Moje články

Nejdražší tatínku,
dovolte mi svěřiti se Vám s velikou touhou, již nosím v srdéčku. Tuze ráda bych se ještě vzdělávala! Ač Lydiiny cíle jsou mi cizí, přesto nechci zůstati hloupou, leč hřivny své dále všestranně rozvíjeti. V novinách dočtla jsem se, že Vyšší dívčí škola rozšiřuje se o čtvrtou a pátou třídu, kteréžto školu měšťanskou přesahovati mají. Troufám si věřiti, že přiměřené znalosti k přijetí mám, a tuze ráda bych se v obou zemských jazycích, cizích řečech, jakožto i v počtech, měřičství, zeměpise, dějepise a dalších předmětech zdokonalovala.
Snažně prosím, nejdražší tatínku, dovolte mi zapsati se.
Vaše milující dcera
Paulína

Další výlet, tentokrát jen pěšky: Smetanka, Kuchyňka, Kanálská zahrada, nahoru na kopec a zpátky do Prahy přes rychle se rozrůstající Královské Vinohrady, nedávno povýšené na město. Jdou jen ve čtyřech: Lydie, Paulína, jejich bratr, který za několik týdnů rukuje do armády, a Norbert Krása.
Paulínu už tlačí boty, vzpomíná, co jí řekla začátkem léta mamá: „Až ti budou zase malé, řekni včas, zajdeme k ševci!“ Zjevně ono „včas“ opět propásla…
Klopýtne, otlačený palec zabolí. Sykne.
„Co je ti?“ otočí se bratr.
„Nic.“
„Jaképak nic,“ rozhodne Norbert Krása. „Slečna si potřebuje odpočinout.“
Zrudne. Zase se před ním cítí jako malá holka.

Zatímco starší sestra pokračovala po měšťance na Státní ženský ústav učitelský, ona měšťankou své vzdělání ukončila. Zůstala doma, pomáhala mamá, učila se vést domácnost – i leccos dalšího, co ji mohla mamá naučit. Ostatně TO učila i Lydii. A Lydie projevovala nadání prakticky ve všem, čemu se začala věnovat. Paulína sestru milovala, obdivovala ji, byla vždy připravená stát jí nablízku. Zároveň však měla pocit, že se jí nikdy nevyrovná. Ačkoli se snažila hodně číst, stejně si vedle Lydie připadala jako hloupá brepta.
Návštěvy doktora Krásy u nich doma to jen umocnily.
Na rozdíl od sestry totiž po manželství a dětech toužila.

Jakkoli uléhal sklíčený, probudil se pln nového optimismu. Tvrdé práce ani překážek se nikdy nelekal, a má-li být jedinou překážkou k ruce Lydie Treschlové její napůl urozený původ, je to směšné! Vždyť její rodiče se ke šlechtě ani nehlásili. A on byl doktor práv, čekatel advokátské zkoušky s dobrou nadějí na vlastní praxi. To vše hrálo v měšťanské společnosti v jeho prospěch.
Úplně špatně snad také nevypadá, aby se slečně Lydii nelíbil, pomyslel si, když se holil. Jen ty brýle kvůli krátkozrakosti… S tím nic nenadělá, musí doufat, že tento nedostatek slečna přehlédne.
Při oblékání si pohvizdoval. Koupí jí květiny!

„Lydie?“ Paulína váhavě pohlédla na sestru, „ty se… vážně nechceš vdát? Nikdy?“
„Nevím,“ odvětila upřímně. „Možná jednou... Možná nikdy. Myslím, že budu docela spokojená jako učitelka.“
„Obětovat vlastní rodinné štěstí pro blaho jiných, to je ušlechtilé.“
Pousmála se. „Není to až taková oběť, chtít zůstat nezávislá, nemyslíš? Vím, že některé na celibát učitelek žehrají, ale já se za něj spíš schovám.“
Paulína zrozpačitěla. „A ty… ty nechceš mít děti?“
„Vlastně ani ne. Možná jedno… dvě, jenže to ovlivníš asi tak stejně jako třeba... veverka,“ plácla první, co ji napadlo.
Šestnáctiletou Paulínu ovšem zmátla: „Nepovídej! Má to něco společného s oříšky?“

„Zum Wohl!“ doktor Waldhof zvedl štamprli.
„Zum Wohl!“ přizvukoval vážený obchodník pan Leopold Treschl. Prázdné štamprličky na stole vypadaly jako dvě dočista stejné sestřičky.
„Dejme i do druhé nohy. Lotty, přinesla nám ještě šnaps,“ houkl Waldhof na služebnou. „Tvůj syn půjde letos k matuře?“ obrátil se k příteli.
„Ja. Pak do armády. Má jasno. Stejně i Lydie. Vydupala si Učitelský ústav, takže letos taky matura. Jak kdyby byla kluk! Radši bych, aby se vdala. Povím ti, Franz, je to schwere Arbeit zaopatřit dcery. Kdybych tak jen věděl o nějakém slušném, seriozním mládenci!“
Waldhof se lišácky usmál. „Vlastně bych jednoho znal…“

Klepání. Přesně o půl osmé – dochvilnost ctí hosta.
„Pospěšte děvčata,“ pobízela paní Treschlová dcery, „Mon Dieu, Lydie! Co to máš na hlavě?!“
„Ozdobu, mamá,“ usmála se sebejistě.
„Okamžitě sundat!“
Rozkaz zněl jasně, nicméně pan Treschel právě otevřel dveře a návštěva vstoupila do předsíně.
„Leopolde, dobrý večer,“ potřásl mu bodře rukou doktor Waldhof. „Madam Treschlová! Mein Konzipient Norbert Krása,“ představil vzápětí mladíka, jenž přišel s ním.
Paní domu se zářivým úsměvem pokročila vpřed, aby hosty uvítala. Nenápadně přitom stiskla dceřinu ruku. To pero, Lydie!
Dotyčná se ošila, její sestra však nezaváhala a jediným trhnutím jí paví pero z účesu nepozorovaně vyškubla.

„Solches Hundewetter,“ zavrčel doktor Waldhof, když se jarní plískanicí vraceli od soudu do kanceláře.
Norbert přitakal. „Však víte, co se říká: březen, za kamna vlezem…“
„Ja, v dubnu tam ještě budeme, teprve v máji raus. Scheiss!“
Stání se nevyvíjelo dobře, šéf byl podrážděný. Norbert raději mlčel.
„Ale oni v dubnu za pecí nebudou, Krása,“ pokračoval Waldhof významně. „Jdou se mnou na večeři. V úterý sedmého. Ke klientovi.“
„Ke klientovi?“ Šéf takhle občas chodil, ale dosud nikdy ho nevzal s sebou!
„Ja. Trochu klient, hodně kamarád. Dlouholetý, ještě z armády. Ale hauptsächtlich, Krása: má dvě dcery.“ Významné mrknutí rozhodně nebylo náhodné…

„Co přijde v poslední vlně?“
„Ehm? Nerozumím vaší otázce, paní redaktorko.“
„Co bude uvolněno nakonec, pane ministře? Jaká opatření budou zrušena poslední?“ ptá se trpělivě.
„Tedy... Situaci pečlivě analyzujeme. Zatím se dá počítat s tím, že... že se nedá počítat s ničím.“
„Budou jako poslední otevřeny školy?“
„Školy, aha. Tedy... Situaci pečlivě analyzujeme. Chrumth. Školy rozhodně nejsou takovou prioritou jako obchodní centra. Chrumth. Malá lobby, víte?“ Rozpustile, skoro klukovsky se usměje. „A proč by děti vůbec potřebovaly školu, když mohou být v obchoďáku? Hehe. Chrumth.“

---

Bezskrupulózní byznysmen vztekle praští ovladačem o stůl. „Zatracený android, zase sa sekol. Krám jeden činskej!“

„Je skutečně nespravedlivé, že se ženám vyšší vzdělání tak dlouho upíralo,“ prohlásil Svatopluk. „Upírat jim volební právo je další nespravedlnost.“
Doramo se usmála. Seděli bok po boku ve Svatoplukově pronajaté mansardě na Starém Městě, samo o sobě to neslo příchuť čehosi zakázaného. Mírně kořeněnou, stejně jako perníkové srdce, které spolu jedli.
„Sedí se ti pohodlně?“ tázal se starostlivě. Naklonil se k ní, cítila u rtů jeho dech. Nebylo to prvně, co se líbali. Vzápětí jeho ruka zabloudila pod její halenku.
„Manželství je přežitek, Doro,“ zašeptal něžně.
Podvolila se částečně z touhy, částečně ze zvědavosti. Hlavně však proto, že Svatoplukovi věřila.

„Zajímalo by mne, proč to ti Řekové měli tak složité,“ dumala Toninka.
Doramo jí mrkla přes rameno. Jistě, kompozice z řečtiny. „Myslíš dekor na starověkých vázách?“
„Kdepak. Ta jejich božstva. Vezmi si jenom to podsvětí. Jako by nestačili Hádes a Persefona. To máme Hypnos a Thanatos a Nyx a Empúsa… Proč potřebovali bohyni, která vraždí lidi na křižovatkách?!“
„Aby nebyli zavražděni na křižovatce?“
Zarazila se. „To dává smysl. Nebo si ji vymysleli lupiči, aby měli na koho svést svoje rejdy. To ne my, slavnej soude, to Empúsa kupce na křižovatce zamordovala…“
Doramo se rozesmála. „Tuhle historku do kompozice raději nepiš.“

Paulína Krásová si cenila rodinného soukromí natolik, že odmítla zaměstnávat služku, a to dokonce i když byly děti malé. Jakmile dcery odrostly, přestala postupně využívat i služeb občas docházející posluhovačky. Pět zdravých děvčat bylo třeba vést k tomu, aby doma nezahálely!
Sem tam to ovšem přinášelo i jisté potíže.
Třeba když Cosette při leštění sklenic zaujatě zkoušela jejich hudební vlastnosti.
Nebo když se Doramo při praní učila latinská slovíčka a spadl jí sešit do mydlinek. Rozpitý inkoust se bohužel zapustil do košil…
A Tonince, Tonince už raději nesvěřovala zpracování drůbeže. Potřebovala mít kuře oškubané a vykuchané, ne precizně provedenou pitvu.

Markus se zastavil před svým obrazem, mohlo mu na něm být okolo pětatřiceti let. „Byl jsem mladý,“ pousmál se. Pak ukázal na následující obrazy. „Arminův bratr Thelf-Sören. Byl malován podle posmrtné masky, oči měl spíš šedé. Jinak je však podoba věrná. A tady je Armin.“
Arminovi na obraze mohlo být nanejvýš dvacet pět let, vlasy měl téměř stejně krátké, jako je nosil nyní, jeho tvář byla však hladce oholená a samozřejmě bez jizvy. Jemně se usmíval, celkově působil vlídně a vyzařoval určitou radost ze života. „To nemůže být on!“ vydechla překvapeně Svatava.
Markus si povzdychl. „Čtrnáct roků je dlouhá doba.“

Pro žáky byl koncert vítaným zpestřením všedních dnů. Pro ředitele Daniela Šebestu poněkud méně. Hudbu miloval, takže slova výchovný a osvětový jej ve spojení s koncertem poněkud děsila.
Od stárnoucího houslisty Jaromíra Čamrdy nečekal zázraky, seznam skladeb jej nicméně celkem povzbudil: Smetana, Benda, dokonce Mozart!
Pak však došlo na provedení a Daniel záhy seznal, že ego houslistovo dalece převyšuje jeho um. Možná to bylo věkem, revmatismem pokroucené prsty nebyly s to… Daniel si předsevzal, že bude tolerantní. Nějak to přetrpí.
Nepřetrpěl. Při čtvrté skladbě houslistovi zlomil smyčec. Naštěstí to dokázal udělat z páté řady a pouhou silou své vůle. Nezpozorovatelně.

Svatopluk Vrána uměl být okouzlující. Tvrdil, že je překrásná a jak obdivuje její inteligenci, v otázce ženského vzdělání, práce a volebního práva s ní naprosto souzněl. Poslouchalo se to všechno až příliš pěkně.
Lži rozpletla pozdě, hořce si vyčítala, jak byla naivní. Jak mu sedla na lep sladkých slovíček, jak se v jeho očích toužila stát důležitější a výjimečnější. Ze všeho nejvíc si vyčítala, že nemlčela o rodovém daru.
Opustit jej těžké nebylo. Uvést jeho mysl do původního stavu nemožné. Nakonec zvolila kompromis: obalila určité vzpomínky krustou, vetkla mu do mysli ovlivnění, že je ošklivá modrá punčocha. Naštěstí to fungovalo.

Princezna si těžce povzdychla.: „Armin… dnes večer byl opilý, to kar-galhadské víno rychle stoupne do hlavy. Jenže i jindy se ke mně chová tak odtažitě a nepřátelsky. Nikdy mi neřekl jediné laskavější slovo, nikdy se na mne neusmál, celé dny se na mne ani nepodívá. Nechápu, proč vůbec usiloval, aby se se mnou mohl oženit!“
Markus na ni vážně pohlédl. „Po pravdě, Armin o to nikdy neusiloval.“
Jeho tichý hlas na ni zapůsobil jako blesk z čistého nebe. „Jak to? Přece - byl ze všech nejstatečnější, zvolila ho většina pánů! Proč by…“
„Armin nehledal v té bitvě slávu.“
„Co tedy?“
„Smrt.“

Toninka se tvářila bezpochyby drze. Ona ani Doramo nebyly zvyklé dát kůži lacino, došlo-li na konfrontaci.
Vědma rozčileně vyskočila. „Takovááá néééchoráásnost! Vremáánt nechorásnost!“
„Vraiment,“ opravila ji stoicky Doramo. „Správná výslovnost je důležitá.“
Myšlenková výměna mezi sestrami proběhla rychlostí blesku.
Slova se ujala Toninka: „Bojíte se, že vás najdou? Kvůli dluhům?“
Žena hekla, její korpulentní pozadí keclo na taburet. „Jak to víte, holky? Pro všechno na světě, jak? Kdo vás poslal?!“
„Nikdo. Přišly jsme na inzerát,“ odvětila Doramo. „Jenže zkrátka, jsme trochu... senzitivní. Copak jste to nepoznala?“ Ta paní měla otevřené vědomí, byť jejich schopností nedosahovala. Byl tu ale palčivější problém.

Oswald Stein se cítil, jako kdyby vyhrál první cenu v loterii. Ba ne, mnohem lépe, úspěšněji! Výherní los mohl koupit každý nýmand, ovšem příležitost, která se nabízela jemu, byla neopakovatelná!
Přišlo to nečekaně. Kdo také mohl tušit, že se kolega Bauer nakazí v nemocnici žloutenkou a bude muset do karantény? Ovšem musel-li být v izolaci, nemohl cestovat za oceán a profesor za něj potřeboval rychle najít náhradníka. Zadostiučinění chutnalo sladce: to místo si zasloužil!
Nemohl se dočkat, až onu báječnou novinu, že byl vybrán k dlouhodobé stáži na univerzitě ve Filadelfii, poví Doře. Představoval si, jak na něj bude hrdá!

„Neobjednáme čokoládu?“ navrhla Sandrine manželovi.
Leopold si nakroutil knír. „Co tak najednou?“
„Píší tady v novinách,“ ukázala na výtisk Národních listů rozložený na stole, „že zdravotní sladovou čokoládu parní a sladový prášek čokoládový doporučuje jakýsi profesor z Vídně. Zejména pro ženy a děti, na posílení zažívání. Nu a tobě bychom mohli objednat tady tu zdravotní sladovou kávu.“
Dokud mluvila o čokoládě, Leopold se tvářil svolně, při zmínce o kávě se ovšem zachmuřil.
„Dobře víš, že mám rád kávu černou a pořádně silnou! Čokoládu si klidně objednej, ale s nějakými kávovými náhražkami na mne nechoď. Káva je zdravá tak, jak je!“