Moje články

„What does wormwood even look like?“
„A green, leafy plant,“ scowled the battlefield nurse.
„That´s... helpful,“ temporised Ritsuka in a dry voice, looking at the lush vegetation all around him.
“Is this it?” asked Mash suddenly, lifting something green.
“Yes! Very good!”
“What do you even need it for, anyway?”
„To heal my patients at a distance,“ she explained, and began stuffing her pepperbox revolver full of the plant.
„You want to heal someone by shooting him?!“
„Why not?“
Ritsuka only hoped he wouldn´t get injured. Knowing Florence Nightingale, she would try the method.
And it would probably even work.

Doctor Roman looked down at his student, his heart clenching.
It was his own fault he couldn’t talk to him, teach him, as much as he wanted to.
To behave as the person he in reality was, would undermine everything he strived for. Their enemy must never discover this secret. Their one winning trump card had to be preserved.
Yet seeing the desperate Ritsuka Fujimaru, he wished he could reveal his true identity, and speak to him as a proper teacher. King Solomon could teach this child every mystery of the magecraft there ever was.
Too bad Doctor Roman couldn’t.

It was Halloween again.
They were all around him arguing again.
„Manager, you´ll accompany me, won´t you?“
„No, we´re having a romantic dinner, aren´t we, husband?“
Ritsuka, being the nice gentleman he was, had trouble turning them down politely.
Mash gritted her teeth, before driving her shield into the ground.
„I declare that the topic of Senpai´s future plans should be forbidden,“ she declared resolutely, „not a word more. Senpai, what were your plans?“
„Eeeh,“ he spoke, embarrassed, before nodding towards her. „We wanted to look at that upside down pyramid over there.“
„Good,“ Mash grinned in agreement, „that´s settled.“

Byl v potížích.
Jeho parťák byl mrtvý a spletí chodem ho pronásledovali tři Grindelové. Zkoušel jim zatarasit cestu, ale neúspěšně…
„Avada Kedavra!“ zelený paprsek ho jenom těsně minul. Byli mu v patách.
Merlin ví proč si vybavil vzpomínku na plánovací schůzku – vousatý čaroděj v tmavě fialovém hábitu poslouchá výklad, a nezaujatě u toho ukusuje banán, jakoby nic…
Banán!
„Musodeus! Musodeus!“ namířil hůlku za sebe jakmile zaběhnul za roh.
Za pár vteřin následovaly překvapené výkřiky a zvuky padajících těl. Bleskově se otočil.
„Flagrate!“ a z hromady zmítajících se těl je hromada provazů.
…
„Budu tomu vousáči muset poděkovat. Jak se jen jmenoval?“

Alastor téměř křečovitě svíral hůlku a snažil se zachovat klid.
„Ber to jako trénink,“ mumlal si, „budeš v pořádku.“
„Jdeme!“
Alastor pocítil lehké škubnutí u břicha… aby se vzápětí ocitl uprostřed chaosu. Sotva upustil deštník-přenášedlo, a už se na něho řítila postava v černém hábitu s pokřikem „Reducto!“
„Protego,“ zareagoval Alastor instinktivně: naklonil štít, aby kouzlo odrazil do země před sebou. Exploze hlíny zahalila jeho protivníka…
Který byl překvapený, když se z gejzíru zeminy vynořila postava v hnědém kabátě s rudým světlem na hůlce.
„Exterdatus!“ a útočník se skácel k zemi.
„Tohle je překvapivě zábavné,“ pomyslel si Alastor, nervozita zapomenuta.

Teyla vyběhla z budovy sprintem, ale stále ladně a cvičeně; Rodney za ní také utíkal, co mu nohy stačily, ovšem znatelně neohrabaněji.
„Vypadá to, že trik selhal,“ konstatoval Ronon zachmuřeně.
„Je čas na plán B,“ rozhodl Sheppard, zvedl se z pod stromu, kde spokojeně čekal v úkrytu. Zhruba v tutéž chvíli se za Teylou a Rodneym vynořilo snad deset Wraithů a zahájili palbu.
„Jaký je plán B?“ zeptal se Ronon, následujíce Shepparda v polodřepu směrem dopředu.
Sheppard místo odpovědi našel vhodný kousek zídky, opřel o něj svůj samopal a zahájil ohlušující palbu.
„Mám rád tvoje plány B,“ zakřenil se Ronon.

Je nižší než jeho bratr.
To byla první myšlenka, která se jí objevila v hlavě, když spatřila svého nastávajícího, dnes v den svatby. Byl menší, zavalitější a sveřepější než jeho bratr, který byl vysoký a ušlechtilých rysů.
Není ale přímo škaredý.
Ačkoliv nevěděla, jestli přesvědčuje samu sebe.
Bohužel bratr, kterého znala, byl mrtvý, a bylo potřeba utvrdit spojenectví, dodržet slib. Katelyn Tully se musela provdat za dědice rodu Starků, a jako své věno zajistit spojenectví obou velkorodů v povstání, které se rozhořívalo.
Znovu se podívala na svého ženicha.
Zatni zuby a dělej, co se od tebe čeká, holka, okřikla se.

Sheppardová, Kaidan a Jenkins seskočili u malé říčky, vytasili zbraně a vyrazili porostem směrem ke kolonii.
„Pozor na pohyb, hlídejte si štíty,“ varuje Sheppardová. Kaidan si zkušeným pohybem zkontroluje generátor. Jenkins sebevědomě běží vpřed, míjí vysokou skálu…
…je provrtán sérií kulek a kácí se k zemi, mrtev.
„Kontakt!“ křičí Sheppardová a utíká do krytu.
„Dvě létající platformy a nějaké postavy mezi stromy!“ oznamuje Kaidan a obětuje palbu; oba malí droni, kteří dostali Jenkinse, vzápětí vybuchují.
„To vypadá…“ Sheppardová sleduje postavy které je zaplavují přívalem munice, „to jsou Gethové!“
„Ti přece nikdy neopouští Závoj!“
„Tihle o tom asi neslyšeli!“ odsekává Sheppardová.

„Jak můžou zrušit famfrpál kvůli počasí?“ nechápal Ron.
„Viděl jsi oblohu venku?“ Hermiona popadla Rona za hlavu a nasměrovala ji z okna. Rudovlasý chlapec zbledl.
„Co to je?“ vyjekl.
„Ptala jsem se profesora Lupina,“ začala Hermiona „vysvětlovacím“ tónem, „Mozkomoři ochlazují všechno kolem sebe. A když jich je několik stovek v relativně malé oblasti, ochladí okolní vzduchu tak moc, až tím ovlivní počasí. V Azkabanu to nevadí, ale nad pevninou to způsobuje nebezpečný vítr, výkyvy teplot a občas velmi silné bouře.“
„Bouře z mozkomorů… mozkobouře?“ svraštil Ron obočí v hlubokém zamyšlení.
Hermiona jenom obrátila oči v sloup a rozhodila bezmocně rukama.

Scullyová rozrazila dveře do místnosti a vběhla dovnitř, zbraň v pohotovosti a rychle zkontrolovala pohledem své okolí.
„Jdeme pozdě,“ konstatovala a sklonila pistoli.
Mulder byl ve dveřích ve stejnou chvíli jako Scullyová, ale pro jistotu kryl chodbu.
„Neměli přece čas reagovat.“ svraštil obočí, „Nemohli se prostě vypařit.“
„Já vidím jenom spoustu papírů a dat, budeme to muset všechno projít,“ povzdechla si Scullyová s pohledem na kancelář plnou papírů a počítačů. „Projít to všechno zabere několik dní.“
„Nebo stačí jedna cesta do laborky,“ přimhouřil Mulder oči a sklonil se k popelníku, ve kterém ještě dohořívala cigareta. „Kdys naposledy dělala rozbor DNA?“

„Tohle je šílenství!“ křičela doktorka Liara T´Soni udýchaně; snažila se udržet rovnováhu na roztřesené římse a zároveň držet krok s bláznem, který ji vysvobodil z pasti. „To nemůžeme, měli bychom raději zůstat na zemi!“
Skála vedle nich explodovala v záplavě žhavé lávy a roztavených kousků kamene.
„Povinně zůstávají jenom mrtvoly,“ zazubila se na ni Jane maniakálním úsměvem, „my živí to naštěstí máme dobrovolné.“ S těmi slovy popadla Liaru za rameno, strhla ji sebou do sprintu a společně skočily ze skály pět metrů vzduchem…
… rovnou na otevírající se rampu záchranného vznášedla. Joker měl opravdu perfektní načasování.
Sopka za nimi konečně explodovala.

Velvyslanec Udina se samolibě usmíval, když propustil rukojmí, které držel před sebou jako živý štít.
„Já tě znám, Shepparde,“ jeho tón překypuje opovržením, „ty nikdy zbytečně nezabíjíš. Nezastřelíš mě, stejně jako jsi nezastřelil nájemné vrahy, kteří po tobě šli, nebo ty teroristy ze Cerberusu.“
John Sheppard, paragon, pomalu sklání pistoli, ale v jeho výrazu je něco tvrdého.
„Máte pravdu, velvyslanče,“ nemůže se obránit lehkému úšklebku, „já vás nezastřelím. Ale víte, mám takříkajíc… zlé dvojče.“
Vedle velvyslance se náhle rozvlnil vzduch a taktické maskování skrývající další postavu se rozplynulo.
„Řekněte sbohem, velvyslanče,“ zazní chladný tón Jane Sheppardové, renegátky, a stiskne spoušť.

„Tak za kolik minut tam budem?“ zeptá se Nixon poněkud unaveně. Ty prášky co do sebe všichni hodili, než nastoupili, všechny uspávají.
„Pět,“ odpoví Winters ode dveří, kterých se sotva drží, aby nezahájil seskok předčasně.
„Jak to tam dole vypadá?“ křičí Welsh, aby byl slyšet přes výbuchy ve vzduchu všude mezi nimi.
„Spousta tmy!“ odpovídá Winters po krátkém naklonění ven ze dveří.
Sotva pár vteřin na to se červené světlo vedle jeho hlavy změní v zelené; to nikdo nečekal.
„Jdeme, skáčeme, jdeme ven!“ burácí Winters, popadá do ruky vak který má u nohy, a skáče z letadla ven do Normandie.

Tři postarší pánové seděli společně na lavičce.
„Jsme dobrý tým,“ usmívá se ten prostřední, vetchý stařík s aristokratickými rysy v šedém saku s tmavě modrým pláštěm přehozeným přes ramena.
„Neměli proti nám šanci,“ mručí ten nalevo, robustní muž středního věku s mocným knírem a zelenočervenou vojenskou čapkou.
„No tak určitě…“ povzdychl si třetí z nich, plešatící, zavalitý drobný mužík s kulatou tváří zabalený v tlustém modrošedém kabátu.
„Čeká nás mnoho let vzájemné spolupráce,“ mne si ruce vetchý stařík.
„Tak tak,“ přitakává muž s knírkem.
Drobný mužík s kulatou tváří jenom nenápadně zasunuje složku s nápisem Operation Unthinkable hlouběji do brašny.

Je v tom téměř pět set let tradice, historie a prosperity. Snaha o demokracii ne vždy zvítězila, ale i tak to byl lepší výsledek než kdekoliv jinde. Byli jádrem pokroku, kultury a civilizace. Ale to co se v Senátu dělo poslední dobou už nelze přehlížet. Někteří lidé by nikdy neměli držet moc.
Poté následuje dalších pět set let tradice, historie, ale už ne vždy prosperity, a vůbec ne demokracie. Což není vždy ke škodě, ale na staré principy se zapomene na velmi dlouhou dobu. Nicméně opravdu není jiná možnost.
Muž si povzdechne a pobízí koně přes brod.
Alea iacta est.

Veškeré jídlo bylo rozmazáno po zadní stěně nad učitelským stolem, několik automatů na plechovky leželo v troskách v jednom rohu, a jejich obsah byl rozsypaný a rozlitý po celé jídelně.
Všechny stoly byly na jednom velikém pahorku, po kterém bylo roztroušeno několik studentů, a na jeho vrcholku se tyčila jediná žákyně při vědomí, ruce v bok a smála se vítězoslavně na celé kolo.
Dírou ve stropě (od kdy máme nové okno?) se s jekotem přiřítila Yang Xiao Long, dopadla mezi stoly, až se rozletěly třísky na všechny strany.
„Tohle si opravdu vyžaduje vysvětlení,“ konstatovala Glynda, stojící ve vstupu do jídelny.

Prchající muž zmizel za křovím mezi poli; jeho pronásledovatelé nejprve zpomalili, pak se zastavili.
„Máme ho v hrsti,“ spokojeně se šklebí jeden a cvičně zatočí obuškem.
„Co když ještě má nějakou zbraň?“ druhý si opatrně přejíždí krvácející šrám na rameni.
„Prohledával jsem ho, když jsme ho dopadli, nic už u sebe neměl,“ ujišťuje třetí a vytahuje přitom od pasu dlouhý lovecký nůž.
Vymění si sebejisté pohledy a společně vykročí směrem k jejich kořisti.
Z křoví se náhle vyřítí zběsilá postava, v každé ruce třímající hrst zralých makovic jako dva improvizované a překvapivě těžké kyje.
Jason Bourne se pouští do práce.

Rukavice z tvrzeného adamantia a pastocele, pokrytá ablativní vrstvou keramitu, stiskne spoušť.
Řízená fúzní exploze, kterou jinak naleznete pouze v nitru hvězd, je směrována sérií propustí a konvertorů ven v úzkém paprsku směřovaném mocnou rukou tvrzenou vláknovými servomotory.
Proud spalující energie mění vzduch, živou tkáň, skálu i kov ve žhnoucí plazmu, kterou strhne sebou a nabírá tak na síle a teplotě, dokud nedosáhne kritického stavu, kdy dojde k náhlému rozpětí v podobě gigantického výbuchu, který tlakovou vlnou smete vše v okruhu dvou set metrů.
„Takovéhle zbraně už Adeptus Mechanicus dneska nevyrábí,“ povzdechne si seržant kapituly Vesmírných Vlků, sledujíce umírající kacíře.

To je ono! Elipsa!
To vysvětluje všechno!
Protože kruh je vlastně speciální elipsa. Nemůžou obíhat po kruzích, rovnice mají příliš odchylek, ale… elipsa vysvětluje vše!
Do Musaea vbíhá rozlícený dav s klacky a kameny, řítí se schodištěm amfiteátru jako záplava.
Ani nevzhlédne od písku, ve kterém právě opsala téměř dokonalou kružnici. A zjistila, že země může obíhat kolem slunce.
Místností uvyklou na poznání a rozjímání se rozléhá křik „Čarodějka!!“
První letící kámen uvrhá křesťanskou víru a celý směr světa na dlouhá staletí do doby temna.
Stále ani nevzhlédla.
Psal se rok 415 našeho letopočtu, dvanáct set let před narozením Koperníka.

První dítě se narodilo, když shořel zámek s jejím otcem. Byl překvapený.
Druhé a třetí dítě nedonosila. Utěšoval ji.
Čtvrté dítě se narodilo mrtvé. Pojal podezření.
Páté dítě zemřelo po půl roce. Zavřel ji do věže.
Šesté a sedmé dítě se narodilo mrtvé. Nechal ji hlídat den a noc.
Osmé a deváté dítě se nedožilo jednoho roku. Začal vinit ostatní.
Desáté dítě…
Dětský, silný křik se nese místností.
„Je to zdravý chlapec!“
Paže ve stříbrné zbroji ho berou a odnášejí z místnosti. Nemůže s ním ani zůstat.
Alespoň něco svému synovi daruje, jeho jméno:
„Viserys!“ Křičí za mužem ve zbroji.