DMD 2020

Ondra vzhlédl od opravy slohových prací a se zájmem pozoroval Dana, jak s pečlivostí i pomalostí malého dítěte vykresluje na papír slova. Nepřestávala ho fascinovat Danova posedlost: nejdřív latina, díky za ni, potom řečtina, hebrejština, jako poslední arabština.
"Hotovo. Dopsal jsem to. Můj první arabský sloh! Tímhle tempem ale taky poslední..."
"O čem to je?"
Dan se pokrčil rameny. "Pojď se učit se mnou a uvidíš."
"To víme, jak dopadá... Co znamená to první slovo?"
Daniel se zarazil.
"Já ti zakážu pracovat do noci. Napráskám tě studentům. Zabavím ti kafe... To je poslední slovo, moje pointa."
"A co teda znamená?"

Tehdy

"Pokusím se tě nikdy neopustit."

Stáli nad nočním Gothamem, sleděli na milion třpytivých světel a Superman si klekl.

"Bruci, vezmeš si mě?"

Rty mu zkrášlil nenápadný úsměv. "Ano."

Políbili se.

***

"Bruci!"

Vykřikl jeho jméno. Ale pokud ho Batman slyšel, nedal to na sobě znát. Jeho oči se podezřele zatřpytily, když pohnul ústy: "Je mi to líto." Zašeptal.

A pak ho pohřbily trosky budovy.

Clark se nemohl pohnout kvůli kryptonitu, ale bylo to jeho srdce, které se rozpadlo na milion kousků.

Nyní

Po všech těch letech zůstal poslední.

Doufá, že ta bolest jednou odezní.

Nevěří však, že se to stane.

Půlnoční dálnice na vysutém mostě nad městem.
Byla chladno, ale přesto měl na sobě jen tričko.
Nebylo proč se oblékat.
Nikde nikdo nezbyl.
Seděl na kapotě auta, které již roky nestartovalo.
Bylo jedno ze stovek, které tu zůstalo stát s prázdnou nádrží a bez šoféra.
Kdo mohl, tak odjel dřív, než došlo palivo.
Další pak už jen odcházeli.
Kamkoliv kde nebyly meteozvěsti.
Jenže ty se šířily po světě jako by jim patřil.
Nakonec našly všechny a všude.
On odmítal utíkat.
A tak jen seděl na kapotě auta, každý večer, a čekal.
Na co?
Že se něco změní.
Ale ono ne...

Klidně stála a pozorovala jak končí svět. Domy padaly jeden po druhém a zabíjely. Země se otřásala a postupně se v ní rozevíraly obří rány, které rostly a polykaly všechno, co jim stálo v cestě. Ze vzduchu pomalu mizel kyslík. Kdo přežije dostatečně dlouho, udusí se. Slunce už dávno explodovalo a Zemi teď zasahovaly meteority různých velikostí. Lesy, které jejich malé městečko obklopovaly byly v jednom ohni. Ani tam nic nemohlo přežít.

Na asfaltovém parkovišti hořela vysoká vatra. Někdo tam zapálil stovky nevinných knih.

Smutně se usmála. Možná, že je hlavní hrdinkou, ale to jen znamená, že zemře jako poslední.

Když bylo malému Harrymu úzko nebo smutno, schovával se v přístěnku pod schody. Na to, že měl dva milující rodiče a v možnostech doby i spokojený život, se to stávalo překvapivě často. Jenže táta pořád někde zachraňoval svět a máma měla svůj život a nemohla se o něj, rozpůleného a úředně přiklepnutého otci, starat pořád.
Dnes už se tam sotva vešel, přesto zalezl dovnitř. Posadil se na kbelík a obejmul si kolena.

To ta zatracená věštba nemohla být o mně? Já už bych tomu ministerskýmu kriplovi ukázal! A kdyby ne, jsem asi poslední, kdo by na tomhle světě někomu chyběl.

"Vzýváme vás duchové dávno zemřelých, přijďte a vyjevte nám pravdu z podsvětí!"
Tři dívky a dva chlapci seděli v kruhu okolo pentagramu z uhlí a vysokých svíček a recitovali nacvičené slova při klasické duchařské hecovačce pátečního večera.
"Vzýváme vás..."
Plameny se zamihotaly a ozval se skřehotavý ženský hlas: "Haló, to jsi ty Susan?"
"Ne, tady žádná Susan není," odpověděla po chvilce šokovaného ticha jedna z dívek, "to je... podsvětí? Vyjevíte nám pravdu?"
"Pravdu? Pravda je, že tvůj dědeček je pěkný proutník, Susan!"
"Proutník? To tam pletete košíky, madam?"
"Ale tůdle, košíky, plete hlavu lady Bellové! Jinak tady většinou hrajeme whist."

Rázovaly jsme uličkou mezi ohradníky k pastvině. ,,Zaženeme je už domů, i když asi je na ně ještě brzo." ,,V kolik tak choděj?" ,,Tak za hodinku. To už tady čekaj u vrat." Přišly jsme k, na první pohled prázdné, louce. Lucka otevřela bránu, hlasitě zapískala a zatleskala. Ozvěna se nesla do údolí. ,,Pojďte domuuuuu!"

Oblak prachu. Dusot kopyt. Stádo.

Stojíme každá z jedné strany, koně běží mezi námi. Lucka si mumlá jména.
,,Kde je Ajša? Ty vole, že vona porodila?!"
Náhle se za lesíkem vynořila valící se kulička. Zařehtala a popoběhla.
,,Tys mi dala! Tys chrněla viď? No, jen pojď!"

"To jsi celý ty, nemáš žádné ambice! Spokojíš se s nejnižším postavením na téhle lodi!"

"A co naše laboratorní myši? Ty mě vždycky poslechnou - Ano, pane Listere, rozkaz!"

Laboratorní myši na Červeném trpaslíku byly skutečně jediné s nižším postavením než Dave Lister. Jejich pozorováním se často bavil, ale občas se mu zdálo, že ho pozorují pozorněji než on je.

Velmi by ho překvapilo, že ty myši byli ve skutečnosti superinteligentní bytosti z jiné dimenze, které vytvořili Zemi jako počítač. Myši by zase velmi překvapilo, že se právě dívají na jedinou součást onoho počítače, která bude za tři miliony let naživu.

Za Sikanů posílal Wota Okruhem každý týden trošku Plutanům. Věděl, že to dělají všichni, a že jejich trošky dohromady pomohou.
Po letech Sikani skončili. Zmizeli, a skončil i Okruh. Přišli Plutanové a nalezli Wotu.
Když zvedl oči od práce, byl překvapen.
„Jsi poslední,“ řekli. „Třicet let nežije jiný Sikan, a padesát let nikdo jiný nepomáhal.“
„Takže to bylo zbytečné,“ řekl Wota. „Myslel jsem, že je nás tolik.“
„Nebylo,“ poklonili se Plutanové. „Když šly Změny, věděli jsme, že na nás stále aspoň jeden pamatuje. Mnohokrát to zadrželo naši ruku. Protože jsi vydržel, jako poslední, teď můžeme začít jako první. Děkujeme ti.“

Poslední píseň je jen pro něj a hvězdy. Není smířená, protože není s čím se smiřovat; není hořká, protože není k čemu hořkost vztáhnout. Je plná touhy ještě jednou uvidět nebe, obrovskou, blikající temně modrou báň a pod ní spící kraj. Je plná bolesti, že není s kým se loučit. Je plná strachu z ticha, neznáma, z všeobjímající, dusivé nicoty kamenných stěn. Plná samoty, kterou ani sebenadšenější publikum dole pod oknem nezaplaší.
Je tichá a vzniká za pochodu, přímo při hraní, a přesto je nejlepší, kterou kdy složil.
Je to tak správně.
Smyčec se v ruce chvěje jen zimou, určitě.