jste sedlák. A nebo taktéž o poražený dobytek, pokud jste úspěšný vojevůdce s minimem ohledů.
Masáž slouží k uchování přebytečně poraženého dobytku pro časy, kdy ho - pro jeho úbytek - toliko porážeti nelze.
V takových chvílích si totiž draci s libostí vybírají dobytek, který masáží neprošel a doposavad se prochází volně až libovolně.

Luděk Třetí, ÚV HToKL

Děti se choulily v temném koutě jednoho z bočních sálů skladiště, oči navrch hlavy, zelené vlasy zježené, když Ma uzavírala svůj příběh.

"Ale to není to nejhorší. Daleko za mořem žijí formicové! Obří mravenci! Bydlí v ohromných hnízdech, slouží královně se zlatým krunýřem, a jsou mnohem chytřejší než mongové a sangové..."

Tehdy na ně přišel starý Lo, vytahal Ma za uši a zakázal o podobných nesmyslech mluvit.

***

Když o pár let později všichni letěli v Honzově a Petrově modulu ke Galaxii, neohlíželi se.

Ale dole, na oceánu, bylo jasně patrných několik teček.

Vorů plných obřích, inteligentních mravenců, odhodlaných prozkoumat svět.

            „A v konečném součtu
            se množství lásky, kterou dostaneš,
            rovná množství lásky, kterou rozdáš."

    Závěrečný klenot moudrosti, který nám mohli zanechat proroci. Přesně to totiž byli. Nikdo už je nepřekonal.
    Jenže potom se jim nějak nepozdávala kompozice, a tak maličko přeskupili pořadí.

    Než se navždy rozkmotřili, sdělili nám na rozloučenou:

            „Její Veličenstvo je docela hezká holka,
            jednoho dne ji konečně sbalím, ou jé,
            jednoho dne ji konečně sbalím."

    Opletačky kvůli urážce královského majestátu z toho sice neměli, ale přece jenom to není ten citát, který teď toužíme tesat na pomník éry.
    Zvlášť když nikdo z nich daný slib ani nesplnil.