Moje články

Lesem se linul zpěv ptáků. Pavel kráčel sám po pěšině.

Byly to dva roky, co se rozešel s přítelkyní. Nebyl šťastný a potřeboval se "najít". Jenže to nezvládal v přítomnosti jiných lidí.

Vysmála se mu tehdy, že z něj bude poustevník v jeskyni.

Ty dva roky byly hodně střídavé a náročné. Nějakou dobu byl sám. Nejeden toxický vztah se mu vrátil a nafackoval.

Ale postupně se měnil. Rostl. S každým výletem. S každou vyhozenou nadbytečností. S každou vlídnou myšlenkou k sobě.

Byl sice v lese sám. A už se ani nedivil, že mu může být hezky i samotnému.

Kráčel dál.

Honza pokládá telefon. Dovolená nebude. Časem asi přijde odpověd. Ale teď už je hluboká noc.

V Honzovi proudí smutek, nervozita i úleva zároveň.

Zatím stále sedí zamrzle u stolu. Dýchá. Kouká před sebe.

Po čase ho z ticha vyruší kompresor ledničky.

Jde si vyčistit zuby. Má chuť i na sprchu.

Po osušení ještě otevírá okno v ložnici dokořán a užívá si čerstvý vánek.

Místo lampičky si zapaluje svíčku a píše si deník.

Nebude se zítra balit na dovolenou.

Ale vlastně se už zabalit, jen na lepší cestu svým životem.

Dopisuje stránku a nechává se ukolébat mihotavými stíny do říše snů.

Honza seděl u stolu. Hlavu měl v dlaních.

Zase se dostal do situace, kdy se mu nešlo rozhodnout. Jet s kamarádkou na totálně nepřipravenou dovolenou, co by primárně platil on, řídil on a když by kamarádka řekla, že to nedává, hodil jí na vlak?

Prý "jdi za svým snem". Jeden sen byl s ní mít hezkou dovolenou. Ale za těhle podmínek, byla by to vůbec dovolená?

Dalším snem bylo být spokojený a štastný. Tohle mělo naději. Při přihmouření očí. Ale každá jeho buňka mu jasně dávala najevo, že spíš sám potřebuje opečovat, než se o někoho starat.

Šel jí napsat..

Naděje visela ve vzduchu. Aspoň takový měla Hanka pocit, když na gauči čekala večer na Michala.

Potřebovala si s ním promluvit. A Michal to věděl. Několik posledních společných dní a večerů směřovalo k této chvíli.

Michal byl Hance nevěrný. Přiznal se hned druhý den. Slzy tekly na obou stranách. Byla potřeba změna. V komunikaci, pozornosti. Hlavně na straně Michala, ale i Hanka měla na čem zapracovat.

Teď je jen otázka, jestli to zkusí. Pro sebe i pro toho druhého. Prostě pro ně.

Dnes přes den měli prostor kažý sám.

Když by se večer nepotkali, je rovnou konec.

Michal otevřel dveře.

Král Jeremiáš stál na hradbách. Shlížel na louku, kde již brzy bude prolito mnoho krve.

Pěšci se již řadili do formace. Jeremiáš pro ně pronesl připravenou motivační řeč. Ale popravdě jí ani on sám nevěřil.

Královna mu stála po boku. Připravená za něj bojovat. A i zemřít.

Ale Jeremiáš nebyl připravený zemřít. Ani za vlast, ani za lásku, ani za pravdu. Nic z toho pro něj nebylo důležité. Jen jeho vlastní život.

Střelci vystřelili první salvu. Kavalérie tryskem vyrazila vpadnout do boku nepřítele.

Mezitím Jeremiáš potají utíkal věží až k připravenému únikovému koni u cesty.

Město Carcassonne nechal za sebou.

Adam seděl na svém pravidlném terapeutickém sezení. Křeslo bylo pohodlné, jako obvykle. Co nebylo jako obvykle, byl obsah jeho sklenice. Terapeut mu na začátku nabídl sérum pravdy. Aby byl Adam konečně upřímný i k sobě.

Adam se už na začátku napil a popíjel i v průběhu. Dostali se k hlubším tématům. Věcem, co Adam ještě nikomu neřekl. Ať už co si myslí o některých svých blízkých tak, že je pro něj každé ráno boj vůbec vstát a něco dělat.

Ze sezení si odnesl mnoho poznatků.

Co se ale nedověděl byl fakt, že ve sklenici byla celou dobu jen obyčejná voda.

Eliška byla v lese na procházce. Jarní vzduch již byl teplý a foukal jemný vánek.

Užívala si klid od civilizace. Telefon si nechala na chalupě.

Zrovna si prošla těžkým rozchodem. Partner se ukázal být.. Někdo s kým už nechtěla trávit ani minutu. Tolik času s ním ztratila a stejně jí zase ublížil.

Byla teď na týden sama v přírodě. Jen pro sebe.

Když si ho před odjezdem zablokovala, ulevilo se jí. Němělo cenu se s ním bavit. Zas by jí nasliboval pohádky. Nebo by jí urážel. Už toho měla dost.

Došla k potůčku a poslouchala šumění vody. Bez zbytečných slov.

Honza ráno seděl doma v kuchyni. V hrnku měl horký čaj.

Vedle stolu mu v akvárku plavaly rybičky. Vždy když toho na něj bylo moc, tak si na pár minut sednul a koukal, jak mu tam plavou.

V práci byl poslední dobou přetížený. Dneska potřeboval naplánovat deset schůzek a pak koordinovat svůj projekt.

Ale teď je doma se svými rybičkami. Vypadalo to, že mají zájem o nový korál, co jim včera pořídil. Plavaly kolem něj, i do jeskyně, co v něm byla.

Honzu uklidňovalo je jen tak sledovat, jak se mihotají kolem květin korálu. Popíjel si čaj a užíval bytí.

Voda vřela v konvi. Patrik vedle ní stál. Potřeboval svůj hrnek černého čaje. Aby to nějak zvládnul.

Na svojí práci se moc netěšil. S nástupem AI už to nebylo ono. Jen si říct, aby mu stroj udělal práci. Vše se dá najednou dělat rychleji. Ale je to pravdu lepší?

Konvice cvakla. S velkým hrnkem usednul ke svému stolu. Stačilo jen aby šel psát zadání. Ne přímo tvořit, ale říkat stroji ať tvoří za něj.

Většinu času jen četl, co ten stroj vyplodil. Už měl i nástroj jak ten výstup nechat zkontrolovat jiným strojem.

Už to Patrikovi nedávalo smysl.

Pil čaj.

Florián stál před vstupem do královy komnaty. Jako první rytíř královské gardy měl to priveligium se starat o královu bezpečnost.

Ale dnes to nebyla pocta jako obvykle. Dnes Florián nehlídal, kdo do komnaty vcházi. Nikdo vážící si svého života by tam nevstoupil.

Bylo to prokletí královské rodiny, že s každým úplňkem se její členové proměnili ve vlkodlaky.

Všichni ostatní vlkodlaci byli v království vyhubeni. Král byl poslední. Potomka neměl a ani nechtěl. Jeho dědictvím bude království bez vlkodlaků. Bez zbytečných krveprolití.

Florián poslouchal královo vytí. Železné řetězy držely krále připoutaného v komnatě. Florián ho obdivoval. A přál mu konečně klid.

Byl jemný opar. Petr seděl na trojnožce a koukal do vody. Měl už delší dobu nahozeno a čekal, jestli dneska konečně uloví.

Chodil k tomuto rybníku už druhý měsíc. A zatím pořád nic. Kolegové si z něj už pomalu dělali srandu.

Ale Petr věřil svojí intuici a nepochyboval, že jeho úlovek bude stát za to.

Dalekohledem kontroloval hladinu a protější břeh, stejně jako předchozí dny a týdny.

A najednou to spatřil - z lesa se vynořilo auto. A druhé přijíždělo podél břehu.

Z aut vystoupily dvě ozbrojené skupiny. Došlo k předání.

Petr vše pečlivě nafotil a zdokumentoval.

Teď už spravedlnosti neutečou.

Markéta ležela na gauči a koukala do telefonu. Poslední půlhodinu strávila na Tinderu. Jednoho rovnou ghostovala, druhý jí poslal intimní fotku bez vyžádání a třetí psal o politice.

Už jí to hledání partnera nebavilo. I rychloseznamky jí už štvaly, samej nudnej ajťák a akorát to byl žrout peněz.

Tak si raději hrála hru, i když ta Markétu spíš vysávala.

Koukla na whatapp, zrovna tam do statusu jeden kamarád kamardky hodil fotku s rozpracovanou růžičkovou kapustou.

Tu nenáviděla.. Tak mu to napsala. Nějak si plynule začali psát víc a víc.

O pár let později na to odpoledne už vzpomínali ve třech.

Houpání se na houpačce když bylo Andrejovi šest let. Bylo horké léto a na zahradě ho maminka chladila vodou z hadice.

První spaní pod hvězdami, když mu bylo dvanáct. Rodiče ho vzali do hor.

Polibek s Veronikou v devatenácti, jeho první opravdovou láskou. Žili spolu šťastně padesát pět let.

Na to vše si Andrej v posledních měsích vzpomenul naposledy. Bylo mu devadesát a většinu dne proseděl na lehátku.

Občas se podíval do alba. Některé fotky mu vrátily vzpomínky. Ale už zdaleka ne všechny.

Může být smutné, jak jednoho dne vše pomine. Ale i tak stoji za to svůj život žít.

Zapadalo slunce.

Výroční slepičí sněm započal.

Nejstarší slepice Josefína pronesla úvodní řeč, bilancující situaci roku a předchozí dekády.

Kohout Pepa následně moderoval diskusi ohledně směřování do další pětiletky.

Počet vajec, přesnost kokrhání, hierarchie, všech témat se dotkli.

V druhé půli sněmu byl prostor na tanec.

Amáta s Jaromýrem nejprve předvedli úkázkové předtančení.

A pak už byl prostor na tanec a volnou konverzaci.

Respektive, byl by... Kdyby venku nečekali Tomáš, David a ten největší lišák z těch tří - Jirka.

Měli domluveno s krysákem Prášilem, že je vpustí dovnitř tajným vchodem a zabarikáduje dvířka..

Ráno po sněmu zbylo už jen pár pírek.

A potom už byl večer. Karel zatopil v krbu. Byla mu trochu zima, ale to tak na statku v prosinci bývá.

Vzpomenul si, že mu Pavla kdysi dala ponožku, na jejich poslední Vánoce. To už bylo let.

Stále jí měl v šuplíku na vzpomínky. Dnes ho poprvé napadlo, že by si jí mohl zkusit.

Jedna ponožka, ta ho asi učitě zahřeje...

Navlékl si pomalu ponožku.

Nejrříve bylo vše jako předtím.

Ale pozvolna začal vnímat změny.

Oheň začal měnit barvu. Oranžová byla nahrazena zelenou.

Místnost byla teplejší ale přitom zvlášně chladná.

Stejně jako bývala Pavla.

Karel vzpomínal a oheň ho hřál.

Karel šel spát. Měl za sebou rozhovor, který nečekal, že se stane.

S kamarádkou Pavla se znali roky, byli si blízcí, často si psali, ale teď to pár měsíců nefungovalo.

Pavla působila vytíženě a Karel si to vyložil, že potřebuje prostor.

Vždy mu udělalo radost, když mu napsala. Snažil se jí dát prostor a zájem.

Ale přišlo mu hlavní že potřebuje klid. I ona o potřebě klidu mluvila často.

A pak se zprávy staly vzácnějšími a uzavřenějšími. Karel se snažil dávat prostor dál.

Dnes se dověděl, že Pavla má dojem, že jí posílá taktně pryč...

Snad to bude zítra lepší..

Karel seděl za klavesnicí svého počítače.

Na sociálních sítích sdílel svůj nový pohled na svět.

O tom jak se má žít, kdo má jakou hodnotu.

Taky si občas s Pavlou ještě vyměnil pár zpráv. Hledal cestu jak napravit promarněné.. Ale vlastně se v obsahu míjeli.

V sobotu odpoledne Karel vstal. Venku svítilo slunce. Ani nevědel jak se to stalo a najednou byl v lese.

Daleko od zpráv na sítích. Daleko od zpráv od lidí. Daleko od knih, jež obsahovaly rádoby moudra světa.

Jen on sám. A jeho myšlenky. Jinak ticho.

A jak tím lesem šel, uvědomoval si, co je důležité.

Odpolední světlo svítilo do místnosti.

Jak získávat přátele a působit na lidi leželo Karlovi vedle postele. V noci to přečetl na jeden zátah. Kdo ví, kolik mu toho ale zůstalo v hlavě.

Na stole mu ležela Emoční inteligence a Moc přítomného okamžiku. Poslední týden se zavřel doma a ven chodil jen pro nákup a s odpadem.

Studoval teorie jak žít. Ale zapomínal na to, že teorie je potřeba uvést do praxe zkoušením.

Slunce zapadlo. V bytě svítilo světlo lampy. Karel zase četl.

Ale vezme si z toho něco? Poučí se?

Nebo jen bude číst a čekat, že se tím zlepší...

Růžová nebo modrá?

To byly dvě kytice z růží co byly k dispozici. Jedna hezčí než druhá.

Jedna vyjadřující klid a odpočinek. Druhá zase čistou ženskost. Obě ale plnohodnotné kandidátky na udělání radosti úplně každé ženě.

Aspoň tak se to Karlovi snažila prodat paní za pultem.

Dostal za úkol dnes přinést dárek. Pavla chtěla, ať je kreativní. Jen ať žehlí. A odmlčela se.

Už pro ní zajistil čokoládový dort, ale měl pocit, že to není ještě dost.

Pak se ale zamyslel.

Stojí mu to za to? Nespletl se v tom, komu věnoval čas?

Není na čase zvolit konečně jednou sebe...

Ráno Karel vstal z postele. Teda, co si budeme povídat, bylo už po poledni.

Trvalo mu to dlouho, než dnes našel důvod proč vstát.

Včeješí noc v něm zamechala zvlášní pocity.

Zase v nečem neuspěl. Asi ubližoval, i když to nechtěl a nevěděl o tom.

Koukal do zrcadla, sám sobě do očí. Čas zase začít znova. Zkusit to jinak. Ale jak...

Dýchal. Zhluboka a pomalu.

Uvědomil si svůj hlad. A žízeň.

Má toho před sebou hodně k žehlení. Vlastně ani neví, kde začít.

Snídaně zní jako dobrý první krok. Nabrat energii. Pak přijde čas na ty správné činy a slova.

Karel šel spát. Měl za sebou rozhovor, který nečekal, že se stane.

S kamarádkou Pavla se znali roky, byli si blízcí, často si psali, ale teď to pár měsíců nefungovalo.

Pavla působila vytíženě a Karel si to vyložil, že potřebuje prostor.

Vždy mu udělalo radost, když mu napsala. Snažil se jí dát prostor a zájem.

Ale přišlo mu hlavní že potřebuje klid. I ona o potřebě klidu mluvila často.

A pak se zprávy staly vzácnějšími a uzavřenějšími. Karel se snažil dávat prostor dál.

Dnes se dověděl, že Pavla má dojem, že jí posílá taktně pryč...

Snad to bude zítra lepší..

Zákopem protékal malý potůček.

Marian seděl vedle svých kamarádů a krčili se u ohně. Nikoho z nich nenapadlo, že takhle spolu budou trávit už třetí Vánoce.

Dnes bylo neoficiální příměří. Přes frontu přelétaly jen dopisy. Jeden takový držel Marian v ruce. Uměl jazykem druhé strany. Úvod vyjádřil lítost nad marností konfliktu.

Zbytek nabizel jejich tradiční Vánoční pohádku. Kamarádi Mariana nemuseli přesvědčovat dlouho o překlad a její ztvárnění.

Příběh o lišce, co se ztratila, o medvědovi, co byl samotář, o vlkovi, co nechtěl výt, a o chlapci, který jim pomohl najít k sobě cestu, všechny dojal.

Aspoň jeden večer měli naději.

Pedro koukal do dalekohledu. Jako každou noc se snažil pochopit řeč hvězd.

Dnes to konečně dávalo smysl. Ve hvězdách četl:

Až tuto zprávu přečtete, dojde na vaší planetě k velkým změnám. Do 420 oběhů vaše civilizace vzkvete a dosáhne dalších hvězd. Zavládne mír a bude vše tak, jak má být.

Ti, jež v příslib hvězd neuvěří, se jej budou snažit zhatit. Ale ti, co uvěří a budou jednat s ním v souladu, dosáhnou věcného klidu a skrze ně jej dosáhne i celá vaše planeta.

Teď není čas propadat panice. Hvězdy váš osud již vidí.

Pedro se srdečně zaradoval. Konečně naděje. 

Marian seděl před vstupem do jeskyně. Meditoval. Jen seděl a dýchal.

Pred devíti roky ho během pár týdnů podvedla manželka, jeho táta dostal infarkt a pak přišel i o práci. Marian se v té době ocitl na nejhlubším dnu ve svém životě.

Byl sám, jeho vnitřní hlasy ho trýznily každou minutu, co byl při vědomí.

Nebýt toho, že mu do života vstoupila Eliška, nejspíš by už ani nebyl.

Ukázala mu, že minulost člověka ho nemusí definovat i v přítomnosti, natož budoucnosti. Přijala ho.

Eliška mu z života odešla. Ale vnitřní klid s Marianem zůstává. Našel, co ani nevěděl že hledá.

Martin vyrazil na kolo. Celou zimu se na něj těšil.

Trasu si neplánoval, jel kam ho zrovna vedla touha. Ze sídliště na stezku loukou ven z města, skrz les.

Čas mu hezky plynul. Dny již byly dlouhé, mraků bylo tak akorát na příjemnou jízdu.

Lesem cestou podél potoka Martin ztratil přehled o čase. Až když z údolí potoka vyjel, zjistil jak nízko je už slunce.

Vyrazil nejkratší cestou domů. Po silnici.

Přišla postupně tma. A tehdy se projevily chyby v přípravě. Baterka světla byla vybitá.

Jel lesem z prudkého kopce.

Srny stojící na silnici si všiml příliš pozdě.

Brzdy nestačily.

Většina z nás má touhu kontroly. Někdo více, někdo méně. Někdo nad vesmírem, někdo nad svým domem, někdo nad květinou. Někteří touží mít kontrolu nad jinými lidmi.

Vše je to jen iluze. Můžeme ovlivnit jen svoje činy a reakce. Vždyť ani to, co si myslíme, nekontrolujeme přímo. Jen to, jak na to zareagujeme. Co v sobě živíme.

A zároveň je na místě se připravovat. Ano, když bych chtěl skočit z letadla a přežít, vzít si padák zní jako dobrý nápad.

Není to jistota. Může se neotevřít. Může se pokazit tolik věcí.

A zároveň bez něj moc naděje na přežití není...

Bylo úterý ráno.

Adrian vystoupil ze skříně. Věděl přesně, co a jak potřebuje udělat. I když to věděl i nesčetněkrát předtím.

Voda v konvi už vřela. Mladší verze Adriana si čistila zuby v koupelně.

Tentokrát ale bylo něco jinak. Tahle verze vesmíru byla o malilinko posunutá.

Plán Adriana vyšel. Mladší Adrian se neopařil a jeho životní cesta vyrazila do neprozkoumaného směru.

Díky tomu nepotká doktorku Elišku. Nebude s ní mít děti. Nedostane příležitost změnit svět. A zároveň nezpůsobí tolik utrpení. Tolik smrti.

Mladší Adrian odešel z bytu. Adrian tam zůstal sám.

Úterní poledne odbylo.

Vesmír se dvěma Adriany.

Nová naděje.

Petr se ráno zkoumal v odrazu na vodní hladině. Na první pohled mu bylo jasné, že jeho bolesti jsou teprve na začátku.

Do oázy dorazil včera po západu slunce. Neplánoval být pryč tak dlouho. Že si jen vyjde na "výhled". A pak ještě o jednu dunu. 

Ztratil se. Nejprve v myšlenkách, potom i doopravdy.

Jel sem zapomenout na svoje běžná trápení. Práce, vztahy i nevztahy, chaos města. Už měsíc putoval různymi kouty Afriky.

Ale teď, teď má trápení úplně nová. Rudší než rak, hlavně v ramenou a celém obličeji. Proč si nevzal kloubok...

Dnes zůstane ve stínu.

Konečně se zchladit.

Venku padal sníh. Ticho noci občas proťalo prasknutí dřeva v rozpálených kamnech.

Ve světnici spolu leželi pod dekou Jan a Markétka. Ten večer si spolu dali ten největší dárek.

Za devět měsíců už nebudou v chaloupce. To se všechno změní. Mají plány jak na společný domeček tak i jak ten dáreček pojmenují.

Ale dnes, na Štědrý večer jsou jen spolu. Jde jen o přítomnost. Navzájem si v očích vidí vzájemnou lásku. A touhu spolu vybudovat spoustu krásy a radosti.

Hřeje je radost ze života. A i kamna. Bude potřeba přiložit, ale až později. Teď byli spolu.

Sníh venku stále padal.

Tadeáš si procházel seznam úkolů na zbytek dne. Nakoupit ovoce, zalít kytky, ustlat postel, vyčistit zuby a umřít.

To, že má umřít, měl na svých seznamech každý den. Ale díky tomu, že je zkušený prokrastinátor, se nikdy na konec seznamu nedostal.

Jenže dneska mu to šlo. Už za sebou měl třiadvacet úkolů. Nákup banánů měl hotov za chvíli, obě kytky zalil. Byl trochu nervózní, zbývala mu hodina do půlnoci.

Jak dlouho se dá asi stlát postel?

...

Stál s kartáčkem v puse v koupelně a koukal na hodiny. Za deset půlnoc. Co když dnes je konečně ten den?

Tik.

Tak.

Tik.

Vzduch místnosti voněl vůní dřeva. Taky že v ní nic jiného než dřevo nebylo. Místost kdysi dávno někdo vyhloubil ve kmeni starého dubu. Jediné světlo pronikalo dovnitř skrze průchod, velký tak na jednu skrčenou bytost.

Uprostřed místnosti byla stará truhla. Zámek na ní byl dřevěný, ale pant, pant víka truhly byl z kovu. To byla jediná vyjímka.

V truhle bylo uschováno tajemství. Tak tajemné, že už na něj všichni zapomenuli. Ale to tajemství nezapomenulo.

Pamatovalo si, kdo ho zavřel. A že se blíží čas změny.

Ozvalo se vrznutí. Pant povolil.

Do místnosti na chvíli přestalo pronikat světlo.

Tajemství je venku.

Adam vstal z postele. Oknem už delší dobů pronikaly sluneční paprsky.

Postavil se před zrcadlo a nadechl se. Pozoroval svoje oči. Kdo se za nimi dnes probudil.

Někdy se tam probudil Vztekloun. Ještě ho bolí ruka jak s ní praštil do zdi posledně.

Jindy je za nimi Zvědavec. Ten se vždy těší, co asi ten den přinese.

Nejhorší je Depkař. Co má jen spoustu negativních keců. A hnípe se ve všem.

Adam už si je začal počítat. Zatím jich našel jedenáct.

A kdo to bude dnes? Vypada to že Dobrodruh. Hurá se umýt, nasnídat, připravit a vyrazit vstříc dnešnímu dobrodružství!

Jeviště bylo temné.

Postupně se začali usazovat diváci v hledišti. Poslední místa byla jedno po druhém obsazena, až bylo plno. Sálem pronikal šum hovoru. Energie diváků proudila. S tlumícím se světlem v sálu se jejich pozornost přesunula na temné jeviště.

Rozezněl jsem pozvolný klavírní doprovod. Přidaly se housle. Flétna.

Ze stropu sálu začala padat nitka. Pak druhá, třetí, pátá, osmá, třináctá.. Spirála nitek ze stropu zaplnila celý sál. Každý divák měl na sobě nitek aspoň patnáct.

S rostoucí intenzitou hudby nitky začaly s diváky hýbat. Od malých pohybů až po velké kreace.

Rozcvička proběhla.

Jeviště zůstalo temné.

Divadlo může začít.