Moje články

"Proč mě miluješ?"
Tiše si povzdechneš. Víš, proč se ptám. Potřebuju ujištění, občas, že pro tebe nejsem jen krátký románek. Nevadí ti mi ta dvě slova, miluji tě, opakovat znovu a znovu, dokud jim neuvěřím. Na otázky jako tahle je odpovídat těžší.
Přeješ si, aby mě mí démoni jednoho dne přestali nutit zpochybňovat všechno dobré, co se mi stane.
Jak odpovíš? Polibkem, jako minule? Vyjmenováním stovky věcí, které na mně zbožňuješ, jako předtím?
Obejmeš mě. Kéž by šlo takhle obejmout mysl. Přitiskneš hřejivý polibek na mé rameno, a já téměř věřím, že jde.
Bezmocně pokrčíš rameny.
"Protože ty jsi - ty."

"A je konec."
"Ne, ne, ještě - uff, máš pravdu. Z toho se už nevyhrabe."
Bohové se odtáhli od hladiny tůně. Jaká škoda to byla, tak mladá holka!
Udělala pár špatných rozhodnutí. Měla trochu smůlu. Zvláštní, jak těžko lidé dosahovali úspěchu a jak snadno sklouzli k selhání.
Bohové už viděli spoustu podobných příběhů. Nepotřebovali vidět jeho smutný konec.
Kdyby se dívali o chvilku déle, zjistili by, že se dívka znovu zvedla - protože na rozdíl od bohů věděla, že život často dává další šanci zrovna když jí nejmíň čekáš.
Bohové mají nekonečné znalosti, ale nakonec jim vždy chybí to klíčové: lidská naděje.

Trvalo mu asi dvacet minut, než se konečně dostal z davu lidí na chodbě, téměř utekl z univerzitního kampusu a našel tichý koutek na lavičce v parku.
Tohle bylo třetí odmítnutí za poslední týden. Byl v nejlepších letech, jeho kariéra se měla vyvíjet - ne teprve začínat. Když ne teď, tak kdy?
“Mám se snad učit celý život?” zabědoval. Postarší kolemjdoucí mu věnoval zvláštní pohled - nejspíš protože si mluvil sám pro sebe. Věnoval mu omluvný úsměv.
Postarší muž potřásl hlavou a pokračoval dál. Přes rameno měl přehozené kolečkové brusle a v ruce držel chrániče.
“Učíme se celý život,” prohodil přes rameno.

Ah, another fine piece of art. Nolan carefully hung his latest steal next to an original Monet - not his most expensive piece, but beautiful enough to keep.
After admiring his collection for a while, he headed to the mini-bar to make himself a drink. He took out three glasses, because - if he wasn't mistaken -
"Nolan? We're back!"
Here they were. He could hear them in the foyer. Really, one would expect a couple of thieves to move stealthily.
Despite himself, Nolan smiled.
He would exchange every single thing he'd ever stolen for a second spent with them in a heartbeat.

“ - no a jak pak povídám, ale pane, to jste si vybral špatný povolání teda, a víte, co on na to? No -“
“Prosím tě?”
“No?”
“Nemůžeš sklapnout?”
“Um. Jo, jasně, promiň.”

-

“ - ale když se podíváš na ten lomený oblouk v oknech, vidíš, že je to jasná gotika, ne? No a to znamená -“
“Proboha, jsi ty někdy zticha? Je mi ukradený, jestli to je gotika nebo baroko nebo - nebo - cokoliv!”

-

“Nikdy mě lyžování moc nebavilo, upřímně. Raději jezdím na hory když - promiň, já tě musím strašně nudit. Už budu zticha.”
“Ne, ne!”
“Ne?”
“Zajímá mě to - ty mě zajímáš. Mluv dál, prosím.”

Na začátku byli všichni lidé čestní a laskaví a pravdomluvní. Jak šel čas, objevila se první lež - a s ní i trest za lhaní.
Za každou vyslovenou lež spadne na zem jediné zrnko písku. A lidé si řekli:
"Jedno zrnko písku! To nic není,” a lhali dál.
Čas plynul, děti vyrostly a staly se z nich rodiče a prarodiče. Lidstvo vzkvétalo s každou lží, jakkoliv malou, pouště rostly. Krajina, jejíž nehostinnost měla původ v lidské nečestnosti.
Jak to, že pouště nepokrývají zemi celou?
Protože přes všechno jsou stále i ti, kteří nosí pravdu a čest a laskavost ve svých srdcích.

Sledoval jí zpoza okraje rozečtené knihy.
Říkali o ní, že je nelítostná - a nechápejte špatně, ona byla. Viděl jí bez mrknutí oka se otočit zády k těm, kteří si její pomoc dle ní nezasloužili. Nerozlišovala mezi bohatými a chudými, mezi muži a ženami. Všechny brala stejným měřítkem.
Možná proto měla mnoho mocných nepřátel.
Proč pak stál po jejím boku?
Protože nakolik byla nelítostná, byla také přímá a bez přetvářky.
Protože i přes její chladnou spravedlnost nebyla nikdy krutá. Nebyla podlým hadem ale šelmou - lovila jen z nutnosti, ne pro potěšení.
Za to byl ochotný stát s ní proti celému světu.

Rozhlédl se po svých posluchačích, kteří napětím tajili dech. Přilákal tentokrát celý dav, od nejmenších dětiček s očima vykulenýma dokořán, jak hltaly jeho píseň o statečné rytířce a princezně zakleté ve draka, po vousaté muže a světaznalé ženy, jenž se vzadu opírali o zeď a tvářili se, že neposlouchají - ale naslouchali.
Všichni naslouchali.
Ty děti vepředu ještě nevěděly, že štěstí může proklouznout mezi prsty jako písek. Že se ve skutečnosti může stát, že rytířka princeznu nezachrání.
Ti dospělí vzadu, pro které byla krutost reality denním chlebem, už zapomněli, že je vždy potřeba věřit ve šťastné konce, jakkoliv nepravděpodobné.
Zpíval dál.

Trenérka si jí přeměřila od hlavy k patě. Nebyla v hokeji špatná, to ani náhodou, ale…
“Víš co? Můžeš být záloha.”
Záloha. Spolkla svůj kyselý výraz, a s úsměvem přikývla.
-
Učitelka jí vrátila test.
“Není to špatné, ale . . .”
Jak jinak. Přiměla se s úsměvem přikývnout.
-
…konkurence byla tento rok velmi silná, a proto vám s lítostí oznamujeme, že vám nemůžeme nabídnout místo na univerzitě…
Krátce zavřela oči, aby potlačila slzy. Nenáviděla, když jí úspěch proklouzl mezi prsty, tak blízko a přesto nedosažitelný.
Zhluboka se nadechla a roztřeseně usmála na zapadající slunce.
Nevadí. Vždyť zítra je nový den.
Může začít znovu.

Wei Ying had almost forgotten how amazing spicy food was. Although he already had two bowls, he started loading his third one. In doing so, he caught sight of Lan Zhan’s half-empty bowl, and that just wouldn’t do, right?
He snatched the bowl and began loading it with the spiciest dish ordered.
“Much better than your usual bland cuisine, Lan Zhan, ah?” He truly didn’t understand how Lan Zhan could stand it.
“Don’t you wish you could have it every single day?”
Lan Zhan’s golden gaze was on him, intense as usual.
“Mn.”
He was not looking food while answering.

Většinu lidí by zcela pochopitelně znepokojilo, kdyby je posedl démon. Pro mě, upřímně, to byla úleva. Konečně jsem měla s kým se podělit o všechny ty problémy!
Byly počátečních neshody ohledně toho, kdo a kdy ovládá tělo, ale měla jsem štěstí na démona. Rozhodně se s ním dalo mluvit lépe než s některými lidmi, co znám.
Zdálo se to jako výhra.
Kdo by čekal, že mě nechá na holičkách, až budu jeho pomoct potřebovat nejvíc?!
Dívka, kterou jsem pozvala na rande, se na mě z druhé strany stolu stále usmívala. Teď jak jí jenom přiznat, že jsem přeslechla její otázku?

Co kdybych do těsta na chleba místo vody přidal limonádu?
Samozřejmě vím, že je to blbost. Nejsem hloupý, proboha! Racionálně si vždycky uvědomuju, že to, co mi právě prolétlo hlavou, je kolosální pitomost. Vždyť v jaké realitě je napsat maturitní sloh v morseovce rozumné?!
A přesto se ve mně vždycky ozve ten tichý hlásek. Ten, co šeptá udělej to.
Ano, jistě. Rozum je mnohem hlasitější a silně a dle vší logiky by měl ten hlásek překřičet, aniž by se mu na čele objevila jediná kapka potu.
Ale.
Všechny velké vynálezy vznikly náhodou, ne?
Nedá se nic dělat. Jdu koupit limonádu.

Lao Wen was wearing those stunning pink robes again. He must be truly determined to make Zhou Zishu’s life hell. As if it weren’t enough that Zhou Zishu couldn’t tear his gaze away from him under normal circumstances - let alone now.
Come to think of it, that purple robe before wasn’t so bad on him either, and in red - Lao Wen looked gorgeous in red.
He should wear red again. Preferably Zhou Zishu would wear red as well and ...
It wasn’t as if he was in love with the man, obviously not.
He just liked his fashion sense. That’s all.

Byla to jen vteřina. Před vteřinou jsi stála přede mnou, a pak jsi byla pryč.
Zvláštní, jak rychle je možné se k někomu upoutat. S mou láskou pro vědecká vysvětlení a teorii a fakta je až příliš snadné zapomenout, že nakonec je to všechno nevysvětlitelné.
Poslední záblesk tvé tváře, tvůj poslední úsměv. Neohlédla jsem se. Nemusela jsem.
Zvláštní, jak silnou stopu jsi na mně za krátkou dobu zanechala. Jiné jsem znala léta, ale jsou to tvá slova, která si stále pamatuju, tvá oblíbená písnička, kterou poznávám v rádiu.
Chybíš mi.
Už se nepotkáme.

(a jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky)

Jeho tělo bylo v ohni, ale to nebylo nic oproti utrpení jeho mysli.
Kde předtím byla silná vůle, zbyl jen zmatek a bolest. Zavinil to sám - a o to bylo jeho utrpení větší.
“Pomůžu ti zvednout se,” nabídla, ale jaký v tom byl smysl?
“Nemůžu změnit minulost.”
“Nemůžeš,” souhlasila, “ale můžeš litovat, a pokusit se to napravit. Můžeš změnit budoucnost.”
S hořkým smíchem potřásl hlavou.
“Není to málo?”
Smutek se v jejím úsměvu vyprávěl o tom, že i její svět byla kdysi roztříštěný na prach. Ale zhojené jizvy jen posílily její odhodlání.
Nabídla mu ruku.
“Ne. Je to právě dost.”

Všechno měla perfektně naplánované. Nebo. Alespoň tak perfektně, jak byl takový chaotický zmatkař jako ona schopný.
Nezapomněla na něco důležitého?
Zarezervovala restauraci, nakrmila kočku, dokonce i koupila -
Květiny! Bohatý bouquet růží. Kde sakra nechala ty kytky?
Otočila se na podpatku a rozeběhla zpátky do obýváku. Nebyly ve váze na stole ani na kuchyňském pultu. V zoufalství se podívala i do ložnice. Prohledala celý byt, než se poraženě vrátila zpátky na chodbu.
Její milovaná se na ní s laskavým pobavení usmívala od dveří, připravená k odchodu.
V náručí držela růže, kterou pro ní koupila.
"Myslím, že jsem našla, co jsi hledala."

Zhluboka se nadechla, vydechla. Musela jen zahrát svou roli. Nasadit masku, skrýt skutečnost.
Jako v divadle, akorát že obecenstvem byl svět.
A chyba jí bude stát život.
Uhladila si své dlouhé sukně, které nosily všechny služebné. Příliš nenosila sukně, předtím, než - no. Předtím.
Hrála svou roli dokonale. Dolévala víno, nosila jídlo, a pomalu se vetřela do přízně muže, který jí kdysi vzal všechno.
Až když mu o tři roky později vrazila dýku do hrudi a s chladným zadostiučiněním sledovala, jak život pomalu mizí z jeho očích, dovolila si odpovědět na nevyslovenou otázku v jeho tváři.
Kdo jsi?
“Tvá největší fanynka.”

Je to vážená práce, střežit Hranici.
Trvalo mi celá léta, než jsem na to místo dosáhl. Posluhování zkušenějším a starším, nebezpečné mise, dlouhé hodiny zbytečných úkolů v chladu a zimě. Stal jsem se Strážcem, jen protože jsem byl nejrychlejší a nejchytřejší a nejsilnější - a hlavně ochotný pro svou práci dát život.
Střežit Hranici mezi životem a smrtí smí jen ten, kdo je věrný. Kdo nepodlehne pokušení úplatků bohatých a srdceryvných proseb.
Jsou stovky dalších, které sní o mém místě, a já jsem každý den o něco blíž k tomu jim ho přenechat.
Je to vážená práce, střežit Hranici - ale osamělá.

She'd been to the bookshop three times when she first met the ginger man.
He wasn't a customer, that much was clear from the way he lounged in the armchair as if he owned it.
Mr. Fell's friend? Surely not. The man looked as if he had never touched a book in his life and wasn't planning to do so in the near or not-so-near future.
He was constantly smirking while Mr. Fell was nothing but polite. He was scrawny, Mr. Fell was not. He was Mr. Fell's polar opposite.
Yet she met him in the bookshop again and again.

Magie vyžaduje záměr. To je první pravidlo, které se kdy učíme. Nehledě na to, jestli používáme kontrolovanou runovou magii nebo její divokou verzi, je záměr klíčový.
Emoce dávají kouzlům sílu, to jistě, ale bez kontroly vám syrová moc jen vybuchne do tváře.
Proto je pro mě nemožné nechat rozkvést poupě. Nejjednodušší základ magie, sotva víc, než přesun energie - to by nebyl problém. Problém byl v tom, že jeden se nesměl bát toho, co se skrývá v jeho nitru, aby se pro něj květ rozvinul. Klíčovým záměrem je víra v sebe.
Samozřejmě, že někdo jako já nikdy nemohl podobné kouzlo zvládnout.

Možná to je neodvratné.
Pamatuješ si, kdy tě naposledy vzali rodiče za ruku na přechodě?
Nebudeš si pamatovat, o patnáct let později, kdy jsi naposledy potřebovala rodiče vedle tebe, aby jsi usnula. Kdy jsi poprvé šla sama do města. Kdy sis poprvé sama uvařila.
Jednou ráno se podíváš do skříně a zjistíš, že všechno oblečení v ní sis koupila sama. Nevíš, kdy se to stalo.
Jdeš stále dál, a najednou nedohlédneš na konec cesty, která kdysi vedla jen od tvého domu na hřiště. Jednou se ohlédneš a zjistíš, že jsi se nějak ocitla mnohem dál, než jsi se ocitnout chtěla.

Létá okolo každý den.
Když jsem jí spatřila poprvé, byla jsem plná strachu a hanby. Čarodějnice! Na koštěti! Nahá!
Druhý den ráno jsem si přivstala, abych její průlet nad loukou nepromeškala. A den potom také.
Můj manžel se na mě nikdy nepodívá jinak než v touze nebo hněvu, ale ona - ví, že na ní každý den čekám. Vždycky mi můj pohled opětuje. Rozumí mi. Možná na tom byla kdysi stejně jako já.
Jaké to je, být volná? Její úsměv mi slibuje, že mi to jednou ukáže.
Čekám. Přijde den, kdy se místo přeletu nade mnou snese dolů na naši louku.

Baz is a vampire. I’ve proven it.
Penny always says my curiosity will kill me (or technically Baz will). But now Baz is standing over a half-drained deer, his fangs out and his mouth bloodied and eyes red-rimmed from tears-
And for some reason, I can’t bring myself to feel victorious about it.
He snarls at me. It should be scary, with his fangs and all, but in the end, it’s just Baz. My annoyingly perfect roommate.
“Are you finally satisfied?”

-

“Simon,” he whispers. I kiss his temple softly and drape an arm around his waist.
Now I am satisfied.

"Tady." Sebrala odznak ze země a podala ho mladé ženě s taškou na počítač přehozenou přes rameno. Dostalo se jí krátkého úsměvu a zběžného díky.
"Prosím," podržela dveře na poštu páru, kteří mezi sebou nesli tři balíky. Hodili po ní zvláštním pohledem.
"Bonbón?" nabídla spolužačce, když se jí nepodařil test.
Tisíc drobností, tisíc různých dní.
Nevěděla, že pokaždé, když se neznámá žena podívá na odznak na tašce od počítače, vzpomene si na ní. Že spolužačka od té doby nosí po kapsách bonbóny pro ty, kteří mají špatný den.
Záblesky světla, když jsou nejmíň očekávané.
Tisíc bezvýznamných drobností, které změní svět.

Věděl, že jen sní. Kdyby jeho sny byly jak neskutečné a irrelevantní a snové, takové, jako sny mají být, nebyl by to problém. Až na to, že on takové štěstí samozřejmě neměl.
Za ta léta se ve snu probudil v mnoha zajímavých situacích - a v mnohonásobně víc nepříjemných. Měl seznam, dokonce - top deset nejhorších snových probuzení, zahrnujících kromě jiného ve středověkém vězení s neskutečnou kocovinou, zahrabaný pod kupou sena, a jeho favorit, do půl těla nahý na palubě něčeho, co by přísahal, že byla vesmírná loď.
Dneska to bylo jiné.
Dneska se neobával probuzení do snu, ale návratu do skutečnosti.

Adora zírala Catře do očí. Catra zírala zpátky. Jen ať se opováží. Jen ať -
“No?” pobídla jí Adora. Zněla by zcela vážně, kdyby nebylo pobavené jiskry v jejích očích. Catra si podrážděně odfrkla.
Veverka, kterou před chvilinkou viděly vyběhnout do koruny blízkého dubu, zašustila ve větvích.
Catra nechtěně zbystřila, její kočičí instinkty k pozoru.
Adora se pokusila zakrýt svůj úsměv. Neúspěšně.
“Ne,” prskla Catra, “Už jsem z toho dávno vyrostla. Ta veverka je nic, jen červ pod mojí -“
Veverčin ocas se hravě mihnul ve větvích, a Catra byla v tu ránu na stromě.
Zezdola se k ní donesl Adořin smích.

1.
Ten muž byl všechno, jen ne pirát. Satén, knihovna a otevřený oheň na lodi, zatraceně! Ed v životě neviděl nic šílenějšího.
Nemohl odtrhnout pohled.

2.
Vyhodil munici, aby mu zbylo místo na marmeládu. Neměl v těle špetku zdravého rozumu.
Ed s hrůzou zjistil, že mu za koutky cuká úsměv.

3.
“Je to správně? Minul všechny důležité části, že?” Kdyby Stede nekrvácel, Ed by se rozesmál. Jediné, co se Izzimu povedlo, bylo upevnit Edovu lásku.

4.
Ed měl vědět, že urozené není pro něj. Nic nebylo urozenějšího, než Stede Bonnet.
Pustil svou lásku k moři spolu se svým červeným saténem.

Ta ví, co chce, říkali o mně. Zatímco ostatní naslepo tápali životem, doufaje, že zakopnou o své poslání, já měla vždycky svůj cíl, a neochvějně za ním mířila. Štěstí se skrývalo v úspěšnosti.
Žádná známka horší než dvojka nebyla přijatelná.
Mluvit s kýmkoliv, kdo nebyl v elitě třídy, samozřejmě nešlo.
Randit s někým, kdo si nemohl dovolit večeři v luxusní restauraci? Nepředstavitelné.
Odmaturovala jsem jako nejlepší ze třídy, dostala jsem se na nejlepší vejšku. Můj život byl přímou, jasně vymezenou cestou.
Než jsem potkala tebe. Mou zkázu. Mou spásu.
Popadla jsi můj svět oběma rukama a obrátila ho na hlavu.

Nezvládne to.
Byl srab a uplakánek.
Zamrkal, aby potlačil slzy a svezl se do sedu na kraji bazénu. Zamračeně si namočil nohy. Samozřejmě, že se bál! Co když skočí, dostane se daleko od břehu, a utopí se?
Babička se posadila vedle něj.
Na rozdíl od rodičů a sourozenců mu nedomlouvala, nevysmívala se mu za jeho strach. Jen se na něj usmála, a řekla:
"Občas je lepší skočit po hlavě.”

-

Zamrkal, aby potlačil slzy. Tady už pro něj nic nebylo. Možná pro něj tady nikdy nic nebylo - jen si to předtím neuvědomil.
Občas je lepší skočit po hlavě.
Nastoupil do letadla.

“Další?”
Zauvažovala nad dalším drinkem, ale pak potřásla hlavou. Ráno musela na sedmou do práce, a všichni ostatní už popíjeli poslední pivko.
“Nemáte spíš něco nealko?”
Přece jenom, bylo jí už jednadvacet. A to znamenalo dospělost (jen sociální konstrukt, ona osobně jí teda zatím nikde nepotkala), rozumná rozhodnutí (ty občas zahlédla z okna auta) daně (dřív si nejspíš přečte knihu v klínovém písmu, než pochopí, jak fungují) a -
“ - a obecně život, ano, Darcy,” dokončila Ellen za ní, skrývající za půllitrem pobavený úsměv. Darcy měla tendence říkat své myšlenky nahlas, když se trochu napila.
Dobré vědět, že některé věci se nemění.

"Kde jste byla včera večer okolo osmé?"
Podezřelé si vyměnily dlouhý pohled.
"Err," řekla první, a dál neřekla nic. Policajt sklopil hlavu a cosi zuřivě naškrábal do notesu.
"V baru?" ozvala se druhá podobně nejistě. Policajtovo škrábání pokračovalo.
“Ano? V jakém baru?”
V následujícím tichu si policajt dovolil stín vítězného úsměvu.
První podezřelá si poposedla a promnula ruce v klíně. Zachytila pohled své společnice, a v očích druhé ženy se okamžitě odhodlaně zablesklo.
"Proč? Kde jste byl vy?"
Škrábání propisky zprudka ustalo. Policajt zaskočeně vzhlédl.
“Já - totiž -“ zakoktal se.
“No?” přitlačila, “nechtěl byste se náhodou přiznat, ať to nemusíme protahovat?”