Moje články

Londýn byl zdánlivě stejný.
Svět se změnil.
Nitku po nitce rozplétal můj geniální přítel zločineckou síť, až do londýnského podzemí, až k hlavě hada.
Na malý okamžik nám bylo dáno uzřít ten strašlivý obraz. Tajemné přístroje, malé slídivé oči, viděly vše, zaznamenávaly vše. Děsivá mechanika ovládala Londýn, Anglii, svět. A v jejím středu Pán strojů – nelidský, chladný, cizí, nepřátelský. Z jakých pekel, z jakých vesmírů přišel? Nevíme.

Nic není jako dřív. Genialita mého přítele se rozpouští v kokainových rauších. Jeho neméně geniální bratr se ujídá k smrti. A já? Nejde ujít všudypřítomným očím strojů!

Lahve na příborníku mi přátelsky kynou.

Trnul jsem, že Frank bude chtít na komunitu nastoupit stylem „Jsem velkej a mocnej mág a vezmu si, co chci“, ale naštěstí kejvnul na to, že ideální bude počkat, až bude kolem tábora hlídkovat nějaký mladý a blbý ucho, nenápadně projít a domluvit se s mámou.
Přijeli jsme za soumraku. Hlídal borec, kterýho jsem neznal a kterej vypadal na patnáct.
Muj skvělej plán umřel u malýho hrobu vedle kempu. Kazatelka na něj dávala věnec z mohavských aster. Bylo to poprvý, kdy jsem věřil jejímu vobličeji, smutnýmu a vomluvnýmu.
Frank mě chytil, když jsem padal, když mi do hlavy vešla temnota.

Po dešti vykvetla larrea. Pryskyřičná vůně naplnila ráno, krása brala dech. Tupě jsem civěl do křoví, v hlavě černo.
Je mi sedmnáct, nic neumím, nic nemám. Nikoho nemám, jen mámu někde u Rena. Nemám páru, jak se za ní dostanu, jak jí dostanu z komunity, natož jak dostanu depresi z její hlavy.
„Zírání na keř pomohlo naposledy před více než dvěma tisíci lety,“ ozval se za mnou Frank.
„Nemá se podpálit, aby promluvil?“ zeptala se Naty a zacinkala klíčky od auta.
„Seber se, odjíždíme.“
„Kam?“ zašeptal jsem.
„S tebou za tvou mámou. Nenecháme tě to řešit samotnýho. Už nám věř.“

Démon neměl šanci. Úder spojený magie ho roztrhal na cáry, který vodvál vítr. Zmizel s nim temnej mrak i temno v duších.
A náš nekonečnej den se konečně přehoupnul do noci. Začala párty.
Pařit s mágama má něco do sebe. Dokážou během jedný noci stáhnout skrblíka barmana vo chlast, starostu vo jídlo, nakecat veliteli vojáků i černejm brejlim z FBI megahovadiny vo vzdušnejch proudech, popelu z islandskejch sopek, jeho vlivu na lidskou psychiku, podpálit a uhasit drugstór a polejt pivem zkamenělý dračí vejce.
Neskutečná noc.

Tak proč se mi, kurva, klepou ruce, třese hlas a v krku mám knedlík beznaděje?

Do městečka se přemístil profesor a další Frankovi kolegové. Jemně vodstraňovali černej prach, pohyby rukou byly skoro nepostřehnutelný. Kde černota zmizela, ustaly i rvačky. Zaťatý ruce povolily, prsty pustily vlasy, který držely, nohy přestaly kopat do bližních. Vodkletý lidi se zmateně rozhlíželi, jako nezvedený spratci, když dospělý přerušej bitku, jako nemocnej, co se mu náhle uleví, jako když se topící nadechne nad hladinou.
„Nechte děťátka si dál hrát,“ zašišlal démon dětským hlasem. Jenomže jako dítě nevypadal. Mrak černýho popela se mu točil nad hlavou, hnusnej a zvrácenej vír.
„Zmlkni,“ zasyčel Frank. A pak se rozezpívala magie a zněla jako zvon.

Frank zfoukával černej prach na hromádky, na který Naty pršela, což teda zní docela ujetě, ale bylo to fascinující. Tak jsme dojeli až do městečka.
Vohrada z mátožnejch lidí se mezitím rozpadla na malý hloučky, co byly bohužel živý až až. Všechny ty malý nevraživosti, žárlivosti, nelásky, nenávisti, starý i nový, vopravdový i smyšlený křivdy, všechna ta zlá krev, se podebraly v jeden hnusnej vřed, co se protrh a hnis z něj zaplavil celý město jako řeka žluči.
Jinými slovy – všichni si svorně a vzájemně dávali do držky.
A na hraně viditelnosti stál černočernej démon s křivým úsměvem na ksichtu.

Votočil jsem auto na pětníku, bizon trval na tom, že uzavření bariéry má přednost. Velebil jsem všechny svatý, že Franka napadlo pořídit auťák s náhonem na všechny štyry, doškrábali jsme se tak až k místu, kam mě bizon ved.
Pak už jsme museli po svejch. Šplhali jsme po zvětralejch šutrech až nahoru pod nebe. Přísahal bych, že když jsme Hwame vrátili zpátky, spokojeně zapředla. Bizon jásal. Dveře byly znova zavřený.
Zbejvalo se vypořádat s tim, co jima prošlo. Měli jsme bejt spokojený, jenže vzpomínka na ty strašidelný lidský mátohy byla jak starej svědivej strup. Podrbat nestačí, musí se to strhnout.

„Docela tíha,“ hekne Naty a položí sošku Hwame na zadní sedadla. „Jedeme! Profesor se přemístí později, prohlíží si sbírky, zkoumá zkamenělá vejce a plánuje výpravu za dalšími. Prý mohou být dračí.“
Frank zastaví až deset mil před naším městečkem. Předá mi řízení a sedne si vedle. Vypadá ustaraně.
„Portál je otevřený dlouho. Merlin ví, co mohlo projít.“
Vítr proti nám žene černej prach. Frank soustředěně mumlá tišící zaklínadla, na čele mu perlí pot.
Bizon ve mně varovně vykřikne.
Na vokraji města stojí v popelu kymácející se postavy jako živá bariéra.
„Z jakýho ďáblova vajíčka se zas vylíhlo tohle!“ zakleje Frank.

Artefakt kmene Yuma, kterej dotáh salemskej profesor, vypadal, že ho šakal vyhrabal na smeťáku. Změť kořenů bavlníku pokreslená jak pětiletym děckem. Prej má velkou sběratelskou hodnotu.
Profesor a Naty se právě snaží přesvědčit našeho sběratele, aby za něj vyčenžoval sošku Hwame.
Frank ťuká prsty vo volant. Bizon ve mně vodpočívá.
Já na zadnim sedadle vobjímám sám sebe a v hlavě mám černotu.
Až vrátíme sošku, až zabouchnem dveře, až uklidíme, vrátí se všichni do svejch dokonalejch životů. Já pudu hledat mámu a dál nevim.
Nakonec skončim jako dýler nebo smažka.
Jsem nic.
„A dost,“ řekne Frank vostře, „ty máš cenu.“

V dineru jsem sypal cukr do kafe, jakoby to byla nejdůležitější věc na světě. Frank telefonoval z automatu.
„Jaký to je, bejt čaroděj?“ zeptal jsem se Naty.
„Něco je fajn – delší život, zdraví. Něco je blbý – pravidla, zákazy. A něco je fakt těžký – nemoci, co nevyléčíš, temný věci, co neodstraníš. Ale získáš přátele, co ti třeba pomůžou získat zpátky magickou sochu.“
„Debilní robot,“ majznul Frank portmonkou vo stůl, „opakuje, že mám stisknout 1, 2, 3... Mačkám čísla jako blbec a pořád se vracím na hlavní menu.“
„Lásko,“ usmála se Naty, „myslíš, že na magické univerzitě mají automat? Máš správné číslo?“

ILKokta: Co cesta? Pustil vás ten…. Šváb? Štěnice? Ne – Rus? Kdyby se cukal, mám pár tipů!
CZTáta: Ahoj, pustil. Cesta cajk, ale mrtě práce udržet ty pacholky remcavý, nespokojený, na uzdě. Nechápu, jaks to dal 40 let… Respekt, kámo!
ILKokta: Chápu, taky jsem vzteky rozflákal i šutry, když jsem slezl z hory.
CZTáta: Tvl, nemluv o horách, žreci mě nutí furt někam šplhat. Prosím tě, kronikář mi do huby vrazil ty tvoje kecy vo mlíku a strdí. Ty pisálci už taky nic originálního nevymyslí. Vyřiď Áčku, že sorry.
ILKokta: V poho. Áčko smolí další díly a citace prý zvyšuje prodeje.

Sbalili jsme kemp a vyrazili. Střídal jsem se s Frankem v řízení. Zbytek noci byl jen černej asfalt, bílý čáry silnice, světla aut, tichá poušť. K Las Vegas jsme dorazili za svítání.
Frank uplatil strážce národního parku, aby nás pustili před votvíračkou. Tady, v Tule Springs Fossil Beds, na kostech země, jsme se měli potkat s mým totemovým zvířetem. Tady, jak jsme doufali, nám dá vysvětlení, záchytnej bod, ukáže cestu.
Slunce vycházelo, když jsme zavřeli voči.
Slunce bylo v nadhlavníku, když jsme je votevřeli a probrali se z transu.
A věděli jsme, co se stalo a co se musí stát.

Alyha je muž v ženské roli. Je duchovní vůdkyní. Vede rituály spojené s těhotenstvím a porodem. Stará se, aby indiánské děti rostly a vzkvétaly a pečovaly o zem. Může se vdát za muže, pokud chce.

Hwame je žena v mužské roli. Je duchovním vůdcem. Vede rituály spojené s lovem. Stará se, aby zem vzkvétala a pečovala o své děti. Může se oženit s ženou, pokud chce.

Alyha a Hwame jsou posvátné sošky, chrání před průnikem zla.

Dokud sošku Hwame nenajde jeden z Pravověrných.
Dokud ji nepřinese Pastýřovi.
Dokud ji Pastýř neprodá chamtivému sběrateli.

Bariéra pukne.
Trhlinou se sype černý popel.

Mámina bolest zarezonovala pouští. Naty mě zastavila, když jsem se zvedal. „Nepomůžeš jí, když se vrátíš.“
„Pravda,“ Frank zaklapl telefon, „a někdo mi právě důrazně připomenul, že pravda je důležitá věc. Omlouvám se. Dovol, abychom se představili upřímně.“
Zved ruku. Zved vítr – slabej, silnej, vichřici, vánek, větrný víry. Nevšim jsem si, kdy se přidala Naty a voda – déšť, kapky, rosa, duha. Sálala z nich bezbřehá moc.
„Vy… mohli byste zachránit všechno a všechny,“ zašeptal jsem vohromeně.
„Zkoušeli jsme to,“ odpověděl Frank, „popel padl znovu. I naše moc má hranice. Jsi to ty, kdo nám musí pomoci. Ty a tvůj bizon.“

V noci po mým vodchodu přijeli Kolumbijci. Kšefty se prostě musej hejbat. Tak celej náš kemp naložili a přestěhovali až někam k Renu. Dýleři samozřejmě poslechli kartel, ovcím nakecala Kazatelka, že Pastýřův hrob má zůstat v posvátnym klidu a že by komunita rušila poutníky na svatý místo, nebo podobnou hovadinu. Nakonec stačila na přestěhování jedna noc. Na kolik kartel vyšel úplatek armádě, nevim, oficiálně prováděli manipulaci vojenský techniky v jiný části pouště a nakonec si ještě připsali zásluhy na evakuaci vohroženejch vosob. Zůstal jen hrob a poušť pokrytá černym prachem.
Jen máma nechtěla jet. Bizon ve mně zakvílel její bolestí.

Holka se představila jako Naty.
„Asistentka?“ zaútočil jsem, jak se mi vracela voprsklost.
„Snoubenka,“ vodpověděla.
„Zkoumáme ochranné rostliny původních národů,“ navázal Frank, „je to ohromně zajímavé. V severní Africe například věří na rostliny rodu Sansevieria, v Evropě je to Salvium, a tady zjišťujeme byliny Mohave.“
„Jo?“ štěknul jsem, „a proč nebádáte v archivech, ale bloumáte pouští? Potkáte cizího kluka, neřešíte, kde se vzal, co je zač, jen mu vlezete do hlavy. Trochu divný, ne?“
Přerušil mě satelitní telefon.
„Dostal tě,“ ušklíbla se Naty a podala sluchátko Frankovi. „Volá tvoje maminka. Cítí trable na tisíce kilometrů. Tentokrát schytáš první nápor ty.“

Vodtáh mě do svýho tábořiště, už jsem neměl sílu se bránit.
Myšlenky se mi v hlavě rojily jak komáři. Je vod FBI, zatkne mě, je vod vojáků, zastřelí mě, je vod dýlerů, vrátí mě zpátky, je démon pouště, prokleje mě… ten tok nešlo zastavit.
Ve světle vohně jsem zjistil, že je mladší, než jsem myslel.
Ze stanu vyšla holka. Fakt kočka. Promluvila na něj divnou vrzavou řečí, znělo to, jako kdyby sarančata stepovala na horkym plechu.
„Co jste kurva zač,“ zasípěl jsem, „James Bond?“
„Nebudeš mi věřit, jsem mladší profesor na univerzitě v Sa… Na univerzitě. Můžeš mi říkat Frank."

Bizon sice zpíval vo naději, ale moje instinkty zaútočily. Nakop jsem chlápka do holeně, praštil ho a zdrhal. Neuběh jsem ani pět metrů a padnul rovnou na hubu. Kdybych nevěděl, že to není možný, řek bych, že mi nohy podrazil vítr. Zvednul mě jak pírko. V měsíčním světle byla jeho tvář plná vostrejch ploch a temnejch stínů. Podíval se mi do vočí a bylo to, jakoby viděl až na dno mý duše. Všechny ty přetvářky, lži, sebeklamy, kterejma jsem se vobalil, se loupaly jako cibule. Pak – nevim jak – uviděl i bizona.
„No, do prdele,“ řek vohromeně, „on má totemový zvíře!“

Poušť vobšancovala armáda. Chlápek vod FBI přijel a zakázal nám vopustit voblast. Všechno bylo přepjatý, přepálený, jak přeexponovaná fotka.
Všechni byli na palici.
A máma vůčihledně scházela. Nevycházela, nejedla. Promluvila jen jednou.
„Uteč. Seber se a di.“
„Nemůžu tě tady nechat.“
„Já už půjdu jenom tam,“ pohodila hlavou ven, „za nim.“
Pak už neřekla ani slovo. Rvalo mi to srdce na kusy.
Šel jsem, sám, bolavej, a přes slzy neviděl. Jedině tak se mohlo stát, že jsem – v noci a v pustině - narazil do hrudníku cizího chlapa.

Bizon ve mně se rozezpíval.
Naděje jeho písně mi naplnila srdce po okraj.

Kazatelka chce uspořádat tryznu za Pastýře. Jak to má komunitu zbavit zoufalství, moc nechápu, svět se ale zase zkřivil a nechápu toho víc. Například že bych měl na tý nápodobě funusu mluvit.
Co bych asi tak řek?
José Mendez, Američan kolumbijskýho původu, flákač a děvkař, černá ovce černé rodiny. Než pracovat v rodinnym drogovym byznusu, radši oblboval holky. V Alabamě jednu zbouchnul a musel přilízt zpátky dom.
Z floutka dýlerem, na vedlejšák Pastýř Pravověrných ovcí a kretén, kterýmu vlastní syn musel vykat.
Moh to dotáhnout na svatýho, co obětoval sebe za déšť, ale to by nesměl popel znovu padnout.
Smůla.

Stál pár verst od Kirovsku. Ví Bůh, kolik zlata zaplatil Jefim Afanasjevič, když jej nechal postavit u čarovné Něvy, útočiště na stáří. Domov pro vodku, koňak, papirosy, psy. Zlatý dům v kouzelných lesích.
V sedmdesáti mu hloupá služka povila syna. Choutky nepodědil, dům ano. Celý život diákonem v Kirovsku, ale stále se vracel. Jeho horoucí modlitby se vpletly do kouzla zlatého domu.
Diákonův syn miloval ženy, koňak, divoký život a Petěrburg, nenáviděl Kirovsk, nenáviděl zlatý dům.

Všechno zlato světa by dal za možnost ještě jednou vidět kouzelné lesy, otevřít zlaté dveře, teď, když – protisovětský živel – rube, rube zlato ve Vorkutě.

Kazatelka si vymínila, že ani armáda, ani FBI nebudou narušovat posvátnost komunity, vodvolávala se na Ježíše, Svatýho Ducha, všechny svatý. Před jejim plamennym projevem couvnul i major.
Vojáci hrabali jak pitomý, poušť zůstávala černá a svět křivej.
Pátej den začalo pršet a pršelo tak, jak nikdy. Černota se vsákla do pouště, jako kdyby nikdy nebyla. Svět se narovnal. Poušť se nadechla.
Komunita vykřikovala vo zázraku. Když po dešti první sluneční paprsek padnul na voltář, Pravověrný k velebení málem strhli i vojáky.
Bylo to svatý, a to jsem si myslel, že jsem za ty roky imunní.

V noci napadl popel znovu.

Když jsem se vrátil, byl v kempu starosta. Mluvil s Kazatelkou, mával rukama, tvářil se důležitě a nakrknutě. Vypadal jako holub. Mnohem větší respekt šel z chlapa, co ho doprovázel – černý brejle, černej voblek, nečitelná tvář, nečitelný voči.
„Tady FBI to přebírá, pochopte, nikdo neví, odkud se ten popel vzal a jaké bude mít následky, zvířata zdivočela, lidi taky. Nastoupí sem armáda,“ vykládal holub. Kazatelka mlčela, černej voblek taky.
Hodně štěstí při hrabání pouště, pomyslel jsem si.
Měl bych mít strach.
Nevyhrabu se vodsuď, když nás vobšancujou vojáci, ale uvnitř jsem furt měl snového bizona.
Mlčel, ale byl se mnou.

Nemoh jsem v komunitě vydržet. Pocit, že svět je šejdrem, se doplížil i sem. Modlitby byly horečný, city přepjatý, lidí našponovaný.
Šel jsem pouští k indiánskejm petroglyfům, tam, kde jsou čas i prostor křivý. Přišlo mi to jako dobrej nápad - třeba se dvě pokřivenosti navzájem znegujou.
Usnul jsem ve stínu malovanejch skal.
Ze skalních kreseb vystoupil bizon, pro Mohavy symbol síly a vytrvalosti. Tenhle takovej byl. Měl ulomenej roh, ale ve snu to pro mě znamenalo jediný - bojovníka, kterej možná má i šrámy, ale stojí pevně.
Probudil jsem se a v žilách mi proudila síla pouště, síla skal a kamenů.

Poslední pytle sem vodvez sám. Městečko vypadalo pod nánosem popela cize, jako nezavostřená fotka, silnice mi uhejbala. Sotva sem udržel auto rovně.
Vyjel po mě pes, co normálně chrápe před drugstorem. Uvnitř dusno, u pultu se sladkostma jedna z bejvalech Pastýřovejch ovcí. Když sem procházel kolem, zaťala mi prsty do nadloktí.
„Nepozdravíš kámošku, co se vrátila z vodmašťovny? Nemáš dávku? Aspoň jednu?“ „Vodvykačka moc nezabrala,“ odseknul sem.
„Tys byl vždycky sráč,“ řekla klidně. Najednou se vymrštila a vyjela mi nehtama po ksichtě.
Držel sem plyn u podlahy celou cestu zpátky.
Bledá v černym městě, vypadala ve zpětnym zrcátku jako smrt.

Druhej den sem měl vočištěnou většinu karavanů. Poprvý vod spadu a smrti vylezla máma ven. Dívala se na přípravy pohřbu, žmoulala kapesník a nervně cukala prstama.
„Já nemůžu vodejít,“ zašeptala a kejvla směrem ke Kazatelce. „Byla sem kdysi nasazená, víš? Vod policajtů. Bylo to zkraje, když nás bylo jen pár. Udělala bych tehdy pro Pastýře všecko. Takže sem taky dýlovala. To on ji přesvědčil, aby se k nám přidala.
Můžeš z volavky udělat poslušnou slepičku, ale pařáty jí furt zůstanou. Má na mě složku.“

Pro pytle si přijel starej Pete.
Když je vodvážel, tek mu z nosu tenkej pramínek krve.

„Jsou zlatý a má je v tý bedně.“
„Cožeeee??!! Proč šeptáš?“
„Protože jsou všude. Mravenci. Zlatý. Ve zlatý bedně. Žádná archa, mraveniště! To dává rozum, né? Všude vlezou, poslouchají a všechno hlásí Emku. Jak se asi dozvěděl vo teleti a vrátil se dřív, vzteky celej zelenej? Mu to naprášili, hajzlové.“
„Komu?“
„Šéfovi, ty pako! Áčko vo tom taky ví. Uklidňoval ho, když rozflákal ty desky. Proč myslíš, že jsou kamenný? Aby mu je nesežrali. A nás krmí tou… Manou! Aby nesežrali i nás. Protože nás potřebuje. Zvotročený. Zlatej Egypt, ti povim.“
„Iciku? Že tys tady v poušti někde vyčmuchal chlast?"

Než vodjeli, hodili po mně policajti lopatu, pytle na vodpadky a respirátor. Prej, shrab ten sajrajt, mladej, přijde do spalovny.
Hrabal sem a přemejšlel nad tim, že když Pastýř zahráb, mohli bysme s mámou vodejít. Někam, kde budu moct bejt normální sedmnáctiletej kluk, do života bez pošahanejch fanatiků, sjetých magorů a smradlavejch kšeftů.
S respirátorem černym jak uhel a s hlavou na růžovym vobláčku sem to řek mámě. Její voči mě pořezaly jak žiletky. Votevřela pusu v němym výkřiku.
Večer měsíc zbavil poušť barev.
Zbyla jen černá a bílá.
Stál sem vedle našeho karavanu a klepal se jak vopuštěnej čokl.

Ven jsme lezli fakt vopatrně. Naštěstí k vodizolování toho černého hnusu stačilo oblečení a boty.
Následovnice Spasitele se s kvílením vrhly na Pastýřovo tělo. Zbytečně, byl dokonale tuhej. Z náruče Stvořitele (verze komunity) nebo hloubi pekla (muj názor) by ho nedostaly ani všechny přímý masáže světa.
Ale svět (a drogový kšefty) běží dál. A tak, když se vobjevili benga, aby nás upozornili na jedovatej spad, kterej zasáh celou voblast, a trochu pouštěli hrůzu, místo Pastýře jim medu nakapala a ego namasírovala naše Kazatelka.
Stejně to byla jen taková šou pro diváky. Všechny policajty v okolí máme dávno na vejplatní pásce.

Máma je z Alabamy. Normální rodina: Matka v domácnosti, fotr v Ku-Klux-klanu, dcera na řetězu. Takže jakmile jednou zdrhla z baráku, zákonitě si na dýze nabrnkla největšího debila. Odjela s nim na metamfetaminovej trip jako ovce, a to doslova - než dojeli do Nevady, z krále parketu byl Pastýř.
Jednou jsem se zeptal, proč vyměnila jednu klec za druhou. Odpověděla: Kdybys ho viděl tancovat…
No, nevim.
Když po spadu nabral hrst popela a nasypal si ji na hlavu, aby ukázal, že pro Pravověrnýho je tohle cajk, připomínalo to nejvíc derviše. A na disku sotva někomu leje z vočí a uší krev.

Přišel z pouště, starej, vyschlej, a jen civěl na Pastýře. Ten se celej nějak zmenšil. Po dlouhým vzájemným mlčení máv Pastýř rukou k vopuštěnýmu karavanu starý Clary, kerou před měsíce volání Ducha vodvedlo do pustiny, jenže jí vodsaď zapomnělo zase přivíst. Tak se k nám José nastěhoval. No, k nám – na vobřady nechodil, nepracoval, vobčas dotáh nějaký zabitý zvíře a vyčenžoval ho za chleba. Komunita nelovila. Zíral na poušť a nemluvil.

Až jednou přišel a řek Pastýřovi : „Přicházejí.“
Pak umřel.

Večer začal padat z nebe černej popel.
Přikryl poušť, udusil pole, nalítal do našich karavanů. A nic nebylo jako dřív.

Bylo třeba zajistit, aby společenství přežilo zimu, čas nalovit, zpracovat, uložit zásoby, zkontrolovat kožešiny. Domluvit s šamany podzimní obřady. Naklonit si duchy předků…
A do toho se ta ženská bláznivá přiřítí s tím, že zpracovala lovcům králičí kožky, oni jí měli dát parohy ze sobů, místo toho dostala jelení. Řezbář držkuje, že nemá slíbenou mamutovinu, lovci si stěžují, že nedostali požadovaný pazourek, šaman chce nový buben.
Vezme hlavu do dlaní a rozum do hrsti, pak popadne losí lopatku a rydlo: Rovná čára pro mamutovinu, zkřížené čáry pro parohy, kolečko pro kůže…

Tak do světa vstoupilo účetnictví.
A už nikdy neodejde.

Že se někdo stěhuje na Šumavu, aby tam žil v souladu s přírodou, prosím. Když touží po tom, aby ho olizovali vlci a kousali mravenci, nebo naopak, má to mít.
Sice si neodpustil kecy o „autoritářských tendencích, které svazují svobodného ducha byrokratickými nesmysly“, ale změnu bydliště u kolegů v Budějovicích nahlásil.
Ano, učil svoje děti sám, a to i magii, protože „je nedá na pospas okleštěné výuce zkostnatělých institucí“, ale to je problém Budče.

Ale aby ti spratci obarvili Lipno narůžovo a pak po nás z Kleti metali kletby, tak to už je moc! Tohle tomu… lesomuži jen tak neprojde!

Tušila to už nějaký čas, to dívka pozná. Ale teď, když jí černá voda kreslí jeho samého, si ponejprv naplno uvědomí, že to, o čem snívala, v co doufala – že není jen sen a pouhá naděje. Radost ji zaplaví až do konečků prstů. Ať je zima, ať si mráz štípe a vítr vyje, v duši je jak v létě. Málem cítí vůni svatební kytice, málem vidí úpravný domek – vybílí, pořídí další kravku, možná koníka, však věno má.

Tanečním krokem přeskakuje závěje a pranic nedbá na tu, která se plouží za ní.

Temný stín, bílá křehká lilie, kterou spálil náhlý mráz.

Zda mám radost? Bože můj, kdo by ji neměl? Vždyť se mi bude vdávat dcera! Co na tom, že je nevlastní? Paprsek ze záře moci a postavení dopadne i na mne – vždy jsem k ní přece byla jako matka. Že s sebou mám nůž? Lesy jsou zrádné, hadů plné.

Zda mám radost? Vyšvihne se, sestřička moje, mám snad být proto smutná? Že jsme každá z jiné matky? Mají přítelkyně stejnou krev? Mají se proto méně rády? Že si beru sekyru? Lesy jsou zlé, líté zvěře plné.

Však pospěšme! Dornička má oddavky a my ji doprovodíme.

Obě – jaká matka, taková dcera.

Stáli jsme spolu, kde se sbíhají vody dvou moří. Vítr k nám nesl z pevniny vůni Řecka, tymián a myrtu, pach stok a oslů a soli. Já, bledý cizinec, a ona – černovlasá a černooká.
Ruku v ruce jsme se společně dívali, jak nás moře odděluje od pevniny.
Pak maják zažehl své světlo a ona se usmála a lehce prsty dotkla mých rtů.
A noc byla jako drahokam.

Ráno odliv spojil Prasonisi s Rhodem a já se probudil sám.
Seděl jsem dlouho v bílém písku a díval se, jak se modré a zelené vody dotýkají, mísí, ale nikdy, nikdy neprolnou úplně.

„Říkal jsem si, Frede, že měl bych přivízt něco domu. Jako nějakej dárek.“
„To jo, tady v Quirmu se to věcma se slimákama jen hemží, Noby.“*
„Heleď, Frede, nebuď druhista! Starej to nemá rád a mě to taky vadí, abys věděl.“
„Promiň, Noby.“
„Promiňte, pane,“ vmísil se do hovoru** prodavač***, „co třeba zde - červené víno? Jiskřivé a bohaté, výběr z hroznů.“

...

„Nemusel jsi na něj tak řvát, Noby.“
„Jo? Tys neslyšel, co mi chtěl cpát? Prej výběr! To znamená, že se v tom někdo už hrabal! To dobrý vybral a já mám koupit ten zbytek. Mě nenapálí, Frede, mě ne!“

První sobotní noc po letním úplňku přijede před Staroměstskou radnici kočár. Apoštolové na orloji už na něj čekají. Kočí se jim hluboce pokloní, pak svatý Petr klíčem odemkne nebe.

Kočár se vznese, letí nad Prahou. Kočí ťuká na okna a budí děti, aby mohly nastoupit.
Pak už jen stoupají a stoupají. Z té výšky vidí město úplně jinak – maličké domečky, maličké paláce a věžičky, Vltavu jako stříbrnou stužku. To všechno vidí a ještě mnohem víc.

Ráno zase spí v postýlkách a maminka si povzdychne – ty děti dneska nejsou k žádnému probuzení.

Nikdy o tom nikomu neřeknou, protože taková je dohoda.

Neměl přátele, když zradil poprvé – z vášně, z touhy – měl jen spoluviníky.
Neměl přátele, když zradil podruhé – ze strachu – měl jen druhy ve zbrani, které opustil.
Neměl přátele, když zradil potřetí – vlastní národ.
Neměl přátele, když zradil počtvrté – pro peníze. Společně s ním byli v janinské pevnosti jen vykonavatelé a popravčí.

Neměl přátele, když získal postavení, bohatství, ženu, po které toužil, a syna, kterého si přál, když ztratil strach, že bude odhalen, usvědčen.
Netušil, jak tvrdý úder umí uštědřit Prozřetelnost.

Je ráno. Kolportéři roznášejí výtisky Nestranných listů. Černočerně je na novinovém papíře vytištěno mene tekel.

Píše se nám z Janiny.

Tvoje fotka, na které tě v náruči drží pohledný muž, obletí svět. Mohla by sis připadat jako nějaká hvězda.
Ale ty jsi malá holka, vyděšená, které vzali postupně školu, kamarády, domov a obě nohy.
Ale nevzali ti víru, naději a sílu. Den za dnem se stavíš zpátky na vlastní… protézy.
Nejdřív se musíš zdvihnout z vozíku. Nazout boty, zatnout zuby a začít na sobě tvrdě dřít.
Každý krok je vyvážen bolestí.

Pět kilometrů v rámci bostonského maratonu je jako za odměnu.

Prochodíš ještě hodně bot a uteče mnoho vody v Dněpru, ale jednou ho uběhneš celý.
Tomu věř, statečná Jano.