Moje články

Noční král s děsem v očích sledoval přilétající draky. Na největším z nich seděla Daenerys, na dalších dvou Jon a Tyrion. To byl konec zimy. Už nikdy nepřijde.
„Bude svatba, děti?“ zeptal se šibalsky Tyrion.
„Vždyť jsme sourozenci…“ zavrtěla Daenerys pohoršeně hlavou.
„Navíc blondýna,“ dodal Jon.
„A mě by sis nevzala?“ zkusil Tyrion štěstí.
„No…“ zaváhala.
„To není jednoznačný nesouhlas,“ potěšil se.
„Z pozice bývalého velitele Noční hlídky vás můžu oddat,“ nabídl s širokým úsměvem Jon.
Autor zoufale bušil hlavou do klávesnice.
„Takhle to přece skončit nemělo…“
„Tak jsi to měl dopsat dřív, než padla poslední klapka,“ odvětil cynický dramaturg.

Mnohokrát mu bylo vytýkáno, že neplní povinnosti vůči své rodině. Kvůli hádkám se starším bratrem strávil většinu života mimo rodný kraj. Nade vše si cenil svobody, nebyl ochoten přistoupit na kompromis.
Byl starý a někdy se cítil unavený. Přesto byl nyní jediným, kdo mohl spojeným silám Freyů a Lannisterů překazit vítězství. Byl doma, a to vědomí ho posilovalo.
„Vzdát se? Nikdy!“ zavrtěl hlavou. „Pokud chceš Řekotočí, Králokate, musíš ho dobít. Já nebudu utíkat!“
„Jsi blázen,“ upozornil ho Jaime.
„Možná… Ale nejsem zbabělec a nikdy jsem neporušil své slovo.“
Brynden Tully byl odhodlaný bojovat. Nebylo jeho vinou, že vše dopadlo jinak…

Dlouho se točila v kruhu. Měla cíl, ale netušila, jak ho dosáhnout. Nechala se vláčet okolnostmi, ovládat lidmi, kteří ji obklopovali. Málem ztratila samu sebe.
Chtěla být vodním tanečníkem. Byla Arrym na cestě ke Zdi. Lasičkou plížící se rozlehlými ponurými sály Harrenhalu. Nan poté, kdy Harrenhal změnil velitele. Kočkou z kanálů prodávající ústřice v ulicích Braavosu. Slepou Beth, když byla potrestaná za svoji neposlušnost.
Dívka bez tváře se ji pokusila zabít. Může to znít zvláštně, ale byla jí za to neskutečně vděčná. Najednou totiž věděla, jaký je další krok.
„Dívka je Arya Stark ze Zimohradu a jede domů,“ oznámila Jaqenovi.

Učit tu zvláštní dívku umění vodního tance ho naplňovalo více než cokoli za hodně dlouhou dobu. Býval prvním mečem Braavosu, nejlepším z nejlepších. Mnohokrát riskoval svůj život pro různé vůdce. Zradili však jeho důvěru. Odešel.
Teď byl učitelem a rádcem. Sledovat pokroky své svěřenkyně bylo skvělé. Zemřít pro ni se jevilo jako uspokojující způsob završení své pouti. Možná ale…
„Je jen jeden bůh, jmenuje se smrt. A je jen jedna věc, kterou říkáme smrti. Dnes ne!“
Pozvedl zbraň a postavil se svým protivníkům. Mohli být větší, silnější, s ostrými meči, v přesile. To však nebylo podstatné. Věděl, za co bojuje.

Tolik mu toho v ten okamžik toužila říct. Že i když ho zpočátku brala jen jako štědře platícího klienta, postupem času se do něj, jaksi mimoděk, zamilovala. Že by se neměl podceňovat. Že s ním chtěla odjet, daleko, kde by je nikdo neznal, kde by mohli žít obyčejný život, bez intrik. Že po jeho sňatku poprvé zakusila muka žárlivosti. Že jeho otec dokázal zkušeně využít nepohody, ve které se nacházela, a vhodnou kombinací lichotek a výhrůžek ji dostat přesně tam, kde ji chtěl mít. Na svědeckou lavici a potom do postele.
Řetěz však svíral její krk příliš silně. Neřekla nic…

„Zima přichází a s ní se probouzejí Bílí chodci,“ pustila se Stará Nan do dalšího ze svých oblíbených příběhů. „V jejich stopách kráčí zkáza a děs, mají schopnost nejenom zabít, ale z mrtvých vytvářet své věrné služebníky. Tak jejich moc stále roste.“
Bran s Rickonem na ni hleděli s očima doširoka otevřenýma, ani se nepokoušeli svůj strach maskovat. Sansa předstírala povznesenost velké dámy, ale lehké zadrkotání zubů ji usvědčilo. Arya… ta byla zvědavá.
„Kdo je porazí?“ zeptala se.
„Málokterý člověk to svede. Po každé zimě, byť sebedelší, však vždy nastoupí jaro. To zažene tvory temnot zpět a zachrání svět lidí.“

Dlouho bojoval, přesto nakonec neodolal a přísahu porušil. Je zrádce. Měl by se cítit zle, mít výčitky. Věděl, že na ně dojde. Ale ne teď. Ne s ženou ležící mu po boku.
„Ty nic nevíš, Jone Snow,“ zasmála se a pohodila vlasy.
„Možná přece jen něco,“ řekl líně. „Líbilo se ti to, přiznej se.“
„Líbilo,“ přikývla a přísahal by, že mírně zrudla. „Byl jsi dobrý… na to, že šlo o tvoje poprvé. Ale doufám, že ti ta nesmělost nezůstane. Byla roztomilá, ale radši mám chlapy, kteří vědí, co chtějí.“
Věděl, co chce. Věděl to velmi přesně. Jen to bylo neuskutečnitelné…

„Nosím sukně, ale jsem víc muž než ty, otče!“ prskla s despektem.
„Není nutné cinkat meči. To by ses jako má dědička měla naučit,“ pravil smířlivě.
„Nejsem tvá dědička. Myslíš, že nechápu, o co se snažíš? Mého bratra jsi poslal na tajnou misi a mě ses snažil provdat za všechny geronty z celého Západozemí…“
„Nerozumím.“
„To mě nepřekvapuje. Nechápeš spoustu věcí. Třeba že jsme bojovný národ. Obávali se nás i Targaryeni! A teď bys z nás chtěl udělat poslušné ovce? Tažné volky za pluhem pána?“
Doran Martell mlčel. Neměl sílu vysvětlovat jí očividné. Ne vždy se dá cíle dosáhnout přímo…

„Přiletěl havran ze Zimohradu. Prý zavraždili Malého Waldera. Pán to ještě neví,“ šeptala jedna služebná druhé a předpokládala, že ji neslyší.
„Mám pro vás smutnou zprávu,“ přišel mu oznámit jeho mistr.
„O jednoho budižkničemu méně, chceš říct, předpokládám,“ ucedil pohrdavě přes bezzubé dásně.
„Byl to váš vnuk…“ zazněla pohoršená reakce.
Tak vnuk, vida… pomyslel si. Od kterého syna asi? Měl dojem, že by to mohlo být od některého ze starších, ale jistý si rozhodně nebyl.
„Teprve až chcípne sedm osmin mých potomků, začnu si pomalu dělat starosti. Ale i tou dobou jich budu mít podstatně více než ostatní velké rody.“

Těžce popadal dech. Nespokojeně se zamračil. Vlastní tělo ho zrazovalo, nesloužilo mu tak, jak byl zvyklý. Teď, když ho nejvíc potřeboval. Když konečně sloužil tomu, v koho věřil.
Věděl, jak ho nazývá Daario. Ser Dědeček… Vystihovalo ho to, ačkoli jako člen Královské gardy pochopitelně potomky neměl.
Stále však dokázal odvést svůj kus práce. Věřil, že může být pro Daenerys užitečný. A nejenom svými životními zkušenostmi a přehledem, pro které si ho zvolila rádcem. Především byl rytířem, mužem vládnoucím mečem. Byl si vědom svých limitů, přesto by v přímém souboji jeden na jednoho porazil kohokoli.
Synové harpyje ovšem poctivý boj neuznávali…

„Jak můžeš být tak zlý, tak krutý, tak necitelný?“ zaznělo plačtivě.
„Nechápu, o čem to mluvíš…“
„Tys ho zabil! Slíbil jsi, že ho necháš žít… To ti nikdy neodpustím. Nikdo ti to nikdy neodpustí!“ přidaly se výhrůžky.
„Silná slova…“
„Myslel jsem, že ho máš rád…“ následovala trocha citového vydírání.
„Jistě že ano. Byl jeden z mých nejoblíbenějších.“
„Jasně… proto jsi mu na krk našil vlčí hlavu,“ vládu převzal cynik.
George R. R. Martin si povzdechl. Copak skutečně nikdo nechápe, že on své postavy má rád? Právě proto o ně tolik pečuje a každou z nich nechá umřít zcela originální smrtí.

Několik posledních úprav. Dílo musí být dokonalé. Poodstoupil a zálibně se na svůj výtvor zahleděl. Nejnovější přírůstek v jeho sbírce byl… impozantní.
Otevřel ohmatanou knihu a na poslední stránku doplnil dva řádky. Kódované, pochopitelně. Postup svých experimentů nehodlal nikomu prozradit. Prezentoval pouze výsledky. A dnes nastal dlouho očekávaný okamžik.
„Ser Robert Strong, k vašim službám,“ oznámil a ukázal za sebe, na obrovského muže navlečeného ve zlaté zbroji. „Složil slib mlčenlivosti, který potrvá do doby, než budou všichni nepřátelé krále Tommena mrtví.“
S radostí sledoval výraz tváře Cersei, měnící se z překvapeného na potěšený. Byl si jistý, že odměna ho nemine.

„Chová se jako divoška! Dělá nám jen ostudu. Řekni jí něco, otče!“ dožadovala se jedna.
„Nebudu se oblékat do těch směšných šatů! Nedá se v nich hýbat,“ protestovala zamračeně druhá.
„Měla by ses konečně začít chovat jako dáma,“ reagovala Sansa a upravila si sukni.
„Nechci být dáma. Jsem vodní tanečník!“ dupla Arya vztekle nohou.
Ned si povzdechl a pomyslel si, že nebylo nejrozumnější volbou vzít do Králova přístaviště obě své tolik rozdílné dcery.
Když však později čelil Cersei… když ho podvedl Petyr Baelish… když trávil nekonečné dny v temné kobce… uvědomil si, jak krásné a jednoduché starosti musel dříve řešit.

Hráli jednu z jejích oblíbených her na coby kdyby…
„Co bys dělal, kdybys ztroskotal, zachránil se jediný z celé lodi a dostal se na opuštěný ostrov?“ zeptala se zvědavě Shireen.
„To záleží, jaký ostrov by to byl,“ začal Davos rozvážně. „Ztroskotat na severu je zlé, hlavně s přicházející zimou. Na jihu to není problém.“
„Co bys tam jedl?“
„Na většině ostrovů roste spousta divokého ovoce. Výborné jsou banány.“
„Banány?“ nakrčila nos. „Ty já nerada, nemají žádnou chuť.“
„Vím,“ pousmál se, „ale třeba bys je vzala na milost. Slyšel jsem, že jeden trosečník vydržel naživu mnoho měsíců a jedl jenom je.“

Další várka nováčků. Zelení a neschopní. Alliser Thorne si povzdechl, tohle bude velmi náročný výcvik…
„Lord Snow a ser Prasátko si myslí, že pro ně pravidla neplatí… Určitě nám rádi předvedou pořádný souboj,“ ušklíbl se ošklivě.
„Nebudu se Samem bojovat.“
Tlačil na ně, až z nich vyždímal to nejlepší, co v nich bylo. Jona nesnášel pro jeho absolutní nedostatek disciplíny, cítil však, že z něho může být dobrý vůdce. Samwella považoval za ostudu svého rodu, byl si však vědom jeho sečtělosti a schopnosti strategického myšlení.
Věděl, že ho nenávidí. Neměl potřebu být oblíbený. Připraví je na život, který je čeká.

„Ochutnej ještě nadívanou koroptvičku, příteli.“.
„Ta se nedá pít,“ zavrtěl vehementně hlavou Tyrion. „Chci víno! Ideálně suché červené, ale přinejhorším jakékoli, co teče…“
„Víno došlo,“ oznámil Ilyrio přísně.
„Cože?!?“
„Nové je na cestě, přivezou ho večer. Nyní je čas jídla.“
„A k jídlu snad podáváte víno…“ držel se Tyrion umanutě tématu.
„Později,“ snažil se Ilyrio. „Vyzkoušej tuto sladkost, je označovaná za velice výjimečnou a chutnou.“
„Víno!“ zvýšil hlas Tyrion a chopil měchu, který jeho hostitel (a věznitel) nedostatečně ukryl.
Asi by nikoho nemělo překvapit, že než Ilyrio dojedl onu sladkou specialitu, Tyrion se zasloužil o poměrně zajímavou výzdobu vnitřku kočáru…

Zdánlivě si neměla na co stěžovat.
Otec se s ní radil, svěřoval jí důležité úkoly.
„Syna mi vzali nepřátelé. Jsi moje jediné dítě.“
V podtextu jasně cítila – radši bych měl syna zpět, ale to není možné. Musím se tedy spokojit s tebou, s ženou.
Byla velitelkou lodi, její posádka ji respektovala.
„Nejlepší kapitánka Železné flotily,“ tvrdívali o ní.
Tušila, že tím myslí – jediná kapitánka. Ostatním posádkám pak říkali – moři rozumí, na ženskou není špatná, vážně.
Asha si povzdechla. Přála by si, aby vše bylo jinak. Nechtěla být náhradním řešením. Chtěla udělat něco sama za sebe.
„Vyplouváme!“ zavelela. „Jedeme vysvobodit Theona!“

Meč pro ni byl vždy jen nástrojem. Vystřídala jich za svůj život několik, lišily se délkou, váhou, způsobem zpracování. Na každý si chvíli zvykala, aby jí poté dobře sloužil.
Tento byl jiný. Jakmile ho uchopila, poznala rozdíl, který byl opravdu téměř hmatatelný. Meč z valyrijské oceli. Dokonalý.
Možná byly ty odlišné pocity umocněny i mužem, který jí ho předával.
„Věřím, že ho využiješ lépe než já,“ řekl Jaime a smutně se zahleděl na pahýl své pravé ruky.
„Budu ho nosit se ctí,“ přikývla.
„Takový meč by měl mít jméno,“ podotkl.
„Přísežník,“ odpověděla a snad poprvé mu otevřeně pohlédla do očí.

Někteří měli sklony ji litovat. Prý – chudinko, těžko budeš hledat ženicha, tady v horách, navíc bez věna…
Nesnášela jejich blahosklonnost.
Byla spokojená. Měla své muly, nebe nad hlavou a nejasnou vzpomínku na laskavého muže, který byl jejím otcem. Co víc si mohla přát? Jistě, strávil s ní jen krátký čas, ale to se stává.
Často měla chuť jim odseknout, musela se však krotit. Přese všechno byla jen obyčejnou dívkou. To ovšem platilo jen dole, v Údolí.
Na stezce nad propastí byla neomezenou vládkyní. Pravá dcera svého otce, odvážná. Tady ji poslouchali všichni. A ona se přímo královsky bavila jejich strachem.

Jako hrdina nevypadá ani se tak nechová. Přesto jím je. Samwell Tarly. Zabiják.
Povězte nám, jak se vám podařilo zabít Bílého chodce?
Vlastně nevím. Byla to jen náhoda. Použil jsem obsidiánový nůž a on fungoval! To ten nůž ho zabil, ne já…
K čemu ta skromnost. Dokázal jste něco téměř neuvěřitelného. Váš otec na vás musí být pyšný, že?
Otec? Ne, to si skutečně nemyslím. (vyplašený pohled)
Máte prý i velké zásluhy na tom, že novým velitelem Noční hlídky byl zvolen Jon Snow. Neuvažoval jste, že byste mohl kandidovat sám?
Já?!? To… to vůbec ne. Jak vás něco takového napadlo?

„Odveze ji domů. Zklamaly jsme,“ vydechla Obara.
„Ještě máme šanci. Nevzdávej se tak snadno, sestřičko,“ odpověděla Nym.
„Věřím sice, že dlouho nás ten zbabělec ve vězení nenechá, ale do jejího odjezdu zřejmě ano,“ namítla Obara.
„Ellaria je volná,“ připomněla Tyene.
„Ona není bojovnice,“ zavrtěla Obara hlavou.
„Existují i jiné způsoby. Rafinovanější. Nenápadnější,“ usmála se záhadně Nym.
„Máš ještě nějaký jed?“ zeptala se s nadějí Tyene.
„Mám, ale je starý, potřebuje vyzkoušet.“
„O to se postarám…“ ušklíbla se Tyene potutelně. „Myslím, že vím o vhodném testovacím subjektu.“
„Ty abys z toho nevytěžila ještě nějaký bonus…“ řekla Obara, napůl pobaveně, napůl pobouřeně.

Sansa byla zmatená. Proč ji chtěl Petyr provdat zrovna za tohoto rytíře? Myslela si… nu, její romantická část čekala, že se o ni bude ucházet sám. Ta pragmatická, která soužitím s ním sílila, předpokládala sjednání sňatku s někým významným a mocným.
„Povím ti příběh, Alayne,“ pousmál se. „Příběh o tom, proč se Harroldu Hardyngovi říká Dědic. Jaké máš znalosti o rodu Arrynů?“
„Obecné,“ připustila a poté se zatajeným dechem poslouchala.
„Harrold není dědicem rodu Hardyngů,“ vydechla. „Je to dědic Jona Arryna. Dědic Údolí!“
„Správně. Spojení Orlího hnízda a Zimohradu. Těžký oříšek pro Lannistery, nemyslíš?“
Jak o něm kdy mohla pochybovat?

Dny v Domě černé a bílé plynuly jednotvárně. Dívka si nestěžovala. Vzrušení zažila v uplynulých letech více, než jí bylo milé. Možná… když zde bude dost dlouho, zapomene, kým byla a stane se opravdu nikým. Možná…
Vystřídala mnoho jmen, v hloubi duše přesto stále zůstávala Aryou. Což nebylo dobré.
Jména zde však ztrácela svůj význam. Důležitá byla služba Mnohotvářnému bohu.
Valar Dohaeris. Všichni musí sloužit. Ti živí v každém případě. Někdy se však dařilo využít i mrtvé.
A někdy… někdy bylo nezbytné z živých mrtvé vytvořit. Dívka uchopila Jehlu.
Valar Morghulis. Všichni musí umřít. Dnes je na řadě ser Swyft…

Neměla z té cesty dobrý pocit, jiné řešení však neexistovalo. Chvíli vše vypadalo nadějně. Potom…
Svatební hostina se změnila v krvavý masakr. Neměli šanci. Zapomněli, jak mstivý je zdejší vládce. Spolehli se na zákony pohostinnosti. Zaplatili krutě.
Catelyn pochopila, proč Walder Frey trval na tom, že slavnost bude probíhat odděleně v obou věžích – v levé pro urozené hosty, v pravé pro většinu Robbova vojska. V hlavní síni jich tak byla jen hrstka, snadný cíl pro tlupu Freyových potomků.
Opět se prokázalo, jak zlá Dvojčata jsou. Obě…
Ne, hrad nebyl na vině. To jeho obyvatelé. Nebo byl ve hře někdo další?

„Odmítnul jsem bojovat za tvého bratra. Neměl bys mě nenávidět?“
„Kdokoli se zdravým rozumem by odmítl.“
„I ty?“
„Dokud jsem měl dvě ruce, rozumu se mi nedostávalo…“ připustil Jaime. „To ale není podstatné. Tyrion je na útěku, Oberyn mrtvý a já potřebuji tvoji pomoc.“
„Pomoc?“ protáhl Bronn pobaveně.
„Služby,“ opravil se. „Samozřejmě zaplatím. Stejně jako za trénink s mečem.“
„Víc. Mnohem víc. Mezi trochou šermování při měsíčku a výpravou do Dorne je zatracený rozdíl.
„Kolik chceš?“
„Nechci peníze. Těch mám dost. Chci hrad a hezkou urozenou manželku. A slib, že jestli tu šílenost přežijeme, už mi vy Lannisteři dáte pokoj.“

Krásná dívka bláznivě zamilovaná do eunucha. Zraněný voják nosící hrdě jméno Šedý červ. Trpaslík zakládající si na své schopnosti odhadnout lidi.
Na začátku se jednalo o velice opatrné spojenectví. Spojenectví z nutnosti. On věděl, že je potřebuje získat na svoji stranu, přesvědčit je. Oni mu nerozuměli, či snad ani nechtěli rozumět. Spojovala je jen jedna osoba, královna, které se, z rozličných důvodů, rozhodli sloužit.
Ale postupně, pomaloučku, mezi popíjením vína a pokusy o vyprávění vtipů se mezi nimi cosi začalo rodit… Dalo se tomu říkat přátelství? Snad ještě ne, přesto…
Daenerys získala velmi efektivně pracující tým. Tyrion získal mnohem víc…

Zažil smrt už mnohokrát, avšak nikdy nebyla tak bolestivá a děsivá. Málem se zbláznil. Ztratil dočasně kontrolu nad všemi svými zvířaty.
Pitomý pták! Dopředu tušil, že ovládat tvora s malou hlavou a křídly místo nohou bude problém. Opakovaně se mu stalo, že se vysoko ve vzduchu jen těsně vyhnul jinému dravci. Koordinace pohybů nebyla jeho nejsilnější stránka. Nepřipadal si v jeho těle ani trochu bezpečně. Jenže Mance potřeboval zprávy a po smrti Orella byl jediný, kdo mu je tímto způsobem mohl poskytnout.
Melisandra spokojeně sledovala orla padajícího k zemi. Oslabila nepřítele a přispěla tak dalším kouskem ke konečnému vítězství Světla.

Jeho předchozí život byl jednoduchý. Osamělý a drsný, ale jednoduchý…
Poslouchal příkazy, nepřemýšlel o nich. Nenáviděl svého bratra a věřil, že ho jednou zabije. Pravidelně se opíjel, občas si zaplatil kurvu.
Dvě sestry, jedna tak odlišná od druhé… společnými silami mu obrátily život vzhůru nohama. Zřejmě aniž by si to uvědomily…
Jemná dáma neschopná pohlédnout na jeho tvář i drzé pískle poměrně zručně zacházející s mečem. U obou pociťoval nevysvětlitelnou, neodolatelnou potřebu je chránit.
Nechápal, co se s ním děje. Ale poprvé od dětství, od chvíle, kdy ho bratr zmrzačil, si připadal úplný.
Možná… možná ještě není ztracený… Má šanci?

Díval se na svoji sestru, část jeho samého, milenku… a viděl cizince…
Když opouštěl Královo přístaviště, litoval, že se od ní vzdaluje.
Když trávil noci sám ve stanu, stýskalo se mu.
Když přijížděl a vítaly ho doutnající trosky, obával se o ni.
Když ji spatřil s korunou na hlavě, nechápal.
Když jí pohlédl do očí, uvědomil si, jak strašně se v ní mýlil.
„Že jsi čubka bažící po moci, která si myslí, kdovíjak není chytrá, mi došlo už dávno, jen jsem si to nechtěl připustit. Vždycky jsem ale věřil, že své děti miluješ… Jak jsi mohla?!? Vysvětli mi to!“ křičel.

Margaery nad tirádou své babičky jen pobaveně zakroutila hlavou. Jistě, měla pravdu, slova některých mocných rodů Západozemí byla údernější. Na druhou stranu… Než protivné „Zima přichází“, bylo jí rozhodně milejší „Rosteme do síly“. I „Jak vysoko, tak čestně“ bylo vlastně hodně divné. Věděla ale, kdy se se starou paní nemá smysl hádat.
„A ještě ke všemu ten znak,“ ušklíbala se Olenna Tyrell. „Zlatá růže! Nic hloupějšího naši drazí předci zřejmě vymyslet nedokázali… To už mohli rovnou vybrat… třeba vlčí mák.“
„To byste potom byla Královna makovic, babičko,“ usmála se Margaery.
„Což by nebylo vůbec špatné, holčičko,“ zablýskalo Olenně v očích.

„Moc je moc!“ řekla Cersei pohrdavě a se zavířením šatů odešla.
Druhý den se mu všichni za zády posmívali. Věděl to. Cítil to. Nebyl na posměch zvyklý… teď už ne. Kdysi slíbil sám sobě, že nedopustí, aby se mu ještě někdy někdo posmíval. Měl vztek. Na druhou stranu… těšilo ho, že se smějí jen za jeho zády. Zase tak bezmocný nebyl, zdaleka ne.
Samozřejmě, měl chuť se té blonďaté čubce pomstít ihned. Ale ne… nezahodí léta plánování pro takovou malichernost. Však nepotrvá dlouho a Lannisteři se nebudou stačit divit.
„Informace jsou moc,“ zašeptal si pod vousy. „Mocná zbraň. Dokonalá. Civilizovaná.“