Moje články

Když objevíte za postelí napůl vytaženou kazetu s papírovým štítkem MIX, ale už nenajdete walkmana s rozbitým tlačítkem vpřed. Když vám dojde, že Boulevard Of Broken Dreams je deset let v minulosti. Když první písnička, kterou jste si stáhli save as... z internetu byla Hung out od Madonny. Když víte jak zní dial-up vytáčení. Když na dně koše je žvýkačkou přilepené psaníčko, který jste poslali přes celou třídu na hodině chemie. Když alik.cz už nemá html vizitky, když witch začal kreslit jiný mangaka, když večerníček už není v sedm na jedničce.
Tak už jste za poslední stránkou dětství.
Pápá.

Jsem Laskonka, laskám vaší mysl.
Jsem vaše soukromá neřest, jsem cukr s cukrem v cukru. Budete se bránit, budete ještě rozumní, pak si mě ale narvete do chřtánu a budete se slastně dusit šlehačkou a já vás budu slastně dusit šlehačkou. Pochovám vás.
Jsem Laskonka, laskám vás a vaše smysly a ničím vaše iluze svou skrytou hořkostí. Vsáknu se vám do těla.
Čekám tu na vás, tak dělejte!, snězte mě!
Jsem pěkně macatá, slaďoučká, jsem vaše láskyplná maminka i váš láskyplný milenec. Jsem vaše poslední představa, než usnete, jsem vaše výčitky, když se probudíte.
Jsem Laskonka, pomlaskávám vám do ouška.

Odjel.
On mu nebránil, nedal mu sbohem, nehledal ho.
Předal mu tedy poslední kus skládačky a modlil se, aby on nepoznal, že se nechal rozbít.
Utekl.
Věděl, že nejužitečnější bude nechat věci doznít do prázdna. Nic si s sebou nevzal, nemusel, všechny zakonzervované vzpomínky si křečovitě vyrýval do sebe, aby jednou, až jich bude dost, ho mohly zahubit.
Schoval se.
I tady roste tisíce platanů, ale už nic neznamenají.
Vinil se za všechno co mu udělal, ale mnohem víc za to, co nikdy neudělal.
Jako přizdisráč dohrál hru přesně podle plánu, nedovolil si to kapitálně posrat, jak by se slušelo.

Jako obvykle vedeme nevhodně osobní konverzaci na veřejném místě, jsem mírně na holičkách, ale ještě se držim.
"Musím si odskočit." přeruší mě najednou nechutně v půlce věty.
"Tebe to volá nějak často, ne?" odseknu podrážděně.
"Chceš mi snad říct, že ty nemíváš volání přírody?"
"Ne, já mám jen volání ega. To bývá ovšem o to naléhavější a akutnější."
Udělá pobavený frk a já se nemůžu pateticky neculit.
"To je teda průměrný hlod, přemýšlej o tom, než se vrátím."
Užívám si, když mě vychovává. Koukám za ní od stolu, fascinuje mě, že mi zas někdo dokáže odporovat. A navíc tak bravurně.

Nepociťuji potřebu naplňovat podstatu ženství.
Nevhodné křížení mých předků, jejichž genetický materiál tak nekvalitní dal vzniknout jedinci tak nefunkčnímu jako jsem já.
Nebudu tedy pokračovat v jejich sobecké snaze tuto genetickou výbavu přenášet na další generace nefunkčních jedinců. Uvědomuji si fatální dopady na potencionálního potomka i na celou společnost, která by na něho musela vydělávat. Člověk jako přemnožený druh potřebuje pouze silné jedince, kvalitu na úkor kvantity.
Vzdávám se veškerých nároků na krásu, jakožto podstatu ženy, která svým krásným měkkým tělem doplňuje to hrubé mužské. Vybírám si rozum na úkor citu.
Tímto manifestem nastupuji cestu levé ženy / pravého muže.
XXX

Jarle: "Támhla je kobra!"
Leželi natažení na malé loučce vzadu za psychiatrickou léčebnou, byla středa, návštěvní den.
Jarle: "Už jsem v tom vážně dobrej."
Oblak ve tvaru kobry se pomalu rozplýval ve větru.
Yngve: "A nezkoušel jsi někdy nechat ty oči zavřené?"
Jarle: "To bych neviděl přece nic" přetočil se na pravý bok, rukou si podepřel hlavu a prohlížel si opatrně Yngveho, který ho se zavřenýma očima neviděl.
Jarle: "Takové oranžové, červené a fialové světlo, je to jako bys byl znovu v lůně."
Yngve se přetočil zpátky na záda a pevně sevřel oči.
Jarle: "Takové jemné hemžení tisíců hoblinek prachu."

Zahlídla jsem ho, jak rozpačitě vystupuje na konečné. Barva jeho pleti byla tak bělostná, že přes něho prosvítalo světlo stejně jako prosklenou střechou nádraží. Na zádech měl modrý batůžek, tak jak to u nich bývá. Červené hranaté brýle na holé hlavince. Mohlo mu být tak přes dvacet.
Hned za ním vystoupil vysoký muž v elegantním kabátu, tak vzdálenému modrému batůžku. Zavolal na něho a vzal ho za ruku. Neprotestoval.
Přidala jsem do kroku a těsně před nimi se drze otočila na podpatku, abych si mohla ještě jednou prohlídnout jeho tvář. Downáček.
*Někdy si přeju, aby se brácha snad nikdy nenarodil

Nevím kolikátá jsem na řadě, jestli už to má za sebou a nebo stejně jako já tady někde zírá na šedivý vzorek laminátu pod nohama. Není tu žádné okno, den či noc na mě bude čekat venku jako překvapení. Vedou nás z různých stran, aby jsme se už nepotkaly.
Na mé poslední přání mi přinesli dnešní noviny. "Dvě odsouzené za vraždu Múzy v kauze Pampelišky čeká dnes výkon trestu". Po týdnech a měsících výslechů vysvobození. Žádné injekce, rozhodli se nás pro výstrahu zastřelit u zdi.
Na náměstí pod koněm jako už tolikrát pietně položené květiny.
15. duben Den popravy Pampelišek

Bylo nebylo jedno město. Lidé všech původů v něm žili společně v bioklidu a biomíru.
S bio jutovými taškami chodili nakupovat do malých bio krámků lokální biorebarboru a biocizrnu. "Dobré ráno Jakube, už tě netrápí průjem?" Nosili pěkné lněné béžové bioprádlo, které nečpělo chemickými saponáty, ale vonělo po bio levanduli a původně bylo něčím zcela nebio. Biopotraviny s brzkým datem spotřeby jedli přednostně a na čištění zubů používali bio slaměné kartáčky.
Oslovovali se navzájem Bioobčane a Bioobčanko a své fotky pořízené na starých mechanických fotoaparátech sdíleli na Biobooku, jehož motiv v bio stravitelné zelené barvě šetřil obrazovky i oči Bioobčanů.

pondělí: clear
úterý: clear
středa: clear
čtvrtek: clear
pátek: clear
sobota: clear
neděle:
Bůh sedmý den požehnal a posvětil jej, neboť v něm Bůh odpočinul od všeho díla, jež vykonal, když tvořil...
...nádech cigaretového kouře, sssssssss, nikotinovými konečky prstů si přivlastnit nekontrolovatelný vzdech do vlasů, šukat, vydat se pro své Já, hudba podávaná nitrožilně vrcholí, nekonečně vrcholí, sevřít pevně oči a přetočit je do sebe, uhasit zevnitř popálené tělo, chlast, držet se za vlastní ruku a p-ppr-prrr-prosit o odpuštění dlaždice na hajzlu, utopit to Já se zvratky v míse, kterými nám intoxikované tělo děkuje...
Teprve po dietě je účinek dokonalý.

Když byla malá holčička, nosívala culíčky a šatičky. Ráno se chodívala pomazlit k babičce do postele a babička pro ní vymýšlela pohádky o babě, co bydlí v krmelci.
Když jí bylo šestnáct, vyměnila šatičky za kalhoty a košile. Když jí bylo dvacet let, zradila sama sebe a zešílela. Vyrostla z ní malá holčička, zapomněla posledních třináct let svého života a už nikdy mentálně nedospěla.
Maminka zase voní po induloně, dělá jí culíčky. Ona se zase bezstarostně směje, hraje si. Babička jí hladí po kudrnatých vláskách a zase vypráví o ošklivé babě z krmelce.
Je jejich holčičkou napořád. Umře jako panenka.

Zajděte si někdy do galerie Surrealismu, která se stáčí kolem nádherného mramorového schodiště. Tam v pátek kolem poledne, když je v expozici jen pár lidí, najdete pochůzkáře s pochůzkářkou.
Chodí kolem obrazů a pochůzkář vede se zápalem hodným akademika výklad o Maxu Ernstovi. Pochůzkářka s ním drží krok a s podobným zaujetím přikyvuje a občas dodá: "Ne, opravdu?" nebo "Ano, opravdu?".
A když se tam na chvíli posadíte na lavici, uslyšíte jejich hlasy, jak se točí kolem obrazů a kolem mramorového Slunce, pokaždé z jiného směru, jak se tam točí jako planety kolem schodiště, pokaždé v jiné konstelaci s obrazy.

„Dnes už nikdo neví, jak se vzbouřit, jak se neposrat ze společnosti, dnes už není vůdců, už není hrdinů. Punk je mrtvý.“
Opřel se o bok auta, mokré noční město se smrsklo na temný asfalt a oranžový odraz.
„Vy nejste hrdina?“
„Ne, já jsem injekce petroleje do vašich hýždí,“ sklonil hlavu, vlasy mu spadly do tváře, „jsem nutrie ohlodávající vaší sobeckost.“
Popotáhl z dýmky.
„To jsou jen patetické kecy“ ohnal jsem se.
Pozvedl hlavu, našel si mě a klidně řekl: „Jsou to kecy, ale je to tak.“
Díval jsem se na něho a odevzdal mu i mé poslední vzpurné já.