Moje články

„Host do domu, bůh do domu!“ pronesla teta Kateřina a důstojně vstoupila.
„Znám to přísloví také jinak,“ ucedil Saturnin tichounce, tetička ho však uslyšela.
„Pojď, Milouši. Toho slouhy si nebudeme všímat. Říkala jsem dědečkovi několikrát, jakého hada si hřeje na prsou. Ale komu není rady, tomu není pomoci.“
„Teto Kateřino, co ty tady?“ zeptal jsem se pečlivě neutrálním tónem.
„Už i tobě vadím?“ vyprskla přesto popudlivě. „Když ještě žil strýc František a zásoboval celou rodinu čisticími prostředky, nikdo si nedovolil se ke mně chovat nezdvořile.“
Spolkl jsem poznámku, že strýček zřejmě raději zesnul, než by musel poslouchat nepřetržitý proud přísloví…

„Paní,“ oslovil ji Aragorn. „Máš důležitý úkol, neměla bys být zklamaná.“
„Jistě…“ odvětila s hořkostí. „Jsem jen žena. Údělem žen je v úkrytu se strachovat, zda se muži vrátí z boje živí.“
„Tvůj lid tě potřebuje. Musíš se o něj postarat.“
„Myslíš, že nevědí, jak se dostat do bezpečí?“ namítla.
„Někdo je musí vést.“
„Vím,“ připustila a sklonila hlavu. „Splním svoji povinnost. Nečekej však, že budu jásat.“
Svůj slib dodržela. Ale teprve když seděla na koni a mířila k Minas Tirith, připadala si úplná. Když pak přemohla Pána nazgûlů… toho, kterého nemohl zabít žádný muž… věděla, že se rozhodla správně.

„Housi!“ zvolala energicky.
„Cuddyová?“ odvětil ležérně a, věřte nebo nevěřte, i do toho jednoho slova dokázal procpat asi tak tunu sarkasmu.
„Léčíte tu dívku přes můj výslovný zákaz?“ zatvářila se výhružně.
„Ano,“ ušklíbl se, ale bylo vidět, že znervózněl, nečekal, že bude odhalen tak rychle.
„Nechávám ji převézt do Městské nemocnice,“ oznámila své rozhodnutí.
„Pak zemře…“ odvětil a kulhal pryč.
Byla si téměř jistá, že blafuje. Ale co když ne?
„Housi!“
„Cuddyová?“
„Dovolím vám ji léčit.“
„Vynikající.“
„Ale budu po vás chtít dalších deset hodin na ambulanci.“
„To je vydírání,“ namítal.
„Kdepak… obchod,“ usmála se sladce, ráda za dílčí vítězství.

„Stejně nechápu, že jsi vydržel jen tak sedět, popíjet rum a nic nedělat,“ zavrtěla hlavou Elisabeth.
„Proč ne?“ podivil se Jack, přihnul si z flašky a rozpovídal se. „Když jsi sama na ostrově, ze kterého se jen těžko dostaneš, máš čas přemýšlet o různých věcech. O tom, jak důležitá je pro tebe volnost. Pocit, když vítr sviští v plachtoví, ty stojíš u kormidla a řítíš se temnou nocí do neznáma. Víš… loď, to není jen paluba a kýl a plachty. Loď… a Černá perla obzvlášť… znamená svobodu. Možnost zažít tisíce úžasných příběhů, kterým nikdo neuvěří. Příležitost, jak být sám sebou…“

Byl to únavný den. Vyzkoušeli tři různé léčebné postupy, pacient nereagoval na žádný z nich. House sršel sarkasmem a průpovídkami o jejich neschopnosti, ale bylo patrné, jak ho ten neúspěch deptá.
„Nechceš zajít na skleničku?“ zeptal se, veden náhlým impulsem, Cameronové.
„Ne, Chasi, díky,“ zavrtěla hlavou.
„Proč ne?“ ptal se, večer s ní mu v ten moment začal připadat jako super nápad.
„Profesionální vztahy, pamatuješ?“ upozornila ho. „Nechci dávat Houseovi další munici.“
„Nedozví se o tom,“ přesvědčoval ji. „A i kdyby, nic mu do toho není.“
„Tomu vážně věříš?“ ušklíbla se. „Myslela jsem, že já jsem v týmu ta naivní…“

„Prcháme! Dřív, než nám šéf nadělí nějaký bonusový úkol.“
Nebyl proti… a tak prchali společně. Mít celý víkend volný se jim nepoštěstilo často.
„Zajdeme na pivo?“ nadhodil. „Mohli bychom vymyslet, co budeme dělat, když nemusíme nic dělat.“
„Souhlas,“ přikývnul. „No… částečný souhlas. Co když se sejdeme na osmou v Candy´s baru?“
„Proč ne…“
Za dvě hodiny tedy hledal svého parťáka v domluvené hospodě. Bylo jistě čirou náhodou, že tam zrovna měly večírek absolventky jakéhosi zdravotnického kurzu…
„Až mě naštveš a já tě praštím, aspoň budeš mít ošetřovatelky poblíž, co?“ ušklíbnul se Ray.
„Jasně,“ odsouhlasil zvesela Bodie a odběhnul do davu.

S obavami pozorovala Rona. Zrzavé vlasy a zelený obličej představovaly prazvláštní kombinaci. Čekal ho první zápas v dresu Kudleyských kanonýrů. Potřebovali ho nějak rozptýlit, ale Hermiona tušila, že tentokrát jim lest s Felixem nevyjde…
„Nezvládnu to! Nikdy jsem sem neměl chodit. Kvůli mně prohrají, budou mě nesnášet…“ blekotal.
„Rone, uklidni se!“ zatřásla s ním.
„Navíc přestávám vidět!“ zaúpěl. „Jakoby se ty obruče rozplývaly ve vzduchu…“
„Ještě řekni, že jsou olověné,“ uklouzlo Hermioně.
„Cože?“ vyděsil se ještě víc.
„Ale nic… Poslyš, s tvým zrakem je všechno naprosto v pořádku. Jen padá pravá londýnská mlha.“
„Aha… Třeba ten zápas zruší,“ napadlo ho.

„Však si to tak neber, Severusi,“ řekla a chlácholivě ho poplácala po zádech.
Dusné ticho ji upozornilo, že je cosi špatně. Uvědomila si, že by s ním neměla zacházet stejně jako s Harrym a Ronem.
Tak dlouho od nich slýchala stížnosti na cokoli, až si vypěstovala ochranný mechanismus. Dokázala jedním uchem poslouchat lamentace nad nespravedlností světa, druhým vnímat hukot ve společenské místnosti, do toho sepisovat esej z Přeměňování.
Jenže Severus byl jiný… Většinu věcí tlumil v sobě. Když si jí jednou postěžoval, nezasloužil si nacvičenou automatickou frázi…
„Promiň… síla zvyku,“ usmála se omluvně a doufala, že jí dá druhou šanci.

„Máš napsat popravu dojemnou nebo třeskutě vtipnou?“ zeptal se můj milovaný spolubydlící, za ta léta už zvyklý na vše, co měsíc duben přináší.
„Žádné specifické požadavky,“ odpověděla jsem a neznělo to vůbec šťastně.
„Hlavně že nemusí být ta pampeliška ve stylu dada,“ uchechtnul se.
„To ne… dokonce v ní nemusí být ani ukryto mravní poučení,“ vzpomněla jsem si a otřásla se při vzpomínce na loňskou bajku.
„Tak vidíš,“ poplácal mě povzbudivě po rameni. „Takže je to úplně jednoduché. No abys neřekla… venku je sice počasí, že by psa nevyhnal… ale já ti teda půjdu ven naškubat pár těch žlutých věcí…“

Nejprve vše jen s bázní a úctou sledoval. Tolik moudrých osob, tolik důležitých poselství… Cítil se poctěn, že může být takovému setkání přítomen.
Pak se však zaposlouchal do jednotlivých proslovů. Stačily úryvky.
„Říše lesních elfů vždy stála na straně světla.“
„Naznačuješ snad, že Durinův lid ne?“
„Návratu temnoty musíme zabránit stůj co stůj!“
„Říká kdo? Král bez království…“
„Jeho moc vzrůstá. Brzy se mu nedokáže postavit žádný z nás…“
„Minas Tirith mu čelí už dlouho. Pomoc by se ale hodila.“
Moudré osoby? Zástupci mocných říší? Důstojní velitelé? Frodovi připomínali hašteřivé děti.
„Já ho ponesu!“ pronesl rozhodně.
Gandalf se spokojeně usmál.

„Tonks, jsi doma?“ zavolala Hermiona.
Zvuk padajícího nádobí jí byl odpovědí. Neomylně zamířila do kuchyně, kde našla Tonks hledící nešťastně na podlahu, na které se povalovaly střepy velké mísy a pomaloučku se roztékala těstovitá hmota.
„Já jsem beznadějný případ…“ povzdechla si a nechala vše jedním mávnutím hůlky zmizet. „Chtěla jsem Remuse překvapit, připravit mu něco dobrého.“
„Měly to být lívance?“ zeptala se Hermiona.
„Přesně tak.“
„Nebyl včera úplněk? Myslela jsem, že po něm mají vlkodlaci chuť na pořádný kus masa.“
„To je sice fakt,“ ušklíbla se Tonks, „ale v těchhle sklonech ho nebudu podporovat! Pomůžeš mi zadělat na nové těsto?“

„Co se tu poflakujete?“ prskal na vesničany, kteří přivezli do tábora čerstvou zeleninu.
„Slídíte, co? Táhněte, odkud jste přišli!“ dostával se do ráže, když si ho ti dobří muži mlčky měřili pohledem.
„Franku, tihle jsou na naší straně,“ snažil se vysvětlit Hawkey.
„A jsou tu doma,“ doplnil B.J. „To my bychom měli táhnout…“
„Tsss. Co když jsou to špióni?“ měl Frank jeden ze svých paranoidních záchvatů. „Já jim nevěřím. Vypadají všichni stejně. Jsou malí, oškliví a neumí anglicky!“
Hawkey s B.J.em zavrtěli hlavami.
„Zato ty jsi velký a ošklivý. Kdybys neuměl anglicky, všichni by si oddechli, že tě nemusí poslouchat…“

Snila o něm od dětství. Byl pro ni napůl hrdina, napůl ten, o koho se musí starat. Tajemné pirátské dítko i zatoulaný sirotek. Domnívala se, že to, co k němu cítí, je láska. Taky tušila, že on ji bláznivě miluje.
Její výchova a jeho zábrany byly dlouho překážkou. Pak, ve víru událostí, se zdálo, že k sobě najdou cestu. Že oba odhodí předsudky a dokáží vyjádřit své touhy.
Jenže… mezitím poznala dalšího muže. Muže, nikoli chlapce. Pravého piráta, nikoli pirátské dítko.
Elisabeth si přestala být jistá. Byla přesvědčená, že Will je její spřízněnou duší. Čím by pak ale byl Jack?

Punk je hudební a životní styl. Nemá žádný jednotný ideový směr, nejrozšířenější postoje jsou odpor vůči nacismu, komunismu, rasové diskriminaci, politice, válčení, globalizaci, konvencím či komerci. Lze se často setkat s tvrzením, že základem punku je provokace. Hnutí je tolerantní k měkkým drogám.
Nutrie říční, známá jako vodní krysa, je velký hlodavec původem z Jižní Ameriky. Její rozšíření do severnějších oblastí je omezeno tím, že jde o subtropické zvíře špatně snášející delší mrazivé zimy. Ty dokážou její populaci spolehlivě zredukovat.
Punková nutrie je pak logicky provokující hlodavec s odporem k rasové diskriminaci, obvykle zfetovaný natolik, že v chladnějším počasí umrzá.

Pekelně se soustředila. Jazyk mírně vyplazený, ruce i tvář zapatlané směsicí barev. Zbývalo několik posledních detailů a její nový obraz bude hotový.
„Máme návštěvu,“ zavolal Neville.
„Luno, ahoj,“ pozdravili Harry s Ronem.
„Ahoj, kluci,“ usmála se a znovu sklonila hlavu ke svému dílu.
„Co to je?“ ptal se zvědavě Harry nahlížející jí přes rameno.
„Přece svatební rej škrken.“
Ron se zakuckal, Harrymu škubaly koutky. Neville se tvářil vyrovnaně.
„A to… si od tebe někdo koupí?“ zeptal se opatrně Ron dívaje se na místnost různými „obrazy“ přímo přecpanou.
„Tvořím pro umění, nikoli pro jmění,“ řekla Luna a spokojeně si otřela ruce.

„Dejte si pár švestiček, mladý pane.“
„Jakýpak mladý pane! Co si to dovolujete! Já jsem Smrtka, vašnosto. A vůbec… vy mě zdržujete a ten cikán mi už půl hodiny běhá po lokále s kudlou v zádech.“
Na obličeji druhého z herců se objeví mírně rozostřený výraz, vzápětí však plynule pokračuje.
„Copak cikán, ale jmelí. Všimli jste si, kolik se letos urodilo jmelí?“
„Strašně,“ reaguje ten představující ještě před chvílí Smrtku. „Já ho sbírám. Do nůše. Já vám takhle posbírám denně šest větviček… i pět.“
Režisér pochopil, že zkoušet s novým ansámblem krátce po sobě čtyři různé hry nebyl nejlepší nápad…

Sedím u silnice, tupě sleduju mizející bourák. Po pěti hodinách nemám energii ani na rozčilování, proč nás nevzal.
Polední slunce praží, pot s prachem vytváří na těle nevábný nános. Pila bych, ale nechci hrát místním divadlo při odbíhání do křoví.
Mám chuť nadávat. Když se ale podívám na svého parťáka, rychle se uklidním. Já jsem přece tuhle akci vymyslela. Že prý jet klimatizovaným turistickým busem je nuda…
Až v podvečer zastavil náklaďák s cihlami. Celý den jsme strávili na výpadovce z Baracoy. Když jsme ale stáli na korbě a vítr nám cuchal vlasy, věděla jsem, že to nebyl ztracený den.

Jsou podobní a přitom tak odlišní. Turista a cestovatel, dva vývojové stupně téhož druhu.
Turista cestuje s obrovským zavazadlem, kdo, ví, co všechno může v daleké cizině potřebovat. Cestovatel nosí malinký obnošený batůžek, v něm triko na převlečení a pár hygienických potřeb. Co nemá, nepotřebuje, nebo sežene u místních.
Turista potřebuje navštívit všechny památky, zběsile pobíhá. Ze svých cest přiváží tisíce fotek a spousty kýčovitých suvenýrů. Cestovatel navštěvuje hospody, jezdí na korbě náklaďáku a je spokojený, když může celý den sedět na ulici. Ze svých cest si vozí zážitky.
Chci věřit, že jsem se uklidnila. Že jsem přinejmenším napůl cestovatelkou…

„Musíš mi pomoct, Ginny,“ řekla Hermiona nešťastně, ale přitom rozhodně. „Potřebuju vymyslet, jak ho dostat.“
„No konečně…“ odfrkla si potichu Ginny.
„Co říkáš?“
„Ale nic…“ zamlouvala to radši. „Trochu mě překvapilo, že ses rozhoupala.“
„Líbí se mi už strašně dlouho, ale…“
„Fakt?“
„No jasně. Vždyť je úplně dokonalý,“ rozplývala se Hermiona.
„Hele, to zase nepřeháněj,“ krotila ji Ginny.
„Je tak praktický a přitom elegantní. Nádherně tvarovaný, prostě neodolatelný,“ básnila dál a nevšimla si, že na ni druhá dívka hledí najednou poněkud vytřeštěně. „Proč jen musí být tak drahý?!?“
Ginny definitivně pochopila, že se celou dobu nebavily, jak předpokládala, o Severusovi…

Říkali, že ho osvobodili - ať už si o tom způsobu myslel cokoli. Prošel výcvikem. Naučil se nejenom ovládat všechny představitelné druhy zbraní a typy bojových umění, ale také jíst hmotu bez chuti servírovanou k snídani, obědu a večeři, snášet všudypřítomnou zimu i Morpheovy motivační kecy.
Byl svobodný? To sotva… Ale jeho do té doby jednotvárný život se změnil, pořád se něco dělo. A pak, byla tu Trinity.
Jsem teď velitelkou této lodi… Budeš mě tam venku sakra potřebovat…
Během šílené mise na záchranu Morphea si uvědomil dvě věci. Že je asi opravdu vyvolený… a že velice rád přenechá velení Trinity…

Skupina u ohně sledovala přibližující se postavičku - maličkého mužíčka na křivých nožkách vyčnívajících mu z tuhého kaftanu.
„Dobrý večer vespolek,“ pozdravil.
„Same, co vy tady?“ zazněla otázka doprovázená úsměvem.
„Vy ho znáte?“ ujišťoval se chlapík, který zjevně nepochopil, že bílé kalhoty a sako nejsou ideálním oblečením do prérie.
„Jistě, je to můj učitel a rádce.“
„Sam Hawkens, jméno mé,“ řekl mužíček a s komickou vážností smekl.
Ozvalo se několikeré vyděšené zalapání po dechu.
Sam si nenuceně nasadil na hlavy paruku a tichounce se pochechtával, jak ty zelenáče překvapil.
„Vlastní skalp mi sebrali Indiáni. Tahle věcička je ale moc šikovná, víte?“

Narodil se neznámého dne na neznámém místě neznámým rodičům. Vyrůstal na ulici, vše se musel naučit sám. Zvládl to ovšem na výbornou. Jeho vzhled je nevábný a převážnou většinu času zapáchá. Přesto si našel několik dobrých přátel. Dokáže být velmi užitečný – zejména sám sobě. Umí velice obratně využívat lidských slabostí a předsudků. Je si vědom pravidla, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Přesto se občas zaplete do záležitostí, jež ho převyšují – což, popravdě, není nijak obtížné.
Ehm… vím, že Gaspoda umí mluvit. Uvažuji, jestli umí i číst. A pokud ano, jestli mě za tohle nepřijde kousnout do zadku…

„Pusť mě ven! Já chci ven!“ vykřikl Neo a bojoval ze všech sil, aby mu nemohli znovu zarazit do hlavy tu příšernost.
„Neo, uklidni se,“ chlácholila ho Trinity.
„Tys mě podvedl!“ zaprskal Neo a chytil Morphea pod krkem. „Okamžitě mě vrať do mého starého života!“
Morpheus se zamračil. Situace se nevyvíjela, jak plánoval.
„Dal jsem ti na výběr. Vzal sis červenou kapsli. Nemůžeš z toho vycouvat.“
„Neřekls mi všechny podmínky. Uvedls mě v omyl.“
„Řekl jsem ti, co jsi potřeboval vědět. Tvoje volba byla svobodná.“
„Jsem barvoslepý,“ ušklíbl se Neo. „Ta smlouva je neplatná, z toho mě vyseká každý právník…“

Druhý den zuřila bouře. Oblohu křižovaly blesky, provazy vody neúprosně skrápěly palubu. Posádka byla se silami u konce. Jack vystřídal u kormidla pana Gibbse, v takové slotě chtěl mít Černou perlu pod kontrolou.
„Vydrž, holka,“ zamumlal, když přišel další prudký náraz větru a hlavní stěžeň zlověstně zaskřípal.
„Já vydržím, bez obav,“ ozvalo se za ním. „Jen by mě zajímalo, jestli máš opravdu správný kurz…“
Chtěl jí odseknout něco ironického. Jenže v ten okamžik se jako zázrakem bouře uklidnila. Nad hlavami se jim objevil kousek jasného nebe. Na kterém plul… obrácený půlměsíc…
„Tortuga se přemístila do Turecka?“ otázala se sladce Elisabeth.

V kabinetu profesora lektvarů se sešla zdánlivě nesourodá skupinka.
„Určitě to bude fungovat?“ zajímal se Lucius.
„Neublíží jim to?“ starala se Hermiona.
Severus se samolibě ušklíbl.
„Samozřejmě, že to bude fungovat. Vymýšlel jsem to sám. A ano, trochu jim to ublíží. Což byl přece záměr…“
„Tak to spustíme hned?“ nadhodil Lucius se zlověstným úsměvem.
Ne že by snad měl něco proti… řekněme sexuálním experimentům. Ale párovat ho s Hagridem… no fuj!
Hermiona ještě váhala. Když si ale vzpomněla, co se onehdy dozvěděla o sobě a Narcise, energicky přikývla.
Společně pronesli aktivační inkantaci.
Zdá se, že některé autory čekají krušné časy…

Čtyři roky na stejné židli. Desítky sepsaných smluv. Stovky hodin napínavé práce. Několik drabbles vytvořených v pracovní době. Tři po většinu času příjemní a tolerantní šéfové. Sedm skvělých kolegů. Jedna totální kráva. Jeden proslov o firmě v krizi. Pět piv s kolegy po proslovu. Tři hodiny spánku po pivech. Jeden zaktualizovaný životopis. Jeden lákavě vypadající inzerát. Dvě toulavé boty v koutě.
Byly to dobré roky. Je čas odejít… dřív, než si zničím iluze o svých šéfech… dřív, než se firma dostane do krize ještě hlubší… dřív, než se zajímavé práce stane otravná rutina.
Příští rok už budu psát drabbles jinde…

Už mě zase vábí dálky. Ač jsem si v minulých několika letech užívala speciální režim šesti až sedmi týdnů dovolené ročně, ani to mi nestačilo… zjišťuju, že bych potřebovala vypadnout někam na delší dobu.
A teď je vhodný okamžik. Dát si pořádnou pauzu před začátkem nového pracovního šílenství by nemuselo být vůbec špatné. Očička mi svítí, snažím se potlačit příval nadšení a uvažovat racionálně. Ale moc mi to nejde…
Vím, že bych se potom… po pár měsících, po roce… ráda vrátila domů. Rodná hrouda mě vždycky přitáhne. Momentálně ale v koutě netrpělivě podupávají mé toulavé boty… Váhám – mám je vyslyšet?

„Moony, neviděl jsi Tichošlápka?“
„Ne, ještě nepřišel.“
James si začínal dělat starosti. Nebylo zvykem, aby Sirius promeškal pařbu. Byl sice na vrcholu blaha, protože Evansová… ne, Lily… konečně změnila názor a přijala pozvání na rande. Společenská místnost byla narvaná, oslavoval se zisk famfrpálového poháru… Lily se nechala obejmout a dala mu i pusu na tvář. Přesto postrádal svého nejlepšího kamaráda.
Sirius dorazil kolem půlnoci v doprovodu dvou dívek.
„Kde se flákáš, kámo?“ vrhnul se k němu James.
„Chtěl jsi přece květinovou výzdobu, ne?“ ohradil se Sirius. „Tak tady máš pár růží…“
„Cože?“
„Růža Simonsová a Růža Nesbittová,“ představil obě děvčata.

Nevěsta byla nervózní. Nemohla se posadit, pomačkala by si šaty. Nemohla chodit, umolousala by si šaty. Všichni kolem si připíjeli, ani to nemohla, nechtěla riskovat trapas před očima celého příbuzenstva. Očima hypnotizovala minutovou ručičku. Už jen půl hodiny… pak přejdou náves, vstoupí do kostela, kde řekne povinné „ano“.
Ženich byl také nervózní. Stav jeho šatů mu byl lhostejný, panáčků slivovice si pár dal. Před chvílí ale zjistil nemilou věc… a nebyl si jistý, který okamžik zvolit.
„Miláčku?“ přiblížil se ke své budoucí manželce. „Obávám se, že jsem doma zapomněl prstýnky.“
„Já tě zabiju!“
„Když myslíš, že to pomůže…“ pokrčil rameny.

Otevřel oči a rozespale zamžoural kolem sebe. Bez brýlí moc neviděl, zaregistroval ale podezřelé pohyby na Siriusově posteli.
Včera jsme přece šli spát zároveň. Kde sehnal v noci holku? Uvažoval James nechápavě a mírně závistivě.
„Ha, dostal jsem další!“ ozval se jásavý Siriusův výkřik.
James čekal, zda ta neznámá nedá jeho nejlepšímu kamarádovi facku, ale nic se nedělo.
„Gratuluju…“ zareagoval tedy kysele. „Jdu na snídani, nenech se rušit.“
„Počkej, ještě chvilku a už taky běžím. Mám hlad jako Moony.“
Zpod deky se vynořila rozcuchaná hlava a pak i celý Sirius. Nikdo další se neobjevil.
„Pochytal jsem šest blech,“ pochlubil se.

Píši Vám, neboť situace je již neudržitelná.
Nakrčil obočí, ušklíbl se nad patetickým úvodem a přelétl očima další řádky.
Ignorujete mě jako ženu i jako lékařku… Jak jsem si někdy mohla myslet, že pro Vás něco znamenám… Nehodlám se dále účastnit Vašich dětinských her… Dávám výpověď a odcházím… Třeba budete litovat…
Krátce se zamyslel. Na druhou stranu dopisu naškrábal:
Píši Vám, neboť jsme se už dobrou hodinu neviděli a další dvě zase neuvidíme. Neignoruji Vás, pouze mám nastaveny obranné mechanismy. Jako lékařka jste relativně schopná, jako žena nesnesitelná. Kdo si hraje, nezlobí. Výpověď se zamítá, ještě se máte co učit.

„Vstávat!“
„Radare, sklapni,“ zabručel B.J. a zabořil hlavu do polštáře.
„Pánové, musíte vstávat. Honem!“
Otevřel dveře Bažiny, vyházel všechny deky. Pak ho osazenstvo vzalo na vědomí.
„Přestaň tu pobíhat na svých maličkých nožičkách a vysvětli nám, co se děje,“ řekl rozespalý Hawkey.
„Evakuace. Do půl hodiny vyrážíme,“ vychrlil a odběhl.
„Ale ne… Frank zase vymyslel noční bojovku?“ řekl znechuceně B.J.
„Už aby se vrátil plukovník. Nebo se Kuní ksicht zblázní definitivně,“ zašklebil se Hawkey a zakřičel: „Radare, vyřiď šílenému veliteli, že budu dobrovolně hlídat tábor.“
Radar přiběhl.
„Řekněte si mu to sami. Tvrdí, že v radiu slyšel o čínské invazi…“

Život zde nebyl lehký, dávno ne. Věčný strach o život, stín hrozby visící nad hlavou. Obyvatelé však byli hrdí a nesli svůj úděl statečně, nenapadlo by je město opustit.
Ani tehdy, když se otevřela zlověstná brána a vychrlila nekonečné zástupy temných stvoření…
Starci i sotva odrostlí chlapci navlékali zbroj. Tušili, že je čeká smrt. Byli však připraveni chránit svého pána… a své město.
Neustoupí… Nedovolí tomu druhému, aby je ovládlo…
Byla to dvojčata. Kdysi. Nyní nesmiřitelní nepřátelé.
Minas Ithil, v područí temného pána, nyní zvaný Minas Morgul. Proti němu dřívější Minas Anor, přejmenovaný na Minas Tirith.
Rozhodující bitva se blíží…

„Nevíš, kdo to je?“ Bodie očima hltal krásku přešlapující na dvoře.
„Možná vím. A Bodie… slintáš.“
„Neslintám.“
„Slintáš,“ škádlil ho. „Myslíš, že jí to bude připadat atraktivní?“
„Neštvi!“
Ray se královsky bavil. Nestávalo se každý den, aby Bodieho vyvedla z míry nějaká žena.
„Chceš, abych ti ji představil? Tak buď hodný.“
V tu chvíli žena vzhlédla, s úsměvem Rayovi zamávala a vydala se k nim.
„Jak to, že ji znáš?“ zeptal se Bodie podezíravě.
„Ahoj, Rayi!“ řekla, vrhnula se mu do náruče a políbila ho.
„Ehm…“ odkašlal si. „Dovol, abych ti představil Bodieho. A Bodie… tohle je Helen. Moje sestra.“

„Co je špatně, Tonks?“ zeptala se Ginny.
„Nic, proč?“ vykrucovala se.
„Tvoje vlasy zmateně mění barvu, jsou zářivě zelené, o vteřinu později šedé…“
„Fakt?“ podivila se Tonks.
„Takže znovu – co se děje? Něco s Remusem?“
„Hm,“ zabručela a rozpovídala se. „Touhle dobou už jsme mohli mít po svatbě. Jenže on trvá na tom, že oslavu platí ženich, takže musí nejdřív našetřit.“
„Myslela jsem, že ti na svatbě tak nezáleží…“
„To sice ne… Jenže s těmi jeho staromódními názory přemýšlím, jak mu vysvětlit, že buď svatba teď z mých peněz, nebo bude na nevěstě dost vidět těhotenství…“ ušklíbla se Tonks rošťácky.

„Proč se nezastaví? Nebo nezavolá? To o mě nestojí?“
V duchu napočítám do deseti a ujistím se, že vražda není správné řešení.
„Viděli jste se včera. Je zkouškové, medina je těžká…“
„Půjdu za ním.“
Je zpátky dřív, než jsem stihla přečíst stránku skript.
„Nechal mi vzkaz na dveřích,“ kvílí dramaticky, v ruce drží papír. „Prý ať jdu do háje.“
„Je tam napsáno ´Běž na vedlejší kolej´,“ opravuju.
„To je totéž. Nemám se mu plést.“
„Ehm…“ povzdechnu si a ukážu z okna. „Co vidíš?“
„Blanici.“
„Blanice je co?“
„Kolej.“
„Jaká?“
„Vysokoškolská.“
„Ale taky vedlejší… A ten vzkaz pokračuje na druhé straně…“

Usedám, obsluha přede mne pokládá orosený půllitr.
„A slivovici, prosím,“ požádám.
„Co se slaví?“ vyzvídají kamarádi.
„Přežití…“
„Nějaké problémy? Povídej…“
Napiju se a pustím se do popisu mého báječného dne.
„Při ranním běhu se mě pokusil ulovit pes, páníček seřval mě, proč se tam hemžím. V práci klienti chtěli stanovisko, ke kterému mi ještě nedodali podklady. Když jsem chvátala sem, zabouchla jsem si klíče v bytě. Šel kolem soused a místo, aby mi pomohl…“
Obecenstvo zbystří v očekávání napínavého finále.
„Seznámil mě s Murphyho zákonem číslo 63 – Když nutně potřebujete zámečníka, kontakt na něj se nachází na druhé straně dveří…“

„Pohni, jinak nám uteče!“ zařval Bodie a vyrazil za prchajícím zločincem.
Hnali se za ním po opuštěné silnici. Už ho měli na dosah, když Bodie uklouznul na banánové slupce a Ray o něj zakopnul a odkutálel se o pár metrů dál.
Ozvalo se křupnutí…
„Ale ne,“ zanaříkal Bodie a nezdálo se, že by se mu chtělo vstát.
„Co je?“ přihnal se k němu jeho starostlivý parťák. „Jsi zraněný? Co tě bolí? Máš něco zlomeného?“
„Nic mi není,“ zavrtěl hlavou. „Ale rozbil jsem si svoje nové hodinky…“
„Já ti asi rozbiju nos…“ zaprskal Ray, nevěda, jestli má být naštvaný nebo pobavený.

Nejdřív jsem se na to vyspala, protože ráno moudřejší večera. Přizvala jsem si pomocníky. Víc hlav víc ví. Ehm… tak jinak, nebudu hrát tetu Kateřinu, že.
„Perforovaná indukční fáze kontaktní anody,“ navrhl kamarád nedostudovaný fyzik.
„Prvotní instalace fešných kolegů antropologů,“ kontroval další.
„Praštění Indiáni fárají kutat azbest,“ zašklebila se kamarádka a na naše nevěřícné pohledy nevinně pokrčila rameny.
„Parta idiotů flákajících se kolem altánu,“ zní další možnost.
„Přebývá ti tam ´se´,“ je upozorněn.
„Parta idiotů fičí kolem altánu,“ opraví se.
Padáme smíchy pod stůl. Jen mi dělá starosti…
„Myslíte, že nám to pořadatelky interesantní fanfikční kompetišn akceptují?“
Co byste řekli?