Moje články

Fandom: Budeč
Poznámka: Proč hodinu po tom co můj nápad násilně naroubuju na jiné téma, přijde to, které by se na to nádherně hodilo?
No nic.
Nešťastně zíral do učebnice základů živlové magie a přemítal, co dělá špatně. Kruh měl dobře; stejně ho třikrát překreslil a pětkrát zkontroloval.
Přitom to fungovalo Tomášovy s patvarem.
Když se soustředil, cítil magii. Znova přesně zagestikuloval a v správném okamžiku vypustil sílu.
Zahučelo to, z prstů mu vyšlehl plamínek a… Nic!
Složil si hlavu do dlaní. Všem ostatním už vesele plápolal modrý plamen.
„Dane, tobě to nejde?“ zeptala se mile profesorka.
Pokýval hlavou.
„Proč?“
„To kdybych věděla,“ rozmáchla rukama v bezradném gestu. „Ale naděje umírá poslední.“
Nenáviděl ji za ten soucitný výraz, že naděje už umřela a on ji přežil.

Fandom: Budeč
Poznámka: Zkouška toho co Budeč vydrží. No co, přinejhorším budu jako Cimrman. Navazuje na Dva světy.
Dan seděl na hodině volitelného předmětu Úvod do studia Seirei.
Třída byla plná. Magie dálného východu a to, že ho učil hostující profesor Kenshi Masaki bylo velké lákadlo.
Vešel starý shrbený asiat, na katedru položil ručně vázanou knihu a opatrně ji otevřel.
„Kitsune!“
Dan spadl ze židle. Ve třídě byla obrovská bílá liška.
„Kdo nic nevidí, odchází!“ řekl profesor hlasem, který nepřipouštěl námitky. Polovina třídy vstala.
„Pro zbytek, to co vidíte jako čmouhu je Seirei. Do půl roku, pokud se budete učit a máte k tomu vlohy, ho uvidíte jasně,“ prohlásil tónem, který by slušel katu Mydláři.
Dan se usmíval.

Fandom: Budeč
Poznámka: Můj první výlet do Budče, snad nevadí a hlavně snad ho nezprzním.
Když se Dan dozvěděl o Budči, myslel si, že ho čeká světlá budoucnost.
V Jisté zkoušce byl přiřazen do kruhu vlka. Vždycky kolem sebe potřeboval lidi.
Dobře se učil, všechny teoretické předměty zvládal na výbornou a u praktických měl preciznost provedení.
Pak se něco zlomilo, nemohl sesílat složitější kouzla – profesoři stále chválili provedení, ale… Nic se nedělo.
Uvízl na úrovni ohýbání měkkých lžiček. Byl to jeden z vzácných planých talentů.
Umíněně se snažil zůstat a nějak se mu to dařilo. V hierarchii vlků byl čím dál níž, až z ní vypadl úplně.
Nakonec zůstal sám v pasti mezi dvěma světy.

Téma: Odkud vítr vane
Fandom: Historie
Poznámka: Když už se tady rozebral Trafalgar…
Blanquet du Chayla vyšplhal na loď Le Frankli. Na tváři měl otrávený škleb.
Smrákalo se.
„Kapitáne Gillete, přesuňte děla na pravobok!“
„Rozkaz, pane! Mohu se zeptat proč?“
Blanquet si povzdechl.
„Velitel se rozhodl, že počkáme na Angličany a rozstřílíme je, jakmile vplují do zátoky. Nevěří, že by připluli z levoboku, protože je tam mělčina, nebo dokonce zvolili jinou než řadovou taktiku.“
Blanquet si rozkazy nebyl jistý. Něco mu říkalo, že dělají chybu, takhle podceňovat kontraadmirála Nelsona.
Z nenadálého popudu si naslinil prst a zkusil, odkud vane vítr.
„Vyhlaste poplach!“ vykřikl ve chvíli, kdy první Anglická loď obeplula ostrůvek Abú Kire.

Fandom: Deadman Wonderland
Poznámka: Tak jo moje nadšení první dílem tohohle anime (vyšel dneska a těšil jsem se na to už dobrého půl roku, vlastně od doby co jsem přečetl mangu) se přetransformovali v něco, co stejně nikdo (tedy pokud tady není někdo, kdo zná fandom) nepochopí. Ach jo!
Mimi si vzala černou podprsenku. Ganta ji viděl. Prosvítala přes bílou školní uniformu. Alespoň se měl na co dívat při nudné hodině dějepisu; koho by v takhle krásný den zajímali dávno mrtví lidé?
Zítra pojedou na poslední školní výlet, než se rozejdou na střední školy. Nesmí se ji zapomenout zeptat, na kterou chce jít.
Yamakatsu zívl. Ganta se usmál; věděl proč je unavený. Celou noc hráli hry.
I jeho se musí zeptat. Musí se domluvit na stejné.
Určitě se jim podaří vybrat skvělou!
Byl až trestuhodně šťastný.
Venku začala hrát povědomá melodie; připomněla mu staré Tokio.
Podíval se z okna...

Fandom: Hetalia (a trocha staročeských pověstí)
Poznámka: Moje sestra prohlásila, že v tom vidí slash, já to s tím úmyslem sice nepsal, ale… stalo se.
Starý Slovan poslal své děti do světa (zůstal jen Rusko a ten mu přerostl přes hlavu). Netrvalo dlouho, než jedna skupina vyhnala narkomana Markomana z útulného brlohu.
Jedním z nich byl zručný Lučan: uměl obdělávat pole, pást dobytek a dokonce i příst (jediná dívka ve skupině, Děvínka, byla poněkud emancipovanější než se by slušelo). Nejvíc ho bavilo vyřezávat šachové figurky.
Zabral se do toho tak, že vyřezal sto věží. Byli tak krásné, že si jich všiml Česko (který se prohlásil za hlavu rodiny) a začal se jich dožadovat.
Lučan mu je odmítl vydat.
Proto dodnes utěšuje Tešínsko v Propadlišti dějin.

Poznámka: Trochu (spíš více) podvod, ale bod je bod, že?
„Žalud, vyjasnit, roztrhané, obrtlíku,“ rozléhal se místností mírně neurotický šepot.
„Cože?“ zeptal se spolubydlící vyrušený od učení se jemných nuancí mezi keramikami českých pravěkých kultur.
„Kolegům, Sypalo, Ivan,“ ani si ho nevšiml a pořád drmolil svou.
Spolubydlící se napůl zvedl z postele a podíval se jeho směrem.
„Co to meleš za kraviny?“ zeptal se trochu ustaraně.
„Košíkem, volno, krychle,“ pokračoval, naprosto ignorujíc jeho dotaz. Jen zíral na obrazovku počítače a občas ťukl do klávesnice.
„Víš co? Jsi divnej, už bys měl přestat psát ty drabble!“ řekl a znovu se snažil odhalit zapamatovatelný rozdíl mezi Horákovskou a Plátěnickou kulturou.
„Žalud, vyjasnit…“

Fandom: Takové ty balící hry.
Poznámka: Mírně (spíše hodně) šílený fandom, ale nějak jsem neodolal. Tučně je to co "hráč" vybral.
Vidíš, jak brečí a její jindy tak hezké oříškově hnědé vlasy jsou celé zplihlé.
Obejmu ji. – Proplesknu ji.
Díváš se zblízka na její překvapený červenající se obličej.
„Co to děláš?“ rozpačitě zašeptá.
„Objímám tě, to nepoznáš?“ – „Už to bude dobré, jsem s tebou.“
Přitulí se k tobě a utře si uplakaná očka do tvého nového trička.
Odstrčím ji od sebe a vynadám jí. – Řeknu jí „Tvoje vlasy voní jako hořké mandle.“
„Mám tě ráda!“ řekne a sladce zatřepetá řasami.
„Taky tě miluju!“ – „Já tě mám taky rád, jako sestru!“
Sladce tě políbí.
Gratuluju, vyhrál jsi.
Chci hrát znova – Chci odejít

Poznámka: Na kolejích potkáte tolik existencí…
„Dneska budu vařit!“
S touhle novinkou Tomáš vtrhl do posluchárny.
Karel obrátil oči v sloup.
„Čím se otrávíš?“ zeptal se.
„Hemenexem. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jak dostat vajíčka do krychlí a včera jsem to zjistil.“
Karlovy vyletělo obočí.
„Cože?“
„Koho mohlo napadnout, že je tam knedlík.“
Karel se málem udusil.
„Knedlík v hemenexu není. Podle názvu je tam slanina a vajíčka.“
„My tomu říkáme hemenex!“ namítl uraženě Tomáš.
„Víš co, já se na to vaření přijdu podívat.“
Karel věděl, že to nebude žádná ambrozie, nebo nektar, ale tu srandu si přece nenechá ujít. Navíc mu neslíbil, že bude ochutnávat.

Erika se mně líbila. Byla to malá dívka nosící černé vlasy svázané do drdolu. Nebyla ani tlustá, ani hubená, prostě akorát.
Pak začala sportovat a držet diety.
Jak šel čas, z křivek se stávaly linky; nakonec vypadala, jako třináctiletá holka, která vyrostla do výšky, ale od kluků se zatím moc neliší.
„Jez normálně,“ říkal jsem.
„Co o tom můžeš vědět!“ odsekávala.
Pak se začala ztrácet před očima. Přestala běhat, protože se cítila unavená, pak praštila s aerobikem a nakonec se stěží dohrabala na hodiny.
Časem jsem na ni zapomněl.
Připomenula se až o dva roky později, kdy zemřela na podvýživu.

Poznámka: Snad jsem se do tohohle geniálního světa alespoň trochu trefil. No co bodík je bodík.
Nekromant Kostitřas proplouval chodbami svého starého, avšak stylového hradu. V patách mu krom efektně vlajícího pláště kráčel Igor.
Zatleskal. Dvanáct lebek nejlepších Ank-Morporských tenorů ho uvítalo zpěvem Ódy na radost.
Na stole uprostřed laboratoře ležela mladá žena posypaná růžemi. Masařky na ní právě vychovaly druhou generaci.
Kostitřas se nejprve chvíli rozplýval (to ostatně dívka taky) a pak se dal do díla. Křídou nakreslil magický kruh a jal se zaříkávat.
Ve chvíli kdy žena procitla, na bránu hradu zabušil naštvaný dav.
Igor, věrný kodexu, byl poslední bytostí, která odtamtud vyvázla ve zdraví. Přeci jen vykradení Klačské královské hrobky bylo už příliš.

Poznámka: Další drabble na fandom, který nikdo nezná… Koushien je stadion, kde se koná středoškolské finale v baseballu.
Na tabuli svítila obrovská nula. Prohráli, i když se snažili. Celé tři roky trénovali na tenhle moment.
Mihashi seděl jako hromádka neštěstí na lavici v šatně. Kdyby ten nadhoz hodil lépe, kdyby odpálil míček v druhé směně, kdyby…
Mohli směřovat do Koushienu, ale místo toho sedí a brečí. Utekl, aniž se podíval spoluhráčům do očí, protože to byla jeho chyba.
Tak usilovně se litoval, že si Abeho všiml, až když mu položil ruku na ramena.
„Velcí kluci nepláčou!“ zahlaholil šklebící se Tajima.
„Ty tři roky to byla zábava,“ řekl kapitán a všichni (už byl v šatně celý tým) to odkývali.

Karel si v kuchyňce na kolejích připravoval čaj. Vytáhl hrnek, pro jistotu ho opláchl, dal do něj pytlík, nalil vodu do konvice, pustil ji, chvíli stepoval po místnosti, zalil čaj a ve chvíli kdy si ho chtěl osladit, přišli oni – postrach kolejí.
Ona byla hezká plavovláska a on fotbalista.
„Miláčku, co si dáme k jídlu?“
„Máme tady sekanou, drahoušku!“
„Zlatíčko, není zkažená?“
„Podívám se, broučku.“
Karel se snažil vypadat jakou součást inventáře.
„Lásko, je zkažená.“
„Ach ne, co budeme jíst, kačenko?“
„Máme tady rizoto, medvídku?“
„Ty jsi světlo mého života!“ zvolal nadšeně. Karel se rozhodl pro útěk; sladit dneska nebude.

Varování: Trocha drog
„…trpí permanentní bolestí zad.“
Cameronová podala Housovy objemnou složku; ani se na ni nepodíval.
„Té babě je devadesát sedm, ta potřebuje kněze, ne nás.“
„Opium, Heroin, Kokain, Marihuana, Extáze, Hašiš, Pervitin…“
„Chasi, sice je hezký, že nám vyjmenováváte, co jste ještě nezkusil, ale kde je pacient?“
Chase se usmál a podal mu složku.
„Tohle jsou drogy, které mu našli na testech, ještě přiznal k houbičkám, ale ty s ním nic nedělali. Vezmeme ho?“
Odpovědí mu bylo jen vzdálené klepání hole.
House oněměl. Po celém nemocničním pokoji byly natažené pestrobarevné látky, ve vzduchu se vznášel oblak kouře – nejspíše směsi opia a marihuany a kolem pacienta (právě nejspíš balil jointa) sedělo několik individuí oblečených, jako by se právě vrátili z Woosstocku.
„Co se tady děje?“ zeptal se.
„Seance lásky!“
House se otočil na sestřičku, která seděla v rohu a nepřítomně klimbala hlavou.
„Měla jste je vyhodit!“
„Já to zkoušela, ale oni nechtěli,“ hájila se zastřeným hlasem, a pak se začala chichotat.
„Láska určuje dějiny!“ vykřikl jeden z hippíků.
House se posadil; ani organismus vycvičený závislostí na vicodimu se nedokázal vyrovnat s tím kouřem.
„To spíš hlad po moci,“ řekl, což vyvolalo bouřlivou reakci.
Pak přišla Caddyová s ochrankou a zkazila veškerou srandu.

Upozornění: Menší dávka černého rádoby humoru.
„...a pak srdce vrátíte zpátky a rozběhnete. Chápete?“
Na House v New Yorské státní nemocnici, zíralo pět začínajících lékařů
„Nebudeme s toho mít problém?“ zeptala se nesměle blondýna vypadající, že každou chvílí uteče.
„Můj problém jsou vaše kozy, které se na mě culí z upnuté blůzky!“
„Neřekl byste nám, co máme vlastně dělat?“
„To jsem žil v domění, že jsme všichni studovali medicínu. To srdce na vás nepočká!“
Pomalu se loudali z místnosti s nadějí, že je to špatný vtip. Místo toho na ně zavolal: „Neudělejte z toho operačního sálu pitevnu!“
Udělali! A mladý House byl vyhozen z další nemocnice.

Varování: Obsahuje vlasy, u kterých by kadeřnice plakala bezradností.
Procupitala kolem kopy panenek navlečených v kimonech, po špičkách prošla pod plakátek se Seanem Connerym (čím starší, tím hezčí), přeskákala přes bitvu u Sekigahary a nakrmila přežranou medúzu. To všechno než se dostala do obýváku.
Nadechla se a vzápětí vydechla. Tahle část ji nikdy nešla.
Zakřičela, což ji vzhledem k tomu, že právě vydechla, moc nešlo.
Stejně se seběhly všechny. Obklíčily jí a pohledy propalovaly její afro (jiný účes ji stejně vlasy nedovolily).
„Co se děje Banbo?“ zeptala se sice roztřeseným hlasem, ale přesto odvážně Chieko.
„Podívejte se, to je ale pořádná kára!“ zahlaholila a pyšně ukázala nový model Šinkansenu.

Drustan mab Nectana se převalil na posteli a své okouzlující oči upřel na Ysandru.
„Nechápu jednu věc,“ bezradně prohlásil d´Angenštinou, ve které byl pořád ještě slyšet silný přízvuk (Ysadra to shledávala strašně roztomilým).
„Jakou?“ zeptala se mladá královna a nahnula se nad něj.
„Proč se Phédre, které za jednu noc platí i dvacet tisíc dukátů, zamiluje do jediného mladého celibátníka v okolí?“
Ysandra půvabně pokrčila rameny.
„Navíc ji jako anguissetu neuspokojí, i bez toho slibu rozhodně nemá tyhle choutky?“
Rozprostřela mu své dlouhé vlasy po modře potetované hrudi.
„Možná, že chce prostě všechny,“ zašeptala mu do ucha.
Dál se už neptal.

Poznámka: Snad ještě v tématu. Proč píšu na fandomy o kterých vím, že je nikdo nezná?
Poslední fotku nakonec vyplýtvala na obyčejný (ale zato krásný) západ slunce nad zatopenou Jokohamou. Ze začátku doufala, že si jí nechá pro Majitele; představovala si, jak ho překvapí s foťákem na cestě ke kavárně.
Jenže pak jí došlo, že už se nevrátí.
Pak ho chtěla věnovat Takahirovy, jenže on si odešel do města plnit své sny (ve kterých pro věčně zasněnou robotku už nezbylo místo) a Makki-chan ho následovala o několik let později.
A Ojisan, jeho pohřeb vyfotila o třicet pět snímků dřív.
Stejně nevymazala ani jedinou, dokonce ani tu s rozmazanou motorkou – to by bylo, jako vymazat si vzpomínky.

Varování: Na hlavu padlý fandom (No jo anime!) a z toho vyplívající trocha techtlí a mechtlí.
Už zase sedí pod mostem s rukou v Takkunových vlasech.
Už zase nad městem ční obrovská žehlička, která jednou denně vypustí tolik páry, že se celé město ponoří do váhavého tápání.
Už zase má pocit, že přeteče. Její kluk je v Americe (Jak ji mohl vyměnit za hru!?) a jeho bratr je moc malý. Dokonce se bránil, když mu cucala ušní lalůček!
Už zase slyší ten krám, na kterém jezdí Haru-san a všechny mlátí kytarou.
Už zase poslouchá, jak na ni volá bůh Canti, jak přelidněná je Země.
A Takkun má drzost se zeptat: „Proč bychom se netěšili na zítřek?“

Varování: Pokud neznáte fandom budete trochu ztraceni.
Byla noc; Faye svištěla v kradeném autě dálnicí. Vždycky měla zálibu v drahých a rychlých autech, jen si nevzpomínala, kolikrát nějaké řídila.
Ale pocit to byl skvělý.
Za celou cestu od nemocnice ke kosmodromu potkala jen několik aut. Zato když nad ní prolétl motorkářský gang, málem (v závratné rychlosti) ztratila kontrolu nad vozem. Něco jí říkalo, že před osmdesáti lety byly dálnice daleko plnější, auta pomalejší a motorky rozhodně nelétaly.
Zpomalila; kosmodrom se blížil a vesmír byl dost nekonečný, aby se v něm našel dostatek volných, nebo alespoň nehlídaných peněz na splacení obrovského dluhu a zároveň i jedny ztracené vzpomínky.