Moje články

“Podívej, tamhle jde,” slečna Gwendylon naznačila směr.
“Vidím.”
“Krásné dámy!” klaněl se gentleman už na pět kroků daleko. “Takové krásné překvapení. Váš vzkaz jsem vskutku nečekal, čemu vděčím za tak vzácné setkání?”
Slaďoučká slova by mu bývala dál odkapávala ze rtů, kdyby Gwen i Tess nenasadily každá svou verzi vražedného pohledu číslo sedm.
“Co jsem provedl?” zkoušel vtipkovat.
“Víte sám. Přestaňte obluzovat slečnu Elliotovou.”
“Kterou máte na mysli?” ušklíbl se.
Paní Sigismund-Smith zaujala se svým parapletem velmi jednoznačný postoj.
Slečna Gwendylon měla v kabelce shodou okolností oba díly Udolfa.
Pan Elliot se na schůzku s paní Clayovou toho dne nedostavil.

“Však už se nestrachuj,” objal ji, jak nejpevněji dokázal. “Víš, že když bude potřeba, prostě zjednám pořádek.”
Dům byl výjimečně tichý. Kromě několika uvyklých zvuků se zdálo, jako by na světě byl jen jejich pokoj a zářivě jasné hvězdy na indigové obloze za oknem. Bílomodrá houpavá harmonie.
“Já vím. Jen jsem... jsem ráda, že jsme si to mohli říct takhle mezi čtyřma očima,” setřela poslední slzy.
“Mezi šesti očima,” poznamenal.
“Cože? Ne ne, Zvíře spí, podívej.”
Zasmáli se oba.
“To vidím. A slyším. Ale říkala jsi, že touhle dobou už má drobek očička spolehlivě vytvořený.”
Rozplakala se znovu. S úsměvem.

Dlouhodobé nucené setrvání na pohovce Emmě nesvědčilo. Pan Knightley, stále bystřejší mezi nimi, jí poskytl alespoň téma k přemýšlení. Kdo by prý mohl být matkou drahé Harriet.
Čilé myšlenky zavířily.
Všichni byli dětičkami v podobné době. Harriet byla capartík, Emma, Frank, Jane a také Robert byli ještě malí. Mnoho maminek odešlo příliš brzy. Vzpomínala, kterou nastávající si pamatuje. Tváře i jména rozmlžená v minulosti. Nemohla si je vybavit, zavrhovala jednu měšťanku po druhé.
Najednou na to připadla! Stále s námi. Ach Bože! Soucit i radost tančily. Není divu chudobě svobodné matky, když je za dceru ve škole vždy řádně zaplaceno.

Všichni příbuzní měli vždy za to, že z toho vyroste. Uvědomovala si, že i švagr Christopher, tedy… že i plukovník Brandon s ní jen hrál milou hru, skrze kterou se ji upřímně snažil učit. Patrně ale počítal s tím, že její výmysly někdy skončí.
Jistě, vyrostla. Knížky i samotný svět však hltala dál. Chtěla vidět co nejvíc. Účastnila se společenských zábav, ale snila o zahraničních cestách a o ničem jiném nemluvila.
Maminka za ni měla radost, ale zároveň se bála.
Margaret naštěstí nebyla jediným snovým mořeplavcem v Anglii. Od prvního setkání s Jonathanem věděla, kam budou směřovat jejich objevné cesty.

“Podívejte, nechci přepisovat existující dílo klasické literatury,” rozhodím rukama, když se na mě upře několik nehezkých pohledů.
“Jenom by se hodilo, aby měla Jane chvíli klid. Aby se Lizzie mohla projít s Charlottou do Merytonu a zpátky a nemusela u toho poslouchat pilinózní žvanění o oficírech a pentlích.”
“A my ho snad poslouchat chceme?”
“Pokud ten oficír bude někdo z vás a prostě ji zaměstná…”
“Nemám se s ní o čem bavit.”
“Nemám na to kostým… totiž uniformu.”
“Na tohle jsme starý.”
“Mám ženu! Zabila by mě!”
Vzdávám to. Musím uznat, že kluci mají vesměs pravdu. Takhle se Lydie nezbavíme.

"Jane, odpusťte, ale... nevíte, co se děje? Paní Fairfaxová se mnou dnes neztratila ani slovo."
"Nemám tušení, ničeho jsem si nevšimla. Nezdá se vám to?"
"Jistě ne. Grimasy, které mi věnovala, si obvykle nechává pro Adèle, když je obzvláště rozjívená."
"Zvláštní. Nemohla jste se jí omylem nějak dotknout?"
"Myslím že ne... Naopak, celé včerejší odpoledne jsem jí dělala společnost. A pochválila jsem jí ten báječný koláč."
"Paní Fairfaxová nechala napéct?"
"Ani nevím. Byl ostružinový, neodolatelný."
"Nabídla jste si sama?"
"Hm, vlastně ano. Ale říkala, ať si vyberu něco k svačině, než uvaří čaj."
"Alice! Vy jste jí snědla poslední kousek!"

“Já se strašně omlouvám, prostě nestíhám číst. Psaní dávám s odřenejma ušima, nápady se nekonají,” tradiční osazenstvo čajovny je mi opět vrbou.
“Já jsem ráda, že píšu.”
“Já nepíšu.”
Jsme na tom všichni podobně, máme toho plný kecky. Titul mařeny chudinky je ovšem pro dnešek můj.
“A neni mi dobře, trávení zlobí. Mám namožený lejtka. A do toho ten pitomec v práci.”
“Zase?”
“Ještě pořád. Mám chuť ho vyhodit z okna.”
“Neefektivní. Nechceš ho někam napsat? Myslím, že kdyby ho poznaly cranfordské dámy, už jen ze solidarity k tobě by ho pozvaly na čaj. Několikrát. A byly by velice… výchovné.”

Proklínal vlastní proradné úmysly. Jen si přál být co nejdřív doma. Byl si vědom pokání, které mu osud udělil, víc ho ale zajímala horká polévka a plameny v krbu. Měl téhle bouře doslova plné zuby a s každým krokem litoval nápadu vydat se na cestu v okamžiku náhlého hnutí. Bolestivá touha spatřit její tvář ho však táhla kupředu.
Jeho kůň podobné touhy zjevně nesdílel. Edward měl tedy dvakrát koho proklínat.
Když konečně otevřel dubové dveře Thornfieldské haly, zbýval mu dech na jediné bezhlasé “Jane.”
Snažila se udržet vážnou tvář, ale noc v okamžiku prolomil zvonivý smích.
Užasnul.
“Vaše vlasy, pane.”

Nejlepší jsou dny, kdy jen ležíme vedle sebe. Stulení do klubíčka nebo v něžném objetí. Ve společnosti jiných, ale hlavně společně. Patříme k sobě.
Občas nás povinnost vytáhne ven. Strávit nějakou tu dobu činností je hezké, jeden si připadá naplněn, konečně je užitečný. Ale my dva se pak častokrát míjíme, setkáme se znovu zase až když všechno utichne, když opadne shon. Něco se ale změnilo, cítíme se potřísnění, špinaví, opotřebovaní.
Zmizíme jeden druhému ve víru, svět se s námi roztočí, zmatek k zalknutí.
Já jen doufám, že nakonec zase budeme spolu. Na šňůře i v šuplíku. Má drahá druhá ponožko.

Teprve v Londýně mnozí zjistili, že co osud ubral Nancy Steele na jiných talentech či na samém intelektu, to bohatě vrátil na umělecké píli a zručnosti. O její účast v hovoru nikdo valně nestál, takže si brzy na běžné denní návštěvy nosila skicák a uhel v násadce.
“Stále vesnický motiv, Nancy?”
“Ano, sestřičko. Ten pohled mě cestou uchvátil. Však to nebyla vesnice, bylo to už docela na předměstí, ne?”
“Možná bylo. Přiznej, zaujal tě ten sedlák s hráběmi,” pošklebovala se Lucy.
“Já, no…,” Nancy hořely tváře.
“Myslela jsem, že tě zajímají kavalíři, husičko.”
“Zajímají. Velice. Ale kavalíři nemívají vyhrnuté rukávy.”

Po několika divokých nocích, dobrodružném útěku a nocích chladných ale neméně divokých, Maria jaksi doufala.
I když se rozhodli ji rychle uklidit do ústraní, vykázat ji spolu s tetou do téhle mizerné chalupy. Mohl by stačit jeden kratičký dopis. Kdyby měla děťátko, třeba by se jí Henry ještě ujal.
V hloubi duše věděla, jak se rouhá. Přála si to kvůli sobě samé, ne kvůli novému životu.
Dny se přelily ve věčnost, přání uletělo oknem. Svět zhořkl. Maria zahořkla též. Nákaza od tety Norrisové. Dvě zapomenuté navztekané ženy.
Až po letech Marii došlo, kde ta hořkost začínala.
Čaj. Od prvního dne.

Proč bych je ostatně nepozvala sem? Máme ten nový prostorný gauč…
Myšlenka dobrá, jen překonat hodinku vytrvalého údivu a dotazů na bídu a vymoženosti jiné doby. Pak hovor plynul, stačilo dolévat čaj.
“Doufala jsem, že matinka a tetičky s tím dohazováním někdy přestanou. Ale stále mají Kitty, tedy dost větru pro jejich mlýny.”
“Vskutku! Margaret má paní Jenningsové už celkem plné zuby. A to ji zpočátku měla z nás nejradši.”
“Neskončí to nikdy. Tady drobeček se ještě nenarodil, nicméně Lady Russell už ví, že to bude děvče a bohatě se provdá,” povzdechla si Anne.
“Já bych všechny ty dohazovačky zakázala!”

Dlouhé roky opatrného a později i velmi neopatrného postrkování. Sondování. Donášení. Zmínka sem, zmínka tam. Roky soucitného i otráveného naslouchání nadějím či skeptickému zármutku. Jistá míra úlevy i údivu, když se na chvíli zakoukala jinam.
Teď jsou tu s námi, skoro všechny. Nebo všichni? Mr Whirl má jistou zásluhu.
“Já se s váma taky musim vyfotit, já za to celý můžu,” hlásí Tess.
“No to já taky! Pojď, budeme dělat, že je postrkujeme,” Ness se nenechá zastínit.
Blanca se přidá a provází nás smích.
Ještě by tu měla být moje drahá svědkyně. A Miss Gwendylon. A mnoho dalších.
Přátelé, děkujeme!

Sluníčko, čerstvo, znovuobjevená chůze. Lavička v parku. Hluk, pocit spěchu, rozčilující nerozhodnost.
“Směla bych si přisednout?” dáma v šatech, paprsky přes okraj slamáku.
“Jistě,” studuji obličej, “slečno Jane?”
“Paní Bingleyová, teď už,” podává mi jemnou dlaň.
Důvod k úsměvu.
“Zdála jste se mi… nespokojená.”
“Asi jsem. Nemám proč. Nic zásadního mi nechybí ani nepřebývá.”
“Vrtá vám to hlavou, že? Pochybnosti.”
“Hm.”
“Ale ty také k životu patří. Měla jsem a mám jich mnoho. Jen se o nich nedočtete.”
“Já vím. Jen jsem doufala, že mi počasí spraví náladu.”
“Dejte mu čas, je to stěží pár dní.”
“A ještě méně nocí.”

“Prrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Drrrrrbej!”
Hodná otroková. Drbe. Hladí. Hřeje. Pustím pár chlupů. V jejím životě není dost chlupů, musím se o to postarat.
Mám se dobře. Většinou. Dokud se nezavřou v ložnici. Snažím se je pokaždé několikrát upozornit, že zase udělali tu stejnou hloupou chybu. Snad jednou pochopí.
“Drrrrrrbej.”
Nevím, proč se mi pochechtává.
“Tam… ne! Nesahat!”
Bleskem je kočka z klínu pryč a na druhém konci pokoje. Ví, že se má dobře, ale vždycky to tak nebylo. Pamatuje si krabici. Svoje dětičky. Kočičí kolonii v miniaturním bytě, kde se narodila. Vypražené Prokopské údolí, kde o dvě děti přišla. Neznámá traumata trvají.