Moje články

Otíral si oči od potu, před sebou měl svého parťáka, ale jediné co z něj mohl vidět byla jeho masitá zadní část… celý zbytek byl ponořený v mlze.
Čím déle tam takhle v pokleku stál, tím víc napjatý a nervóznější byl.
Pak se ozvalo hvízdnutí a z mlhy se náhle vynořil letící objekt.
Další hvízdnutí.
Další padlý.
Ten den bylo na ošetřovně doopravdy rušno. Spousty zlomených nosů, přeražených čelistí, modřin, boulí na hlavě a natržených zadků… těch, které přišly z té mlhy.
Když nezbyla ani polovina hráčů, zápas musel být odpískán.
Hrát rugby v mlze prostě není dobrý nápad, nikdy.

Ač Trójany Láokoón varoval, nevěřil, že ho uposlechnou. Obával se zrady od Danaů a tak učinil protiopatření. Poslal Danaům na znamení dobré vůle železnou zdobenou truhličku se spisem, že uvnitř je dar Danaům – posvátní brouci.
Když Odysseus vzkaz dočetl, pousmál se a pomyslel si, jak se mu tento dar hodí do jeho plánů. Smířný návrh naoko přijal.
Příštího dne čekal před branami Tróje jakožto dar velký dřevěný kůň. Zbytek vojska zmizel.
Když byl kůň tažen skrze hradby, ozvalo se náhlé zapraskání a následný křik padajících vojáků jak se břicho koně probořilo.
„Kdepak, termiti jsou prevíti,“ s úsměvem si pomyslel Láokoón.

Aneb když dojde teplá voda...
Den č. 1
Venkovní mrazy ještě přitvrdily. Chtěl jsem si dát svoji klasickou ranní ohřívačku a sakra – tekla naprosto ledová voda… Nic v takovejch mrazech nenaštve víc, než když se vám na zdech sprchy tvoří jemná vrstvička ledu.
Krucinál, večer pořád neteče. Jdu celej zmrzlej spát, snad ráno…
Den č. 2
Argh, teplá pořád neteče, co jsem komu proved!
Volám opraváře, tohle nehodlám dál snášet…
Opravář mi s lehkým posměškem v hlase sděluje, že toho má moc, ale že se v příštích dvou dnech zastaví.
Den č. 5
Opravář se samozřejmě neukázal, a ta voda je snad ještě víc ledovější než předchozí dny.
Obvolávám další desítky opravářů. Všichní slibují, že se na to co nejdřív podívají.
Den č. 7
Opraváři stále nikde, majitel domu je k nezastižení. Mám toho tak akorát dost, ve sprše se začíná tvořit na zemi souvislá vrstva ledu, takže ze sprchy se začíná stávat adrenalinový sport.
Sepisuju výpověď nájemní smlouvy a hledám nové bydlení.
Den č. 9
Jak naschvál, když už jsem našel pěkný nový byt s fungující sprchou, u bytu mi postupně začalo zvonit asi 10 opravářů. První vodu spravil… ostatní s protivným výrazem posílám pryč.
Bože, už nikdy víc!

A/N: Táta hrášek, synek hrášek...ach, ta podoba :-)
Pronásledovalo ho to celým životem.
V mládí se mu děti posmívali, říkávali posměšné říkanky… ještě dnes mu v uších zní to klasické: „Zrzi zrzi, co tě mrzí…“
Zrzci prý nemají duši.
A vymírají.
A ten gen, který způsobuje zrzavou barvu je údajně nějaký defektní.
Lidé se ho vždycky ptávali, po kom má svou barvu vlasů. Byla to otázka, která ho nikdy nenapadla, a tak se nikdy ani on sám nezeptal rodičů… Jednoho dne se odhodlal a zeptal se, akorát odpověď mu moc nepomohla. Nikdo z rodiny nebyl ani vzdáleně nazrzlý.
Pošťák prý vždycky zvoní dvakrát… ale někdy, smluveně, i třikrát.

„Prý je viděli průzkumníci Noční hlídky v lesích severně od Zdi,“ hlásil pobočník králi. „Jejich malé stopy si nelze s ničím zaměnit. Ty staré samice vrhly mláďata. Většina jich byla poslušná a byla poblíž svých matek. Ty se povedlo pobít... ale, Vaše Výsosti, bylo nalezeno několik stop mířících směrem ke Zdi, kde končily. Zřejmě se jednalo o nezvedené mladé, kteří opustily své matky.“
Pobočník se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Avšak další stopy pokračovaly jižně od Zdi.“
Král na svého pobočníka vyděšeně hleděl a v duchu se modlil k bohům starým i novým, aby nepropukla další epidemie Svištího moru.

Volně navazuje na Rebelčin drabble „Neštvěte je“ .
Bůh si potáhl z kvalitního kubánského doutníku, usrkl ze sklenky padesátileté whisky a pokračoval v četbě Nebeského kurýra.
„Záplavy na Sahaře, Skvostná úroda banánů v Grónsku, V Austrálii se ruší víkendové barbecue…“
Byly to sice zvláštní zprávy, ale ani ho vlastně nic z toho netrápilo.
Tedy až na…,
přečetl další titulek: „Vzpoura knih“…
…až na ten přibližující se konec světa.
„Proklatě, já se tady s tím buduju a ony mi to ty zatracené knihy budou ničit!“ tiše zaklel a odložil doutník.
Pak si dal zavolat svého vrchního anděla a poslal přes něj zprávu do Pekla s termínem nejbližšího pokerového turnaje.

Téma: "Slepice", nahrazuju:-)
Teal’c seděl uprostřed místnosti a prováděl svůj kel’no‘reem.
Místnost vypadala téměř jako obvykle, mihotavé světlo svící jemně ozařovalo pokoj, avšak něco bylo jinak.
Ve výklenku v čele místnosti stál podstavec a na něm se obřadně tyčila velká zlatá slepice.
„T, co to tady vyvádíš?“ zeptal se vyděšeně plukovník.
Jaffa se probral ze svého soustředění a pomalu otevřel oči. Otočil se směrem k plukovníkovi s odhodlaným výrazem ve tváři.
“Už dost bylo falešných bohů! Je čas začít uctívat nové, pravé bohy!“ zahřměl Teal’c.
„Neměli jsme ho do toho KFC brát s sebou, T se z toho evidentně zbláznil,“ uštěpačně poznamenal O’Neill.

„Zprava dobrý!“
„Cože?“
„Říkám, že zprava dobrý!“
„A co já s tím? Proč zrovna zprava? Mě to nezajímá jen zprava...,“ rozčiloval se císař.
„Já si jen říkala, že by tě to mohlo zajímat.“
„A určitě to není lepší zleva nebo čelně?“
Královna ho ještě jednou ze všech stran obešla a pozorně prohlédla.
„Kdepak, když se kouknu zleva, tak vidím jen takový divně zahnutý nos. A čelně…to snad radši ani nechtěj vědět… Věř mi, zprava je to dobrý,“ přesvědčovala ho dál Kleopatra.
„Nuže dobrá, tak já ti teda budu věřit…“
Od té doby byl na mincích Caesar vždy vyobrazen zprava.

„Mistře, je to opravdu nutné?“ tázal se opatrně Obi-wana jeho padawan.
„Ano, je,“ pravil rozhodně Obi-wan.
Mistr položil misku před Anakina a pokračoval.
„Nesledoval jsi snad nikdy v poslední době nejnovější zprávy? Nedávno bylo prokázáno, že je prospěšný i pro tvorbu midichlorianů, to je pro rytíře Jedi také velmi důležité. Proto se také říká, že v čaji je Síla!“
„Ne! Těch už mám dost, a toho hloupého čaje taky, vůbec mi nechutná!“ vykřikl Anakin a svraštil vzteky obočí.
Miska na stole praskla a v prasklině se začaly objevovat kapky čaje.
A to byl pouze počátek všeho běsnění, které Anakina čekalo...

Obloha byla plná hvězd.
Mladý pár seděl u velké lípy nacházející se na vršku kopce, hleděli na nebe a krmili se navzájem kousky bonboniéry. Vypadali tak šťastně, tak zamilovaně.
Tedy, alespoň vypadali… a on tomu skutečně věřil.
Ona však chtěla jiného.
Věděla, že ho nemůže jednoduše opustit, nenechal by ji. Již před pár dny se jí proto v hlavě zrodil plán, jak se tohoto pouta zbavit, a v tomto plánu plynule pokračovala.
Podala mu další bonbón a nevinně se na něj usmála.
Noc pomalým tempem ubíhala dál.
Nakonec mu nabídla poslední kousek z bonboniéry. Netušil, že se mu stane osudným.

Čas občas neúprosně letí.
„Někdy až příliš rychle,“ pomyslel si…
„Není to fér, ještě o něj nechci přijít,“ stěžoval si.
„Někdy nemáš na vybranou, nech ho jít, vzpomeň si co jste všechno spolu zažili, všechen ten smích, tolik nářků a slz. Ve všem tě věrně provázel, ale už je na čase se posunout dál,“ povzbuzoval ho kamarád.
„S žádným toho nezažiju tolik jako s ním!“ slzy se mu vháněly do očí.
„Neměj strach, to přejde.“
Kamarád ho objal.
„Nemůžu než doufat, že máš pravdu…“
S těmito slovy odložil svého miláčka na poličku a dopřál mu věčný pokoj v křemíkovém nebi.

Na letní obloze se lehce zablýsklo. Všimlo si toho jen pár všímavých a ve své podstatě znuděných lidí. Nikdo v té době netušil, že se Země opět pouze o kousek vyhnula zániku.
Byl to jeden z mnoha takových záblesků, některých si lidé všimli více, jiných, jako tohoto, méně. Vždy se jednalo o osud planety a vždy visel na vlásku.
Zachránil je tolikrát a nikdo se o tom ani nedozvěděl. Nikdo mu nepoděkoval, jen všichni lidé měli takový zvláštní pocit, že jsou v bezpečí, že je někdo chrání.
Neuvažoval o sobě jako o hrdinovi, ač jím skutečně byl.
A vždy zmizel…