Moje články

Byla to tedy Sophiina volba, ale nejraději mám drabble na téma Poslední petrklíč. Nejspíš proto, že mi dalo opravdu zabrat. Nakonec mi pomohlo do soustavného listování Silmarillionem, Pánem prstenů, Nedokončenými příběhy atp. střihnout si Polyannu, která mi pak záhadně metamorfovala do Elanor. *Vkládá nenápadně reklamu na navazující drabble Údolí červených karafiátů :o)*
Vedle zídky zasadil sněženky.
Pan Hrdonožka měl moc starý ošoupaný kabátek. S kytičkou v knoflíkové dírce vypadá mnohem líp.
Pod tisem s láskou pěstoval fialky.
Paní Pelíšková byla smutná, tak jsem jí je natrhala, aby byla veselejší.
Záhon tulipánů červeně zářil.
Strejda Pipin šel domů až ráno! Ale teta Diamanta bude mít z kytice určitě radost.
Sam si povzdychl. Kdo mohl tušit, že jeho dcera bude pro zahrádku větší zátěž než nájezd rejsků? Alespoň, že ty prvosenky od Arwen...
„Elanor!“
„Byly tak krásné! Poslala jsem je panu Frodovi, aby se mu po tobě nestýskalo. Po větru, přece. Nezlobíš se, viď?“

Téma č. 1. - Konec
Těm, kdo jsou z konců smutní:
- I Frodo si myslel, že už nepůjde dál, když donesl Prsten do Roklinky
- Aragorn se domníval, že jeho láska ztroskotala na Elrondových požadavcích
- Společenstvo bylo přesvědčeno, že Gandalf umřel
- Éowyn v Šeré Brázdě ztratila důvod žít dál
- Faramira hodlal upálit jeho otec
- Enti si přáli v klidu zestromovatět
- Galadriel nedoufala, že se kdy vrátí do Valinoru
- Glum si zoufal, že Miláška ztratil navždy
Některé konce jsou prostě jen nové začátky.
(A kdyby snad došlo s dalším psaním na nejhorší: DMD 2012, tolik krásných textů, tu zůstane s námi – stále se máme k čemu vracet)
AN: Děkuji! Organizátorkám, těm, kdo četli moje drabble, těm, kdo je komentovali, vám všem patří můj obrovský dík! Bylo to krásné, děkuji!

Krásnější než ve snech je hledané a nalezené Skryté údolí.
Ale je také pyšnější, než doufal.
Stejně jako ti, kdo tu žijí – neradi jej doprovodili tajnou cestou, neochotně mu otevřeli sedm bran; s nevolí jej přijímá povýšený král. V jeho očích je jen otrhaný psanec z divočiny, nuzák lidského rodu.
A přesto – on nese poselství mocnějšího pána, než je vládce utajené země, Velekrál Noldor. Promluví a odejde; i tulák má svou hrdost.
Vzhlédne ke králi, dřív však uvidí jeho dceru. Tehdy pochopí, že do sudby Gondolinu je od této chvíle vpleten i jeho osud.
Protože nejvyšší kartu nakonec vynáší láska.

AN: Je tak krásný den, že se mi nechce psát nic depresivního, takže toto je Bezpochyby Jarní Blbost. A taky jsem trochu (ehm) „očurala“ téma.
„Vážně, není jednoduché mít ve správě takové místo. Ta velká odpovědnost! Pokud je vám svěřena krása, musíte postupovat opatrně a uvážlivě. Protože by se mohlo lehce stát, že ji ztratíte, proklouzne vám mezi prsty. Tupým zacházením, otrockou kameničinou, se z Třpytivých jeskyní stanou obyčejné jámy, jako elfí jeskyně v Temném lese. Tohle není hobití nora, žádné Dno pytle! Musíte si i dobře vybrat, koho sem nastěhujete. Rodina pilných trpaslíků a budou tu druhé Velké Pelouchy.“
Gimli se zahleděl na své posluchače – Legolas při podobných příležitostech vždycky mlčel, ale tentokrát se mu podařilo uzemnit i hobity.
Opravdu výborná řeč, zdá se!

AN: Navazuje na tento text: http://sosaci.net/node/1856
Téma č. 28. Červený karafiát
Milovala to údolí, které každé léto rozkvetlo barevnou nádherou. Ráno co ráno si tu poseděla a jen se dívala.
„Překrásné, že?“
Hlas za jejími zády ji až polekal.
„Ano, ale ne nadlouho. Děti brzy objeví, že kvetou a bude po kráse.“
Rozesmál se.
„Proto tu rostou. Prababička Elanor sem každý rok přidávala nové trsy. Říkala jim slzičky pro odpuštění. Sázívala je na památku svého tatínka a tvrdívala, že když je děti otrhají do jedné, je to, jako kdyby se na ni zdálky usmíval. Nikdy to nevysvětlila, jen se vždycky smála, až slzela.
Ale promiňte, já se nepředstavil – jsem Samvěd Hezounek.“

Varování: Patetické. A to moc.
Zpívej, synu mocného otce – dosáhneš výš, projdeš temnou cestou za klenotem, pro krásu nad všechny šperky.
Zpívej, psanče – vyslaný najdeš Skryté údolí. Je v něm tvůj osud.
Zpívej, drakobijče – tvůj meč navždy zničí Nepřítele.
Zpívej, mořeplavče – překonáš šalby Moře, vysoko budeš zářit na nebi.
Zpívej, paní zlatého údolí – dlouhé roky čekání a žalu končí, zpět se vrátíš do rodného kraje.
Zpívej, pýcho Eorlova rodu – tvá ruka zabije neživého, probudíš se znovu k radosti a světlu.
Zpívej, poutníčku – i malá ruka může srazit Velkého pána Zla.
Zpívejte!
Jednou budou písně skládat o vás.
Protože o některých činech není možné jen mluvit.

Na rozkaz svého pána a s jeho požehnáním přenesl úlomky Meče do bezpečí. On jediný se zachránil. K životu s hořkým pocitem viny – přežil, protože odešel.
Pak se dozvěděl, že elfové našli v hromadě mrtvol ještě jednoho živého, jen omráčeného panoše.
Nechtěl se s ním vidět. Nechtěl v jeho očích číst to samé, co cítil sám.
Jenže Estelmo přišel sám.
„Nemůžeš se mi stále vyhýbat, Ohtare. Jsme jediní, kteří tam byli. Kdo přežili. Spojuje nás prolitá krev našich pánů. Byli jsme bratři v boji, buďme bratři i teď, když je dobojováno.
Komu jinému bychom byli oporou, když ne sami sobě?“
Pozn.: Ohtar byl Isildurův panoš, kterého před masakrem na Kosatcových polích jeho pán poslal s úlomky Narsilu do Roklinky. Estelmo byl panoš Isildurova syna Elendura, který byl skřety pouze omráčen a později byl nalezen pod tělem svého pána. S Ohtarem došel do Roklinky ještě jeden (nebo dva) společníci, ale to se mi jaksi nehodilo :o).

Závěj bílých květů pokrývá devátou mohylu, však v myslích lidí i v paměti travnaté země navždy zůstane hrdý král.
Nikdy nebyl poražen.
Nikdy nebyl pokořen.
Nikdy, ani ve smrti, nebyl na kolenou.
S jeho jménem na rtech vyráží Jezdci do útoku.
Jeho jméno zasévá hrůzu do srdcí nepřátel.
Jeho jméno nese strážná pevnost jeho země, útočiště jeho lidu.
Když se rozezní mohutný roh, zpívá jeho jméno; jeho jméno je slyšet v dusotu koní, nese se ozvěnou v zimním větru.
A když se Brody přes Želíz ve vzpomínce na Dlouhou zimu pokryjí tenkým ledem, jako kdyby i řeka šeptala jeho jméno.

Vzpomínala, jak si s ní hrával, když byla malá. Kam až její paměť sahala, vždy tu byl. Když se smála, smál se taky. Když plakala, byl smutný s ní.
V každé chvíli její utěšitel. Přítel.
Pak dospěla a zamilovala se. Tehdy, bez prošení, zahrnul do své velké lásky k ní stejnou lásku i k němu. Trpělivě, věrně, s nimi šel těžkou, temnou cestou.
Mlčky, protože promluvit směl jen třikrát za život.
Do poslední chvíle jejich ochránce. Přítel.
Usedne na svou židličku; ruka se v navyklém pohybu sklání s pohlazením. Do prázdna.
Húan, valinorský vlkodav, už u nohou Lúthien nikdy neulehne.

Veselá písnička zní zšeřelým lesem.
Náhle však umlká; zpěvákům stiskla hrdla zvláštní tíseň, pocit divné hrozby, vzdálené a přece blízké, neznámé a přece nutící k ostražitosti.
Jako kdyby se někdo, kdo je sám neviděný, díval.
Jako kdyby je někdo (neznámý, nikdy nespatřený, ale nebezpečný, možná hnusný, jako když zvedneš kámen a narazíš na klubko červů) hledal.
Slyší dusot kopyt.
Slyší svůj dech.
Cítí, jak narůstající strach svírá (schovej se, nedýchej, nasaď si Prsten, cítíš, že bys měl, ne, nedělej to, nehýbej se, nebo tě Ten Černý uvidí).
Pak lesem zazní jasné hlasy elfů a rozptýlí tmu v srdcích.
Na chviličku.

V září oslavil padesáté narozeniny.
Vlastně už krájí šestou dekádu života. Života tady, v zemi, kde se narodil, kde dny plynou v poklidu, ve věčném koloběhu jar, lét, podzimů a zim. Od setí ke sklizním, od veselých oslav k zaslouženým odpočinkům. Vše je tu předvídatelné.
A když nad tím tak přemýšlí (se sklenkou vína, s dýmkou nacpanou Dolanským listím, na lavičce v jarním sluníčku), je to báječný život.
Pak ovšem na svačinu dorazí třináct trpaslíků a všechny představy o klidu až do smrti vezmou za své.
Pan Bilbo Pytlík z Kraje vyrazí na cestu tam a zase zpátky. Bez kapesníku.
Pozn.: Svačinka ve Dni pytle se odehrála dne 27. dubna. V pátek tedy oslavujme tento historický milník :o)!

Dokonalé není vždy to nejlepší.
Tak dlouho chtěl Denethor dokonale znát úmysly Nepřítele, až z toho přišel o rozum.
Tak dlouho Saruman poháněl svůj dokonalý stroj války, až celý jeho svět skončil pod vodou a pod okna jeho věže přišel Les.
Černokněžný král ve svém dokonalém plánu útoku na Minas Tirith zapomněl na Drúadanský les a Údolí kamenných vozů.
Sauron, dokonalý Temný pán, nepočítal s maličkými hobity.
Kdybychom lpěli na dokonalém následnictví, nebyl by v Gondoru král.
A pokud stále nevěříte, že dokonalé není vždy správné, vzpomeňte si na trpaslíky. Tak dlouho dobývali v Morii dokonalý materiál, až vykopali balroga.

Téma: Co je psáno, to je dáno
AN: Je to AU, ale podle mě by toho byli schopni.
"Uděláme soupis všech věcí," pravila Lobelie večer před předáním. "A ty mi ho potvrdíš. Chci mít všechno černé na bílém."
Frodo protočil panenky a podepsal.
Sam se rýpal v záhonu a předstíral, že nedoslýchá.
Kmotr popotáhl.
"A ať ráno nic nechybí. Myslím zejména stříbro."
Smíšek a Pipin na sebe mrkli a vymysleli plán.
Ráno nechybělo ze seznamu vůbec nic.
Jen všechny ubrusy byly pečlivě vyskládány v krbu.
Židle a stoly zasazeny do řádků v záhonech.
Peřiny a pokrývky zavěšeny mezi lustry na stropě.
Postele přemístěny na střechu Dna pytle.
A stříbrné lžičky a vidličky vesele cinkaly ve větvích Oslavového stromu.

AN: Potkala jsem se v tématu s kytkou, která ho zpracovala úžasně, ale měnit to už nebudu :o)
Byla v jeho mysli, už když zněla Hudba. Ale až poté, co sestoupil do Ardy, uviděl a pochopil její krásu.
Voda.
Majestátní i divoká v hladinách moří. Klidná a tichá v horských plesech. Teplá v gejzírech. Studená v ledovcích na vrcholech hor. Nahoře v mracích, dole v jezerech a řekách. Ve sněhových vločkách i v rose. V myriádách drobných kapiček v duze, v obrovských masách ve vodopádech.
Zakletá ve věčném koloběhu deště a páry, znovu a znovu stoupá do nebe a vrací se zpět dolů na zem.
A on zůstává zakletý s ní - Pán vod Ulmo, sám vodou navždy opanován.

AN: Moje první báseň (taky podle toho vypadá).
Když před spaním se dlouží dech,
smrtelníku okno snění otevře se
do Eldamaru v říši pohádek,
kde zpěv labutí se větrem nese.
Pak Taniquetil spatří bělostný
a mořské břehy stříbropěnné,
vzpomínka ráno taje jako sníh
a mysl cestu zpátky najít nedovede.
Posedlý touhou nalézt Valimar
vydá se na Moře se svou lodí,
Zakletých ostrovů čarovný val,
však blíž mu připlout nedovolí.
Je Avalónnë v mlhách ukryto,
je jemu cesta navždy uzavřena,
utajen zůstává překrásný Tirion
i Calacyrie, nádherný průsmyk světla.
Ztracena pro něj krása,
z níž duše trne a dech se tají,
nezbývá, než dál jen snít
o nedostupném kraji.

AN: Děsná blbost.
„Nááááástup!“
„Tak hele, sem tu, abych z vás udělal pořádný vojáky, jasný? Dobře vycvičený pro Lugbúrz, žádný elfí chcíplotiny! Začnem voštěpem.“
„Zgorge, ty blbče! Takle do tebe první tark udělá ďouru, kterou by prolít Vřísk..., ehm, nazgûl i s nosičem!“
„Až zjistim, kdo z vás použil mojí helmu jako nočník, udělám si z jeho zubů drbátko na záda, jasný? Jo, a podle hlášení sem pronik ňákej nepřátelskej zvěd. Buď je to elf nebo bojovník nebo trpaslík nebo jiná hnida. Cože? Jaký nejasný instrukce? Eště jeden blbej dotaz, mladej, a vyřídim si to s tebou, že tě ani Velký voko nenajde!“

AN: Nejslavnější incest v Silmarillionu očima draka.
Pán vyžaduje pomstu na potomcích prokletého rodu. Pán je netrpělivý. Já jsem otiskem Pánovy vůle.
Tedy zabít?
Ale proč? Smrt je rychlá a přímočará. Smrt je jako lusknout prsty, jako mrknout okem, vždyť zlomit vaz je jako zlomit větev. Smrt je málo.
Ne, jednoduché by bylo vysloveně neuspokojivé.
Pomalé to bude jistě lepší. A mohlo by to být zábavné.
A je to konečně i snadnější – stačí správně rozestavit figurky, a pak už se jen dívat a vychutnávat si děj. Jejich pyšná a vzpurná povaha pracuje pro mě. Nakonec došli ještě dál, než bych předpokládal.
Setba je připravena, nadešel čas sklízet.

Vedle zídky zasadil sněženky.
Pan Hrdonožka měl moc starý ošoupaný kabátek. S kytičkou v knoflíkové dírce vypadá mnohem líp.
Pod tisem s láskou pěstoval fialky.
Paní Pelíšková byla smutná, tak jsem jí je natrhala, aby byla veselejší.
Záhon tulipánů červeně zářil.
Strejda Pipin šel domů až ráno! Ale teta Diamanta bude mít z kytice určitě radost.
Sam si povzdychl. Kdo mohl tušit, že jeho dcera bude pro zahrádku větší zátěž než nájezd rejsků? Alespoň, že ty prvosenky od Arwen...
„Elanor!“
„Byly tak krásné! Poslala jsem je panu Frodovi, aby se mu po tobě nestýskalo. Po větru, přece. Nezlobíš se, viď?“

Vím, že umírám.
Přinese jim má smrt zadostiučinění, sýčkům? Šeptali si přece o mém původu. Má krev svobodného lidu Severu jim byla málo. Málo správná.
Je jen krev zárukou opravdového žití?
Já jsem žila jako královna. Viděla jsem slunce vycházet nad mořskou hladinou i nekonečnou hvězdnou klenbu nad pláněmi Rhovanionu. Slyšela jsem nářek racků na pobřeží i radostné ržání koní. Cítila jsem, jak hedvábí protéká mezi prsty, i nad všechny látky světa heboučký dotyk svého syna. Ochutnala jsem složité delikatesy i nad ohněm opečený kus chleba. Mohou říct totéž?
K čemu je vám dlouhý život, potomci Númenoru, když je prázdný?
---------------------
Pozn.: Gondorský král Valacar si za manželku vzal Vidumavi, dceru krále Seveřanů z Rhovanionu (od nich odvozují původ Rohirové). Protože Seveřané jakožto ne-potomci Númenorejců měli kratší život, vytvořil tím podhoubí pro remcání trůnuchtivých příbuzných proti schopnostem jejich syna ("smíšená" krev). To vyústilo až v Příbuzenský svár a občanskou válku v Gondoru po Valacarově smrti.

AN: Toto drabble bych ráda věnovala všem, kdo mi píšou krásné komenty, za které vůbec nestíhám děkovat. Je chabou náhradou za radost, kterou mi tím působíte :o).
Z vězení ho museli vynést, tak byl slabý. Zhubnul, oblek na něm plandal, v obličeji se zrcadlilo prožité utrpení.
Vilda Bělonožka ztratil v Zamčených dírách váhu i část dřívější starostovské důstojnosti.
Z vězení vyšla sama, tak byla silná. Oblečení i výraz tváře měla naprosto pod kontrolou. Nikdo si nevšiml, že se o deštník opírá víc, než obvykle. Lehce se naklonila nad starostu na nosítkách a tiše řekla: „Konečně je poznat, kde máš pas a kde boky. Opovaž se znovu se začít přejídat, takhle vypadáš k světu“.
Lobelie Pytlíková ze Sáčkova neztratila v Zamčených dírách ani glanc ani svůj ostrý jazyk.

Nejdřív rudá. Je obklopen plameny, je v kovářské výhni, v moři ohně. Stravuje mu tělo, vpaluje se do mozku a zanechává za sebou jen spoušť. Spáleniště. Mrtvo.
Pak černá. Tma, absolutní, neproniknutelná. Kráčí temným údolím sám. A ze tmy slyší hlasy, zvrácené a zlé; studeně mluví o smrti, nenávisti, ničení, zkáze. O konci.
Až na dně propasti, když je jeho mysl téměř strávena, náhle zazní hlas, který ho volá jménem.
„Faramire!“
Tmou pronikne slabý proužek světla. Chytí se jej jako tonoucí a nechá se vytáhnout. Nahoru. Zpátky.
Otevře oči a pochopí.
„Volal jsi mne, můj pane? Přicházím. Co poroučí král?“

AN: BJB č. 2.
„Cože? Muj syn Sam že je teďka hrdina? Jen esli je hrdinství honit někde po kopcích ňáký Černý fujtajble, dyš v doma v Kraji de všecko vod desíti k pěti. Ňáký šikovný ďouče dyby si rači našel a doma seděl.
A to voblečení, co si votamtaď přitáh. Nemám nic proti tomu, aby na sobě nosil železářství, dyš mu to příde pěkný, ale jak v tom bude plít záhony?
Copa řikáte? Že by měl kandidovat na starostu? No, bylo by to pěkný, ale aby mu do hlavy nevlítla ta, no, pejcha.
Počkat, jakej starosta?
Kdo mi pak bude pomáhat vokopávat bandory?“

AN: BJB
Já hned říkal, že tudy nemáme jezdit, ale oni nedali pokoj. Prý zkratka.
„Ale co, žádný Bral z boje neutíká,“ povídám si a vyrazím vpřed.
No, řeknu vám, v Hvozdu to není nic moc – černé stromy, co mají černé myšlenky, takový má jeden z toho lesa pocit. Ale cesta probíhala celkem v pohodě, tedy až na drobný incident s tou akční vrbou. Dědek Vrbák! Hnusák je to.
I když padla mlha, pořád to bylo dobrý. „Sleduj stále zadek poníka před sebou,“ říkám si. Jenže pak po mně hrábla ta studená pazoura Mohylového ducha, a to tedy byla rána pod pás.

Rychle cválají poloninou, kopyta koní rozstřikují kapky jitřní rosy na všechny strany. Chlapec se úkosem podívá na dívku vedle sebe. Tajnou výpravu by raději podnikl s jejím bratrem (ten si však v Meduseldu odpykává trest), ale nerad musí uznat, že ta malá s ním dokáže udržet krok. Vede svého koně jistě, v tváři výraz odhodlání.
Voda v stinné tůni je chladná, tak chladná, že jí vytrysknou slzičky, když do ní vstoupí. Netrpělivě je setře, vždyť je z královské krve, rohanská štítonoška, přece nebude před bratrancem vypadat jako ufňukané děcko.
On se slabě pousměje urputně statečnému výrazu v její stažené tváři.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“
.
.
.
Nemusí říkat nic. Sama vidí, jak je jeho tělo polámáno. Rozsekáno. Zničeno.
„Kde?“
„U brodů přes Želíz. Je ještě naděje?“
Skryje své emoce pod ledovou masku, ale oči ji usvědčují ze lži.
„Možná.“
Popraskané rty se slabě hýbou. Nakloní se blíž.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“
.
.
.
„Vodu, Morag! Tu horečku musíme srazit!“
Chvatně namáčejí obinadla. Ale jediný pohled do milované tváře jí prozradí, že už je pozdě. Théodred, dědic rohanského trůnu, dodýchal.
Voda pomalu stéká z jejích rukou na podlahu. Studená, nepotřebná. K ničemu. Stejně jako ona.
Její slzy nikdo neuvidí, Jezdci přece nepláčou. Nikdy.

Celý život jsem toužil jen po moci.
Ta touha mě dovedla až k magii, která mi otevřela nový vesmír. Pojila moc s poznáním. Učenost a vědění s bojem. Měnila moje tělo i mysl. Dostala moje Já za hranici, která stírá čas, ničí emoce, mění chápání, maže rozdíly mezi láskou a nenávistí, dobrem a zlem.
To mi ale nestačilo. A když mi pak osud nabídl mocný dar, přijal jsem bez váhání.
A že cenou bylo ztratit lidskou podstatu?
Tak ať. Teď jsem Černokněžný král, pán Angmaru, první mezi nazgûly.
Teď jsem mocný.
Tak mocný, že mě nedokáže zabít žádný živý muž.

Dívá se na své syny a hodnotí. Poměřuje jejich vlastnosti, schopnosti a sílu.
Starší je bojovník, rozený vůdce. Autorita. Na svět se dívá jako král. Vždy se bude řídit mou radou. Nikdy mě nezklame. Je pravým synem, mým obrazem, následovníkem. Vše, co mám, bude jednou jeho. Vše své by s láskou odevzdal mně.
Mladší je jiný. Bojuje dobře, ale bez vášně. Pozoruje, ale nesoudí. Radám naslouchá, ale mlčí. Zahloubaný v knihách, blahosklonný a shovívavý v jednání. Je víc čarodějovým učněm, než mým synem.
Dívá se, ale nevidí. Málokdo se tak mýlí v hodnocení svých synů jako on, Denethor, Správce Gondoru.

"Hele! Věděls, že když naleješ tuhle vodičku na tyhle kamínky, tak to bouchne? A lítaj z toho jiskřičky!"
"A když uhodíš kladivem o kovadlinu, tak zazvoní!"
"A co skála?"
"Hmmm, ta ne."
"Ale je v ní díra!"
"Dáme do ní diamant!"
"A perly."
"Kluci, kluci, tady něco syčí!"
"Ukaž!"
"Hoď na to tenhle prášek, schválně, co to udělá!"
Bum a prásk a třísk!
Vrz a skříp a žbluňk!
A další rána!
"Dovedeš si představit, co všechno trpaslíci dokážou, až budou mít prostor? Celý svět, ne jen moji dílničku?" pyšně se zeptal Aulë.
"Dovedu," odpověděla Yavanna. "Naštěstí mi Eru schválil enty."

Téma: Kam se poděl hrdina?
Jsem lovec. V divočině hubím škodnou. Putuji krajinou, neviděn a neodhalen. V noční tmě lákám havěť do svých pastí. Zabíjím skřety i jiné ohavné služebníky Temného pána. Nemilosrdně je lovím v temnotách. Bojí se mě. Jen šeptem se vypráví pověsti o nočním přízraku. O bojovníku s nesmiřitelným pohledem i mečem. Prošel jsem místa, kam se odvážil jen málokdo. Hory i údolí plná děsu. Překonal jsem řeky i pustinu. Vlastní slabost a únavu i kouzelný Pás. Nikdy a nikoho jsem se nebál. Nesměl jsem.
Teď se mi však podlamují kolena a hlas se zadrhává v hrdle.
Vidím ji tančit mezi bolehlavem.

Je silný, král s vojskem, kterému se nepřítel vzdá bez boje, v hrůze nad jeho mocí.
Je mocný, pán nádherné země, s větším bohatstvím, než by se kdy komu snilo.
Je znepokojený, slábne a tělo už jej tolik neposlouchá. Cítí příchod stáří. Cítí studený prst Smrti. Je slabý, uprostřed nádhery, moci a slávy, která mu patří, se cítí opuštěný a bezbranný.
Je odhodlaný. Nová naděje mu vlévá do žil sílu - ví, kam jít a ví, co si počít.
Král zbrojí. Jeho lodě poplují na Nejzazší Západ. Vzít si to, co mu právem patří.
A ve svatyni Chrámu se Sauron směje.

Tvůj vnitřní svět hroutí, něco v tobě se láme, rozpadáš se pod tíhou bezmoci. Protože proti světu se obrátil jeden z Nich. Protože Oni neví, jak dál. Protože nepomohou. Protože neudělají nic. Vše, co nabízí, jsou jen slova.
Když do tmy a zoufalství promluví vzteklý a zpupný hlas, připadá ti jediný skutečný. Správný. Ukazuje cestu, dává směr. Zahlazuje pochyby, vybízí k činu.
A tak vezmeš do rukou meč a necháš se vést hněvem. Pro pomstu. Pro krev za krev. Proti svým rodným. Jako opilý.
Zápověď a Sudbu nevnímáš. Vystřízlivěls. Hořící lodě a krvavý příboj v Alqualondë ti roztrhly duši vedví.