Moje články

Nebyl bezproblémové dítě. Některé jeho záliby byly… řekněme zvláštní. Jedna se tvářila nevinně.
Geometrické obrazce – miloval je. Čtverce, trojúhelníky, obdélníky, elipsy… Uklidňovaly ho. Nejvíc byl fascinován kruhy. Čmáral je, kdykoli k tomu měl vhodnou příležitost.
Otec ho v jeho zálibě podporoval. Kreslení představovalo jednu z mála chvil, kdy se jeho potomek choval aspoň zhruba příčetně.
Vyrostl a jeho vášeň rostla spolu s ním.
Už nebyla tak nevinná…
„Neřvi! Rušíš mě!“ okřikl Ramsay Theona.
Nepřestal, proto dostal do pusy roubík. Umělec mohl v klidu pracovat. Po chvíli se zálibně zahleděl na dílo, které vytvořil.
Krev stékala po hrudi. Kruh byl… dokonalý…

Pocit štěstí a hrdosti. Podařilo se! Strašlivá únava. Stres. Tuny číhajících povinností. Dohánění měsíc zanedbávaného života.
Tak skončil loňský duben…
Velké vize. Odhodlání. Smělé plány.
Přece nebudu psát každý rok jen jeden měsíc… Přece ty rozepsané věci když už ne dopíšu, tak aspoň posunu! To dám!
Nestíhání. Nechuť Skepse. Zklamání. Zoufalství.
A nebo taky ne… Vždyť zatraceně nezvládám ani přidávat na fan už napsané kousky.
Procitnutí. Naděje. Předsevzetí.
Už se to blíží. Ani letos to samozřejmě nevzdám! Mám spoustu zajímavých myšlenek, o které se chci podělit.
Že by se ve mně opět probudila autorka?
No, to by byl velký zázrak…

Spánek je přežitek!
Vždyť já vím…
Dokonce jsi to letos napsala jako svoje oblíbené heslo, ty hvězdo…
Říkám, že vím!
Já mám svůj příběh hezky ukončený, jak jsem plánovala.
No a? Já jsem ukončený příběh psát nechtěla. Tak se nevytahuj.
Jenom že já už mám splněno a ty tady usínáš nad posledním tématem…
Protože ti trvalo nemožně dlouho, než jsi byla spokojená s tím svým slavným závěrem.
Však je taky super, dokonale hlubokomyslný.
Jojo, jen se pochval, nikdo jiný to za tebe neudělá…
Pustit si do hlavy svoji slavnou druhou identitu trpící roztahovačnými sklony, to byl skutečně nápad k nezaplacení…

Pitomci! Nechápou, že Kodex je jen takový návod. A to si říkají piráti… Elisabeth si tiše zanadávala a opřela se do vesel. Když posádka hodila Jacka přes palubu, musí ho zachránit sama.
„Drž hlavu dolů, chlapče,“ zasyčel Yoren. „Hezky nenápadně se propracuj do zadní řady a prchej.“
Arya ho vytrvale ignorovala. Byla rychlejší než Horký koláč, silnější než Lommy. Nepotřebuje chránit. Má Jehlu, umí bojovat!
„Podejte hlášení, desátníku!“
„Všude klid, pane…“
„Madam!“
„Ano, jistě, pane… madam… pane.“
„Radare, zahráváš si.“
O tom pojmu slyšela možná jedině Margaret. Přesto byly všechny tři emancipované víc, než kterákoli z bojovnic za ženská práva…

Nechtěl tu být. Strašně moc, zoufale, zběsile… vší silou, vší vůlí se soustředil na to, že tu nechce být.
Kdekoli jinde, jen ne tady.
Prosím, pane… Ano, vím, že jsem ateista… i vy to jistě víte, všemocný pane… Přesto… Prosím, prosím… pošlete mě pryč… Kamkoli… Klidně na konec světa, jen pryč z tohohle pekla…
S přáními je ten problém, že se občas vyplní…
„Kde to sakra jsem?“
„Vítejte na palubě Titanicu!“
Pryč…
„Proč se směješ?“
„On se probudil! Šelma je vzhůru…“
Pryč…
„Společnost American Airlines vám děkuje za přízeň a doufá, že opět využijete jejích služeb. Dáte si poslední drink?“

Moudří našeho rodu vypráví, že všechno začalo utrženým sluchátkem. To bylo poškozené podobně jako TARDIS. A mělo rádo zvířata. Takže když se ho jednou zmocnili dva delikventi a zvolali do něho cosi o miliónu koček, neváhalo a jejich přání vyplnilo.
Zástupy koček zaplavily celou planetu. Byly heboučké, miloučké a hodné. Chtěly se lísat.
Lidé se však přemíry koček vyděsili a toužili jim uniknout. Proto počali stavět mohutné kosmické lodě a prozkoumávat nové galaxie.
Nebylo jim to však nic platné. Koček se jen tak nezbavíte. Nebo, v jednom konkrétním případě, jednoho konkrétního Kocoura.
I ten byl laskavý a chtěl se lísat…

Vířila maličkým pokojem jako… vlkodlačice těsně před přeměnou…
„Nechápu, proč jsi nervózní,“ podotkl Karotka. „Vím, že jsi vlkodlak. Víš, že mi to nevadí.“
„Ale mě jo!“ zavrčela Angua.
„Už jsem tě viděl přeměněnou několikrát. V čem je tentokrát problém?“
„Je úplněk. Dnes se přeměnit musím.“
„Bude z tebe snad jiný vlk?“
Angua si povzdychla. Měla mu to říct? Pořád byla šance, že se ovládne. Nebo to dnes prostě praskne…
Stříbrná záře zalila pokoj. Velká vlčice přivítala Měsíc radostným zavytím. Ehm… A Karotka, ten slušně vychovaný Karotka si prokousl tvář, aby se nerozesmál…
No tak měla poněkud atypicky posazený hlas, no…

Hloupoučká pozemšťanka, copak jí vůbec nedošlo, jaký děsivý časový paradox způsobila?!?
Byl na ni naštvaný. Ne… Chtěl na ni být naštvaný. Měl na ni být naštvaný. Jenže mu to nešlo…
Zachránit svého dávno mrtvého otce. Bylo to nepřípustné a… tak lidské… tak patřící k Rose. Naštvala ho, ale… kdyby se o záchranu nepokusila, už by to nebyla ona.
Přežili toto i mnoho dalších dobrodružství. A to ačkoli se chovala stále stejně splašeně a jen málokdy se řídila hlasem rozumu.
Završit jeden ze svých životů pohledem do očí bláhové blondýnky, který pro něj otevřela srdce TARDIS… co si mohl přát víc?

Cibulový rytíř scénu sledoval s hrůzou. Tak rád by zasáhl…
Starý Cressen byl jeho přítel, věrný spojenec. Rudé kněžce nevěřil ani nos mezi jejíma pronikavýma očima.
Jenže si omotala Stannise kolem prstu. Netušil, jak tohle dokázala, ale byl to nepopiratelný fakt. Postavit se jí napřímo bylo bláznovství. Sebevražda, kterou právě dobrovolně páchal Cressen.
„Připijete si se mnou, paní Melisandro? Na počest vašeho velkého Pána světla?“ zeptal se, v napřažené ruce číši s otráveným vínem.
„Pokud na tom trváte,“ přikývla.
Stíny tančily, noc se zakrádala. Cressen umíral.
„Ochraňuj nás, o velký R´hllore, neboť noc je temná a plná hrůz!“ zvolala ďáblice.

Moji svěřenci byli hodní, na francouzské děti až neuvěřitelně. Jediné problémy nastaly u jídla, kdy Gaëlle nechtěla nic kromě dezertu a Gabriel by nejradši snědl všechno v širém okolí…
Řešení nebylo nijak složité… když člověk nemá výčitky, že těm nebohým dětem způsobí trauma. Přídělový systém pro Gabriela byl samozřejmostí. Větší zábava ale nastala s Gaëlle.
Den prvý
„Nemám hlad…“ odstrčí talíř, kterého se ani nedotkla.
„OK,“ utrousím a odnáším dortík.
Den druhý
Půl hodiny vzdychání, kdy přežvykuje půlku bramboru a plátek šunky.
„Dobře papala,“ pochválí se a pak s hrůzou sleduje, jak dezert opět mizí.
Do týdne jedla přímo vzorně…

„Že já ti na všechno skočím. Prý pohodová dovolená… Nejdřív nefunguje lanovka, takže místo 500 metrů zdoláváme trojnásobek, pochopitelně v plné polní. Nocleh u ledovcového splazu, jak romantické… jen nám navlhne úplně všechno a batoh je zase těžší. Celý den leje, ale my stejně pochodujeme. Padne mlha a nevidíme na krok, ani to nás nezastaví.“
„Jsme prostě strašně moc dobrý, statečný a vůbec nejvíc nej,“ vstoupím do monologu.
„Tak to každopádně,“ ušklíbne se, ale pak kategoricky zavrtí hlavou: „Ovšem na tuhle stezku nad propastí mě nedostaneš ani heverem, s tím nepočítej!“
Jet do hor s osobou trpící závratěmi bývá napínavé…

„Náš pátrací tým se tehdy nevyznamenal. Když jsme s Rayem vtrhli do domu, čekala tam desítka zabijáků,“ líčil Bodie dramaticky, užívaje si obdivný pohled své… tedy dívky, kterou hodlal sbalit.
Ale to nás nezastavilo řekl si v duchu Ray v roli tichého pozorovatele.
„To nás samozřejmě nezastavilo. Většinu jsme vyřídili, ale dva utekli do sklepa a odtamtud nás měli jako na dlani. Stěna, podél které jsme postupovali, byla jako řešeto. Jeden tam vysázel celý zásobník. Sedm kulek, pěkně vedle sebe. Naštěstí jsem všem uhnul.“
„Jsi ohromně šikovný,“ zavzdychala obdivně. „jen by sis možná měl zopakovat počty…“
Ray se zadusil pivem…

Angie – zjevení rodu ženského, původu nejistého, stáří pokročilého, inteligence nevalné. Zájmy – čtení (literatury hodnotné i pokleslé), psaní (literatury zejména pokleslé), rýpání (pokročilý profesionál), pivo (expert), víno (labužník), sport (doplňková aktivita), hry (ráda prochází startem se čtyřmi tisíci…), cestování (všude dobře, tak co doma). Zvláštní úchylka – rozdvojování identit. Výskyt – plachá, na veřejnosti se vyskytuje především v měsíci dubnu, zbytek roku hibernuje. Schopnosti – improvizace; poví i to, co neví, ale zároveň dokáže mlčet jako hrob. Oblíbená hesla – střízlivý nás nedostanou; to, že jsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou; spánek je přežitek; co nemám, nepotřebuju. Miluje hádanku s číslem u své přezdívky.

„Nuže?“ zeptala se Bílá kobra vyčkávajíc. „Stojí za to pro tenhle poklad zemřít?“
„Nerozumím ti. Je to studené, nedá se to jíst. Snad jen tahle věc,“ ukázal Mauglí na vykládaný ankus, „je zajímavá. Vezmu si ji a za odměnu ti nalovím nějaké dobré žáby, co říkáš?“
„Nepotřebuji jídlo. Sloužím svému pánovi, sloužím slávě velkého města. Nikdo živý se odsud nedostane.“
„Už zase blábolí,“ podotkl Mauglí směrem k velkému Ká. „Otče kober, říkám ti, že město není. Pojď, vezmu tě ven.“
Ale starý had nechtěl. Když mu Mauglí utekl, stočil se do klubíčka a slepýma očima zbožně hypnotizoval převzácné zlaté cetky.

K rozluštění té pitomé mapy nebyl ani o píď blíž. Ale na lodi (i když to nebyla Černá perla), se zásobou rumu (i když menší, než si představoval) a s Elisabeth (i když ta vytrvale ignorovala jeho narážky) se Jackovi situace jevila o dost radostněji.
„Jsi beznadějný ožrala,“ zamračila se Elisabeth a zkusila mu vytrhnout flašku z ruky.
„Říká ta, co mě dvakrát přepila…“ zašklebil se Jack a mohutně si loknul.
„Já umím pít s mírou,“ bránila se, „zato tobě rum za chvíli poteče i ušima.“
„Nebo očima,“ zkusil nasadit zkroušený výraz. „To když mě tvoje krutost a necitelnost rozpláče…“

Jak by to bylo, kdyby Fík nebyl takové dobračisko…
„Fíku, skoč pro noviny.“
„Fíku, skoč na poštu.“
„Fíku, skoč pro tetu na nádraží.“
„Fíku, skoč mi pro pivo.“
V reálu si Fík na skákání pořídil pružiny…
„Šetři lesy… A nauč se konečně laskavě používat Internet!“
„Pošťačka chodí každé ráno. Čekáš něco akutního?“
„Objednal jsem jí taxíka… Nastoupit do něj sama snad zvládne?“
„Alkohol je metla lidstva. Pokud ti vážně nestačí pět lahváčů, které máš na třetím schodu, a zároveň jsi tak líný, abys zašel do hospody, není to můj problém.“
Takže měl Fík spoustu času a páníčkové důvody k zamyšlení…

Esmeralda von Hotentot svůdně zamrkala svýma fialovýma očima, pohodila bujnou kšticí plavých vlasů ladně se snášejících až k jejímu útlému pasu a nevinně si vychutnávala pozornost hloučku mladíků. Jeden mírně slintal, druhý se při pokusu se k ní přiblížit zamotal do vlastních končetin, další… ne, to je snad až příliš trapné…
Vzbudila jsem se zpocená hrůzou. Něco takového bych přece nespáchala?!? I když v záchvatu opileckého splínu je možné všechno… V panice vstávám a zapínám počítač. No, tak hrozné to nebylo, nicméně jedno nenápadné Delete to jistí. Mařenka zmizela dřív, než stihla vyběhnout do světa a napáchat tam šílená zvěrstva…

„Proč si se mnou nechcete hrát?“ ptá se malý Jenda ublíženým, skoro až plačtivým tónem.
„Jsi strašný posera a žalobníček,“ odsekne mu Jana, jeho starší sestřenka. „Když jsme si hráli minule, měly jsme pak se ségrou týden zaracha.“
„Protože jste mě spoutaly a přes pusu i nos převázaly šátek. Málem jsem se udusil…“
„Hráli jsme si na Indiány a byl jsi náš zajatec. Jasně že jsme tě museli zneškodnit.“
„Navíc jsem ti říkala, že máš dýchat kůží,“ dodala důležité druhá ze sester.
„Já se snažil, ale nešlo to…“ bránil se zoufale.
„Snažil ses málo!“
„Ale můžeme to zkusit znovu, chceš?“

Po letech praxe jsme efektivní úderná jednotka. Přenášíme, polepujeme, skládáme…
Je pravda, že občas přijde závan paniky.
„Když se vám ty dvířka od ovládacího panelu zavřou, už je nikdy sami neotevřete. A já tu zítra nebudu, to snad chápete,“ vykládá důležitě technik.
„Ty dvě sady mikrofonů se navzájem ruší. Na což jsme vás upozorňovali…“ oznámí nám ozvučovač se samolibým výrazem.
„Už se mi plete levá a pravá. Který projektor mám zamrazit teď?“ zoufá si kolegyně.
Jsem si ale jistá, že až ráno přijede šéf, bude vše připravené. Bude moci vystupovat jako dokonalý hostitel. A my to večer zase všechno uklidíme…

B.J. se skvěle bavil. A to už nějakou dobu stále stejným tématem. Hawkeyho posedlostí po jeho „skutečném, úplném jménu“…
„Mamka je Bea Hunnicuttová, táta Jay Hunnicutt. Bea a Jay… B.J.“ vysvětlil se svým širokým bezelstným úsměvem.
Hawkeyho toto jednoduché vysvětlení neuspokojilo. Vyvinul pozoruhodnou aktivitu. Následujících pár týdnů mu přicházely dopisy coby odpověď na jeho pátrání.
„Prý jsi bručounský jeliman,“ oznámil jednou.
„Strejda Dave mě má rád…“
„Bláznivý janek?“
„Ty nesouhlasíš?“ podivil se.
„Bezprecedentní jindividualista?!?“
„Prateta Mary si zakládá na své znalosti cizích výrazů…“
„A dost! Kašlu na to!“ zaprskal Hawkey frustrovaně. „Máš nemožné příbuzné a ještě trapnější jméno.“

Dárky dostávám ráda, samozřejmě. Na tento jsem ale hleděla poněkud nedůvěřivě.
„Antistresové omalovánky,“ komentovala předmět kamarádka. „Jsou velice uklidňující, uvidíš. A abys mohla rovnou začít, pořídila jsem ti i sadu pastelek.“
Neměla jsem pocit, že by potřebovala uklidnit, svoji povahu považuji za spíše flegmatickou. Ale dobře, zkusím to…
V neděli dopoledne jsem k dílu zasedla. Trefit se do malinkých políček bez přetáhnutí vyžadovalo spoustu soustředění.
Lehce vyplazený jazyk a kapičky potu na čele.
Večer je omalovánka hotová. Pekelně mě bolí ruka a ze samého stresu, že to dnes nestihnu nebo nějak zkazím, mě rozbolela hlava.
Že jsem radši nešla běhat!

Dlouho balancoval na hraně. Chránili ho přátelé ve vedení nemocnice i pověst výstředního génia. Tentokrát však doktor House šlápl vedle a musí nést důsledky.
Projevy rasismu nemůže americká společnost tolerovat!
Náš zdroj uvádí, že výběrové řízení na nového člena Houseova týmu bylo podplacené, vítězku protlačovali všichni členové komise. Většina se však alespoň snažila tvářit nestranně. Ne tak House.
„Byl zfetovaný a hrubý,“ špitla jedna uchazečka přemáhajíc pláč.
„Řekl mi, že u něj v týmu bych musel makat jako barevnej,“ svěřil se nám neúspěšný kandidát afroamerického původu. A že prej musím pochopit, že víc než plešatý černoši ho rajcujou kozatý brunety…“

Nesourodá trojice. Jeden na sebe vzal těžký úkol. Druhý by se nejraději vrátil domů, ale nemohl prvního opustit. Třetí neměl rád druhého a podlézal prvnímu.
Měli za sebou mnoho dnů obtížné cesty, cíle se však stále nepřibližoval.
První se choval divně. Druhý měl strach – o prvního a ze třetího. Třetí hrál své vlastní hry.
Hádky, podezírání, souboj.
Třetí je zradil a opustil. Druhý to čekal, ale přesto nedokázal útoku zabránit. Obětí byl první.
Druhý zůstal. Zmatený, nejistý. Osamocený a daleko od domova. Bez vůdce a bez plánu.
Samvěd Křepelka vzal do ruky ten proklatý prsten a vykročil vstříc Hoře osudu.

Byla jsem poslušné dítě a splnila jsem téměř všechny požadavky, které na mě rodiče kladli.
Vyrostla jsem dostatečně (zejména po nedávné cestě do země malých lidiček nemám se svým vzrůstem vůbec žádný problém).
Ohledně získání onoho údajně prestižního titulu jsem se vzepřela, ale jsem velice spokojený magor a na věci to nic nemění.
Charakteristiku oné profese jako zazobaných lidí s mizernými hygienickými návyky bych raději nekomentovala.
Trávím víc času, než bych si přála, zavřená v kanceláři, s nudnými lejstry a hádavými klienty.
Ale občas se mi podaří lehnout si do mokré trávy a jsem šťastná.
Vlastně jsem nedopadla tak špatně…

Uplynulo několik dnů, během kterých se snažil objevit zásoby rumu, rozklíčovat mapu, vymyslet způsob opuštění ostrova, naučit se pít vodu (v tomto pořadí). Podařilo se mu (se značnými obtížemi) jen to poslední. Pak jednou ráno uviděl menší plachetnici kotvící asi sto metrů od břehu.
„Tak poplav!“ zakřičela Elisabeth od kormidla.
„Kde se tu bereš? Kdes vzala loď a posádku?“
„Loď je vypůjčená od Norringtona. Posádka je tvoje stará, posbíraná v Tortuze…“
Zastrčil mapu do pouzdra, pouzdro do kapsy a vrhnul se do vln. Napadlo ho, že dražší (a těžší) úlovek by se transportoval hůř, než tenhle (zatím) bezcenný kousek papíru.

„Posloucháš mě vůbec?“ vyčítám lehce hystericky. „Já si ti stěžuju na to, že musím vymyslet původ slova džin a ty si maluješ?!?“
„Copak džin, ale jmelí…“ zamumlá nepřítomně. „Víš, kolik se letos urodilo jmelí?“
„Strašně…“ ucedím. „Ale Cimrmani mi s tímhle nepomůžou.“
„A panák džinu by pomohl?“ usměje se spiklenecky.
„Možná…“ připustím. „Jenže doma máme jen samou tequillu.“
„Všichni jsou už v Mexiku,“ zanotuje.
„Právě že ne,“ povzdechnu si. „A vůbec, co to vlastně maluješ?“
„Jalovec, tos nepoznala??“
„Proč maluješ jalovec?“
„Víš, jak se řekne jalovec francouzsky?“
„Genièvre,“ řeknu automaticky. „Ale co to…“
„Pořád ti to nedochází?“ pozvedne nevěřícně obočí.

Další mapa… Co je to za nápady, ukrývat do obrovské zapečetěné truhly jen cár papíru?!? Nebylo by logičtější tam dát hromadu zlata?
Jack byl… jak to říci slušně… rozmrzelý.
Před pár hodinami sledoval, jak se k ostrovu blíží Černá perla. Barbossa mu zamával a otočil kormidlo na širé moře.
Pak vyhrabal tu truhlu, vypáčil víko a našel… mapu.
Kdyby to aspoň byla přehledná mapa se souřadnicemi a s názvy měst, moří a ostrovů. Ale ne, to by bylo moc jednoduché… Byla zakódovaná, jak jinak!
Jedním směrem ťapkali krabové, jiným poskakovali mořští koníci, z rohu se na něj mlsně šklebil Kraken.

„Jsou všude, víte?“ šeptal konspiračně. „Všechno vidí, všechno slyší.“
„Hm…“ zazněla pečlivě neutrální odpověď.
„Já jim teda nic nedaruju, to si pište. Ale není to jednoduchý, protože pracujou v týmech.“
„Aha…“
„Jo, napadlo je to nedávno. Dřív, když jsem šel na pivo, do deseti minut tam byl jeden od nich. Sednul si a ani si nedal nic k pití, s nikým se nebavil, jen na mě civěl, chápete?“
„To je zajímavé…“
„No a potom právě začali chodit ve dvojicích. Jakože to bude nenápadnější, víte?“
Nejprve jsem, coby nezúčastněný třetí, litovala posluchačku. Pak mi došlo, že vypravěč to taky nemá jednoduché…

To ne! Ocitl se na tom zatraceném ostrově už potřetí.
Poprvé, se zásobami rumu, to nebylo špatných pár dnů… nebo snad týdnů? Podruhé měl velmi zajímavou a inspirativní společnost – nakonec Elisabeth odpustil i likvidaci zbývajícího rumu…
Ale co tu, u všech mořských oblud, bude dělat tentokrát? Bez rumu i bez Elisabeth…
Jack melancholicky hloubil jámu v měkkém písku na hranici přílivu. Ne že by snad čekal, že objeví poklad, ale nějak se zabavit potřeboval. I když… že by jeho příslovečné štěstí opět zafungovalo? V téměř stejný okamžik, kdy se v dáli na obzoru zablýskala plachta, zaškrábal prsty o něco kovového.

Doktor se zaujetím přímo vědeckým sledoval, co se mu v TARDIS odehrává. Měl už různé společníky, většina jich však byla víc lidská a celkově větší… Ne že by snad měl něco proti živočichům a podměrečným… Nicméně hlavně mu přišlo zvláštní, že onen zakrnělý tvor, o kterém se ještě před chvílí domníval, že bude mít hlavní slovo, je najednou zcela zapomenut a oba opeřenci se tváří, jakoby tu byli zcela sami.
„Nerad bych vyrušoval,“ ozval se pár minut poté, co na sebe ti dva zoufalci mířili čímsi obskurnějším než sonický šroubovák a snažili se zhypnotizovat, „ale moje loď je neklidná. Popojedeme?“

„Nesnáším to! Vedro, smrad a vedro…“ vykládal a ostentativně se ovíval svým kloboukem.
„A smrad,“ dodala sadisticky.
„Dva dny na sále,“ zavzdychal.
„Měls dvě dvouhodinové pauzy. Já ani moje sestry žádnou,“ upozornila ho.
„K večeři bude lančmít z druhé světové,“ pronesl žalostně.
„Lepší než sušená vajíčka z doby války Jihu proti Severu, ne?“ ušklíbla se.
Oklepal se. Pozorně si ji prohlédl.
„Existuje vůbec něco, co by tě vyvedlo z míry?“ zjišťoval s nepotlačeným obdivem v hlase.
„Pár věcí jo…“ řekla popravdě, „ale ne tyhle pitomosti. To zvládám v pohodě.“
„Jsi drsná žena,“ konstatoval.
„Tvrdá perla, žádná jemná květinka,“ ujistila ho.

Byli jen čtyři, přesto si často připadal jako páté kolo u vozu. Ani hezký, ani vtipný, už vůbec ne chytrý. Ten do počtu, přívěsek.
Koho by překvapilo, že se nechal zlákat? Vábivá slova o slávě… o tom, jak důležitou roli může sehrát… o moci větší, než si lze představit.
Zradit Jamese bylo snadné. Nikdy mu nebyl opravdovým kamarádem.
Oklamat Siriuse bylo opojné. Zrovna jeho, který tolikrát vymyslel past, do které někoho lapili.
Ublížit Harrymu bylo obtížné. Po všech letech u Weasleyových, kdy konečně doopravdy pochopil, co znamenají slova rodina, láska a přátelství.
Selhal. Byl vyloučený. Ale aspoň se nemusel nenávidět…

Byla to čest? Osud? Pomsta otcových nepřátel?
Nikdy o tom nepřemýšlel. Nosil zlatou zbroj a bílý plášť. Nosil je s hrdostí. Potom však začaly problémy.
Příliš mnoho přísah, příliš mnoho slov… Co když otec ubližuje nevinným? Když král chce zabít otce? Když zákony jsou špatné? Když tvoje sestra…
Co když zlaté zbroji přebývá jedna rukavice?
Chybějící ruka nebo žena považující se za rytíře? Kdo ho změnil víc?
Učil se být novým člověkem. Neschovávat se za své jméno. Nebyl Lannnister, který vždy platí své dluhy. Nebyl ani králokat. Byl Jaime.
Levou rukou uchopil svůj nový meč. V ocelové zbroji vypadal jinak.

„Neo, dej si pozor, sledují tě,“ zašeptala mu do ucha.
„Kdo jsi?“ vydechl.
„Říkají mi Trinity,“ odpověděla.
„Trinity? Ta Trinity? Co se nabourala do databáze berňáku?“ zíral nevěřícně.
„Jasně, máš s tím problém?“ ušklíbla se pobaveně.
„Já jsem myslel… že jsi chlap,“ vykoktal zmateně.
„To většina chlapů…“ utrousila.
Potom mu píchnuli do břicha štěnici… propadnul se norou…
Naučil se skákat z mrakodrapu… uhýbat kulkám… jíst blivajzy na Nabuchodonozoru… nevěřit zrádnému Cypherovi…
Občas mu lezlo na nervy, jak na něj všichni spoléhají na zachránce světa. Ale přesto byl vděčný za to, že tehdy následoval bílého králíka. Jen díky němu ji poznal…

"Ale ale, zaskočený Hraničář?" zazněl pobavený hlas.
Zatímco Aragorna ta slova uklidnila, hobiti se tvářili ostražitě.
"Elfka? Kde se tu vzala? To se mi nelíbí," šeptal Sam.
"Jo, nejdřív se nám do cesty dostal tenhle sadista, co nezná druhé snídaně, a teď ženská, se kterou se zřejmě zná," přitakal nezvykle zachmuřeně Smíšek.
"A mezitím nás objeví černí jezdci a jako naschvál jdou přímo po Frodovi," připomnlě Pipin.
"Prostě moc náhod najednou," uzavřel Sam.
"Pánové, nebuďte paranoidní," vložil se do hovoru Aragorn, který je celou dobu poslouchal. "Zdejší lesy jsou tak husté, že se do nich pár náhod s přehledem schová..."

"Máš už sbaleno?" ujišťovala se Margaret.
"Ne,proč? Potřebuju jen chlast a o ten se postarají Severus s Gregem," uchechtnul se Hawkey.
"Co to máš?" vyděsil se Bodie.
"Album. Musíme přece ostatním ukázat fotky dvojčat," usmála se Hermiona.
"Nemůžeme radši letět?" smlouval House.
"Přemisťování je podstatně rychlejší. Jednou si na něj musíš zvyknout," odpověděla Ginny.
"Ani nevím, jestli se těším," svěřila se Alison.
"Pořád tě bere ten rozchod se Severusem?" tvářila se starostlivě Lisa.
Dotyčný Severus melancholicky hleděl na pozvánku. Uvažoval, jestli není na podobné šílené akce už starý.
Pak si však pomyslel - jedou i Cowley a Doktor. To dám!

„Vůbec jsi nekomentovala. Jak k tomu přijdou ostatní?“
„No… trochu jsem to flákala, uznávám,“ říkám kajícně. „Měla jsem hromadu práce… no jo, vím, blbá výmluva. Ale v květnu vše napravím, slibuju!“
„Ani jsi nic nenapsala. Jak můžeš chtít bodíky?!?“ následuje další výčitka.
„Ale napsala, jasně že napsala,“ bráním se, tady mám svědomí čisté. „Každičký den celého měsíce dva drablíky, jako správný schizofrenik. Někdy i čtyři, to když nás postihly bonusy…“
„Vynechala jsi poslední den. Ten už nahradit nejde!“ zní nekompromisně.
Trhám sebou, zpocená hrůzou. Zmateně běhám po bytě a kontroluju všechny předměty udávající datum. Přece bych se o den nespletla?!?

Tajemný vypravěč, ponurým hlasem.
„Kdysi, kdesi, žily, byly… říkali jim Pravda a Láska. Dvě nerozlučné kamarádky. Mladinké herečky, usilující prorazit. Pojďme se na ně podívat."
Na scénu přichází Pravda (občanským jménem Pavlína). Rozhlíží se, nejistá, přesto odhodlaná.
„Řeknu jim to. Musím jim to říct. Přece to musí pochopit!“
Pomalu se blíží Láska. Zasněně hledí na Pavlínu, prozpěvuje si.
„Samým blahem, jedním tahem, srdce z lásky maluju,
protože já, protože já, protože já miluju.
A miluju a maluju a miluju a maluju…“
„Čau kotě,“ zavrní a chce Pravdu pohladit po tváři.
„Neblázni, Leni,“ zatváří se vyděšeně a na poslední chvíli uhne.
Lásce se po tváři mihne náznak viny a rozpaků, téměř okamžitě však plynule pokračuje.
„Máš pro mě dnešní píseň? Víš, nějakou opravdu zamilovanou…“
„Měli bychom se přiznat,“ řekne Pravda naléhavě.
Láska je vyděšená. Přesto se pouští znovu do zpěvu.
„Mít rád bližního svého,
ach, co na tom je tak zlého,
avšak já jsem v rozpacích,
tělem svým tě hřát…“
Pravda k ní přistupuje, napůl křičí, napůl prosí.
„Leni, vzpamatuj se! My nejsme lesby. Známe se od základky, jsme nejlepší kamarádky. Nemůžeme se takhle přetvařovat!“
Tajemný vypravěč uzavírá.
"A tak skončily obě v jeden den. Pravda se v reality show nenosí…"

Měli jsme takhle jednou s kamarádem moudrou debatu u piva na téma oblíbených a méně oblíbených písničkářů…
„To myslíš vážně, že se ti líbí víc Nedvěd než Nohavica?“ chytám se vyděšeně za hlavu, přemýšlejíc o výměně kamaráda, neb traumata z Podvodu jsou stále ve mně….
„Nedvědovým textům aspoň rozumím,“ odvětí defenzivně a omluvně na mě mrká.
„Počkej, to jako že Nohavicovi nerozumíš?“ divím se, ale taky se snažím o vstřícnější tón. „Dobře, občas strašně drmolí. Ostravak, no… Ale jinak v pohodě.“
Hluboké zamyšlení…
„No, co třeba ty nohy za hlavou?!?“ povídá vítězoslavně. „To mám chápat jak?“
„Jako překec…“ povzdechnu si.

Jistá rodina čeká důležitou návštěvu.
„Naprosto se znemožníme. Mamá, vysvětli otci, že musí vystavit všechny!“ diktuje nespokojená dceruška.
„Hanz, domnívám se, že naše Heidi má pravdu,“ poví diplomaticky matinka.
„No jó, pořád. Abyste se z těch východňárů nezbláznily…“ zahuhlá hlava rodu.
Následuje inspekce zásob.
„Jedna, dva, tři,“ vyjmenovává pyšný majitel.
„Papá, já umím počítat!“ skáče mu netrpělivě do řeči. „Ale zdá se mi, že jich je nějak málo…“
„Ten dvanáctý se utopil dobrovolně,“ pokračuje a tváří se, že nebyl vyrušen. „Zato třináctý…“
„Žádný třináctý tu není!“
To byl problém. Každá vodnická domácnost měla mít uskladněno alespoň třináct životů.
Co teď?!?