Moje články

Anna odcházela z práce pozdě, jako obvykle. Venku už byla dávno tma. Sotvak si před zavíračkou stihla v krámě koupit svačinu na cestu. Dala si do uší sluchátka a vyrazila domů.
Ve městě bylo lidí už pomálu a když procházela parkem, byla sama. „Naval prachy!“ ozvalo se. V křoví se něco zablesklo. „Nůž?“ pomyslela si.
Odhodila zbytek rozjedeného banánu a dala se na útěk. Uslyšela za sebou ránu. „Áu, KURVA, DO PÍČI!“ Ohlédla se, chlap za ní režel rozplácnutý jak dlouhý, tak široký. Nezastavovala a utíkala dál. Zloděj sebou ještě jednou s hlasitým kurvováním praštil, než jej ztratila z dohledu ...

Honza se na svůj první pohovor poctivě připravoval. Na internetu si přečetl spoustu rad jak vystupovat a hlavně, že se také má ptát na fungování firmy a interní procesy. Vypadá rozhodně lépe, když se o místo zajímá, ne snad?
Před zrdcadlem si nacvičil odpovědi na časté otázky i to jak se bude vyptávat na fungování firmy. Večer šel spát s tím, že je připraven.
Ráno se přichystal, vyrazil s patnáctiminutovým předstihem aby mi nic neujelo a byl tam včas. Pohovor šel docela dobře, znal odpověď na většinu otázek.
Na konci se ho zeptali: „Máte Vy nějaké otázky?“ „N-nic mě nenapadá ...“

Jeníček a Mařenka byli kamarádi už od ranného dětství. Znali se z rodné Mísy, kde spolu rostli a kynuli, než dospěli a přišel Pekař. Slíbili si, že spolu zůstanou navždy jeden s druhým.
Pekař z nich udělal krásný mazanec a mazanici a dal je spolu do trouby. Tam spolu strávili nejlepší část svého života a slíbili si věčnou lásku. Spolu ruku v ruce došli i na Pekařův pult.
„Neboj Mařenko, jistě si nás lidé odnesou spolu a dožijeme se štǎstně až do stáří ...“ uklidňuje smutnou Mařenku Jeníček.
Vrznou dveře. „Dobrý den, paní Nováková.“
„Dobrý den, vzala bych si jeden mazanec ...“

Scootaloo dorazila do klubovny na poslední chvíli, ostatní na ni už čekali. „Kde vězíš, dneska už musíme konečně přijít na to, jak získat naše znaménka!“ okřikla ji Apple Bloom.
„Mám super nápad, postavíme vzducholoď!“ vyhrkla Scootaloo.
„Co radši napéct jablečné koláče pro celou vesnici?" opáčila Babs Seed.
„Jablečný cupkaky jsou lepší!“ navrhuje Apple Bloom.
„Co raději zorganizovat módní průvod s tombolou a taneční soutěží?“ zkouší Sweetie Belle.
„Meh, to je blbost, vzducholoď bude fungovat líp!“ hádádá se Scootaloo.
„Ples!“ „Vzducholoď!“ „Ples!“ „Vzducholoď!“ „Cupkaky!“
„To už radši tu vzducholoď ...“ řekla sklesle Sweetie Belle.
„Super, už jsem včera začala, pojďte za mnou!“

Pavel se vrátil nad ránem z tahu, pod vlivem a hladovej, jako obvykle. Vyrazil do lednice, že si ohřeje párky, ale párky nikde. Paštika taky sežraná.
„Ty vole, tys mi zas sežral párky?!?“ osočil se na spolubydlícího.
„Cooo?!?“ probudil se Honza.
„Ty zmetku, si mi zas sežral párky!“ okřikl ho Pavel.
„Si dej třeba suchej rohlik.“ odvětí Honza a usne.
Hrábnul do skřínky pro rohlík ... taky sežraný. Jen zapadlý starý sáček plesnivejch z minulýho tejdne. „Parchant ...“ pomyslel si.
„Ale co, trocha plísně ješte nikoho nezabila. Aspoň to bude nějak chutnat ...“ pomyslel si a zakousl se. Lepší plán poránu stejně neměl ...

Paul prováděl analýzu dat ze stelitů pro hledání mimomzemského života. Nikdy se nic nenašlo, tak ani dnes práci nevěnoval příliš pozornost.
Téměř v polospánku procházel grafy bíleho šumu, když najednou v aktuálních datech bylo něco neobvyklého. Na vysílání to nevypadalo, ale šum postupně sílil.
Zburcoval několik kolegů a nechal směrem ke zdroji namířit teleskopy a radary. Nic. Tma jako obvykle, žádné cizí objekty, ale ve vyšších frekvencích šum dál sílil.
Předal data k analýze kolegům a vyrazil domů. Venku se pomalu rozednívalo. Cestou na autobus se najednou zatáhlo a ozvala se rána.
Podíval se nahoru - byla tam obrovská vesmírná loď ...

Pomalu se rozednívalo, když archeologové zjistili, že jejich velitel chybí. Vzbudilo to menší rozruch. Když se vzbudil zástupce, nakázal srolovanou látku vynést ven.
„Dobře pánové, ozbrojte se. Jestli tam je něco, co v noci dostalo velitele, musíme to zlikvidovat, už toho mám dost.“
Opatrně tkaninu rozmotali ... byla to tapisérie potkaná spoutou výjevů, jako by vyprávěla legendu ...
„To vypráví legendu o Šimatě!“ ozval se jeden z archeologů.
„Hm, mohla by to být ona.“ odvětil zástupce velitele. „Rozmotejte zbytek a dokumentujte to.“
Byli jen asi v polovině, když najednou uviděli výjev se svými ztracenými kolegy a velitelem. Dál už byla tapisérie prázdná ...

Král si zrovna dával odpoledního šlofíčka, když za ním přišla jeho nejstarší dcera. „Copak si přeješ, Josefíno? Vidíš snad že odpočívám?“
„Tatínku, zrovna jsem se dočetla, že v Indii mají tygry, sežeň mi jednoho mladého ...“ přikazuje Josefína.
„Co to bylo minulý týden, lev? Zase si vymýšlíš?“ odvětí král.
„Jsem snad tvoje nejstarší dcera, tak bys mi mohl vyhovět!“ dupla si Josefína.
„Uvidíme, ale teď mě nech spát. Běž do své komnaty.“
„Chm.“ uraženě odfrkla Josefína a odešla.
„Žán?“ zvolal král.
„Přejete si, milosti?“
„Dejte vyhlásit, že dám půl království tomu, kdo si Josefínu vezme. Ať už ji mám z krku ...“

Scootaloo dorazila do klubovny na poslední chvíli, ostatní na ni už čekali. „Kde vězíš, dneska už musíme konečně přijít na to, jak získat naše znaménka!“ okřikla ji Apple Bloom.
„Mám super nápad, postavíme vzducholoď!“ vyhrkla Scootaloo.
„Co radši napéct jablečné koláče pro celou vesnici?" opáčila Babs Seed.
„Jablečný cupkaky jsou lepší!“ navrhuje Apple Bloom.
„Co raději zorganizovat módní průvod s tombolou a taneční soutěží?“ zkouší Sweetie Belle.
„Meh, to je blbost, vzducholoď bude fungovat líp!“ hádádá se Scootaloo.
„Ples!“ „Vzducholoď!“ „Ples!“ „Vzducholoď!“ „Cupkaky!“
„To už radši tu vzducholoď ...“ řekla sklesle Sweetie Belle.
„Super, už jsem včera začala, pojďte za mnou!“

Za Ostravou došlo ke kuriózí situaci, vlak musel zastavit kvůli kozlu na kolejích. Naše redakce musela být samozřejmě při tom a viníka zpoždění náležitě vyzpovídat!
Pane kozel, můžete prosím našim čtenářů sdělit, proč jste byl přivázán ke kolejím?
„Mééé ...“ kozel sklesle kouknul ke zmuchlanému rudému triku.
Nemyslíte, Že by bylo zdravější se živit třeba zeleninou, než trikem?
„Méé?!?“ zmateně zamečel kozel.
Mohl by jste si něco pěstovat třeba na zahradě. Uvažoval jste o tom někdy?
„Mééé!“ kozlu se nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovka a s radostí odběhl.
A my jsme rádi, že jsme pomohli a přejeme mu mnoho zahrádkářských úspěchů.

Paul s kamarády toho večera hojně slavili - whisky tekla proudem, s pivem také nešetřili. Když nad ránem vyrazili domů, bylo už světlo, ale pršelo.
Po chvíli se na obzoru objevila duha. „Na konci bude zlato, pojďme!“ „Hell yeah!“ zněla reakce kamarádů.
Vyrazili za duhou a cesta je dovedla na místo, kde byla hromada zlata a pokladů. Jen ten leprechaun byl nějaký nevrlý a hrnal je pryč ... Pobrali co zvládli a utíkali domů.
Paul se probudil u sebe v posteli, hlava ho bolela jak střep. Vedle něj ležel starý hrnec a hromada železného šrotu, který si odnesl z nedalekého sběrného dvora ...

Venku už se stmívá, Alex se pomalu probouzí. Oblékne si „novou“ košili (našel ji včera vyhozenou v popelnici) a vyrazí do práce.
Šourá se městem, lidé se jej straní a nadávají mu do bezďáků, ale Alexe to netrápí - už si zvykl ...
V práci zaleze do své kukaně, zkontroluje všechny kamery. Z budovy se trousí pár posledních lidí, už je skoro prázdno. Na stole leží noviny, co tu nechal kolega. „Alespoň mám co číst ...“ pomyslel si.
Měl tuhle práci rád, nevyžadovala fyzické námahy ani kontakt s lidmi. Ale hlavně, připomínala mu život. Nikdo si tu zatím nevšiml, že je vlastně zombie ...

Haxie se v noci probudil jako obvykle a jal se obhlédnout stavení. Po domě byla spousta ztracených, zašantročených a zabordelených věcí, jako obvykle. „Proč zrovna já musel vyfasovat takhle nepořádný lidi ...“ povzdechl si a jal se zase uklízet, než se lidé vzbudí.
Dnes mu to trvalo obzvlášt dlouho, venku už bylo skoro světlo. Už už se chystal ke spánku, když si všiml, ze v kuchyni zase nějaké věci chybí. „No sakra, že by dnes vstali brzo? Musím se rychle schovat“
V kuchyni se mihla drobná postavička. Další šotek. Zrovna si to štrádoval s pánví do koupelny. „No počkej, ty jeden ...“

Proděkan Pilný sedí v pracovně a probírá se emaily. Najednou někdo klepe na dveře. „Dále!“ Do pracovny vstoupí student.
„Dobrý den, měl byste pět minut na konzultaci?“ ptá se.
„Ale jistě, posaďte se“ odpoví proděkan. „Co vás přivádí?“
„Potrěboval bych podat žádost o individuální studijní plán. Chybí mi jeden kredit pro postup do dalšího semestru ...“
„To můžete sepsat na studijním. Máte k tomu nějaké zdravotní nebo rodinné důvody? Bezdůvodně takové žádosti neschvalujeme.“ odvětí proděkan.
„Bohužel nemám, prostě se mi nedařilo ... příští semestr to bude lepší ...“
Proděkan se zamračí „To ale nejde, bych takto musel pustit každého ...“
„Prosím ... tak za kolik?“

Už se smrákalo, Felix seskočil z parapetu a vydal se na noční toulky jako obvykle. Promenádoval se předměstím když na ulici zahlédl osamoceného potkana. „Večeře ...“ pomyslel si a vyrazil za ním. Potkan zaběhl do slepé uličky mezi kontajnery. Felix skočil za ním.
Najednou měl pred sebou potkanů několik desítek. Karta se obrátila. Otočil se, chtěl se dát na útěk, ale ejhle, za ním byla další tlupa potkanů. Vyděsen k smrti, kam se podíval, samý potkan. Nebylo cesty ven.
Ulicí se linulo zoufalé mňoukání. Bolest, strach, utrpení ... a pak ticho. Jen obvyklé šustění mezi popelnicemi, jak se potkani seběhnou k jídlu ...

Letní ráno, při zemi trochu mlha, jinak krásný den. Astrid vyrazila na pravidelnou obhĺídku ostrova. Byla daleko za vesnicí, když jí náhle kolem hlavy proletěl balvan. Astrid i Buřina sebou leknutím trhly, že Astrid málem spadla.
Vyrazila směrem odkud přiletěl a pod závojem mlhy zahlédla několik obléhacích strojů.
„Jak se sakra Alvin dostal na ostrov?“ pomyslela si. Přistála kousek od nich a pomalu se k nim doplížila. Čekala celou skupinu, byl tam však jediný viking. Tlamoun. „Co to tu sakra vyvádíš?!?“ vykřikla. „Málem jsi mě zabil!“
„Astrid?“ zarazil se Tlamoun. „Nevšim jsem si tě, promiň. Berta se po ránu nudila ...“

Petra na sebe navlékla halenku a sukni. Maminka ještě nebyla doma, tak si půjčila její taštičku s makeupem - však ona to nepozná. S řasenkou a tužkou na oči příliš nešetřila.
Na poslední chvíli vyrazila na autobus. Bylo letní odpoledne, pomalu se zatahovalo. Když za 20 minut vystoupila, venku už solidně lilo. Od Honzy jí přisla SMS: „Promin, mam zpozdeni, pockej na namesti.“
Lilo že nebylo vidět na metr. Když Honza dorazil na náměstí, Petra na něj již cěkala u cukrárny. Když jí uviděl do tváře, zarazil se - za ten xicht by se nemuseli stydět maskéři béčkového hororu. „Ehm, v-v-vypadáš ... úchvatně ...“

„Skvělá práce týme, dokončili jsme to právě na čas!“ chválí své kamarády Bořek. „A po pořádné práci si zasloužíte odměnu, koupil jsem vám každému lentilkovou zmrzlinu!“
Všechna auta se hned dala do jídla. Julča si však všimla, Že Béďa odkládá lentilky stranou. „Copak Bédǒ, lentilky ti nejedou?“ popichuje.
Béďa se stáhnul trochu stranou, ostatní auta však dorážela dál. „No povídej, co máš proti lentilkám?“
Béďa se začal červenat.
Rolík se uchichtl „Cha, stydíš se, protože ti nechutnají lentilky?“
Bédǎ rudý studem schovává svůj kyblík lentilek s tiše povídá: „Víte, já když se večer nudím tak si z nich pletu kakao ...“

Narill se chystala ke spánku, když tu na dveře chaloupky někdo zaklepal. Za dveřmi bylo stvoření - napůl člověk, napůl žába. Byl to Yarin z nedaleké vesnice.
„Copak se ti stalo, chlapče?“
„Posmíval jsem se Margareth a ona mne ve vzteku proklela ...“ odvětil Yarin.
„To spravíme, ulov za novu u rybníka žábu, připravím ti odvar.“
Další nov klepe Yarin u chaloupky.
„Jen pojď dál, vše mám připraveno, jen přidáme krev žáby.“
Narill dokončila lektvar a Yarin se napil. Chaloupkou se prohnal temný mrak a před Narill seděla velká žába. „A jejej, ta moje makovice děravá, žábu jsi měl chytit za úplňku ...“

Azak vbíhá do velící místnosti, padne na zem, opře se o svou kamennou sekeru a těžce oddechuje. Kapitánka Paulie přimhouří třetí oko a s naštvaným výrazem ve tváři na něj vyhrkne: „Máš tři hodiny zpoždění, kdes byl, mluv!“
„T-t-thanakové m-mají ohnivé tyče ... Ukážou na muže a BAM, mrtev! Vraždí rychleji než tucet vrhačů! Bam, bam, bam!“
Paulie se zamračí „Zase si pil ze Zelené řeky?!?“
„Jsem střízlivej, přisahám ..." odvětí Azak.
V rohu se od knihy zvedne Mazrik „Zbraně Antiků. Říkal jsem vám, že v tom chrámu budou ...“
„Na ty tvoje pohádky nikdo nevěří, brejloune! Mlč!“ Osočila se na něj Paulie.