Moje články

„Až tě vezmou k výslechu, mladej, radši se přiznej,“ radil mu přátelsky starý zámečnický mistr, jeho kolega v cele. „Zazpívej jim, co chtěj slyšet, jako my všichni vostatní. Voni to z tebe stejně dostanou, ušetříš si trápení.“

Když se dveře cely otevřely a bachař beze slova či jediné emoce v tváři ukázal na něj, Vilém Poděbradský se jen napřímil. Šel mlčky.

Po výslechu ho zpátky spíš dovlekli než dovedli, nebyl skoro k poznání. Tvář, záda i chodidla měl rozbité do krve, dostal i několik šlupek elektrickým proudem.
Ale nezazpíval! Bože, nezazpíval!
Ještě nikdy v životě na sebe nebyl tak hrdý.

„Na srdce Vám dámy kladu, velmi důležitou radu: By k Vám láska mužů nepohasla, vařte dobře, ale šetřte spolu, užívejte místo másla, výborného KUNEROLU.“ Hanička deklamovala hlasitě a s patřičným patosem.
Leopoldina se neudržela a vyprskla smíchy.
„Já bych se na tvém místě nesmála,“ prohlásila s rádoby smrtelně vážnou tváří Cosette. „Viděla jsem tě kupovat máslo.“
„Ochutnalas někdy? Kunerol?“ kuckala Poldýna. „Nic hnusnějšího jsem snad nejedla. Nedivím se, že musejí v novinách platit tak velké inzertní místo. Co je tam dál, Hani? Přednášíš skvěle!“
„Nic moc. Hledá se vedoucí síla… Zlaté, stříbrné mince, brilianty, platinu a hodiny koupí Jar. Tvrdík.“

„Já ti řeknu, tohle je úplně na… tentononc!“
Zatímco Toninka rozhořčeně odložila knihu na kuchyňský stůl, Doramo se pobaveně usmála. „Tentononc?“
„Brala jsem ohledy na tebe,“ ušklíbla se. „Samozřejmě to umím říct mnohem peprněji. Ve špitále slýchám takových slov denně fůru. Každopádně nechápu, jak se tahle kniha může jmenovat ƒ‚Dobrý rádce hospodyňky‘.“
„S názvem ‚Špatný rádce hospodyňky‘ by ji nikdo nekoupil. Leda by nechali vytisknout v novinách reklamu: ‚Nejhorší kniha pro hospodyňky všech dob! Z této knihy se dozvíte kulové, přesvědčte se samy.‘ Ukaž. Hm, zrovna tady je jedna užitečná rada: ‚Vejce před konzumací oloupejte.‘ To by člověka nenapadlo, viď?“

„Mám tady několik zajímavých kousků. Výběrová kvalita. Levně!“ Prodavač mluvil podbízivě, jeho hlas přetékal nepříjemnou sladkostí.
„Výběrová kvalita a levně – to si samo o sobě odporuje,“ odtušil odměřeně muž v černém kabátě. Prodavač mu očividně lezl na nervy. „O cenu mi nejde. Chci hlaveň, která je schopna…“ významně se odmlčel. „Používám specifické náboje.“
„Rozumím!“ Prodavač se znovu zazubil, shýbl se pod pult a vytáhl stříbrem vykládanou kazetu. „Mám tu něco… specifického. Pro fajnšmekry.“ Významně mrkl.
I to nechalo zákazníka chladným. Nicméně kývl, ať prodavač kazetu otevře. Když spatřil její obsah, uznale kývl.
Tenhle starý revolver byl přesně to, co hledal.

Bohužel, ne všechno bylo tak báječné, jak se na první dojem zdálo.
Zejména se to týkalo některých kolegů.
„Umožnit vyšší vzdělání ženám, pche!“ rozčiloval se na chodbě před posluchárnou jakýsi student filozofie. „Bohatě by jim stačily tři třídy obecné školy. Číst, psát, trocha počtů. K vaření, uklízení a rození dětí víc nepotřebují. A k manželským příjemnostem teprv ne,“ dodal potutelně.
Slyšela všechno. Filozof i hlouček kolem něj to dobře věděli. Za zády se jí pošklebovali, cítila to.
„Takové hlupácké řeči neposlouchejte, slečno,“ přitočil se k ní mladík s podmanivým úsměvem.
Brzy se dozví, že je to Svatopluk Vrána, student slavistiky.

„Sousedi mají trumpetu,“ oznámila u nedělního oběda důležitě Cosette. „Slyšela jsem, jak se o tom bavili cestou z kostela.“
„Myslíš, že budou cvičit doma?“ obrátila se paní Krásová znepokojeně na manžela. „Není nějaký předpis, že se to nesmí? Děti po obědě spí a…“
„Něco do té trumpety budou strkat,“ přisadila si Cosette. „Prý si pěkně dají do trumpety, smáli se.“
Mamička ulehčeně vydechla. „Ach, to mysleli oběd!“
„Oběd?!“ vykulila oči Doramo. „Ploč???“
„Chtěli říct, že si dají do sosáků,“ vysvětloval tatínek. „Pochutnají si.“
„Že mi to hned nedošlo,“ smála se mamička. „Francouzsky je sosák trompe, což zároveň znamená i trubku.“

Sandrine se zamyšleně dívala z okna. Na Vinohrady se z Ferdinandovy třídy přestěhovali teprve nedávno, ještě si nezvykla.
Zůstali sami, děti odešly: Leopold zvolil kariéru v armádě, Lydie se stala učitelkou v úplně cizím městě, nejmladší Paulína bydlela nejblíž. Šťastně vdaná za advokátního koncipienta s nadějí na vlastní praxi.
„Copak tam vidíš?“ ozval se za Sandrine manželův hlas.
„Nic a všechno.“ Výhled byl přenádherný, celou měli Prahu jako na dlani – protože naproti nebylo nic. Ve Sladkovského ulici stály domy prozatím jen na sudé straně.
Až za několik let začnou vyměřovat protější frontu domů, Sandrine bude toužit, aby jim došly kolíky.

Zastavila ji na rohu: upovídaná sousedka z vedlejšího domu.
Doramo byla unavená z práce, ale byla zvyklá lidem naslouchat.
„Brzo budou ty volby, co tomu říkáte? Já už v tom mám úplně jasno,“ pokračovala rozšafně, aniž počkala na odpověď. „Já budu volit komunisty. Voni jsou spravedlivý. Velký podniky znárodněj, ale malý živnostníky a řemesníky budou podporovat. Zemědělcům budou všestranně pomáhat. V měnový reformě nepoškoděj drobný střádaly, jako jsme my. Hospodářství pošlape jedna báseň. Taky samozřejmě respektujou svobodu svědomí a vyznání. Konečně se budeme mít všichni dobře, bez útlaku. Komunisti jsou zárukou silný, šťastný, ve všem spravedlivý republiky. Já jim věřím!“

Trysk a cval a s větrem o závod.
Znovu tam, kams chtěl.
Vidět a najít. Zjistit proč.
Nesmí tě vidět, kdo zrádce, kdo vrah, kdo žhář…
Nesmíš být spatřen, ale to znáš.
Jsi jako stín, co se plíží neviděn.
Tam, kde to začalo. Pro některé.
Pro jiné skončilo příliš brzy.
Snad pro peníze?
Nejsi mstivý, leč některá provinění se neodpouštějí.
A myslíš na budoucnost.
Musíš zjistit, kdo ví.
Musíš zajistit, aby se nikdo nedozvěděl.
Tápeš, nitek je příliš mnoho.
Nedají se splést.
Jdeš-li po špatné stopě, nepoznáš.
Je toho víc, nežs tušil.
Intrika pavoučí sítě.
Kdo se připlete, skončí mrtev.

Chechtáky na ploché břicho a boky
jsou v pořádku a pak se to dá vypnout
spíš předkráčko to bylo v roce a půl dioptrie
jsem zvědavá co se týče pohlaví autora myslím že by
kde je možné použít jako dekoraci vašeho přání a potřeb
zákazníka v češtině a dalších v novém kabátě to bylo na čase
se nedivím je to tak že jsem se zeptat trochu jinak než bylo
původně jsme chtěli přesunout ikonku čarodějnice
aby bylo dosaženo maximální počet přistýlek pak
je možné použít pro suchou výstavbu bytů a
rodinných domů přípravný kurz
na rozloučenou se
to dá vypnout.

Na něco si vzpomněl, některá místa jeho paměti však stále zůstávala bílá...
Když se vypořádal s těmi třemi, cesty už jim mnoho nezbývalo. Ještě, že tak. Zastavili je o hodinu později. Tentokrát byli jen dva, naštěstí patřili ke stráži Kamenného domu. Adeliza měla pravdu, stačilo ukázat znamení.
Vybavoval si, že docela jasně zvládl vysvětlit, kdo jsou a proč přijeli. Víc si ovšem nepamatoval, i když do bezvědomí asi hned neupadl. Na to zase tolik krve neztratil.
„Kde je Yllanit?“ obrátil se na Odettu. Po záhadě, co tady v Lenghardii jeho sestřenice pro všechny hvězdy na nebi dělá, bude pátrat později.

Byli tři.
Netušil kde se na ně nalepili, netušil, jestli vědí, kam mají namířeno, netušil ani to, jestli si je vybrali schválně, či jestli mají nějakou spojitost s jeho nebo Yllanitinou minulostí.
Vlastně na tom až tak moc nezáleželo.

Naštěstí o nich věděl dřív, než bylo pozdě.
Naštěstí na ně byl připravený.
Naštěstí ho podcenili...
Jen ho netěšilo, že to Yllanit viděla. Znovu. Muže s rozpáraným břichem, druhého chroptícího, s dýkou v hrdle. Třetí měl dost rozumu, aby utekl.
„Neboj se. Už je to pryč,“ řekl jí konejšivě, když se vydávali na další cestu.
Po paži mu pomalu stékala krev.

„Soudružko, moc té bajce nerozumím,“ přihlásí se Zdenka. „Vlk hledá důvod, proč beránka sežrat, obviňuje ho z různých věcí. Beránek obvinění vyvrací, ale vlk ho nakonec obviní, že kvůli němu má hlad, a sežere ho. Proč ten beránek prostě neutekl?“
„Na bajce je důležité naučení,“ vysvětluje Eliška.
„Kdo uteče, vyhraje?“
„Ne, že slabý proti silnému se spravedlnosti nedovolá.“ Měla by asi dodat něco o tom, že Krylov zobrazuje zkušenost z carského ruska, ale v socialistickém řádu že to již neplatí, neboť jsou si všichni rovni. Nedodá. Tahle chytrá holka totiž skončí ve fabrice, kádrově nevyhovuje. Žádná spravedlnost v tom není.

Na pelesti seděla veverka.
Koukala na něj korálkům podobnýma očima, v pacičkách svírala oříšek.
Rotolf zamrkal. Tohle se mu přece muselo zdát, ne? Mávl rukou, aby zvířátko zahnal, ale nedalo se. Naopak: seskočilo na přikrývku a přihopkalo blíž.
Když zavřel oči a pak je znovu otevřel, neseděla na kraji postele veverka, ale mladá žena.
Znovu zamrkal. „Teto Tesso?“ Zřejmě blouznil. Otcově sestře bylo přes padesát a neměla nic společného s Kamenným domem. Tahle žena v chrpově modré musela být členkou Společenství už dlouho.
Usmála se. „Jsem ráda, že sis mě zařadil, bratránku.“
„Odetta?“ Teď už mu nedávalo smysl vůbec nic.

Cestování s doprovodem, který kromě dvou žen v modrém tvořili ještě tři rytíři sloužící citadinskému Kamennému domu, mělo své nezanedbatelné výhody. Až do Hrabyšiny se Rotolf vlastně nemusel starat skoro o nic. Yllanit jela spolu s ženami v uzavřených nosítkách, naprosto nenápadná, výborně schovaná jak uvnitř dopravního prostředku, tak mezi modří svých dvou spolucestujících. Během cesty s ní Rotolf vlastně skoro nepromluvil.
Mezi muže tvořící spolu jejich ozbrojený doprovod se navenek sice snažil zapadnout (ctil knížecí přání, že nesmí být viděn a hlavně poznán), společná témata k hovoru s nimi však nenalezl. Ostatně, ani se o to nějak zvlášť nesnažil.

„Netušila jsem, že budu na stará kolena dělat tohle,“ odfrkla Doramo.
„Pracujeme na tom spolu,“ připomněla Cosette laskavě.
„Myslela jsem, že budete rády,“ podotkla jejich neteř Františka. „Přivyděláte si k důchodu.“
„Jsi hodná, Fančinko,“ pousmála se Cosette. „Já se ráda zabavím. Měla bych snad chodit do Riegerových sadů krmit holuby?“
Doramo se ušklíbla. „Vždyť pořád učíš. Sice pár žáků, ale učíš.“
„Ty zase pořád překládáš.“
Doramo si povzdechla. „Samozřejmě, moc zábavné: Mezi každým šestým okem uháčkujte jeden dlouhý sloupek… “
„Ty přeložíš, já vyzkouším, jestli návod sedí,“ usmála se Cosette. „Dokonalá spolupráce.“
„V Ženě a módě po tom skočí,“ dodala Fany.

Čest muže je silná tak, jak je silné jeho slovo.
To mu otec vštěpoval od dětství.
Laskavost není žádné vzácné koření. Buď takový, aby ses nemusel stydět sám za sebe. Tvá budoucnost leží pouze ve tvých vlastních rukou.
Tak mluvívala matka. Za jejího života měl Rotolfův život pevný řád, do vnitřního zmatku upadl až poté, co navždy odešla.
Myslel to odpoledne na oba rodiče; jejich dávno vyřčená slova mu zněla v uších, jako by oba byli dosud živí.

Když vyšla první hvězda, vrátil se k Adelize, aby oznámil, že se skutečně chce zavázat Kamennému domu.
Kývla. Zjevně takové rozhodnutí čekala.

Dala mu čas na rozmyšlenou.
Odmítl. Lhůty byly zbytečně svazující, svým rozhodnutím si byl jist. Za ta léta úzkých kontaktů s Kamenným domem věděl, že závazek, který je po něm žádán, mu nepřinese pouze povinnosti, ale také jisté, nezanedbatelné, výhody. Dosud prokazované služby nebyly postaveny na žádném závazku, šlo spíš o laskavosti, za něž zpravidla nežádal nic, co nebylo součástí poslání.
Jenže Adeliza na času na rozmyšlenou trvala.

Seděl na zídce v zahradě a přemýšlel. Hlavně o tom, kdo vlastně je – jak se ho Yllanit ptala cestou.
Kdo vlastně je? A kam směřuje?
Možná právě tohle bylo cílem té lhůty.

Místo, kam měla Yllanit odjet, patřilo nepochybně k tajemstvím Kamenného domu. Proto o něm Adeliza nechtěla mluvit.
Rotolf se však odbýt nenechal: „Slíbil jsem, že ji doprovodím.“
Zpytavě na něj pohlédla.
Tenhle upřený pohled nesnášel. Zatnul zuby. Pochybovala snad o jeho věrnosti? Copak ji už několikrát neprokázal? Vždyť k ní byl dokonce ještě loajálnější než ke knížeti! Což by mu samozřejmě Legelden nikdy neodpustil, kdyby to zjistil.
„Ráda bych ti vyhověla,“ přerušila protahující se ticho. „Ale je to složité. Musel by ses zavázat Kamennému domu. Nevím, zda po tobě něco takového vůbec smím žádat...“
„Jsem pánem svých rozhodnutí,“ ujistil ji.