Moje články

Prsty si pohrávaly s látkou zakrývající magický artefakt, který měl v úmyslu prostudovat.
„Koho tam vidíš?“ ozvalo se za ním.
Nejmocnějšímu čaroději své generace se stáhlo hrdlo.
„Přišel sem si promluvit o studentech, co mi minulý týden udělali z hospody kůlničku na dříví. Ale nechci tě okrádat o čas s tvým drahocenným… přítelem,“ pokračoval mladší bratr nemilosrdně.
„Aberforthe,“ začal Albus.
„Jeho nebo ji?!“
Mlčel. Aberforth vztekle hodil kus pergamenu na zem a vyrazil z místnosti.
„Neměl jsem odvahu se podívat,“ přiznal učitel prázdnému kabinetu.
Jaký člověk by toužil vidět svou zesnulou sestřičku méně než jednoho z jejích vrahů?

Strhl závěs.

„Včera jsi nepřišel,“ vyčetl mu.
Chlapec si provinile povzdechl.
„Ariana měla špatný den,“ odpověděl. Unaveně si promnul oči.
„Bylo to špatné?“ zeptal se soucitně Grindelwald.
„Dost na to, abych váhal, jestli je ten správný čas,“ přiznal.
„Samozřejmě!“ vykřikl Gellert netrpělivě.
„Neváháš kvůli času, jsi spoután pochybnostmi,“ obvinil Albuse.
Brumbál sebou trhnul.
Černokněžník okamžitě zjemnil tón hlasu.
„Každičká minuta, kterou otálíš, je další minutou jejího utrpení, její nesvobody, Albusi. Copak mi nevěříš? Nevěříš... v nás?“
V Brumbálově nitru se ozval drobný, tichoučký záchvěv nečeho. Nevěnoval tomu dostatek pozornosti, aby to pojmenoval.
„Zítra si promluvím s Aberforthem,“ řekl rozhodně.
Gellert se usmál.

Rudozlatý pták přilétl k postavě velmi starého muže, stojícího před mramorovou hrobkou.
„Fawkesi,“ pozdravil muž. Nevypadal překvapeně, že jej vidí.
Fénix na něj zamrkal bystrýma očima. Muž ho pohladil.
„Ne ten Brumbál, kterýho bys rád,“ řekl tiše.
„Ale byl bych pokrytec, kdybych ti zrovna tuhle myšlenku vyčítal.“
Fawkes naklonil hlavičku na stranu.
Čaroděj se nevesele zasmál a obrátil svou pozornost zpět k hrobce.
„Nikdy jsem ti nechtěl odpustit.“
Ticho.
„Což je pravděpodobně důvod, proč jsi mě o to nikdy nepožádal.“
Aberforth Brumbál se nadechl.
„Odpustil jsem ti,“ řekl, bez příkras.
„Věřím, že ona taky,“ dodal.

Fawkes zacvrlikal.
Znělo to spokojeně.

Padesát tři let snil mezi studenými zdmi Nurmengardu o šanci a ta teď konečně stála před ním. Voldemort. Mocný, ano, jen hlupák by to nepřiznal.
Gellert býval také mocný.
Byli si podobní, tihle snílci nočních můr. Před padesáti lety mohli být spojenci. Oba toužili vést a udávat směr, jako nejzářivější hvězdy kouzelnického světa. Ve své domýšlivosti neviděli, že existuje další druh hvězd – ty, které padají, aby splnily přání. Jejich pád byl rozhodně přání mnoha.
Gellert měl padesát let na přemýšlení.
Teď dostal šanci a chopil se jí.
„Nevyhraješ,“ vysmál se Tomovi.
A smál se, dokud ho neumlčel vítaný zelený záblesk.

„Kendra Brumbálová!“ rozlehl se hlas Ursuly Blackové Velkoprodejnou Mžourov. „Úplně jsi zmizela ze světa!“
Kendra se napjatě usmála.
„Slyšela jsem o Albusových školních úspěších, na tohle dítě musíš být pyšná! Má Belvina nastoupila loni. Nebude ve stejném ročníku jako tvá dcera?“ Ursula se nesnažila skrývat krvelačnou dychtivost, se kterou očekávala odpověď.
Kterou moc dobře znala.
„Potřebuji ještě knihy,“ zabručel čtrnáctiletý Aberforth otráveně. Pohoršenou Blackovou ignoroval. „Jdeme už?“
Matka se chystala se jej napomenout za drzost, ale tichá… podpora, kterou mu viděla v očích, ji zastavila. Polkla, aby se zbavila knedlíku v krku.
„Jsem pyšná na všechny své děti,“ řekla odhodlaně.

Po Kendřině smrti nebyly večeře u Brumbálů příliš vřelou událostí. Aberforth mrzutě napichoval brambory a tiše sledoval sestru, která naštěstí pokojně jedla.
„Zítra přijde na oběd Gellert,“ pronesl Albus. „Chtěl bych ti ukázat, na čem pracujeme.“
A zase úžasný Gellert, pomyslel si Aberforth znechuceně.
„A docházejí nám vejce a mouka a Ariana potřebuje nové boty,“ změnil téma mladší bratr.
Albus zavřel oči. Proč se musel zabývat tak přízemními záležitostmi jako vejce?! Stáli na pokraji revoluce!
„Copak, není to pro tebe dost velkolepé? Kdybych se nemusel vracet do Bradavic, postaral…“
„Nezačínej,“ přerušil ho nejstarší unaveně.
Zbytek večeře proběhl v dusivém tichu.

Nadechl se. Odvahu, Same. Zabil jsi Bílého chodce. Tohle zvládneš. Prostě si to natrénuj.
„Jone. Jsem štastný, že ses vzpamatoval ze smrti své první lásky a Daenerys je skvělá. Jenom je tady taková… maličkost?“
Maličkost. Ha.
„Uhm… Tvoje macecha tě nenáviděla zbytečně?“
Vážně?!
„Nemůžu jim přece jen tak říct, jsi manželským synem Lyanny Stark a Rhaegara Targaryena, Aegon - což tedy brrrr, dost neuctivé, vždyť tvůj stejnojmenný bratříček byl krátce předtím brutálně zavražděn – a právoplatným dědicem trůnu… ale teto Daenerys, nezoufej, pořád můžeš být královnou, incestní manželství jsou nakonec prakticky rodinná tradice!“

„Cože?“ ozvalo se za ním.
Ach.
No… očividně mohl.

John už nevěděl, jak ta hádka začala. Ale její konec…
„Proč nemůžeš být normální?!“

Nazítří rozpačitě vešel do kuchyně.
„Šálek čaje?“ zeptal se ho spolubydlící.
„Jis-“
Zarazil se. Sherlock nevinně zamrkal s konvicí v ruce. Sherlock. Věděl vůbec, jak to… funguje?
„Poslyš, ohledně včerejška-“
„Zapomeň na to.“ usmál se. „Toast?“
Tak to šlo celý týden. Žádné experimenty, žádné urážky. Spousta čaje a slušného chování. Sherlock vařil. Nikoliv drogy.
Bylo to skvělé.
Ne?

„Výborně, Andersone!“ vytrhl ho z myšlenek Holmesův hlas.
Ale dost je dost.
„Buď zase normální!“ vybuchl doktor. „Uhm… Myslím tvou verzi!“
Sherlock chvíli mlčel.

(Pak se vítězně pousmál.)

Tak klidně si tu vyšlapujou!“
„Trochu pokory!“
„Uteče pár desítek let a myslí si, že jsme zapomněli!“
„Vyroste z nich beztak stejnej šmejd.“
Nevšímej si jich, opakoval si.

Jednoho dne už nemohl.
Zíral na knihu, kterou mu spolužák vyrazil z rukou. V návalu adrenalinu ho popadl za košili.
„Kolikrát jsem tě já zmlátil?“ zeptal se ho.
„Co? Pusť mě!“
„Nikdy. Kolikrát jsem ti nadával? Odpověz!“
„Ty ne, ale...“
„Nikdy! Tak víš co? Je mi líto, co mí předci prováděli. Ale já u toho nebyl. Není fér vinit mě!“
Pustil ho a odešel.

Byl celý roztřesený. Ale zároveň se cítil... lehčeji.

Prsty si pohrávaly s látkou zakrývající magický artefakt, který měl v úmyslu prostudovat.
„Koho tam vidíš?“ ozvalo se za ním.
Nejmocnějšímu čaroději své generace se stáhlo hrdlo.
„Přišel sem si promluvit o studentech, co mi minulý týden udělali z hospody kůlničku na dříví. Ale nechci tě okrádat o čas s tvým drahocenným… přítelem,“ pokračoval mladší bratr nemilosrdně.
„Aberforthe,“ začal Albus.
„Jeho nebo ji?!“
Mlčel. Aberforth vztekle hodil kus pergamenu na zem a vyrazil z místnosti.
„Neměl jsem odvahu se podívat,“ přiznal učitel prázdnému kabinetu.
Jaký člověk by toužil vidět svou zesnulou sestřičku méně než jednoho z jejích vrahů?

Strhl závěs.

O mlčení od striggy a Doctor, kterého mám nutkání vzít do náruče a schovat do skříňky a zamknout, aby už nikdy... ách.
Tragické, avšak velmi působivé ohlédnutí za tím, co je už pryč - Musíš si počkat od Tory.
Hra na světlejší momenty od Carmen, protože tohle je MASH v celé své hořké kráse.
Krásné Ďobání vzpomínek od Erys, protože tahle křivda prostě bolí.
A když mluvím k hořkosti a křivdě, nemohu nezmínit drabble „Hodný chlapec.“ od Keneu.
A teď hezky zvesela:
Skvělé Nezájmem trpěti - neplechu dělati od Lejdynky a rozpustilý synek Shakespearův.
Rebelčin Návštěvník, který je prostě a jednoduše geniální! A výborné Postrčení správným směrem od Gwendolíny a Mary Watson, před kterou i já, její zapřísáhlá odpůrkyně, musím pobaveně smeknout. xD

Miluje sníh. Pravda, na těchto dlaních ještě nikdy netál - ale tahle duše, tahle staronová duše, z něj má ohromnou radost.
Měla by, kdyby.
Rosiny dlaně se otevřou a ona se se smíchem zatočí dokola a on to nechce kazit, ale...
Vločky vypadají krásně, ale jejich elegantní sestup k zemi není tancem volnosti, nýbrž tragédie. Padající hvězdy - kusy lodi Sycoraxů - žádná přání nesplní.
Přesto je to příslib.
Země právě poprvé otevřela oči mimozemskému životu.
A on se na 21. století těšil, ale přesto cítí osten stesku po jejích ignorantských časech.
Protože Země právě ztratila nevinnost. A on ví, jak to bolí.

Je září. Nulťák.
Je ti pět a poprvé jsi vystoupila ze své komfortní zóny a... nezvládla to.
Potom slzy uschnou a... nastane ticho.
Krásně čteš a učitelkám odpovídáš. Ale pro spolužáky jsi duch neodpovídající na (znovuaznovuaznovu) vyřčené "Proč nemluvíš?".)
Září.
Prvňáček. Nový začátek...
...a staré pokračování.
("Proč nemluvíš?")
Srpen. Skoropáťačka.
Teď se to zlomí, slíbíš si posté. Zítra. Otevřu ústa a...
Hej. Stejně jsi tomu nevěřila.
(Sama nevím, nedokážeš říct.)
Ptají se znovu.
Bludný kruh.)
Je září. Je duben, prosinec. Měsíce, roky utíkají.
Bez předsevzetí, rezignuješ. Do konce vězení základky zbývá jen 1463 dní. To přečkáš.
Musíš.
(Září. Středoškolačka.
"Ahoj.")

"A vypadá to, že bude pršet. Nebylo by lepší, kdyby sis vzal deštník?"
"Mami."
"A netvař se tak otráveně! Je ti patnáct, ne padesát - pořád ti můžu dát zaracha!"
"Poslouchej svou matku," pravil moudře Williamův otec. "Vím, o čem mluvím!"
Will se zasmál a vyhnul se matčině pohlavku. Zamával a vyšel ke dveřím, kde čekali ostatní.
Jeho matka jej sledovala a nedokázala úplně skrýt ustaraný pohled. Důvěřovali jim, ano, ale...
"Ahoj," pozdravil chlapec, trochu rozpačitě.
Scullyová a Mulder sledovali rodinný rozhovor a nedokázali se ubránit mírnému úsměvu.
A palčivé bolesti za ním.
"Ahoj, synu."
Protože tenhle vlak už nikdy nedohoní.

Tak jako při prvním nadechnutí Života vznikl Smrť, tak v momentě, kdy si člověk dupl se slovy "na svův projev má sakra nárok" se ozval opatrný hlásek, který řekl "to ne, počkej, ale co když uděláš něco, co se mi nebude líbit?" a narodilo se cosi malého a žlutého.
To malé mělo Moc.
Vetinari nikdy netvrdil, že by lidé neměli mít nárok na svobodu slova.*
Díval se na Karotku, prakticky prohlašujícího Elánia rytířem.
Mohl mu doživotně zakázat vstup do města.
Mohl jej... umlčet.
Cítil žluté pokušení.
Pak se usmál.
*Každopádně trval na tom, mít slovo poslední. Občas se svobodou souviselo.

Každá kulka ve cvičném terči (představte si nepřítele) byla tíživá. Bylo hrozné učit se vidět zneškodněného protivníka a ne potenciálního pacienta.
A potom byl v opravdové válce.
A potom byl znovu ve válce.
"Pošuk si zase hraje na Boha vševědoucího," ozvala se rozčileně Sally.
Ano. Sherlock a jeho potřeba vědět více než ostatní.
Ale Bůh toho má daleko víc. Koná, jak se mu zlíbí.
Nemilosrdně zastřelil Jeffa Hopea pevnou rukou. Pak o tom vtipkoval.
Kdo si tady doopravdy hraje na Boha, pomyslel si trpce.
Ale navenek se jen usmál a šel vysvobodit detektivy Scotland Yardu ze spárů svého šíleného génia.

Odjakživa chtěla žít. Jako malá pevně svírala klacek a vedla líté bitvy s bratry v blát- ne, na dalekých planetách, jako její princezna ochránkyně!
A potom... vyrostla.
Stalo se to jednou, když se vracela coby zdravotnice z odpolední. Muž ve vojenském kabátě, mluvící na... něco.
Křičelo to, zmučeně a všude jizvy a... ona byla v šoku, protože něco byl někdo.
Ale vstala a-
"Potřebujete pomoc?" zeptala se stvůry odhodlaně.
"Flat Holm," pronesl o týdny později Jack a tahle dvě slova definovala zbytek její existence.
Nikdy nepoznala nádhery vesmíru. Ale brodila se jeho špínou, oběťmi.
Byl to nehezká alternativa.
Ale dobrá.

Zakroužil skleničkou. Napil se.
Povzdechl si. Možná byl čas jít. Neměl chuť tančit, neměl...
"Alonso," ozvalo se a... a jemu se náhle chuť vrátila.
Kapitán Jack Harkness byl prostě fascinující.
Alonso se zakřenil a povytáhl obočí.
"A co přesně máte na mysli, pane?" povytáhl škádlivě obočí. Tahle noc najednou vypadala tisíckrát slibněji.
Mrkl na kapitána a- zarazil se.
Flirtovná jiskřička v jeho modrých očích byla pryč.
"Neříkej mi tak," řekl.
Alonso se zarazil. Co udělal špatně?
"Nic," řekl Jack tiše.
"Prostě... jen asi ještě ne," dodal a pak...
Prostě odešel.
Alonso se neubránil pocitu, že mu uplavala pěkně výjimečná rybka.

Zmrtvýchvstání není vítězství života nad smrtí: jsi zpět, ale tvůj svět je dávno mrtvý.
Rovnováha.
Nemátla ji jen technologie; byl to především neznámý vysoký třiatřicátník, kterého ještě nedávno chovala v náručí jako miminko. A dávno ne chlapeček, jehož zelené oči křičely o tragédiích, které viděly a přesto měly tu drzou naivitu dívat se na ni s úžasem a očekáváním, která už nikdy nemohla splnit, protože ta žena, kterou sledovaly, nebyla tou, kterou si mysleli, že vidí.
Protože matka, která je tehdy dokázala milovat automaticky, se to teď musí znovu naučit.
Děsila chvíle, kdy jim to dojde.
A toužila po ní.

Miloval běh.
Nevydrzel na jednom místě. Běžel a doufal, že tenhle pohyb aspoň trochu uchlácholí jeho rozbouřenou krev, toužící po vesmírných dálkách.
Po útěku.
"Doc... Johne," ozvalo se za ním a jeho při jejím prořeknutí píchlo u srdce.
Ne. Píchlo ho napravo: tam, kde by měl mít druhé srdce a neměl, protože... on nebyl on. Ne doopravdy.
"Rose?"
Slabě se usmála a vzala ho za ruku.
Pocítil příliv náklonnosti. A zmatku. A trochu nevraživosti.
Doctor Rose miloval. A Rose milovala Doctora.
Ale co on? To nedokonalé dvojče?
"Co to děláme?" zeptal se ztraceně. Lidsky.
Chvíli mlčela.
"Snažíme se," odpověděla prostě.

Bylo zvláštní sledovat ho a vidět...
Vidět opravdového Merlina, nejspíš. Ne naivního a nemotorného mladíka, ale tuhle zvláštní bytost se zlatýma očima a výraznou aurou... moci.
Artuš se slabě zasmál. Moc.
Slovo, které se k jeho osobnímu sluhovi vůbec nehodilo.
"I když jen bohové vědí, co jsi vlastně zač," zamumlal.
Merlin s sebou trhl.
"Jsem tvůj sluha a ty můj pán," řekl upřímně. "Navždy."
A Artuš... tomu věřil. Věřil, že kdyby si přál, tak by čaroděj sám dobrovolně položil hlavu na špalek.
Merlinova loajalita ho někdy až děsila.
(Byl jí hoden?)
"Ne," řekl pomalu.
Možná byl čas...
"Jsme něco jiného."

všichni spí
"Já se bojím," zavřískne děvčátko a klopýtá a klopýtá, protože podlaha se hýbe a letadlo spadne a kde je ten pán na telefonu?
sama

Eurus sledovala staršího bratra.
Její výraz byl klidný, bez emocí - snad jen se špetkou profesionální zvědavosti.
pevně sevře telefon a čeká
"Čas běží," poznamenala.
ale už nemůže
letadlo padá
"Nejsi sama," řekl Sherlock a objal ji.

její pád zdrží bratrovy ruce
na okamžik se cítí bezpečně. téměř... lidsky

"Jsem tu," řekl.
ale proklouzne a vznáší se pryč, tentokrát bez letadla, bez spících lidí - iluze naděje na nesamotu
i bez osamělosti
Zvuk houslí.
pozvedne smyčec

Nejprve
vztek
"SHERLOCKU HOLMESI! NEMÁM TUŠENÍ, CO JE TO V TÉ VANĚ, ALE ZA PĚT MINUT TO TAM NEBUDE!"
Zmizelo to za dva dny. Když John usoudil, že hrdost není nutnost.
a odevzdanost
John nehnutě zíral.
Hlava také.
"Sherlocku?"
Detektiv ani nevzhlédl od mikroskopu.
"Hm?"
Dveře lednice se zase zavřely.
"Proč... Ale nic," povzdechl si rezignovaně a vyhodil zbytky číny do koše.
Nějak tušil, že už nebude mít chuť.
pochopení
Housle vrzaly bez přestání několik hodin.
Doktor ráno vstával do práce.
Mlčel.
a potom...
"Tohle je šílenost," řekl John se smíchem.
"Jdeme do toho?"
Ruka v ruce.
"Že se ptáš!"

Lhala by, kdyby tvrdila, že občas nevzpomínala na život Před tím. Kdy duchové byli jen pohádkou a mutant, schopný hibernovat třicet let po požití lidských jater zápletkou béčkového hororu. Na život před temnotou.
Nedokázala přesně určit, ve který okamžik se jeho Pravda pomaličku stala jejich pravdou. Možná to bylo, když ji celou zmrzlou svíral v náručí uprostřed ledového ničeho. Možná dřív; když pohřbívala svou dceru. Když čekala jejich syna.
Když ho dávala pryč, už věřila. Musela.
Ale když svírala umírajícího Muldera a vzhlédla k ostrému, skutečnému světlu, které rozčíslo jejich metaforickou temnotu a možná slibovalo smrt, ale možná Williama...
Nelitovala.

Absolutně to nedávalo smysl.
"...a ten případ v Himalájích! Přesně jeho styl." Popadl do rukou štos papírů ležících na stole a strčil jí je až pod nos.
Sally bezděčně ustoupila.
"Phillipe, uplynul rok. Kdyby pošuk- kdyby byl Holmes stále naživu, už..."
"Nedokončil svou misi!"
"Misi." Zopakovala nevěřícně. Rozhlédla se. Špína. Papíry. Hrnky od kávy.
Co by viděl Sherlock? Posedlost.
(A její kolena, už dlouho v perfektním stavu.)
Zahnala tu myšlenku.
"Vysvětli mi, proč tohle děláš," řekla unaveně. "Proč se nevrátíš do práce?"
"Existují dvě možnosti. Buď přežil... nebo jsme ho zabili."
Chvíli bylo ticho.
"Ne," řekla.
(Jeho pohledu se vyhnula.)

"...i s povolením Cechu opravdu není hezké okrádat vdovu s dětmi..." promlouval Karotka dolů ke zloději.
Který náhodou při setkání upadl zrovna tak nešťastně, že se dobrých deset minut urputně snažil nehýbat, aby jej špička Karotkova meče, stojícího nad ním, neoslepila.
"Pa-pane..." zakoktal.
"Technicky jste nic neporušil," rozhodil rukama Karotka. Tím pohybem rozhoupal meč. Šťastný nevinný občan v duchu vybíral pásky přes oko.
"Ale vciťte se do..."
"Prosím..."
"Ano?" Zeptal se a už už se starostlivě shýbal.
"NE! Už... nikdy nebudu krást, přísahám!"
Narovnal se. Špička zmizela.
Bývalý zloděj utekl.
"Vidíš, Noby? Soucit! Mocnější než meč!" zazářil.
Seržant nejistě přikývl.

"Odvykačka?! Zase?"
Nevěřícnost. Pohrdání. Arogance, na kterou zhroucený, špinavý teenager neměl právo.
Mycroft unaveně kývl na podřízené. Věděl, co bude.
(Odmítavost, rudé otisky na zápěstí, protože po dobrém to nejde a křik a mlčení a únava, beznaděj a trucování a výsměch a to nejhorší: "Ano, mami, Sherlock je v pořádku.")
Tentokrát trvalo měsíc, než utekl.
Den, než ho našel.
"Neunavuje tě tenhle nekonečný kruh?! Skončí stejně, jako ty předchozí - nikdy! Klidně mě nech-!"
Mycroft se napřáhl. Ztuhl. On by nikdy... Nejistě svěsil třesoucí se ruku.
Dva páry šokovaných modrých očí se setkaly.
Ticho.
Sherlock dobrovolně vstal.
(Utekl za dva měsíce.)

Tváříš se šokovaně a...
(A všichni věří, že člověk jako ty se dopustí nedbalosti náhodného těhotenství.)
Díváš se na ni a vidíš naději. Budoucnost. Zázrak.
Vidíš Rosamund Mary Watson, dceru jiné Rosamund, která chtěla být Mary Watson. Opakuješ to jméno dokola a dokola a až teď, když ho nosí někdo, komu právem náleží, kdo jej učinil skutečným, poprvé doopravdy cítíš, že ty sama, Mary Watson, máš právo existovat. Že Rosamund znovu existuje - ale bez tvých skvrn.
Dala ti život stejně, jako ty jí a jsi sobecký člověk, víš to, ale přesto - jsi téměř šťastná. John taky.
A to je hlavní.

Pětiletý William měl magnetickou tabuli s písmenky, kterou od té doby, co se naučil číst, naprosto zbožňoval.
JMENUJI SE WILLIAM oznamovaly veselé barevné magnety.
HRAJEME SI dodal.
„Wille, jsi ještě vzhůru? Můžeš si hrát zase zítra. Teď spát,“ řekla maminka.
„Ale já ještě nechci! Vidíš, tabulka říká, že si hrajeme! Jak to… Co je psáno…“
Povzdechla si. Sundala magnety.
A TEĎ SPÁT, napsala.
„Co je psáno, to je dáno?“ usmála se.
William si zamračeně lehnul.
Když odešla, podíval se na tabulku.
A TEĎ SPÁT
Ne. Nelíbí!
Zavřel oči. Když je otevřel, tabulka říkala:
A TEĎ PSÁT
Usmál se. Daleko lepší!

Láska prince Modrovouse skončila nedobře: novomanželka pouze zlato chtěla. Ubránil se noži a nechal ji ležet, kde padla. Hrůzu objevila žena druhá, uklouzla po krvi a Modrovous opět vytáhl černý šat. Třetí a čtvrtá při porodu zemřely, pátá nemocna byla, šestá nevěrnice a sedmá po penězích lačnila…
Dvanáctero žen mu nebylo souzeno, přece se vydal znovu na cestu. Míle střídala míli, až našel.
Panna byla nádherná, leč zdráhavá. Až cinkot mincí změnil její názor a on s nadějí v srdci odmítl otevřít oči.
Když mu její bratři prokláli srdce mečem, když pohodili jej k manželkám… dokázal se jenom šíleně smát.

Malá krčma v lesích za sedmero horami…
„…šlofíka a jeden jedinej trn. Jeden! Já vypadal jak oběť vzteklýho ježka…“
„Co mám říkat já? Líbal jsem mrtvolu!“
„…ropucha! Zatracená ropucha! Ale né, všichni jen ‚chudinko, fuj, políbit žabáka‘ - já sakra tím žabákem byl! Roky!“
„Obelhala mě, aby mě dostala! Prej princezna… vesničanka! Manželství založený na důvěře, fakt…“
„Sedmihlavej drak! Sedm hlav, chápete?! Šílenej masakr!“
„…vůbec nechtěl ženit, ale né, následník musí být, královna ti pomůže s vládnutím… s koštětem umí, ale co sakra ví o politice?!“
„Máme dost!“ zabušil jeden princ korbelem o stůl.
„CHCEME ROVNOPRÁVNOST!“
„Ať se laskavě zachraňujou samy!“

Alici Nině Campbell poprvé skončil svět ve čtyřech letech. Tatínek říkal, ať si uklízí hračky a ona… možná proto odešel. Allie neposlouchala. Ale Nina bude, bude!
Nina se poprvé zamilovala ve čtrnácti. Nešťastně. Patnácté narozeniny slavila Theresa.
Hannah se narodila, když špionka Theresa stiskla spoušť a… její svět nebyl jediným končícím. Hannah zemřela při zjištění, že jméno smýt může, ale krev a vědomí, že zvolila špatnou stranu, nikoliv.
Eleanor svou existenci nenáviděla.
„Dejte mi šanci, pane,“ prosila muže s deštníkem. „Pokusit se… odčinit...“
Prohlížel si ji.
„Kdo jste?“
„Záleží na tom, jestli mě berete,“ řekla.
Pozvedl obočí.
„Když ano?“
„Anthea.“

Kolik let musí být dítěti, aby bylo dost staré na zjištění, že příšery pod postelí jsou skutečné? Deanovi byly čtyři. A John si bude navždy vyčítat, jak brzy ztratil syn dětství. Nezastaví ho to.
Lov je všechno.
„Same… musíme si promluvit,“ začal.
Sam vylekaně vzhlédl.
A John v tu chvíli věděl, že mladší chlapec ví. Dean musel promluvit. Na okamžik pocítil vlnu vzteku, protože voják nesplnil rozkaz, kterou vystřídala vina, když viděl, jak Sammy chytil bázlivě bratra za ruku a oba před ním stáli, oba tak mladí a…
„Pane?“ řekl Sam.
John se nenáviděl. Ale…
„Když ti bylo šest měsíců…“