Moje články

Posbírala tu hromadu roztahané elektroniky co měla na stolečku a chystala se k odchodu.

Pocestě se pozastavila o pár stolečků dál. "Dobrej výkon holka ..."

"Mno ... ne že by to na tebe stačilo ... ale jo, jsem spokojená." usmála se.

"Příště mě musíš otrávit ethanolem o pár hodin dřív." Vyplázla na ni jazyk.

"Beru tě za slovo. Příště hraješ zpod stolu."

"Tak to chci vidět. Abys tam neskončila ty. Alespoň si budu mít na co dát nohy."

"Hej, já nejsem tvoje podnožka!" Dala ruce v bok a teatrálně otočila hlavu pryč.

"Si povíme příště." Šťouchla ji do nosu a vyrazila ke dveřím.

"Jo, já se mám docela fajn, jen si říkám, že když tě tu vidím, tak zas letos nemám šanci ..." uchichtla se.

"Mno, ještě se mě můžeš před začátkem zkusit zbavit ..." vyplázla na ni jazyk.

"Super nápad, tady přede všema, co? To bych si to tu dlouho neužila ..."

"No ... ale měla bys teoretickou šanci vyhrát ... možná ..."

"No to ti dík, za takovýhle rady. Tak já ti skočím na bar pro nějaký otrávený pití, co ty na to?"

"Jo to by šlo. Tak snad bude otrávený něčím horším, než ethanolem." popichovala ji.

"Uvidíme ... To si rozmyslím cestou ..." Mrkla na ni a vyrazila.

S drinkem v ruce se usadila do křesílka. Hodila si nohy na stůl a jen pozorovala, jak se to tu pomalu plní všemožnými pochybnými existencemi, jako je ona.

"Jee, čau V. Tebe jsem neviděla ani nepamatuju, kde se tu bereš?" ozvalo se za ní.

Otočila se. "Kde se tu beru? Vždyť tu sem pokaždý, jedinej způsob, jak zajistit, abych tu nebyla, by bylo mě zabít. Nebo něco horšího ..." Podívala se na osobu za sebou s vážnou tváří, ale dlouho ji neudržela a začla se smát. "Přece si to tu nenechám ujít. Co ty, taky ještě simuluješ, že si stále naživu?" 

"Tak plán je jasný. Skupina A pod vedením V pojede zadním vjezdem do podzemních garáží, skupina B upoutá pozornost stráží u hlavního vjezdu." Rozhlédl se po místnosti.

"Vy tři jdete s V." Ukázal na levnou stranu stolu. "A zbytek jde se mnou."

"Nemohl bych být ve skupině s V?" ozval se Paulie.

"Ale copak, tady se někdo bojí vytáhnout paty z baráku, když mu za prdelí nestojí V, aby mu chránila prdel?" ozvalo se popichovačně z druhé strany stolu. "Ale jestli chceš, klidně se s tebou prohodím ... mi je to docela fuk."

Plácnul se do čela. "Tak se teda prohoďte ..."

"Promiň, to jsem netušila ..." zvedla se ze židle a šla ji obejmout.

"Tos nemohla vědět ... Ono jen ... to není zas tak dávno ... a chybí mi ..." Vysoukala ze sebe mezi slzama a popotahováním sople.

"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš ..." Uklidňovala ji.

"Já ... Já nevím ..." složila si ruce kolem kolen. Krev z ruky jí začla téct po stehně.

Amy ji vzala za ruku. "Ukaž to ..." Uprostřed dlaně byla vidět docela hluboká rána a pár menších kolem, alespoň z toho, co viděla, než jí V vytrhla ruku a zase ji schovala.

"No tak, aspoň si to vyčisti ..."

"To je jedno ..." zamumlala si.

"A co se ti vlastně v akci kdy nejhoršího stalo?"

Zarazila se, na tuhle otázku ještě nebyla připravená. "Mno ... o Jackiem si ještě neslyšela, co?"

"Ne, vždyť se vidíme podruhý ..."

"Hrozně hodnej kluk ..." Kopla do sebe prakticky celej drink co měla v ruce. "Ukázal mi, jak to tu chodí ..." Chvíli se odmlčela ... "A při první větší akci ..." zmáčkla skleničku tak, že se jí roztříštila v ruce. Zbytkem třískla o podlahu a rozbrečela se. "Chcípne a nechá mě tu na to samotnou, chápeš?!?" Svezla se ze židle a sedla si na zem do hromady střepů. Z ruky jí začala kapat krev.

Kopla do sebe zbytek drinku ... a bylo to na ní už lehce znát. "Pro dnešek to stačí. Ve středu tě čeká ta střelnice ... Ale zatím se mi líbíš, holka." Uchihtla se.

"A myslím, že ti s náma bude taky fajn. Nedávno mi došlo, jak jsem ráda za to, co dělám ... Když vidím ty korporátní krysy v metrovejch krabicích ... mi by z toho jeblo. A tobě hádám taky ... Máš na víc, než makat někde v kanclu, holka ..." Podívala se na dno prázdného drinku. "Tak ještě jeden? Tentokrát tě u toho nebudu trápit dalším úkolem ..."

"Tak jo ..." Odvětila nesmělě a vyrazila dolů.

Seděla na hraně přehrady a koukala dolů na hromadu odpadu za ní. Domotala to a zapálila si. Občas si sem chodila odpočinout, je tu relativně klid.

Pár potahů později a svět začíná mít lepší barvy. Zašedlá hromada odpadu začala zase dostávat zářivé barvy ...

"Hm ..." zamyslela se. "Kdyby tam byla voda, tak to vypadá jak korálový útes ..." Uhichtla se. Hromada odpadu pod ní se začla vlnit, jako pod vodní hladinou. Začala se nekontrolovaně smát.

Zvedla telefon. "Hej, potřebuju asi tak miliardu kubíků vody ..."

"Na co proboha?"

"Postavíme korálovej útes za Coronadem ..."

"Jakože za přehradou?"

"Jo ..."

"Ty máš dneska fakt dost, co?"

Systematicky prohledávala skladiště, krabici po krabici. Prostřední regál končil před polovinou místnosti a vedle něj stálo několik velkých barelů, nejspíš s olejem, nebo tak něco.

Vzala poblíž ležící železnou tyč a zapáčila za víko jednoho z nich. Drželo fakt fest. Pověsila se za tyč skoro celou vahou.

Kov zaskřípal a víko vyletělo do vzduchu. Z barelu ze začla zvedat napěněná tekutina a přetékat do všech stran. Do nosu ji praštil intenzivní štiplavý smrad.

Uskočila dozadu a pomalu couvala, jak tekutina pokrývala podlahu. Zvedal se jí žaludek z toho chemického smradu. Tohle za to nestojí. Otočila se a vyrazila k východu.

Konečně, všechny kamery s podvženým streamem, strážný na obchůzce ... Má dobrých 15 minut.

Připojila se k elektronickému zámku a otevřela si. Hlavní terminál na ni už čekal. Připojila svůj cyberdeck a začala hledat.

Fráze "Secure Your Soul" se vyskytovala ve výrazně více osobních složkách, než cěkala ... měla za to, že tohle si mimo hlavouny Arasaky zaplatilo zatím jen pár lidí ... ale našla přes 200 záznamů ... Udělala kompletní zálohy všech nalezených složek. Tohle si bude muset přečíst až doma.

Koukla na seznam, ale neviděla tam nikde jméno Altiera Cunningham ... tak rychle ještě do hledání přihodila Soulkiller, stáhla výsledky a mazala pryč.

Procházela hacknuté kamery v hale a přemýšlela, jak se nepozorovaně dostat skrz. Na každém z konců se poflakovalo pár Maelstromáků a podél stěny létal bezpečnostní dron. Mohla by jim hacknout oční implantáty, nebo tak něco, ale nechtěla upozornit na to, že tu vůbec někdo je.

Soustředila se na dron. V jednom místě létal sotva patnáct centimetrů nad regálem s vybavením. Usmála se. Naťukala pár příkazů ...

Při dalším přeletu dron těsně zavadil o bednu. Třísknul sebou o zem, vrtule se rozletěly na všechny strany. Bedna spadla na něj a munice se rozsypala po hale.

Dle očekávání, všichni Maelstromáci naběhli k dronu ...

Po více jak hodině hrabání se všemožném serverovém hardwaru od moderních po solidní muzeum, měla konečně všechno, co potřebovala.

Když už za sebou zaklapla dveře, jak jí naposledy v hlavě proletěl pohled na krásně uklizenou serverovnu, všrechny racky zavřené ... "No počkat ..." Rychle se připojila zpátky k zámku a znovu otevřela. 

Vyrazila rovnou k racku, kde začínala. Tenhle byl přece pootevřený ... vzala šperhák a otevřela mechanický zámek, který si tehda bez rozmyslu zacvakla.

Otočila se za sebe, kam asi hodila tu ponožku. Po chvíli mžourání v mizerném světle si posvítíla ... ale nikde nic. "Přece nemohla jen tak zmizet, nikdo tu nebyl ..."

A potom zámek cvaknul. "No konečne ..." pomyslela si. Za dveřmi na ni čekal hlavní sál serverovny. Několik řad racků plných serverů blikajících dost na to, že by nemusela rozsvěcet.

Přišla blíž a všimla si, že jeden z racků v první řadě je pootevřený. Nešel zavřít, protže na jeho rohu visela ... ponožka? "Co to ... ?!" Hodila ponožku za sebe a šla si detailně prohlédnout obsah racku.

Připojila se k pár serverům, postahovala všechno, co vypadalo užitečně, ale žádný z nich neměl po síti přístup na hlavní úložiště, tak rack zase zavřela a šla hledat o kus dál. Ještě tu čeká spousta práce ...

Prodírala se ventilační šachtou a nahlížela do místností. Po pár nezajímavých skladech všemožného bordelu se ocitla nad obrovským openspacem.

Pod ní se rozkládala místnost dobrých padesát na padesát, plná miniaturních kójí jen s terminálem a židlí. Každá z nich měla jen něco lehce nad metr.

"Tak takhle nějak vypadal klecový chov, když ještě existovaly slepice ..." uchechtla se v duchu. Tady by fakt dělat nemohla. Jak to ti lidi dělaj, že jim z toho nehrábne? Asi se sem jen choděj schovat před prací ... Ale to radši zdechnout, než tu shnít.

Konečně byla na druhém konci. Serverovna by měla být hned vedle.

"Že se vůbec obtěžuješ ptát ..." vyplázla na ni jazyk. "Klíče máš tady ... A když už jsem byla v tom, tak jsem ještě vyhrabala tohle ... a tohle ... a tohle ... předpokládám, že to bude součástí druhého úkolu ..."

"Slušný, z tý holky něco bude ..." pomyslela si, ale nedala na sobě nic znát.

"Třetího, ale pořadí je vlastně docela jedno. A když už je tak zbytečný, se ptát, tak je i zbytečný, abych ti k tomu zadání něco říkala, ne?" Vyplázla na ni jazyk zpátky. "Tak schválně, s čím přijdeš, než dopiju tenhle drink ..." Položila se do křesla a hodila si novy na stůl.

Amy se posbírala ze země a koukala jak vyvorná myš.

"No trvalo ti, si všimnout ..." uchechtla se.

Položila na stůl starý laptop. "Je připojenej k místní síti. Zbejvá mu tak 5 minut baterky. Budem dělat, že k němu nemůžeš za těch 5 minut fyzicky ... Chci ty přístupové klíče k vozovému parku firmy ... Já si zatím skočím na bar." zvedla se od stolu a vyrazila o patro dolů.

Po chvíli se vrátila s drinkem v ruce. "Bleh, prej není kafe ... Tak to budeš mít trošku těžší, musíme to stihnout komplet, než se vožeru." Vyplázla na ni jazyk. "Co ty klíče, máme?"

Do Short Circuit dorazila jen pár minut před osmou. V druhém patře už ode dveří viděla zelené vlasy.

Přišla k Amy zezadu a nakoukla přes rameno, co dělá. "Zajímavý ..." pomyslela si. Už pěkně dlouho neviděla někoho, kdo by vůbec věděl, že se někdy dělaly papírový knížky, natož aby nějakou četl.

Chvíli jí koukala přes rameno. Nevypadalo to že by si jí všimla, tak si potichoučku sedla přímo naproti ní a čekala.

Na hodinkách bliklo 20:00. "Tak máme celou, začnem?" Ušklíbla se.

Amy sebou leknutím trhla a s hlasitou ránou se zřítila i s židlí dozadu.

Natáhla se přes stůl: "Žiješ?"

"Tohle je Amy, seznamte se" pokynul rukou k drobné slečně. Zelené vlasy s podholem, černé hadry pobité drukama, ale výraz vyděšěného koťátka.

"V, těší mě." Podala jí ruku.

"Říkal jsem si, že když máš zvláštní schopnst udržet na živu i úplný jelita, nechtěla bys dělat předvýběr nováčků?"

"A tohle je první z nich, předpokládám ..."

"Jo. A fakt ještě nikde nebyla ani s jinou partou. Ale prej je to docela slibná netrunnerka."

"Hm, tak uvidíme. V pondělí v osm večer v druhém patře Short Circuit. Něco si na tebe nachystám. A ve středu odpoledne se potkáme na střelnici. Šetřit tě nebudu."

Jen o pár bloků vedle auto naložili do obrovského kamionu.

"Rušička jede." Ozvalo se zepředu.

Trvalo asi půl hodiny dojet do dílny.

"Tak ukaž, co to máme na programu dneska." V řidičově okýnku se zjevila hlava. Bylo vidět, jak se zarazila, když viděla pozlacený volant posázený diamanty.

"Tady někdo hodně přemejšlel, když si to nechal dělat, co? Se asi měl hodně rád ..."

"Tak zrovna takovýhle určitě neseděj za volantem. Tady jde čistě status ... Řidiče si přece koupěj novýho, kdyby něco ... Ale tady mladej to chtěl vyzkoušet hned u garáže ..."

Paulieho obličej vystřídal všechny barvy duhy, než se ustálil na zelenkavé.

Sednul si za zbytkem party ke stolu, trochu vyděšenej, z toho, co teda bude.

"Tak tě vítám zpátky, mladej. Slyšel jsem, že chceš zakládat leteckou sekci ..." ozvalo se z druhé strany stolu.

"P-Pardon ..." zablekotal.

"No doufám, že ses poučil a začneš použivat hlavu ... nebo aspoň poslouchat ..."

"U-určitě ..."

"Máš štěstí, že je V ochotná vzít tě ještě na jednu akci. Kdyby to sama nenavrhla, tak bych tě už nikomu na hrb nehodil. Tak se koukej tentokrát snažit ..." jen tak jakoby mimoděk mávnul na servírku.

V mžiku byly na stole drinky. "Tak na to, žes to přežil, ty jelito ..." Mrknul na něj.

"Já myslel, že když je to opuštěný ..." vysypal to ze sebe, že mu bylo sotva rozumět.

"Myslet znamená hovno vědět, mladej ..." Ušklíbla se na něj.

"To si fakt čekal, že když si tu někdo postaví bázi, tak si to nijak neošéfuje?"

Akorát uhnul pohledem. "Promiň ..."

"Vydrž tady, skočím pro auto." Usadila ho pod skálu a zavolala mu na telefon. "Dávej o sobě vědět, že si při vědomí. Hned jsem tu a odvezu tě za někým, kdo tě dá dohromady."

Velmi svižným krokem vyrazila směrem, kde schovali auto.

"Tak co, furt žiješ?"

"Jo ... ale bolí to, jak prase"

"To máš blbý ..."

Zvledla se od televize, stejně ty zprávy byly zas vo tom samým hovně jako každý den. Pustila rychlovarku a nachystala si instantní nudle.

Rychlovarka ještě ani nezačala vařit a slyšela z vedlejšího pokoje, jak televize začla divně šumět. Nakoukla do dveří a viděla ze i obraz problikává, když tu se zjevil známý počítačem generovaný modročervený obličej.

Sedla si zpátky k televizi a hodila nohy na stůl.

"Hej ty! Jo ty, co akorát sedíš na prdeli a necháváš se krmit těma korporátníma sračkama. A to myslím i doslova ... Žereme akorát umělý žrádlo a tvrděj nám, jak je to zdravý ..."

Rychlovarka cvakla.

Položila na stůl několik drinků a sotva se posadila, už se ozvalo:

"Hej, povyprávěj tady Marucovi o tom, jak budeš zachraňovat svět od ještěřanů, on to ještě neslyšel ..."

Obrátila oči v sloup. "To si nemůžem jednou zajít na drink vklidu? Dyť sem vám to říkala už asi stokrát ... Mu to povyprávěj ty ..."

"Ale to by nebylo ono, to musí být od naší nové spasitelky ..."

"Já spasu leda tak tyhle chipsy." Vzala si hrst z misky uprostřed stolu.

"A zatopíš u toho svět na deset dní krví?" Popichovala ji.

"Leda tak tvojí, jestli s tím nedáš pokoj." Vyplázla na ni jazyk.

Někdo ji chytil za rameno. Trhla sebou a rychle se otočila.

"Jsi to ty, Ta co přínáší smrt! Potoky krve! Ze země, z oblohy, ze vzduchu! Nastane nový řád, on bude konečně svržen! Oslavujte tu, co přináši jeho smrt! Už je čas! Jdi a vykonej své dílo! Čeká nás nový svět! Svět kdy pravověrní vyjdou na povrch a budou mu vládnout! Už žádní ještěřané, co by nám chtěli rozkazovat! Jdi a zbav nás jich! Očisti tento svět! Deset dní se bude svět koupat v krvi a pak znovu povstaneme! Běž a konej!"

"Tak ty máš fakt dost, holka ..." pomyslela si.

Seskočila ze servisní rampy na stříšku řídící místnosti a chvíli poslouchala, jestli dole někdo není.

Otevřela poklop ventilace a spustila se dovnitř. V místnosti bylo pár terminálů na ovládání techniky v hale a hromada různých skříní a šuplíků.

Začala se postichu prohrabovat první z nich. Každou chvíli se zastavila a poslouchala, jestli někdo nejde. Naštěstí byl fakt úplný klid.

Byla už u předposlední skříně, když někdo rozrazil dveře do místnosti. "Sakra." pomyslela si. Došlo jí, že s přibývajícím časem byla míň a mín opatrná ... Totální klid jí dával falešný pocit bezpečí.

Skopla nejbližší stůl, skočila za něj a tasila zbraň. 

"Tak jo, hlídej, jestli někdo nejde." Pokynula směrem k bráně.

Připojila svůj cyberdeck k servisnímu portu auta a chvíli se hrabala v konzoli. Zámky cvakly. Sedla si na sedadlo spolujezdce a připojila se k řídící jednotce. Po chvíli byl dole i firewall imobilizéru.

"Tak pojď, řídíš." Houkla na něj.

Paulie přiběhl, sedl na sedadlo řidiče a rovnou dupnul na plyn. jen o pár centimetrů minul hranu vrat.

"Ty vole, brzdi. To auto potřebujem celý!"

"Pardon ..." odvětil a trochu se v sedadle přikrčil.

"Na pardon to neukecáme, tak řiď trochu slušně, nebo ti to seberu. Pro začátek se tref na cestu."

Valila si to "zaručeně povolenou rychlostí" po přehradě v Coronadu. V zádech vycházející slunce, svět pomalu začínal dostávat reálné barvy. Vítr jí česal ve vlasech, do toho uklidňující řev motoru ... Myšlenkama byla někde v oblacích. Jako by snad žila ve videohře a ne v reálném světě.

Zase se přistihla s vtíravou myšlenkou. Na poslední chvíli stočila motorku zpátky do svého pruhu. Ten sráz nad serpentinama za přehradou je vždycky hrozně lákavý, to by se to lítalo. Měli by na motorky začít montovat padáky ... Nebo rozkládací křídla na rogalo.

To by určitě nějak šlo ... Jen by tu byl asi docela provoz.

Seděla na hraně střechy, pod nohama asi osmdesát pater prázdna. Z kapsy vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila. Dneska to chce pravej nikotin a trochu tý rakoviny.

Teprve jí pomalu v hlavě dobíhalo, co se vlastně poslední hodinu všechno stalo. Měla zvláštní oblibu krizové situace zpracovávat takhle nad hranou propasti. Umožňovalo jí to takový zvláštní odstup.

Chvíli seděla se zavřenýma očima, když tu na tváři ucítila příjemné teplo. Otevřela oči. Na obzoru už byly vidět první paprsky vycházejícího slunce.

Típla zbytek cigarety a zvedla se. Dneska byl dlouhej den. Je čas si jít lehnout. A navíc je otravný světlo.

Konečně po hodině ve vlkých podzemních chodbách našla technickou místnost. Evidentně fungovala jako sklad, pracovna i jako provizorní serverovna. Bylo tu pár stolů s rozebranými servery a v koutě dva racky.

Všechno notně zapadané prachem, co ji ale nejvíc překvapovalo, že některé ze serverů stále bězely. Tady bude muset být opatrná, tohle určitě viselo na starém Netu a poběží na tom zajímavá sbírka malware.

Našla si vhodný port a chtěla se připojit, když najendou zaslechla vrznutí dveří. Zastavila se. Po cestě zaručeně nikdo nebyl. Zkusila, jestli ještě má v dosahu kamery, co hacknula při vstupu do tunelu. Samozřejmě, že ne ...

Pohodlně se usadila do křesílka a drink si položila na stoleček. Sice měla pocit, že už má za ty roky ten správný čas vypozorovaný, ale stejně chodila raději dřív.

Propojila svůj cyberdeck s místní NET Architecture a letmo zkoukla nejnovější soubory. Dle očekávání, nic nového.

Tohle byla jedna z mála věcí, co ji v chaosu Night City donutilo alespoň na chvíli zpomalit a dát si pauzu. Zpravidla tak hodinku až dvě, kdy jen popíjela a kontrolovala seznam souborů.

A měla pravdu. Asi za hodinku se jí před očima začaly zjevovat soubory, autor "S.A.N.T.A.". A že to je letos slušná nadílka.

Pohupovala se na křesílku a pokuřovala si z vaporizéru. Většina party se tu taky jen poflakovala, jen pár příliš aktivních mlaďochů v koutě probíralo nějakou akci.

Dveře se rozletěly. "Sorry, se nám to zas protáhlo. Jsme tu všichni?" Rozhlédl se po místnosti.

"At počítám, někdo nám tu chybí." Zamyslel se.

Mávla na něj. "Jo, Paulie se asi bude chvíli dávat dohromady. Vzal ten první den docela letmo. Jak rychle tam vletěl, tak zas vyletěl ..." Ušklíbla se a udělala dramatickou pauzu. "Ale neboj, bude cajk. Měl docela haluz, že z toho nebylo nic až tak velkýho ... Tak snad ho to naučí ..."

Flákla sebou za kus skály a zacpala si uši. Zem se zatřásla výbuchem a kolem ní proletély kusy plechu.

Opatrně vykoukla ven. Vlastně byla i překvapená, že to mlaďocha neodhodilo až tak daleko. Přiběhla k němu. Vypadal docela pošramoceně, ale alespoň dýchal, ikdyž byl v bezvědomí.

Krvácející rány mu ovázala kusem látky. On se zatím začal pomalu probírat.

Jejich pohledy se setkaly. Chroupající kolečka v jeho hlavě byly snad i slyšet. Když mu došlo, co se děje, tak jen ucuknul pohledem a čuměl do země.

"No nedělej, že tu nejsi." Uchechtla se. "Je tvůj první den, tak tu nezapomeň chcípnout."

Potichoučku odmontovala kryt ventilace a proklouzla na servisní rampu starého skladiště. Byla docela bezpečně skrytá ve stínu. Celkově bylo skladiště dost mizerně osvětlené, na to, že se tu těch Maelstromáků scházelo tolik.

Mno, scházelo ... většina jich sotva zvládla chodit, jak byli pod vlivem snad všeho, co se dá sehnat. Bylo to, jak sledovat maňásky v loutkovém divadle. Prázdné, neměnné výrazy, nepřirozené pohyby těla ... případně hromádky neštěstí schoulené v koutě prakticky bez pohybu. Tězko říct, jestli dejchaj.

Ale to, že skoro nikdo nebyl při smyslech, jí vlastně docela hrálo do karet. Nelenila a vydala se po rampě směrem k řídící místnosti.

Navigace hlásila k cíli necelé dva kilometry. Sjela z cesty a zaparkovala auto pod útes, zaručeně mimo dohled.

"Dál raději půjděm pěšky. Možná tam ještě jsou."

Odpovědí jí byl jen kyselý xicht. Pobrali výbavu a vyrazili, přímo křovím, mimo silnici.

Dorazili k věži a chvíli ji pozorovali. Kolem masivního pilíře byla provizorně postavená třípatrová bounda ze starých plechů. Ani po chvíli to nevypadalo, že by vevnitř někdo byl.

"Jdeme?" zeptal se, zatímco vyrazil k hlavním dveřím.

"Počkej ..." ani to nedořekla a už byl u nich. "Mno, jak myslíš ..." povzdechla si.

Něco u dveří zapípalo ... Instinktivně skočila zpět za kus skály ...

Udělala si kafe, sedla na gauč a hodila nohy na stůl. Snad už dneska nikdo nic chtít nebude.

Vzala ze stolku pod oknem jádro z Chiméry. Vždycky ji překvapí, jak je ta věc těžká. Chvíli si s ním jen tam pohazovala.

Jo to byl tehda fakt divokej den. Už vám někdy říkala, jak skončila s prezidentkou na krku a pak měla za prdelí půlku Dogtownu a tuhle bestii? Jo děti, neodpovídejte divnejm existencím, co vám volaj přes chip co máte seklej v hlavě. Nebo taky jo, jestli máte pocit, že to máte v životě lehký a jste moc bezpečně naživu.

Obíhala skladiště a sbírala techniku, co si tam na cvičení natahala. V jednom z koutů se něco mihlo. Zasekla se, protože si byla jistá, že už je tu sama.

Pomalu vyrazila tím směrem. Z hromady haraburdí něco vyletělo a zmizelo za lodním kontajnerem vedle. Zahlídla jen ocásek.

"Myš?" problesklo jí hlavou. To nedávalo smysl, vždyť všechny už dávno vyhynuly. A žádná laborka, ze které by mohla utéct, tu poblíž není.

Že by z nějaké utekly a zvládly venku přežít? I když jen havěť, naděje, že by zas v tomhle světe mohly existovat divoká zvířata... Docela absurdní myšlenka. Ale můžeme doufat...

Zvedla telefon. Byl to nezvyk, že zrovna téhle volá, většinou je to naopak.

"Ohledně toho zelenáče cos o něm včera mluvila, něco bych měla nachystané. Ale potřebovala bych ještě tři netrunnery a čtyři snipery, Klidně taky zelenáče."

"To není problém. Na kdy?"

"Za 40 minut. posílám souřadnice."

...

Seděla na střeše a koukala směrem na opuštěné skladiště. Pár z nich se tam motalo velmi okatě, tak po nich střelila paintballkou a vyrazila k nim.

Tak koukám půlka z vás už je mrtvá. Dobrej začátek. Tak se rychle seznamte a vyberte si partnery. v každé dvojici bude jeden netrunner a jeden sniper.

Sotva si doma sedla, tak jí zase zvonil telefon. Zvedla jej.

"Mám pro tebe další zakázku ... a zároveň velkou prosbu" ozvalo se.

"Mo povídej ..." odvětila.

"Zakázka je na tebe asi dost triviální ... potřebuju z jednoho výzkumného střediska Arasaky stáhnout data ..."

"Ale?"

"Chtěla bych tě poprosit, abys ssebou vzala Raye. Bude to jeho první mise."

"A jeje, co je ten Ray zač?"

"Docela slušnej netrunner, ale na takovéhle akci nikdy nebyl."

"Jak moc to smpěchá, budu mít čas si ho někde proklepnout?"

"Jo, ta laborka pár dní počká."

"Tak mi pošli kontakt a uvidíme, co se dá dělat."

"Jsi zlatíčko, děkuju."

Probraly ji zvuky střelby. Bolelo ji celé tělo a nemahola se hnout. Něco těžkého jí leželo na zádech a neviděla skoro nic.

Začaly se jí pomalu vracet vzpomínky, přestřelka, výbuch, padající střecha. No výborně. Pokusila se vyškrábat zpod ocelového nosníku. Moc jí to nešlo, ale neměla na výběr. Ostatní tam ještě jsou a evidentně mají taky dost problémů.

Sepla generátor adrenalinu, trochu nosník přizvedla a vyškrábala se zpod něj mezi hromadu lehčích plechů, kde trochu prosvítalo světlo.

Vykoukla škvírou ven. Vypadá to, že si jí zatím nevšimli. Udělala si trošku víc místa a sesbíala vybavení. Tak alespoň tohle nebudou čekat ...

Cesta pouští na motorce ji trvala asi hodinu. I když věděla přesně kam má jít, tak hrozilo, že už budou pryč. Tohle riziko na sebe brala, když odjížděla.

Na úpatí hory musela mezi křovím docela kličkovat, ale nic na co by nebyla zvyklá. Vyhlížela známé vyjeté trasy. Pár stop tady bylo.

S přibývající nadmořskou výškou hustota porostu pomalu klesala, zato průjezdnost terénu byla horší. Ale tuhle cestu znala zpaměti, takže žádný stres.

Přehoupla se přes jeden z vrcholků. Před ní se zjevila roklina a vyschlé říční koryto. Hluboko v něm bylo vidět špičky vojenských stanů. Svět je stále v pořádku.