Moje články

Peggy Tail, jako vždy prostě dokonalá ;) tak tady vybírám dva kousky, které mě dostaly asi nejvíc :)
Makovice oproti makovici
Nelituji
hidden_lemur a její Krásné starosti, nádherně napsáno...!
Pocit naplnění od Teresy, moc hezky vystihnutá atmosféra :)
Konec roku od tif.eret, po tomhle jsem měla slzy v očích
Aktuální bulvár z říše pohádek, něco pro zasmání od myday, pobavilo!
Změna za změnou od Zuzky mě donutila i k zamyšlení...
Ten nádherný pocit, který zažila Tora, znám moc dobře, nejen od pár venkovských koček u nás na chalupě, ale také od nedůvěřivých koní... Opravdu to stojí za to! :))
This Is What I Live For od Karin Schecter mě okouzlilo, angličtina dodává krásný rytmus :)
A na závěr si nemůžu odpustit ještě jedno od Peggy Tail- a nejen proto, že je věnováno přímo mně, ale hlavně proto, že mi mluví z duše! ;) Důvěra

Vybíhám z domu. Sakra, proč UŽ ZASE prší?
Autobus mi ujel před nosem. Co jsem komu udělala??
Vcházím do posluchárny. ,,Dobrý den. Omlouvám se."
,,Dobrý den. Proč jdete pozdě?" A co je ti do toho...?
,,Můžete mi prosím vysvětlit, proč za tenhle příklad nemám body? Vždyť mám výsledek..."
,,Máte, ale špatný. Správně to mělo být takto."
,,Hm. Aha."
Fronta do menzy končí až na schodech. Co se dá dělat, počkám si. Za ten řízek to stojí.
,,Promiňte... ten řízek...?" ,,Není, slečinko. Došel." PROČ???
Sedíme s kamarádem na lavičce.
Mlčíme.
,,Jsi unavená?"
Přikývnu.
Neptá se PROČ.
Prostě mě obejme.
A mlčíme.

Rozhlížím se v davu spolužáků. Eliška, Markéta... kde je Týna? Jo, tamhle, objímá se s Domčou. Věra mi něco říká. Už zase brečíme. Zazvoní. Pro nás naposledy... Chodbou se rozlehne nadšený řev, jásot a potlesk. Průvod deváťáků se dává do pohybu. Děti i učitelé stojí na schodišti a všichni zvoní klíčema...
Vycházíme před základku. U hlavního vchodu si s každým z nás potřese rukou paní ředitelka a přeje nám hodně štěstí do dalších let...
Stojím v Betlémské kapli, spolu se spoustou dalších maturantů. Proslov ředitelky následuje potlesk, pak se rozezní první tóny Gaudeamus igitur, studentské hymny...
A příště? Snad promoce...!

Uši našpicované dopředu. Nozdry rozšířené vzrušením. Bělostná srst se leskne v pozdně odpoledním slunci.
Netrpělivě přešlapuje, kolem ní se tlačí ostatní koně.
Startérka Soňa Froňková čeká, až se všichni správně seřadí.
,,Připravit...!"
Vteřina ticha.
START!
Vyrazila jako vystřelený šíp. Hlína odletuje od kopyt. První skok. Cválá v čele. Jezdec jí nijak nebrání. Navede ji k vnitřnímu hrazení a nechá běžet.
Taxis. Soustředění. Mohutný odraz.
Letí dál. Dvojnásobná vítězka. Držitelka historicky nejrychlejšího času.
Už není v čele. Propadá se dozadu. Bartoš cítí, že to není ono...
Ale ona chce tak moc běžet dál...!
Promiň, šeptl v duchu. Nejde to.
Zadržel ji.

Po maturitě jsem se hlásila na žurnalistiku. Neúspěšně. Protože i pár dalších přihlášek na ,,humanitní obory" selhalo, nastoupila jsem nakonec na Fakultu tropického zemědělství na ČZU v Praze. Netušila jsem, co to vlastně je, a rozhodně tam neplánovala zůstat... Zkusím znovu přijímačky, podruhé už to přece musí vyjít!
Noví spolužáci. Brzy nejlepší kamarádi. Vysokoškolský život.
Anatomie zvířat, Botanika, Geografie... Zajímavý předměty. Matika, chemie, genetika... Šílený předměty!
,,Bude se mi stýskat..." ,,Tak zůstaň tady!" ,,Ale to nejde. Já přece chci..." Vážně CHCI?
Výsledky přijímaček. Chybí mi pár bodů, jako loni.
Strach z poloviny předmětů, co mě čeká...
Ale zároveň slzy štěstí.

Šestiletá holčička tančila po kuchyni. Z rádia hrála kazeta Šmoulové. Maminka míchala polívku a pobaveně ji sledovala. Roční sestra ,,velké tanečnice" spala v postýlce.
Kazeta dohrála. ,,Ještě jednou..." upřela hnědé oči na mamku. ,,Ne, už to hrálo dvakrát! A pojď si dát polívku, je hotová."
Jednadvacetiletá holka zaklapla skripta a protáhla se. ,,Já už fakt nemůžu..." zavrčela a popadla mobil. ,,To mi povídej," utrousila její šestnáctiletá ségra od učebnice z matiky.
Z mobilu se ozvaly první tóny. ,,Tak teda Šmoulinka už vaří makarony..."
Mamka otevřela dveře. ,,Polívka je hotová..."
Obě bláznivě tančily po pokoji.
,,Achjo... Vám ty šmoulové fakt zůstanou!"

,,Nechápu, proč za ním lezeš." ,,No dovol? Ty to říkáš jako kdybych snad..." ,,No a ne snad?" ,,Ne! Jen jsem chtěla vidět ten svůj test, to je všechno!" ,,Stejně mu lezeš do zadku. Jako ty slepice ze třeťáku." ,,Hlavně, že tys udělala genetiku co? Jako zázrakem..." ,,Drtila jsem se na to!" ,,No jasně..."
Sedí na koleji, obě nad skriptama. Zády k sobě. Už se pohádaly hodněkrát, ale zrovna ve zkouškovým...
Po chvíli jedna tiše zanadává. ,,Ta 38. otázka je nějaká postižená... Nikde to tu neni."
,,V pátý kapitole. Strana 69," utrousí druhá.
Stále zády k sobě. Ale obě se pousmály.

Spokojené si prohlédla své dílo. Domácí pizzu nedělala už dlouho, ale že se jí povedla!
Ještě prostřít stůl.
Zapálit svíčku. Ne, ještě je brzo...
Sfouknout svíčku.
Převléct se.
Učesat se. Drdol? Nee... rozpustit. Ne. Drdol.
Pizza, nakrájená na osm dílů, leží na stole.
Uždibla kousek. Hmm, vážně se mi povedla...
O hodně později zarachotil klíč v zámku.
,,Promiň lásko... bylo to delší než jsme čekali. Uvnitř toho baráku bylo plno lidí..."
,,A zachránili jste všechny?" ,,Naštěstí jo." Štastně ji objal.
,,No teda, z pizzy nakonec moc nezbylo, koukám?"
,,Ale prosimtě, zbyla ti celá jedna osmina!" Zasmála se a políbila ho.

Z nebe se začaly tiše snášet drobné sněhové vločky.
Zavřela oči.
Vzpomínala...
Vzpomínala na den, kdy ho poprvé potkala.
Vzpomínala, jak se na ni usmál a ona nevěděla, kam s očima.
Vzpomínala na jejich první nesmělé rozhovory.
Na útulnou kavárnu a oheň v krbu, za okny poletující sníh.
Pousmála se.
Vzpomínala na den jejich svatby... Na jeho rozzářený, šibalský úsměv.
Vzpomínala na jejich první dovolenou, kde ji učil lyžovat. Na třpytivý sníh a jeho smích...
Vzpomínala na loňskou zimu. Na sněhovou vánici. Na ledovku a skřípění brzd.
Zachvěla se.
Vzpomínala...
Pak se sklonila a opřela o náhrobní kámen vánoční věnec.

,,Tak můžem jet lesem a tam se napojíme na tu polní cestu. Víš, jakou myslím?" Kamarádka jedoucí přede mnou se otočila v sedle. ,,No... asi nevím. Já jezdím vždycky přes louky... tady jsem zatím pokaždý odbočovala." Nedůvěřivě se podívám na cestu mizící mezi stromy a zastavím koně na okraji lesa. ,,Tak můžem dneska jet tudy. Já vím, kam to vede. Jezdívaly jsem tudy ještě se Zdeňkou..." Linda se usměje a pobídne klisnu. ,,Jak myslíš. V tom případě jeď první..." Zahučím a následuji ji.
------------
,,Nejely jsme tudy už náhodou? Lindo?" ,,Ne, podle mě ne... musíme doleva..."
,,Jsi si jistá?"
,,Noo... nevím..."

,,Tak, děti, pozdravujte maminku, já jí pak večer zavolám."
Babička se obrátila k zrcadlu, upravila si pečlivě bílé vlasy v drdolu a uvázala si kolem krku pestrobarevný šátek.
,,A nechceš na mamku počkat?" Osmiletá Natálka se protáhla kolem třináctiletého bratra Jakuba a upřela na babičku kukadla.
Babička se usmála. ,,Kdepak, já musím běžet. Spěchám do školy. Máme dnes angličtinu, to se těším."
Jakub protočil oči. ,,Jak se můžeš těšit do školy?"
,,Děti, když já byla jako vy..." Zavrtěla hlavou a povzdechla si. ,,Nebyla to jednoduchá doba. A já do školy ani chodit nemohla..."
Znovu se usmála.
,,Ano. Těším se. Moc."

Dojdeme rozlehlou loukou až do jejího nejvzdálenějšího kouta. ,,No konečně... tamhle jsou," ukážu a kamarádka si zastíní oči proti zapadajícímu sluníčku. ,,Aspoň, že jsou pohromadě." Přikývnu a zamíříme zvolna k nim.
Někteří už o nás ví. Zvedli hlavy od trávy. Další dva stojí jako sochy a sledují nás. Třetí zvědavě odfrkne a našpicuje uši naším směrem.
,,Tak já jdu zeshora." ,,Ok." Vydávám se sama podél ohradníku.
Roztočila jsem dlouhé vodítko a zapískala. ,,Tak pohyyyyb! Jdemee domůůů!"
Zaržaní. Odfrknutí. Poodběhl ode mě. Nacválal. Vykopli po sobě zadníma.
Stádo se pomalu dává do pohybu...
Dusot kopyt.
Prach. Těla. Zuby. Kopyta.
Dunění země.

Majda: ,,Já nemůžu najít hodinky... Pomůžeš mi je hledat?" ,,To víš, že jo. A do kufru ses dívala?" ,,Jo, tam nejsou." Po chvilce jsem ze dna kufru vylovila hodinky...
Nelinka: ,,Koukni, babička mi poslala pohled!" ,,No super..." ,,Ale já neumim číst. Přečteš mi ho?"
Děti: ,,Davídek brečí!"
,,Davídku, co se stalo?"
Děti: ,,Markéta ho švihla bičem! Ale omylem!"
,,Kdo vám dovolil hrát si s bičem?"
Eliška: ,,Tobě už je 20? Tak to už můžeš mít dítě?"
Lucinka: ,,Nene, nemůže!"
Eliška: ,,Proč ne? Mě mamka měla v devatenácti!"
Lucinka: ,,Aha... tak to asi může. A Terko? Máš už aspoň nějákýho manžela?"

Lucinka: ,,Můžu jet na Maxovi?" ,,To se musíte zeptat Renči. Ona je trenérka." Majda: ,,A budeš vodit mě? Já pojedu na Ferdovi!" Davídek: ,,Ne prosím, mě! Majdu si vodila včera!"
,,Tak pojďte, jdeme na oběd!" ,,A můžu se tě držet za ruku?" ,,A já?" ,,Já chci taky..."
Majda: ,,A Terkoo?" ,,Ano?" ,,Přečteš nám večer zase pohádku?" Natálka: ,,A mně taky?" Lída: ,,Jee a mně?"
Večer mi nebylo dobře, a tak zatímco všichni odešli na večeři, natáhla jsem si do trávy před výběhy deku a odpočívala.
,,Teri, děti ti z večeře něco donesly."
V mém stanu na mém spacáku ležel...
Banán.

,,Trošku s citem, ten plyn...nemusí nám to při rozjezdu tolik řvát," houkne můj spolujezdec trpělivě.
,,A hoďte tam dvojku a pořád rovně."
Jedeme ulicí. Ty rozkvetlý stromy jsou nádherný, pomyslím si.
,,Tady máte dvacítku." Hups... stane se no...
Uberu nohu z plynu a nevšímám si dodávky, která mě právě předjíždí.
,,Na první křižovatce doprava."
Odbočila jsem. ,,A tady doleva."
Trojuhelník. Přibržďuji. ,,Sešlapujte tu spojku najednou a nadoraz!" No joo...
,,Přes tyhle bílý čáry byste jezdit neměla jo?" Čáry? Kde...?
,,Jsme v jednosměrce, tak se řaďte vlevo!" Já jsem v jednosměrce...?
,,Vy jste si nevšimla tý přednosti zprava?" Upřímně? Ne.

,,Nechceš mazanec?"
Ukazuje babička na dózu na kuchyňské lince, vedle beránka a mísy nazdobených perníčků.
,,Možná pozdějc... já už měla mámin mazanec, k snídani... A stejně ještě musím něco dodělat," usměju se a mizím v pokoji, kde tiše praská oheň v kamnech.
Později nakoukne babička do pokoje. ,,Tak co, nedáš si ten mazanec? Než ho děda všechen sní," směje se. ,,Za chvilku jo? Až to dodělám..."
,,A co kreslíš?"
,,Obrázek pro kamarádku. Měla narozeniny."
Nakloní se mi přes rameno. ,,To je krásný!"
,,Fakt? Mně to přijde spíš jako taková mazanice..."
,,Vůbec ne! Je to moc hezký."
,,Tak děkuju," usměju se.

Odborníci, studenti a dobrovolníci nejen vedou záchranný program a plemenou knihu populace přímo v Senegalu, ale také se zabývají vzděláváním místních obyvatel a oslovováním široké veřejnosti v ČR.
A tak jsem se, coby dobrovolník, už několikrát ocitla v některé z českých zoo, kde jsme měli stánek, prodávali propagační a dárkové předměty, malovali dětem na obličej... Veškerý zisk z prodeje je samozřejmě určen na záchranu antilop.
A protože se často zaměstnanci zoo s lidmi z Derbianu velice dobře znají, měla jsem jedinečnou možnost třeba poprvé v životě krmit žirafy, pochovat si kombu ušatou...
Největším zážitkem zatím ale zůstává setkání s nosorožcem.

,,Co když začne pršet?" ,,Tak je přiveďte, aspoň je zatim vyčistíte, pak uvidíme..." Popadly jsme s holkama ohlávky a vyrazily do výběhu pro koně.
,,Hele, kdyby se náhodou Napoleon bál těch šatů, můžu si půjčit Diega?" ,,Jo, jasně."
Během následujícího focení na louce se ukázalo, že Napoleon se vlajících šatů nebojí, ovšem Diego se bál rozkvetlého keře, před nímž měl pózovat.
Bělouš Cukr a vraník Woody odmítali stát vedle sebe.
Amálka naopak odmítla odejít z pastviny bez Jessiny, takže se nakonec šly fotit obě.
Ferda rozkousal pomlázku, kterou měl na fotce držet v hubě.
Pršet nezačalo, ale foukal šílený vítr...

,,A napijem se!" Budoucí tchán vesele popleskal budoucího zeťe po rameni. Mladík se nezdráhal a obrátil do sebe panáka. ,,Naše Jituš jednou zdědí tenhle barák!" Udeřil tchán radostně pěstí do masivního dřevěného stolu. ,,A tohle všechno bude vaše," mrkl na chlapce a ten se potěšeně usmál. ,,A to auto bude taky její! Však ho využije, když teď bude pracovat v tý Praze..." Mladík, očividně spokojen, pozvedl k přípitku další štamprle.
Stáli tiše, obklopeni nočním chladem a tmou, pod otevřeným oknem.
,,Skáčou kolem ségry jak..." Protočila oči.
,,Já tě mám stejně rád. I bez baráku a auta," zašeptal a políbil ji.

V jedné ruce hrnek čaje, v druhé kus bábovky, zbytek bábovky nacpaný v puse, ve třetí ruce mobil. Ne, nemá třetí ruku, ale přesto drží mobil. Tři nepřečtené maily...
Využijte jedinečné nabídky, odleťte studovat do Californie!
Ahoj, nahraj prosím během dneška do editoru fotky, abychom ten článek mohli vydat!
Oznámení ze školní knihovny: Opakovaná výzva k vrácení těchto titulů: Základy fyziologie hospodářských zvířat, Matematika pro 1. ročník- Derivace a Integrace.
Dvanáct zpráv ze tří chatů... Cože? Proč? V pondělí? To jsem v práci... Ne nestihnu... Na poštu jdu dneska... Komu to píšu??
Mrkla na hodinky. Sakra!
Polkla čaj a vystřelila.

,,Prostě se na ně musíš pověsit. Nespouštět je z očí, ani v noci."
,,Cože? To mám jako hlídkovat celou noc někde před hotelem?" Otráveně protočil oči.
Šéf se k němu naklonil blíž a ztlumil hlas. ,,Vzpamatuj se! Víš, jaká to bude pecka? Stačí jedna fotka, aspoň jedna! Dáme to hned na titulku, bude to nejčtenější článek! Ale ta fotka je základ, bez tý se nehnem!"
,,No jo... chápu." Zvedl se a nasadil mlsný úsměv lovce. ,,Jdu na to." Vzal ze stolu svůj fotoaparát a vyšel z kanceláře.
Noc. Auto. Skřípění brzd. Tunel. Rána. Řinkot skla.
Nehoda se princezně stala osudnou...

Zvoní budík.
Neochotně se hrabu z postele. Musím??
Dojít do koupelny.
Umýt se, učesat se. Obléct se.
Nasnídat se.
Vyvenčit psa.
Vyrazit z domu na autobus. Jdu pozdě... poslední lidi nastupují...
Přimět se a trochu popoběhnout.
Sedět ve škole. Snažit se soustředit. Matika... proč se sakra tímhle musím zabývat?
Menza. Fronta. Achjo, bolí mě nohy. Musím tu stát? Pokud chci oběd- a mám hlad, takže chci- tak musím.
Odpoledne. Protokol z laborek. Úkol na španělštinu. Bože, mě se tak nechce... ale musím.
Napojená na přístroje.
Živá?
Mrtvá?
Probere se někdy?
Možná.
Pokud ne... Nebude aspoň už nikdy muset zamačkávat budík.