Moje články

„Co to tu máš za obludu, Hagride?“ zeptal se Ron, když zahlédl na podlaze hájovny chlupaté stvoření, které vypadalo jako kříženec dráčete a králíka.
„Snad eště poznáte kočku,“ zatvářil se Hagrid uraženě. „Akorát má šest nohou. Vnutil mi ji jeden cesťák na Příčný ulici. Ale jinak je Moura móc milý zvíře.“
„Hagride, a nezdá se ti, že ta Moura nějak zvláštně páchne?“ přerušila jeho monolog Hermiona.
„Jo, smrdí, jako když vylezla z hospody,“ nakrčil nos Harry.
„Esli to nebude tim, že jsem ji ráno umyl pivním šampónem. Ale zdál se mi slabej, tak sem do něj přidal dvě lahve píva.“

„Tak jsme si zazpívali písničku o Káče a kocourovi,“ řekl učitel Pěnička. „A teď si ji rozebereme. Co v té písni dělá Káča, žáku Mňouku?“
„Bere nohy na ramena a zdrhá před vzteklým kocourem,“ odpověděl tázaný. „Ale Káča je blbá, kdyby toho kocoura nakopla, tak má od něj pokoj.“
„Ten kocour měl určitě vzteklinu,“ ozval se Bičiště. „A kdyby ho kopla, tak ji rafne. A pak by byla Káča taky vzteklá.“
„Chudák holka,“ přidala se Benecká. „Strávit měsíc v nemocnici jen kvůli tomu, že kocour nebyl očkovanej. Naštěstí byla rychlejší a kocour ji nekousnul.“
Učitel Pěnička byl rád, že zazvonilo.

Naše vesnice je známá tím, že se tu každý měsíc narodí jen jedno dítě. Loňský rok nebyl výjimkou. Když sníh zasypal kraj, narodil se Jimmy. Mary se v matčině náručí nemusela bát hladu. Dalším dítětem byl Henry, jehož pláč přehlušil i křik vran. Do voňavé trávy jsme při křtu položili Dorothy, při setí jsme přivítali Petera. Vůně růží uspávala Lisu, bouře naopak budily ze spánku Edwarda a dostatek zrní věštil Catherine bohatství. Lov dostal do vínku John, kolébku Jill obarvilo do žluta listí. Snad Rick nebude bláznit a Caroline si vychutná dlouhý noční spánek.
Po slunovratu začneme počítat od začátku.

„Tak jsme konečně dopadli tu loupežnickou verbež, Vaše Milosti,“ ohlásil velitel stráží a ukázal do rohu nádvoří, kde stály tři postavy v hadrech. „Je to pěkně zlotřilá cháska. Bránili se tak, že to Janek odnesl probodnutým zápěstím.“
Došli k nim a hrabě prohlásil: „Několik let jste v okolí okrádali kupce, zabíjeli nevinné a škodili království. Za všechny tyto zločiny vás odsuzuji k trestu smrti. Poprava bude provedena zítra ráno pod hradem, katova sekyra se už nemůže dočkat. A teď je zavřete do věže.“
Druhý den hradní kronikář zaznamenal jména popravených a jejich pořadí – Hynek Láska, Zikmund Víra a Petr Naděje.

„Matěji od Zvonu, slyšel jsi obvinění, která byla proti tobě vznesena. I důkazy svědčící o tvé vině. Nepřiznáš-li se, budeš vyslýchán právem útrpným,“ zakončil svou řeč královský prokurátor a zadíval se na obviněného. Ten hledal očima oporu u konšelů, ale setkal se jen s chladnou odezvou.
„Přiznávám se,“ řekl nakonec. „Adléta mě vydírala, hrozila, že o našich schůzkách poví mé ženě. Neviděl jsem jiné východisko než ji uškrtit.“
„Vaše Milosti,“ oslovil posléze purkmistr královského prokurátora, „proč jste hrozil právem útrpným? Král přece zakázal tímto způsobem vyslýchat šlechtice a měšťany.“
„Já vím,“ usmál se Oldřich z Chlumu. „Ale Matěj to nevěděl!“

Do hospody vpadlo pět vojáků v zaprášených pláštích. Už jejich zjev hostinskému napověděl, že pro ránu daleko nepůjdou, a vyděsil se.
„Krčmáři, pro každého džbán vína, pečené husí stehno a pořádný kus chleba,“ zakřičel jeden a zabodl do stolu tesák. „Jsme hladoví jak vlci.“
„Milosti, v zemi je hlad a bída, sami nemáme co jíst,“ zaprotestoval hostinský. „Město vydrancovali před měsícem císařští, pak přišli Švédové. O pořádný kus masa tady nezavadíte, víno nenajdete nikde. Moje krčma by se teď mohla klidně jmenovat U snědeného krámu.“
Našli ho druhý den ráno s podříznutým hrdlem. Ale hlad vojáci nezahnali. Opravdu nebylo čím.

Je to v podstatě obyčejný otisk boty. Na části je dobře patrný vzorek podrážky, ale ta se někde za klenbou drolí a zbytek chybí, takže vlastně ani není úplný.
Když se kolem sebe podíváme, najdeme takových šlépějí tisíce. V prachu cesty, na písečných plážích, na rozmoklých polích, všude tam, kam vstoupila lidská noha.
S touhle stopou se nepojí žádná záhada. Víme, kdo ji zanechal, na jakém místě k tomu došlo a kdy se tak stalo. Čili na téhle stopě vlastně ani není nic zajímavého. Snad jen to, že tu zůstala po malém krůčku pro člověka, ale velkém skoku pro lidstvo.

„Ke hradu Krašov patří spousta pověstí a vůbec nejsou veselé.“
„Vyprávěj nám nějakou na dobrou noc,“ zaprosila Romanka, nejmladší člen naší vodácké výpravy.
„Tak poslouchejte,“ rozpovídal se Slimák. „Kdysi patřil hrad rodu Miseroni. Zvlášť jeden z nich, Norbert, si to jméno zasloužil. Vzteklý, zlý. Žárlivý na svou manželku Johanku. Pohádal se s místním kovářem, který ho ve vzteku zastřelil. Johanka pak skočila do řeky. Každou noc prý sedí tamhle na skále a krásně, ale moc smutně zpívá.“
Půlnoční ticho nad Berounkou přerušila teskná píseň. A Slimák se celý příští den hádal, že ten bílý flek na skále nebyl odraz měsíce.

Výuka zaklínadla Riddikulus v podání profesora Lupina se v Bradavicích stala takřka legendární. Bubáková skříň byla v permanenci a nejčastěji se objevovala Snapeova podobizna. Dokonce vznikla hitparáda jeho skříňových outfitů. Na jejím vrcholu se dlouho držel flitrový oblek ze závěrečné scény filmu Mamma Mia.
Téma módy se ujalo i mezi členy profesorského sboru. První byl samozřejmě Albus v růžovém župánku, Minerva si pořídila tygrované legíny, madam Prýtová se občas ukázala v harémových kalhotách s květinovým vzorem a Hoochová v dresu Chelsea snad i spala.
Chudák Hagrid sehnal ve velikosti 10XL pouze černé tepláky, na které si aspoň vykouzlil emblém pavouka.

Takový krásný den, teploučko, po náplavce chodí všichni svobodní pánové z Prahy a ta ženská si umíní, že půjdeme do kavárny! Nechtěla jsem, ale nedala si říct, tak jsme holt šly. Dám si tedy aspoň něco na zub. Objednaly jsme si a ona hned začala brebentit. Jenže já ji moc neposlouchala. Něco mě totiž napadlo.
Kromě nás tu seděli akorát dva pánové zabraní do rozhovoru. Tedy mluvil spíš jen ten starší, mladší přikyvoval a tvářil se nezaujatě. Zasnila jsem se. Co kdyby…
Tak ne, ti dva odcházejí. A já jsem tolik doufala, že by kolem sebe mohli začít metat koblihy.

„Vím, že mě čeká trest,“ řekl uhlíř. „Ale nepytlačil jsem svévolně, Výsosti, mám rodinu a doma není co jíst. A Vaše Jasnost o dva chycené králíky určitě nezchudne.“
Knížeti se cosi na uhlíři zalíbilo. Pokývl hlavou a řekl: „Chci ti dát možnost zachránit si život. Prý jsi dobrý v pití vína. O mě říkají totéž. Navrhuji ti tedy toto. Potvrdíš-li skutkem svoji pověst a udržíš-li se mnou v pití krok, udělím ti milost. Nevydržíš-li, stihne tě trest.“
Po desátém vypitém poháru byl kníže udiven: „Obstál jsi své pověsti, uhlíři. Udílím ti milost. A abys nemusel pytlačit, jmenuji tě knížecím uhlířem.“

Na kemp jsme dorazili až za tmy. Zapálili jsme oheň a střídavě pozorovali oblohu s hvězdama a plameny našeho ohýnku. Pak Robin vyndal z futrálu kytaru a spustil první verš: „Přiletěl k nám mimozemšťan od Mléčné dráhy…“
„Viděli jste to?“ ozval se náhle Čára. „Támhle u lesa? Něco tam zablikalo a zase zhaslo.“
„To bude ten mimozemšťan, o kterým Robin zpíval,“ zasmál se Árčí. „Vzal to přes Plejády až sem.“
„Tak se na něj jdeme podívat.“
U lesa jsme vytřeštili oči. Na mechu leželo malý lesklý cosi, u kterýho seděl zelenej mužíček. V maskáči.
„Ahoj, můžu si k vám přisednout?“

Mezi nedoceněné vynálezy českého genia Jaroslava Cimrmana patří také obracečka času. Tvarem a velikostí se neliší od obyčejné obracečky lívanců, ale funkce tohoto převratného vynálezu je zcela jiná. Na její výrobě začal Mistr pracovat poté, co se mu rozbila vizionářská kamna. Umožní vám prožít včerejšek zítra, zítřek včera. Velikost časového posunu je závislá na počtu otočení po směru či proti směru hodinových ručiček. Zaviníte pozítří autonehodu, včera sjednáte havarijní pojištění. V novinách uvidíte sportovní výsledky, vsadíte týden předem. Nerozumíte si s partnerem, před rokem si ho nevezmete. Nabízí se otázka, zda s tímto vynálezem nakonec nesouvisí i náhlé Mistrovo zmizení.

„Co se dneska děje v našem pohádkovém království, to je naprostý chaos,“ postěžovala si Karkulka svým kamarádkám. „Vlk, který mě měl sežrat, o sobě prohlásil, že je vegetarián.“
„Já bych ten stav nazvala přímo anarchií,“ přidala se Růženka. „Místo, aby se princ ke mně prosekal do věže a probudil mě, musela jsem se prodrat houštím a toho nekňubu políbit sama.“
„A co můj tragický osud?“ postěžovala si Sněhurka. „Macecha nechala čarování a chce mě jmenovat královnou. Tím pádem přijdu o zkušenost se sedmi mužskýma!“
Locika to lakonicky shrnula: „Co s námi bude, jestli ti Grimmové nepřestanou chlastat, to fakt nevím.“

„Richarde, stěžoval si mi manažer té prodejny za rohem, že se mu tam ztrácí salám a sýr. Už asi dva měsíce. Vždycky ukradnou tak deset deka, jenže tak třikrát, čtyřikrát denně. Kolik toho je za tu dobu, si můžete představit. A protože tam chodím pro snídaně, měli bychom jim pomoct.“
„Rexi, budeš hlídat prodejnu, tohle je případ pro tebe.“
„Ty tam pošleš psa?“ podivil se Böck. „Jestli pachatele chytí, dostane ode mě deset housek se salámem.“
Asi za dvě hodiny zazvonil na oddělení vražd telefon.
„Tak zloděj je dopaden. Christiane, dojdi pro Rexe a nezapomeň mu koupit tu slíbenou odměnu.“

„Strážmistr Jelínek se dostavil na váš rozkaz, kapitáne. Co se stalo?“
„Celkem nic, jen potřebuju něco vysvětlit a doplnit k té zprávě, kterou jste mi poslal. Všechno je v pořádku, statistiku dopravních nehod včetně následků na našem okrese jste zpracoval velmi dobře. Jen bych chtěl vysvětlit pojem, který ve své zprávě používáte, a to pojem otřesné mozky.“
„Něco takového se v té zprávě určitě nevyskytuje, kapitáne. Aspoň si to neuvědomuji.“
„A co je tedy tohle, v části Následky dopravních nehod. Otřesné mozky – osm.“
„Kapitáne, tam není otřesné mozky, ale otřesy mozku. Podívejte.“ Strážmistr zmáčkl klávesu Ctrl a otočil kolečkem myši.

„Školní olympiáda pokračuje,“ ozvalo se z amplionu. „Čeká nás akrobatické létání na koštěti. Vyznačenou trasu musí závodníci proletět celkem třikrát.“
„Musíme vyhrát za každou cenu,“ šeptl významně Draco.
Madam Hoochová ještě zkontrolovala startovní postavení dvanácti závodníků ze všech kolejí, a pak už pískla a všichni vystřelili na košťatech vpřed.
Diváci sledovali především souboj o první místo, který sváděli Potter a Malfoy. Za nimi statečně odolával náporu dalších zmijozelských Ron, při průletu posledního kola ale spadl. Krátké mrknutí do všechnohledu ukázalo, kdo je za to odpovědný. Reakce rozhodčích byla jednoznačná: „Crabb a Goyle zpět na start a Zmijozel ztrácí 4000 bodů.“

„Co to tu máš za obludu, Hagride?“ zeptal se Ron, když zahlédl na podlaze hájovny chlupaté stvoření, které vypadalo jako kříženec dráčete a králíka.
„Snad eště poznáte kočku,“ zatvářil se Hagrid uraženě. „Akorát má šest nohou. Vnutil mi ji jeden cesťák na Příčný ulici. Ale jinak je Moura móc milý zvíře.“
„Hagride, a nezdá se ti, že ta Moura nějak zvláštně páchne?“ přerušila jeho monolog Hermiona.
„Jo, smrdí, jako když vylezla z hospody,“ nakrčil nos Harry.
„Esli to nebude tim, že jsem ji ráno umyl pivním šampónem. Ale zdál se mi slabej, tak sem do něj přidal dvě lahve píva.“

„Zahajuji soudní jednání,“ zařval lev César. A ještě dodal: „Soudcem ustanovuji moudrou sovu Zuzanu. A teď si všichni poslechneme obžalobu.“
„Tady tygr Felix ulovil včera mládě z našeho stáda,“ řekla zebra Tereza. „Stalo se to před setměním, tedy v době, kdy je zakázáno lovit. Zákony Lví říše snad platí pro všechny.“
„A máš na to nějaké svědky?“ zeptala se Zuzana.
„Jistě, viděly to tyhle tři,“ ukázala Tereza kopýtkem.
„Dobře tedy, vyslechneme je. Svědkyně, předstupte a řekněte svá jména.“
„Mizaru, Kikazaru, Iwazaru,“ představily se jedna po druhé. „Nic jsme neviděly, nic jsme neslyšely a nic neřekneme.“
„Žaloba se zamítá,“ rozhodla sova.

„Au,“ vykřikla paní Juliana a s nevolí sledovala, jak jí z prstu kape krev. „Takhle to dál nejde,“ prohlásila rozhodně a vyrazila za manželem.
„Kryštofe, zase jsem se řízla a tentokrát to opravdu bolí,“ spustila hned ve dveřích. „Musíš s tím něco udělat. Chtělo by to nějaké šikovné udělátko, které by tu homoli rozsekalo na menší kousky.“
Pan Kryštof coby oddaný manžel, kterého zranění jeho ženy mrzelo (a možná se bál, že mu bude předhazováno i vícekrát), nelenil a zamyslel se.
Asi za dva měsíce dostala paní Juliana Radová dárek – bedničku s více než 300 bílými a červenými kostkami cukru.

„Jsem tu správně v reklamačním oddělení Venkovských novin?“ ozvalo se od dveří.
Dneska se tu netrhnou, pomyslela si žena za přepážkou. „Ano, jste tu dobře. Co byste rád?“
„Víte, já si zadal minulý týden seznamovací inzerát s tímto textem: Jaroslav Slaměný, vdovec, 55 let, hledá ženu přiměřeného věku. A co vyšlo v novinách? Podívejte. Jaroslav, slaměný vdovec atd.“
„V tiskárně to spletli, to se stane. Vy si za to můžete sám, člověče. Podat si takový inzerát s takovým příjmením. To se nemůžete jmenovat nějak normálně? Víte vy co, napište tady správné znění a vyjde to pozítří. A teď na shledanou.“

Krédem profesora Zimy, který učil matematiku na gymnáziu ve Lhotě, byl výrok Věda matematická nezná hranice. Pokud ano, tak jsou nám doposud skryty. K jeho oblíbeným úslovím patřily poznámky typu Žádný není nenahraditelný či Zderivovat jde téměř vše, včetně žáků. Slavným se stal i jeho výrok Studente, koukáte na to jako neurčitý integrál.
I přihodilo se toto:
Byl zkoušen septimán Potočný. Zadán byl příklad jednoduchý, jehož řešení bylo takřka triviální. Počal student s výpočtem, přičemž tabule popsána byla výpočty vskutku fantasmagorickými. I otázal se učitel žáka, proč nezvolil rychlé a triviální řešení. Odpověď byla blesková: „Hranice matematiky jsou nám neznámé.“

„Řediteli, ten váš nápad s dovozem velkých masožravek z Peru se fakt vyplatil,“ zajásal ekonom, který právě vrazil do dveří. „Prodej fantasticky roste, vyděláváme na tom majlant. I přesto, že každý, kdo u nás tyhle kytky kupuje, musí vyplnit dotazník. Jméno, příjmení, rodný číslo. A taky důvod, proč tu potvoru kupuje. To vymyslel ten mladej z obchodního, abysme neměli oplétačky s policajtama. Já si udělal takovou malou soukromou statistiku. Chlapi kupujou nejvíc pro tchyně, manželky a zhrzený milenky. No a u ženských je na prvních místech manžel a jeho milenka.“
„Abych nezapomněl, ta kytka, kterou jste si objednal, stojí támhle.“

Ukradli vám auto?
Zavolejte nás.
Naším revírem je dálnice.
Naše tempo je vražedné.
Našimi protivníky jsou zloději aut, vrahové a vyděrači.
Pracujeme čtyřiadvacet hodin denně, abychom ochránili vaši bezpečnost.
Jsme dálniční policie.
Jsme Kobra 11.
A když vaše auto objevíme, Semir zařídí, abyste za něj už nikdy nemuseli platit parkovné.

„Co to, u všech serafinů, je za kravál,“ zahromoval Všemohoucí. „Ani po obědě se nemůžu na hodinku v klidu natáhnout. Gabrieli, udělej s tím něco.“
„Rád bych, Hospodine, ale nevím co. V Babylónu staví věž a vztyčili ji skoro až k nám. Je slyšet to jejich dohadování o stavbě.“
„No počkejte,“ zamumlal si pod vousy Bůh. A silným hlasem zavolal: „Psst, buďte zticha, já chci mít klid.“
„Musíš si vzít megafon, Pane,“ upozornil ho Gabriel, „ale ten ještě nebyl vynalezen. Dole Tě neslyší.“
„Neslyší… Tak ať nerozumí ani jeden druhému,“ řekl Hospodin a mávl rukou. I nastalo babylonské zmatení jazyků.

„Nalej mi pořádnej mořskej lomcovák,“ zavrčel rejnok na obsluhu.
„Copak se ti stalo, Dane?“ zeptal se ho barman a svým humřím klepetem před něj přisunul skleničku.
„Na to, jakou měl tenhle zápas reklamu, to byla slabota. Prej boxerská supershow! Žralok Roderick, zvanej Bijec, versus chobotnice Karolína, alias Mlátička.“
„A proč jsi tak naštvanej, Dane?“ zajímal se barman.
„Proč asi, představ si, jak se mlátí žraločí ocas s osmi chapadlama, navíc na každým boxerská rukavice. Vždycky, když Rod máchnul ocasem, Karolína vystřelila nad něj a začala ho mydlit. Takže knockout už v druhém kole. A já si samozřejmě vsadil na žraloka!“

Ticho, které panovalo na lodích kvůli úmornému pádlování přes dlouhý volej, přerušil až Slimejš: „Za chvíli nás čeká protržený jez. Musíte se nad ním strefit do úzkýho jazyka, abyste to v pohodě projeli. Akorát dejte bacha na Bonifáce, víte přece, jak se vždycky potutelně chechtá, když se tu nějaká loď převrátí.“
„Co je to Bonifác?“ pípla malá Alenka.
„To je takový duch tohohle jezu, hlídá vodu,“ vysvětlil jí kdosi. „Ale lepší je se mu vyhnout.“
Poté posádky všech lodí postupně najely do proudu a sklouzly se po vlně. Zeleného mužíčka sedícího pod vrbou si nikdo nevšiml. Zamávala mu jenom Alenka.

„V sobotu pořádá lady Berankinová ve svém sídle zimní maškarní ples,“ pronesl kapitán Elánius. „Tady jsou vstupenky, účast celé Městské stráže povinná.“
„Ale to znamená,“ pronesl někdo ze strážných, „že si budeme muset všichni sehnat kostýmy. Včetně vás.“
„O mě se nestarejte, seržante, znáte Sibylu. Už obstarala kostýmy pro nás oba. Ona půjde za Kleopatru a já budu mít na sobě tógu Caesara. Jeho Excelence Vetinari si prý zamluvil upírský převlek. Jediný, kdo si nebude muset nic shánět, je univerzitní knihovník.“
„A mně neporadíte, za co mám jít, kapitáne?“ ozvalo se za ním.
„Ty můžeš jít jedině za mrkev, Karotko!“

„Zatracenej život,“ začal si stěžovat barmance Lence jediný host u pultu. „Copak za to můžu, že se mi mění barva? Na sněhu nejsem vidět, v trávě jsem zelený. Nedávno mě polili hasiči, když hasili požár, protože jsem celý žhnul. Není moje vina, že jsem chameleon. V každé učebnici zoologie přece stojí, že se proměňujeme podle okolí.“
„V tom případě ti zbývá jediná možnost,“ řekla Lenka. „Zítra si pořiď klasický oblek a odepiš na tenhle inzerát. Tam je totiž přizpůsobivost povinná.“
A tak se chameleon Karel se stal magistrátním úředníkem a nakonec i jeho tiskovým mluvčím. Prostě nuda, nuda, šeď, šeď.

Tak to tedy ne! Pomstím se. Nenechám si vzít, co mělo být mé!
Vtrhnu se svými bojovníky do hodovní síně. Vší silou vrhám oštěp…
U Dia, minul jsem. Začíná krutý krvavý boj, ale jsme v přesile. Zvítězíme, jako už mnohokrát předtím. Už mám toho proradného soka na dosah.
A pak nás bohové opustí.
Mí druhové se jeden po druhém proměňují v kamenné sochy. Strach mi svírá útroby a potahuje tvář úzkostí. Cedím mezi zuby zoufalé prosby. Zbytečně.
Tak takhle mám skončit? Já, hrdinný rek, jež měl být královým zetěm, zemřu pohledem Gorgony? Taková zbabělá smrt…
Ale tak děsivě krásné oči…

Vznesli se do vzduchu, jakmile se za nimi zavřely dveře simulátoru, který spustil program 5. Geordi si pomyslel, jak je skvělé cítit zase vítr ve tváři, ale Dat si stále uhlazoval uvolněné prameny vlasů.
Následovalo několik standardních manévrů, když tu oba naráz zahlédli cíl. Android vystřelil vpřed, ale poručík musel ještě provést rychlý půlobrat vpravo. Jenže při prudkém pohybu se mu uvolnil vizor, takže blížící se hrozbu neviděl.
Bum!
* * *
„Geordi, jak se cítíš?“ uslyšel hlas doktory Crusherové.
„Jako když dostanu něčím po hlavě.“
„Není divu. Už bys měl vědět, že famfrpál bez vizoru je blbost, ne hra na vlastní nebezpečí.“