Moje články

Nelitovala ničeho.
Věděla, že se měla držet původního plánu – ne, že by měla nějaký konkrétní, přesný plán, ale pletky v Řecku do něj určitě nepatřily.
Nelitovala však ničeho.
Ten necelý rok s Dimitriem stál za to.
Přestože ji stál skoro celé úspory.
Svítalo.
Až se Dimitrios vzbudí, ona bude pryč.
Bude to tak lepší pro oba.
Nelitovala ničeho.
Ale tohle bude lepší.
Snažil by se ji zadržet (Obejmi mne, drž mne, neopouštěj mne!), tím si byla jistá.
Takhle to bude čistý řez – s dopisem na rozloučenou nechaným na stole.
Poslední peníze utratila za lodní lístek do Syrakus.
Byl čas odejít.

S příchodem jara se rozhodli pro cestu po řeckých ostrovech. Ze Soluně na Thasos, Lemnos, Chios, Samos… Toninčiny úspory se již sice povážlivě ztenčily, ale Dimitrios bohorovně tvrdil, že tohle se přece vždycky nějak udělá. Sem tam prodá nějaký obraz (zatím neprodal ani jeden) a hlady strádat jistě nebudou, na to je Řecko příliš krásná země. Vždycky nakonec všechno nějak dopadne – důležitá je svoboda, kterou mají.
„Když vrbový proutek uřízneš a dáš do sklenice, tak uschne,“ pravil a rukou, v níž držel štětec, udělal rozmáchlé gesto. „Ani jeden z nás přece nechce schnout ve sklenici, nebo ne?“ zasmál se rošťácky.

Jmenoval se Dimitrios a u jedné večeře v taverně nezůstalo. Provázel ji po Athénách, ukázal místa a památky, která by sama neměla šanci objevit. Seznámil ji se svými známými, s obchůdky i večerními podniky pro místní, ukázal život v Řecku, jaký by jako turistka nikdy nezažila. Byl zábavný, okouzlující, měl charisma – a ukázal jí, jaké to je prožít při milování takovou rozkoš, že to člověka nutí křičet a nakonec zůstane téměř bez dechu.
Byla šťastná!
A byla ráda, že je daleko. Rodiče by Dimitria neschvalovali.
Bylo jí to jedno.
A nebyla páka, která by ji donutila, jim o něm napsat.

Učit se jazyky byla pro Toninku skoro stejná vášeň jako anatomie. Chtěla přece cestovat! Francouzsky a německy mluvila od dětství plynně.
Latinu a klasickou řečtinu se učila na gymnáziu, přibrat k tomu moderní řečtinu byl logický krok.
Italština se zase nabízela ve vztahu k latině a když už italsky, tak rovnou i španělsky, vždyť jsou si ty jazyky tak podobné.
Na angličtinu a ruštinu jí tatínek zaplatil soukromého učitele, od něhož se tedy naučila i polsky.
Srbochorvatštinu dělala jako samouk.
Maďarštinu se naučila od spolužačky, poloviční Maďarky.
Když objevila esperanto, byla okouzlená.
Tak jednoduchý jazyk musí zvládnout za několik měsíců!!!

Perugia. Pak vlakem do Ancony. Možná měla jet nejdřív do Říma, ale nakonec to bylo jedno, ne?
Anconu dobyl Caesar, když překročil Rubikon.
Netušila, že i pro ni bude Ancona v jistém smyslu Rubikonem…

„Pročpak se touláš večer sama po přístavu?“ uchechtl se chlápek čpící alkoholem.
Netoulala se, samozřejmě. Chtěla vidět Trajánův oblouk – nejspíš trochu zabloudila. Rozhodla se ožralu ignorovat.
Možná to byla chyba.
„Pojď ke mně, holubičko.“ Chytil ji za paži.
Vyškubnout se jí nepodařilo. „Nechte mně!“
Nenechal. Naopak. Stiskl, až vykřikla bolestí.
Netušil, že má v kabelce pistoli…
Skončil v moři.

Ráno si koupila lodní lístek do Zadaru.

„Dejte příspěvek na válečné poškozence!“ halekala babka na rohu. „Na válečné vdovy a sirotky!“
Bezmyšlenkovitě hodil do hrnce pár mincí.
„Děkuju, pane,“ obdařila jej děravým úsměvem, „to vám určitě přinese štěstí!“
Pavel Kilián se podíval na puget ve své ruce. Kéž by měla pravdu!

Otevřela mu jedna z jejích starších sester.
„Hledám slečnu Antonii. Má prý v nemocnici dovolenou a…“ Uvědomil si, že jestli bude květiny svírat tak pevně, zláme jim stonky.
„A vy jste kdo?“
„Doktor Pavel Kilián. Toninka… o mně nemluvila?“
Změřila si ho zvědavým pohledem. „Měla by?“
Stiskl rty.
„Jela do Itálie. To zase neřekla vám, co?“

Nedokázal pochopit, že se nechce vdávat, navíc se evidentně považoval za dobrou partii. (Což by nepochybně byl i v očích jejích rodičů… Zatraceně!) Nebýt jeho hloupého dvoření (Kde do prkýnka přišel na to, že se jí musí dvořit?!), byla by tu zimu téměř dokonale šťastná: Karel se z války vrátil na Tři krále – s ošklivou jizvou, ale jinak zdravý – a sny, které si chtěla začít plnit, byly na dosah.
„Co bys ráda dělala… řekněmě za pět let?“ zeptal se jí bratr jednou večer, když mu masírovala zjizvené lýtko.
„Cestovala po Austrálii.“
„Antika už tě nezajímá?“
Zazubila se. „Antickými památkami začnu.“

Že budou oslavy nového roku v mladé republice bujaré, Toninka tušila. Ovšem že budou bujaré tak moc… a že k jedné strkanici dojde doslova před nemocnicí… Začalo to nevinně, vesele, snad i kamarádsky. Skončilo to policajtem, který přivedl dva nejvíce potlučené narušitele pořádku k ošetření.
„Takhle sis tu službu nepředstavovala, co?“ kývl na ni Pavel Kilián, když skončili a policajt si oba výtržníky zase odvedl.
„Tiše! Dalo mi práci přesvědčit Markétu, že mezi námi nic není. Nerada bych, aby…“
Pousmál se. „Už nehrozí, že mě převelí někam do Bosny. Takže… co kdybychom se prostě vzali?“
Málem upustila tác s nástroji.

V noci je v nemocnici ticho. Přinejmenším by mělo být.
Ve skladu s prádlem ticho je.
Skoro ticho a skoro tma.
Toninka sedí na podlaze, Pavlovu hlavu v klíně, hladí ho po vlasech
„Čeho se bojíš?“ zeptá se šeptem.
„Že mě převelí k pluku. Už jsem na frontě byl. Znovu nechci.“
Je k ní upřímný. Nic neskrývá. Tohle se jí na něm líbí.
„Nikdo nás tu nesmí najít,“ hlesne, vzápětí ji chytne za ruku a přitáhne ji k sobě. Jeho dech voní po mentolu.
Toninka ve tmě vidí jeho oči. „Zamkla jsem,“ usměje se potutelně.
Nejsou tu takhle spolu poprvé.

Po Karlově odjezdu na frontu obývala jeho pokoj (navrhl to on sám). Mívala noční služby, po nichž se potřebovala vyspat, mladší sestry ji ráno rušily – a večer zase rušila ona je.
Stála tiše u okna otevřeného do letní noci. Kostel na náměstí tonul ve tmě, přesto rozeznala, že na hřeben jeho střechy usedl bílý pták. Snad vrána… Musela se zasmát sama sobě. Copak je úplně pitomá?! Bílá vrána!
Ano, to byla mezi nemocničními sestrami ona.
Svým vzděláním, svými názory, odmítáním konvencí, touhou po samostatnosti…
I když mnohé ji měly spíš za černou ovci.
Ne, že by jí na tom záleželo.

„Vědí vaši rodiče, že…“ tázal se nejistě.
„Že jsem s vámi šla na procházku?“
„Spíš je to výlet než procházka. Vždyť už jsme v Záběhlicích. Nestihneme se vrátit do Prahy do tmy.“
Pokrčila rameny. „No a? Prosím vás, Pavle, jsem dospělá a už i zletilá, nemusím se nikomu zodpovídat.“
„Nechci, abyste kvůli mně měla potíže.“
„Děláte si zbytečné starosti,“ ujistila ho. „Nebo se bojíte, že kdyby naši věděli, že jsem s vámi, považovali by to za… hm, společensky nežádoucí?“ Přišlo jí to k smíchu. „Nebo že by vás to snad k něčemu zavazovalo?“
Zastavil se. „Já vás mám rád, Antonie.“

„Svorku!“ Profesor Grübner dostal nástroj do ruky, sotva to dořekl. „Tohle mám na slečně Krásové rád,“ pousmál se na asistujícího Pavla Kiliána. „Kouká lékařům pod ruce a přesně odhadne další postup. Lepší operační sestru tady nenajdete.“
„Škoda, že slečna Krásová nedokončila medicínu,“ kývl mladý doktor a skoro ji při tom propaloval pohledem. „Byla by z ní vynikající lékařka.“
Toninka dělala, že nevidí a neslyší. Raději připravila šití. Operace bude za chvíli u konce.
„Třeba se po válce vrátíte,“ obrátil se na ni laskavě profesor.
„Myslím, že ne.“ Malovala si pro sebe jinou budoucnost, jiný svět než nemocnici. Jednou, po válce…

„Když jsme byly mladé, myslela jsem, že máš svobodného ducha,“ řekla Paulina zamyšleně nad šálkem čaje.
Lydie pobaveně zvedla obočí. „Teď už si to nemyslíš? Tak to mne ranilo v hloubi srdce.“
Pousmála se. „Teď mám Toninku.“
„Aha.“
„Nikdy jsi nebyla tak… divoká a nespoutaná jako ona. Tak zbrklá! Umíněná…“
„Odvážná?“
„Možná. Jen by potřebovala víc opatrnosti. Bojím se, že provede nějakou hloupost, že se dostane do potíží, které nedokáže vyřešit.“
„Toninka?!“
„Já vím. Řekneš mi to, co vždycky: je talentovaná, schopná, vzdělaná…“ Na chvíli se odmlčela. „Jednou od nás odejde. Touží cestovat.“
„Budeš jí bránit?“
„To by nemělo smysl.“

„Chodíte někdy tancovat?“
Ta otázka zněla docela nevinně, Tonince však málem zaskočilo. Za prvé proto, že od doktora Kiliána by ji nečekala. Za druhé proto, že vzpomínky na tancování… Bylo to tak dávno, že si nebyla vlastně jistá, jsou-li to vůbec její vzpomínky.
Pokrčil rameny, pousmál se. „Zaskočil jsem vás?“
„Zaskočila mi ta káva.“
„Káva? Kde by se tady v nemocnici vzala?“
„Cikorka. Člověk tomu říká káva už spíš jen ze zvyku.“ I vzpomínky na opravdovou kávu byly trochu vyčichlé.
„Neodpověděla jste mi.“
Neznělo to dotěrně. Tentokrát pokrčila rameny ona. „Nechodím. Ale… šla bych. Jestli se chcete zeptat na tohle.“

„Moje paní vás zve na kávu, slečno Krásová. Pozítří ve čtyři,“ oznámil jí po velké vizitě profesor Grübner. Oznámil, nezeptal se. Nejspíš dobře věděl, že by neodmítla.
Toninka neznala nikoho, kdo by profesorovu manželku nemiloval a sama nebyla výjimkou. Paní Helena byla obdivuhodná. Ke Grübnerovým ovšem chodila ráda ještě z jiného důvodu. Měli jen tři dcery (nejstarší Elke vystudovala farmacii) a jistota, že jí tam nebude nikdo nikoho dohazovat, byla prakticky absolutní.
„Gratuluji,“ pronesl polohlasem doktor Kilián, když si byl jistý, že je šéf z doslechu.
„Myslíte, že tu mám protekci, co?“ odfrkla. Na tom, co si myslí jí nezáleželo.

„Trubka! Slyším trubku!“ vyrážel ze sebe trhaně. „Už trouběj do útoku! Já musím, musím…“
„Nemusíte.“ Stlačila ho zpátky do postele. Síly potřebovala maličko. Byl zesláblý, jen stín chlapiska, kterým musel být ještě před několika měsíci. Stiskla horečkou rozpálenou ruku. „Podívejte se na mně. Nikam nemusíte. Ležte a odpočívejte,“ opakovala důrazně s pohledem upřeným do uštvaných očí ve strhané tváři. Pomyslela si, že tohle nemůže dělat často. Jenže tady bylo evidentně třeba víc než běžné tišící prostředky…
Když se uklidnil, odhrnula pokrývku a opatrně nahlédla pod obvaz na noze. Přičichla a nakrčila nos.
„Markéto!" sykla na procházející kolegyni. „Musíme vzbudit doktora!“