Moje články

Ahoj Algernon
Je divný takle psát mrtví mišce ale já nemám nikoho jiního komu bich psal a ty si mrtvá a navíc miška takže nemáš adresu a proto jí nemusim psát takže proto pýšu tobje. Chtěl sem abiti daly ňáký kitky na hrop dali? Bilas dobrá miška víšto.
Sem teť v sanatoryju pro starí lidi. Jetu učitel co uš je chitrej jenom opčas. Řek sem mu žesem bil vjedec ale on mi vjeří jenom dyš zrovna není chitrej. Lituju ho protože jásem aspoň furt stejnej. Mám ho docela rát. Mislím, že sme přátelové.
Už nevim co psát tak ahojki
Charlie

„Řeknu vám, stanování je nuda,“ oznámil posté Tom.
„Mám nápad: vyvoláme Stínovou paní,“ navrhla Táňa.
„Duchové? Děláš si srandu?“
„Bojíte se?“ zeptala se vyzývavě.
To samozřejmě popřeli.
„Je to takhle…“
„Hodina pryč, strašák nikde,“ řekl pohrdavě Kuba. Mrkl na Táňu. „Hele, nechceš…“
Chtěla. Zmizeli za stromy.
Petr a Tom zůstali u ohniště.
„Fakt úžasnej vejlet.“
„Přestaň furt brblat, vole. Není to tak špatný.“
„Sedět u ohně, vychutnávat si úžasnou přírodu a sledovat stíny plamenů, jak romanticky tančej na zemi?“ vysmál se Tom.
„Oheň žádnej stín nevrhá, vole.“
„Jo, a co je asi tohle?!“
Pohlédli na stíny plamenů.
Pak na sebe.

„Připravil jsem ti lahev. Vidíš? Vidíš, dokážeš vnímat do vzdálenosti zhruba třiceti centimetrů. Proč nechceš? Je perfektní. Připravená nejlepším chemikem, který kdy kráčel chodbami Oxfordu! Přestože tenhle recept by zvládl naprostý idiot. Ne? Počkej… Ugh! Uznávám, odporné. Vymýšlí tohle lidé nenávidějící děti? Upřímně, po zkušenosti s tvými neexistujícími hygienickými návyky se nedivím...
Technicky vzato, novorozenec dokáže vydržet bez jíd… ach. Nevhodné? Obvykle mě zarazí tvůj otec, ale…
Miluje tě, víš. Jenom je trochu idiot. Ještě si neuvědomil, že ty a já jsme pořád tady, i když Mary... Ale to přijde. Takže musíš spolupracovat, rozumíš? Pro něj. Prosím.
Ano, tak! Šikovná!“

Ožil. Vzrušení, strach a ta živá, tak úžasně živá naléhavost okamžiku, pocit, že prostě musí něco dělat (proč to nikdo nechápe?), mu ubraly deset let.
Mluvil a mluvil o nové Pravdě, věřil a ona byla přes hukot v uších sotva schopna vnímat.
Bylo to tu zas. Temnota.
Znala ho. Nedokázal žít jinak než na okraji propasti. Nedokázal se do ní přestat dívat, nedokázal dlouho odolávat nutkání skočit.
„Žijeme na vypůjčený čas, Scullyová. Od konce světa, který nenastal. Nechceš vědět, proč?“
A ona ho v tom nedokázala nechat samotného. Vždycky bývala jeho světlem ve světě, kterému nerozuměla.
Otevřela oči.
A vykročila.

Sledoval jej. Jen sledoval. Věděl, že by neměl, ale...
Byl vězněm svých zásad. Ale nebyl mučedník.
Koutky úst mladého ya’shela se roztáhly v úsměv.
„Talí,“ zamumlal Alec ve spánku.
Seregil se překvapeně posadil. Prudký pohyb jeho společníka probudil.
„Mhm?“ zeptal se ospale.
Noční běžec pozvedl ruku. Natáhl ji k Alecově tváři, jako by ji chtěl pohladit. Ten tázavě naklonil hlavu, ale necuknul.
„Talí,“ řekl Aurënfaie a díval se, jak se modré oči rozšířily.
„Co to slovo znamená? Několikrát jsi mě tak oslovil.“
Kouzlo prolomeno. Seregil sebou trhnul.
Ne. Dost. Co to sakra dělá?
„Nic.“
Ale přesto.
Talí…
Fascinující. Možná…
Ne.

Když jim bylo osm let…
„Tak zase zítra ve škole?“ zeptala se.
„Je tráva zelená?“
Usmála se. Zamávala mu.
Když jim bylo dvanáct…
„Tak… a jsem doma,“ řekla.
„Jsi doma,“ zopakoval.
Zčervenala.
„No tak…“
„Tak?“ poškádlil ji.
„Dáš mi pusu?“ vysypala ze sebe.
„Je papež katolík?“
„Rozhodně.“
Když jim bylo osmnáct.
Vlak s konečnou stanicí válka se měl rozjet každou chviličku. Naposledy se políbili. Jemně a přece nemilosrdně vyprostil své tričko z jejího křečovitého sevření.
Vykročil na schůdky.
„Vrátíš se mi?“ zavolala za ním.
„Pláčí námořníci rum?“
Přes slzy se usmála.
„Jas-“
Zarazila se.
„Počkej…“
Ale to už byl pryč.

Tisíce kroků, několik prošlapaných bot, tvář smáčenou deštěm, políbenou sluncem a ošlehanou větrem, až konečně byl vandr u konce.
Stanul před králem.
„Zachraň princeznu a dostaneš její ruku.“
Chasník sebral meč, svou bláhovou odvahu a vydal se na výpravu. Lítý boj vyhrál a Honza dostal princeznu a království.
Žil svůj odvěký sen.
Žil noční můru.
„Vaše Veličenstvo, královský rozpočet…“
„…dluhy…“
„Ve vší úctě, chování Vašeho Veličenstva na bále…“
„…válka…“
„Diplomacie… politika…“
„Vaši pečeť sem a sem…“
„Špatná sklizeň… hladovění… ekonomická krize…“
„Vy… neumíte číst?“
Tisíce kroků, několik prošlapaných bot, jedno padlé království, tvář rudá hanbou a Honza se vrátil domů.

Kvůli jeho pronikavým modrým očím se vedly celé války. Dokonalou mužnou čelist uctívaly tisíce rtů a davy dalších o nich snily horečnaté sny. A ti, kteří ony nádherné fantazie měli tu čest prožít, ach, do konce života to zázračné setkání nezapomněli. Nikdy nepřestali doufat v opakování. Někdy se ten dar z nebes vrátil, aby si jediným úsměvem podmanil další těla a srdce. Jejich modlitby byly vyslyšeny a oni měli možnost znovu zakusit pevné objetí svalnatých paží, vískat perfektně střižené tmavé vlasy, křičet jeho jméno...
Ale potom, ach potom…
No, potom se jednoho dne vrátil a říkal si Face of Boe.

„Skončí na hranici. Připraven poslouchat jejich křik, cítit spálené maso?“ útočila Morgana.
„Mám svázané ruce,“ bránil se Artuš. „Navíc… Jsou vinni. Čarodějové.“
Merlin zakopl. Ignorovali jej.
„Jsou to děti.“ Zavrtěla hlavou.
„Existuje rozdíl mezi tím, být královým synem a budoucím králem,“ dodala zklamaně.
Princ ten tón nenáviděl. Byl to Utherův tón.
„Je rozdíl být budoucím králem a být králem,“ řekl zoufale.
To už byla pryč.
(„Otče…“
„Zákon je zákon. Mám svázané ruce.“
„Ale-“
„Dost!“)
„Máme svázané ruce,“ plakala mladá čarodějka.
Merlinovy oči zazářily zlatem.
„Už ne.“
(Princ, schovaný ve stínech, se šokovaně nadechl. Pak se otočil.
Nakonec, měl svázané ruce.)

Britský král vyhlásil smutek. Její vnoučata se s teatrálním vzlykáním strategicky rozprostřela po domě, aby každého nešťastného smutečního hosta, který se k nim přiblížil, mohla přepadnout s příběhy o jejích oslnivých skutcích. Déšť se neopovážil spadnout na zem. To směl pro větší efekt až při spouštění rakve.
Jack Harkness se slzami v očích padl na kolena a hlasitě štkal pro svou jedinou skutečnou lásku. Rhys jej dojatě utěšoval. Poslední Time Lord zmučeně zašeptal zesnulé do ouška své jméno. Zlo přestalo existovat. Zavládl intergalaktický mír.
Zrodil se jednorožec.
A to byl den, kdy Gwen Cooper velkoryse dovolila Smrti udělat svou práci.

„De vo chlast,“ nadhodil jeden kačer. „Stojí to za úvahu.“
„Můžem mapu šlohnout a vydat se tam sami,“ řekl jiný.
„Zklidněte perka! Nemáte v sobě kouska cti? Ptactvo sobě, mí opeření bratři!“ vykřikl Butch kachňácky. Upřeně si se Sunkáčem hleděli do zobáků. Peří měli rozčepýřené proklatě nízko u pasu. Nenápadně se sunuli k mapě.
„Cíl není označen,“ zklamal je reverend.
Zkáčeně zklidnili perka.
Nakonec se svorně vydali na strastiplnou cestu plnou hrdinských činů (historka, jak se z Krocabosse Rudobrka Zlý Voko stal Zlámalbrk Vyklovaný Voko, se stala legendou!), až stanuli… před kostelem.
Trpaslík vytřeštil oči.
Jak uhodl, kde je poklad…?

„To je krev?“ vypísklo zděšeně děvčátko.
„Omlouvám se, nečekal jsem přítomnost mladé dámy,“ usmál se Hannibal. „Je možné, že můj filet mignon, lahodný steak z nádherně-“
„Buď zticha a žer! Flákota má bejt krvavá! Jenom by to možná… jo, trošičku přisolit, jojo,“ skočil mu do řeči soused.
„Budeš tak hodnej?“
„Jistě,“ řekl trochu nejistě hostitel a přinesl kořenky.
Otec spokojeně vysypal polovinu slánky. Manželka evidentně milovala pepř.
Hannibal s němou hrůzou sledoval, jak je jeho dílo vražděno podruhé.
„Ujde to, vo tom žádná… ale přece tomu něco chybí…“ přemítal host. „Hej, mám to! Nebylo by trochu kečupu?“
Zabil je. Všechny.

Mladík nervózně mačkal ruku své přítelkyni.
„Klid. Tak hrozný to nebude,“ usmála se.
„Tohle je Sophie.“
Dva páry modrých očí probodly dívku.
„Zámožná.“
„Přesto krad-“
Sherrinford zakašlal.
„Sní o medicíně.“
„Roztleskávačka,“ dodal pochmurně Mycroft.
„Aspoň je na tvrdé pády zvyklá.“
Sophie zrudla. „Co sakra- Sherrinforde!“
„Mně na inteligenci nezáleží!“ vykřikl. Okamžitě litoval.
Mycroft soucitně zasykl.
„Chceš snad říct, že jsem blbá?“ zavřískla.
„Jen… v porovnání-“
„Co?!“
„Z tohohle nevybruslí, že?“ obrátil se zaujatě Sherlock na Mycrofta.
„Dalo by se.“
Sherrinford zoufale bleskl očima po Mycroftovi. Ano, až takhle jsem klesl.
„Alespoň průměrně dobrý lhář-“
„Mluvíme o Sherrinfordovi.“
„Pravda.“
Dveře práskly.

William byl hodné dítě, přestože trochu… jiné. Nevěděla přesně proč, ale občas měla pocit, že úplně… nezapadá.
(Nikdy o svých pochybách nemluvila, a kdyby k sobě byla doopravdy upřímná, uvědomila by si, že to bylo ze strachu před slovy: „Jak by mohl? Vždyť není tvůj.“ Protože v tom to nebylo. A on byl její, třebaže se jejich DNA neshodovala.)
Ale někdy… někdy.
Pohladila chlapce. Horečka ustupovala.
„Přinesu ti čaj, zlatíčko,“ vstala.
Náhle před ní něco spadlo. Pastelka. Vzhlédla. Uviděla na stropě desítky zabodnutých dalších.
„Williame… proč jsi to udělal?“
„Protože on taky,“ zašeptal pětiletý synek.
„Kdo?“
Ale dítě už spalo.

„Žhadnej zhakhaznik celhý mhěshíc. Mhalo mrthvol - khathastrofha,“ popsal zoufalý nedostatek zdravotnického materiálu Igor (věkový průměr částí těla 51 let). TO NENÍ VŠE!!
„Tržby klesají. Zavíráme,“ prozradil majitel pohřebního ústavu. „Nemohu si ani dovolit tu úžasnou tlačenku.“ (36, jméno neuvádíme, reklamu nezaplatil).
„Uklízeli jsme poblitý ulice. Vyhodili nás pro nadbytečnost.“ (Cech uklizeček.)
A STOVKY PODOBNÝCH PŘÍPADŮ!
Stopy nás dovedly k podnikateli Kolíkovi Aťsepicnu (48). BUDETE ŠOKOVÁNI. Obchodník, známý a milovaný pro nekvalitu, ZCELA BEZOHLEDNĚ ZAČAL PRODÁVAT KVALITNÍ MASO A TÍM ZPŮSOBIL EKONOMICKOU KRIZI. Jedná se o SPIKNUTÍ? Aťsepicnu mluví o probuzeném svědomí, ale MÁ NĚJAKÉ? KDE LEŽÍ PRAVDA?
Zůstaňte s námi!

Levá noha, pravá noha, třetí noha. (Ve třetí třídě jsi brýlatému Tommymu Jenningsovi nadával do čtyřočka, protože ostatní kluci z týmu to dělali taky a okamžitě ses cítil provinile – ale karma na tebe stejně vzala hůl.
Zasmál by ses, ale tak nějak ti to nepřijde vtipné.)
Dva páry nohou běží nocí a rychle, rychle, protože po nich jdou a už se blíží, ale oni jsou rychlejší a dveře klapnou a oni se s trochu hysterickým smíchem zadýchaně opřou o zeď a dva páry očí se setkají a svět je úžasný.
Prší. Kráčíš směrem ze hřbitova a… nějak není, co dodat.

Bohové Starého náboženství mají s některými lidmi plány. Takže když se modř očí jejího novorozeněte poprvé změnila ve zlato, Hunith byla vystrašená, ale přijala jeho magii jako dar. Dar, který musel odmalička skrývat.
Ale jeho moc rostla a strach vesničanů s ní.
„Prokletý děcko by se nemělo dožít dospělosti,“ řekla stará Mary. „Ten strom moh někoho zabít!“
„Byla to nehoda! Není prokletý, ale... vyvolený!“
Věřila tomu. Ale...
„Buď opatrný,“ řekla, když odcházel.
Protože v Kamelotu se čarodějnictví trestá smrtí, mlčela.
Merlin se dospělosti dožil, přestože stín v jeho očích říkal, že nevyvázl lacino.
A ona se za své pochybnosti nenáviděla.

„…ta čůza šéfová mi poslala upomínku. DŽIN tomu řikáme. Proč DŽIN? Ptáš se, proč? Ptáš,“ napověděl mu ochotně šeptem.
Nebožák, kterého držel za patu z mrakodrapu, se poslušně pokusil přesvědčit své mimické svaly, aby okamžitě přetavily momentální nachově zbarvený výraz naprostého děsu ve zdvořilý zájem.
„Protože třikrát a dost, kapiš? Jako tři přání - první je zkušební kravina – jako když sem vomylem přejel tvýho psa - a třetím napravíš ten ultimátní fail, kterým bylo druhý. Uhm, trochu sem vomylem přejel i tvojí starou. Sorry. Sme okej?“
Novopečený vdovec zoufale přikývl.
„Díkes!“ rozhodil nadšeně rukama vrah. „S tebou je rado-“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Plesk.
„Ups.“

„… prohlížel výplatnice a - ženy tehdy dostávaly bonus?“
„Zrušeno. Protože… Ehm... diskriminace?“
„Potvrzení vod Igora, že sem žencká,“ praštil tehdy lejstrem o stůl Noby.
Velitel pozvedl obočí. Devětadevadesát procent veřejnosti věřilo, že Nóblhóch ženou není.*
„Jaks-“ záblesk spony opasku ho varoval. Elánius, náhle věřící v všechny bohy, se odvrátil.
„PŘESTAŇ!“
Policista pokrčil rameny a kalhoty si znovu natáhl.
„Přesně takhle,“ oznámil spokojeně.
„Úžasné, Hlídka podporuje emancipovanou společnost,“ rozzářil se Karotka.
Samuel se trpce pousmál.
„Jo, přesně o to šlo.“
*Zbytek oči zavřít nestihl. Za následné trauma Hlídku zažalovali a bonusy šly na soudní výlohy.
Jinými slovy technicky vzato utrpěli naprosto zbytečně.

Znuděně otevřela archiveofourown. Následovalo několik procházek poněkud… silně alternativně založenými alternativními vesmíry (hej, i krabice cereálií mají právo na sexuální život! Naopak... románek Davida Bowieho a Shreka?! Zhnuseně se odkazu vyhnula. Internet je zvrácené místo).
Hm... X-Men krabi. Uhm. To nemůže dopadnout dobře.
Brzy ji smích přešel.
Ty potvory byly dobré. Milé Vtipné. Hůř. Rozkošné.
Její cynické srdce plakalo.
„Je to krabí slash AU. O Magnetovi cupitajícím kolem jakožto žárlivej stalkerskej krab poustevník. Tohle nemá nárok být dobrou povídkou,“ postěžovala si všem bohyním fanfikcí. „Zanechá to ve mně stopy!“
Bohyně mlčely. Nejspíš nějakému chudákovi zrovna vnukávaly nápad na omegaverse povídku.

Na světě existuje mnoho věcí, na kterých by nikdy nemělo spočinout lidské oko. Nebo jakékoliv jiné.
Agent tajné služby si povzdechl a před očima mu neprolétly scény z jisté východní země, ve které oficiálně nikdy nestrávil ani jeden jediný rok ve službě Mycrofta Holmese královny a ve které rozhodně nikdy neviděl a neprováděl věci, ze kterých by se ještě dnes probouzel polit studeným potem.
Ach. Starý dobrý časy.
V duchu vyjmenoval všechny bohy, které si našel na wikipedii a vroucně se pomodlil. Nechť ve zdraví přežiju další službu. Prosím!
Zapnul počítač. Služba hlídače kamerového systému v 221B Baker Street začala.

„Rudé,“ pronesla bezvýrazně.
„Jako tvé rty,“ řekl obdivně.
Úsměv neoplatila. Bez pohnutí se mu upřeně zadívala do očí. Vyčkávala. Natažená ruka s kyticí klesla. Znervózněl. Vteřiny se vlekly a ona pobaveně sledovala, jak se začíná potit. Nepatrně pozvedla koutky úst. Poodstoupila ode dveří. Zasmál se, úlevou.
Zasmála se, jemu.
Švihla. Rudé plátky se mu rozlétly po zádech.
„Sexy, ale trnitá. Jako ta nejkrásnější růže,“ zafuněl.
Obrátila oči v sloup.
„Klišé,“ zamumlala.
„Miláčku?“
Miláčku? Dost. Odhodila květiny.
„Vypadni.“
„I-Irene?“
„Spím s tebou kvůli informacím o papínkovi.“
Ztuhl.
„Zbytečně! Tvoje žena věděla víc. Nakonec, spí s ním.“
Vrazil jí facku.
Nečekala to.

Kdyby měl někomu vysvětlit svou existenci, udělal by to možná takhle: ciferník s dvanácti čísly. Každé jiným písmem, některá menší, některá větší... Pestrá i střídmě černošedá. Vyrytá, namalovaná, kovová, plastová… kombinace, kterou sestavil snad génius a snad blázen; věčná, ještě nenarozená a přesto dávno pryč.
Určitě by se zmínil o vteřinových ručičkách – prchavých společnících, pro funkci hodin možná ne nezbytných, ale přesto něčím, co z nich udělalo… něco víc. Objevovaly se, mizely, běžely a vláčely se a kráčely časem s ním a on je za to miloval.
A povídal by dál a vzpomínal a –
Minuty doběhly a jedenáctá hodina odbila.

„Vyhrál jsi,“ řekl tiše, ale pevně. Vzhlédl, jeho světlé oči se zaryly do Damenových. Fyzická námaha zanechala jeho tváře zrůžovělé, ale jeho výraz byl ledově klidný.
„Nevyhrál,“ zašeptal princ.
„Přestože není příliš moudré odporovat muži, který mi drží ostří u srdce... musím podotknout, že mi držíš ostří u srdce,“ odpověděl Laurent výsměšně. Ruce prázdné, na sobě oděv z jemných látek – v ostrém kontrastu s ozbrojeným Damenem. Přesto to byl on, kdo byl oděn do silnější oceli. Do oceli zášti, zrady, strachu a osamělosti. Bezvýznamný sentiment v boji o život. Všechno v boji o jejich život.
Damen odstoupil.
„Nevyhrál. Ale vyhraju.“

Pohlédl mu přes rameno. „Anonymní seznamka… jak… roztomilé. Ne, vdaná. Dál. Ten nos, jasná kleptomanka! Dál… ouvej. Dál! Opravdu? Co za zoufalce… bez urážky, samozřejmě.“
John vztekle otevřel profil HotDoglover78.
„Klid, o zbytky mé sebeúcty mě dávno připravil můj spolubydlící, který. Teď. Bude. Zticha!“
Sherlock zasykl. A mlčel. Velmi významně.
„Co?!“ nevydržel lékař.
„Má ráda psy.“
„Chjo… moment. No a?!“
„Má velmi ráda psy.“
„…Ach.“
„Ano. Ach.“
„…nemyslíš náhodou… k jídlu? Nebo jiným, ehm, společensky a v očích zákona stále - byť pochybně - přijatelným způsobem?“ chytal se stébla.
Detektiv mu věnoval pohrdavě soucitný pohled.
John zavřel notebook.
„Angelo’s?“ navrhl rezignovaně.
„Angelo’s.“

hodinová ručička utíká tempus fugit vysmívá se, john je v nebezpečí, únos a papír stopa říká les náhod, ty NEVÍŠ, rána po vpichu nebolí, johne odpusť bílý komár pomáhá MYSLET ačkoliv jsi slíbil, tys slíbil přestat ale komár tě bodl nechal jsi ho tě bodnout lesná hod
Lesná. Ulice Lesná Ach.
Vyrazíš.
(„Brilantní!“ vykřikne později John. Tvé zorničky jsou úzké, ale on to nevidí, protože objímá Mary.
„Jen ze dvou slov…“
Neposloucháš, protože jsi nevyhrál ty, ale komár a nikdo si nevšiml a ty ses děsil, že si všimne, ale on se ani nedívá a místo úlevy cítíš jen prázdnotu.)

Paní Van De Kamp odmalička ráda pletla. Snila, že to jednou předá vlastní holčičce. To milovala. Ne… tenhle moderní svět: tyhlety… blogy, trumr? Truble? Trable jsou s tím rozhodně, pousmála se vlastnímu vtípku, netušíce, jak pravdivému.
Ale dcera nepřišla. Přišel William. (Přesto to zkusila. „Háček je v tom, že já chci hackovat, ne háčkovat,“ řekl. „Nebo spíš v tom háček není,“ dodal lišácky. Věděl, jak miluje slovní hříčky - a taky že neví, co „hackovat“ znamená.)
„Večeře,“ zavolala.
Will polekaně zavřel laptop. Zahlédla slova „pravda“ a „mimozemšťané“. Nejspíš další z těch sci-fi filmů. Mávla rukou. Na tyhle nesmysly byla příliš stará.

První vykročení od Carmen, které tak jemným, melancholickým způsobem zabolelo.
Andromeda od Wee-wees, bezútěšná a zoufalá.
Huntha Lami Muuaji od Dangerous, aneb když je blízkost synonymem pro vzdálenost.
V letech od Malomocné, protože bolest někdy umí vyvolat úsměv.
Zlo jménem Korea od Saphiry - skutečná hrůza je v bezmocnosti, aneb výkřik, který nikdo neslyšel - nebo hůř, neposlouchal.
Každá od striggy, protože loučení bolí a tohle bolelo obzvlášť.
Co umírá po naději od Lee - a taky When you call me, protože... Protože si to přečtěte, a uvidíte sami.
Pošta od ef77 - já jsem to pochopila jako jedno z nejkrutějších, nejbolestivějších drabblat letošního DMD.
A zároveň se to dá číst jako příslib naděje.
Nikomu to neříkej od Tenny - ostré, reálné, tohle ve mně vzbuzuje neskutečný vztek.
A na závěr, z úplně jiného soudku, abychom si trochu rozjasnili náladu:
Některá prkna díkybohu neznamenají Svět od Lejdynky, protože ta zraněná pýcha musela sakra bolet. xD

Dovolená - darken - Oook Oook OOOOK! Geniální! xD
Závist - vatoz - aneb jak je důležité nazývat věci jejich jmény. Tedy. No, jmény. xD
Pracovní pohovor - Andrew Martinaq - pozor na to, co hledáte - mohli byste to najít! :D
První den - Dain - (nepříliš) sladká očekávání. xD
Městská Hlídka - George - nádherná pocta mému nejoblíbenějšímu koutku Zeměplochy *-*
Balada o klisnách a kostnatých zadcích - Rebelka - jedno slovo: Napoli! xD
Hovory o psaní - Rya - ten, co toho napsal neuvěřitelně moc.

Angua nebyla prvním vlkodlakem, který se rozhodl odejít. (Tak třeba prastrýček Eugene vzal nohy na ramena* už dávno a v Überwaldu ho poté už nikdy nikdo neviděl. Nejeden tvrdil, že by se byl klidně vsadil, že ani nikde jinde - což mělo za následek mnoho obětí syndromu podmiňovacího způsobu.†)
Nebyla ani prvním vlkodlakem v Ankh-Morporku. Byla ale prvním von Überwaldem, který tady našel domov.
Popadla tašku s posledními nevybalenými věcmi. Odhodlaně ji otevřela.
Rozhodně totiž nebyla... posledním.

*Problém ovšem spočíval v tom, že ty nohy technicky vzato patřily bratrově družce.
†"Řek sem, že bych se vsadil, ne že se fakt aaaaa!"

Lidé věří, že kočky mají devět životů, vyznavači alternativního neživota mínus jeden*, Noby Nóblhóch je nesmrtelný a všichni ostatní dostali po jednom.
Každý - jakéhokoliv tvaru - kdo někdy utíkal, vám ale řekne, že životů můžete mít zatraceně hodně. A hodně je někdy jen milý způsob, jak říct žádný pořádný.
Nevybalila si a možná to nějakou dobu neudělá. Jedenáct zmařených životů...
"...vzniknul roku Skvrnitého knoflíku- Posloucháš mě?"
Usmála se.
Ten dvanáctý nebyl špatný.
*Mínus jeden a vždy víc, než nula. Jediný účetní Cechu vrahů, který dokázal zúčtovat inhumace, ke kterým se nejenže hlásilo víc zaměstnanců, ale klient stále ještě běhal, poté zešílel.

Když seješ zlo, co čekáš, že sklidíš?
První úrodou byl... Neklid. Jednotvárnost.
Kletba fungovala, všichni zapomněli svůj šťastný konec, ale... Zlé královně docházelo, že štěstí lze ukrást, ale ne přivlastnit si jej. Nestačí sklízet jejich, musí sama zasít.
(Přinesl jí ho, netušíc, že bývalé žačce prodává vlastního vnuka.)
Jako druhé se urodilo... Zklamání. To dítě ji nenávidělo.
Regina se zoufale podívala na Henryho. Miminkovsky modré, doširoka otevřené oči na ni zíraly zpět.
Prosím.
Malá ručka se pevně semkla kolem jejího prstu a syn dcery dívky, které byla nevlastní matkou, se poprvé usmál.
Třetí úrodou nebylo štěstí; hůř - byla to láska.

Jakoby v transu pozvedla nůž. Na čepeli byly kousky zaschlé bramborové kaše. Špatně ho umyla.
Kdyby to viděl...
Obvykle by ji po takové myšlence zachvátila panika. Malá semínka strachu někde hluboko skutečně klíčila, ale z větší části cítila pouze otupělost.
Vzala houbičku na nádobí... A pak ji zase položila. Špinavý nůž dala do příborníku.
Pak ho zase vzala a zamyšleně si jej prohlížela.
Bouchly dveře. Manžel.
Rychle nástroj uklidila a šla připravit večeři.
(Pochvaly se nedočkala.)
Nech to být, vyspi se, v ranním světle všechno vypadá jinak, říkávala maminka, když byla malá.
Linda Nadějová se usmála.
Ano, ráno bude jiné.

"Dala mi facku!"
"Kdybys moje přítelkyně nepřesvědčoval, že jsi daleko chytřejší než ony, měly by tě radši!"
"Nevidím důvod, proč by mě měl zajímat názor člověka, který se v tvém životě bude vyskytovat po omezenou dobu, než fakt, že jsi nejen neschopen navazovat emocionálně hluboké vztahy, ale navíc neochoten - což dokazuje neurčitost slova 'přítelkyně' místo konkrétního-" zarazil se.
"Taky mě praštíš," konstatoval.
"Skvělá dedukce."
"Dnes je v hospodě kvíz. Půjdeš s námi a omluvíš se," oznámil John.
Uvádějící si odkašlal.
Sherlock vrhnul na... ni pohled, který sliboval zkázu. Vědomostní soutěž. John byl idiot.
"Vítejte u dnešního kvízu! Tématem bude vesmír!"

Zrovna se vracel z akce, když uslyšel křik.
Zabralo to ani ne minutu.
"Kdo si sakra myslíš, že seš!" vykřiknul... byl to vlastně ještě kluk. Dívka se zděšeně přikrčila.
Oliver napjal tětivu a namířil mu na čelo.
"Tak zavolej policii," řekl chraplavým hlasem strážce Starling City. "Jak to je? Právo nevypovídat. Bezpečnost? Lidská práva? Spravedlivý soud? Právo říct ne?"
Nepřestával mířit.
"To všechno máš."
"Ty- ty jsi cvok! Je to moje holka! Tobě je po tom ho-"
"Prosím, ne!" vzlyklo děvče.
Praštil ho. Několikrát.
"Nemusíš takhle žít," řekl jí.
Přikývla.
Za týden je potkal. Ruku v ruce, ona s monoklem.

Představte si, že čtete blog. Slova udělají krátký proces s bývalým feťákem a sociopatem a ten povstane znovu jako geniální hrdina. Všichni jásají. Vy se ovšem klávesnice chopíte také a génia zabijete, protože reinkarnace jsou jenom řečičky a vy chcete mluvit Pravdu.
Všichni jsou rozhořčení. Úžasné. Metaforickou smrt nahradí skutečná. Méně úžasné.
A všechno to nakonec byly jen řeči.
Všichni se smějí. Vám.
Konečně znáte Pravdu - jsou to slova "proč jsem jen tehdy nedržela hubu".
Bonusu v podobě nového života jakožto novinářky, která si myslela, že je lepším detektivem než samotný detektivů král, se totiž nezbavíte.
Dávám výpověď.
Kitty Riley

"Pachatel žádá vzít v úvahu tyhlecty no... Jakože von to sice uďál, vloupání a tu žranici, všecko přiznává, ale bouchlo mu to do ksichtu tak, že je vlastně taky oběť."
"Polehčující okolnost?"
Nováček přikývnul.
"My tomu doma řikáme karma jak sviň, pane."
Elánius si promnul spánky.
"A jaké okolnosti má na mysli?"
"Byl to Kolíkův krám."
"Oh."
"To řikal taky. Když se zrovna nesvíjel strašlivejma bolestma. Ale Igor řikal, že ho zasejc postaví na něčí nohy a bude znovuzrozenej. Sem moc nepochopil.*
Taky..."
*Laskavý čtenář ovšem jistě ano.
Pro ty nelaskavé - jedno slovo: recyklace. Ano, přesně to mám na mysli.

"Pracovala jsi pro Moriartyho."
Zaťala nehty do dlaní. "Detektiv na stopě."
"Nasadil tě na Johna. Zamilovala ses. Skončila. Téměř se vším."
Zbledla. "Promluvíš?"
"Promluv teď, nebo mlč navždy," řekl posměšně.
"Je dlouho po svatbě."
A ty mlčíš.
Sledovala jeho pohled, upřený na novorozeně.
"Sentiment?" zeptala se.
Znovu se na ni soustředil.
"Zkušená, schopná, inteligentní, lhářka. Dobrá matka. Dobrá... pro Johna."
Proto.
"Děkuji.".
"Nejsi já. Přestaň hrát hry," dodal, nikterak nepřátelsky. "Existují věci, které neodpustí."
Vykročil. Její tichý, ale odhodlaný hlas ho zastavil.
"Geniální. Nepochopený. Dobrý pro Johna. Nejsi já. Přestaň se mnou hrát hry, existují věci, které John neodpouští."
Neodpověděl.

Zpívali, a byla to elegie.
O vlkovi, který ztratil drápy i zuby a nakonec i to, kvůli čemu si je nechal narůst - a přesto běžel dál. O nevěstě, která chtěla vidět všechno a navždy bude nosit na očích pásku nevědomosti. Zpívali o dítěti času, osamělém starci, který se blížil ke konci své věčnosti.
Zpívali, a byla to píseň radostná.
O nekonečnu, o tisíci planetách, milionu měsíců a hvězd. Zpívali o cinknutí sundaných okovů, o prvním nejistém svobodném nadechnutí.
Zpívali, a byl to pláč a smích a bolest. Zpívali o temnotě, o přítomnosti a o konci.
Zpívali... A potom nastalo ticho.

"Nemyslím-"
"Nechť zvedne ruku každý, koho to překvapilo," zadupal Sherlock netrpělivě na zpráchnivělou podlahu. Zaskřípala.
Anderson zrudnul.
"Stopy jasně ukazují na sestru! Měla sukni a legíny! Shodným materiálem byla oběť uškrcena!"
"Ne, neměla. Byly to tenké tepláky a sukně. Což je sice velkým zločinem proti dobrému vkusu, nicméně takový druh zla není, bohužel," seknul očima po Johnově béžovém svetru a znovu dupnul, "trestný. Je zcela očivi- aaaah!"
Když detektiv další dva týdny strávil trucováním na gauči v teplákách - tom jediném, co přes obě sádry na nohou oblékl - John Watson byl natolik dobrý přítel, aby se nesmál.
Alespoň ne moc nahlas.