Moje články

Tohle byl hodně složitý výběr. Ne proto, že bych měla tolik skvělých kousků, které bych chtěla připomenout... spíš naopak. Neměla jsem letos náladu na psaní depresí, ale zároveň mě ani nenapadalo nic třeskutě vtipného :-( No ale tak snad tohle má aspoň náznak myšlenky...
...................
„Mám skvělý nápad!“ prohlásil po ránu s nadšením.
„Teď ne…“ odbyla jsem ho nervózně.
„Musíš pořád sedět u počítače? Venku je tak krásně…“ řekne vyčítavě.
„Snad jsme se dohodli, ne? Odpoledne jedeme na výlet, ráno mě necháš psát… a přemýšlet,“ zdůraznila jsem.“
„Podívej se na tenhle katalog, jsou tam dobrý věci,“ sune mi něco před oči. „A vůbec… byl to tvůj nápad, ty tvrdíš, že potřebujeme nové vybavení do kuchyně…“
„Já tě fakt praštím…“ zaúpím. „Dokážeš pochopit, že se na to pitomý téma musím soustředit?!?“
Nevzrušeně obrací stránky a pak s úšklebkem pronese.
„Koupil bych tyhle červený karafy… A ty?“
...........
Téma je... překvapivě... Červený karafiát :-)

„Nenaštve se?“ ptal se Ray. „Na pivo můžeme jindy…“
„Bez obav.“
.........................
„Ten koncert nestíhám, Cowley chce, abychom dotáhli resty v papírování,“ omlouval se Bodie zkroušeně.
Ray se zdržel komentáře, zvědavý na její reakci.
„Co se dá dělat…“ řekla v klidu. „Půjdu s Murphym.“
„Proč s Murphym?“ naježil se.
„Proč ne… Nabízel mi, že bychom si mohli někdy vyjít za kulturou.“
„To bych se na to podíval!“
„Samozřejmě bych šla radši s tebou. Ale když nemůžeš…“ protáhla významně.
„Nějak si to zařídím,“ pronesl a vyřítil se pryč.
„Jsi potvora,“ pronesl obdivně Ray.
„To jsem ještě nevytáhla všechny trumfy,“ usmála se potutelně.
................................
AN: Nedávno jsem dokončila multicrossoverovou povídku, kde jsem mimo jiné dala dohromady Hermionu s Bodiem. Tenhle drablík naznačuje, jak by jejich soužití mohlo vypadat :-) A hlavně se mi po těch prima postavách už stýská...

„Dávej si pozor, holčičko,“ říkala starostlivě maminka.
„Okolí je nebezpečné,“ doplňoval tatínek.
„No jistě, bez obav…“ odmávla to dceruška.
…………………..
„Robe Kterýtene, to ti poudám, té béhovada sú chráněné!“
„Ale však…“ zkusil zoufale.
„Kelda pravila!“ reagovala autoritativně.
„U psí nohy…“ pokračoval ještě zoufaleji.
„Jejdamáku!“ doprovodil ho zcela zoufalý chór.
…………………..
Tonička klopýtala tmou… a snažila se nevnímat stín ploužící se za ní.
Žanina sledovala, jak Fíglové opuštějí pahorek… a snažila se tvářit, že je vůbec nesleduje.
„Poslouchají tě?“ ozvala se Toniččina zoufalá otázka a Žanina nadskočila.
„Jistě,“ odpověděla sebejistě. „Většinou… trochu… občas…“
„Mě taky ne…“ uklidňovala ji. „Je to s nimi práce…“

„Mám skvělý nápad!“ prohlásil po ránu s nadšením.
„Teď ne…“ odbyla jsem ho nervózně.
„Musíš pořád sedět u počítače? Venku je tak krásně…“ řekne vyčítavě.
„Snad jsme se dohodli, ne? Odpoledne jedeme na výlet, ráno mě necháš psát… a přemýšlet,“ zdůraznila jsem.“
„Podívej se na tenhle katalog, jsou tam dobrý věci,“ sune mi něco před oči. „A vůbec… byl to tvůj nápad, ty tvrdíš, že potřebujeme nové vybavení do kuchyně…“
„Já tě fakt praštím…“ zaúpím. „Dokážeš pochopit, že se na to pitomý téma musím soustředit?!?“
Nevzrušeně obrací stránky a pak s úšklebkem pronese.
„Koupil bych tyhle červený karafy… A ty?“

Tonička se chmurně zahleděla na vlnící se stěnu reality. To nebylo dobré…
„Tak co?“ vpadnul dovnitř Roland.
A mohlo to být daleko horší…
„Neříkala jsem, ať sem nechodíš?“ řekla unaveně.
„Chci ti pomoct,“ ohradil se a vzápětí vyjekl: „Něco z toho vylézá! Není to démon?“
„Možná…“
„Co budeme dělat?“
„Zpívej!“ nařídila bez váhání.
„To pomůže?“
Hodila po něm všeříkajícím pohledem. A tak zpíval.
Tonička se soustředila, napínala všechny své síly. Stvůry z vnějších světů se nevzdávají snadno.
A Roland zpíval…
„Konečně…“ vydechla.
„Vážně ten zpěv pomohl?“ zeptal se nadšeně.
Měla mu říct, že jen potřebovala, aby ji nevyrušoval stupidními dotazy?

Z drobných ranek na zápěstích steklo pár kapek krve do připravených pohárů. Oba muži je uchopili a vypili obsah.
„Můj bratře.“
„Můj bratře.“
Sledovala vše s dojetím. A taky… s láskou…
……………..
Dlouho se snažil ty projevy náklonnosti přehlížet. Byla krásná, to nepochybně. Moc krásná… Ale byly tu nepřekonatelné překážky.
Odhodlala se provést frontální útok.
„Mám tě ráda. Chtěla bych být tvojí squaw,“ řekla otevřeně.
„To… to přece nejde,“ snažil se jí vysvětlit, vypadal dost zaskočeně.
„Protože jsem divoška?“ zeptala se ublíženým tónem.
„Protože jsi moje sestra…“
Nšo-či na něj chvíli zírala.
„Jseš si jistý, že jsi pochopil princip pokrevního bratrství?“

„Housi! Nemysli si, že se z toho zase vykroutíš! Slíbil jsi, že se mnou na ten večírek půjdeš,“ prskala Cuddyová.
„Blábolil jsem pod vlivem Vicodinu… Fakt jsi mi to sežrala?“ řekl udiveně.
„Tvoje poslední slovo?“
„Kladeš neinspirativní otázky…“
„Jak myslíš…“ naštvala se. „Ruším naše zítřejší rande!“
„To je…“ spustil ublíženým tónem.
„Sám si za to můžeš!“ odsekla a odkráčela do své kanceláře.
„…naprosto vynikající,“ dokončil s širokým úšklebkem.
„Monstr trucky, zítra,“ zamával vítězoslavně lísky Wilsonovi před očima.
„Jak jsi to dokázal?“
„Nejsem sice zrovna sportovní typ, ale v bruslení na tenkém ledu bych bral zlatou,“ pronesl se svojí pověstnou skromností.

Seděl, oči upřené do stěny. Okolí nevnímal. Mluvil nahlas, přesto sám pro sebe.
„Moje ubohá holčička… Co se s ní jen mohlo stát? Neměla odcházet… Říkal jsem jí, aby zůstala, že se o ni postarám. Ale ona měla svoji hlavu. Tvrdila, že už je velká, chce žít vlastní život. Tolik let jsem na ni dohlížel. Co si bez ní počnu? Kéž by se bývala rozhodla jinak…“
Hlas se mu zlomil…
Jeho posluchači měli ve tvářích divné výrazy. Ne soucit… ale pohrdání a nenávist…
Snad za to mohla ta židle. Za zneužívání a brutální vraždu své dcery dostal muž elektrické křeslo…

„Tohle nemůžeme řešit po telefonu, určitě ho napíchli.“
„Napíchli? Kdo?“ nechápu.
„Přece oni,“ zašeptá konspirativně.
„Aha… oni,“ s obtížemi potlačím povzdych.
„Čekej na konečné autobusu. Přesně za deset minut.“
Ani se neptám, jak může vědět, že to stihnu - neřekla jsem mu, že jsem v kanceláři. Místo toho nenápadně shodím nohy ze stolu a vypnu monitor. Kam jen tu kameru umístil?
V určeném čase stojím na určeném místě. Připadám si jako pitomec. Ten pocit zesílí, když si uvědomím, že se podvědomě rozhlížím ve snaze objevit skrytého nepřítele…
„To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou,“ ozve se za mnou.

„Spoléháme na Vás.“
„Jistě jste si vědoma významu této transakce. Počítám s tím, že jí věnujete náležitou pozornost a nic nezanedbáte.“
„Tento případ má absolutní prioritu.“
„Všechno je předpokládám jasné. Změnové verze mi prosím zašlete ještě dnes.“
Uvažuji, jestli už je ten správný čas propadnout zoufalství.
„To víte, kolegyně, náš klient náš pán…“ říká s úsměvem šéf a dodává: „Mimochodem, mám tu jednu urgentní záležitost, potřeboval bych do zítřka zpracovat dvoujazyčně…“
V ten okamžik ho přestávám vnímat…
Mám jednu hlavu, dvě ruce, unavený mozek, chrčící počítač a na stole šedesát kauz, z nichž každá má pochopitelně přednost před ostatními devětapadesáti…
AN: Dnes to není vtipné a pointu to zřejmě taky nemá… Zato je to ta nejkrutější ze všech krutých realit. Asi budu v práci nocovat :-(

„Copa si pán přát? Fajn bota, značková tličko, pohodlná kalhoty… Máme šecko, žádná starost.“
„Pán si přát reklamovat tyhle boty,“ zavrčel a výhrůžně se tyčil nad nebohým prodejcem. „Kupoval jsem je tady před týdnem a podívej, jak vypadají.“
„Co na bota špatně?“
„Ty díry ti připadají v pořádku?!?“
„Větrání pro palce, velmi moderní,“ zkoušel to s úsměvem, ale tušil, že má problém.
Zamyslel se a předložil nabídku.
„Chce pán místo bota whisky?“
„Jakou máš?“ ptá se podezíravě, ale přesto se zájmem.
„Víc druhů mít, dívat ty. Tahle je doblá, ta taky moc moc doblá. A tahle…“ zdůraznil, „ta je plavá.“

Náš kapitán už je zas jak kára
koukej, jak se klátí.
„Proč kotvíme?“
„Čekáme, až Jack vystřízliví…“
Čert ví, kdy kotvy zvednem…
„Proč pořád kotvíme? Střízlivý už snad je, ne?“
„Nemáme kurz…“
„On zase ztratil kompas?“
„Ale kdepak…“
„Nebo neví, co chce?“
„To ví právě až moc dobře… Kompas ukazuje jednoznačně k nejbližší putyce.“
Já vím, kdy kotvy zvednem...
…až se rum zas koupí…
„Rumu máme plné podpalubí, vyplouváme!“
„Konečně…“
„To se musí oslavit!“
„Proč zatraceně zase kotvíme?!?“
„Jack to s tím oslavováním trochu přehnal…“
Náš kapitán už je zas jak kára
koukej, jak se klátí.
„Já se na to…“

„Pařím…“
„Paříš?“
„Paříme!“
„Já mám okno…“
„Ty máš okno?“
„Ona má okno!“
Ukažme si na ni…
Na mě?
Na ni!
„Proč máš okno?“
„Proč?"
„No proč???“
„Protože jsem pařila,
mnoho vína vypila,
piva také, jak by ne,
kdo se z toho pomine?“
„To se trochu nestydíš?“
„Proč se stydět?“
„Co já vím…“
„Však jsi něco slíbila!“
„A i kdyby… A?“
„Nech ji… vždyť je opilá…“
„Opilá jsem, pravdu díš,
avšak ty se nestydíš,
pročpak já bych měla?
Opustils mě, pryč jsi šel,
žádný problém neviděl,
samotná já byla.“
Je to snadné,
snadné tak,
mladé dívce
vytřít zrak.
Pak se divit…

„Nezklamu vás, pane,“ ujišťoval horlivě.
„To ani nemůžeš… Já od tebe totiž nic neočekávám,“ odpověděl s pobaveným úsměvem, který zůstal nepochopen.
……………….
„Řady vyrovnat!“ zavelel nadšený Frank.
„Prsa vypnout…“ pokračoval neméně nadšený Hawkey.
„Sklapni!“
……………….
„Oni to sabotují… To není fér, Margaret, nemají ani kousek vojenské disciplíny,“ stěžoval si téměř plačky Kuní ksicht.
„Ty můj chudáčku,“ chlácholila ho a navyklým způsobem hladila po zádech.
„Myslí jenom na zvrhlosti…“ pokračoval ve výčtu křivd.
„Jistě,“ zavrněla a přivinula se blíž.
……………….
„Co myslíš?“ zeptal se Traper.
„Ještě pět minut,“ usoudil Hawkey. „Ať ho Šťabajzna stihne pořádně rozparádit…“
„Checht… Pak to bude ten pravý přepadový nástup…“

AN: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře... Aneb po včerejších petrklíčích, z kterých jsem fakt nebyla příliš nadšená, je tu něco desetkrát strašlivějšího :-(
.....................
Mireček šťastně odkvačil vyměňovat si genetické informace. Venoš zařval svoje „klíiiid“ a ponořil se zpět do četby skript.
„To jsi fakt vymyslel… jen tak spatra?“ zeptal se Honza s nepotlačovaným nadšením.
„Jasně… Co jako?“ pokrčil Štěpán rameny.
„Poslyš, co ty vlastně děláš na medicíně? Takové téma ´Význam lidových krojů při výběru životního partnera a zamezení sňatků mezi příbuznými´… to je něco, z čeho by na fildě byli na větvi i slovutní profesoři. Mohl by sis to v pohodě zkoumat pár let, zkouškami by tě nijak moc neotravovali…“
„Aspoň mám únikový plán, až mě Sejkora vyrazí z anči,“ zašklebil se nevesele.

AN: Je to BJB jak vyšité... Ale nic lepšího dnes nespáchám, obávám se :-(
..................
„Co si o sobě myslí?“ brblal školník. „Copak jsem nějaký sluha? Přinést… proč bych ji měl nosit, chodit umí sama, ne? No dobře, mohl bych jí to vyřídit…“
………………..
Opravoval písemné práce pátých ročníků, náladu měl tomu odpovídající. Těšil se, až se zavře do laboratoře. Přidá poslední přísadu a uvidí, jestli experiment uspěl. Kde se Filch fláká?!?
„Dále,“ zavrčel.
„Dobrý večer. Chtěl jste se mnou mluvit?“
Upřeně na ni zírá a uvažuje, jestli není přepracovaný. Nepamatuje si, že by s ní něco potřeboval řešit. Když si ale dívka začne hrát s odznakem primusky, dojde mu, že se nejedná o jeho omyl…

AN: Na nic drastického jsem neměla náladu, takže z toho vylezla taková blbůstka. Volně navazuje na dva předchozí příběhy - Naivka http://sosaci.net/node/1582 a Jako blázen http://sosaci.net/node/1660
..........................
„Co čteš?“ zeptal se a dodal: „Doufám, že zase nehodláš sepisovat nějakou kritiku…“
„Naprosto nezávadná mudlovská literatura,“ odpověděla Hermiona.
„Nezávadná?“ nadzvedl Severus obočí při spatření názvu. „Čachtická paní byla větší sadistka než Voldemort blahé paměti. Takový krvák tě baví?“
„Víš, že celkem jo?“ zamrkala s podezřele nevinným výrazem: „Je to velice poučné.“
„Mám se začít bát?“ nadhodil s úšklebkem.
„Jsi nevinná mladá panna?“ škádlila ho.
„Špatně ve všech třech bodech, Grangerová…“
„Potom se bát nemusíš,“ uzavřela téma a doplnila: „Já se taky nevyděsila, když jsem nedávno na tvém stole našla titul ´Výhody staromládeneckého života, aneb jak se zbavit dotěrné přítelkyně´…“

AN: Navazuje na předchozí kousek s názvem Naivka http://sosaci.net/node/1582
„Výborně!“ zajásala a hbitě schovala doručený balíček.
„Co to máš?“ zeptal se.
„Nic důležitého…“
……………………..
„Máš zpoždění,“ zamračil se.
„Promiň, nevšimla jsem si, že je tolik hodin,“ vysvětlovala.
……………………..
„Pojď už spát.“
„Potřebuju něco dodělat,“ usmála se omluvně.
……………………..
Měl nepříjemné tušení… V noci se nenápadně vykradl z ložnice.
„Musíme si promluvit,“ ozval se ráno a poklepal na knihu, kterou objevil.
„O čem? podivila se.
„Třeba o tom, že se chováš jako blázen? Nejdřív ten depilační nesmysl a teď…“ ukázal štítivě na přebal. „Jak na pevné boky?“
Hermiona se rozesmála.
„Ale Severusi… Klid, já na to jen píšu kritiku… Zdrcující,“ dodala s úšklebkem.

Očekávaná zásilka dorazila. Zavřela se ve svém pokoji, pečlivě si přečetla příbalový leták. Spokojeně pokývala hlavou, všechno bylo zcela jasné.
Postupovala přesně podle návodu. Záhy se ovšem bytem nesl příšerný řev…
„Auuuuuuu!“ pištěla zoufale, z očí se jí kutálely slzy.
„Co se ti stalo?“ vpadnul dovnitř její přítel.
„Pálí to jako čert…“ stěžovala si.
„Depilační sada?“ četl na krabičce. „To je nějaký nový druh mudlovského mučení?“
„Píšou tady, že jde o naprosto bezbolestnou metodu na zbavení chloupků,“ zakňourala.
Severus zakroutil nevěřícně hlavou.
„Hermiono… Myslel jsem si, že z té naivní víry v pravdivost všeho, co je napsáno, jsi už vyrostla…“

„Nejedu!“ zavrtěla moje nejlepší kamarádka sveřepě hlavou.
„Proč ne? Vždyť to přece byl tvůj nápad,“ nechápala jsem. A těšila ses. Rumunsko je parádní, budeme šplhat po kopcích, jen tráva pod nohama, nádherné výhledy…“
„Hm…“ zabručela neurčitě.
„Koupila sis všechno potřebné vybavení – teplý spacák, pohorky, pláštěnku, opalovací krém…“ vyjmenovávala jsem. „
„No právě…“ zavrčela.
„Co právě?“
„Opalovací krém…“
„Co je s ním?“ ptala jsem se, ale pomalu mi to začínalo docházet.
„Já se budu celý týden v horách mazat krémem s ochranným faktorem 150 a stejně se vrátím spálená jako čuník, roztomile růžovočerveňoučká… A ty? Už teď jsi skoro černá…“ dokončila frustrovaně.