Moje články

Už 29 let starý Hubbleův vesmírný dalekohled, kterému jako jedinému museli dávat na oběžné dráze brýle, pomalu klesá do nižších vrstev atmosféry a jeho zánik se nezadržitelně blíží. Raketoplány už nelétají a nemůže se ani uvažovat o plánovaném snesení dalekohledu do muzea.

A jak je v dnešní době zvykem, rozhodlo se vybudovat co nejdříve nový, lepší a větší vesmírný dalekohled Jamese Webba (samozřejmě má 6 let zpoždění). Ten bude oproti ultrafialovému Hubblu snímat infračervené záření pomocí obrovského 6,5metrového rozkládacího zrcadla. Díky tomu by měl vidět ještě dál a ukázat záhady vesmíru staršího o 280 milionů let, než viděl Hubble.

Do přednáškové místnosti přichází zatím asi nejpodivnější profesor, kterého jsme doposud mohli spatřit.

Naše pohledy upoutá velmi staré bílé triko s otrhaným neidentifikovatelným nažehlovacím motivem, které je zakasáno do velmi obnošených manšestrových kalhot opásaných starým kusem špagátu.

Je naprosto úsměvné, když se vám následně takhle vypadající člověk snaží vysvětlit principy kvantové fyziky na studentech rozbíhajících se proti zdi.

Konzultace z důvodu nepochopení tématu je nevyhnutelná… Jenže se místo opravdu věcné rady dozvíte, že kvantovou fyziku nejlépe pochopíte v bazénu a že to máte zkusit. Nezbývá vám nic jiného než si o takovém člověku myslet, že je to to naprostý idiot!

Je hezký slunečný pátek a v kanceláři vývojového týmu se intenzivně větrá smradová bomba, kterou vypustil kolega Ticháček.

Když v tom se přiletí na návštěvu podívat nezvaný host – sršeň. Vyděšeně na sebe všichni koukáme doufajíce, že si to sršeň rozmyslí a otevřeným oknem si poletí vstříc světlým zítřkům. K jeho smůle cestu ven nenašel a započala likvidační akce.

Klasické vražedné prostředky ve formě novin nepřipadají v úvahu. „Zmrazíme ho!“ ozvalo se od kolegy a už vytahoval kapalný oxid uhličitý.

„Přímý zásah! Ten to už nerozdýchá,“ hlásí kolega.

Pro jistotu ještě přispěchám s vysokonapěťovým generátorem a naložím mu pár kilovoltových výbojů.

Víte řeknete si, co na tom asi může být… Vzít barvu, nastříkat ji na plech a voala máte dokonalý povrch lesklý jako zrcadlo.

Tak na to můžete rovnou zapomenout! Lakování je taková trochu alchymie říznutá černou magií. Než se vůbec pustíme do lakování je třeba povrch důkladně očistit. Trochu to teda pošudlíme hadrem a hurá do lakování co?

Tak snadno to teda nepůjde! Moucha přilepená v barvě a kolem šest podivných teček. Tak na mouchy jsou ty komory s filtry… Ale co ty tečky? To mastnota špatně odmaštěného povrchu porušila povrchové napětí barvy a vytvořil se defekt zvaný rybí oko.

Když sem byl malý kluk, počítač byla naprosto nemyslitelná investice, a tak jsem se jal rozvíjet své vetešnické dovednosti. Díky tomu se mi povedlo sehnat všemožné perly, od prvních notebooků s černobílým displayem, po počítače ukrývající stovky starých her. Všechno to byly stroje z doby, kdy měla každá periferie svůj vlastní port.

Svůj první počítač s USB portem, vyměněný za lampové rádio, si budu doteď pamatovat stejně jako první USB myš, kterou sem v něm mohl vyzkoušet.

Dneska se už ani nepozastavujeme nad úžasnou univerzálností USB, které nám jedním portem dovolí připojit všechny periferie a jako bonus nabije náš mobil.

V laboratořích raketových motorů JPL právě sestavují motor pro satelit Mars Climate Orbiter. „Pánové, co jsou to tady za zmatky! V regálu jsou ještě stále palcové matky, přestože jsme už dávno celoplošně přešli na metrický systém.“

Zato ve vývojovém centru řídicího softwaru Lockheed Martin stále vládne Americký patriotismus. „Co to tam píšeš za podivné jednotky, hezky tam dej naše libry, kdo se v tom má potom vyznat“

To, že v NASA pro své výpočty trajektorie satelitů používají správně metrické jednotky, na sebe nechalo čekat téměř deset měsíců. Satelit zažehl svůj pomocný motor na 4,45krát delší dobu a shořel v atmosféře.

„Hele a kolik máš teď hodin?“ Ptá se satelit GPS svého kolegy.

„No u mě mám zrovna padesát tři vteřin po půlnoci s přesností na 14 ns.“

„Tomu neuvěříte, ale já mám úplně stejný čas!“ Volá zpovzdálí třetí satelit.

Do konverzace se vloží čtvrtý satelit: „Nechci vám tu skákat do řeči, ale všichni máme velmi přesné cesiové atomové hodiny, které se zpozdí o jednu vteřinu za 138 milionů let. Je teda docela logické, že máme všichni stejný čas. Pokud by se nám čas lišil, byť o jednu milisekundu, tak by se všem ubožákům dole ukazovala poloha posunutá o 300 km!“

Přemýšlím nad svým tématem bakalářské práce. „Hmm co bych tak mohl vytvořit. Na mikroelektronice nejsou vypsaná témata zajímavá. Co tak sestavit elektromagnetické dělo! Všechny elektromagnetické urychlovače mají naprosto příšerou účinnost, ale staví je podivíni, kteří vůbec nerozumí fyzikálním principům funkce elektromagnetu. To zvládnu vylepšit levou zadní!“ Jsem si jako naivní snílek myslel, že dokážu všechno.

S problémy protlačím téma práce naprosto neodpovídající zaměření oboru a pustím se do bádání. „Wohoho! Ono to fakt střílí!“ Jenže radost z prvních prostřelených plechovek od piva záhy pokazí první kontrolní výpočet účinnosti. „Cože?! Jenom 1,4% to není možné vždyť sem udělal všechno správně.“

„Dobrý den krajská hygienická kontrola, přišli jsme na kontrolu složení podávaného alkoholu na základě anonymního oznámení.“ Tak nějak se získávají vzorky do laboratoře plynové chromatografie.

Plynový chromatograf má zajímavý detekční systém! Ten využívá takzvaný electron capture detector (ECD), ve kterém se za tvorby beta záření rozpadá plíšek izotopu niklu 63 na stabilní izotop mědi 63. Proud elektronů detekujeme ve formě procházejícího proudu. Prolétající částice pak svou elektronegativitou sežerou některé elektrony a tuto změnu můžeme změřit.

Tento izotop niklu je zvláštní především svým poločasem rozpadu 100,1 let. Takže, pokud by se chromatograf nerozpadnul, museli bychom jednou za sto let plíšek vyměnit.

Už na soutěži hasičů tušíte, že něco není, tak úplně v pořádku. Při utíkání s proudnicí k terči přemýšlíte nad tím, jak vypočítat dynamiku kapalin v nyní už historickém odstředivém čerpadle PS12.

O to víc vás překvapí, že voda, kvůli chybějící proměnné ve formě neschopného strojníka, vůbec nepřitekla. S hrůzou ze sociálního kontaktu se nějak odhodláte jít zapít to zasloužené poslední místo.

Koukáte na ten půllitr piva jako zjevení a udivují vás bublinky unikajícího oxidu uhličitého. Přemýšlíte nad tím, jakou rovnicí by se dal popsat nepravidelný rádius právě upečené klobásky. Cítíte se sám mezi lidmi, kteří váš stav nedokážou pochopit.

„Běž nahodit ten jistič prosím. Já zase zapnula dohromady konvici i sporák.“ Zdánlivě nevinná událost, která se občas povede i několikrát za den. Ovšem jistič se při každém vypnutí velkého nadproudu opotřebovává a v ideálním případě zvládne podobných cvaknutí bezpečně kolem čtyřech tisíc. Co se ale pak stane, když po všech těch vypnutích jistič selže v případě opravdové poruchy…

Požáry způsobené závadou na elektroinstalaci jsou poměrně častá záležitost. Do stejně nebezpečné kategorie se řadí i odfláknuté zapojování zásuvek, které jsou následně životu nebezpečné. Proto jsou tyhle zdánlivě drobné prohřešky neodpustitelné a všem samozvaným odborníkům by se měly preventivně usekat ruce!

„Doháje s tou proudovou regulací! Není možné, aby se to chovalo takhle debilně,“ nadávám si nad právě sestaveným měničem.

Je to už měsíc od sestavení a stále jsem nebyl schopný přimět proudovou smyčku na měniči pro korekci tvaru odebíraného proudu fungovat. Pro splnění norem musí být tvar odebíraného proudu co nejvíce podobný sinusovému průběhu napětí v zásuvce.

Ze zoufalství jsem začal naprosto chaoticky měnit hodnoty součástek a snažil sem se přijít na to, která nejvíc změní chování měniče. „No tak… Která bude další, nehlaste se všechny!“

Kupodivu to po mnoha pokusech vyšlo a změnou filtračního kondenzátoru C14 začal měnič fungovat!

U vstupní brány si mě důkladně prolustruje ozbrojená kontrola a rychle si připomenu, že je to tu asi opravdu přísně tajné.

V rozsáhlém areálu, obehnaném elektrickým plotem, jsem našel své kolegy a naskytl se mi pohled do bezodrazové haly, na měření odolnosti proti elektromagnetickému rušení. Zvědavost mi nedala a chtěl jsem si vyzkoušet, jaký je to pocit neslyšet ozvěnu svého hlasu. Udělal jsem pár kroků dovnitř, ale naštěstí mě zastavil kolega.

„Pokud se máš rád nechodil bych tam… Je tam zrovna elektromagnetické pole o intenzitě přes 30V/m.“

Vzpomenu si na vyprávění o uvařené obsluze vysílače a mizím do bezpečí velína.

Majitel aeroklubu Kroměříž si právě ve svém oblíbeném ultralightu dělal otočku nad Záhlinickými rybníky. V tom se ozvala rána a otáčky motoru vystřelily za roh ukazatele. Instinktivně vypnul motor a pokoušel se přistát. Ve volné chvíli se ohlédl za sebe zjistil, že jeho tlačná vrtule úplně chybí!

„Jak se to sakra mohlo stát, všechny šrouby se měnily při pravidelné údržbě docela nedávno,“ pomyslel si.

Po přistání však zjistil, že šrouby za upadnutí vrtule vůbec nemohly. Ulomil se kus hřídele, která byla kvůli odfláknuté konstrukci namáhaná velkou radiální silou a vytvořily se malé únavové praskliny, které ukázaly, jak dokážou být nebezpečné.

Narodila se malá hvězdička a vždy svým větším a zářivějším sestrám záviděla jejich jasný svit.

„Jednou bych chtěla být tou nezářivější hvězdou“ přála si hvězdička.

Čas plynul a hvězdička jadernou fúzí ve svém jádru přeměňovala vodík na helium.

Když v tom jí její zásoby vodíku došly a maličká hvězdička se proměnila na zářícího červeného obra, ale ani to nestačilo k tomu, aby byla nejzářivější hvězdou.

V jejím jádru se mezitím spotřebovaly poslední zbytky vodíku. To dosáhlo Chandrasekharovy meze a zhroutilo se za uvolnění energie, která roztrhala hvězdičku na kusy. Hvězdička však dosáhla svého, protože byla v tento okamžik tou nejzářivější!

Verunce se pokazil fén na vlasy!

„To je teda obrovský průšvih…“ pomyslel si šílený elektrikář Martin. „Musím ten fén nějak opravit, přeci nepůjde spát s mokrými vlasy…“

Martin se tedy dal do práce. Rozebral fén a zjistil, že motor ventilátoru je úplně zničený.

„Doprčic! Druhý motor teď neseženu, to chce záložní plán! Na tu televizi se stejně nedíváme, potřebuju z ní vysokonapěťový zdroj a pár špendlíků.“

„Proboha, jak pomocí toho chceš opravit fén?“

„No to je jasné ze špendlíků a vysokonapěťového zdroje vytvořím iontový vítr, který bude foukat přes stále funkční topné těleso a ty si budeš moct vyfénovat vlasy!“

Při výbuchu sopky se do vzduchu dostal velmi vzácný osamocený atom vodíku. Bylo mu hrozně smutno a toužil si najít nějakého kamaráda. V bouřlivých reakcích se potkal například s uhlíkem nebo kyslíkem, ale jejich vazba nebyla nikdy dost silná. Při každé další reakci byl odstrčen a zůstal chudák zase sám.

Atom vodíku si pomalu začínal myslet, že zůstane navždy opuštěný. Ale najednou v tom zmatku zahlédl atom, který mu byl nápadně podobný a něco ho k němu hrozně táhlo. Ano byl to druhý atom vodíku a přitáhla je k sobě nejsilnější kovalentní vazba typu sigma. Teď můžou zůstat pořád spolu!

“Dobrý den, já jsem tady na to posouzení technologické realizovatelnosti svého návrhu moderní čtvrti.“

Inženýr otevře složku s návrhy a s vytřeštěnýma očima vyprskne: „Co to má jako být?!“

Architekt se lišácky usměje. „No... Vzdušné zámky přece! Není to snad poznat?“

Druhý pohled je už o něco méně děsivý. „Hmm tak dobře… On chce vznášející se zámečky… Kdybych je chtěl držet ve vzduchu elektromagnetem, tak by se pro jednu čtvrť musel postavit další Temelín. Ale co taková supravodivá levitace… Ten odpařující se kapalný dusík by vypadal jako ty mraky, co nakreslil…“ mumlá si pro sebe Inženýr.

„Rozpočet je opravdu neomezený?“

„Máme tu pro vás ještě novou hračku pane Bonde, než vyrazíte do akce!“ zastavil Q agenta 007 ve dveřích.

„V této misi budete operovat poměrně dlouhou dobu v podzemí a pro udržení kontaktu s vámi jsme museli extrémně zvýšit vysílací výkon vašeho komunikačního zařízení. Zvýšenou spotřebu jsme kompenzovali pomocí radioizotopového termoelektrického generátoru. Ten z tepla vniklého při rozkladu plutonia-238 pomocí termočlánků vytvoří dostatek energie pro komuni…“

„Q… Agent 007 už tu dávno není“ přerušila ho ve výkladu M.

„Ale já mu ještě neřekl, jak se používá!“ zhrozil se Q.

„Řekni vlkům, že jsem doma“ ozval se Bondův hlas z vysílačky.

V periferní nervové soustavě je dnes docela klid, elektroizolačním tukem oplácané axony se líně válí a nalévají se slušným koktejlem neurotransmiterů. Netuší však, že jejich dendrity začaly zachytávat informaci o urgentním stáhnutí bicepsu.

„Alarm!!!“
„Co se to tu u všech neuronů děje!“

Volají zmatené axony.

V tu ránu přes axony projde elektrický impulz do příčně pruhovaného bicepsového svalu a vyvolá jeho stáhnutí. To zrovna Arnold Schwarzenegger začal zvedat činku.

„Hele, co se tam povalujete, už je tady další požadavek!“

Pokřikují dendrity na zmatené axony.

Axony ale zůstávají v klidu, protože se jim díky tukové zásobě výrazně zlepšila rychlost přenosu impulzů.

V Polešovicách si zrovna v klidu mistr zedník stavjá z tihel kvelb na novém sklepě a v tu ranu za ním přijde taký ušmůraný sopláň, co ho začne od práce bavit blbýma otázkama.

„Strýcu a proč nemože mět ten sklep rovný strop?“

„Podivaj sa, že tys ty šušňu nedával ve škole pozor. To nevíš, že když se tadyk na ten kvelb nasype hlina, tož sa pak všecka ta váha díky tomu tvaru rozloží do stran a nespadne to. Včil už ňa nezdržuj, zachvílu mám fajront a mosím tu eště něco dodělat“

Klučina poděkoval a šel si zase lůšňat po dědině.

Je krásný den, v Piešťanech zrovna kvete pelyněk a vír roznáší jeho pyl po okolí. Pár zrníček pylu se doletělo podívat i do nově postavené továrny Tesly, kde se právě pokoušejí okopírovat integrovaný obvod dovezený ze západu.
Technici odbrousili ochranné pouzdro a pod elektronovým mikroskopem nasnímali vnitřní strukturu čipu, podle které nakreslili okopírovaný motiv pro výrobu. Ten potom s velkou radostí předali kolegům do výroby.
Jenže ouha! Všechny vyrobené kusy na drahém křemíkovém waferu jsou vadné. Zvědavá zrníčka pylu se totiž díky chybějící filtraci vzduchu dostala do struktury křemíku. Od té doby soudruzi věděli, že zanedbávání údržby filtrace se nevyplácí.

„Ty tranzistore, slyšel jsi někdy o elektrickém zkratu? Říkají, že je docela nebezpečný…“

„Bláznivá diodo! Na to, jak jsi stará, jsi nikdy neslyšela o tom, že o zkratech se zásadně nesmí mluvit!?“

„A to jako proč, co se mi může stát?“

„Jsi přeci aktivní součástka a pro svou funkci nutně potřebuješ aktivní dým. Ten v tobě drží tvoje pouzdro, které při zkratu praskne. Aktivní dým potom unikne a to bude tvůj konec!“

„To musí být nějaká pověra, ne?“

„Víš kolik svých bratrů jsem už viděl na stole tohoto šílence zemřít… Je jenom otázka času, kdy něco podobného potká i tebe!“

Od objevu záznamu zvuku v roce 1878 mistrem Edisonem, byla vždy snaha zaznamenávat zvuk ve dvou kanálech, protože každé naše ucho slyší něco jiného a poslech je pak více přirozený. Bylo několik pokusů, které využívaly komplikované konstrukce pro více drážek a jehel. Naštěstí tyto výtvory zůstaly jen u prototypů! Až v roce 1934 se podařilo v Bellových laboratořích vyvinout systém, kdy se jeden kanál snímá pohybem jehly do stran a druhý kanál je zanesen do pohybu nahoru a dolů. Teprve o 24 let později se povedlo tento princip dostat na trh a přehráváme si takto gramofonové desky až do dnes.

Také se vám někdy stalo, že něco přestalo fungovat a když jste s tím praštili, tak se to záhadně samo opravilo? Seznámím vás s pojmem „studený spoj“, který je noční můrou všech elektrotechniků. Jedná se o nedokonalé elektrické propojení, které vzniklo už při výrobě, nebo se stářím udělala v nějakém místě prasklina. Je to porucha jako každá jiná, jen tady tato se je pěkně falešná a vypočítavá potvůrka. Po většinu času je totiž skrytá, ale stačí, aby se například změnila okolní teplota a neštěstí je na světě. Díky takto náhodnému projevu poruchy je vždy velký problém chybu tohoto typu odhalit.

“Líp už hrát nemůžeš.” To zrovna technik kontroly kvality nalepil štítek na nový zesilovač. Svému novému majiteli dělal zesilovač velkou radost, při poslechu hudby. Vděčil za to především velkému množství elektrolytických kondenzátorů, které, díky své velké kapacitě, udržovaly všechna důležitá napětí v zesilovači pevné jako skála. Jak šel čas, zesilovač si začal všímat podivných věcí... Zvuk, co z něho vycházel, už nebyl tak křišťálově čistý jako dřív, ale podivně bručel padesáti hertzy. Při jeho výrobě byly totiž použity nekvalitní elektrolytické kondenzátory, jež přišly o svou kapacitu. Ty měly nakonec za vinu to, že chudák zesilovač musel být vyhozen do elektroodpadu...

Jako správný vědec nemáte dost peněz na pořízení kvalitních brýlí se skly lesklými jako zrcadlo, ale čirou náhodou máte přístup k vakuové komoře na katodové naprašováni? Popíšeme si tedy postup výroby módního doplňku, který vám bude nejlepším přítelem při slunečných dnech. Vložíme tedy své levné brýle z tržnice do vakuové komory a necháme vývěvu čerpat na vakuum v řádech jednotek pascalů. Do komory vpustíme trochu pracovního plynu a před terčem zapálíme doutnavý výboj. V pracovním plynu se budou vytvářet těžké kladné ionty, které budou bombardovat terč na negativním potenciálu. Odprášený materiál ulpí na brýlích vytvoří velmi tenkou poloprůhlednou vrstvu kovu.

Klika cvakla, dveře letí-
bastlíř vchází do dveří.
Výbojku si v dílně rozsvítí
a přemýšlí, zda se mu poštěstí.

Dlouhé týdny neúspěchů
většinou ve formě výbuchů.
Přinášejí cenné zkušenosti,
jež zlepšují jeho dovednosti.

Jako stoupá teplota pájecí stanice,
bastlířova nerozvita nezůstává pozadu.
Především když osazuje drahé polovodiče,
jež špatně zapájeny přinášejí další závadu.

Vrabčí hnízdo na stole,
důvěry moc nevzbuzuje.
Okamžik prvního zapnutí,
může znamenat poslední vydechnutí.
Z obav o svůj holý život,
pod stolem se krčí jako idiot.

Tenhle výtvor opravdu žije!
Bastlíř se od ucha k uchu směje.
Tento den se velmi vydařil,
neboť všechny předchozí výbuchy odčinil.

Obsluha vojenského radaru si zrovna převzala svou noční směnu po desáté hodině. Mladý vojín se dívá do žhnoucích tyratronových lamp a přemýšlí nad jejich funkcí. Tyratron nemá uvnitř vakuum jako většina elektronek, ale je naplněn deuteriem pod vysokým tlakem. Díky deuteriovému médiu tyratron operuje na řádech desítek tisíc voltů a mezi anodou a katodou vzniká takzvaný Townsendův výboj. Strmost nárůstu proudu dosahuje až sta gigaampér za vteřinu. Takto strmý impulz nám dle Fourierovy transformace vytvoří frekvenci vhodnou pro radar. Bohužel při funkci tyratronu vzniká i silné gama záření. To se stalo vojínovi osudným, neboť nahlížet za bezpečnostní přepážku není dovoleno.

Byl jeden velký a zlý CMOS snímač, na který dopadaly osvobozující fotony. Povrch snímače byl poset hlubokými jámami o velkém potenciálu, na jejichž dně se krčily uvězněné elektrony. Vždycky, když k nim přiletěl foton samou radostí z dodané energie se několika elektronům podařilo dostat ven. Snímač pak hlídal, kolik elektronů uniklo a předával tuto informaci centrálnímu mozku fotoaparátu, který tvořil fotografie. Jenže ouha přišla noc a elektrony stále unikaly i bez pomoci fotonů. Snímač totiž netušil, že elektrony tajně studovaly kvantovou fyziku a přišly na způsob, jak uniknout pomocí techniky tunelování.
Něco je určitě špatně… Moje fotka vypadá naprosto příšerně!