Moje články

Seznam hříchů Jirsáka Čeňka ze dne 16. dubna
1. Záviděl jsem Bajzovi Petrovi, že dostal od Evy salám.
2. Ukradl jsem Bajzovi Petrovi kolečko salámu. (třikrát, jelikož čtvrté honem snědl.)
3. Nabančil jsem Bajzovi Petrovi, neboť si začal.
4. Byl jsem drzý ke starým lidem.
5. Posmíval jsem se panu Fajstovi, že mě nedohoní.
6. Lhal jsem panu řídícímu, že mi Azor sežral žákovskou knížku.
7. Bral jsem jména božího zadarmo. (osumkrát)
8. Lhal jsem otci, že mi Azor sežral žákovskou knížku.
9. Lhal jsem otci, že mě to nebolí. Ani trochu.
Dneska devět, senzace. Zítra ještě sehnat to smilstvo.

"Tamyjapánové, pamprésor, moje dotázka zní: jaký ví-znám má poprava pantpelišek?"
"Pampeliška je druh rostliny se žlutými květy," vysvětlil profesor Parkhill, "zatímco poprava je nejtěžší trest, odnětí života. Například poprava oběšením."
"Odblešením?" podivil se pan Matsukas.
"Co sem táhnete popravy," zlobil se pan Schmitt, "dámy na to nemaj žalud!"
"Kaplan nemá serce," naříkala slečna Tarnofská.
"Spojení těch slov je neobvyklé, mohlo by znamenat posečení nebo vytrhání plevele," váhal profesor. "Snad byste nám mohl říci, pane Kaplane, kde jste se s tímto slovním spojením setkal?"
"Mílerad: je to přečítek na nákladáku." Potom pan Kaplan vykroužil na tabuli nápis: "DOPRAVA: p. Ant. PELÍŠEK."

Naším otcem byl Hitler.
Naší matkou byla Říše.
Vyvolení.
Zrozeni pro vzrušující poslání.
Kolonizovat opuštěnou zemi.
Dobrodružství.
Pocit důležitosti.
Opora a naděje Říše.
Tak nám to říkaly modrooké sestry v bílých uniformách.
Otec vrah.
Matka kurva.
Prokletí.
Zrozeni pro ústrky a pohrdání.
Táhnout do pekla i s celou Říší.
SS bastardi.
Pocit méněcennosti.
Ostuda celého města.
Tak nám to říkali sousedi s nenávistnýma očima.
Nikdy jsme neviděli svého otce.
Neznáme jeho jméno.
Matka nás darovala SS.
Neznáme její objetí.
Cizí lidé nás vychovali.
Nevíme, kdo jsme.
V rodném listě jen: původ bezchybný.
Jsme děti z programu Lebensborn.
Jsme jeho oběti.

Jeskyně je větší než se zdála. Mohla by se sem schovat půlka armády.
Jsem si celkem jistý, že tu někdo je. Jakoby mi kdosi dýchal na záda. Zadržel jsem dech a ten zvuk nezmizel. Teď.... teď jako kdyby někdo přešlápl v písku. Každý šelest se nastokrát vrací ozvěnou. V šeru na stěnách se chvějí podivné stíny. Jsou tu. Vím to.
Hlavně klid, Saule, jen klid. Udělej to, kvůli čemu jsi přišel, a zmiz odsud.
... Hotovo, teď rychle pryč.
Ale jestli někdo zjistí... Ne, nikdo se nesmí dozvědět, že jsem se tu strachy... však víte. Za tohle Davida vážně, vážně zabiju!

Zdravotníci mi přinesli polévku. Mluvili o dietě, nevnímala jsem je. Vývar voněl božsky, nedokázala jsem myslet na nic jiného.
Potom přišel takový fešák a dal mi čokoládu. Pak žvýkačky: chutnaly po jahodách. Extáze!
Nakonec se objevila skupina důstojníků a rozlévala šampaňské. Bylo to skoro jako na party. Alkohol mi rychle stoupal do hlavy, svět se rozzářil všemi barvami. Kdosi mi nabídl cigaretu, moji první cigaretu v životě. Moc mi nechutnala, ale připadala jsem si jako Marlene Dietrichová.
Teď je mi zle. Strašně. Hůř, než když jsem loni v Auschwitz dostala tyfus. Myslím, že umřu, ale ať. Stálo to za to!

"Toníku, pojď už spát, muži."
"Ještě okamžik, dušičko, jen co dopíšu tenhle list."
"To je zas o těch potvorách, co na ně civíš tím svým udělátkem, Toníku?"
"Jen se podívej, ženo. Dneska jsem v kapce vody pozoroval tahle titěrná zviřátka. Jsou tisíckrát menší než bleší oko. A jak se mrskala! A kolik jich tam bylo! Celá hejna!"
"Fuj, to jsou nějací červi! Kdes tu vodu vzal, muži?!"
"V sudu, co napršelo."
"V tom plavou tihle pekelníci? Dneska jsem v tom prádlo máchala! To abych zítra prala znova. Muži, nikde to neříkej, sic nás lidi pomluví!"
"Je to podivuhodné...
Cos říkala?"

Ani nevím, jak jsem se sem dostal, ale už tu tvrdnu pěkných pár let. Nikdo si neumíte představit, jaké to je, být zavřený na tak malém prostoru. Je tu nuda. Čekám, pořád jenom čekám. Ale moje chvíle přijde.
Horší ovšem je, že mi něco chybí. Ovšem, nemám svědomí a místo srdce mám kámen, ale je v tom něco víc. Připadám si jako tělo bez duše. Nebo naopak? Spíš jako by mi kus duše chyběl. Doslova. Ale zkontrolovat to nemůžu, je tu tma.
Hleďme! Někdo se sem dobývá. Jsem to já nebo někdo jiný?!
Konečně můžu opustit ten prokletý Gauntův prsten!

Nejmilejší Andělko!
Děkuju Ti nastotisíckrát za Tvuj dopis, i kdyš nevim pořádně, co si mi psala, poněvádž někerý slova byly začerněný. Ferda řikal, že to udělaly ty svině, ale myslim, že si ze mě dělá švandu, protože prasata přece psát neuměj a spíš by to sežraly.
Děsně moc se mi po tobě stejská, protože ty si moje nejlepčejší kamarádka a žádnou takovou už nikdy mít nebudu. Ve škole sedim sama. Bydlíme teť v jednom pokoji na faře, ale už to fara neni jelikoš pan farář se odstěhoval do Jáchymova, ale nevim kde to je.
Zase mi napiš,
tvoje nejvěrnější Tonka

Ohlazené dlažební kostky se lesknou po nočním dešti. Domy se k sobě naklání jako nesmělí milenci, na zdech prastaré mapy zaniklých kontinentů, mezi komíny se s pískáním honí rorýsi. Odkudsi zavoněla káva.
Uličkou pospíchá dívka s košíkem na ruce. Proti ní chlapec se štrejmlem na hlavě. Možná flamendr vracející se od Berků. Dívka si přitáhne šátek k loktům, košík přitiskne k hrudi. Potom se jejich oči na okamžik potkají a dívce v srdci bolestně rozkvétá sefardská píseň. Její duše poznala svou ztracenou polovinu, náhle vnímá svou osamělost.
Beze slova se sobě vyhnou. Ručička hodin na Staronové s cvaknutím poskočí dozadu.

Daleko na Moravě bylo jedno malé, ale útulné smetiště. Na něm žili krysáci Hodan a Hubert. Jednoho dne ti dva chlapíci lenošili na sluníčku, cpali se Ementálem ze Sýrie a bylo jim dobře.
Vtom z hromady odpadků, pardon pokladů, vylezlo podivné zvíře. Vypadalo skoro jako krysa, ale chlupy na hlavě mělo červený a kolem krku náhrdelník ze zavíracích špendlíků.
„Nazdar, ogare,“ povídá Hubert, „jak ti říkají?“
„Jsem nutrie Panky,“ prskne zvíře. „Kašlu na vás!“
„Tož, dej si s námi sýr z konzumu,“ zve ho Hodan.
„Kašlu na konzum. Nou fů-č.“ A je fuč.
„Chudák, kašle,“ politují ho, „má asi astma.“

"Panenko Maria! Cecilko, co to děláte na těch štaflích!"
"Už sem se na to nemohla koukat, Velebnosti, jak nám tu Pán Ježíš vodpadává. Pučila sem si vod kluka barvičky a trochu ten svatej vobrázek vobtáhnu. Podal byste mi štětec? Zakutálel se támhle pod klekátko."
"Tumáte. Jen aby z toho nebyly nepříjemnosti, Cecilko, freska je přes sto let stará, umělecké dílo."
"A k čemu vám to umění je, když ani nejni v tom mizernym světle vidět? Umění pro umění je leda k pr..."
"Ovládejte se, osobo, jste v domě Božím!"
"Už mlčim. Nebojte, Velebnosti, z výtvarky jsem měla v měšťance jedničku."

Lesbos je protkaný spoustou cest a každá má svůj půvab.
Na kamenitých horských pěšinách potkáte pastýře na oslu, ženoucího v oblacích prachu stádo koz, ze strání se nepřetržitě nese jemné cinkání ovčích zvonců připomínající zvonkohru ve větru.
Po úbočí kamenitých kopců se v serpentinách kroutí moderní asfaltka, tam předjedete chlapíka na staré motorce, vedle kterého poklusává hřebeček uvázaný na lonži.
Středem ostrova vede dálnice do hlavního města. Proti vám vyrazí náklaďáček, na korbě si o střechu kabiny podpírá rohatou hlavu kráva, uši se jí třepotají ve větru.
Lesbos je protkaný spoustou cest, ale všechny voní tymiánem a kouzlem mizejících časů.

Toho večera pan Kaplan vtrhl do třídy se zpožděním:
"Pamprésor, dámyjapánové, já omluvuju se, že spožďuju. Muj kluk měl v zádech kleště, já musel vyndavovat!"
Třída oněměla ohromením.
"Má kudlu v zádách?" nemohl uvěřit pan Blattberg.
"Jako v zápaďáckym filmu," vydechl pan Pinsky.
"Westernovém, pane..." Hlas profesora Parkhilla zcela zanikl ve všeobecném ruchu.
"Kudlu né, kleště," opravil je pan Kaplan.
Profesor horečně přemítal nad povahou zranění chlapce.
"Kleště je maličkatý zvířátko," poučil třídu pan Kaplan, "co pijákuje člověkovi krev."
"Achá, klíště!"
"Bude koukej?" starala se Olga Tarnovská.
"Bohobytelně, že né," zamračil se uraženě pan Kaplan, "spláchnul sem ho do záchoda!"

Opatrnými, jemnými pohyby prstů tvaroval podobu ženy, ne nějaké obyčejné tuctové holky, kterých byl plný tábor, ale Ženy s velkým Ž. Laskal se s každou oblinou jejího žádoucího těla: něžná linie klíčních kostí, nádherná plná ňadra, dobře stavěné boky. Jen tvář nedokázal vystihnout tak, jak ji viděl v duchu před sebou, ale to nevadilo, tvář nebyla důležitá.
V duchu se ušklíbl. Běsnící voda sice měla dar jasnozřivosti, ale stáří jí už zatemnilo rozum. Prý devadesát šedesát devadesát, dokonalé tvary, cha chá. Prohlédl si svůj výtvor. V rudých odlescích pohasínajícího ohně vypadala žena nadpozemsky krásná.
Jednou jí budou říkat Věstonická Venuše.

Velevážená paní Teplárenská a.s.!
Odpovídám na Váš inzerát, ve kterém hledáte topiče. Mám o to místo eminentní zájem a ty nejlepší předpoklady.
K topení jsem získal vztah již v dětství. Vyučil jsem se u svého otce, který toto povolání vykonával celý život. V roce 1995 jsem absolvoval zahraniční stáž v italských Benátkách. Poslední dobou však v mém oboru ubývá pracovních příležitostí, jak jistě víte. Proto jsem v loňském roce vypomáhal pouze jako brigádník v Pražské paroplavební.
Má práce je pro mě koníčkem. Můžete si být jistá, že ji budu vykonávat svědomitě a zodpovědně.
S pozdravem Josef Čochtan, mistr vodnický

Polední slunce zaklelo všechno do chvějivého horkého ticha, jakoby se na chvíli zastavil čas. I ptáci umlkli a klímali ukryti ve větvích. Donu pomalu přemáhala malátnost. S přivřenýma očima pozorovala ústřičníky brouzdající se v bahně jako v tekutém zlatě, volavka schovala ospale hlavu pod křídlo. Ozval se lelek, nad hladinu vyskočila ryba. Stromy v zátoce se naklonily blíž a objaly ji ve své náruči.
A pak si vzpomněla na tu druhou Donu, která právě odpočívala pod baldachýnem v dusné navronské ložnici, na znuděnou, povrchní ženu, která neměla ani potuchy o téhle zátoce, a zatoužila se nikdy do starého života nevrátit.

Jasně, že smlouvy se mají dodržovat. A ano, podepsala jsem to. Jenže to mi bylo fakt zle. Věřila jsem, že umírám, ale teď už jsem se z toho dostala a jsem v pohodě.
Přece kvůli nějaké pitomé smlouvě nezradím svoje sny. Nebudu ničit všechno, kvůli čemu jsem tak tvrdě dřela. Teď, když mám konečně cíl na dosah.
Stejně nikdo nic nepozná. Stačí chvilka a jeden nacvičený pohyb.
S největším sebezapřením umlčím své druhé já a setřu z tváře slzu. Dodržím, co jsem slíbila. Aspoň ještě dneska. Je to moje jediná naděje.
Jmenuju se Zuza, vážím 38 kilo a jsem anorektička.

Ani nevím, jak se tahle kytka jmenuje dovopravdy. U nás se jí řikalo bouřka. Bylo zakázaný jí trhat, protože kdo utrhne bouřku, roztrhne kus nebe a přivolá déšť.
Hanelei měla kukadla modrý zrovna jako todle kvítí a copy zlatý jako klasy vo žních. Bylo nám deset, právě končilo léto. Seděli jsme na stráni a mhouřili voči do slunce, brundibáři bzučeli, mateřídouška voněla a já že jí natrhám kytičku bouřky. Vztekala se, že nesmím, ale já se smál, sena že jsou pod střechou, tak co.
Večer se přihnala buřina.
Druhý den začla válka.
Tu kytku vod tý doby nemůžu ani vidět.

Jedna, dva, tři... Myju si ruce a počítám. Počítám dvanáctkrát do deseti a pak ještě jednou. Když se spletu, musím začít od začátku, jinak se stane něco strašného. Jedna, dva, tři...
Ruce musí být čisté, na tom závisí všechno. Závisí na tom život. Nikdo nesmí nic poznat. Jedna, dva,...
Stačí mít čisté ruce, o nic jiného nejde. Stačí je pořádně vydrhnout. Nikdo si nevšimne těch skvrn. Už tam nejsou. Je to dobré.
U všech svatých, NE! Jsou tam zase! Copak se toho prokletí nikdy nezbavím?
Možná jsem špatně počítala. Určitě. Tak to bude. Musím začít ještě jednou. Jedna, dva, tři...

Potom se rozhodli, že nechají jenom tvrdé y.
Druhý den si Horáček vzpomněl, že si vždycky přál kolo, řekl něco do sluchátka a v tu ránu tu stálo krásné kolo s přehazovačkou, dokonce s tachometrem, jenom celé zabahněné. Než se Horáček rozkoukal, držel v jedné ruce hadr, ve druhé houbu, a chtě nechtě drhnul kolo, dokud se neblýskalo.
Teď bych pyl, zahučel pak do sluchátka, a hned se všude vznášel žlutý pyl, pokrýval zem a taky to čerstvě umyté kolo, Horáček dostal záchvat - měl chudák astma - a musel na pohotovost.
Když mohl zase dýchat, uznal, že měnit pravopis se nevyplácí.

Pekelná noc. Blizzard s kvílením nabral sílu. Poryvy větru mu bičují tělo, ledové krystalky se mu zakusují do tváře. Sněhová vánice ho oslepuje, dohlédne sotva na konec svých saní, zcela odkázaný na své spřežení. Psi se boří do sněhu až po břicha, do tlapek jim vrůstá led, v jejich stopách zůstávají krvavé skvrny. Aby jim ulehčil, potácí se za saněmi. Ztrácí cit v nohou a ví, že má omrzliny. Plíce mu hoří a do krku stoupá žluč. Měl by zastavit, rozdělat oheň, ale pak už by psy nezvedl. A tak je žene dál.
"Hou, hoši, hou!"
Nome na ně čeká.

Letos jsem absolutně nestíhala číst, proto jsem velmi vděčná za výběry.
Tady je můj seznam osmi drabblí, po jejichž přečtení jsem zůstala s otevřenou pusou. Určitě mi něco uniklo, kdo mi může doporučit další k tématu, prosím, pište do komentářů. (Děkuji.)
Mut od Wee-wees
Dobré ráno od Locklear
Čísla, pouhá čísla od Wendyses
Oslava nového roku od ef77
Wilhelm Gustloff od Danae
Mezi kaktusy od kopapaky
Otázka domova od Tyto Alby
Damascus is burning od Owes

Když starého hraběte Kinského vyhnali ze zámku, odmítl se vystěhovat z Kostelce. Nakonec ho z milosti nechali bydlet ve farním bytě, zatímco mu v zámku zřídili výzkumný ústav pro chov vepřů a v přízemí ubytovali čuníky. Po čase za starým pánem přišla delegace z národního výboru, aby mu jako nejstaršímu občanu města pogratulovala k významnému životnímu jubileu. Předali rudé karafiáty, potřásli rukou a nastalo rozpačité ticho. „Soudruhu hrabě, a co jste si vzal s sebou ze zámku na památku,“ ozvala se nakonec jedna z dam. Starý pán to zvážil, důstojně pokýval hlavou a potom velice zřetelně pevným hlasem pravil: „Hovno!“    

Vybalila jsem z truhličky svůj poklad: oprýskané plechové formičky, místy už zčernalé patinou, ale lesklé v místech, kde se jich s láskou dotýkaly neznámé ruce. Rozehřála jsem čokoládu a nechala z ní zatuhnout figurky sýkorek a lelků. Ráno jsem je zabalila do krabiček a chtěla je prodávat  na váhu.
Kolem desáté cinkl zvonek a vstoupil Cikán.
Přišel si pro mou odpověď. Odjedeme s ním?
„Maman to všechno zvážila,“ vyhrkla Anouk než stačil promluvit.
Zasmál se, ale pohled, který na mě upřel, byl vážný.
„A já to sečetla!“ zářila pýchou.
Přes tvář mu přelétl zmatek. Anouk vyprskla. Rozesmáli  jsme se všichni.

Noc byla tichá, jen tlukot slavíka se nesl teplou tmou.
Země ze spaní vydechovala kořenitou vůni.
Potom před bránou zakvílely brzdy.
Pěsti dopadají na vrata statečku.
Rozespalé děvčátko vyděšeně tiskne panenku.
Samodruhá hospodyně v noční košili kvapně nakládá peřiny na špinavou korbu.
Do koňských hřív se vpíjí slzy. Hospodář se loučí.
Hodiny na zdi s prasklým ciferníkem odtikávají poslední minuty.
Jako výstřely.
Stařenka zalétne pohledem za hřbitovní zeď. Stařečka tu zanechává. Kdo mu světýlko zapálí?
Ječmen šeptá v nočním vánku své sbohem. Jiný hospodář už jej bude sklízet.
Na valníku se kodrcají tmou.
Z rodné hroudy vykořenění.
Do neznáma.
Pryč.

Jednoho dne se před branami zámku objevil cizinec. Lámanou češtinou nabízel k prodeji své exotické zboží.
"A toto kouzelný květina," pravil obchodník a slavnostně podával králi růži z látky a plastu.
"K čemu by mi byla?" podivil se král. "Vždyť ani nevoní. Ty opravdové jsou mnohem krásnější."
"Opravdová neuměla toto," odsekl mužíček a zmáčkl na jednom z listů knoflík ve tvaru berušky. Ozvala se melodie, jako když hraje na flašinet.
"Je to falešně," mračil se král.
"Ne, ne, je to výborný, moc ti slušela. Bude se hodit, uvidíš!"
A tak král Míroslav z dobroty svého srdce vietnamskou růži nakonec koupil.

Kolem poledne se hlediště částečně vyprázdnilo. Řada diváků odešla na oběd, jiní utekli před sálajícím žárem. Ti kdo zbyli, se znuděně ovívají vějíři, ukusují sladkosti a klábosením zahánějí dlouhou chvíli.
Přicházejí na řadu popravy. Pískem arény klopýtají otrhaní, bosí ubožáci. Někteří mlčky, někteří se vzlyky, většina se slovy tiché modlitby šeptané přes okoralé rty. Křesťané.
Potom vpouští do arény psy. Obrovská zvířata vycvičená k boji, vyhladovělá k nepříčetnosti. Se zuřivým štěkotem krouží kolem skupinky, oči podlité krví, pěnu u huby. Rozžhavený vzduch se chvěje jejich vlnícími se těly.
Ale ani smrt křesťany nezastaví. Svou víru nezapřou.
Jej jich stále víc.

Janica se choulí  v Malkynově obětí. Jediná žena mezi tisíci muži v táboře. Když dneska všechny ženy a děti evakuovali, postavila si hlavu a odmítla nastoupit do autobusu. Chtěla zůstat s Malkynem, svým mužem. Když už kvůli válce nemohli mít pořádnou veselku, nenechá se od něj odloučit během líbánek.
Vyhledá pod dekou jeho teplou dlaň a pevně ji stiskne. S teplem té dlaně do ní proudí Malkynův klid a odvaha. Janica pozoruje hvězdné nebe a přese všechno se cítí šťastná.
Je léto 1995, Janice je devatenáct a netuší, že hvězdy nad Srebrenicí zítra už pro žádného z  nich svítit nebudou.

Píši Vám. Nevím, jestli se někdy setkáme, nevím, jestli jste ještě naživu. Ale z Vašeho románu soudím, že bychom si rozuměli.
Píšu Vám. Včera jsem plácnul hroznou hloupost a teď mě to strašně mrzí.
Píši Vám. Umírám studem a strachy, ale musíte to vědět. Miluji Vás, pane, buďte milosrdný.
Píšu Vám prstem do sněhu. Jsem v rozpacích, že jsem se nechala využít, ale vlastně vám to nemám za zlé.
Píšu Ti. (Dal jsem si pár skleniček na kuráž.) Nebudu Ti tu trapně vykládat o lásce, ale chybíš mi.
Píšu Vám. Dostal jsem předvolání, ale rukovat nebudu. Beru nohy na ramena.

Žili byli prav a předjíc.
Pravil prav předjícovi:
"Padni na bicyklena!
Jsem králem sasprchy."
Předjíc před ním pad,
vousy o zem strachy brousí,
uši buší o zem v buši.
"Zjednej prave prosím právo,
mám žrádla míň než je zdrávo,
žikousa mou trávu kousá."
Žikousa však vinu nemá,
Ač je vilná, není vinná.
Jen scikánu listy chroustá.
Jak prav pravdu zjistil,
do předjíce se pustil.
Při tom z něho v buši
vytřás´při i duši.
Pro výstrahu všem
od onoho času
za bezčasu i nečasu
na nebeské báni, páni,
nejen v září hvězdně září
předjíc:
neskonatelný slopatka.
Dětem o něm vyprávějí jojky.

"Makám v ejčár našeho eseróčka. Na základě sívíček vybíráme adepty na RFP. IMHO je to celkem GR8 džob, i když teda žádnej workoholik ze mě fak´ nebude.
Posílala jsem mejly s RFI jednomu béáčku z ajtý. Von je píejdždý, takže fakt hustýýý. Včera jsem s ním mluvila na brífinku F2F a asi ho lovískuju, BCS je fakt frikulín. Hned jak jsem se vrátila do ofisu ke kompu, písla jsem mu, že zaskajpujem ASAP. Teď každou chvílí čekuju, jestli se ozve. Zatím nic, asi je 2 bizy."
Generál Zkratek si vítězně potřásl pravicí s admirálem Anglikanismů. Invaze proběhla více než úspěšně.

Ještě pamatuji první město. Zrcadlení červených cihel ve vodě kanálů, plachetnice s nákladem koření, pach petroleje a rybiny i slaný vítr od moře.
Pamatuji i Velkou ohnivou bouři. Peklo rozevřelo svůj chřtán a začalo město požírat. V ulicích bublal žhavý asfalt, voda v kanálech syčela a zdálo se, že hoří samotný vzduch. Když požár konečně pohasl, z hrdé hanzy zbyl zčernalý oharek.
Z popela jako bájný Fénix povstalo druhé město. Ve vodě kanálů se znovu zrcadlí červené cihly, ve skle se rozpustile odráží slunce, po jezeře se rozlétly plachetničky a ulicemi se honí ozvěna Beatles se slaným větrem od moře.

Obracel útlou knížku v dlaních. Desky měla umolousané, s podivnými nechutnými skvrnami, snad od kávy. Zažloutlý papír vydával zvláštní pach nepodobný ničemu, co znal. Nechápal, co na ní viděli, že pro to byli ochotni obětovat všechno, i život.
Sama se mu v rukách otevřela a on přečetl větu. Pak druhou... Kniha kolem něj začala spřádat svůj příběh. Slyšel v něm šepot něžných dávno zapomenutých slůvek i troubení polnic. Srdce mu sevřela podivná teskná touha a v krku ho pálily neprolité slzy.
Když zjistil, že dočetl poslední stránku, zaplavil ho nevysvětlitelný smutek a on věděl, že něco tak krásného nemůže zničit.

Synáček objevil album našich svatební fotografii. Rodinné podobenky ho nesmírně zaujaly a zabavily na dlouhé minuty.
Ukazuje si prstíkem a zpěvavým hláskem popisuje: "To je babička, to je děda, to je táta..."
U portrétu nevěsty se zarazí: "Kdo je ta krásná paní vedle tatínka?"
"To jsem přece já, broučku."
Nedůvěřivě si mě prohlédne: "No, ale nevypadáš jako ty."
"Ale jo, jsem to já, když jsme měli s tatínkem svatbu."
"A to už bylo dávno?"
"Už to je několik let. To jsi ještě nebyl na světě."
Chlapeček se dlouze zamyslí.
"Mami, a když jste měli svatbu, to tu ještě žili dinosauři?"

"Přál jste si se mnou mluvit, řediteli?"
"Ano, ano... Děkuji, že sis udělal čas, chlapče,... ehm, tedy... kolego. Chtěl jsem se tě zeptat, zda jsi někdy zvažoval..., řekněme, úpravu svého stylu oblékání."
"Prosím??!!!"
"Nu ano, chlapče. Já vím, že jsem ještě ze staré školy, ale... Považ, teď jsi vzorem pro všechny ty mladé nadějné studenty. "
"Dovolte, pane...!"
"Nemysli, chlapče, taky jsem býval mladý. Chápu, že teď je černá barva v módě. A samozřejmě zeštíhluje... "
"Pane!"
"Zkrátka, chci říct,... možná bys mohl vnést do svého šatníku trochu optimismu, Severusi."
"Při vší úctě, řediteli, nosit fuchsiové nebo tyrkysové hábity mě nedonutíte! Nikdy!"

Tahle trať připomíná jen trochu přerostlou dětskou hračku. Vláček drkotá serpentinami, povětří voní létem. V šumícím moři ječmene se pohupují hlavičky rudých máků a modrých chrp. Blankytná obloha se odráží v zrcátcích rybníků.
Mašinka zahouká, aby vyplašila stádo srnek, vlak se zanoří do přítmí lesa. Pražce tu zarůstají borůvčím a pod náspem se lesknou sametové hlavičky kožešáků. Uprostřed lesů stojí nádraží s jedinou vedlejší kolejí. Vlak zastaví a čeká na dvojče, se kterým se tu musí vyhnout. Konduktér využije přestávky a zmizí v mlází, aby se po chvíli vrátil s čepicí plnou hřibů.
Když zavřu oči, je mi zase sedm.

Čekání.
Čekání je nejhorší ze všeho.
Sedmnáct nekonečně dlouhých dní.
Topíš se v zatuchlině.
Ve tmě.
Na omítce se srážejí kapky vody, spojují se v tenké stružky.
Jako slzy.
Ve zdech se otvírají hladová ústa. Spolykají tě.
Už brzy.
Ve slabém proužku světla tančí částečky prachu.
Natáhneš ruku a hřeješ ji v tom slunečním proudu.
Čekáš.
Nad hlavou slyšíš klapat podpatky.
Lidé spěchají do práce, do školy. Na schůzku s milou.
Žijí svůj život.
Taky jsi žil. Kdysi.
Vzpomínáš na maminčinu náruč.
Na učednická léta v zámečnické dílně.
Na smutné oči Líby. Na její polibky.
Je léto.
Čekáš.
Už jdou?

Večer teprve nastává rodičům ta pravá zkouška trpělivosti. Uspávání.
Nejprve musíme mrňouse nasoukat do pyžámka. Kdo zkoušel vecpat chobotnici do síťovky tak, aby žádné chapadlo nečouhalo ven, má slušnou představu, jak to probíhá.
Následuje pohádka. To znamená prcka přesvědčit, že dneska opravdu nebudeme číst celý jeho oblíbený (padesátistránkový) příběh.
Pak pusa na dobrou noc a zhasnout světlo.
To je ovšem začátek:
Mami, mě se chce čůrat.
Mami, já mám strašnou žízeň.
Mami, mě to tady hrozně svědí.
A hlavní trumf: Mami, já potřebuju obejmout.
Konečně v objetí usne.
Potichounku se zvednu, opatrně našlapuju ke dveřím... KŘŘŘup!!
Mami, co to bylo?!

Fifinka při drhnutí hrnců sršela hromy, blesky a vykřičníky. Od rána se nezastavila. Bobíkovi napekla lavor buchet, Pinďovi přišila utržený knoflík, zachraňovala Myšpulína při jeho záchranné misi a ještě stihla navařit oběd. A kluci jí nepomůžou ani s nádobím! Jako obvykle se ztratili do laboratoře. Který nepoužitelný vynález to bude tentokrát?
Dveře do kuchyně se otvírají ...
FIFINKO, ABYS NA NÁS NEMĚLA PIFKU, VYROBILI JSME TI P.I.F.K.u! Pomocnici Iritované Fifinky: Kybernetický Automat.
Fifi robota nedůvěřivě pozorovala. CO TO UMÍ?
JE SPECIÁLNĚ VYVINUTÁ PRO MYTÍ NÁDOBÍ!
Vyzkoušeli ji, myla dokonale. Odrhla hrnce dočista do čista i se smaltem. Fifinka byla skutečně IRITOVANÁ.

Celá se nepohodlně ošívala. Pod plášť jí vnikl nějaký ostrý kamínek. Byl sice drobný, spíš větší zrnko písku, ale při každém pohybu odíral její jemné tělo, škrábal, dřel, ba přímo ji drásal. Zkrátka dráždil jí, popuzoval, rozčiloval a jitřil. Ať dělala, co dělala, nedokázala se ho zbavit a mlčky musela snášet všechnu tu nepříjemnost. Časem se ale zjistila, že se to cizí tělísko jaksi zaoblilo. Ve schránce se jí zakulatila perla.
Jestliže tě tvůj přítel znova a znova dráždí protivnou maličkostí, je obtížné mlčky to snášet. Ale když se ti podaří třecí plochy ohladit, získáš něco ještě cennějšího než perla.