Moje články

Stála pod sprchou a ignorovala bolest hlavy. Nepomáhalo to.
Vylezla ven, oblékla si župan.
Proměnila se v kočku. Nějakým neznámým způsobem to pomáhalo.
Byla Nebelvír a táhlo ji to k dobrodružství, i když to ráda popírala. Protáhla se dvířky pro skřítky. Celé Bradavice jsou protkané chodbami pro personál, jako kočka se mohla nepozorovaně dostat kamkoliv.
Prošla sklady lektvarů, prozkoumala nejtajnější zákoutí knihovny a skončila ve sklenících.
Procházela se mezi mandragorami, když někdo vešel. Schovala se mezi listy.
Mohutné nadechnutí.
Byl rychlý, nestačila zareagovat (kvůli doznívajícímu alkoholu). Chytl ji za kůži na hřbetu.
„Šampón!“ řekl, když si ji zvedl k obličeji.

Minerva se probouzela těžce. První den se zvrtnul.
Ethan ji našel rozezlenou přede dveřmi kabinetu a nehledě na její protesty ji odtáhl na „malou“ uvítací párty. Dozvěděla se, že Ethan byl do Bradavic vyslán, aby chránil studenty, což jí hnulo žlučí.
Sklenička.
Vyprávěl jí o přednostech bývalých studentek.
Sklenička.
Otylý učitel lektvarů ji oznámil, že přijali mága rostlin. Píchlo ji v rameni.
Sklenička.
Následně ji odchytila profesorka věštění. Prožije prý tři války...
Dvě skleničky.
... a budou se kolem ní motat dva muži...
Tři skleničky.
... blbost.
Cesta Bradavicemi nebyla nikdy tak zamotaná. V jejích snech pak vystupoval Ethan a masožravá kytka.

Prošla branou do Bradavic. Nostalgicky do sebe nasávala atmosféru. Tedy než do ní narazilo dítě.
Spousta žáků byla v Bradavicích přes prázdniny. Dva měsíce bez režimu a nedostatečného hlídání udělaly svoje. Malí kouzelníci běhali, ječeli... Minervu do pěti minut rozbolela hlava. Ethan se smál.
Vydala se do kabinetu přeměňování.
Otevřela dveře. Vyvalil se smrad.
Rozházené papíry, zbytky jídla, bublající kotlík a uprostřed toho všeho Brumbál, který se evidentně měsíc nemyl. Páchl alkoholem.
„Pane profesore!“ zakřičela.
Rozespale zamžoural.
„Minervo, co tady děláte? Nevystudovala jste už?“
Její obočí se změnilo v přísnou tenkou linku.
„Jsem vyučující. Dejte se do pořádku!“
Práskla dveřmi.

Když byl malý, řítil se na kole z kopce.
„Používej mozek!“ říkala matka, zatímco ho vezla do nemocnice.
Jenže rychlost byla opojná.
V prváku zkoušel, co všechno dokáže. Zuřivě máchal hůlkou.
„Používej mozek!“ říkal profesor, když hasil.
Jenže magie byla zábavná.
V zápasu proti Zmijozelu skočil pro zlatonku z koštěte.
„Používej mozek!“ říkal trenér, zatímco oslavoval.
Jenže vítězství bylo sladké.
Od čtrnácti se kolem něj rojily dívky.
„Používej mozek!“ říkala spolužačka, které rozbrečel kamarádku.
Jenže její rty byly měkké.
Po škole se stal bystrozorem. Uviděl čtyři zločinné kouzelníky – nečekal.
„Používej mozek!“ říkal nadřízený, když je přivedl.
Jenže zlo bylo odporné.

Zírala mu do tváře. Přes oko krvácející škrábance. Krev jí kapala do vlasů.
Kývla. Pustil ji. Posadila se a mnula si zápěstí. Bude mít modřiny.
„Nebyl jsem si jistý. To ty chlupy.“
Tykání?
„Kdo jste?“
„Ethan Rush.“
Černé rozcuchané vlasy. Nenucený úsměv. V Nebelvíru jich byly mraky – frajírků, které nesnášela. To jí ani nemuseli sebrat práci. Byl hezký.
„Tři dny tě sleduju.“
„Co prosím?“
„Ministerstvo kouzel. Potřebují tě odklidit, protože ohlásí dohodu s Grindelwaldem. Status quo ante.“
„Víš, kolik zabili lidí?“
„Čtyři tisíce.“
Vytřeštila oči. Věděla o dvou.
„Nepřestanu psát!“
„Nabízejí místo v Bradavicích. Neodmítneš.“
Sevřela ruce v pěst. Neodmítne.

Tma. Oči změněné na kočičí. Náznak srsti.
„Jak mě našli?“
Noc. Mraky na obloze. Vůně hlíny, tráva pod koleny. Bušící srdce. Hlasy mužů. Pevně sevřená hůlka. Dva pronásledovatelé zády k ní.
Nebála se. Záblesk. Dvě rány.
Běh. Píchání v boku. Potemnělé domy. Zhasínala mudlovská světla. Tma byla přítelem.
Deset rozsvícených hůlek.
Přitiskla se ke zdi. Hůlkou škrtala o omítku.
Někdo chytil její pravou ruku a zatáhl ji do průchodu. Děs. Tma pro kočičí oči. Nekřičela. Sekla po útočníkovi levačkou. Drápy ťaly do kůže. Krev. Ticho. Zkroutil ji pod sebe.
„Pšš!“
Bušení srdce. Kroky pronásledovatelů. Nedýchala, dokud se neztratily.
„Minerva McGonagallová?“

Je patnáct minut po půlnoci. Bezmračná noc. Minerva usíná. Převaluje se v posteli. Venku vřeští kočky a ona jim rozumí.
Je osm hodin, patnáct minut. Nádherné ráno. Itó si prohlíží dlouhý, vyřezávaný klacík. Když s ním švihne, jiskří. Snaží se jej zlomit, aby zjistil, jak to udělátko funguje. Nevnímá výkřiky ženy, která k němu běží.
Minervě proběhne mráz po zádech. Vyskočí k oknu a hledá útočníky.
Motor letadla. Itó i žena se podívají na oblohu.
Je třicet minut po půlnoci. Minerva si lehá, zavírá oči.
Je osm hodin, třicet minut. Itó nemá oči.
Je šestého srpna, svět se nepatrně otřásl.

V Evropě válka skončila. Tedy ta mudlovská. Zato v kouzelnickém světě se jednotky bystrozorů pravidelně střetávaly s příznivci Grindelwalda.
Do Mattova bytu se dostávalo víc mudlů a byly dny, kdy se Minerva nezastavila.
Viděla mnoho zla a nechápala, jak někdo může nevidět.
Slyšela mnoho zla a nechápala, jak někdo může neslyšet.
Už o zlu nemluvila.
Postupně si ale uvědomovala, že spolu s mudly léčí jen příznaky. Byla to sice chvályhodná práce, ale chtěla něco víc. Chtěla, aby se to neopakovalo.
Minerva odešla z doktorova bytu, znovu se veřejně vymezila proti Grindewaldovi a znovu se začala ucházet o práci v Bradavicích.

Kouzelnice ji po chvíli hořekování dovezla k ošoupanému, věčně nerudnému doktoru. Jeho malý byt připomínal špinavou přecpanou nemocnici.
Jmenoval se Matt a od doby, co se jeho manželka ovlivněná Grindelwaldem vydala lovit mudly, se o mudly poraněné kouzelníky staral. Minerva vyškrtla pomstu ze seznamu vysloveně negativních motivací.
Několikrát denně jí vynadal za drobnosti, nebo jen tak. Měla pocit, že cigarety z ní budou cítit už napořád. Jedno mu musela uznat, i přes to, že mu docházely přísady do lektvarů, ji dal dohromady.
„Už jsi zdravá, tak vypadni!“ řekl jí.
Minerva odešla, sehnala si hůlku, dala výpověď a vrátila se pomáhat.

Let vzduchem Minervě připadal nekonečný. Pak dopadla a přála si, aby trval déle. V kočičím těle se válela na záhonu před domem.
Zvedla se, když uviděla muže v masce vyklonit se z okna.
Odplazila se do křoví.
Bolest!
Pak poznala pocit zmaru a beznaděje kouzelníka, kterému někdo zlomil hůlku.
Nepronásledovali ji. Možná si mysleli, že někam zalezla a chcípne. Neměla k tomu daleko, těch 200 metrů k obydlí nejbližšího kouzelníka jí zabralo zbytek noci a prověřilo její fyzické hranice, které právě objevila.
Proměnila se napůl. Neměla sílu. Zabušila na dveře.
Ještě slyšela vyděšený výkřik postarší kouzelnice. Pak upadla do bezvědomí.

Minerva byla okamžitě vzhůru. Hůlku v ruce.
Prudká rána! To nevydržely magií zpevněné vstupní dveře.
Byla vyděšená. Proměnila dveře od ložnice na trezorové.
V mozku se mísily temné představy vlastní smrti, naivní dětské fantasie o rytíři na bílém koni a utlačované racionální já.
Prásk! Rozletěl se květináč.
Další!
Opečovávané květiny se s praskáním měnily na masožravá monstra. Jeden z útočníků skvěle ovládal magii rostlin.
Než se stačila vzpamatovat, jedna po ní chmatla.
Bolest! Nemohla hýbat pravou rukou.
Vypadla jí hůlka.
Rozběhla se a proskočila oknem.
Pořezala se. Bolest.
Proměnila se v kočku a doufala, že přežije pád ze čtvrtého patra.

Už nikdy více nedovolme mudlům rozpoutat válku!
Už nikdy více se kouzelníci nesmí bát mudlovských zbraní!
Už nikdy více nebudou naši blízcí umírat kvůli mudlovským vynálezům!
Už nikdy více nebudou mudlové rozhodovat o našem osudu!
To my máme vládnout, my jsme ti lepší!
Pojďte se mnou změnit svět!
Gellert Grindelwald

Ministerstvo stížnost ignorovalo. Našla si práci ve firmě, která se specializovala na napravování pokažených přeměnění.
Nuda!
Začala psát filipiky proti Grindelwaldovi.
Uhoření kouzelníků z Drážďan vyprovokovalo sérii útoků proti mudlům a tentokrát i proti jejich nejhlasitějším zastáncům.
Minerva to ignorovala.
Dopis. Nenápadný, bez odesílatele. Bylo v něm jediné, rudou barvou napsané: „Pssst!"
Minerva pokrčila rameny.
Do týdne přišel podobný.
Za čtrnáct dní musela přebarvit dveře.
Napsala komentář o zastrašování.
Po cestě do práce ji sledovali dva muži v kápi. Když se otočila, přiložili si prst ke rtům.
Vstupní dveře a okna napustila magií.
Ve tři ráno ji probudilo kvílení bariéry.

Minerva rázně vykračovala k recepci oddělení stížností při Ministerstvu kouzel.
„Vypadáte naštvaně, slečno, nesvědčí to pleti!“
Místo důrazného ohrazení se proti nepřijatelné poznámce sebou Minerva cukla. Na místě, kde by měl sedět recepční, se vznášel průsvitný jazyk, který sebou ve vzduchu mrskal, jak z něj vycházela slova. Některé věci byly divné i pro čarodějku.
„Co potřebujete, slečno, že vám vráska mezi očima kazí tvářičku.“
Pochopila, jak umřel.
„P-podat stížnost na zaměstnavatele.“
Jazyk udělal ve vzduchu půlkruh, který rozhodně neměl nic společného s mluvením.
„Třetí dveře vpravo.“
Minerva konsternovaně vyrazila určeným směrem.
„Pak se stavte, ještě pokecáme.“
Dala se do klusu.

Víte jak se cítí mrkev v zimě? Pěkně si leží v teple a čeká. Pak ji někdo vezme do zkřehlých prstů, odnese ven, zarazí ji do sněhu a zapomene na ni.
Stejně se cítila i Minerva dva týdny po tom, co dostala práci v Bradavicích a týden poté, co dala výpověď. Došel jí zdvořilý dopis, ve kterém jí bylo oznámeno, že na místo profesora přeměňování nastupuje Ethan Rush.
Nekonečná tiráda omluv – žádné vysvětlení.
Minerva ho znala. Chodil o tři ročníky výš a exceloval v obraně proti černé magii. V přeměňování byl průměrný.
Zmačkala dopis a zařvala nejsprostší nadávku svého života.

„Gregory Bird – profesor přeměňování – 13. června 1944 byl na dovolené kvůli narození třetího dítěte. Vyšel před londýnský byt a seslal štít proti bombám. Německá střela V-1 do něj narazila, zachvěla se a prošla. Zemřel on i celá jeho rodina.“
Mudlové proti kouzelníkům – James Shipley
V duchu pozitivismu se historie snažila najít metodu, jakou by zajistila přísnou vědeckost bádání. Jenže to nešlo, neboť proměnných bylo zkrátka moc.
Minerva měla být smutná, když se dozvěděla, že zemřel. Také byla. Jenže do života vstoupila jiná proměnná a přinesla radost, která, ač nepatřičná, ji dva týdny po pohřbu ovládla. Měla nastoupit na uvolněné místo.

Události léta 1940 u McGonagallových zhoršily rodinnou atmosféru. Vyšetřování a vymazání paměti půlce vesnice nešlo přejít s pochopením.
Minerva se začala domovu vyhýbat více než předtím. Zato se vrhla do studia proměňování. Strávila rok přeměňováním těla, aby mohla předstoupit před komisi, která by ji uznala za zvěromága. Pro kouzelnici jejího charakteru to byl naprostý vrchol.
Z okamžiku triumfu se stal jeden z nejhorších zážitků. Tak se soustředila na proměnění, že zapomněla na oblečení. Stala se kočkou zamotanou do hábitu. Porotci zadržovali smích. Korunu jejímu ponížení nasadila postarší kouzelnice větou: „Pánové, teď se nedívejte, ať se nám slečna může proměnit zpátky!“

Zatímco se schylovalo ke konci mudlovské války, v kouzelnickém světě se napětí přerodilo v začátek násilí. Grindelwald hlásal nadřazenost kouzelníků. U čarodějů, vystrašených brutalitou války, našly jeho myšlenky odezvu.
Minerva se vrhla do psaní filipik s vervou, jakou člověk může mít, jen pokud je mu dvacet. Redaktor Denního věštce ji přijal.
„Je to dobré!“ řekl. Odpovědí mu byl Minervin pohled.
„Ale nemůžeme to otisknout.“
„Proč?“ Hlas zazvonil jako kulka o železný plát.
Trochu vykolejeně pokrčil rameny.
„Bezpečnostní politika.“
Minerva vstala a při odchodu potlačila nutkání říci mu „srabe!“ Nebylo by to vhodné. Na vlastní náklad a nebezpečí to vydala sama.

Honza si myslel, že vyrůstal v největší díře na světě. V podstatě měl pravdu. Malebná vesnička v Podkrkonoší. Do kina desítky minut v autobusu, veškerou kulturu představovala místní cimbálka a pionýrská vedoucí, která nepochopila, že její čas už skončil.
Neuměl si představit, co by mu mohlo chybět, když začal studovat v Hradci. Pak nastala zima a začal nostalgicky vzpomínal na spaní za kamny. Záhy zjistil, že vlézt na radiátor není nejlepší nápad. S posměchem přátel a opařenými zády se dostal do nemocnice.
Bylo mu pod psa. Pak si všiml, že hezká sestřička má opuchlý ret a její přítel vytetovaného draka.

Seděli v hotelovém pokoji. Colin ji přejel pohledem. Měla na sobě spodní prádlo.
„Pokud se mnou nechceš vyspat, tak se oblékni,“ zavrčel.
„Ráda trestám zlobivé kluky.“
Hodil po ní županem.
„Proč tolik riskuješ pro MI6?“
„Kdo řekl, že to dělám pro Mycrofta.“
„Tak proč?“
„Protože nesnáším nedodělanou práci.“ Odpověď ho neuspokojila a tak pokračovala: „Mám ráda výzvy, když není jisté, že mám navrch a hrozí, že se role vymění.“
„Proto sis zahrávala s Sherlockem?“
Kývla.
„Nejspíš tě to zabije:“
„Tak to má být.“
„Znal jsem dívku, která šla po stejné cestě.“
„Jak dopadla?“
„Zabil jsem ji!“
„Budu potřebovat oblek jeptišky.“

Každé ráno jsem ji sledoval z okna. Její krok byl jako tanec, skoro se ani nedotýkala nohama země. Oblečená tak jak se dívky o jarních ránech oblékají, jen mnohem zářivější. Každé ráno si lehla na louku před našim domem a rozestřela dlouhé, ebenově černé vlasy mezi žluté pampelišky. A ten smích, narážel do mě jako perličky. Myslel jsem, že ptáci zpívají kvůli ní.
Každé ráno jsem ji sledoval, protože dvě hodiny předtím, než si lehla do pampeliškového lože, sekala trávník. Zalykal jsem se zlostí a mnul si unavené oči.
Vstal jsem dřív a sekačka setnula pampelišky. Ten den se nesmála.

Seděla v autě. Její sebevědomí nebylo v nejlepší kondici. Celý život manipulovala s muži. Jenže poslední půlrok... Setkala se s Moriartym, záležitost s Sherlockem skončila fiaskem a teď Colin.
„Ví o nás?“
„Al-kaida? Ne. To jen Abu zabíjí všechny jeptišky.“
„Jeptišky?“ Zarazil se. „Ne, nechci to vědět.“
„Půjdu za ním.“
Dupnul na brzdu.
„Neunikla ti skutečnost, že tě chce mrtvou?“
„Řekne mě, kde je Usáma.“
„Předtím, nebo potom, co tě zabije?“
Lascivně se naklonila: „Pokoušeli se mě zabít. Ochráníte mě?“
Oči v sloup.
„Sherlock o nás ví. Přijede za dva dny.“
„Další důvod proč tam jít.“
Irene potřebovala získat sebevědomí.

Kolem domu se začal shromažďovat dav. Siréna hasičského vozu. Chlapík s mačetou.
Než stačila zareagovat Colin mu zlomil ruku a poslal do bezvědomí.
„Kdo jsi?“
„Agent MI6.“
Proběhli hloučkem místních žen, které zíraly na požár. Naproti jela záchranka.
Irene srazila nějakého muže na zem. Nadávky.
„Mám schované auto.“
Vyběhli z hemžení čumilů. Místní policista se je pokoušel zastavit. Omráčila ho rukojetí nože.
Vedlejší ulička, starší Fiat. Colin ho odemyká. Místo spolujezdce, nastartovaný motor. Málem srazili postarší zmatenou dámu.
„Tohle chce vysvětlení.“
„Mycroft mě cvičil, abych dělal chůvu Sherlockovi. To nevyšlo, tak mě nasadil na tebe.“
Na to neměla co říct.

Když zápalná lahev přistála do postele, byla už dávno pryč. Běžela do kuchyně. Colinův pokoj byl v plamenech. Nebyl by to první chlap, co kvůli ní umřel. V rukou svírala nože.
Před domem tři arabové, vzadu budou určitě taky. Musí počkat, až dojdou k závěru, že uhořela a nebudou připraveni na ječící ženskou, co vyběhne z plamenů a podřeže jim krky. Dusila se.
Rozkopla vchodové dveře.
Tři kulky kolem obličeje.
Tři kulky co rozrazily dým.
Tři mrtví arabové.
Tři olovněné kruhy rozplývající se ve vzduchu.
Popadl ji za ruku.
„Musíme vypadnout!“
Zírala na Colina.
„Cože?“
Pokrčil rameny a odtáhl ji.

Irene někteří zákazníci nepřestávali překvapovat. Abu Hamat, fanatický muslim a jeden z nejbližších spolupracovníků Usámy, po ní chtěl, aby se navlékla do kostýmu jeptišky. Za přítomnosti důtek se jí zpovídal a odvolával se na Mohamedovo jméno. Zjistila, co měl společného s 11. zářím a potvrdila Usámovu přítomnost někde v okolí.
„Musím se přiznat, ještě k něčemu horšímu.“
Irene pohodila hlavou. Teď to přijde! Popadla ho za vlasy.
„Tak to vyklop, bůh se na tebe dívá.“
Nadechl se, uvolnil svoji hlavu z sevření a podíval se jí do očí.
„Nechal jsem zavraždit jeptišku.“
Na hrozivě dlouhé dvě vteřiny ztratila svůj klid.

Irene si zbytek cesty nakonec užila. Seděla v limuzíně, popíjela šampaňské a dívala se na BBC. Ne, Irene rozhodně nebyla levná. Pronajala dům s velkou zahradou obehnaný zdí v místní zbohatlické čtvrti. Přivítal je obtloustlí zástupce realitní kanceláře. Byl úslužný, až slizký. Dům byl luxusně zařízen a, což bylo důležité, měl sklep. Ideální na práci.
Jediným problémem bylo srocení na blízké křižovatce.
„Alláh je věčný a tyto lidé žijí ve hříchu!“ hřímal imám z tribuny. Lidé kolem něj procházeli se sklopenýma očima.
„Nebojte se, jen neškodní blázni.“
„Je potřeba je všechny zabít, ve jménu Alláhovi říše!“
Zástupce omluvně pokrčil rameny.

Zamítl jí limuzínu, prý by přitahovala moc pozornosti. Nepochopil, že v tom je to kouzlo. Zeptala se ho, jak tedy pojedou. Odpověděl, že autobusem. Irene se za souhlas proklínala. Hodiny kodrcání v autobusu, který zažil nejlepší léta za Chruščova. Colin si četl Casino Royale a tak jedinou zábavou bylo, že se ho „omylem“ dotýkala. Otřela se o něj stehnem, sklouzla hlavou na jeho rameno...
Byl roztomilý, jak sebou vždycky cuknul.
Když mu sklouzla rukou do rozkroku, nevydržel to.
„Mohla byste prosím přestat?“
„S čím?“
Otočil oči v sloup.
„Vystoupíme a zavoláme taxíka.“
Promnula si ruce.
„Mám kontakt na pronajímání limuzín.“

Irene se zamračila. Na talíři před ní byla hromada dušeného zelí.
„Coline, máš snad pocit, že potřebuju dietu?“
„Ne. Proč se ptáte?“
„Protože tenhle týden vaříš pořád jen zelí.“
Pokrčil rameny.
„Na trhu mě odmítají prodávat a jiný obchod je daleko.“
Zvedla obočí.
„Proč proboha?“
„Víte, poslední dobou se kolem rozšiřují zvěsti o vašem ehm... povolání.“
Vlastně jí to přišlo vhod.
„Budeme se muset odstěhovat. Sežeň dům v Abbotabádu.“
Colin si povzdechl.
„Tolik MI6 nedá.“
Irene se naklonila přes stůl.
„Pokud to bude znamenat, že nebudu muset držet zelnou dietu, tak to zaplatím.“
„Z čeho?“
Sladce se usmála.
„Nejsem levná!“

Konečně měla pocit, že se dostává ve pátrání někam dál.
První průlom nastal, když se dostala k muži, který obchodoval s výbušninami. Byl to trpaslík. Udělala z něj živý stůl a ve chvíli kdy z něj večeřela jí vykládal o obchodech s al-Káidou v severním Pákistánu.
Druhý průlom nastal týden poté, když byla představena členovy al-Káidy. Normálně by ho odmítla. Tvář měl zmrzačenou od náletu dronů. Jenže tím by se připravila o velkou šanci. Prvně ho donutila vykřičet kombinaci k sejfu a pak ho pomocí látky, kterou mu vetřela do ran, uspala. Našla dokumenty o zásobách dodávaných do města Abbotabád.

Irene se znova zdálo o Sherlockovi. Jeho neskutečně efektivní mozek, nespolečenské chování a věčně chladný pohled. Jediný člověk, který se jí mohl rovnat. Spřízněná duše. Sváděla ho, hrála s ním hry, až ho nakonec donutila políbit ji.
Těsně před tím se objevil Moriarty.
„Ne, ne!“ řekl.
Probudil ji.
„Není vám nic.“
Colin stál nad postelí a ve štěněčích očích byla starost.
„Jen se mi něco zdálo.“
„O Sherolockovi?“
Proč musí být takový zatracený pitomec.
„Jo, už běž.“
„Vážně jste v pořádku, brečela jste.“
Prudce se posadila, sjela z ní přikrývka. Odvrátil pohled, spala nahá.
„Prostě vypadni a tohle zapomeň!“
Utekl.

Doktorka Vocálíková čelila největší výzvě své kariéry výživové poradkyně. Seděla naproti obtloustlé postarší punkerce, která zamrzla někdy v patnácti letech.
„Zapomeň na to chlastat budu.“
Doktorka si povzdechla.
„Na vysoký tlak to, ale není dobré.“
„Hele, já žádný tlaky necítím, vole! Přišla jsem protože chci zhubnout.“
„Tady nejde o...“ mávla nad tím rukou. „Pokud chcete hubnout musíte sledovat, co jíte.“
„Jak mě zírání na žrádlo pomůže?“
„Myslím tím sledovat nutriční hodnoty.“ Zarazil jí nechápavý výraz. „To zjednodušeně udává, kolik je v jídle energie.“
„Ta Nutrie musela být punkerka, když je podle ní pojmenovaný to, jaký má žrádlo grády!“
Doktorka rezignovala.

Irene v plné zbroji procházela chodbou plnou falz nejslavnějších obrazu. Za ní, po čtyřech na vodítku, obchodník s padělaným uměním a zbraněmi.
Zastavila se u Zrození Venuše. Pravicí si cudně zakryla prsa a zády se opřela o obraz.
„Nevypadá to lépe?“
Obchodník si stoupl.
„Nepoškoďte to!“
„Přinejhorším se to spraví, stejně to není originál!“
„Jste si s tím jistá?“
Irene se zasmála. „Jsme si jistá, tím, že za originál považován není a na tom záleží.“
„Přesně tak, stejně to umění tady mám jen proto abych tady umění měl. Živnost, rád to nemám.“
„Máte rád něco jiného,“ řekla a šlehla bičíkem.

Hlídání Irene Adlerové bylo lehčí, než čekal. Nedělala nic hloupého. Neohrožovala svou novou identitu a to se Mycroft hodně snažil, aby jí byla proti srsti. Dokonce souhlasila s pomocí MI6. Jen se musel jednou za týden ohlásit. Pohoda.
Zato soužití s Irene, to byl oříšek. Cudnost jí nic neříkala a z počátečního nadšení, že chodí pořád polonahá, se vyvinula frustrace. Musel uklízet, prát a vařit.
Proto když přišla z jedné obchodní schůzky, zavřela se do pokoje a jala se desinfikovat nářadí, tak jí uvařil pozdní večeři. Dokonalé na zvednutí nálady. Steak a hranolky s kterých na talíř vyskládal usměvavého smajlíka.

Esma Al-Balavi se narodila roku 1985 v Karáčí. Její matka byla švadlena a otce nikdy nepoznala. Nejspíš to byl Brit, pracující v některém z britských podniků. Od malička byla vedena k Islámu. Vzhledem k chudobě absolvovala pouze základní školu a pak si začala vydělávat po vzoru své matky jako švadlena.
V roce 2003 se rozhodla imigrovat do Anglie, kde využila sociální systém a udělala si střední zdravotnické vzdělání. V roce 2010 ji nabídli místo v nemocnici v Karáčí, kterou přijala a přestěhovala se zpátky do domovského města. Jediné, co jí chybí ke štěstí je rodina.
„Kdo tu blbost vymyslel?“
„Mycroft.“

Procházím se v blízkosti městečka Violet, když tu najednou z vysoké trávy vyskočí Meowth. Rozhoří se lítý boj. Caterpie upadne do bezvědomí a Spinaraka musím stáhnout, aby ho nepotkal stejný osud.
Konečně vypadá vyčerpaný. Na nic nečekám a hodím pokébal.
On ho chytí a hodí zpátky.
Pocit naprostého bezpečí mě ukolébává ke spánku. Ležím schoulený v temnotě a pomalu zavírám oči.
„Člověče, leť!“
Vykutálím se z pokébalu a koukám se na onixe. Otočím se.
„Velení nech na mne.“ uklidní mě Meowth a vydá rozkaz: „Náraz!“
Asi vám nemusím říkat, jak bolí, když v plné rychlosti narazíte do stvoření z kamene.

Oděna v kůži, profesní hrdost trpěla. Na generálových zádech se rýsovala mapička bílých jizviček. Tak to dopadá, když se necháte bičovat od kdejaké běhny.
Popadla ho za krk a vytáhla na nohy.
„Myslíš, že jsi mocný generál. Nečisté prase jsi!“ zasyčela.
„Paní, koukněte se.“
To Irene zarazilo, měl se před ní plazit, nebo naoko vzpírat. Pohledem ukazoval na bezpečností kufřík.
„Co to je?“
Bičík dopadl na kůži.
„Část přístupových kódů k atomovému arzenálu.“
Potlačila chuť se pokřižovat. Jak snadné by bylo ten kufřík vzít. Jestli ho ukazuje všem běhnám...
„Takže prase s atomovkou!“
Neprofesionálně zaryla nehty do cizí kůže. Zakníkal.

Bydlela v malém domku západního stylu. Skromné bydlení, ale o mnoho lepší, než slumy ve kterých žila část obyvatel Karáčí.
Shodila burku a oblékla si župan.
„Vítejte!“
Vlasy barvy ohně, pihy, modré oči. Colin O'Toole, mladý Ir se sklonem rudnout pokaždé, když ukázala nahou kůži. Připomínal malé štěně, nesmělý, roztomilý a neškodný. MI6 ho přiřadila na její hlídání, asi proto, že nevěděla co s ním.
„Hledám Usámu.“
„Co?“ Ani ho neinformovali.
„Na žádost MI6.“
„Neuzavřela jste smlouvu?“
„Myslíš si, že Mycroft dbá na dodržování smluv?
„No, měl by!“
Tak naivní. Svedla by ho tak snadno, že se o to nepokusila.

Irene vtírala hojivou mast do ran. Někdy si říkala, jestli ji nevyhledávají právě kvůli tomuhle kousku nebe po bolestivém peklu.
Vrněl blahem.
Přitlačila, sykl bolestí.
„Kdo?“ vyštěkla.
„MI6.“
„Takže Mycroft.“
Jemně přejížděla prstem po stehně. Roztřásl se.
„Co když odmítnu?“ Medový hlas.
„Nedopatřením uniknou určité informace.“
Přitlačení.
„Co mám udělat?“
„Někteří lidé z Usámova okolí mají... zvláštní tužby.“
Sjela prstem po páteři.
„Mám se k nim dostat a najít jeho úkryt?“
Pokývání.
„Představím vás generálovi s vazbami na extrémisty. Od něj musíte získat doporučení dál.“
„Žádný problém.“ Olízla krev z ramene.
Sevřel jí ruku.
„Nabídnu příplatek!“
Vyškubla se.
„Možná jindy.“

Burka ji omezovala. Zkuste taky pracovat v oboru, kde potřebujete mužskou pozornost, oblečená v pytli. Tím více Irene překvapilo, když jí v jedné z karáčských uliček oslovil zámožně vypadající arab a dal jasně najevo, že mu nejde o společenskou konverzaci.
Zašli do zapadlé kavárny.
„Esma Al-Balavi, nebo lépe Irene Adlerová, MI6 má zájem o vaše služby.“
„Tohle už nedělám.“
Odkašlal si.
„Potřebujeme najít jednoho muže a vy můžete získat informace, ke kterým bychom se jinak nedostali.“
„Koho?“
„Usámu Bin Ládina“
Bušilo ji srdce.
„Pojďme prvně probrat tu druhou věc, kvůli které jste přišel.“
Kývl.
Irene Adler už je zase tady.