Moje články

Dnes má svátek Marek. Včera měl Jiří. Otec a syn, legrační.
V úterý slavila Evženie, což je proklatě blízko Evženovi…
Minulý týden Rostislav.
Přidejte k tomu, že první, zkušební střípek série vyšel na den přesně 163 let od prvního vydání Bídníků, a začnete si stejně jako já říkat, že nic na světě není náhoda.
Jinak jsem docela racionální pragmatik, fakt.
Dnešní téma přímo vybizelo k setkání Marka a Markéty, vzplanutí v době Summer of Love, o kterém asi v Československu neměli tušení, ale však víte… náhody.
Psala bych dál, limit tlačí.
Je to trochu BJB, uznávám, ale mám dopsáno!
Zázrak.

Když je vám lehce přes dvacet, není těžké být šílený.
Šílený honem za pravdou - jak to bylo, kdo jsem, kam patřím...? Jako Marek, co práskl dědovými dveřmi a dosud se neotočil zpět.
Šílený bojem za princip, jako Evžen, k překvapení všech syn vysokého straníka. Nevyvedl se otci podle plánů...
Posedlý.
Posedlý útěky do minulosti a mezi řádky veršů, jako Johánek s přezdívkou po světci z Pomuka.
Posedlý pokrokem a vesmírem zvlášť, jako Freda, co studuje medinu.
Posedlý člověkem… jako Rosťa.
Není na tom nic zvláštního - prostá konstanta věku.
Přetavit zápal v zárodek změny se podaří až jejich dcerám a synům.

Když se potkají podruhé - neboť dobu v lágru nutno brát jako jeden jediný, dlouhý životní okamžik -, je to na Letenské pláni. Tu už naštěstí pár let neokupuje pověstná Fronta na maso.
Brzy přijdou jiní.
Parkem jdou muž a dívka. Kolik toho mají za sebou?
Františku v léčebně. Zápas o neumístění do dětského domova, neúspěšný. Znovushledání. Život…
A za jeho obzorem, na okraji parku, nyní už major Jezerský.
Má téměř nutkání Trojana oslovit.
Škrábej se klidně nahoru, tvař se jak spořádaný člověk. Ale uvnitř jsi pořád to, co jsi…
Rozum zvítězí, neřekne nic.
Zavrtí hlavou a zamíří k zpátky ke kachlíkárně.

„Tak schválně, co bylo dřív?” ozve se zakouřeným lokálem žoviální zvolání. „Vejce anebo slepice?”
„Já ti nevím, čéče. Zeptej se tam, kde zítra již znamená včera!” dostává se mu bodré odpovědi přes desku stolu.
„Správně. Soudruzi poví, i kdyby si to měli vymyslet!” osměluje se třetí přítomný.
Čtvrtý, naopak, je tou vyzývavou odvahou roztrpčen.
„Žvaníte, pánové,” řekne klidně, s důrazem sobě vlastním. O jeho autoritě svědčí, že se všichni opravdu na moment zarazí.
„… tak pravil Evža Ras! Zas.”
Okamžik přerušen. Kolem stolu se pozvolna šíří tiché pochechtávání.
Jmenovaný Evžen Rais frustrovaně mávne rukou.
Zrušili jim majáles, je třeba zapít žal.

> > > rozklikni < < <

Syn je v rozpacích.
Jak víme, o otci se doma nemluvilo. Když už náhodou ano, zaznívalo z úst dědečka a tety zhruba toto: Sobec. Zbabělec. Pláchnul si. Nechal vás tu. Gauner. Rváč!
Ví, že odešel za hranice.
To proto se musel od brzkého věku tak moc snažit. Zapadnout. Vymanit se z emigrantova stínu…
Dědeček Neugebauer ve skutečnosti není zapřísáhlý komunista, naopak. Jde mu však, téměř fanaticky, o budoucnost vnuka. To znamená sehnout se - alespoň na oko…
Jak do toho všeho ale zapadá medaile Hrdiny SSSR?
Marek znovu rozloží novinový výstřižek.
Chvíli na něj zírá.
A schová do zásuvky nočního stolku.

Hostinec u Partyzána.
To je neuměle namalovaná vývěsní cedule přes starší německý nápis nad vchodem.
To je směska nepatřičně působícího vybavení, shromážděná včasnou návštěvou tolika vybydlených vilek okresu Klatovy, co v pětačtyřicátém hrdlo ráčilo.
Je to mizerná kuchyně a ucházející pivo, zlepšení netřeba.
Jsou to oči a uši města, vždyť kdo je Karel Děkánek, aby pánům od státní policie jednou za čas laskavě nevyhověl?
Je to málem dobrodiní a charita, jen považte: svobodná matka obrací každou korunu, hospodskému se hodí výpomoc. Vyjde to levno, manželka jí přece zas občas ohlídá toho fakana. Značka ideál.
A skromnost stranou, život je jízda!

V tomto bodě příběhu by čtenář mohl mít určitá očekávání.
Například:
… jistého příslušníka uprostřed kariérní změny,
… která ho vede na místní služebnu SNB v Nýrsku,
… kde začne soustavně ztrpčovat život Jana Trojana?
Ke štěstí druhého zmíněného, kapitán Jezerský na tohle nemá čas.
Usedá, coby čerstvě jmenovaný zástupce náčelníka inspekčního oddělení Správy nápravných zařízení MV, v kanceláři s výhledem na Letenskou pláň.
Ke sboru vstoupil hned po válce - kolem byl nepořádek, on se chtěl pustit do úklidu.
Patnáct let služby nese své ovoce.
Šeptá se o něm, že jedná jako stroj. Soustavně. S chladnou logikou zákona.
A chyba?
Nepřichází v úvahu.

Marek už nespřádá smělé plány proti americkým válečným paličům.
Je mu sedmnáct, naučil se nevybočovat z davu.
Být nejprve platným členem - společnosti, Pionýra, svazu mládeže… aby dostal šanci dosáhnout svých cílů. Maturitního oboru. Zanedlouho snad univerzity.
K pravidlům patří ještě toto: nikdy se neptat na otce…
Je vzorný vnuk i vedoucí pionýrského oddílu.
Stojí před knihovnou v obývacím pokoji a hledá Augustovy Divy prasvěta. Cesta do pravěku je v těch časech vděčným námětem pro víkendovou bojovku…
Odnese si však něco docela jiného.
Léty slisovaný novinový výstřižek, vypadnuvší z nenápadného dívčího románu.
„Hrdinové Sovětského svazu: por. Sochor, Buršík, Tesařík, kpt. Pokorný…“

Františka stojí u plotny.
Vaří si odvar z cibule, jako každý večer už pár týdnů.
Markétka klidně spí ve vedlejší místnosti.
Kapesníkem v dlani utlumí chraplavé zakašlání.
Ví, co to znamená. Pochází z chudých poměrů, dospívala mezi dělníky z Kolbenky. Někteří zažili Vysočany ještě před první válkou, další před připojením do Velké Prahy.
Většina, alespoň z doslechu, tuberkulózu před objevem antibiotik…
Ví, že dnes je to jinak. Lékaři by pomohli, ale za jakou cenu?
Izolace v ústavu. Na jak dlouho? Tři měsíce? Šest?
A co její holčička?
A tak vypije čaj, potře hrudník sádlem, znovu a znovu, den co den…

Nedělní mše je u konce.
Hrstka návštěvníků se pozvolna zvedá z lavic, míří ven z kostela.
Jan Trojan sedí v poslední řadě a dívá se na monumentální fresku před sebou. Jejím významem si není jistý…
Pod kazatelnou mezitím otec Müller rozmlouvá s mladou ženou. Jan tuší o čem. Zarputile se snaží nevěnovat jim pozornost.
Připadá si jako houska na krámě. Stará, okoralá houska, kterou se pekař přesto snaží podstrčit zákazníkovi. Nevěřícně zavrtí hlavou - bůhví pokolikáté.
Později nad šálkem čaje znovu věcně připomíná, že je právě propuštěným vězněm.
Františka se zeptá, za co byl odsouzen.
Rodina uprchlíků a čtvrtka chleba?
Dobře.

S kbelíkem v rukou a děvčátkem pár kroků před sebou stoupá po důvěrně známém schodišti. Ani její jméno už mu není neznámé.
„Býváš tu často sama?“ ptá se, zatímco Markétka otáčí klíčem ve dveřích. Je to ten stejný klíč, který odevzdal před nástupem do vězení?, napadá Jana mimoděk.
Dívka pokrčí rameny.
„Mám být u Děkánkových,“ vysvětluje váhavě.
Vstoupí do bytu. Známě neznámým prostorem se line nasládlá vůně cibule.
„V hospodě?“
Markétka přikyvuje.
„Paní Děkánková mě poslala domů, že dnes akorát překážím… Mamince to ale… Nepovíte jí to, že ne?“ ujišťuje se kvapně, polekaně.
Mlčky zavrtí hlavou. Opatrně zdvihá pochroumanou květinu…

„Jste v pořádku, pane? Hledáte někoho?“ volá z okna opatrně dívka, snad sedmiletá.
Jan se rozesměje. Květináč nebyl nástrojem pomsty ani obrany, muselo jít o nehodu.
Pak se zarazí - jeho cíl mávnutím nezmizel.
„Je doma maminka?“ zkouší, podvědomě doufá v zápornou odpověď. Pak by se mohl otočit na patě, na celou tu věc zapomenout…
Dívka zavrtí hlavou, povzdychne si. Vzápětí mizí z dohledu.
Vlastnímu přání navzdory, Jan se teď těžko nutí k odchodu.
Má pocit nesplněného úkolu.
Znovu sebou trhne při zvuku otevírajících se dveří.
Vyjukaný skřivánek z druhého patra stojí před ním, s plechovým kbelíkem a lopatkou v ruce.

Být po jeho, vyhýbal by se tomu domu jak čert kříži. Spatřit na ulici tvář, co před týdnem zmizela za závěsy, provinile by sklopil zrak, klidil se z cesty.
Přesto tu stojí - s rukou nad tlačítkem elektrického zvonku.
Sobě navzdory, božím záměrům a slovům otce Müllera vstříc.
Sotva se stihne odhodlat k činu, za zády uslyší pronikavé KŘÁP!
Na dláždění leží hromádka střepů, zeminy a polámaných, žíhaných listů.
Bleskne mu hlavou, že to měl tušit.
Že se jí vlastně vůbec nediví - má, co si zasloužil, čas vyklidit pole.
Pak v okně zahlédne dítě.
Děvčátko, upřímně zděšené svým zásahem do situace.

Jan je přesvědčen, že v kriminále nepřišel o sluch. Přemítá, jak je na tom s rozumem.
Jinak si neumí vysvětlit, co otec Müller právě navrhl:
„Mohl bys jí pomoci…“
On?
Je na faře tři dny, stihl se hlásit na úřadě, dostat umístěnku do n.p. Okula.
Ví, že tu nemůže zůstat dlouho - oba jsou pro režim vlastním rudým praporem.
Nemá vyhráno, ani zdaleka.
Proč tedy kněz mluví o ženě, které v amoku málem vysklil okno kamenem? Té, kterou pro jeho hulákání sousedka obdařila slovy o špinavých courách?
Tok života, zvláštní hra.
Sotva vstoupil do vody, volají na něj: Tak plav!

Karla Děkánka neznáte podle jména, přeci už jste se potkali. Nikoli metaforicky, třebaže v každé společnosti najdete takového. Doslova.
Vzpomínáte ještě na kapitánova zachránce z jara 1945?
Tehdy u Břestu, jinak nevýznamné obce severovýchodně od Kroměříže, nebyl náhodou. Nemířil zachraňovat životy nebo snad přiložit ruku k boji, kdepak!
Byl jednou z krys, prchajících před potopou.
Protřelá krysa, větřící záchranné lano či kruh. Brzy se tím stane bílá páska s označením revoluční gardy, zatím postačí nejasná aureola samozvaného partyzána.
Před válkou se protlouká jako námezdní dělník, pak okusí svět šmeliny.
Když doba vymknuta z kloubů šílí, dozrál čas pro další rekvalifikaci.

Ludvík Neugebauer vyrůstá na přelomu století. Za války narukuje, přežije, na Piavě zplodí pár nemanželských dětí a když se vrátí, nehýří nadšením. Ty, které národ oslavuje, považuje za zrádce přísahy.

Jiří Pokorný přijde na svět krátce poté, devět měsíců od chvíle, co se jeho vlastní otec vrátí z Itálie s aureolou hrdiny. Na jaře 1938 potká Marii Neugebauerovou. Za rok odchází do Polska, přes sovětský lágr až do československé jednotky… Žení se nakonec o šest let později, tchánově nelibosti navzdory.

Marek Pokorný vyrůstá v době budování nových zítřků. Dědečka dobré zná, otec je zvláštní, začarovaná postava, o níž se nemluví…

Vytrvalý paprsek, snažící se proniknout skrz skla špaletového okna, sotva dokáže Jana probudit z klidného spánku. Noční běsy, ozvěny lágru, dorazí později.
Teď oddychuje s hlavou na měkkém polštáři, bez pocitu, že ho každou chvíli vyžene bachař - z čirého rozmaru, anebo hospodský - protože už nemá na zaplacení.
Svěží květnové slunce si uvědomuje teprve, když sedí u stolu nad plným talířem a hrnkem opravdové kávy.
Bývalý mukl a málem vysvěcený biskup - o tom snad později - spolu snídají.
Není to právě okamžik ke zpovědi, ale Janovi třeští hlava - víc studem, než pivem a kořalkou ze včera. Potřebuje mluvit.
A otec Müller poslouchá.

Osm kilometrů od státní hranice, na okraji městečka, jehož název byl odvozen od staroslovanského nyra - brloh, nora -, stojí farní kostel.

Nám známý návštěvník se jako liška pod rouškou tmy prosmýkne odemčeným vchodem, místo zardoušených slepic za sebou nechává jen trochu opadané omítky.

Jan Trojan do svého zatčení nikdy příliš nepřemýšlel o Bohu.
Pak přišel kriminál. V nevěřícím Tomášovi začali spoluvězni z řad církve pozvolna kout žhnoucí prut naděje. Zatím neúplný, nezpevněný kalením a chladivou vodní lázní. Příchod do kostela je stále poháněn spíše praktickými pohnutkami.

Karel František Müller, zdejší kněz, tiše pozoruje zuboženou siluetu, která se sveze na desku lavice.

Večer po propuštění zaklepe u sestry v Domažlicích.
Poprvé poznává adresu z dopisů i švagra, kterého ale víc představí večerní rozprava, doléhající k Janovi skrz dveře do ložnice.
Pochopí.

Dva dny po propuštění se vrací na místo činu.
V Nýrsku si zaplatí dvě noci nad hostincem a doufá.

Čtvrtého večera, bez práce i noclehu, postává opilý v dešti, před domem, kde kdysi žil.
Huláká. Sbírá ze země kámen, mrští jím proti oknu ve druhém patře.
Mladá žena s polekaným výrazem zatahuje závěsy.

Roh u zárubně popraská a vysype se, když pozdní návštěvník proklouzne do kostela a práskne za sebou dveřmi.

Když Jan vyjde před bránu NPT, zaváhá.
Je to - pravda?
Dokud nepřekoná těch pár metrů k autobusu, dokud se nerozjede… neuvěří.
Kdy přijdou, oznámí, že to byl omyl a ty zůstáváš, 24601?
Není to tak divoká představa - v Leopoldově toho času zařadí básníka Renče do izolované skupiny amnestovaných, aby ho za tři dny vrátili zpět.
Na nádraží v Příbrami si kupuje jízdenku bankovkami, které nepoznává. Jsou v oběhu sedm let.
V Praze se loučí s ostatními, jen aby Brejchu, Šebánka i Košťála potkal ještě třikrát. Motají se v kruhu. Bojí se vykročit.
Devítiletá odvykačka od reality si vybírá svou daň.

Někteří v lágru říkají, že jim Jezerský připomíná psa. Dogu.
Německou, pochopitelně. Patnáct let po válce to pořád zní jako nejsprostší nadávka.
Jan nemůže popřít, že to označení je zčásti přiléhavé.
O něco víc mu ale Jezerský připomíná volavku.
Vybavuje si elegantní, trochu hrozivou siluetu ptačího těla, tyčící se nad vodní hladinou potoka doma na Blatech. Rozvážnou chůzi a hlavu, pasoucí za kořistí.
Připomíná mu ji i teď, v čele skupiny dozorců.
Stojí na nástupu, Jan uprostřed čtyřřadu vězňů .
Je chladné květnové ráno a ve vzduchu příslib amnestie.

Když zazní: „... 24601!“, jeho nositel nevydechne úlevou.
Zhluboka nasaje vzduch do plic.

Markovi Pokornému je sedm let.
Žije s dědečkem a tetou. Otce nepoznal, matka zemřela, když byl ještě batole. Ponurý osud, o něco méně neobvyklý v oněch časech než dnes.
Je bystrý a zvídavý.
Dědeček projevuje pro jeho nápady menší nadšení než teta, a abychom byli upřímní, ani to není závratné.
„Počítali a zase přepočítali!“ zkouší to Marek znovu, rázně, neoblomně. V rukou svírá kus papíru s vlastní kresbou. „Američtí válečný paličové dostanou! Za mandelinku jim pošlem mravence,“ vysvětluje se zápalem a dikcí hlasatele filmového týdeníku, „ne obyčejný! Zlatožroucí. A budou mít po hehe!“
Nechápe, proč je tak skvělý plán neohromil...

Františka čeká.
Na co?
Na dopis.
Od koho?
Od vojáčka.
Tedy vlastně - ne. Felix už vlasti neslouží, před týdnem odešel do civilu.
Jsou to tři měsíce, co ho pozorovala na parketě v sále Lidového domu, co ji vytáhl k tanci a pak znovu, pátek co pátek či sobotu. A na procházky v parku, vyjížďky z periferie do centra Prahy... Tři měsíce měla hlavu v oblacích.
Nedal jí svou adresu.
Bude to překvapení, říkal - zdálo se to romantické!
Konečně, když v pátek dorazí z fabriky na svobodárnu, je tam.

Drahá... vrátil jsem se domů, k povinnostem… Rychle mě oplač a nahraď...

Vykřikuje povely.
Někde vlevo od něj štěká kulomet.
Nepřítel se vzpírá z posledních sil.
Neviditelná síla ho odmrští vzad.
Svět kolem něj zpomalí, pak zhasne.
Bylo by legrační, schytat to tak blízko od domova - tři roky fronty, Sokolovo, Kyjev, Dukla… Dožene ho vesnička kousek od Přerova?, přemítá kapitán Pokorný, než ztratí vědomí.
.
.
.
Pohyb.
Někdo jako by se snažil vyprostit ho - ať už odkudkoli.
Nemá sílu, aby pomohl. Možná otevřít oči...
Než stačí zaostřit, něco ho prudce zatlačí do hrudi. Myslí mu probleskne obraz praskajících žeber u zdařilé masáže srdce.
Naslepo sevře zachráncovo zápěstí.
Pro údiv v jeho tváři má pochopení.

V tančírně začli hrát.
Františka si pohrává se slámkou od limonády, plaše se usmívá.
Noc chvátá.
Sleduje ho z povzdálí, jak na parketu zkušeně seká nohama, houpe se v bocích, pohazuje si s partnerkou jako s peříčkem. Válí.
Konkrétně swinguje - rokenrol je zatím v plenkách kdesi za oceánem a ostnatým drátem. Diskotéky hudbou daleké budoucnosti, kterou Františka nepozná…
Jí ta scéna připomíná něco minulého - květen před šesti lety. Ve dvanácti poprvé vidí někoho takhle tancovat, když američtí vojáci protáčí starší děvčata...
I tenhle má na sobě uniformu, jen domácí.
Felix Tolárek už stříhá metr.
Zachytil pohled. A chce se bavit.

Poslední slova, která provází Jana Trojana, než nastoupí stezku vlastního osudu, zní: Velitelství národní bezpečnosti v Klatovech. Propustka do zakázaného pásma.

Je to tiskopis na pískově žlutém papíře, perem doplněný o jeho nacionále. Jan potvrzení přeloží a schová do kapsy. Pracuje jako lesní dělník, nezajímá se o svět ani politiku. K jeho smůle, politika se právě zajímá o lesní dělníky…

Poslední slova, která si vyslechne u soudu, o šest měsíců později: Odsouzen k pěti letům odnětí svobody a ztrátě majetku za napomáhání k neoprávněnému opuštění republiky.

Je-li v těch časech darování čtvrtky chleba a neohlášení rodiny uprchlíků zločinem, je vinen.

Bylo tomu tři týdny, co Marek Pokorný opustil byt svého dědy a obýval turistické lehátko u Dana Coufala na koleji Větrník.
Osmnáct dní - věren svému příjmení -, naslouchal hovorům u zadního stolu hostince Na Hrádku.
Devatenáctého náhle vstal, pomalu došel ke staré nástěnné mapě a zabodnul prst do severovýchodní hranice republiky.
„Nezapomínejte na Duklu, pánové. Okamžik, který udělal Československo velikým!“
Hovor kolem v mžiku zamrzl.
Koukali, jako by spadl z višně.
„No, pověz to Podkarpatský Rusi…“ přeťal ticho vesele Rosťa.
Evžen zavrtěl hlavou.
„Nepotřebovali jsme zbytečnej masakr a přátelství na věčný časy pro pochybnou slávu…“

Markovi právě rozkopli domeček z karet.

Speciální koutek pro Crowleyho osamělou post-S2 existenci:

Julie: Nahoře a dole. Styl, který by krásně zapadl do knihy. Originální pohled na postoj k Azirafalovu odchodu do Nebe.

Esti Vera: Proč počítat dny, když už nepřijdeš? Silná, ale krásná melancholie. Crowley je rád, Crowley se bojí.

strigga: Do you think you can tell? Trochu vzpomínek a hudebních preferencí.

Humoruplný koutek:

Wolviecat: Rychlostní limity andělů. Příjemně humorná jednohubka a moment, který předcházel jednomu zásadnímu životnímu kroku Anthonyho J. Crowleyho.

Alexka: Akademická čtvrthodinka. Autorka se Znamením věnovala po celý duben, poměrně soustavně. Mě ale asi nejvíc oslovila tato drobnost, vracející na scénu jistou starou známou z knihy a první série.

Aileeah: Šuškanda. Pekelná drbárna a jeden roztomile nepříčetný démon. Co víc dodat!

Carmen: Everyday, it's a-gettin' closer. Když byl odpískán první pokus o armagedon, děly se věci.

Evangelista biolog: Dehonestování demaskované debužírující dekarboxylace. Megamilá hříčka o nadpozemském (ne)porozumění lidským termitům.

Borch: Na okraji. Když anděl a démon potkají anděla a čerta... Myslím, že tenhle crossover tu prostě absurdně dlouhou dobu scházel!

Ochutnávka z rozsáhlejší série:

Smrtijedka: Dobří andělé se vracejí. Část z poutavého a záhadného příběhu naší známé, zarputilé andělky Michael, kterým nás autorka průběžně zásobovala. Rozhodla jsem se zasdílet tuto konkrétní část zejména kvůli rozkošné závěrečné replice nejvyššího archanděla Gabriela.

Syn Boží se vypařil. Zůstala po něm jen prázdná skořápka. Nejvyšší archanděl Azirafal po roce ve funkci začíná řešit to, co při jeho přijetí předesílal Metatron.

Je tu druhý příchod Krista, návrat jeho anti-jmenovce, citově zraněný démon, háčkující anděl, kaučukovník na poušti, babské ucho v čaji i hrozivá dvojčata z Nebe a Pekla. Snad bude mít svět zase jednou kliku.

Celou moji variaci na třetí sérii Dobrých znamení najdete zde.

K dispozici je i kompletní bípapový soundtrack.

Časem se snad ozvu s vizuálně vymazlenější, ilustrovanou verzí. Pokud soustavné pokoušení mého manžela k tomuto kreativnímu Ujednání přinese ovoce.

Mějte se krásně!

Rozloučili se s Muriel a Ješuou na letišti v Madridu.
O hodinu, patnáct kilometrů a cestu taxíkem později, seděli Crowley s Azirafalem na lavičce uvnitř nádraží Atocha. Za jejich zády bujelo čtyři sta druhů tropické zeleně v několika nemalých, geometricky vytyčených plochách.
Ve vzduchu bylo cosi magického, známého. Rajského.
Ten nápad vzešel od Crowleyho. Zadostiučinění v podobě toho, co Azirafal zbožňoval. Osmnáctihodinová cesta vlakem z Madridu do Paříže, se všemi zpožděními, nefunkční klimatizací, ztracenými návaznými spoji.
Spolu. Sami.
„Co bylo s tím párovým orgánem, anděli?“
Azirafal se usmál
„Tedy… lidská srdce. Opravdu jsou jaksi propojená. Byl jsem u prvotních návrhů.“

Mluvil/a.
Ke všem a každému zvlášť.
Žádný důrazný, nadpozemský hlas burácející z Nebes.
Naopak.
Nenápadně, tiše šveholil v hlavě Jejího syna i syna Nepřítele, každičkého anděla, démona, člověka a živého tvora. Jistě i v té tvé, milý čtenáři, takže netřeba zacházet do detailů.
A možná tomu hlasu můžeme říkat jakkoli, co takhle svědomí?
Ješua převzal od Crowleyho chromovanou startovací Kliku.
Očima vyhledal Adama.
Kývli na sebe.
Pak - jako na pokyn -, k němu přistoupil Warlock a uchopil druhou rukojeť nástroje.
O okamžik a jedno drásavé prasknutí později byla Klika vejpůl.
A její část držel v ruce Adam na druhé straně zeměkoule.

V rychlém sledu se odehrálo několik věcí.
Michael uchopila Kliku Stvoření. Vyzvala Shax ke spolupráci. Svitek s ozubenými koly, text s pokyny - příběh starý jako svět sám.
Zatočily.
Azirafalova ruka našla Crowleyho zápěstí. Démon se usmál.
Nic nenastalo.
Ve stejný okamžik se mezi ostrovní skupinou zjevil Warlock Dowling, shánějící se po své chůvě.
Adam z displeje ho přivítal slovy: „Nazdar, brácho!“ Warlock neprotestoval.
Pak Crowley ukázal, že nejen andělé vládnou umění eskamotérství, když zdánlivě odnikud vytáhl druhý nástroj, o němž by každý fanoušek staré techniky skálopevně prohlásil, že sloužíval k natočení archaického motoru.
Prapůvodní nebeský otec - totiž matka -, se nadechl/a…

V dálce se zahřmělo.
Smartphone v rukou Spasitele přesto poslušně přijal příchozí videohovor.
Objevila se známá tvář Adama Younga, o pár let starší, než si ji Crowley s Azirafalem pamatovali.
„Houstone, máme tu problém,“ pronesl s klidem šestnáctiletý Antikrist ke svému zpola jmenovci.
„Neměj starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti…“
„Myslím, že je tu dneska.“
Kamera se lehce posunula a odhalila tak hosty Jasmínového loubí.
„Samozřejmě,“ sykla Shax. Michael přisvědčila souhlasným pokývnutím.
„Nevím, co s námi hraješ za hru, Vševládče. Avšak s plným vědomím významu této chvíle…“
Archanděl pozvedl pouzdro na klarinet a vytáhl předmět povědomého tvaru.

Voda hučela.
Pozdní chodec přicházel po nábřeží od nemocnice Hôtel-Dieu. Na protějším břehu Seiny zahlédl matný přelud.
Stín, který vyzařoval zvláštní směsici emocí.
Ne lásku. Možná hlubokou úctu, vděk, které se od sebe dotyčný snažil neúspěšně odehnat.
Stál bez pohnutí. Anděl si vzpomněl na jiného, poutníka na lavici v Digne. Měl nabídnout světlo ve tmě další bloudící duši?
Zeptal by se Crowleyho. Od hřbitova v Edinburghu ho však nespatřil pět let.
Postava se náhle vyhoupla vzhůru.
Ozvalo temné zašplouchnutí.
Azirafal nezjistil, kolik společného měl s neznámým, po němž zbyl pouze kloubouk policejního inspektora a otisky služebních bot na kovovém zábradlí.

Po stěně kráteru tisíce let vyhaslé sopky se plazil černooranžový had magmatu. Dělal to už dvaadvacet dní, docela nepovšimnut.
Pomalu nabíral na síle.
Ten výjev příslušel k Rano Kau, nejvýchodnějšímu výběžku ostrova. Snadno bychom ho mohli dosadit i ke dvěma dalším místním ex-vulkánům. Láva z jejich útrob se kdysi spojila v mohutný tok a utvořila tak základ celého Rapa Nui. Dnes hrozil výsledek poněkud opačný.
Sedm kilometrů odsud, ve sladké nevědomosti, mezitím trojice nadsmyslných bytostí naslouchala slovům Božího Syna.
„... jste to vy, kdo mi byl inspirací. Musím HO - nebo JI? přimět mluvit. Není snad psáno, že na počátku bylo Slovo?“

Vprostřed silnice na okraji Dolního Tadfieldu stály dvě ženy nápadně noblesního vzhledu. Dle pouzdra na klarinet v rukou jedné z nich možná zabloudily cestou na vystoupení Londýnské filharmonie. Pátravé výrazy by tuto teorii potvrzovaly.
Nikdo z místních nemohl tušit, že se chystají rozehrát jiný velkolepý koncert biblických rozměrů.
Anatéma s Newtem v zádech vykoukla ze dveří Jasmínového loubí.
„Á, zdravíčko! Čekali jsme někoho od vás!“ zašveholila.
Anděl s démonem si vyměnili nechápavé pohledy.
„S ADAMEM,“ dodala vědoucně.
První se vzpamatovala Shax. Vyrazila k domu, Michael neměla šanci.
„Co to je?“ špitl Newt manželce do ucha. „Archivní výběr z pekelnejch hroznů?“

Nedávno, blízko Londýna, žil chlapec. Jmenoval se divně. Warlock.
Divná byla taky jeho chůva.
Vyprávěla mu příběhy. Jejich hrdinové dělali zlé věci. Zadupávali žížaly a házeli hlemýžďě o zem. Špatně narostlé kytky vytrhávali s kořínky, pro výstrahu ostatním.
Jistě si teď stejně jako Warlock říkáte, že takové věci se nedělají!
Chůva ale mluvila i o Evě, která ochutnala zakázané jablko a Bůh jí za to potrestal. O hadovi, který to všechno způsobil a proto byl s Evinými potomky po další a další staletí. O andělovi, který neposlouchal příkazy a daroval lidem na ochranu svůj plamenný meč.
Udělal to, protože chtěl.

„Fakt pokrytecký, mami. Zajdem si na mši. Dáme si oplatku, tělo Kristovo, ó jak jsme velký křesťani. A fotku na sítě, to hlavně, tátovi to nažene body…“
„Mladý muži, upozorňuji tě…!“
Nám známá dvojice turistů sestupovala po schodech z kostela de la Santa Cruz.
„Miluj bližního svého! Cha. A moje chůva mi přitom cpala do hlavy věci jako: ‚Uhoď ho, Warlocku, dej tomu hlemýždi co proto! Jistěže nemá žádné kamarády, bez obav!‘ Šílená ženská…“ Poslední slova mladík pronesl s vyváženou směsicí hrůzy a obdivu.
Poblíž stojící démon vytřeštil oči. Drcnul loktem do Azirafala.
To přece nemohla být…!
Energicky vykročil vpřed.