Moje články

Proto, aby se ušetřily peníze, musí se dnes spustit kotva nejméně dvakrát. Jde o to, že dnešní lodní doprava je absurdně levná a je doplňkem komparativní výhody. Máme třeba zemi, kde hrušky rostou celoročně. Tím pádem jsou tam levné. V jiné zemi je levné zpracování a balení. A nakonec máme zákazníka s vysokou cenovou úrovní. Je tedy levnější vypěstovat hrušky v Argentině, poslat je lodí do Thajska, kde je zpracují, zabalí a pošlou do Spojených států, kde budou prodány, než vše dělat ve Spojených státech. To samé lze provést s norským lososem zpracovávaným v Číně. Uhlíková stopa? Koho to zajímá!

Večírky u Tolkienů měly svoji atmosféru. Většina byli profesoři. Začínalo se kolem půl sedmé. Hosté si mezi sebou suše povídali u sherry. To trvalo do půlnoci, kdy kočáry odvezli všechny, kdo chtěli domů. Pak začala hrát taneční hudba a podávat se tvrdší alkohol. Pro ty, kdo se neudrželi na nohou, o druhé hodině přijela záchranka. Poté se alkohol začal míchat do pestrobarevných koktejlů, hudba zrychlila a nabyla na hlasitosti a hosté po parketách lítali v šíleném rytmu. O páté přijely máry pro ty, kdo už byli v bezvědomí. To, co se dělo pak, se popisovalo těžko. Pohřebák přijel před svítáním.

„Svět degeneruje. Korupce a zkáza se šíří. Děti již neposlouchají rodiče. Každý chce napsat knihu. Je zřejmé, že se konec světa blíží.“ Citát je většinou přisuzován asyrské tabulce psané 2800 let před naším letopočtem. Nicméně po delším zkoumání zjistíte, že originální tabulka nejde dohledat. Příběh však žije dál. Objevoval se v médiích od roku 1908 a text, datum a místo vytvoření tabulky se vždy nepatrně měnily. Vždy je článek ukončen myšlenkou, že se lidstvo nemění. I kdyby byl citát falešný, jsem si jist, že za pár let si někdo vzpomene na tento citát a bude tvrdit, že se lidstvo nemění.

Probudil se na budík a rozhlédl se po okolí. Dříve se tomu říkalo králíkárna, ale dnes to nesedělo. Vylezl z postele. Materiál povlečení sice neměl peří poškozovat, ale stále vypadal jako salát. Ptáci spí vestoje, a proto ten problém nemají. Šel do koupelny a důkladně si uhladil každé kropenaté pírko. Až na to bude, změní barvu. Kvůli tomu musel vstávat dřív. V kuchyni už čekala snídaně. Latté a avokádový toust posypaný skořápkami. Jiní brali vápník v tabletkách, ale on preferoval čistě přírodní zdroje. Obul se a vylezl na balkón. „Ahoj, drahoušku!“ Roztáhl křídla a plachtil z dvanáctého patra k zastávce.

Málokdo dovedl zúčtování do takového extrému jako papež Štěpán VI. Ten nesnášel svého předchůdce papeže Formosa. Proto ho nechal z hrobu vykopat a jeho tělo soudil v takzvané Synodě mrtvých. Formosus byl odsouzen a za trest byl z jeho těla serván papežský háv a byly mu useknuty tři prsty na pravé ruce, aby nemohl nadále žehnat. Pak bylo tělo zas pochováno, nicméně v zemi nevydrželo moc dlouho. Za pár dnů bylo zas vykopáno a hozeno to řeky Tibery, která protéká skrz Řím. Nicméně bylo vyhozeno do řeky na špatné straně, vplulo do Říma a vyplulo na břeh přímo ve městě.

Ztratila se budoucnost. Dříve, když jsem byl malý, bylo vepředu vždycky něco oslňujícího a neznámého. Něco, na co se dalo těšit. Teď přesně vím, co bude potom, třeba za těch pět let. To samé co dnes. Dělat budu to samé, i když možná trochu jinak. Budu chodit do stejných kaváren, nebo do jiných, podobných. Budu jezdit přibližně stejným autem, i když toho bude umět víc. Místo budoucnosti je přítomnost. Akorát nějaká přítomnost se odehrává teď a nějaká bude potom. Nejhorší je to, že se mi moje přítomnost líbí. Auto je dobré a kavárny jsou útulné, ale budoucnosti je mi líto.

Generátory náhodných slov jsou již dávno mezi námi! Hned několik vědeckých výzkumů totiž tvrdí, že zdaleka ne všichni lidé mají vnitřní monolog. Tvrdí se, že jím disponuje jen kolem třiceti až padesáti procent obyvatelstva. Teď to všechno konečně dává smysl! Nejméně polovina lidí chodí po ulicích a má úplné ticho v hlavách! Jejich řeč je generována v podstatě jako náhodný proces, bez toho, aby proběhla nějakým filtrem. Dělají to, co je napadne, hned potom, co je to napadne, bez jakékoli sebereflexe! Výsledky voleb začínají dávat smysl! Texty na sociálních sítích začínají dávat smysl! Stav světa okolo dává moc velký smysl.

Když provádíte v létě v Praze, máte v podstatě dva cíle. První je ztratit co nejméně lidí ze skupiny a druhý je stihnout všechny plány včas. Když nastoupíte na Karlův most, pochopíte, že jsou tyto cíle protichůdné. Lidé vás chtějí slyšet, fotit a stihnout loď. Dav na úzkém mostě má jiné plány. Většina průvodců se svoje skupiny snaží ukočírovat a používat základní pravidlo (chodí se vpravo). Ti, kdo průvodce nemají, dělají chaos okolo. Pak ale přijde socha Jana Nepomuckého nebo nějaký hudebník a úzká cesta se stane užší. Kapsáři mají svátek. Bujará strkanice nedodržuje pravidlo zipu. Člověk ocení povolené ztráty.

Co ji to napadlo, tu ženskou fousatou, pozvat domů lidi. Ne že by trpaslíci měli něco proti lidem, ale přípravy jsou děs. Navíc, kdo si pamatuje, co ti lidé jedí! Trpaslíci jsou imunní proti skoro veškerým jedům. Což znamená, že skoro cokoliv se v jejich kuchyni stává kořením, ale co můžou a nemůžou lidé?

„Jedí lidé zvířata?“

„To asi jo. Lidé nejsou elfové!“

„Upečeme jim ježky?“

„Má to bodliny. To asi nemůžou strávit.“

„Co tak kuře? Všichni jedí kuře.“

„To asi jo. Ale co na něj?“

„Osolíme ho a bude.“

„Sůl je kámen. Lidé nemůžou kámen."

„Tak tam nedávej nic!“

Abychom zkoumali módu, musíme se nejprve ponořit do tichých vod studených moří. Nezapomeňte na svůj nejpůvabnější neopren! Pod hladinou se setkáme se známou mořskou designérkou. Pohybuje se s takzvaným K hejnem kosatek dravých. Její první prací byl půvabný nápad využít mrtvého lososa jako nádherný letní klobouček. Postupně se nápad rozšířil i mezi jiná hejna, a celé léto to tak dokonce nosily všechny módní kosatky. Tato móda nakonec vydržela až do příštího léta. I přes to, že to prozatím bylo její jediné dílo, tvrdí, že se nevzdá a bude tvořit dál. Popřejme jí tedy štěstí a inspiraci v další umělecké tvorbě.

Nový vůdce byl v něčem jiný. Nikdo tomu nemohl přijít na kloub. Byl prostě černou ovcí. Jeden den se zjevil a nebylo jasné, odkud se vzal a co ho sem přivedlo. Na první pohled byl stejný jako ostatní. Vůdcem se stal proto, že byl lepší než ostatní. Šlo mu to. Za celou dobu, co nás vedl, neudělal ani jeden omyl. Byli jsme na tom líp než kdykoliv předtím. Něco však na něm nesedělo. Něco bylo jinak a nikdo tomu nemohl přijít na kloub. Nemělo však smysl to řešit. Když vám osud dává citróny, tak se přece neptáte, kde je vzal.

Život je letální genetická choroba. Pokud se nakazíte, je to neslučitelné se životem. Většina lidí si myslí, že začínáme umírat hned, jak se narodíme. U většiny lidí to však není pravda. Na počátku života totiž naše tělo produkuje víc buněk a naše buňky se obnovují větší rychlostí, než umírají. Tím pádem umírat začínáme, až když dosáhneme ekvilibria, což se stane mezi 22. a 25. rokem života, a přehoupneme se přes něj. Pak buňky umírají rychleji, než se rodí nové. Tim pádem umírat začínáme přibližně od 25 let. Zeptejte se těch, kdo tuto čáru překročili, jestli vám to potvrdí. Potvrdíte vy?

Nevím ohledně vrásek, ale občas z té lásky může naskočit i husí kůže. Ve vztazích je totiž důležité mít správnou termodynamiku. Například pokud má jeden z partnerů studené ruce, je dobré, aby ten druhý měl teplé. Tak si můžete zachovat optimální teplotu, když se držíte za ruce, a navíc může jeden druhého zahřívat během studených zimních večerů (pokud víte, o čem mluvím).
Horší je to s optimální teplotou okolí. Má to okno být otevřené, nebo zavřené? Je 18 stupňů zima, nebo ne? Jak má být ten termostat? Je 30 stupňů krásné počasí? I to musí řešit nový obor. Vztahová termodynamika.

Namaluj mi svět? Dnes už docela smysluplný požadavek. A co takhle popiš mi svět? Možná i vyprávěj o světě. Přesně o to požádal Ammaar Reshi. Specifikoval, že cílovou skupinou příběhu a obrazů jsou děti, a rozdělil úkoly mezi neurosíť spisovatele (ChatGPT) a ilustrátora (Midjourney). Výsledkem je knížka „Alice and Sparkle“. Dnes ji na Amazonu koupíte za 9,13 dolaru (pokud chcete, aby vám ji další počítač vytiskl a zabalil), anebo 4,99 dolaru za e-knihu. Tím pádem jediní lidé, kteří jsou součástí výrobního cyklu této knihy, jsou zaměstnanci logistické společnosti, kteří vám knihu dovezou. Samořídící auta eliminují i ty. Přeji hezké čtení!

Nejprve přišla bouře. Odnesla je tak daleko od břehu, že zmizel za obzorem. Přišli o GPS navigaci. Voda přístroj zaplavila a už se nerozsvítil. Nemělo smysl udržovat motor v chodu. Nevěděli, kam plout. Když bouře skončila, bylo okolo jen moře. S sebou měli jenom pár pomerančů k svačině, ale dešťové vody bylo v člunu dost. Mohli taky chytat kokosy, které bouřky posílaly daleko do moře. Po dvaceti devíti dnech konečně spatřili loď. Byli už vysílení, ale když se ohlédli zpátky, prožili měli měsíc bez stresu, zpráv a práce, kdy byli volní duchem. Těšili se domů, ale vlastně to bylo příjemné.

Některé múzy za válek sice mlčí, ale jiné vzkvétají. Občas je to symfonie napsaná o hladu, ale občas je múza mimo bitevní pole. Třeba Japonsko bylo za války o nezávislost USA silně izolované. Většina obyvatelstva četla stěží. Proto zprávy dorážely na ostrov silně zkreslené a musely být ilustrované. Z těchto ilustrací se dozvíme, že George Washington pálil z luku v přítomnosti bohyně Ameriky, ubránil svoji manželku před hordami britských důstojníků a holýma rukama umlátil tygra. John Adams nebyl o nic horší. Vyvolal obrovského orla a zabil s jeho pomocí gigantického hada, který sežral jeho matku.
Takové anime bych chtěl vidět.

Pamatujete si to zemětřesení? Zemětřesení v Kaskádské subdukční zóně. Odehrálo se v roce 2001. Na internetu je velké množství fotografií z místa. Zničené budovy, zranění a záchranné služby v ulicích, lidé schovávající se v dosud stojících budovách. Dokonce fotografie George Bushe, jak navštěvuje postižené regiony. Jak to, že si to nepamatujete?
Nemusíte vzpomínat. Rok 2001 byl sice plný událostí, ale zemětřesení v Kanadě a Spojených státech k nim nepatřilo. Veškerý důkazový materiál byl totiž vytvořen neurosítí Midjourney. Fake news? A co tak Fake history? Neurosíť vám klidně vytvoří důkazy k nejrůznějším historickým událostem. Orwell se ještě jednou otočil v hrobě.

Georges Bataille byl francouzský esejista, spisovatel a myslitel, i když během své doby byl známý spíše jako autor extrémně podrobné pornografie. Za dob války založil protinacistickou organizaci Acéphale. Organizace byla inspirována tajnými spolky v Africe. Měla být hluboce rituální a mít přísná pravidla. Její členové se setkávali v noci, v lese pod bleskem roztříštěným dubem při světle přinesených pochodní. Aby se připravili na těžkosti boje s nacisty, mělo být součástí rituálu i mučení a lidské oběti. Setkali se však s neobvyklým problémem. Všichni účastníci setkání souhlasili s tím, aby byli mučeni či obětováni, ale nikdo nechtěl nikoho mučit a obětovat.

Dorothy Parkerová (původním jménem Rothschildová) byla proslulá a velice oblíbená americká spisovatelka, sloupkařka, scenáristka, literární kritička a novinářka. Byla populární především pro svůj cit pro humor a parodie městského života ve Spojených státech, a především v New Yorku, kde sama bydlela. Byla také jednou ze zakladatelek časopisu The New Yorker. Byla natolik milovaná publikem, že ji její redaktor odmítal nechat na pokoji i během svatební cesty. Když se jí zeptal, proč během líbánek neodevzdává svoji práci, odpověděla asi svým nejpopulárnějším citátem a být já jejím manželem, byl bych na to docela hrdý.
"I've been too fucking busy or vice versa.”

„Tak co, co ho naučíme?“

„Ho? Je to kolonie neuronů v Petriho misce.“

„To sice jo, ale je to v podstatě počítač a ty, stejně jako já, s počítačem mluvíš v mužském rodě.“

„To je asi pravda. Tak zkusíme něco jednoduchého. Třebáá… Třeba něco hrát.“

„Co hrát? Hry jsou moc složité. Pravidla jsou moc dlouhá, a navíc to budeme muset naprogramovat.“

„Co třeba Pong? To zvládne i malé dítě a zdrojový kód je open source.“

„To dává smysl. To by se naučil i počítat. Bude to teda pro něj docela gymnastika.“

„A když to zvládne, tak ho naučíme hrát Doom!“

Donnie Dunagan byl výjimečný člověk. Od třinácti let pracoval na kovovém soustruhu. Když mu bylo osmnáct let, přihlásil se k mariňákům. Měl talent. Dotáhl to na výcvikového instruktora a stal se nejmladším instruktorem v historii námořní pěchoty. Cvičil stovky elitních vojáků. Pak vypukla válka ve Vietnamu. Třikrát ho posílali do bojů spolu s těmi, které cvičil. Nakonec se vrátil jako major. Za činnost ve Vietnamu byl vyznamenán Bronzovou hvězdou a za zranění Purpurovým srdcem. Celý život však musel skrývat své hlavní tajemství. Jednou musel zatroubit jako jelen. Když mu v roce 1942 bylo osm let a byl hlasem animovaného Bambiho.

Až se přestěhujete za polární kruh a budete chtít mít vzpomínku na domov, můžete vypěstovat jabloň! Permafrost většině rostlin nesvědčí, a to ani jabloním. Místní však využívají takzvanou vlakovou selekci. Cestující ve vlaku totiž jedí a ohryzky a jiný bioodpad vyhazují oknem ven. Semínka jablek nerostou stejně jako původní strom. Mnoho vyhozených semen vyklíčí, ale většina nepřežije zimu. Postupně se však najdou taková, která přežijí. Nemají ale dobrá jablka. Takový stromek lze přesadit na zahradu. Pak si koupíte strom s dobrými jablky. Jeho větve se naočkují přesazenému stromu a pak ho postupně zbavíte původních větví.
Snad vykvetou i na Marsu!

Jak vypadá klasický zájezd do Drážďan? Jedete tam obvykle s plným autobusem (55 lidí). V Drážďanech nabídnete turistům, že mohou jít s vámi na prohlídku, nebo jít rovnou na nákupy. Pak jdete na hodinovou prohlídku centrem Drážďan s pěti lidmi a potom čekáte další čtyři hodiny na skupinu. Průvodce je placený na hodinu. Práce snů? Má to však jeden zádrhel. Desetkrát opakujete v autobuse čas a místo setkání. Na místě to zopakujete znovu. Dáte všem svoje telefonní číslo pro případ problémů. A nakonec? V zadaný čas chybí půlka skupiny. Naštvaný řidič už chce domů a ti lidi vás prostě neslyšeli.

Občas toho i ten nejméně citlivý člověk má dost. Přijde ten okamžik, ta poslední kapka, která ho zbaví schopnosti logicky uvažovat, a pohltí ho emoce. Ať je tou emocí vztek, smutek či beznaděj, protrhne se ven a rozstříkne po předmětech a tvorech v okolí. V takový okamžik je důležité se co nejrychleji ovládnout. Říct si, že zhroutit se můžu, až to skončí. Nezaseknout se na jednom řešení. Podívat se na okolí a říct si, že svět stále neshořel a neuškodí mu, když bude hořet dalších deset minut. A že se do těch pár minut ideálně vejde jedno kafe či pivo.

Turista jede navštívit svého kamaráda v ruské vesnici. U vjezdu do vesnice stojí na silnici hejno hus. Ty jsou odehnány stařenkou křikem „Běžte pryč, vy krávy!“
„Pardon, ale jsou to husy, ne krávy. Proč jim říkáte krávy?“
„Protože to jsou krávy a tečka!“
Chlapík si poznamenal, že se na to kamaráda má zeptat, a jel dál.
Když dorazil, sedli si s kamarádem k čaji a na stole stála krabice bonbonů se zarážejícím názvem – „Ptačí mléko“.
„To mi neříkej, že vy tady dojíte husy!“
Dlouho se mu muselo vysvětlovat, že Rusové milují původně polské bonbóny vyrobené z řasy agar „ptačí mléko“.

Když člověk jede do Izraele, měl by počítat s lecčím. Málokoho však napadne, že by se měl vyvarovat sedmého dne v měsíci Tišrei. Podle našeho kalendáře nastává toto datum v druhé polovině září, ale každý rok je trochu jinak položené. Je to totiž svátek Jom Kipur, což znamená nejen půst, ale i vyšší úroveň šábesu. Celá země se zastaví a přestane fungovat. Ani jedno auto, kromě záchranek, se nehne. Lidé vyjedou na kolech, kolečkových bruslích a koloběžkách na prázdné silnice a užívají si dne. Mimo to, že se nesmí jíst, je to vlastně docela fajn svátek, ale autobus fakt neseženete.

Když průvodce jede se skupinou do jiného města, musí si dávat pozor, aby turistům vysvětlil veškeré záludnosti cizího města. Musí počítat s tím, že mezi turisty jsou lidé, u kterých schopnost přemýšlet podlehla úplné atrofii, pokud vůbec původně byla. Může si myslet něco jako „Co se může stát v takových Karlových Varech? Jezdí tam turisté už po staletí. Musí už být absolutně blbuvzdorné“. Ha! Co se stane, pokud máte ve skupině lidi, kteří ochutnají vodu ze všech pramenů, které potkají na cestě? Kdy se probudí síly v jejich pozadí a potáhnou je na záchod? V autobuse, v zácpě cestou zpátky.

Když už člověk mluví o mrtvolách, mohl by se zamyslet nad tím, jakou cenu dávají mrtvolám lidé. Podle mě jsou v tomto jednoznačnými výherci křesťané. Třeba v sedmnáctém století si car Alexej I. Michajlovič za vysokou částku půjčil od mnichů za záruční listinu hlavu Jana Zlatoústého. Jelikož se jim ale rozhodl hlavu nevracet, napsali mu mniši, že mu omylem poslali hlavu Andrease z Cesareje, jelikož byla levnější a nebyla tak podstatná. Car se naštval, ale mniši se hádali dál a ve výsledku dnes existují dvě hlavy Jana Zlatoústého. A toto není ojedinělý případ. Jan Zlatoústý má totiž taky patnáct rukou.