Moje články

Když byla Charlie malá, byla hodně zvídavá. Všechno potřebovala vyzkoušet, všude lezla a slídila. My s Anthonym jsme měli vždycky plné ruce práce, abychom ji udrželi naživu a věděli, kde se pohybuje. Často jsme ji brali na hřiště, aby se vylítala a večer pak dobře spala, případně doma moc nezlobila.

Na hřišti jsme museli mít obzvlášť oči na šťopkách. Jinak nám pravidelně vyváděla věci, ze kterých jsme za minutu zestárli snad o rok.

Viděl jsem ji, jak vylezla na prolízačku, ale úplně nahoře najednou dostala strach. Nezvyklé. "Pomoooc!" křičela.
"Neboj, to dáš!" povzbudil jsem ji.
"Spadnu! Vždyť spadnu! Držte měěě!"

"Tudy!" zajásal jsem, když jsem našel cestu v mapě. "Už je to do tábora jen kousek a cesta vede kolem vody, takže bude snadné se jí držet.
"Kolem vody už neee," zaskučel Anthony.
"Co se děje? Bude tam pěkný výhled..."
"Jo, ale... Mám mokro v botách pěkný kus cesty. A začíná to celkem řezat.
"Proč sis nevzal lepší boty?" tázavě jsem na něj pohlédl.
"Teď se ti to radí, že?"
"Nechceš se přezout?"
"A do čeho asi?"
"Tak vzít aspoň suchý ponožky?" pokrčil jsem rameny.
"To už dojdu," vydal se kulhat správným směrem.
"Dobře, jak chceš... To je správnej punk."

James vešel do ložnice a nestačil se divit. Když odcházel, měli v pokoji bordel, ale takový běžný. Teď nebylo kam šlápnout, aby v cestě neleželo roztrhané oblečení, rozbité sklo, rozsápané závěsy od postele, třísky z rámů postelí, ze stolů a Merlin ví, co dalšího.

Na zbytcích jedné z postelí se spokojeně rozvaloval velký černý pes. "Tichošlape, co se tu stalo?"
Sirius se zvednul, přišel k Jamesovi, otřel se mu o nohy a zafuněl.
"Tichošlápku!"
Sirius se proměnil do své lidské podoby. "Ale... Někdo nám do pokoje pustil kotě."
"To byl dárek pro Evansovou... Co se mu stalo?"
"Nařezal jsem mu..."

"Fakt se těším!" zvolala jsem nadšeně, když se rozezněla hudba. V cirkuse jsem nebyla 20 let. Na vstupence psali, že se jedná o úplně novou show, která ukáže, jak vypadá moderní cirkus. Hned vzápětí se mi sevřel žaludek.

Vyhublí koně běhali dokola a báli se hlasitých projevů lidí (a dokonce i jejich vlastní "krotitelky", jež nešla pro ránu bičem daleko). Posmutnělí sloni natření stříbrnými třpytkami se úplně bez života točili na místě a tekly jim slzy, choboty svěšené až k zemi. Za každým krokem je čekala další rána bičem.

Kam se poděl přátelský přístup a vystupování, co ta zvířata baví?

Děti byly ve spacácích a my vedoucí jsme se chystali na poradu. Už jsem byla jednou nohou tam, když mě zastavil Dino: "Smrčku, než tam vlezeš... Medvěd vypil celou láhev ferneta sám..."
"Proboha, proč?"
"Eva se s ním rozešla. SMSkou..."
"Jajks!"
"Jsem potratil," přerušil nás Medvěd zevnitř.
"Cože?"
"Potratil fetelon."
"Nepotratil, kámo, schoval jsem ti ho," ujistil ho Dino.
"Musím napsat mámě!"
"Nepiš mámě, je půlnoc a jsi šrot," vetřela jsem se do hovoru. Medvěd najednou celý ztuhl.
"Co je? Vnímáš?"
"Hmm... Nebo... Mám napsat bývalé?"
"Evě?"
"Jiné."
"Nepiš nikomu..."
"Tátovi?"
Medvěd opět ztuhl, a pak triumfálně zvolal: "Napíšu babičce!"

Jooo, dneska to bude v pohodě. Věřím tomu. A stihnu to určitě napsat s předstihem, ať se tím zbytečně nestresuju... Tak se ukaž, jaký máme na zítra téma? Ehm... Cože? Okay, to je v cajku, nějak si s tím poradím. Ale jak?! No nic, napíšu ségře...

Ančo, prosím tě, poraď mi, napadá tě něco k dnešnímu tématu? Já mám úplně vygumováno... Néé, neboj, nespěchám na to. Je to až do zítřka. To přinejhorším napíšu v práci třeba. Nebo večer.

Nic, jdu spát, ráno se nad tím zamyslím...

Takový skvělý téma, jen já mám parádní výmaz. No, na něco snad dojdu...

Cítila jsem se zoufale. "Tak snad nejsem tak blbá, abych to nepochopila, ne?"
Tom se zasmál: "Moje dítě umí hrát šachy, to dáš."

Jakou dobu se mi pokoušel vysvětlit všechna pravidla, ale šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven. Tolik různých figurek a každá se hýbe jinak. A ještě musíš dopředu plánovat strategii. A co je nejhorší, musíš si pamatovat, která figurka je důležitější než jiná. Mně přišel nejhezší kůň, tak jsem radši obětovala dámu. A pak to vidím. Skvělá příležitost.

"Šach mat!" zvolala jsem nadšeně.
"Pusinko, věž jde rovně... A i kdyby mohla sem, stejně by nic neohrozila."

Tak se stalo, že jsem v práci byla vyslána jako zástupce personálního na výběrové řízení na jedno z našich pracovišť. Těšila jsem se na svou první zkušenost s pohovorem z opačné strany stolu a byla jsem zvědavá, co to s sebou přinese. "Hlavně pohlídej, že nikdo nedává nevhodné otázky," kladla mi na srdce šéfová.

Počítala jsem s tím, že na tomto konkrétním pracovišti nic nevhodného nehrozí, a v hlavě jsem si připravovala otázky, které bych položila, kdyby přišla řada na mě. Nepřišla... Paní vedoucí, která u pohovoru seděla, jen pořád komentovala, že hlavně nechce muslima. Otázky nepadly... Nikdo nastoupit nechtěl.

"Pojďme do vířivky," pronesla paní, která stála s rodinou vedle. My už jsme seděli vevnitř a s Tomem jsme na sebe překvapeně pohlédli. On měl dítě na klíně a i tak byla vířivka narvaná k prasknutí. Zbytek rodiny se asi nechtěl mačkat, tak se paní usadila na místo vedle mě sama.
"Jeee, to je hezký chlapeček!" zvolala na celý bazén.
"Děkujeme."
"Umíš plavat, zlatíčko?" křičela dál a gestikulovala u toho tak, že mě skoro obtiskla do obložení.
"Jo," odpovědělo dítě stydlivě s tváří schovanou u Toma na prsou.
Paní se vesele zasmála. "Jsi šikula!" zvolala a opět do mě strčila.

Chápu, že stát na ramenou obrů tě láká, že ti to přijde jako dobrý nápad. Být ten, koho obr nese, kdo je v bezpečí, kdo vidí do dálky, rychle se kamkoliv dostane... Ale já si myslím, že testrál by byl lepší nápad. Doletí rychle, kam potřebuješ, navíc uvidíš stejně dobře, pokud ne rovnou líp. A co se týče bezpečí, prostě si s sebou vezmeš hůlku... Ne, ale seriózně. Chápu, že tě testrálové děsí, jsou spojeni se smrtí. Ale pochop, jsou to přátelští tvorové. Obři jsou spíš ti nebezpeční. A rozhodně nemilují lidi. Pojď se se mnou proletět a uvidíš sám!

Jerry: Kdo jde na jedno? V 8, místo tradičně?
Louis: Já!
Derek: Hmm, že by? Jooo!
Jerry: @John, @Leo, @Ted
John: Dneska vynechám
Leo: Jdu, jestli jde @Ted
Ted: Já bych šel, ale ať se laskavě přidá i @John.
John: Ráno vstávám.
Jerry: Píšu na jedno. Za půl hoďky můžeš jít domů.
John: Jasně, jako vždycky...
Louis: @John, nekaž zábavu, kámo!
John: Se znám... Odkývu jedno, a pak mě domů nedostanete
Ted: Tě pohlídáme a vyhodíme
John: To vy jistě
Derek: Taky chci odejít rozumně
John: Nikdy neodejdeme rozumně...
Leo: Ale jo, odejdeme...
John: Pivo tě nepustí
John: Retenční schopnosti...

Charlie byla už odmalinka velmi zvídavé dítě. Neustále se nás obou ptala na spoustu otázek, a pak často ověřovala jejich pravdivost. "Táto?" volala: "jak dlouho vydržíš bez dechu pod vodou?"
"Nevím, broučku. Minutu asi?" tipnul jsem si.
"Ukaž!" žádala hned. A když jsem vynořil hlavu z napuštěného umyvadla, chtěla vědět, jak dlouho vydrží pod vodou ona. A samozřejmě to taky zkoušela. Když pak donutila potopit hlavu i Anthonyho, konečně ji to uspokojilo.

Ne všechny její nápady byly slučitelné se životem. Například když chtěla vědět, jak dlouho se dokážeme všichni držet za ruce, když u toho budeme držet vidličku v zásuvce...

Budík zazvonil a já jsem vystřelil z postele. Dvojčata měla den otevřených dveří ve školce a to pro mě bylo samozřejmě důležitější než práce. Cestou do koupelny jsem zaklepal na patnáctiletou Charlie. "Vstávej, zlato! Škola."
"Hmmmfff," ozvalo se neurčitě z druhé strany.

V koupelně jsem se při čištění zubů podíval do zrcadla a nevěřil jsem vlastním očím. Kdy se tohle stalo? Vypadal jsem najednou jinak...
"Co se tak prohlížíš, Ryane," ozvalo se od dveří.
"Nezdá se ti, že jsem starej?" zeptal jsem se Anthonyho.
Políbil mě na tvář. "Za 20 let života se mnou a po třech dětech...? Ani ne."

1) Co Edwardovi nejvíc chybí z jeho lidského života?
a) spánek
b) věčné prdění
c) jídlo
d) jeho duše

2) Co mi odpověděl Emmett, když jsem se ho zeptala, co se mu poslední zdálo?
a) "cože, prosím?"
b) "to ses posrala, ne, ségra?"
c) "že lovím medvědy"
d) "nic"

3) Co Jasperovi nejvíc chybělo v jeho lidském životě?
a) krev
b) nic
c) já, samozřejmě
d) super smysly

4) Jaká je Belly nejoblíbenější barva?

5) Jak se jmenoval Rosalie snoubenec? (Sorry, Emmette...)

6) Jak se Esme jmenovala příjmením?

7) Kdo nejvíc smrdí?
a) Jacob
b) Jacob
c) Jacob
d) Jacob

Ryane,

možná tě překvapuje, že ti píšu, ale... Tohle bys měl vědět a já se stydím ti to říct. Možná jednou. Od doby, co jsme se poznali, jsi mi změnil život. K lepšímu. A já jsem ti za to neskonale vděčný. Ale... Vždycky je tam ale, že? Pere se to ve mně. Mé srdce vede tvrdou válku s rozumem. Rodiče by to nikdy nevydýchali. A co okolí. Co na to naši společní kamarádi? A hlavně - to nejdůležitější. Co ty? Jak se cítíš ty? Jsem sám, kdo se zamiloval až po uši?

Chtěl jsem ti napsat básničku, ale múza stávkuje...

Anthony

"Čau táto," pozdravil Malachi, když jsem dvojčata vyzvedával ze školky, a prošel okolo mě do šatny.
"Ahoj, děcka. Pojď, Maeve!"
"Jooo... Táto?"
"Mhmm?"
"My jsme si dnes říkali o mučence!" zvolala nadšeně.
Pozvedl jsem obočí. "Učili jste se o ovoci?"
"Ne, proč o ovoci?" Malachi si mě změřil nejistým pohledem.
"Šup, převlíkejte se. A o čem tedy?" rozhodl jsem se vyčkat, co z nich vypadne za moudro.
"O svaté Kateřině," Maeve se zatvářila důležitě.
"Aha..." odtušil jsem nejistě. "A ještě i o mučence?"
"No, to je ta Kateřina, ne? Lomili ji na kole a usekli hlavu přece..." dodal Malachi.
"Jaaasně..."

Dobrý den,

prosíme, pomozte nám! Napsali jsme o Vaší ženě projekt na téma "Žena, které si vážíme". Myslíme si, že je skvělá, a upřímně ji milujeme. Vyučující nám ale projekt neuznala se slovy, že se mělo jednat o reálnou ženu.

Je to pro nás velká rána, opravdu jsme do toho dali všechno. Chtěli jsme Vás tedy poprosit, zda byste mohli - Vy i Vaše žena - přijet a dokázat naší vyučující i ostatním studentům, že se pletou.

Předem děkujeme. Byl by pro nás splněný sen Vás potkat! Fakt milujeme Vaši ženu! Snad přijede i Rudolph!

S pozdravem

studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy