Moje články

V létě se někdy zatoulali do místnosti. Třepotali se pak na okně, zoufale pleskali pestrobarevnými křídly o sklo. ,,Mami! Pojď ho zachránit!" Holčička běží na zahradu, aby přivedla pomoc. ,,Tak ho chyť sama, vždyť to nic není," ukazuje jí maminka a opatrně sevře motýla v dlaních. ,,Jen ho nesmíš zmáčknout, abys mu nepolámala křídla. Má je křehký. Pak už by nemohl lítat."

Otevírá dlaně a motýl letí k nebi.

......................

Kůň kluše dokola, leskne se potem. Jezdec svírá otěže, klouby zbělalé.
Dívka za ohradou nevydrží. ,,Musíš mu trošku povolit! Jemnější ruka!" ,,Vždyť mám povoleno!" ,,Nemáš." ,,Jak, povolit?"

,,Držel jsi někdy motýla?"

,,Parkoviště v okolí Kvildy a Modravy dnes praskala ve švech. Lidé vyrazili za hezkým počasím..." Mamka otráveně vypne televizi. ,,To je strašný, jak v mraveništi." ,,My jsme tu přece taky," popíchla jsem ji. ,,To je přece něco jiného."

Měla pravdu. Jezdíme na Šumavu 15 let. Stále do stejné vesnice. V zimě i v létě. Známe všechny místní, starostu, vlekaře, šéfa lyžařský školy... Všechny.

Večer sedíme s naším známým v hospodě. Plánujeme zítřek. ,,Vyrazíme na Boubín," prohlásí. ,,Tam jsem byla milionkrát," opáčím. ,,A víte, jaký tam budou průvody? Úplnej Václavák..."

,,Ale já vás vezmu starou cestou. O tý už nikdo neví."

Kráčím výběhem, zmrzlá zem pokrytá jinovatkou křupe pod nohama. Ranní slunce mě oslňuje. Koně stojí kolem balíku sena, poklidně chroupou. Zimní kožíšky se třpytí v paprscích, od nozder jim stoupá pára.

Někteří zastříhají ušima, jiní se nenechají mým příchodem rušit.
Sheila pootočí hlavu tak, aby mě viděla. Na pravé oko je slepá.
Thorin si mě nevšímá, ale nechá se pohladit po krku. Na to, že je k cizím lidem nedůvěřivý až agresivní, docela pokrok.
Jasná se cpe senem. Už není tak pohublá jako dřív.
Charlie se tváří, že spí. Nevěřím mu. Na to, kolik mu je, má energie na rozdávání.

Až budeš velká. Až vyrosteš. Až budeš starší. Na to jsi ještě moc malá.
Slýchávali jsme to asi všichni. A myslím, že všichni tyhle věty "milovali" stejně. Chtěli jsme vyrůst, chtěli jsme být dospělí. Rychle a hned. Záviděla jsem starším holkám. Že umí jezdit na koni. Že mají řidičák. Nebo kluka. Chtěla jsem být velká.

Proč teď, když musím řešit diplomku, státnice a hledání práce na plný úvazek, nikdo nepřijde a neřekne "To neřeš. Na to jsi ještě malá"? Proč nemůžu být zase malá?

Holčička si hladí koně a obdivně vzhíží ke mně v sedle.
"Ty se máš," povzdechne si.

Jindy tu bývá krásné, uklidňující ticho. Ne však dnes. Místo zpěvu ptáků se lesem rozléhá vrčení strojů. Zvuk motorové pily. Praskání dřeva. Hlasy mužů, kteří se snaží překřičet rachot bagru. Obří kovová kusadla se sápou po popadaných kmenech stromů, které neustály včerejší vichřici. Jeden po druhém přistávají na korbě náklaďáku. O kus dál si traktor razí cestu polámanými větvemi. Je potřeba les vyčistit. Odtahat popadané stromy. Nařezat je. Naskládat do pyramid podél cesty.

V prudkém svahu, padajícím kolmo k cestě, stojí kůň.
V postroji, za sebou několikametrovou kládu.

Bez hnutí čeká na povel svého pána.

Jediná chyba může oba zabít.

,,Snědla jsem celou svačinu, nic ze mě nezbylo."
,,Můžu si přinést chobotnici?"
,,Já zapomnéla flétnu doma. Ale hele, mám kouzelnou vílu!"
,,Spinkala jsem vedle Ferdy, ale hrozně mě kousal. Tak teď spinkám tamhle s Maxem. Ten mě zatim nekouše."
,,Mě dneska vyzvedne děda! A chcete vědět proč?"
,,Včera jsem měla kašel. Ale nebojte, už ho nemám."
,,Kde mám bačkůrky? Tyhle nejsou moje!"
,,Nakreslila jsem vám obrázek."
,,Neběhejte po těch schodech!" ,,Pani učitelko, nebojte, já budu běhat pomalu!"
,,Já jsem Maruška, po Ježíšku mi bude 6 a už mi konečně vypadl tenhle zub. Koukej!"
,,Pani učitelko, tebe já ale vůbec neznam."

,,Zarezervoval jsem stůl v tý luxusní restauraci. A pak pojedeme ke mně."
Zapochybovala jen na chvilku. Vždyť co by se mohlo pokazit? Pavel je na služebce. Do týhle restaurace ji stejně v životě nevzal, takže tu ani nemůže potkat nějaké jejich společné známé.

Vlastně se s manželem tak odcizili, že si už ani nepamatovala, kdy spolu naposledy někde byli. Jediné, co ho zajímalo, byla práce. A jestli je večer doma večeře. Pff.

Vstoupili a čekali na usazení. Za nimi vešel další pár.

,,Andreo...!"
,,Pavle?"
,,Co tu děláš? A tohle je kdo?"
,,A kdo je ona?"

,,Dobrý večer! Stůl pro čtyři?"

Doprava je pohodlná, až na poslední úsek v hotelu. Těch pater a schodů! Výtah žádnej! Starej barák. Ale stojí to za to. Výhled na celé město jako na dlani. Pokud teda zrovna střešní okna nezapadají sněhem, pak není vidět vůbec nic.

Zdejší kuchyně je super. Někdy to jistí pizza z nedalekého podniku. Ale někdy se podává místní vyhlášený dezert - luxusní bábovka...

Gauč je nejpodstatnější část hotelu, tam se odehrává většina každé mé "dovolené". Kulturní program zajištěn televizí v rohu a lahev vína samozřejmě nesmí chybět...

Postel s nebesy tam není, ale nevadí. Hlavně, že je tam ON.

Příště přijedu zas.

Otevřela jsem dveře s nápisem "Karanténa" a tiše vstoupila. Z asi třiceti klecí umístěných v několika patrech nad sebou po obvodu místnosti se ozývalo funění. Ještě chrněj. Začala jsem v navyklém pořadí čistit mističky, měnit vodu, doplňovat granule. Byla jsem asi u třetí klece, když se za mnou ozval dupot. Ježek seděl před svou boudičkou. ,,No moc nekoukej, počkáš." Za chvíli začal stěhovat prázdnou misku sem tam. Ty mě nevidíš nebo co? Naval granulky! Nevzdával to. Přestože úrazem přišel o ucho i oko, nakláněl hlavičku na stranu a "sledoval" mě. Nevydržela jsem. Za chvíli už se místností rozléhalo spokojené chroupání.

Vždycky všechno tak uctivě ztichlo, když vstoupila do stáje. Hihňající se děti i koně v boxech přežvykující seno.

Kráčela chodbou s milým, shovívavým úsměvem ve vrásčité tváři.

Se stejně skromným úsměvem tenkrát přebírala pohár, když se potřetí v řadě stala mistryní světa. To už je dávno...

Kráčela elegantně, i přes nepatrné kulhání. Holt mnohačetná zranění a operace nohy se podepsala...

Klisna vytáhla hlavu nad dvířka boxu. Poznala její kroky jako vždycky. Byla téměř slepá, na jednom oku zákal. Vzhledem k úctyhodnému věku ani není divu.

Kráčely spolu chodbou ven. Kopyta klapala na dlažbě.
Šly se projít.

A prostě být.

Spolu.

Stromové veverky mají velmi omezenou dobu vhodnou pro početí nových potomků; estrus u samičky trvá sotva jeden den. Toho je samozřejmě potřeba maximálně využít. Samice pachově a vokalizací láká samečky. Ti většinou obsadí větve kolem jejího doupěte a jsou připraveni. Napřed k souboji mezi sebou, samozřejmě. Pářit se může jen ten nejlepší. Poté, co si jeden toto právo vybojuje, dojde k páření, které je ukončeno "kopulační zátkou". Ta má zajistit, že se nikdo další se samicí nespáří a narodí se "jeho" potomci. Naopak samice chce mít jistotu, že zabřezne, je ochotna se během dne pářit víckrát. Kopulační zátku klidně sežere.

Moje kamarádka v 65 letech jezdí na koni. Je fakt dobrá. Párkrát už ze svého poníka spadla, ale nevzdává se.

Jednou na vyjížďce se nám koně něčeho lekli. Splašili se. Byl to mžik. Viděla jsem, jak letí vzduchem...

Leží v trávě obličejem k zemi. Nehýbe se.

"Lenko! Dobrý?!" Nic.

Seskočila jsem. Můj kůň se vzpouzí, couvá, člověk natažený na zemi ho děsí.
Ujely mi nervy, pouštím ho a běžím k ní.

Sedí, už mluví. Špatně se jí dýchá.

"Jdu pro koně," zvednu se. V ten moment se přestanou popásat a vyrazí cvalem k lesu...

Vystartovala jsem za nimi.

KŘUP! Kotník.

Vždycky jsem byla ta nejhubenější. Na základce, na střední, na vejšce, u koní... Přestože žeru jako slon, miluju jídlo. Co nadělám. Na věty typu: "Najez se! Jíš vůbec něco? Ty jsi anorektička? Ty držíš nějaký drastický diety? Ježiš, tobě lezou žebra!" jsem si dávno zvykla.

Nikdy jsem neměla facebook. Na střední jsem byla jediná z celý třídy. Nikdo to nechápal.

Od malička mám ofinu. Taky jsem většinou jediná. Neznám moc lidí s ofinou.

Většina mých kamarádů chodí na party, kouří, opíjí se. Já nebyla nikdy opilá.

Jsem prostě jiná. Vymykám se. Vyčuhuju.
Všichni vypadají stejně, chovají se stejně.

Já NE.

Večerní slunce probleskuje mezi stromy.
Vzduch po dešti je svěží, voňavý, tisíce kapiček vody se třpytí na stéblech trávy.
Slunce nás oslňuje.
Zlatá hodinka.

Našlapuješ rozvážně, tiše. Jen občas pod tvými kopyty zapraská větvička.

Neseš mě domů. Tak jako už tolikrát. Trpělivě kráčíš kupředu a vezeš mě, někdy za sedlo pověsim svoji bundu, mikinu, někdy píšu na mobilu, někdy usínám a nevnímám.

Otěže zahozený na krku. Tvoje černá srst, mokrá po dešti, se oslnivě leskne.

Stejně opatrně svezeš mojí maminku, moje kamarádky, děti z vesnice. Kohokoliv.
Za to si tě moc vážím.

Smráká se rychle.
Poslední paprsky.

Tvoje tiché odfrknutí.

,,Jsou vzadu ještě nějaký dorty?" Ptá se kolega za barem, zatímco šlehá mlíko na latte. ,,Akorát Red Velvet a dva korpusy na cheesecaky. Pety ale peče."

O chvíli později už Pety dává do vitríny nazdobený malinový cheesecake. ,,Hele, tady máte malinu, vzadu je ještě Berlín, ten nech tak hodinku ztuhnout, pak si ho můžeš vzít. Teď dodělám Mecháč, nazdobím arašíd a ještě tam bude bílá čokoláda. Zkuste všechno prodat," zažertuje. ,,Rozkaz, šéfová!" Zasměju se.

Večer přijde do cukrárny. Zůstane zírat na prázdnou vitrínu.
,,Kde jsou dorty?"
,,Říkala jsi přece, všechno prodat."
Zasměje se. ,,Tak já jdu péct na zítřek no..."

Svítá. Rebeka se dívá z okna auta, občas se ohlídne na hengr. "Udělej si něco s těma vlasama," poznamená maminka. "Prestižní závody a takový hnízdo..." mávne rukou. Účes dcery se jí nelíbí, zatímco Rebeka je ráda za cokoliv nevšedního. Jinak vždycky všechno dostává nejnovější... A nejdražší.

Maja se pohupuje na neosedlaném hřbetě. Miluje tyhle ranní toulky. Vítr jí pročesává vlasy. Jak že to říkala kámoška, co ji stříhala? Mullet? To je fuk. Hlavně že ji ostříhala. Živí koně, nemá prachy na kadeřníky...

Rebeka si všimla dívky na koni. Uháněla loukou a vlasy jí divoce vlály kolem hlavy.

Záviděla.
Strašně moc.

Bylo to pár týdnů před vypuknutím toho celosvětového šílenství, kdy se definitivně rozhodla, že už ho nikdy nechce vidět. Nakonec, vyjádřil se jasně, tak proč se v tom furt plácat. Od března pak měla, jako všichni, úplně jiný starosti...

Uplynulo léto. Začala škola. Normálně by se teď nejspíš potkali. Ale stále je všechno online. Nebavilo jí jen sedět doma u počítače...

Nejhorší bylo, že na něj myslela. Víc a víc.

"Ahoj. Jak se máš?"
Nevydržela.

Pořád sedíme u počítače a asi ještě dlouho budem. Ale...

"V 7 jako vždycky?"
"Ok, koupím víno."
"Vyzvednu tě autem."

...už mi to tolik nevadí.

Začneme trochu vážněji, Mezi životem a prázdnem od úžasné Peggy Tail a jedno něžné a jemné Nejlepší přítel

Myšlenka na léto od Envy má úžasnou, nostalgickou atmosféru. Ne že bych zrovna tohle zažila, ale nějak mi to asi připomíná dětství. A pak tady chci mít Pro mé milé v době krizové protože je krásně nadějeplné a taky částečně pro mě :)

Ten kůň je nejlepší od skvělé LeVirgo kterou jsem do toho letos uvrtala a jsem na ní hrdá, jak se s tím popasovala :) a rovnou házím ještě jedno, u kterého se nemůžu přestat smát Úsměv vola a oči jako kůň

Nasmála jsem se i u Nespokojený zákazník od Rorico

Kopřivám navzdory od Carmen pohladilo po duši a vykouzlilo úsměv na tváři

Zrovna tak Nevinné dětské čarování od Faoba i když při něm už lehce mrazí, protože drabble se nevinně jen tváří

A u čeho mrazí zcela jistě, je horor Kamarádi od Karin Schecter

A na závěr Poslední kobyla do stáje působící nevím proč tak nějak nostalgicky. Škoda, že jsem neobjevila dřív drabbly od Linkový stykač ale aspoň několik posledních kousků jsem přečetla a příští rok si je už určitě nenechám ujít :)

Nakoukla jsem do otevřených dveří kavárny, které momentálně slouží jako výdejní okénko. ,,Čaaau!" Kolega se rozzářil. ,,Dáš si kafe?" ,,Jasně!" ,,A chceš si ho udělat sama?" Nejkrásnější věta dnešního dne. Vzápětí jsem za kávovarem.

Sedím na stole, houpu nohama, usrkávám cappuccino a nemůžu být šťastnější. Kecáme, co je nového. ,,Hele já si odskočim, když tu jsi, jo?" Kolega zmizí v útrobách kavárny.

,,Dobrý den, já mám u vás objednaný dort. Na jméno Hrušková."
,,Dobrý den, prodáváte i zrnkový kafe? A namelete mi ho prosím?"
,,Poprosím vás jedno latte, děkuji!"
,,Zabalíte mi dva kousky toho cheescaku?"

Jsem opět ve svém živlu.

Rázovaly jsme uličkou mezi ohradníky k pastvině. ,,Zaženeme je už domů, i když asi je na ně ještě brzo." ,,V kolik tak choděj?" ,,Tak za hodinku. To už tady čekaj u vrat." Přišly jsme k, na první pohled prázdné, louce. Lucka otevřela bránu, hlasitě zapískala a zatleskala. Ozvěna se nesla do údolí. ,,Pojďte domuuuuu!"

Oblak prachu. Dusot kopyt. Stádo.

Stojíme každá z jedné strany, koně běží mezi námi. Lucka si mumlá jména.
,,Kde je Ajša? Ty vole, že vona porodila?!"
Náhle se za lesíkem vynořila valící se kulička. Zařehtala a popoběhla.
,,Tys mi dala! Tys chrněla viď? No, jen pojď!"

,,Co děláš v sobotu?" Zeptal se šéf.
,,Záleží, proč se ptáš," zasmála jsem se.
,,Co bys řekla na trhy, náměstí Míru, kafíčko před svatou Ludmilou... Bude tam nějaká dobročinná akce. Pódium, živá hudba... Byla bys tam s Lůcou. Já vás tam se vším odvezu dodávkou, zapojím kávovar a tak."

----------

Stan byl postaven, pult smontován, přepravky vynošeny z auta. Kávovar na místě, barel s vodou připojen, mlýnek zatím vypnutý. Nešel proud. Stánkaři pobíhali mezi sebou. ,,Už vám to jde? Nám taky ne." Organizátor s kabelem přes rameno taky pobíhal. ,,Už vám to jde?"

,,Dobrý den, capucino prosím."
,,Dobrý den. Nejde proud."

Kamarádka prskala rozčílením. ,,Jak si může něco takovýho dovolit?!" Neříkala jsem nic. Šprtání na zkoušku, už několik měsíců a pořád neúspěšně, člověka přece jen trochu vyčerpá. A dnes padla poslední kapka. Poslední pokus. ,,Hele ser na to. Tak prostě nebudu mít titul no..." ,,Nevzdávej to! Vždyť tě vyhodila jasně neprávem!" ,,Já vím. Ale co mám dělat? Rozčilovat se, jít ji seřvat?" ,,Jsi moc hodná. Na takovou svini nesmíš vůbec brát ohledy!" ,,Ale tak, třeba to opravdu neumím..." Švihla po mně pohledem. ,,To nemyslíš vážně že?" Naklonila se ke mně. ,,Buď taky jednou sobec. Jdi a vem si, co ti patří!"

,,...Bezhlavý rytíř se od té doby zjevuje vždy s půlnocí a na svém koni se prohání po okolních lesích..." Položila fixu. ,,Co myslíš?" ,,Jo, podle mě to na úvod stačí." ,,Oukej," kývla a cvakla zapalovačem. Okraje papíru zčernaly a rázem tak vznikl ohořelý pergamen. Já vkládala svíčky do zavařovacích sklenic a skládala je do košíku. ,,Doufám, že nám ta trasa nebude zhasínat jako loni." ,,A tos ještě neslyšela ty hororový zvuky, co jsem stáhla! Se ty děcka poserou." ,,No, těm pubertálním by to prospělo!"

Tma. Ticho. Sedím nehnutě v křoví. Čekám.
Silueta. Nejisté, tápavé kroky.
,,Je tam někdo?" Ustrašený hlásek.

Kolečka invalidního vozíku skřípěla. Ten zvuk se nesl prázdnou nemocniční chodbou.
Nevadil jí. Vlastně už si na něj zvykla.
Už skoro týden jezdila na rehabilitace sama. Bylo to sice jen jedno patro výtahem, ale ještě před měsícem by to nezvládla. Učila se tady radovat z každého pokroku.

,,Mám z vás radost," usmál se fyzioterapeut, když se usadila zpět na vozík, vyčerpaná z těch pár kroků. ,,Vaše tělo sice prošlo takovou rozsáhlou rekonstrukcí, ale krásně se regeneruje. Nebojte. Umíme tady zázraky."
,,Škoda, že neumíte taky vymazat paměť," pousmála se.

Stále to měla před očima. Motorka, vyděšený kůň, úprk, pád na silnici...

Světla ozářila podium. Byla na to dávno zvyklá. Šum. Vteřina ticha. Jakmile slyšela hudbu, její tělo začalo zcela automaticky tančit. Nepřemýšlela o tom. Nepřemýšlela o těch mlsných pohledech, které se na ni upíraly. O prasatech slintajících pod podiem. Tančila tak, jako skoro každý večer. Kousky oblečení lítaly vzduchem. Prasata pod podiem napřahují pazoury, snažíc se ukořistit na památku jeden z nich. Po chvíli již není co chytat. Prasata řvou nadšením. Tančí dál, automatické pohyby. Nevnímá. Myšlenkami je dnes úplně jinde.

Bylo jí tenkrát 19 a milovala ho. Byl to první a poslední chlap, ke kterému se odvážila něco doopravdy cítit...

Nakoukla jsem do otevřených dveří kavárny, které momentálně slouží jako výdejní okénko. ,,Čaaau!" Kolega se rozzářil. ,,Dáš si kafe?" ,,Jasně!" ,,A chceš si ho udělat sama?" Nejkrásnější věta dnešního dne. Vzápětí jsem za kávovarem.

Sedím na stole, houpu nohama, usrkávám cappuccino a nemůžu být šťastnější. Kecáme, co je nového. ,,Hele já si odskočim, když tu jsi, jo?" Kolega zmizí v útrobách kavárny.

,,Dobrý den, já mám u vás objednaný dort. Na jméno Hrušková."
,,Dobrý den, prodáváte i zrnkový kafe? A namelete mi ho prosím?"
,,Poprosím vás jedno latte, děkuji!"
,,Zabalíte mi dva kousky toho cheescaku?"

Jsem opět ve svém živlu.

,,Jsi si jistá, že tam nikdo není?"
,,Jasně. Neboj. Šla jsem tudy včera a nic."

Dvě kočky se protáhly pod vraty a plížily se ztemnělou zahradou. Jedna podél chalupy, druhá mezi kmeny holých jabloní. Našlapovaly tiše, vrstva sněhu pod jejich tlapkami ani nekřupala.

,,Tyjo. Fakt tu nikdo není. A přitom tu býval takovej malej vzteklej pes... Pamatuješ?"
,,Pamatuju. Kdo ví, kde je mu konec. Třeba už je dávno zakopanej pod sněhem."

---------------

Ve vzduchu voní jaro. Ptáci v korunách jabloní hlasitě zpívají. Náhle vzduch prořízne ostrý štěkot a dusot několika párů nohou.

,,Tak ten zakopanej pes asi vstal z mrtvejch, vole!"

Měsíc seděla doma. Jako králík v kleci. Věděla, že nemůže být nemocná, i kdyby chtěla, protože nikam nechodí. Dokonce ani na ten blbej nákup. Jen se psem okolo baráku. Jednoho dne přišel táta s návrhem. ,,V sobotu bych asi jel na otočku na chalupu. Posekat trávník, pustit už vodu, vyčistit kamna... Chceš jet taky?" Souhlasila okamžitě. Venkov! Příroda! Svoboda!

Večer na instagram přidala pár fotek. Dlouho se necítila tak uvolněná. Bez stresu.

Na fotky ji zareagovala kamarádka. Znala ji od vidění, fajn ženská...

,,Děláš si srandu??? Je karanténa, zákaz cestovat! Tohle je na udání! Promořený Pražák nás tu bude ohrožovat?!?"

,,Doufám, že už to konečně klapne."
,,Neboj. Tentokrát už určitě."
,,No, nevím. To je už třetí, kterýho jí dohazujem, za posledních pár let. A taky už má svůj věk... Neměla by být tak vybíravá, dáma."
,,S tímhle už to určitě vyjde."
,,Zajdeme se podívat, jak to vypadá?"
,,Můžem. Ale neměli bychom je moc často rušit."
,,Já vím. Jen nakoukneme přes sklo."

Ošetřovatelé se vypravili k výběhu goril nížinných.
Samice Kira seděla na zemi opřená o strom a přísným pohledem si měřila samce, který postával opodál. Pak se posadil do trávy kousek od ní. Vypadalo to, že si ,,voněli". Tak doufejme.

Je jí zima. Ráno se pohádala se sestrou. Pak se pohádaly její kamarádky. Pak se s ní začala hádat spolužačka a ona se trpělivě snažila, se s ní nehádat. Na monitoru počítače celý den svítí rozpracovaný projekt. Spolužačka je vytrvalá, má plno nápadů. ,,Jako ale nerada bych to dělala celý sama," upozorní ji závěrem. Je unavená a je jí to úplně u prdele. Ujistí ji, že to samozřejmě ne, že se na tom bude podílet, když to je skupinová práce.

Před půlnocí ve sluchátkách Eminema a z projektu ani čárku navíc.

,,Ta mě asi zabije," pomyslí si.
A zvýší hlasitost.

Nosíme roušky,
někdo bílé, někdo s proužky.
Roušky nosíme,
trošku se dusíme,
na ústech roušky,
pod očima kroužky.

Unavení, bez energie,
jak se v karanténě žije?
Mnoho lidí roušky šije.
Někdo bílé, někdo s proužky,
všichni mají krásné roušky.

A za chvíli bez dechu
hltáme kyslík plnými doušky,
když na chvíli ve spěchu
troufneme si sundat roušky.

I když jsou krásné, s barevnými proužky.

Nemáme vzduchu dost,
šijeme pro radost.
Šijeme z nudy, roušky s proužky
a hltáme plnými doušky
v těch vzácných chvílích
bez roušky.

Látkové proužky, pruhované roušky,
jsou všude a pod očima kroužky

Nedýcháme.
Vidíme jen proužky.

Zvoní telefon. Volá šéf. ,,Kolik tam máme teď lidí?" Vylezu zpoza baru a jdu se podívat nenápadně do zadní místnosti. ,,Asi dvanáct... Obsazeno pět stolků. Řekli už něco v tý televizi?" ,,Zatím ne. Přemýšlím, že dnes zavřeme dřív. V kolik je poslední rezervace?" ,,V 18 hodin, tři lidi." ,,Uvidím, jak dopadne ta tiskovka. Za chvíli přijdu dolů a dohodneme se, jak to uděláme o víkendu."

,,Zítřejší směnu si radši vezmu osobně. Bary a restaurace mají zavřít v osm večer, jako kavárna do toho spadáme taky."

,,Musíme zavřít úplně. Do odvolání."

Dorty na objednávku, káva sebou, hlásá cedule před výdejním okénkem.

,,Půjčíš mi prosím helmu? Jsem svojí zapomněla..."
,,Jasně," kývnul Martin, zatímco jsem dotahovala sedlo. Diego se tvářil znuděně a nevypadal, že by se mu chtělo cokoliv dělat. Bylo mi naprosto jasné, že tohle zvíře můžu odjezdit i bez helmy, třeba v plavkách a se zavázanýma očima. Ale tak, jistota je jistota...

Helma mi samozřejmě byla velká. Po několika minutách upravování řemínků jsem se smířila s tím, že lepší už to nebude, a nasedla jsem. Helma se mi hned svezla do očí. Když jsem o chvíli později začala klusat, skakala mi na hlavě sem tam.

Na cval jsem ji už sundala.

Celá chata byla jen jejich. Naštěstí stála trochu stranou, až na konci chatové osady, takže nehrozilo, že se rodiče Moniky dozví od sousedů, co se tu dělo, až se vrátí z francouzské riviéry.

Známá melodie ,,Žijeme len raz, právě tu a právě teraz" otřásala okenními tabulkami. Pivo i panáky tekly proudem. Osm teenagerů, někteří s cigaretou, se zmítalo v rytmu muziky.

S blížícím se svítáním jejich řady prořídly. Konkrétně dvě dvojice se vytratily do pokojů v podkroví.

,,Slyšíš to?" Zašeptala Monika Honzovi, který ji líbal na krk. ,,Vedle je Simča s Radkem?"

~~~~~~~~~~~~~~

,,Radku, slyšíš to? To je Monča s Honzou...?"

Nikdo nepíše zprávy tak rychle jako já, když jsem naštvaná. Zuřivě ťukám do mobilu. Zobrazeno pod mými zprávami napovídá, že kamarádka čte a trpělivě poslouchá.
,,Takže on tam fakt odjel s ní. S tou čúzou zrzavou."
,,Tak jestli je to doktorandka a pracuje s ním na tom výzkumu..."
,,Pff ať si tam spolu pracují na čem chtěj. Mně je to fuk."
,,Ale není. Pěkně žárlíš."
,,Nežárlím. Je mi ukradenej."
,,Neřekla bych. Jakmile jsou v tom city, člověka tohle děsně žere."
,,Ale v tomhle nejsou city. Je to jenom o tom jednom."
,,Jo, jsi si tím tak jistá?"

Nejsem. Žárlím. Strašně.

Náš pes sedí na chodbě a vyčkávavě na mě hledí. Pohledem naznačujícím, že jestli se rychle nezvednu, stane se velky neštěstí. Vstanu z gauče a oblíknu si mikinu. ,,No joo, neboj, jdeme," ujišťuju psa, zatímco se obouvám. Už sahám na kliku, když se zarazím. ,,Sakra... Mami?! Podáš mi prosím roušku, mam ji v pokoji na stole!"
Po chvíli z pokoje: ,,Ale na stole ji nemáš!" ,,Aha, tak je asi v kabelce... Tak mi podej tu bílou!" ,,Ta je teď přece v pračce."
,,Tak mi podej třeba fusekli, já si ji natáhnu na ksicht, ale dělej, nebo se ten pes posere!"

Lidé, kteří mě neznají: Vy asi pracujete v nějakém obchodě se zdravou výživou, že? Jak to děláte, že jste takhle štíhlá? Určitě držíte nějaké diety. Jíte vůbec maso, dáte si občas i něco nezdravého? Nebo chroupete jen mrkve?

Doktoři: Takhle hubená jste byla vždycky? Neměla jste nebo nemáte náhodou nějakou poruchu příjmu potravy? Takže se stravujete normálně, pravidelně? Nepřeháníte to s nějakými dietami?

Můj každodenní život: Bábovka, koláče, kafe, ovoce, čokoláda, džus, kuře, kari, rýže, řízky, hranolky, knedlíky, pizza, zelenina, čokoláda, palačinky, kafe, dortík, ovoce, pečivo, šunka, sýry, víno...

Pracovala jsem ve fast foodu, v KFC. Teď pracuju v cukrárně.

,,Takže na tom trváš?"
,,Samozřejmě. A opakuji, nic ti do toho není. Tohle jsou moje pravomoce."
,,Jak myslíš. Já to takhle nenechám."

Nebral její slova vážně. Nikdy ji nebral vážně...

Ve městě je rušno, v podhradí jsou trhy. Mezi poddanými se šušká o novém nařízení krále. Všem přijdou nově zavedené daně příliš vysoké, ale nikdo se neodváží cokoliv říct. Vždyť ani nemohou. Až na jednu jedinou osobu. Jeho ženu.

Náhle dav zašumí. Na nádvoří se ozve klapot kopyt. Lidé nevěří. Ano, je to opravdu ona. Ale bez šatů ji málem nepoznali. Vše, co ji halí, jsou akorát její dlouhé vlasy...

Klisna se nerušeně pase, zatímco za ní vykoukne maličká huňatá kulička. Tři dny staré hříbátko. Vydává se k nám. Nožičky se mu ještě trochu pletou. Po chvíli drbání a mazlení se najednou natočí zadkem a rozverně vykopne. Zásah. Tím malým ostrým kopýtkem. Do mojí holeně.

Izzard je plemenný hřebec. Měří devadesát centimetrů, nesahá mi ani do pasu. Ale když uviděl rybníček na návsi, rozklusal se a já za ním vlála, dlaň spálenou vodítkem.

,,To jehně musím nastříkat proti klíšťatům. Podrž to," vrazí mi Lucka do náruče několikadenní ovečku. ,,Juziiis," zašišlám na ni. Zabečí, mrskne sebou a kopne mě do brady.

Dlažební kostky v liduprázdné ulici se lesknou v záři zapadajícího slunce. Jindy by tu bylo rušno. Venkovní zahrádky restaurací a pizzerií by se začínaly plnit hosty, starý ital v malé kavárně na rohu by s úsměvem sázel jedno espreso za druhým, všude hlahol, šum.

Dnes je tu však ticho. Zvláštní, děsivé. Trvá už několik dní. Jen prádlo pověšené na šňůrách natažených vysoko mezi domy se pohupuje v mírném vánku.

Náhle z jednoho balkonu zazní zvuk trubky. Známá melodie.
Z protějšího balkonu někdo zanotuje pár slov.
Z balkonu pod ním se přidá ženský hlas. Vzápětí harmonika.

Všichni zpívají.
Ulice opět ožila.