Moje články

Lahev zelený kolovala. Všichni se smáli a překřikovali.
Střetli se pohledem, když mu ji podávala. Usmál se, loknul si a poslal dál.
,,No a co jinak, jak žiješ?"
,,Dobrý," pousmála se. Bylo jí jasný, kam zabrousí.
,,Jsem koukal na instagramu, že máš boyfrienda jo?"
Znovu se pousmála. ,,Už ne. Od minulýho týdne."
,,Hm. To mě mrzí. Já se rozešel v sobotu."
Mlčeli. Znovu prošla zelená.
,,Ty si byla vždycky super holka. Nenech si namluvit nic jinýho."

,,Hele děcka, cesta do Liberce daleká, pomalu vás opustím!"
Objal se se všemi, i s ní. ,,Hodně štěstí."

Vyšel ven a zmizel ve tmě.

,,Pamatujete, jak jsme přelezli zamčený vrata do Arboretra a koupali se nahý v tom jezírku?" ,,Joo, jsme se tam opili a nemohli přelézt zpátky." ,,Nebyli jsme nahý... Ne?" ,,Ty s Míšou asi ne. Ale já tam vlítnul bez trenek." ,,U toho jsem nebyla. Ale pamatuješ, jak jsme měli dělat rozhovor s tou kapelou, totálně jsme se zlili a já nebyla schopná ani mluvit? To byla ostuda!" ,,Ale ten frontman byl docela pobavenej." ,,Jsem si vzpomněl, jak jsme vylezli na střechu Kruháče a vyhmátli nás sekuriťáci. Ty ses tam líbala s Alešem." ,,Cože? To si teda nepamatuju!" ,,Jaký to byl rok?"

,,Víš, je mi s tebou moc fajn, ale uvědomil jsem si, že teď ještě vztah nechci."

,,Jsi skvělá holka. Nezasloužíš si pořád čekat, až já budu mít čas."

,,Lásko já se přece snažím! Práci si najdu, všechny dluhy zaplatím a pak půjdeme třeba i na tu večeři, když tak moc chceš. Ale teď bych potřeboval půjčit ještě jedno pětikilo..."

,,Jo, já četl, že hledáš vztah. Já ne." ,,Tak proč mi vůbec píšeš?" ,,Tak myslel jsem, proč si to hledání nezpříjemnit, ne?"

..........................

,,Slyšela jsi, že Eva už porodila? Mají holčičku!"
,,Hmm. Že gratuluju. Mně ten idiot vyghostoval. To je na pěst."

,,Ty učíš děti angličtinu jo? A jak starý děti učíš?"
,,Dvouletý, tříletý. Nejstarší mám skupinu pětiletých."
,,Cože?? Takhle malý? Proboha to snad ani nejde ne? A mluví to už vůbec česky?"

Mezi tím moje páteční skupinka:

,,What is it?" ,,It's a dog!"
,,Žofi, is it pink?" ,,Yeah. Pink."
,,Hello! Dance dance?" ,,Do you want dance?" "Yees!"
,,Where is strawberry?" ,,Tady je strawberry. Red!"
,,Já tady mám dneska malýho butterfly. Look!"
,,Please, clean up! Put toys back in box!" ,,No no no!"
,,Já chci taky!" ,,How do we say?" ,,Please please!"
,,Já mám dneska nový shoes. Yellow. Koukej, put on!"
,,Goodbye!"

Večerní slunce probleskuje mezi stromy.
Vzduch po dešti je svěží, voňavý, tisíce kapiček vody se třpytí na stéblech trávy.
Slunce nás oslňuje.
Zlatá hodinka.

Našlapuješ rozvážně, tiše. Jen občas pod tvými kopyty zapraská větvička.

Neseš mě domů. Tak jako už tolikrát. Trpělivě kráčíš kupředu a vezeš mě, někdy za sedlo pověsim svoji bundu, mikinu, někdy píšu na mobilu, někdy usínám a nevnímám.

Otěže zahozený na krku. Tvoje černá srst, mokrá po dešti, se oslnivě leskne.

Stejně opatrně svezeš mojí maminku, moje kamarádky, děti z vesnice. Kohokoliv.
Za to si tě moc vážím.

Smráká se rychle.
Poslední paprsky.

Tvoje tiché odfrknutí.

Začneme pár kousky, co mě jednoduše zaujaly a nevím ani pořádně proč (spíš to neumím popsat). Ale zůstaly mi v paměti (a v uložených, samozřejmě xD)

Envy a její nadějeplné, něžné drabble Milenci
Následuje Faob a Postaporetro. Skvěle se to čte a nevím proč, ale prostě se mi na něm něco děsně moc líbí!
Patří sem i hidden_lemur a Nová generace, úsměv vyvolávající a vlastně lehce nostalgické.
Úsměv na tváři vykouzlily i Osamělé večery od Kleio, Harry Potter, moje srdcovka, tu nesmí chybět.

Teď dva úryvky, které mě nesmírně pobavily! Prvním z nich jsou roztomilé veverky od Buráka a jejich Veverčí starosti a druhým je dokonale popsaný a mně dobře známý Semester 1 od Smrtijedky.

Následují tři vážnější kousky, perfektně napsané, které mě "posadily na zadek", vyrazily dech a musela jsem si je přečíst minimálně ještě jednou. Mojí milé Jenny od Ellušky, dále Do dětství od Zuzky a rozhodně sem patří i Lejdynka a Minulost nezměníš, i kdybys chtěla.

A ať končíme vesele a optimisticky, poslední tři souvisí nebo při nejmenším vyvolávají vzpomínky na moje nejoblíbenější místo, tyhle mám uložené nejen ve výběru, ale i v srdci :)
Peggy Tail a vtipný, velmi pravděpodobný Večer na vesnici a také (ať zde je i nějaká poezie) příjemná Chvíle.
A poslední, které mi tak moc mluví z duše, až mi vehnalo slzy do očí, Zpátky od myday.

Fialky. Zpěv ptáků. Lesní jahody. Vůně lesa, mech, jehličí a slunce probleskující mezi stromy. Srnka uhánějící přes pole. A za ní druhá. Ticho.
Hladina rybníka. Třpyt, oslnivá záře slunce. Šplouchání vlnek o břeh. Hop! Kapr. Křik kachen z rákosí. Jemný vánek a šepot stromů.
Sedmikráska. Azurově modré nebe. Zlaté obilí.
Vůně čerstvě posekané trávy. Vůně sena. Tiché odfrknutí. Koňské oči. Hebká srst.
Pes ležící věrně u nohou. Hlídá pasoucího se koně na zahradě.
Vůně kávy. Podvečerní slunce. Mhouřím oči.
Západ. Ohnivě zbarvené nebe.
Kuňkání žab a cvrlikání cvrčků z louky za chalupou. Tma.
Nebe poseté milionem hvězd. Velký vůz.
Ticho.

Byly jí dva roky, držela se maminky za ruku a fascinovaně sledovala to obrovské zvíře. Toužila si ho pohladit... Tenkrát se nejspíš poprvé zamilovala.

Bylo jí dvanáct, kráčela stájí a čekal ji první oficiální trénink.

Poprvé klusala. Poprvé sama zastavila koně. Poprvé se s ní kůň splašil. Poprvé se fakt bála. Poprvé spadla. Poprvé přeskočila malou překážku. Poprvé jela bez sedla. Poprvé plavala s koněm v rybníku. Poprvé letěla s větrem o závod. Poprvé startovala na závodech...

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Kopyta klapou na cestě. Proti mě maminka s malou holčičkou. Ta užasle hledí na koně.
Usměju se na ní. ,,Chceš si ho pohladit?"

,,Spíš nevím, co uděláme s tím tvým bráchou." ,,Neboj, to už je vymyšlený." Za oknem sprchy se mihl stín. Vzhlédli. ,,On už je vzhůru?" Chlapeček na ně dělá ksichtíky a vesele mává. ,,Je teplej nebo co?" ,,Hele tohle se mi vůbec nelíbí." V tu chvíli do sprchy vstoupí šedovlasá, korpulentní, úplně slepá a úplně nahá babka. ,,Nazdar, děvčata!" Položí brýle na poličku a pustí vodu. Za závěsem zaslechnou přicházet skupinu holek. Vymění si zoufalé pohledy. Jediná cesta ven vede oknem...

Zatímco visí zaseknutý v okně, babka nahmatá brýle.
,,Ty prasáku, ty úchyle! Jak si to představuješ, vošmatávat mě po ránu!"

Rázují od autobusu. ,,Tak a teď chemická sorpce živin, princip!" Vystřelí Zuzana. Míša zafuní. ,,Víš, že tuhle otázku nesnáším. Nemůžeš se mě zeptat na vápenatý hnojiva? Ty už mi docela jdou." Zuzka vyprskne smíchy. ,,Jasně, takže až ti Horský dá otázku, tak se ho zeptáš 'lehčí by nebyla'?" ,,To neee." ,,No tak. Představ si, že jsem on. Děsivý, zlý a-" ,,Ale on není tak zlý." ,,Michaelo! Už tě dvakrát vyrazil!" ,,Ale právem. Vždyť jsem mu skoro nic neřekla." ,,Přitom to docela umíš..." ,,Jo, tady jo. Ale jakmile vlezu do tý budovy, jakoby se mi zatmělo. V tu ránu nevím nic."

Chystám si věci. Bedna s kartáči, ohlávka, vodítko. Sedlo přehodím přes plot. Ještě uzdečka a helma. Vracím se ke stáji. Koně se pasou na vzdálenějším konci výběhu. No, nechce se mi šlapat až tam... Zkusím zapískat. Nic, samozřejmě. ,,Diegooo!" Znovu písknu a zamlaskám. Nic. Ani další dva koně nevypadají, že by vůbec zaznamenali moji přítomnost. Evidentně všichni záhadně ohluchli, co kdybych po nich chtěla jakoukoliv práci že. Ovšem kdyby šlo o jídlo... No jistě! To je nápad! Vezmu dva kyblíky na žrádlo a zaklapu s nimi o sebe. Všichni tři okamžitě zvednou hlavy, zastříhají ušima a rozeběhnou se ke mně.

,,Tak už víte co si dáte?" Ptá se strejda, když sjíždí z dálnice k McDonaldu. ,,Já jo." ,,Já ne." ,,Vždyť jsi říkala, že nugety?" ,,Ale já jich nesním devět!" ,,Babička si dá s tebou, chtěla je ochutnat!" ,,Ne, já nakonec nic nechci." ,,Ani hranolky?" ,,Ty budeme mít v menu." ,,Já nechci menu!" ,,Ale já jo!" ,,Hele, tak už víte? Jsme na řadě," ozve se strejda trochu nervózně a popojede k panelu. ,,Dobrý den! Tak, diktujte." V tu chvíli nastane v autě ještě větší chaos. ,,Omáčky nabídnu?" Ptá se ženský hlas z mluvítka. ,,Máme tatarku, kečup, sladkokyselou..." ,,Jo, tu čtvrtou prosím!"

Kdysi jsem chodívala do jedné stáje. Byla tam klisna. Překrásná. Temperamentní, jiskra v oku. A neuvěřitelně hrdá. Jen tak ji "chytit" ve výběhu téměř nešlo. Nechtěla být "chycena". Ráda si hrála. Poodběhla, pokukovala. Pak se "jako" rozběhla proti člověku. Takový postrašení. Holky se jí trochu bály. ,,Nepůjdeš s námi chytit Olivelu?" ,,Jak, s vámi?" ,,No, napadlo nás, že když nás půjde víc, tak jí obklíčíme..." ,,No vám přeskočilo! Dej mi to vodítko."

Stojím ve výběhu. Olivela proti mě. Nedělám nic. Po chvíli ke mně sama přijde. Její rozhodnutí. Protože chce.

Jde se mnou ke stáji, bez vodítka. Hrdě a svobodně.

Když jí bylo pět a umřel její první křeček, samozřejmě ho obrečela. ,,Nebreč," říkali jí rodiče. ,,Byl už starej, víš? No tak, už neplakej."

Když jí bylo šestnáct, poprvé pocítila zlomené srdce. ,,Hlavně kvůli němu nebreč! To si fakt nezaslouží, debil jeden," utěšovaly ji spolužačky.

Tvářila se statečně. Před nima. Brečela pak potichu v noci do polštáře.

Občas ji dojala nějaká blbost. Romantický film, písnička. ,,No co, jsem holt trochu cíťa," hájila se. ,,Nejsi náhodou trochu přecitlivělá?" Popichovaly ji kamarádky.

Když jí bylo dvacet, zemřel jí děda.

Zpočátku vůbec nebrečela.
Nešlo to totiž.

A pak brečela dlouho. A neskrývala to.

Dnes ji nechtěl pustit. Opřel si o ní hlavu a dýchal do vlasů. Taky se jí ještě nechtělo jít. Mlčky ho objímala kolem krku, prsty drbala v černé lesklé srsti, obličej zabořený do jeho hřívy. Podvečerní slunce je hřálo.

,,Miláčku já už ale fakt musím. Nebo přijdu pozdě," dala mu pusu na čumák a zamířila z ohrady. Zafrkal a díval se za ní. Ozářený sluncem, stíny dlouhých řas na tváři.

.........

,,Sára." ,,Honza. Těší mě." Nevypadá špatně, pomyslela si, když objednával víno. ,,Sluší ti to," zalichotil. ,,Máš krásný řasy. Jako... jako..." ,,Jako kůň?" Napadlo ji. ,,Neee, koně jsou hnusný!" ,,CO PROSIM?!"

,,Počkej, zahodim ty pantofle! Dobrý." ,,Fotím. Ale ať to zvíře kouká na mě!" ,,Diego, slyšel jsi?" Smějeme se, vtipkujeme. Dva koně, čtyři dospělý ženský a malá holčička Týna, která se každou chvíli běží do baráku převlíknout do jiných šatů. Z dnešního focení je nadšená nejvíc.

,,Nafotíme ještě něco v tom rybníku?" ,,Jojo. Já si převlíknu kraťasy a tílko, přijdu za váma!" Mizím v domě, zatímco skupina se odebírá k vodě. Když vycupitám bosa ven, marně hledám boty. Někdo z holek v nich evidentně odešel. Nevadí. Přistavím si Diega ke kameni, vyškrábu se na něj bez sedla a vyrážíme za nimi.

,,Ty studuješ vejšku? To jsi určitě chytrá."
O nic víc než mnoho mých přátel, kteří žádnou vejšku nestudují a jsou mnohem chytřejší než já...

,,Ty studuješ v angličtině? To asi umíš skvěle anglicky co?"
Tak určitě. Úplnej génius. Sedím u počítače, otevřený Google překladač a podruhé hledám, jak se řekne "přístup". Poprvé proto, že jsem si nemohla vzpomenout, podruhé proto, že jsem si nezapamatovala, jestli je ve slově "approach" jedno p nebo dvě.

,,A kterej učitel to je," ptá se spolužačka. ,,Takovej kretén. Titulů jak nasráno, ale úplně blbej."

............

Přijímací pohovor. ,,Vy nemáte vysokoškolské vzdělání? To je nám líto. Nashledanou."

Soustředěně ťukám do klávesnice. Příchozí mail. Irena, výborně!
Otvírám dokument z přílohy.

Tady jsem udělala podkapitolu? Asi už blbnu.
Ty grafy jsou nějaký... větší?
Já tady psala křestní jméno autora článku? Určitě ne, vždyť ani nevím jak se jmenuje!
A tohle je co za odstavec, ten jsem tam dala já? Možná Irena? Možná přišel sám?
Dokument byl naformátován do angličtiny. Přejete si jej přeložit? Ptá se Word.
Oukej... Já určitě nic neformátovala, ale překládat to taky nechci.
A co je tohle? Zírám na seznam referencí a snažím se vzpomenout, kdy jsem ho vytvořila. Rozkliknu komentář od Ireny. Přidala jsem reference.

,,Nikdo to nebere."
,,Třeba to ještě nerozbalili."
,,Ale co když to rozbalí?"
,,Nedá se nic dělat, my tam jedeme. A vy to zatím zkoušejte."

Zanechali ho mezi polovybalenými krabicemi a nábytkem. S povzdechem vytočil číslo a přiložil sluchátko k uchu. Nic. Ticho. Měl ho stále před očima. Zvesela zpívajícího u klavíru i ležícího na otomanu. Pobledlá, prázdná schránka, bez známky života. A přitom s ním ještě ráno mluvil... V hlavě mu zněl jeho hlas, pějící operu, zatímco se marně snažil dovolat. Nic. Taky prázdná schránka...

....................

,,Pane Knotek! My na vás úplně zapomněli."
,,Udělejte se mnou něco. Já ho pořád slyším!"

,,Tak si představ," volala už od dveří. ,,Potkala jsem v lékárně Jarku!" ,,No a?" Opáčila Adéla, aniž by zvedla zrak od mobilu. Na shledání její matky se sousedkou, které se odehrávalo téměř každý den, opravdu neviděla nic zajímavého. ,,No ptala jsem se jí, jak se má David. A hádej co!" Vstoupila do obýváku a vyčkávavě se zahleděla na dceru. Protočila oči a stejně vyčkávavě se podívala na matku. ,,Rozešel se s tou svojí slečnou!" ,,Ježiš mami! Kolikrát jsem ti říkala, ať mi přestaneš pořád někoho dohazovat!" Naštvaně odkráčela. Na mobilu jí pípla zpráva. Klárka.

,,Tak v 7? Těším se, lásko!"