Moje články

Julie: Nahoře a dole. Styl, který by krásně zapadl do knihy. Originální pohled na postoj k Azirafalovu odchodu do Nebe.

Esti Vera: Proč počítat dny, když už nepřijdeš? Silná, ale krásná melancholie. Crowley je rád, Crowley se bojí.

strigga: Do you think you can tell? Trochu vzpomínek a hudebních preferencí.

Wolviecat: Rychlostní limity andělů. Příjemně humorná jednohubka a moment, který předcházel jednomu zásadnímu životnímu kroku Anthonyho J. Crowleyho.

Alexka: Akademická čtvrthodinka. Autorka se Znamením věnovala po celý duben, poměrně soustavně. Mě ale asi nejvíc oslovila tato drobnost, vracející na scénu jistou starou známou z knihy a první série.

Aileeah: Šuškanda. Pekelná drbárna a jeden roztomile nepříčetný démon. Co víc dodat!

Carmen: Everyday, it's a-gettin' closer. Když byl odpískán první pokus o armagedon, děly se věci.

Evangelista biolog: Dehonestování demaskované debužírující dekarboxylace. Megamilá hříčka o nadpozemském (ne)porozumění lidským termitům.

Borch: Na okraji. Když anděl a démon potkají anděla a čerta... Myslím, že tenhle crossover tu prostě absurdně dlouhou dobu scházel!

Smrtijedka: Dobří andělé se vracejí. Část z poutavého a záhadného příběhu naší známé, zarputilé andělky Michael, kterým nás autorka průběžně zásobovala. Rozhodla jsem se zasdílet tuto konkrétní část zejména kvůli rozkošné závěrečné replice nejvyššího archanděla Gabriela.

Rozloučili se s Muriel a Ješuou na letišti v Madridu.
O hodinu, patnáct kilometrů a cestu taxíkem později, seděli Crowley s Azirafalem na lavičce uvnitř nádraží Atocha. Za jejich zády bujelo čtyři sta druhů tropické zeleně v několika nemalých, geometricky vytyčených plochách.
Ve vzduchu bylo cosi magického, známého. Rajského.
Ten nápad vzešel od Crowleyho. Zadostiučinění v podobě toho, co Azirafal zbožňoval. Osmnáctihodinová cesta vlakem z Madridu do Paříže, se všemi zpožděními, nefunkční klimatizací, ztracenými návaznými spoji.
Spolu. Sami.
„Co bylo s tím párovým orgánem, anděli?“
Azirafal se usmál
„Tedy… lidská srdce. Opravdu jsou jaksi propojená. Byl jsem u prvotních návrhů.“

V rychlém sledu se odehrálo několik věcí.
Michael uchopila Kliku Stvoření. Vyzvala Shax ke spolupráci. Svitek s ozubenými koly, text s pokyny - příběh starý jako svět sám.
Zatočily.
Azirafalova ruka našla Crowleyho zápěstí. Démon se usmál.
Nic nenastalo.
Ve stejný okamžik se mezi ostrovní skupinou zjevil Warlock Dowling, shánějící se po své chůvě.
Adam z displeje ho přivítal slovy: „Nazdar, brácho!“ Warlock neprotestoval.
Pak Crowley ukázal, že nejen andělé vládnou umění eskamotérství, když zdánlivě odnikud vytáhl druhý nástroj, o němž by každý fanoušek staré techniky skálopevně prohlásil, že sloužíval k natočení archaického motoru.
Prapůvodní nebeský otec - totiž matka -, se nadechl/a…

Voda hučela.
Pozdní chodec přicházel po nábřeží od nemocnice Hôtel-Dieu. Na protějším břehu Seiny zahlédl matný přelud.
Stín, který vyzařoval zvláštní směsici emocí.
Ne lásku. Možná hlubokou úctu, vděk, které se od sebe dotyčný snažil neúspěšně odehnat.
Stál bez pohnutí. Anděl si vzpomněl na jiného, poutníka na lavici v Digne. Měl nabídnout světlo ve tmě další bloudící duši?
Zeptal by se Crowleyho. Od hřbitova v Edinburghu ho však nespatřil pět let.
Postava se náhle vyhoupla vzhůru.
Ozvalo temné zašplouchnutí.
Azirafal nezjistil, kolik společného měl s neznámým, po němž zbyl pouze kloubouk policejního inspektora a otisky služebních bot na kovovém zábradlí.

Vprostřed silnice na okraji Dolního Tadfieldu stály dvě ženy nápadně noblesního vzhledu. Dle pouzdra na klarinet v rukou jedné z nich možná zabloudily cestou na vystoupení Londýnské filharmonie. Pátravé výrazy by tuto teorii potvrzovaly.
Nikdo z místních nemohl tušit, že se chystají rozehrát jiný velkolepý koncert biblických rozměrů.
Anatéma s Newtem v zádech vykoukla ze dveří Jasmínového loubí.
„Á, zdravíčko! Čekali jsme někoho od vás!“ zašveholila.
Anděl s démonem si vyměnili nechápavé pohledy.
„S ADAMEM,“ dodala vědoucně.
První se vzpamatovala Shax. Vyrazila k domu, Michael neměla šanci.
„Co to je?“ špitl Newt manželce do ucha. „Archivní výběr z pekelnejch hroznů?“

„Fakt pokrytecký, mami. Zajdem si na mši. Dáme si oplatku, tělo Kristovo, ó jak jsme velký křesťani. A fotku na sítě, to hlavně, tátovi to nažene body…“
„Mladý muži, upozorňuji tě…!“
Nám známá dvojice turistů sestupovala po schodech z kostela de la Santa Cruz.
„Miluj bližního svého! Cha. A moje chůva mi přitom cpala do hlavy věci jako: ‚Uhoď ho, Warlocku, dej tomu hlemýždi co proto! Jistěže nemá žádné kamarády, bez obav!‘ Šílená ženská…“ Poslední slova mladík pronesl s vyváženou směsicí hrůzy a obdivu.
Poblíž stojící démon vytřeštil oči. Drcnul loktem do Azirafala.
To přece nemohla být…!
Energicky vykročil vpřed.

„CRAWLY!“
Mílovými kroky k nim mířil usměvavý třicátník s opálenou tváří.
„To je skutečně… ?“ zamumlal Azirafal.
„Nový nejvyšší archanděl!“ odtušil okamžik a pár kroků na to Ješua, král židovský, Spasitel tohoto světa.
„Jo, on - jasně… A Muriel, vyslanec Nebe na Zemi,“ osvětloval přítomným prapůvodní pokušitel, „... okamžíček. Vy dva - se neznáte? Nikdy jste se nepotkali? Poslední rok…?
„Popravdě, někdy se s Ním nesetkají celé měsíce.“
„Kdo by taky neustále konverzoval o počasí, že? … Vypadáš jinak, ne-příteli! Vídal jsem to shora, nicméně…“ Ješua rozhodil rukama.
„Lidský tělo je jak pracovní boty. Vklouzneš do něj, pak zase ven a jednou za čas upgraduješ…“

Kdekoli na světě by těch tři sta metrů bývalo úsekem častých nehod.
Rozhodně v místech s obvyklou hustotou silničního provozu.
Byly tu vlajky. Desítky černých vlajek zabodaných do země podél oploceného pozemku.
Nápisy. Burcující, sprejem nastříkané na deskách z vlnitého, pozvolna rezivějícího plechu.
A symboly - zbraně, tanky, lebky, svastiky s rameny doleva.
V hlavním městě ostrova Rapa Nui, známějším pod názvem Velikonoční, však převažují prašné cesty. Když už jsou z asfaltu, množství výmolů donutí řidiče zpomalit.
Ješua se zastaví na křižovatce.
S mořem za zády a pohledem upřeným na výjev zachmuřeně uvažuje, že je to místo jako stvořené pro armagedon.

„Pane Azirafale, jak vlastně víme, kam… ?“
„Pane Azirafale? Je to dostačující označení...? Neměli jsme nakonec letět první třídou? Víš, Muriel, vhodnou tady pro jeho královskou… archandělskost?“
„... ve skutečnosti, Muriel, je to docela jednoduchý jinotaj. ‚Budiž jsem vzat na paškál‘ - tak to tam stálo, že? Paškál je velikonoční svíce. A ‚pod svícnem je největší tma‘ – odvěké lidské přísloví. Znám jediné místo na světě, kde může být.“
Přikývla.
Zabořila se do sedadla. Z batůžku, kontrolám navzdory, vytáhla kovový háček s klubíčkem příze a počala dokončovati zpola hotový míček modrozelené barvy.
Zachránit svět? Ovšem.
Zachránit tyhle dva?
To byla kapitola sama pro sebe…

Videohovor běžel bez zádrhelu už celých pět minut. Zázrak.
O to spíš, že platforma musela ustát spojení dvou protikladně nabitých entit biblických rozměrů.
„Jen jsi s nimi hovořil, že? S Jezdci, s Nebem a Peklem, tvým ot-“
„On není můj otec.“
Ješua na druhé straně obrazovky potřásl hlavou. Chápal, ale byl v odlišné situaci. Dva tisíce let člověk nesmaže mávnutím proutku.
„Dospěláci,“ zahučel Adam. Bůh, Satan, rodiče, pan Tyler ze sousedské hlídky, babičky v autobuse - šmahem je všechny shrábl na jednu hromadu. „Když už si jednou pořizovali děti, mohli by si teď zjistit něco o moderní respektující výchově jednadvacátýho století.“

„Tak tedy,“ nadechla se Muriel a důrazně cvakla propiskou, „skořápka číslo jedna: Země – zdobená po lidském způsobu, se zřejmou identifikací pisatele. Číslo dvě: Nebe – přírodní, bez dekoru. Uvnitř vzkaz: Budiž jsem vzat na pašká–.“
Lusknutí prstů. Zvuk přibouchávajícího se okna.
„Pane Crowley, kdybyste přestal s tím vyhazováním knih o botanice…“ Pohlédla na démona ve zdánlivě ležérní pozici za polstrovaným opěradlem.
„Jsou nám už k ničemu, ne? Zas je tu konec světa. Za pár dní bude fuk, jestli víš, jak správně zastřihnout rododendron.“
„Nicméně…“
„Říká se tomu copingová strategie. Mechanismus zvládání. S dovolením si jej ponechám.“
Azirafal zabořil hlavu do dlaní.

Anděl ve stínu fíkovníku nervózně přecházel sem a tam.
Měl dilema. Opět.
Černý had vysoko ve větvích se zavrtěl a vzal na sebe podobu člověka.
„Co tě žere?“
Ex-strážce východní brány polekaně nadskočil.
„Ach, to jsi ty!“ odtušil nato s úlevou v hlase. „To jejich prvorozený, Kain. Je zkrátka tak… na pěst?” Nevěřícně pohlédl na svou dlaň a zkoumavě ji otočil nahoru a dolů. Odkud přišla ta slova?
Démon se štěkavě rozesmál.
„Měl by ON zdědit plamenný meč? Říkal jsem si, že teď... Už mají vlastní zázemí! Snad bych mohl…“
Crawley rezolutně zavrtěl hlavou.
„Co se dá, to se nevrací.“

. . .

Nebyl si jistý, kdy se to všechno tak zvrtlo.
Tedy, samosebou, našel by mnoho takových momentů: Eva ochutnávající jablko. On vzdávající se plamenného meče. Lež pro záchranu Jobových dětí. Ujednání. Všechna ta století, zažehnaný konec světa, poslední rozhovor s Crowleym. Věci se kazily neustále, jedna za druhou, občas naráz. Jistě.
Nevěděl, kdy se to pokazilo konkrétně dnes.
V jednu chvíli rozmlouval s Muriel, fascinovaný její aklimatizací na lidské způsoby, stejně jako neartikulovanými výrazy, které mohla pochytit od jediné entity ve vesmíru.
V tu druhou před ním stál Metatron.
„Pantokrator je na Zemi. Už to začalo.“
Stiskl tlačítko pro přivolání výtahu.

„Zlaté harfy, přesunuty do depozitáře, tři tisíce kusů. Palmové ratolesti, tisíc kusů. Plamenný meč, vyřazen z evidence po uzavření Rajské zahrady, jedenkrát…“
Azirafal se kousl do rtu. Byl to jeho nápad.
Inventarizace byla uklidňující záležitost. Když byl ve stresu, inventarizoval.
Připravovalo-li Nebe další pokus o armagedon, mělo mít přehled o svém vybavení.
„Trubky polní, sedmkrát…,“ pokračoval anděl desátého řádu a odškrtával položky seznamu.
„Klika Stvoření, jedenkrát.”
Zvedl zrak. Spatřil nástroj známého tvaru.
Ach, bylo to logické. Klika Stvoření, Klika Zániku.
Zlatá klika.
Přimhouřil oči. To nepasovalo.
Pamatoval si chromovanou ocel a stopy koroze.
Ledaže…
Crowley.
V ústech zadusil úlevné vydechnutí.

„Crowley?“ vyhrkl překvapeně. Pak se zamračil. Na démona, na rudý šál pod jeho zbrojí, na okovaný opasek i meč u něj zavěšený.
„Už to tak bude,“ přisvědčil pekelník. Luskl prsty. Vojáci po jeho boku na sebe pohlédli a jako rozkazem současně, tiše vykročili pryč od nadsmyslné dvojice.
„Tak tímhle teď trávíš čas? Pomáháš jim v tom šíleném honu na následovníky Božího Syna? Nestačí peklu zástupy hříšníků, které za tím vším stojí? Musíte přispět svou troškou do mlýna, že?“ Myslel si – po Jobovi a všem –, že už ho zná. Byl i to jenom další střípek skládačky: Jsem démon, lhal jsem?
Žlutými zorničkami problesklo pobavení.
„Proč tak zostra, anděli? Můžeme jich mít dvakrát tolik! Co když je zachráním od poctivý mučednický smrti? Od přímý vstupenky nahoru jakbysmet! Dvě mouchy jednou ranou! Peklo si čvachtá. Jenom ať prožijou dlooouhej život plnej morálních zaškobrtnutí.“
„To všechno jsou čestní a pokorní křesťané, Crowley!” ohradil se Azirafal popuzeně.
„Jsou to lidé, anděli,“ hlesl trpělivě a rozhlédl se. Via Ardeatina v tomto úseku a čase zela prázdnotou. Vojáci zmizeli z dohledu.
„Tak či onak,“ zamumlal polohlasem, „žádné pokorné křesťany jsem s hlídkou nenašel-”
„Ani nenajdeš!“ štěkl Azirafal a vystartoval pryč.

„Odpouštím ti,“ odtušil démon se shovívavým pousmáním.

Úvodní stránka Facebooku Adama Younga vypadala jako úvodní facebookové stránky většiny sedmnáctiletých kluků světa. Pokud dotyční kluci tuhle platformu stále používali.
Antikrist nebo ne, algoritmus měl jasno.
Adam bezmyšlenkovitě scrolloval – obrázek kokršpaněla z pejskařské skupiny, fotky z rodinné oslavy zdánlivě cizích lidí. Reels všeho druhu. Pozvánka na akci Spolku přátel Tadfieldu. Mezi tím záplava toho seriálu, co mu v týdnu doporučovala Pepřenka a už stačil ovládnout jeho feed. Nebylo divu, že tahle síť zvolna mizela v propadlišti dějin.
V horním rohu zasvítila notifikace. Najel prstem na ikonku, která však odmítla zareagovat.
Zatřepal telefonem.
- - - - - - - - - - -
Ješua David vám odeslal(a) žádost o přátelství.

KENSINGTONSKÝ PALÁC, 7. DUBNA 1833

Crowley promnul mezi prsty bílé okvětní listy keře muchovníku. Vypadaly k světu –⁠⁠⁠⁠⁠ podzimní prořízka se zjevně zdařila. Funkce zahradníka jistě nepatřila k rolím, jaké během svého dlouhého působení na Zemi obvykle vyhledával. Trestuhodně nedémonické, rozumíte.
Šance vetřít se blízko následnice britského trůnu však byla lákavá. Znáte snad lepšího kandidáta, než hada z Rajské zahrady?
Klesl pohledem ke kořenům. K jeho překvapení tam leželo pestrobarevně zdobené vejce na mechové podušce.
Zvedl nález.
„HEJ!“ Zdánlivě odnikud zjevivší se princezna Viktorie ho propalovala pohledem.
Jako by se právě doslova zmocnil prázdného božího hrobu, ne téhle divnopohanské symbolické připomínky.

„Tak tedy, nikdo ho nespatřil již…,“ Azirafal zaváhal a rozhlédl se po ostatních, „od kdy vlastně?“
Archanděl Michael pokrčil rameny s výrazem okázalé nezúčastněnosti.
Kdybych tomu velel já, říkal jeho pohled, tohle bychom neřešili.
„Ode Dne Zmrtvýchvstání,“ potvrdil Uriel. Byly tomu čtyři pozemské dny.
„Kdo ho viděl naposledy?“
Znepokojeně po sobě loupli očima.
Nejvyšší archanděl povytáhl obočí.
„Ve skutečnosti…,“ ozval se čtvrtý hlas, „někdy se s ním nepotkáme celé měsíce...“
„Je za tím peklo!“
„Jak by se k němu…?“
„Ach, jeden démon má s potulováním se po Nebi praxi, že, Azirafale? Kdybys jen pěstoval bezpečné známosti…“
Nadechl se, velmi hluboce.