Moje články

"Prší!!"

Pavlův den byl komplikovanější než čekal. Zdržovačky v práci, balení na cestu, studování předpovědi počasí. Ale tenhle cyklovýlet si vysnil a zrealizuje ho i tak.

"Celej den bylo tak hezky!"

Když už vyjel tak se mu jelo pěkně, sluníčko svítilo, hlášené bouřky v nedohlednu. Cesta podél Labe pohodlně ubíhala pod koly.

"Ani signál tu není!"

Jenže pak si trochu zajel, píchlá duše si také vyžadala čas a najednou se mračna už stahovala.

"Kurník šopa, hodina cesty zbejvala!"

Slejvák ho chytl v údolí. Taková sprcha, jen nedobrovolná. Naštěstí narazil na opuštěný sklep, kde nepršelo.

"Tak tady ještě chvíli počkám."

Čeká.

Filip se probouzí s bolestí hlavy. Chce si vzpomenout na včerejší večer, ale neúspěšně. Prostředí banánového háje kolem něj mu ale je povědomé - je kousek od Filipova oblíbeného baru.

Už dříve v hájku skončil se slečnou po párty, ale nikdy tam nespal.

V baru vidí uklízet kamaráda barmana Michala, třeba ten bude něco vědět.

"Fílo, ty teda vypadáš :D"

"Dík, to vím taky. Mám okno."

"To zní že sis dobře zarajtoval. Ale překvapilo mne, že Monika přišla zpátky po půlhoďce..."

Filipovi se rozsvítilo - na chvíli se od Moniky vzdálil, najednou na něj spadnul trs banánů a na akt už nedošlo.

Kap.

Když je člověk na dně svých sil, má se prý od toho dna odrazit. Naděje přece neumírá a každá bouřka jednou přejde. Jenže když jste již dlouho na dně vyschlé studny, naberou některá rčení jiný význam.

Kap.

Snažil jsem se vylézt ven již mnohokrát, ale každý pád mne jen utvrzoval v marnosti mého snažení. Čas zahojil některé rány, ale jizvy zůstávají.

Kap.

Ale pořád mám uvnitř touhu žít. Touhu dokázat si, že na to mám. Kdo nezkusí, neuspěje. A i když nejlepší čas konat již uplynul, druhý nejlepší je právě teď!

.

Dávám tomu ještě jeden pokus - ten poslední.

.

.

Svítá.

Zazvonil budík.

Františkovi se zrovna zdál nepřijemný sen - něco mezi zaspáním zkoušky, přednáškou před plným sálem bez oblečení a jednou jinou katastrofou, na kterou se teď vůbec nemohl rozpomenout.

V polospánku zamáčkl budík a jal se začít svojí přepracovní rutinu. Dnes měl důležitou pracovní schůzku, takže si dával zaležet. Celou dobu mu ale vrtalo hlavou, o čem se mu zdálo.

Cestou v autě se ještě kontroloval, oblek byl v pořádku.

V zasedačce byl první. Připravil si podklady pěkně na stůl, jenže když se prudčeji posadil..

TRRRRRRRH

Jenže zakázník je již ve dveřích. Hold se k nim tentokrát opravdu neotočí zády.

Prý "Investujte do firmy Delos - lidi se budou chtít bavit vždycky". A taky "naši roboti by ani mouše neublížili".

Taková blbost, teď abych se šel někam zahrat - investoval jsem do nich milióny od mých klientů a teď jsou skoro na mizině.

Jako jo, par desítek nebo stovek lidí umřelo, ale většina byla zaměstanci nebo vlastnící. To to aspoň nemohli ututlat? Říct nějaký blábol, že to byly skvrny na slunci nebo roj metoritů?

Uff, teď bych si rád šel zastřílet do pár robotů. Škoda že ten park je zavřený na neurčito. Jediná možnost je investovat do Incite - mají prý velkou budoucnost.

Petr si na víkend vysnil, že si dá pořádný puťák - 3 dny, 150 km a pěkně natěžko.

Jenže co čert nechtěl, zrovna před odjezdem mu napsala Bětka - byli spolu domluveni na rande, ale Petr na ni úplně zapomenul. Bětku myšlenka puťákovat natěžko, natož spát venku, nenaplňovala nadšením.

Petr se snu vzdát nechtěl. Po chvíli umlouvání našli společné řešení. Petr vyrazí už ve čtvtek večer a do soboty ráno si bude puťákovat. Pak za ním přijede Bětka a dají si takový "pohodovější" výletík. Pak se uvidí - buď nějak odjede, nebo se budou "muset" tulit na jedne károšce.

Prostě výhra nebo výhra.

Thanatos si setřel pot z čela. Měl za sebou schůzku se šéfem.

Thanatovi se stala totiž taková menší nehoda - cestou do práce srazil člověka. To by normálně nebyl problém, takové věci šéf má vlastně rád. Ale tady to nabouralo chod celé organizace.

Byla to totiž inspekce od konkurenční organizace a ti neberou život tak lehce, spíš naopak.

Thanatos měl naštěstí za mnoho let dobré služby. Už od začátků organizace si dělal dobré jméno kde mohl a dnes byl jedním z opravdu klíčových zaměstnaneců.

Takže když historku vyprávěl Hádovi, vlastně se oba zásmali.

I v tomhle vedru se dá dobře pracovat.

Přišla na řadu dámská volenka. Alena se na ní těšila, protože celý večer čekala na příležitost si zatancovat s Honzou.

Celý taneční kurz na něm mohla oči nechat. Párkrát s ním během promenády navázala rozhovor, jenže vždy to bylo spíše povrchní. A po každé lekci Honza hned zmizel.

Dnes byla závěrečná hodina. Alena rázně vyrazila za Honzou. Těsně předběhla dvě kamarádky.

Jenže dnes bylo vše jinak. Z Honzy cítíla silný zápach alkoholu a cigaret. Ani tancovat se s ním pořádně nedalo. Alena byla ráda, že jí nezvrkl kotník.

Po tancování šla raději s holkama na víno. Na kluky času dost.

Hůůů, hůůů.

Škrnk.

Haůůůůůůůůůůůůůůůů.

Temný noční les. Již tři hodiny ležím zahrabaný v bahně. Instrukce zněly jasně, dosáhnout kóty 211, počkat na posily a vydržet.

Na začátku cesty jsme ve skupině čtyři. Jenže cestou dostali nejříve Jindru. A pak i Ondru s Tomášem. Na kótu jsem dorazil sám až za tmy.

Jako správný pes tu ležím zakopaný, jen s myšlenkami a bahnem.

Najednou slyším zvuky.

To nezní jako naši.

Nepřítel!

Vrhám po nich vše co mám, ale stejně cítím ránu v zádech.

Je to tu, touto ranou končí má služba.

Odcházím za svými kamarády.

Zpátky na objekt na vyhodnocení bojovky.

Už od probuzení Pavlův mozek jel na plné obrátky.

Nejdříve ho na mobilu přivítal seznam nepřijatých hovorů - jeho šéfem měl neshody s dodavatelem zboží ohledně ceny.

Po aspoň základním uhašení tohoto požáru rovnou přišel další - cestou do práce špatně odbočil. Poprvé po dlouhé době se mu povedlo zabloudit. A jako na potvoru se mu ještě vybil telefon.

V práci dořešil s šéfem osobně, co bylo potřeba. Večer cestou domů ješte mamince telefonicky vysvětloval, že nemá věřit všemu co jí přijde emailem - objednala si totiž solnou lampu na mládnutí.

Dnes už toho měl dost.

Napustil si vanu a konečně se naložil.

Hůůů, hůůů.

Škrnk.

Haůůůůůůůůůůůůůůůů

Všude kolem je tma. Již tři hodiny ležím zahrabaný v bahně. Poslední instrukce zněly jasně, dosáhnout kóty 211, sejít se s pátou četou a jít na další kótu.

Jenže cestou zbytek mojí čety padnul ve střetech s nepřítelem. Zůstal jsem jen sám. A co když pátou četu taky dostal nepřítel.

Jsem tu sám s myšlenkami, ale né na dlouho. Slyším zvuky. To nezní jako pátá četa.

Nepřítel!

Vrhám po nich vše co mám, ale stejně cítím ránu v zádech.

Je to tu.

Odcházím tam kam odešli i ostatní moji kamarádi.

Zpátky na objekt na vyhodnocení bojovky.

Muž vstal z postele. Slunce sotva vylezlo nad obzor a už byl připraven čelit náporu dnešního dne - snídaně snězená, zuby vyčištěné a kravata narovnaná.

Spící maželce dal polibek na čelo, u dveří si vzal kufřík a vyrazil. Dojel na své soukromé místo - nenápadný domek daleko od zvídavých pohledů.

Brána automaticky detekovala muže a umožnila mu vjezd do garáže. Vystoupil z auta a prošel dovnitř.

Na právě zapnuté obrazovce se objevily dvě fotografie s detailními popisky. Kdo dnes muž bude a kdo je jeho cílem.

Jal se připravovat. Příštích několik dní bude diplomatem v Maroku.

Život agentův je precizní a pestrý.

"Pane premiére, aktuální čísla porodnosti jsou na rekordním minimu, co s tím budete dělat?"

Tato věta se hnala hlavou Františkovi už třetí den od poslední tiskovky.

Sešel se i s ministrem zdravotnictví ale jejich nápady za moc nestály - ať už vyšší dávky na děti (nejsou peníze), zvednutí daně u kondomů (pápá politická kariéro) nebo ostatní nefunkční návrhy.

A v tom ho to trklo. Co národ spojuje - pivo. Hned druhý den podal návrh že vláda zavede nižší daň u piva pro rodiče, odstupňovanou podle počtu dětmi.

Pivaři už stejně umí pracovat se složitým systémem, takže vyhrávají všichni.

Návrh byl jednohlasně schválen.

Totální útok na smysly.

Sloupy ohně šlehající přes 5 metrů do vzduchu.

Petr s Markétou byli na koncertu jejich oblíbené metalové kapely. Spolu s dalšími tísícovkami lidí si užívali chvíle plné euforie na vlnách hudby, zpěvu a spáleného benzínu. Nevěděli ale, že tento koncert je jejich poslední.

Několik set kilometrů od nich se totiž přibližoval k Zemi nenápadný asteroid. Něměl ani jméno. Astronomové ho spatřili několik minut zpět. Na jakákoli varování již bylo pozdě.

Petr s Markétou netušili, jaký chaos se blíží. Ale brzy to oni i všichni ostatní poznají.

Svět již nebude jako dřív. Ale čas, čas půjde dál.

Drazí čtenáři,

pro odlehčení úterního večera Vám dnes přinášíme krátké přirovnání k aktuální smutné situaci.

Představte si následující situaci. Je pět hodin odpoledne. Váš spolubydlící má uvařený silný černý čaj, ale něco tomu chybí. Dojde Vám oběma naráz - ha, sušenky!

Jdete do spíže, ale ve spíži sušenky nejsou. Jdete do sklepa, taky úplně bez sušenek. Dojdete ke dveřím od domu a spolubydlící najednou začne vyhrožovat dveřím že jestli mu sušenky nedají, tak odejde. Po dvou letech hádání se (s neodpovídajícími dveřmi) odchází.

Ano, odchod Anglie z unie bude komplikovaný. Ale sušenky již určitě nejsou a nějak to budeme muset zvládnout.

Bytem se line příjemná vůně.

Honza se celý den tešil domů. Dneska měl totiž narozeniny a to pro něj jeho milovaná Evička vždy připraví jeho neho nejloblíbenější pochoutku - slaninové proužky.

Honza vstupuje do dveří a hned s prvním nádechem cítí, že je něco jinak. Ve vzuchu bylo cítít něco smaženého, ale nebyla to úplně slanina.

Evička ho přivítala polibkem v jídelně. Zaznamenala Honzovu nejistotu.

"Tentokrát mám pro tebe něco speciálního - tentokrát mám pro Tebe tofu. Ale neboj, je speciální, s příchutí slaniny."

Honza nevěřícně ochutnal.

Bylo to úplně magické.

Honza od té doby každé narozeniny chtěl jen a pouze tofu.

Únava umí být neskutečně zrádná.

Ondra ležel v posteli. Už tři hodiny chtěl usnout, jenže jeho tělo bylo tak unavené, že ani na to nemělo sílu.

Jako by to nestačilo, probíhala mu hlavou záplava myšlenek - co by měl udělat jinak, co se může pokazit, co nefunguje. Snažil se obrátit myšlení pozitivním směrem, ale bez úspěchu.

Od zoufalství ho držel pouze fakt, že zítřek má celý na odpočinek.

Najednou je dopoledne - nový den v plném proudu.

Ondra probírá sebe a myšlenky z noci. S novou energií zase vidí cestu dál.

Teď je ten správný čas se dát dohromady - krok za krokem.

Pondělní večer. Slunce zapadá, vzduchem se nese štebetání ptáků.

Těžká otázka prochází Adamovou myslí. Otázka, která je úplně ortogonální k tomu co se děje venku.

Svítí na něj z monitoru. Obrazovka vykresluje onu otázku úplně banálně, jako by vykreslovala třeba obrázek kočky nebo přihlašovací obrazovku.

Adam si je ale moc vědom váhy této otázky. Na jednu stranu ušetří. Na druhou stranu, co když umře? Co pak bude s jeho ženou a synkem?

Ptáci dál nerušeně štěbetají. Adam ví, že by měl dát ano.

Vše stvrzuje finálním klikem.

"Vaše smlouva o Vašem životním pojištění k Vám dorazí do 14 pracovních dnů."

Tik.

Tak.

Vzduch místnosti je zatuchlý. Dlouho tu nikdo nevětral.

Tik.

Tak.

Je tu šero. Okna jsou pokrytá hustými pavučinami.

Tik.

Tak.

Dominantou místnosti jsou masivní hodiny. Skoro by se dalo říci, orloj.

Tik.

Tak.

Vyrobil je tehdy známý mistr hodinář. Jeho jméno je stále ukryto v hlubinách stroje.

Tik.

Tak.

Nataženy byly poprvé před mnoha dávnými lety. Od té doby neustále tikají.

Tik.

Tak.

Mnoho uší slyšelo jejich malebný tikot. Ale nyní jsou tu hodiny samy.

Tik.

Tak..

Není už tu nikdo, kdo by je slyšel.

Tik..

Tak..

Vše co má začátek, musí mít i konec.

Tik..

Tak...

...

Tik....

Jsme v malé místnosti. Já, Petr, Anička, Marcel a Lucka. Jediným zdrojem světla je žárovka u stropu, baterky i mobily nám sebrali.

Anička s Marcelem zkouší odemkout zámek, ale asi měli špatnou kombinaci. Lucka se věnuje místní knihovně (její specialita). Mezitím s Petrem zkoumáme zbytek místnosti, třeba jsme napoprvé něco přehlédli.

To je ale divná skulinka v boku knihovny.

Lucka najednou hlásí, že našla klíč v knize s dvojitým dnem. A přesně pasuje do té skulinky!

Zasouvám klíč.

Cvak.

Knihovna odjela do strany - máme další místnost!

Všichni se radujeme. Čas máme dobrý a věříme, že i odsud "unikneme po našem".

Alenka čeká už třetí den na odpověd. Korespondence s Petrem je vždy na dlouho, i když nebydlí zas tak daleko.

V předchozí zprávě se Alenka ptala Petra, kdy za ní přijede příště. Také se z něj snažila vylomit plány na letní měsíce.

Někdo zvoní, pošta dorazila. Je v ní dopis od Petra!

Alenka si ho pročítá - nejdříve s nadšením, ale postupně přechází do frustrace. Dopis je nejen krátký, ale i úplně nevýstižný.

Alenčinou hlavou se honily myšlenky:

"Má o mne ten člověk vůbec zájem? Kéž by to šlo zjistit, co se mu vlastně honí hlavou."

Jenže taková technologie zatím nebyla.

Izolace.

Absence nových podnětů.

Jediné, co je k dispozici, jsou minulé zážitky. A možnost přemítat nad nimi. Co by kdyby.

Šílenství se pořád schovává za rohem. Čeká až ostražitost poleví. On obecně ten čas plyne nějak zvláštně - pomaleji, ale stejně moc rychle. Vlastně ho ani pořádně nejde vnímat.

Příběhy vznikají, jsou přetvářeny a zase zanikají. Vypovídají o něčem reálném? Nebo o něčem abstraktním? Kdo ví.

Nervozita narůstá. Co když to neskončí? Nikdo neví, nezbývá než doufat. Smysly už se těší na jakýkoli nový podnět.

Když v tom vnímají ostrost.

Budík zvoní.

Oči se otvírají, izolace končí a začíná nový den.

Vítejte na stránkách časopisu Váš Život. Tentokrát se milí čtenáři zaměříme na téma, které nás jistě všechny zajímá - blaho - jak ho získat a udržet.

Někteří z Vás již nejspíše narazil na to, že se pro blaho doporučují různé věci - sport, kariéra nebo třeba jídlo.

My se na to dnes podíváme z jiného úhlu. Zamyslete se nad sebou - co Vy potřebujete? Co se Vám dnes podařilo? Co jste se dnes naučili? Ona i taková jedna pozitivní myšlenka dokáže být velmi dobrým pokrmem pro duši.

Mějte proto prosím sami sebe rádi. A jako vždy s přáním všeho dobrého zase naviděnou,

Váš Život.

Tadeáš spal na gauči po dlouhé noci. Vyváděli spolu s Lucinkou až do rozbřesku, kdy konečně šli spát - k velké radosti sousedů. Lucinka ležela v posteli na peřině. Po tom všem, co se v tom pokoji v noci událo, už měla před usnutím sílu jen na rozplácnutí se.

Sluneční paprsky ale dávaly svouji přítomnost jasně najevo. V bytě stoupala teplota a postupně se oba probudili. Postupně pomalu otevřeli oči a začali se protahovat. Byla tam i snaha o komunikaci ale nebylo jim rozumět.

Přišel čas reflektovat noční aktivity. Granule byly všude. Škrabadlo vysklilo skříň. To bude jejich člověk zas rozladěný..

Hladový Petr se těšil na třináct klobásek. Eliška mu jí připravila jeho oblíbeným způsobem. Snědl jí celou, jen začátek a konec nechal.
Lehl si potom do postele a odpočíval. O hodinu později se Petr probudil.

Zdálo se mu o klobásách, které mu chtěli něco tajného sdělit. Nemohl si vybavit úplné podrobnosti toho snu. I Eliška se mu snažila pomoci rozpomenout se.

Zdárně si po chvíli vzpomenul, co bylo hlavní sdělení snu. Alterativní sdělení se týkalo toho, co má zůstat. V tom se mu to spojilo. Eliška Petrovi přinesla talíř k dokončení procesu. Snědl i konce a zůstaly jen úplné začátky.

Bernard vyrazil na procházku mezi stromy. Bylo krásné jarní odpoledne, ptáčci zpívali a sluníčko svítilo.

Prošel se skrze mýtinu k jezírku. Po ozkoušení vody palcem se postupně ponořil až po bradu a šel plavat. Užíval si možnost plavat volně v přírodě, bez obav a bez omezení.

Bernard byl od malička jiný než ostatní děti. Oblečení mu odjakživa dělalo problém. Prakticky na všechny druhy látek měl alergii. I přes tyto těžké začátky v život měl ale Bernard velké štěstí - byl opravdu schopný a povedlo se mu získat velký obnos peněz.

A tak může být celé dny na svém pozemku v pohodlí.

Zakokrhal kouhout. František pomalu otevřel oči. Dneska ho čekal velký den. Poprvé po dlouhé době uvidí nové lidi.

Vstal a oblékl se do stejného oblečení jako všichni ostatní. Po zaznění gongu vyrazil ke dveřím své cely. Na společné chodbě mlčky pozdravil sousedy a postupně v hrobovém tichu vyrazili směrem k jídelně.

Po krátké snídani se odebrali do hlavní místnosti cvičit na večerní vystoupení. Správce domluvil spoustu hostů. Možná přijde i někdo z Františkových příbuzných.

Nastal čas nastoupit. Všichni hosté již seděli v lavicích, odděleni od Františka a ostatních značnou mezerou.

Varhany začly znít.

Klášterní síní se linul zpěv gregoriánského chorálu.

Adamova duše pomalu stoupala temnotou.

Pozvolna si začala uvědovat, že něco není úplně v normálu. Chtěla se rozhlédnout, ale tento koncept zde nedávál smysl.

Snažila se vzpomenout na poslední vzpomínku.

Byl hezký slunečný den, venku spoustu lidí. Vybavovala si jízdu na kole. Adam si užíval jízdu po lesní cestě. Všechno bylo jako obvykle, cesta pěkně ubíhala pod koly. Pozvolna začal znít takový zvláštní syčivý zvuk. Adamovi už chvíli unikala duše a ani o tom nevěděl. Prošlo mu hlavou, že takový zvuk ještě neslyšel.

Najednou se svět otočil vzhůru nohama.

A pak, pak už nebylo nic.

Adamova duše dál stoupala temnotou.