Moje články

,,Nechápu to. Ještě ráno byl v pohodě," kroutil Fred hlavou.
George nepřítomně hleděl do ohně v krbu.
,,Co ti vlastně řekl?" Zeptal se Harry. ,,Napřed mi nechtěl dát opsat esej pro McGonagalovou, pak mě vyloženě seřval za to, že jsem si půjčil jeho svetr, a teď už se mnou nemluví vůbec!"
,,Nepil doufám ten prošlý máslový ležák? Jak jsem říkala, abyste ho vyhodili?" Ozvala se Hermiona nevzrušeně od své eseje.
,,Nebyl zas tak moc prošlej..." Hájil se Fred.
,,Takže pil," povzdechla si Hermiona a od stolu na George namířila hůlkou.
,,Antiopilus prontus!"
George se zmateně rozhlédl a široce se usmál.

Váhavě vešla do tmavé chodby, podpatky zaklapaly na dlažbě.
,,Prosím, slečinko, račte dál!" Proplešatělý chlapík s vytetovaným drakem na předloktí otevřel dveře do místnosti vpravo. Odhodlaně ho následovala dovnitř.
,,Tak, tady by bylo vaše království," zašklebil se. ,,Máte tu stůl, poličky, dokonce i televizi, wifi samozřejmě..." Chlubil se výbavou pokoje.
Odkašlala si. ,,Ehm... a cena? Kamarádka, co viděla váš inzerát, říkala, že za ten pronájem skoro nic nechcete?"
,,To měla kamarádka skoro pravdu," zazubil se a přejel ji pohledem.
Začínala být netrpělivá. ,,Tak kolik??"
Přistoupil pomaličku blíž. Instinktivně ucouvla. Naklonil se k ní a zašeptal: ,,Záleží, jak budeš šikovná, kočičko..."

,,Vezmi si ho víc na otěž, zůstaňte tady na kruhu, a pojď do klusu!"
Zkrátím si otěže, sednu hluboko do sedla a stisknu holeně. Vysoký valach potřese hlavou a plynule nakluše.
,,Trochu větší ten kruh! Jezdi to až k tý překážce. A vnější otěž víc napnutá!"
Valach přežvykuje udidlo, stříhá ušima. Snížil krk. Okamžitě povoluji tah.
,,Výborně, tak je to správně! Hlava dole, pochval ho!"
Spokojeně odfrkl a protáhl krk až k zemi.
,,A pojď pomalu zmenšovat kruh... Vnější otěž drž, s vnitřní si mírně pohrávej... Ať se hezky ohýbá. A pobízej, nezpomalujte!"
Po chvíli zase začínáme kruh postupně zvětšovat.

,,To nemůžem stihnout. Těch otázek je strašně moc." ,,Hele tak já udělám tu první půlku..." ,,A já tu druhou!" ,,A pošlu ti to na mail." ,,Jo. Pošlem si to."
,,V kolik mám zítra dorazit?" ,,Kolem pátý." ,,A mám sehnat ty jahody?" ,,Ty máme. Přines šlehačku."
,,Chápete někdo, co máme dělat?" ,,Musíme sem nalít ten roztok..." ,,A pak to dát nad kaham?" ,,Jo. Podrž tohle." ,,Dobře."
,,Vykašli se na něj. Byl to kretén." ,,Vytočil mě prostě!" ,,Nestojí ti za to. Věř nám."
,,Můžu u tebe dneska přespat?" ,,Jo. Jasně."
,,Co ta zkouška?" ,,Mám dvojku. Ještě žes mi poslala tu druhou půlku..."

Bezpečnosti letového provozu zrovna nevěříš.
Z cesty letadlem jsi měla hrůzu.
Ale přesto jsi letěla...
Možná proto, že jsi vedle sebe měla nejlepší kamarádku a v ní oporu, stejně jako ona v tobě.
Je pro tebe prostě tvým druhým já, tvým druhým tlustým kotníkem, a to se mi na vás líbí.
Ano, máš tlustý kotníky.
Taky máš prsa na zádech.
Vidíš barevný stromy.
Bláznivě poskakuješ na zastávce a máváš za odjíždějícím metrem.
Vzápětí mě s vážnou tváří posloucháš a pomáháš mi, vyznat se v mých problémech a najít řešení.
Nikdy mi neřekneš, že si vymýšlím.
Věříme si.
MÁME TLUSTÝ KOTNÍKY!

Slunce pálilo.
Vzduch byl horký a těžký.
Na louce si tiše cvrlikali cvrčci a hlasitě bzučeli čmeláci.
Stébla trávy se váhavě zachvěla v mírném vánku. Po chvíli znovu, silněji.
Oslnivá sluneční záře se nenápadně vytratila, oblohu postupně zakryly zlověstně černé mraky.
Louka potemněla. V dáli tlumeně zahřmělo.
Dosud klidná hladina rybníka se zčeřila v dalším silném poryvu větru, jakoby se bála...
_______________________________
Občasné tichounké zahřmění, již velmi vzdálené, přehlušuje hlasitý, veselý zpěv ptáků.
Vzduch je poměrně chladný, ale příjemně svěží, voňavý, čerstvý.
Slunce už zase svítí, opět nabírá na síle.
Tisíce kapiček vody na stéblech trávy se třpytí v jeho záři.

Vybíhám z domu. Sakra, proč UŽ ZASE prší?
Autobus mi ujel před nosem. Co jsem komu udělala??
Vcházím do posluchárny. ,,Dobrý den. Omlouvám se."
,,Dobrý den. Proč jdete pozdě?" A co je ti do toho...?
,,Můžete mi prosím vysvětlit, proč za tenhle příklad nemám body? Vždyť mám výsledek..."
,,Máte, ale špatný. Správně to mělo být takto."
,,Hm. Aha."
Fronta do menzy končí až na schodech. Co se dá dělat, počkám si. Za ten řízek to stojí.
,,Promiňte... ten řízek...?" ,,Není, slečinko. Došel." PROČ???
Sedíme s kamarádem na lavičce.
Mlčíme.
,,Jsi unavená?"
Přikývnu.
Neptá se PROČ.
Prostě mě obejme.
A mlčíme.

Tam mě nikdy nedostanete. Slyšíte? Nikdy!
Prosím, vždyť to nic není. Neboj se. Pojď!
Ne, vlez si tam sama! Taková černá díra, kam mě to chcete nacpat...
Já se zblázním. Vždyť už to znáš, nelezeš tam poprvé, tak co zase vyvádíš?
Tady zůstanu a tečka. Jeďte klidně beze mě. Já chci zpátky do svýho výběhu!
Takhle na ty závody v životě neodjedem. Už takhle máme zpoždění. Jdeme!
Ne, já nejdu! Já se tam bojím! Málo místa, málo světla... a taky... počkat, seno?
No tak... Máš tam už i seno připravený, podívej!
No to je ovšem jiná! Proč to neřekneš hned?

Poprvé měl po ruce jen kámen. Obyčejný šutr. Popadl ho a flákl s ním zvíře. Měl večeři. A také první zbraň...
Čím ostřejší předmět, tím líp. Tak vynalezl oštěp.
Vzdálenost byla taky důležitá. Tak vznikly šípy. Už však nešlo jen o lov zvířat. Bylo třeba si hájit území, člověk člověku se stává nepřítelem...
Souboje. Bitvy. Výpravy. Války.
Nože. Dýky. Meče. Šavle.
Doba pokročila. Objevy, vynálezy.
Střelný prach. Kanóny. Děla.
Revolvery. Pušky. Kulomety.
První světová válka, první tanky.
Druhá světová válka. Atomová bomba.
Listopad 2015, Paříž: ,,Teroristé provedli šest útoků střelnými zbraněmi a čtyři sebevražedné bombové útoky. 130 mrtvých, 415 zraněných..."

Seděla v neznámé čekárně. Dlaně se jí potily. Uklidni se, napomenula se v duchu.
Seděla v důvěrně známé čekárně. Zhluboka se nadechla. Uklidni se, napomenula se v duchu.
Snaží si vzpomenout, kdo všechno s nimi po té party šel na kolej. Když ráno odcházela, v místnosti spali lidi, které ani neznala.
Nevěří, že uslyší dobré zprávy. Vždyť s manželem čekají už tolik let... Kdyby tenkrát nebyla tak pitomá!
Třese se nervozitou. ,,Tak to vypadá," usmívá se doktor, ,,že jste..."
,,...těhotná! Gratuluji!" Nevěří svým uším. ,,To myslíte..."
,,...vážně?" Vydechne šokovaně. ,,Ale já nechci... to nejde!"
Nemůže tomu uvěřit. Tak přece... Konečně!

Zvedla jsem hlavu od rozečtené knížky. Po obloze s křikem letělo hejno kachen. Opřela jsem se v zahradním lehátku a zavřela oči...
Opatrně našlapoval podél lesa. Větvičky křupaly pod kopyty, občas tiše odfrknul. Prověšené otěže jsem držela v jedné ruce, v druhé mobil. Pohupovala jsem se v sedle, pobrukovala si oblíbenou písničku a klikala esemesku.
Nevšimla jsem si, že bedlivě nastražil uši. Ani, že se upřeně zadíval vedle pěšiny. V křoví zapraskalo. Než jsem zvedla hlavu, vyrazily z něj s křikem dvě divoké kachny.
Prudce sebou trhl a vystartoval vyděšeně kupředu...
Podepřela jsem si pohodlněji zasádrovanou nohu a zavřela oči.

Seděli u stolku v kavárně a trošku rozpačitě po sobě pokukovali.
Kamarádi, kteří kdysi tvořili na základce nerozlučnou trojici.
Kamarádi, kteří se na konci 9. třídy se slzami v očích loučili a slibovali si, že se určitě zase brzy uvidí.
Kamarádi, kteří se dlouhých 5 let neviděli.
Kamarádi...?
,,No, a jak se jinak máte?" Usmál se Adam a přelétl pohledem z Jany na Anetu a zpět.
,,Ale joo... dobrý," usmála se Jana a Aneta přikývla.
,,Co ty?" Zeptala se. ,,Taky v pohodě," mávl Adam rukou a vrátil jí úsměv. Jana si povzdechla. ,,Se teď učim na ty přijímačky..." ,,Jo no, já taky. Je to děs. Kam se hlásíš?" ,,Na VŠE. A ty?" ,,Já na žurnalistiku." Adam se napil šálku kávy. ,,Tak to vám budu držet palce. Kdy to máte?" ,,Už prvního..." ,,Já až třináctýho." ,,A ty jsi na tom peďáku teda?" ,,Jo jo. Jsem se stejně ani jinam nehlásil no..."
Chvilku mlčeli a pili kávu. Co taky říct? Anetě se honila hlavou spousta otázek.
Chodíte na nějakou brigádu? Bydlíte pořád tam, co tehdy, máte řidičák?
Jak jste zvládli maturitu, jaká vůbec byla střední?
Chodíte s někým, máte někoho?
Adame? Miluješ mě ještě...?
Mlčela a pila kávu.
Během následujících několika hodin se všichni tři celkem slušně rozpovídali, smáli se téměř všemu a Jana trefně poznamenala, že i po těch pěti letech jsou pořád stejně praštění. Aneta zase dostala odpověď na většinu svých otázek.
Včetně té, kterou by za nic na světě nevyslovila nahlas.
Adam pohlédl na hodinky. ,,Budu muset jít." ,,Přítelkyně čeká?" Zažertovala Aneta.
Usmál se. ,,Ne ne... Přítel."
Krátce si pohlédli do očí.
,,Doufám, že se ještě uvidíme...?"
Nadechla se a s úsměvem přikývla.
Objal ji. Pevně a dlouze.
V očích ji pálily slzy.

Peggy Tail, protože PROTO, protože si to zaslouží a protože mě napřed rozesmála-
Kule školní, a pak prozměnu krásně dojala- Sníh na jihu :)
Tora, číča a ještě jednou číča, mě téměř pokaždé rozesmála vším, co napsala, většinou o kočkách a s humorem- Krátký proces, i když jednou mě náhle překvapila, dojala a rozplakala ;) To, o čem jsem vždycky snila
A rozplakala mě i neviathiel a její potkaní Čekání... Ještě že to dobře dopadlo! :)
Moc mi nepomohla ani Terda, když napsala Nechej je jít....
Zabolelo. Ale bylo to krásné! ;)
Ještě že je tu Solast a jeho Duben! Tahle stoslůvka dokonale vystihuje realitu, připomněla mi ,,můj duben" před maturitou, který byl úplně stejný, a tak není divu, že jsem se po přečtení ještě hodně dlouho smála :D
Jaké nejrůznější pocity a myšlenky může přinášet dospělost, nádherně vystihuje Kumiko ve svém Vanitas vanitatum. Při čtení mě až zamrazilo, jak moc reálné to je...
Zamrazilo mě i při čtení Sentimentální od Amaranty. Tak smutné, a přitom tak nádherná atmosféra...
Dojetí, ale i jistou naději, mi přineslo Možná od Azereth. :)
A konečně Owes a jeho Severus Snape, kterého jsem si po tolika letech právě díky Owsovi snad dokonce i oblíbila? :D A za to děkuji! ;) Nicméně, nad tímto jsem opět slzela... Odlétlo dětství s posledním motýlem ;)

Na obzoru svítá.
Ohlávky. Vodítka. Cvakání dvířek boxů. Klapot kopyt. Vyvádíme je ven.
Srst se třpytí v prvních paprscích.
Otevírám výběh. Vypouštíme je. Oblak prachu, cválající stádo.
Odlesky slunce v nadšených očích.
Vidle. Lopaty. Hromady špinavé slámy z boxů obloukem vyletují do přistaveného kolečka.
Prázdné, vyčištěné boxy.
Balík slámy. Nový, musí se roztrhnout. Vrážím do něj zprudka vidle a zaberu.
Slunce už stojí vysoko, oslňuje nás.
Boxy nastlané vrstvou čisté voňavé slámy, v každém navíc přichystaná hromádka sena na večer.
Už je jen potřeba zamést chodbu ve stáji a kolem seníku. Košťata. Zvířený prach.
A ptáte se PROČ? Prostě... proto. ;)

Sedá k počítači. Nejsem na to moc stará...? Nesmysl!
Píše. 106! Maže. 92. Píše. Maže. Prsty přebíhají po klávesnici. Mnoho pohybu pro nic...
Stíny tančí po stěně. Jakoby měla svázané ruce. Náhle... Záblesk? Chce to vzdát. Nejsem přece žádná květinka! Oděla nervy do oceli a... píše.
Přes monitor přeběhl korýš, zanechal za sebou stopu.
Já nebudu tak levná kořist, kdepak! Píše.
Únava se dostavila. Balancuje nad propastí... Měla by něco sníst. Ham.
Fascinovaně sedá zpět. Vítej znovu v kleci!
Dnes to praskne...
Bude se jí stýskat. Rumová slza stéká po tváři.
Prvního května.
Co teď...?
Teď se jde konečně spát.

Její otec byl zkušený kovboj. Večer ji občas posadil před sebe do sedla a projížděli se kolem ranče. To se jí moc líbilo.
Čas ubíhal.
Ve volných chvílích ji pak učil, jak koně nacválat, správně zatáčet, jak rychle zabrzdit. Dívka byla nadšená, maminka méně. ,,Jacku, přestaň z ní dělat kluka! Tohle je chlapská práce, nic pro slečny!"
Dívka pak každý podzim sedávala na ohradě a zamračeně sledovala, jak otec s ostatními honáky vyráží do hor, shánět před zimou stáda.
Až jednou...
,,Měla by sis sehnat pořádnej spacák. Budeš ho potřebovat... jestli chceš jet s náma."
Maminka s úsměvem přikývla.
Konečně...!

Minuty pomaličku ubíhají.
Přes zavřené dveře nic neslyším. Nevím, jakou mají zkoušející náladu, nevím, na co se slečny, která šla přede mnou, ptají...
Přichází mladý muž. Mile se na mě usměje, já vykouzlím jakýsi křečovitý škleb. ,,Někdo je asi uvnitř že?"
Přikývnu. ,,A vy jdete další?" ,,Jo..." ,,Snad nejste nervozní," znovu se usměje. Odpovědí je mu další škleb.
Posadí se vedle mě. Povídáme si. ,,Já chci pryč, co nejdál..." ,,Ale jděte! To zvládnete."
Po chvíli už se i smějeme. Nervozita rychle mizí.
Dveře se otevřely. ,,Prosím," pouští mě dovnitř. Oplatím mu úsměv.
,,Kolegové, omlouvám se za zpoždění..."
Úsměv mi ztuhl.

Třesoucí se rukou svírám mobil. Konečně!
,,Slyšim," ozve se rozespalý veterinářův hlas.
,,Gina! Nejspíš má koliku!"
V tu ránu je na nohou.
,,Jak moc se potí? Lehá si? Jaký má puls? Dobře... Musíte ji vodit. Jsem tam do 15 minut!" Zavěsí, zároveň už vybíhá ze dveří.
S kamarádkou se ve vodění střídáme. Sundaváme z ní propocenou deku, dáváme jinou, suchou.
Veterinář dorazil. Vyšetřuje klisnu. ,,To není dobrý... zatraceně!"
Rozhodnutí padlo rychle. Vyrážíme na hodinu vzdálenou kliniku. Střeva jsou ucpaná, hrozí protržení žaludku.
Hrajeme o čas.
Operují ji.
Nekonečné čekání.
Venku pomalu svítá.
Doktor přichází.
,,Přežila. A je stabilizována," usměje se.

,,Proč s ním pořád mluvíš? Stejně ti nerozumí!"
,,Ale rozumí."
Malý pejsek koukal z jednoho na druhého.
,,To těžko. Zvířata nerozumí lidský řeči tak jako člověk."
,,Naopak, někdy rozumí mnohem líp..."
,,Vždyť má skoro o polovinu menší mozek než my!"
Pejsek pohlédl na paničku. Možná nerozuměl lidské řeči, ale poznal moc dobře, když se se svým bratrem hádala.
Příští týden si bratr nešťastně zlomil nohu.
Ležel na gauči. Pejsek očmuchal sádru, zakňučel a sedl si k němu.
,,To nemusíš hlídat," pousmál se.
Olízl mu ruku.
,,No, možná máš menší mozek než já... Ale za to velký srdíčko, viď?" Podrbal ho.

Večer,
když usínám sama, tak stíny se prodlouží,
schází mi mezi nimi však tvůj stín...
V myšlenkách mě tvá dlaň objímá měkce, přesto...
Mám před sebou jen prázdnej kout! Nechci s ničím tady hnout!
Já tančím sama,
ty tančíš sám...
Ať se v ráno promění, těžká noc a trápení!
Jdu městem sama,
jdeš městem sám...
Slunce zakousne se do tmy a stíny se promění
ve světlo v ulicích... ale každý jsme sám!
A večer marně hledám hvězdy na nebi,
jen stíny se plouží, však nikde tvůj stín...
Dojdu domů a čekám prázdnej kout, ale náhle tvá dlaň obejme mě měkce...!

,,No tak, ještě trochu."
Polkne sousto.
,,Az budu velká, budu mít veeelký auto! Jako táta. Lenolt."
,,Renault. Super, tak jez."
,,Já nechci..."
,,Ale chceš. Ham!"
Poslušně polkne.
,,A budu nosit podatky jako ty, mami?"
,,Podpatky. Jasně. Tak ham."
O 60 let později.
Žena, něco přes 60, vystoupila ze stříbrného renaultu a vydala se přes nádvoří. Podpatky klapaly na dlažbě. Zastihla je v parku na lavičce. Sestřička se usmála. ,,Nechám vás o samotě. Akorát, dnes zase nechce moc jíst..." Vzala si od ní jogurt. ,,Zkusím to. Děkuji."
Sedla si vedle ní. Stará paní se rozzářila. ,,Vás odněkud znám!"
,,Nejspíš. Tak ham."

Nerozlučné kamarádky. Seděly spolu od první třídy, svěřovaly si všechny tajnosti.
Čas letěl. Móda, líčení, kluci... Všechno řešily spolu.
Vybraly si stejnou střední. To napětí, ty nervy. A obrovská radost, že jsou obě přijaté! Slíbily si, že budou zase sedět spolu.
Noví spolužáci. ,,Pojďte s náma večer na pivo!" ,,Já bych šla!" ,,Já nepůjdu..." ,,Neblbni, bude prdel! Půjdem s nima." ,,Vždyť běž, jestli chceš. Já se radši ještě podívám na tu chemii..."
Maturity. Někdo udělal... Někdo však ne...
Potkaly se až po pár letech.
Jedna držela skripta, jela zrovna z přednášky.
Druhá držela cigáro, jela na noční.
Sotva se pozdravily.

,,Tedy, musím říct, moc spokojen nejsem!"
Přelétl vyčítavým pohledem po všech přítomných. Měl jsi nám to radši pořádně vysvětlit, teď si nestěžuj, pohrdavě se ušklíbnu, ale je to tentokrát asi jediné, na co se zmůžu. Červen se blíží a mě humor pomalu přechází. Vlastně nás všechny.
,,Pětek bylo 6, ty přečtu nejdřív..." Čekám, smířená se svým osudem. Moje jméno však nikde. Zatímco čte ostatní, rozleje se mi po tváři úsměv. Tak hlavně, že nemám kouli!
Dojde k mému jménu. ,,Aha, vás jsem přehlédl... Tak to se omlouvám. Pětek je tedy sedm."
Úsměv mi poněkud zamrzl. Sedmá koule...
Jako v Sarajevu.

Přistěhovali se nedávno. Bylo léto, a tak prozkoumávala okolí nového domova.
Jednoho dne došla k dřevěné ohradě. Zatajil se jí dech. Byli tak nádherní... Několik jich přišlo blíž, zvědavě k ní natahovali krky. Dotkla se jemného čumáku, zafuněl jí do dlaně. Vyhrkly jí slzy. Jak je to dlouho...? Tři roky, víc?
Začala tam chodit pravidelně. Seznámila se s klukem, kterému patřili. Povídali si.
,,A nechceš se svézt?"
Zarazila se. Od toho pádu na koni neseděla... ,,Jen kousek," sliboval. ,,Povedu ho, neboj."
Vysadil ji nahoru. Nebojí se. Věří jim oběma.
Brečí štěstím. Jak se jí stýskalo!
Už nikdy se jich nevzdá...

Seděl na dřevěném molu, nohy ve vodě. Zapadající slunce odrážející se na klidné mořské hladině barvilo oblohu do oranžova a oslňovalo ho. Nejen proto se mu však v laskavých očích leskly slzy.
Dnes je to přesně rok. Byl to obvyklý den, vyráželi na moře časně ráno.
,,Probably, it´s going to rain today," odhadoval jeho bratr, zkušený námořník.
,,Yes. I think so."
Mračna je měla varovat...
Takovou bouři nikdy nezažili. Z pěti námořníků se na pevninu vrátili čtyři...
Napil se, několik kapek rumu mu steklo po bradě a smísilo se se slzami, které mu kapaly z tváří.
,,Be well, brother," zašeptal.

Na obzoru svítá.
Ohlávky. Vodítka. Cvakání dvířek boxů. Klapot kopyt. Vyvádíme je ven.
Srst se třpytí v prvních paprscích.
Otevírám výběh. Vypouštíme je. Oblak prachu, cválající stádo.
Odlesky slunce v nadšených očích.
Vidle. Lopaty. Hromady špinavé slámy z boxů obloukem vyletují do přistaveného kolečka.
Prázdné, vyčištěné boxy.
Balík slámy. Nový, musí se roztrhnout. Vrážím do něj zprudka vidle a zaberu.
Slunce už stojí vysoko, oslňuje nás.
Boxy nastlané vrstvou čisté voňavé slámy, v každém navíc přichystaná hromádka sena na večer.
Už je jen potřeba zamést chodbu ve stáji a kolem seníku. Košťata. Zvířený prach.
A ptáte se PROČ? Prostě... proto. ;)

Musím se jí zbavit, to je jasné. Ale jak?
Napije se šálku čaje.
Někdo po ní jde. Rodina? Potomci? Kvůli dědictví? Vždyť ale žádný velký majetek nemá...
Zírá z okna a nevnímá berušku lezoucí po skle.
Možná žárlivý manžel... A má snad nějakého? Ne. Tak vidíš.
Zhluboka se nadechne a hypnotizuje monitor notebooku.
Mary, Mary... Co s tebou? Taková poctivá, milá, nenápadná holka. Kdo by ji chtěl zabít? Kdo by ji chtěl...?
Zarazí se.
No ano. Kdo by ji chtěl?
Kdo by chtěl malou ošklivou Mary? Už ve škole na ni tak pokřikovali...
Nikdy ji chtít nebudou.
Vlak přijíždí.
Skočila.

Ostruhy zarývající se do hebké srsti na bocích.
Ocelový stisk napnutých otěží, rozedřené koutky tlamy.
Hlava stažená nakrátko zapnutými řemínky až k hrudi.
Klisna kluše, zpocená, s křečovitě ztuhlou šíjí. Muž v sedle pobízí k nacválání. Neposlouchá. Zasviští bič.
,,No jasně, ještě jí mlať, kreténe!" Už to nevydržím.
Zastaví přímo přede mnou. Seskočí, šlehne po mě pohledem. ,,Si to zkus sama, když jsi tak chytrá!"
Hladím ji, rozepínám přezku po přezce. Vyhoupnu se na ni, bez sedla. Chodíme, klušeme, otěže držím prověšené. Klisna se pomalu uklidňuje, uvolňuje.
Pobídnu ji. Protáhne krk až k zemi, spokojeně odfrkne a s radostí nacválá.

Přehrabovala se v tašce. Musí tu přece být... Zarazila se. Ráno se pohádali. Vybíhala na poslední chvíli... A klíče nechala doma! Tiše zaklela. A její přítel se vrací až zítra. Co teď? Sedla si unaveně na schody a opřela se o zeď.
Klaply dveře od výtahu. Na chodbě se rozsvítilo. ,,Ahoj! Co tady děláš?" Patrik, jejich soused. ,,Nemám klíče. Dan přijede zítra." Byla unavená, hladová, naštvaná... Proto ani nic nenamítala, když ji pozval k sobě.
Uvařil večeři.
Povídali si.
Vyslechl ji.
Otevřel víno...
Byl dokonalý utěšitel, ušklíbla se o měsíc později.
A já dokonale pitomá.
Svírala v ruce těhotenský test.

,,Tak prosím, jen si vyberte." Do pokoje vešel cizí dvounoháč s malou holčičkou. Vydávám se okamžitě na průzkum.
,,Tati, tenhle je roztomilý!"
Na čumáček nesahat! Nebo tě hryznu, zavrčím výhružně a také tak učiním. No co, že ještě nemám zuby... Aspoň jsem jí poslintal.
To už lezou i ostatní. Bráška Ted třikrát zakopl, tlusťoušek Ben se počůral. Nesouhlasně zatřepu ušima. Jsou nemožní. Jako malí. To já se na svět vykulil jako první, abyste věděli!
Vzápětí ségra Rozárka leží na zádech, nechá si drbat bříško a blaženě přitom chrochtá. Protočím oči. Co je zas tohle? To že má být psí slečna...?

Malá Majda sedí u kuchyňského stolu a soustředěně kreslí. Mamka s kamarádkou klábosí v kuchyni, dlouho se neviděly. ,,Terezko, dáš si čaj nebo kafe?"
,,Tak klidně to kafe. Díky!" Sedám si naproti ní.
,,Majdo, skliď to ať si má návštěva kam sednout," volá na ni maminka. Neslyší, usilovně vybarvuje šaty princezně. ,,To je hezký, ty jsi šikovná," pochválím ji. ,,Na, můzes taky kleslit," podá mi prázdný papír. Usměji se. ,,A půjčíš mi i nějakou tužku?" Přistrčí mi celý penál. ,,Tady mam vsechny pastelky. Tak si můzes vyblat," oznamuje mi důležitě. ,,A naklesli plinceznu!"
,,Tak jo," beru pastelku a začínám kreslit.

Oči všech diváků se upírají na hnědáka cválajícího k překážce. Kůň se odrazí, ale málo. Zavadí zadním kopytem, břevno letí na zem.
,,Jezdkyně Ivana Karásková s koněm Charlie bohužel shodila, vypadávají tedy ze soutěže," komentuje hlasatel z věže rozhodčích. ,,Do dalšího kola postupují už jen tři dvojice!" Překážka je postavena, o 5 cm vyšší než před tím. První dva jezdci šli čistě. Třetí dvojice. Ryzák však, navzdory energickým pobídkám svého jezdce, před skokem prudce zabrzdil.
,,A bohužel, Fantom odmítl poslušnost, tedy konec pro Pavla Turečka. A jdeme do finále!"
Bělouš najíždí na skok. Shodil.
Poslední jde hnědák.
Čistě!
,,Máme vítěze!!"

Uvážu poníka k hrazení a začnu hřebelcovat. ,,Ty se stejně máš," povzdechne si malá Káťa, která hřebelcuje z druhé strany. ,,Joo?" Opáčím. ,,Proč myslíš?" ,,No, že už jsi velká..." Pousměji se. ,,Jak, velká?" ,,Prostě dospělá." ,,A ty myslíš, že se mám, jo?" ,,No jasně! Můžeš si dělat co chceš, chodit pozdě spát, řídit auto, pít alkohol..." Rozesměji se. ,,Tak auto a alkohol dohromady, to teda nevím!" ,,Nee, to ne, ale... no prostě se máš! Já už chci být taky dospělá." Uzavře.
Povzdechnu si. Co jí má na to člověk říct...?
Trenérka proběhne kolem. ,,Pomůžeš jí prosím i nasedlat?" ,,Jasně..." ,,Děkuju!"

Jedna z prvních věcí, o kterou se hříbata pokouší již několik desítek minut po narození, je postavení se na vlastní nohy. A mnoho lidí se často ptá, proč? Když třeba taková štěňata nebo koťata ještě dlouho poté, co přijdou na svět, zůstávají ležet a dokonce zpočátku ani nevidí... Tak proč se hříbátka tak namáhají?
Důvod je prostý; aby mohla utíkat. Jistě, kam by utíkala, v teple a bezpečí stáje? Jenže před mnoha lety se stáda koní proháněla volně po nekonečných planinách a pro šelmy představovala kořist. A jakmile se mládě postavilo, bylo schopné v případě náhlého nebezpečí utíkat se stádem.

Tiché šplouchání vln ruší jen občasný křik několika racků, kteří krouží vysoko nad hladinou. Mhouřím oči proti oslnivým paprskům zapadajícího slunce, jehož odraz se leskne na nekonečné vodní ploše. Večerní vzduch je ještě teplý a široký kámen, na kterém sedím, krásně vyhřátý. Nejsem asi jediná, komu se to líbí. Po chvilce si totiž všimnu malého kraba, jak leze kousek ode mě. Za korýšem zůstává na balvanu mokrá cestička. Po chvíli se zastaví a začne se vyhřívat, tak jako já. Ani jsem se nenadála a bylo jich tu se mnou několik.
Konečně! Přišel! Už jsem ani nedoufala...
Korýši diskrétně vyklízí pole.

Stála na samém okraji a dívala se dolů. V hloubce pod ní se v záři měsíce leskly ostré hrany skal...
Zhluboka se nadechla. Noční vzduch byl chladný. Náhle sebou trhla a ohlédla se. Sledovaly ji dvě oči. Toulavý pes. Stál kus od ní. A pozoroval ji.
,,Jdi pryč", sykla. Až se lekla svého hlasu. Nepohnul se. ,,Zmiz!" Po tváři jí stékaly slzy. ,,Prosím..."
Místo toho popošel blíž. Tiše zakňučel a upřeně se na ní zadíval.
Několik dalších vteřin stáli proti sobě, hleděli si do očí.
Pak se svezla na zem a zabořila obličej do jemného kožichu.
Pes jí olízl nos.

Muž s foťákem se prodral k hrazení. Konečně. Jenže je zataženo, fotky jsou tmavé. Zkusím to s bleskem, to bude lepší...
Vysoký hřebec cválá po obvodu velkého kolbiště. Mladá žena v jeho sedle ho navede na první skok. Tribuna plná lidí ani nedutá, ozývá se jen dusot kopyt a odfrkování.
Poslední překážka je přímo před hlavní tribunou. Jezdkyně se soustředí, zbývá asi 10 metrů, 5, 3...
Náhle ji oslnil ostrý záblesk. Kůň se lekl, prudce uskočil. Letí skrz překážku, oba padají k zemi...
Ticho.
Zvíře se pomalu zvedlo. Žena leží. Pořadatelé se sbíhají, lékař už klečí u ní.
,,Sanitku! RYCHLE!"

Hnědka kluše, srst na krku ztmavla potem.
,,Půjdeme ještě jednou, rovnej nájezd, netahej jí za hubu!" Pobídnu, nacváláme. Blížíme se k překážce. ,,Ramena dozadu, zpevni se! Seď na prdeli! ZPOMAL!"
Mohutný odraz, horní břevno letí na zem.
,,Nesmí se ti takhle utrhnout, vždyť se na tom zabijete, do háje! ZNOVA!"
Otěže napnuté, kolena tisknu k sedlu. Kobyla pohazuje hlavou, švihá ocasem. Svižně cváláme. Cítím, jak mi po zádech stéká pot.
O hodinu později beru do ruky vidle. Otevírám jeden z boxů, trenérka už maká ve vedlejším. Protáhnu si namožená záda a pak vší silou zapíchnu vidle do hromady pochcaný slámy.

,,Můžem?" ,,Jasně!" ,,Tak začni!"
Pár vteřin napjatého ticha a pět párů očí upírající se v tu chvíli na jedno jediné místo. A pak...
,,Běž!" ,,Jo!" ,,Mam to!" ,,Pche mě nenachytáš!" ,,Uf, o fous..." ,,Hej taková zákeřnost?" ,,Haha tak dělej ne?" ,,Já už nemůžu!" ,,Pozor, hrana!" ,,Tak to se povedlo..." ,,Mám!" ,,Super, já taky..." ,,Počkej však já tě dostanu!" ,,To nestíhám! Ale nee..."
Tiché cvaknutí o podlahu a malý bílý míček se odkutálel pod pingpongový stůl.
,,Nevidím ho..." ,,Já jo, tamhle je!" ,,Počkej, už ho mám."
,,Takže, Viki je ze hry venku, že jo?" ,,Jo, já vypadávám." ,,Ok. Tak pojďte, pokračujem!"

„Tak ty tvrdíš, že jsi šla zrovna ze školy?“
„Ano.“
„Věděla jsi, že se tam má konat nějaká, ehm… akce?“
„Ne.“
„Určitě jsi o tom něco zaslechla.“
„Řekla jsem, že NE.“
Šedé oči policisty provrtávaly mladou dívku pohledem. Dívala se do nich zpříma, s lehce pohrdavým úšklebkem ve tváři.
Za 10 let...
„Dobrý den, paní ředitelko…“
„Prosím, zavřete dveře, a posaďte se.“ Pokynula rukou, aniž by vzhlédla od desky pracovního stolu.
„Přicházím kvůli tomu místu, ehm… toho údržbáře…“
„Ano, ale mám na vás jen chvilku, spěchám na jednání-“ vzhlédla. Šedé oči proti ní. Zarazila se.
„Ale,“ ušklíbla se. „Jaká náhoda…“