Moje články

Díval jsem se do temné noci. Ten sen tam byl pořád, pořád někde na hraně vědomí.

Jel jsem na šedáku, podobném jako mám teď.Podíval jsem se vedle sebe a tam byli ostatní. Poznával jsem je a přece ne. Když zazněl rozkaz k útoku, do ruky mi vklouzl meč...

Zatřepal jsem hlavou. Byla to blbost. A přece, když jsme stáli s velmistrem nad Jeruzalémem, měl jsem na malý okamžik pocit, že nemá svou výstroj, ale kroužkovou zbroj.

Co jsme se jako řád vrátili do Akkonu, měl jsem pocit, že jsem doma.

A zvláštní růženec z turmalínu v mém pokoji...náhoda.

To zrzavé kotě od Trevilla, pojmenoval Kapitán.
Juscac tvrdil, že je to vtipné. Rochefort, že si zaslouží alespoň titul generála, z toho jak si vykračoval po kardinálových mapách a poznámkách. Otec Josef, nenápadný františkán, se jen vědoucně usmíval.
Když se skutečný kapitán zas objevil u kardinála v kanceláři, tentokrát kvuli koordinaci jejich gard v rámci královniných narozenin, zrzavý si to nakráčel přímo před něj.
Přál si být zvednut a byl zvednut.

"Líbíte se mu."
"To je snad dobře."
"Zajisté, ale ..."
Kapitán, ten kočičí, začal příst.
Kapitán, lidský, si sedl a ztišil hlas.
Richelieu nechal donést svačinu.
Šunku si dali všichni.

Srst se mu leskla jako ocel meče. Hřívu i ohon rozčesané, sedlo z černé kůže. Kardinál se vyhoupl do sedla a pak bez ohlédnutí pobídl koně. Jeho rudý plášť za ním vlál jako velká netopýří křídla. Kůn sám byl jako ocelový. Jako výjev z pekla.
Jeho muži se hnali v jeho patách, nikdo mu však nestačil. Jako by šedák neměl pod kůží kosti a svaly ale jakýsi podivný da Vinciho stroj.
Konečně se před ním ukázaly brány Paříže.
Projel je bez zastavení.
Mušketýrská kasárna.
Athos ho nezadržel.
Rozrazil dveře.
Vrazil dovnitř.
"Žijete!"
"Mizerný střelec,"ušklíbl se kapitán.
Nepraštil ho.
Objal.

Plíce mi pomalu vypovídaly poslušnost a přesto jsem jestě přidal. Proti mě bylo město plné lidí, aut, cyklistů, kterým patří speciální kruh v Pekle, a chodců. Ti poslední se pletli úplně všude.
Nadhodil jsem vak na rameni a znova zrychlil. Kolem mě prosvištěl muž na kole s vražedným pohledem pumového atentátníka, ale jeho batoh s velkým logem přepravní společnosti orientující se na jídlo spíše mluvil o jiném než sebevražedném poslání.
Konečně nádraží.

Schody nahoru a dolů.

Ještě zrychlit.

Přeskočil jsem zábradlí, vyhnul se matce se čtyřmi potomky a běžel dál.

Poslední vlak směr Akkon.

Na základnu.

Tam je srdce.

Důmů.

"Jestli má Španělsko něco krásného, jsou to koně." Kardinál se díval na krásného kaštanového hřebce. "Tohoto po mě chtěla sama královna matka," stiskl rty.
"Je mi jasné proč. Líbí se ji krotit nejen koně."
Úšklebek.
"S politováním jsem ji musel oznámit, že už má jiného majitele. Takového, co ví jak držet otěže a ani po divoké jízdě nebude unavený."
"Ano?" zdvořile se zeptal Juscac.
"Ano. Dobrý kůň si zasluhuje dobrého pána. Citlivý stisk stehen, jemnou a pevnou ruku. Pokud to nedostane, nikdo neví co se stane."
"A kdo ho dostal?" poručík se už nepatrně červenal, ale bylo chladno.
"Kapitán Treville."

Protáhl jsem se poslední plazivkou ve skalním labyrintu a vstoupil do podzemní řeky. Pokud jsem si to pamatoval dobře, co mi říkal kdysi stařík ve vsi, měl být východ nedaleko.

"Ty hade!Podvodníku! Doprdele, já už tě viděl mrtvého!"Velmistr mě objímal tak, že jsem se oprávněně bál, že mi zlomí namožená žebra.
"A musel bys vyplňovat KIA hlášení..."
"Debile..."
"Taky tě rád vidím."
Pustil mě na délku paže a pořád se tak blbě tlemil. Za ním stáli ostatní. Pak se na mě sesypali a já měl na chvíli pocit, že mě zas zasypala skála.
Naštěstí jen pocit.
Byl jsem doma.

"Podle mé matky, jste spostý podvodník." Král se ale usmíval a královna také.
"Jsem vším, co vaše veličenstvo žádá,"uklonil se Richelieu.
"A my jsme vám za to vděční," znova se usmál král a mávnutím ruky kardinála propustil.
Venku už ho čekali jeho gardisté a Juscac. Vydali se k domovu.

"Opravdu se vám povedlo poslat Marii zas do exilu." Treville seděl za JEHO stolem, popíjel JEHO víno a tvářil se stejně samolibě jako Pirát, když chytil myš.
"Pochyboval jste?"
"Tentokrát to bylo blízko."
"Naštěstí její touha po moci ji vždy srazí na kolena."
"A vaše?"
"Moje...?"
"Touha..."
"Perfektně pod kontrolou."

"Na pěst od srdce Treville! To je sakra blízko!" kardinál bubnoval prsty o koš svého kordu a snažil se potlačit nervozitu. Neúspěšně.
"I váš OSOBNÍ doktor říkal, že budu v pořádku!" oponoval zraněný kapitán, "A ten ví co říká, ne?"
"Ano. Stejně to byla potěšilost."
"Možná, ale dostala vás z Paříže sem."
"Sem mě přivedly záležitosti války a to jak to Bassompierre vede..."
"Juscac říkal něco jiného..."
"Co?"chtěl vědět kardinál. Pak ale zahlédl ten výraz. Treville se usmíval.
"Třeba, že jste klel tak, že by se i pirát červenal."
"Tak moc ne."
"Vážně?"
"Král by byl smutný..."
"Tak král..."

"CREVANE!"
Ztuhnul jsem upostřed kroku. Prý to anatomicky není možné. Omyl. Je. Zároveň jsem se snažil poněkud neúspěšně splynout se zdí.
"Proč jsi zmizel z marodky, Crevane?"Blue Tits se zjevil jako bájný džin a já se jen zazubil. Tohle neokecám...

"Seržante!"
Můj výraz byl podobný karetnímu hráči. O tom, jak je možné, že zmizely dveře od gerenálova osobního vrtulníku a proč teď má ten záchranářský najednou nové, jsem NEMOHL nic vědet.

"Bratře..."
Něčí ochotné ruce mi pomáhaly z Potvory. Špatně se mi dýchalo, rána v boku bolela, ale v rukou jsem stále držel malý uzlíček.
"Je v pořádku?"
"Je."

"Řeknětě, že jste to nenařídil!"
"Byl to rozkaz krále!"
"Přestaňte se hájit!"
"Nehájím se! Jen říkám, že jsem to takhle nechtěl!"
"Nechtěl, ale udělal! Copak jste neřekl, že pro Francii uděláte vše? Že životy jednotlivců nic neznamenají?!"
"Ano."
"Věděl jsem to!"
"Jenže na stejnou míru řadím svůj život."
"..."
"Kapitáne,"ztišil hlas. "Jsem to co musím být, ale neplýtvám lidskými životy. Přísahám při Bohu, co mě jednou bude soudit, takhle to být nemělo."
"Chcete říct, že děláte chyby?"
"Každý je dělá. Podle toho co vím, nepřečetli si instrukce co měli. Byla tam i uniková cesta."
"Měl jste to říct sám"
"Ano..."

"Je to zlato!" nadšeně poskočil mladík. Pak začal tančit kreaci k tanci svatého Víta.
"Můžu se podívat?" ozval se Blue Tits a hrábl po kameni i tancujícím mladíkovi. Obě se mu povedlo na první dobrou. Inu není špatné mít zdravotníka o výzoru gladiátora ze starého Říma.
"Je to pyrit." Prohlásil, když po chvíli pustil mladíka i šutr. "Vídíš jaké to tvoří krásné krychličky?"
"Jo?"
"Jo!"
"Ale já myslel..."
"Ano, že jsi našel zlatý poklad, vykopeš ho, oženíš se a budeš žít jako boháč."
"Jo..." povzdech
"Tak ne, a vůbec čeká nás mise. Do sedel pánové."
"Rozkaz seržante."
Vyrazili jsme dál.

"Falešný přítel," kardinál se podíval na plavovlasého mladíka, který se teď trásl v rukou jeho dvou gardistů. "Je jako kočičí zlato. A jako takové se i zlomí."
Muž, který ještě před chvílí směle naznačoval kardinálovi, že pro něj se svými přáteli zajal kapitána mušketýrů a že ho hodlají popravit právě kvůli němu, zbledl.
"Horší než falešný přítel je idiot, který si myslí, že je chytrý. To jste vy. Unesl jste předního šlechtice Francie. Tím jste spáchal vlastizradu."
"Milost Eminence..."
"Kde je?!"
"Rambouillet, na zámečku."
Kardinál kývl.
"Do Bastilly s ním."
"Milost."
"Doufejte, že ještě žije. Jinak vám ani Bůh nepomůže."

Díval se do ústí zbraně a mu přišlo, že neudělal ještě tolik věcí. Absurdně ho napadlo, kdo po něm dopíše ta hlášení. Ne nemyslel si, že není nenahraditelný, ale ... Nikdy na to nemyslel...Měl.
Vzpomněl si na Richelieho. Ten měl plán na každou alternativu.
Nemohl ani křičet, v puse měl nacpaný roubík.
Ozval se výstřel. Necukl sebou. Nic necítil. Jen viděl jak se jeho únosce kácí k zemi.
A pak postava v rudém ještě s kouřící pistolí v ruce.
Vytahne mu roubík.
Konečně se mu podaří zaostřit.
"Richelieu. Zbláznil jste se?"
"Ne. Zachraňuji vás, kapitáne Terville."
"Proč vy?"
Úšklebek.
"Můžu."

Bolela ho hlava. Od rána. A protivná přítomost jistých navoněných osob kolem jistého kapitána mu na dobré náladě nepřidávala. Právě naopak. Kapitán se snažil být galatní, ale osoba byla dotěrná.
Stiskl rty.

"Kapitáne Treville, madam Cascarcini."
"Vaše Eminence."
"Kapitáne, musím vás bohužel ukrást vaší společnici, ale je tu velmi naléhavá záležitost..."
"Jistě, rozumím."
Kardinál se usmál a blahoskostně jí nastavil ruku s prstenem.
Políbila ho.
Znova úsměv a pokynutí Trevillovi, aby ho následoval.

"Co se děje?"
"Nic,... vypadal jste zoufale."
"Pravda..."
"Navíc, je to namyšlená husička, co chce klofnout dobrou partii a tento týden chce vás."
"Vy žárlíte!"
"Já?! NIKDY!"

"Sobče!"
Uhnul jsem jedné chmatavé ruce, druhou praštil a s miskou plnou vyloupaných pistáciových oříšků jsem se snažil dostat k východu. Zmíněné oříšky jsem sám vyloupal, zprudka opražil a osolil. Nehodlal jsem se dělit.
"Když je sníš sám, pukneš" temně prorokoval O´Barry a já se zašklebil a jen úkrokem uhnul stranou. Jasně, myslel to dobře...Jasně.
Další dva na mě čekali skoro u dveří, úkrok nalevo a pak hned napravo a byl jsem venku.
"Tak padej, opusť naší obec, ty sobče! Jidáši!" znělo mi za zády.

Zasmál jsem se a utíkal dál.

Guilliom pistácie miluje a tyhle byly pro něj.

"Tentokrát je to vaše vina, to musíte uznat." mokrý Treville sedící na břehu jezera se díval na stejně mokrého kardinála, který seděl jen kousek od něj.
"Dobrá, moje nařízená dovolená by mohla být počátek tohoto našeho dobrodružství."
"Dobrodružství?" Treville si sáhl pod košili a vyhodil odtamtud nedobrovolného nájemníka, malou žábu.
"Copak můžu za to, jak byli ti koně jankovití?"
"Jsou to VAŠI koně."
"Jako by ty vaši byli lepší."
"Opravdu?" podotkl kardinál.
Tervillův vraník se zrovna válel v blátě vedle jezera, zdobené sedlo mu sklouzlo na břicho.
"Toho jste mi dal vy!"
"To neznamená, že můžu za všechno."
"Dnes? Ano!"

"Tady to všechno tehdy začalo." Velmistr se opřel v sedle a ukázal na krajinu pod sebou. Nováčci mu viseli na rtech. Škaredá potvora se nudila a snažila se štípnout jeho hnědáka.
"Myslím tím, jak devět rytířů pojalo plán bránit poutníky a tak založili náš řád."
"Nezapomeň zmínit, můj pane, co to zapříčinilo." Trhl jsem uzdou. Potvora teď chtěla kousnout mě.
"Přesně tak, odehrál se tu velký masakr poutníků. Díky za připomenutí."
"Není zač. Masakry totiž vždycky urychlí věci,"zašklebil jsem se.
"Třeba na rušných křižovatkách se konečně opraví dopravní značení. A když zemře někdo významý, je to dokonce okamžitě."
"Crevane!"

"Víte co se stane,když dáte do sklenice červené a černé mravence co v míru žijí vedle sebe a zatřepete?"
"Napadnou se."
"Přesně, jakmile přestanete, začnou se zabíjet." potvrdil kardinál a dál z balkonu sledoval nádvoří, kde se gardisté a mušketýři pomalu trousili sem tam.
"Stejně jako naše šlecha,"kývl.
Rochefort zrovna ukazoval nový výpad d´Artagnanovi a mladík horlivě přikyvoval. Athos asistoval a když oba uklouzli začal se křenit.
Juscac, kardinálův poručík, pozorně naslouchal tomu, co mu vysvětloval Aramis a ukazoval na své nové pušce.
"Naopak, pokud velmi opatrně dvě skupiny zamícháte..."
"Začnou spolupracovat."
"Učíte se, kapitáne."
"Pořád, Vaše Eminence."

Vzduch se chvěl a tetelil nápory vedra a každý, kdo měl jen trochu rozumu zalezl do stínu. Dokonce i velký šedý kocour, Jidáš, maskot naší komendy, někam zmizel ze svého oblíbeného místa.

Jenže já měl před sebou důležitou věc.
Stál jsem u pultu s zpoza přivřených víček sledoval muže za pultem jak do shakeru přidává zelený prášek a pak přilévá vodu a následně dolévá mangovým džusem. Zaračil jsem se.
"Bude to lepší."
Zavřel shaker.
Kývl jsem.
"Ještě ti to naleju na led."
"Dobře..."
"A teď..."
"Jen protřepat, pořádně. Nebo našlehat."
"Jasné seržantě, ..."
"Ne, matchu rozhodně nemíchat!" V tom bych neslevil.

"Cože chcete?" nevěřil jsem vlastním uším a chybějící matcha mou schopnost soustředit se nezlepšovala.
"Slepičárnu."
"Jídelnu máte!"
"Ne, bratře seržante, ty mi nerozumíš,"oponoval Brian,novic, co těd stál v kanceláři velitele. Když byl velmistr s konturem pryč, spadlo to tu na hrb mě.
"Vysvětluj."
"Bratr Roger říkal, že bez dvou vajec a párku po ránu s vámi ani nekterými dalšími není kloudná řeč a já jsem z farmy. Takže se sklepicemi si poradit umím..."
Mladík pokračoval a mě docházelo, že netuší, co Roger ve skutečnosti řekl...
"Dobře, máte to mít."
"Vážně? Díky!"
"A bratr Rogera k tomu. Bude pomáhat."

"Je u sebe?"
"Jeho Eminence si nepřeje být rušena."
"Neptal jsem se, co si přeje." Kapitán odstčil komorníka a otevřel dveře. Uviděl ho hned. Seděl za stolem, ale nepracoval. Upíral pohled na jedno z křesel a v očích měl výraz někoho, komu se zhroutil svět.
"Je mi to líto," řekl kapitán bez pozdravu.
Richelieu tiše vydechl. "Díky."
"Prý to byl jed."
"Ano, určený pro mě."
"Zachránila vám život."
"Ano," znova povzdech.
Treville stiskl rty a pak otevřel tlumok, co sebou hodnou chvíli poněkud mlel.
"Něco jsem vám přinesl."
S tím posadil na stůl malé zrzavé kotě.
Ke kardinálovi došlo samo.

Díval jsem se na koně co nám přivedli. Jistě měli jsme vozový park, ale pro některé úseky byli pořád lepší koně.
Vyhlédl jsem si vraníka s bílou lysinkou. Přesně ten typ, co vás upoutá. Jak kůn z obrázkové knížky. Namířil jsem si to k němu, když jsem ji spatřil.
Škaredá sivá klabonosá klisna, co se pásla v rohu ohrady.
Fascinovala mě.
Pomalu jsem změnil směr.

Došel jsem k ní a usmál se.
Loupla po mě okem a pak mi bleskovým pohybem ukradla čapku a posadila na kobylince.
"Potvora, že?"
Odfkla si.
Krok ke mě.
Natáhl jsem ruku.
Nevolal.
Šla sama.

Rozrazil dveře jeho pracovny. Gardista se ho ani nepokoušel zastavit, stačil jedinný pohled do kapitánovi tváře a VĚDĚL kam se má dívat.
"Kde je?!"
"Dobré ráno, kapitáne. Kde je kdo?"
"D´Artagnan."
"Mladý Gaskoněc, co byl obviněn z vlastizrady?"
"Ten."
"Hm, touto dobou by ..."
"Richelieu!"
"...mohl být na cestě do vašich kasáren." Nenechal se přerušit kardinál. "Oproti vám, udržuje velmi nebezpečné známosti a dělá si mocné nepřátele. Ale je schopný. Takže dostal milost."
"Pravý viník?"
"Popraven."
Kapitán úlevně vydechl.
Kardinál se trochu pousmál a pokynul ke křeslu.
"Víno? Čaj? Mimochodem pozor na Lucifera, nemá rád když si na něj někdo sedne."

"Jestli Buckingham zakotví v la Rochelle, celá věc se protáhne!" prskal kardinál a nespokojeně si přeměřoval neklidné moře i lopotící se dělníky.
"Moře je v zimě dost špatný, spíš tu zakotví muňky," odfrknul si Treville, který stál vedle kardinála na základech vznikající hráze.
"Kapitáne, já nepochybuji o schopnostech naší armády chytit jakoukoliv otravnou nemoc či parazita. Naopak by mě překvapilo, kdyby v tom vaši muži nevyhráli na celé čáře."
Treville se začal smát.
Kardinál po něm hodil naštvaným, nechápavým pohledem.
"Právě jste přiznal, že jsou mušketýři v něčem lepší," usmíval se poťouchle Treville.
"To nebyla pochvala!"
"Stejně to potěšilo."
"Mušketýři..."

"Proč se mě vždy snaží opít?"
"Možná aby měl pocit, že jste člověk."
"To dokazují ti atentátníci tím, že se mě snaží zabít."
"Bez úspěchu."
"Mrzí vás to?"
"Ne,"odpověděl bez přemýšlení.
"Náznak náklonosti?"
"Vás znám."
"Tedy poznané zlo."
"To je v tuto chvíli jen ta kocovina."
"Nemáte tolik pít," kardinál se přesto smiluje a podá mu chladivý šátek.
"Jak vypadají mušketýři?"
"Ti co neměli službu, vyspávají."
"Gardisté také."
Kardinál se znova opře do křesla a zavře oči. Vítr mu příjemně chladí rozpálené čelo a kolem panuje nečekaný klid.
"Každá oslava Ludvíkových narozenin je tak náročná..."
Povzdech.
"Jeden velký flám..."

"Můžete mi objasnit, proč jsem s tímhle souhlasil?" Treville si popotáhl tabard kardinálovy gardy a zadíval se na kardinála, který jel na bílé klisně vedle něj.
"Chtěl jste být u toho."
"Rozmyslel jsem se."
"Pozdě."
Chvíli bylo ticho, které přerušoval jen klapot kopyt a občasné frknutí koně. Jeli nedaleko nepřátelských linií a začínalo pršet.
"Přemýšlejte víc nahlas a neukážou se."
"Vždyť mlčím."
"Slyším vaše myšlenky."
"Blbost."
Uchechtnutí někde vzadu, ale když se otočil, gardisté byli jako jezdecké sochy.
Práskl výstřel
Strhl ho z koně včas.
Rudá sutana zavířila vzduchem.

Za pár minut bylo po boji.

Žili.

"Co teď?"

"Víno?"

"Vaše!"

"Ven!Všichni!"
Rozkaz krále byl jasný. Když všichni, tak všichni. Kardinál se uklonil a následoval ostatní dvořany a i kapitána gardy. Bolela ho hlava a dvořani mu dnes víc než kdykoliv připomínali hejno slepic. I tím pachem.
"Vyhodil i vás?"
"Král si přál být sám."
"A nevolá vás vždy zpět?"
"Vás taky."
Pokračovali chvíli tiše vedle sebe. Oba se snažili dostat ven.
V zahradách byl klid.
Treville mlčel, ale pak se na něj zkoumavě zadíval.
"Vy jste to udělal schválně! Vyprovokoval jste ho."
"Všiml jste si."
"Proč?"
"Spiknutí."
"Další?!"
Jemný ušklebek.
"Nikdy si nedají pokoj a tohle je postrčí."
"Jste cvok."

"Co děláte v mých kasárnách?!" kapitán Jean Armand de Treville se krhavým zrakem přepracovaného muže díval na vysokou postavu v rudém, která se zničeho nic objevila v nekřesťanskou hodinu v jeho kanceláři.
"Přežili jsme. Slíbil jste mi víno."
"Co?"
"Víno. Nebo jste sklerotický?" Kardinál vešel a usadil se v jedniném volném křesle. Trevillově.
"Je šest ráno."
"Ach ano, skvělý postřeh."
Treville byl válečník, věděl, kdy je lepší ustoupit.
"Co pijete?"
"Co máte?"
Kapitán otevřel skřív v rohu a vytáhl láhev.
"Rýnské?"
"Proč ne."
Kardinál tleskl, dovnitř vešel sluha s košem jídla. Položil ho na stůl a odešel.
"Sklenky snad máte..."

"Proč mě nepřekvapuje, pane kapitáne, že vaši muži zásadně nejsou tam, kde by měli být?" kardinál Armand Jean du Plesis vévoda de Richellieu zabodl své oříškové oči do těch arkticky modrých a pak mu prostě vyrval jednu pistoli z ruky.
"A kde jsou vaši gardisté?"zavrčel Treville.
"U krále, kde je jich třeba!"
"A proč tam nejste s nimi?"
"Zachranuji vám krk!"
Richelieu zamířil a vystřelil.
Zasáhl.
Natáhl ruku.
Dostal prach i kule.
"Už mi věříte?"
"Nikdy jsem nepochyboval, že budete lepší voják, než kardinál."
"Urážlivé."
Znova výstřel.
"Pravdivé."
Zásah.
"Když přežijeme, pozvu vás na víno."
"Pozvání přijato."
"Sebevědomý bastarde..."

"Otče, odpusť mi neb jsem zhřešil,..."mladý templář se tiše zpovídal ze svých hříchů otci Dominikovi a ten poslouchal, jako vždy, s chápavým pohledem a otevřeným srdcem.
"Byl jsem v...bordelu a ona byla fakt kočka...a já..."
"Kolikrát synu?"
"Šestkrát."
Otec potlačil hvízdnutí.
"Ale vždy s BZ."
"Dobře synu, ještě něco?"
"Ne..."
"Deset otčenášů a navíc služba v kuchyni."
"Díky otče."
"Bůh s tebou, synu."
Mladík odešel.

Otec si prohlížel kostel, když ho uviděl ve stínu.
"A ty?"
"Opravdu to chceš slyšet tady, otče?"
Zavrtění hlavou.
Vědoucí úsměv.
"Pojď."

Seděli tiše. Každý v ruce sklenku porstkého.
"Tak povídej, Crevane..."

"Seržante, co je to BZ?" vojín Kowalski se díval z výstrojního poddůstojníka na nástěnku a zpět, kde byl seznam věcí doporučených pro opušťák. Poddůstojník, bratr seržant Kugel, se na něj zkoumavě zadíval. Asi jako když vědec sleduje nový, sebezáchovných instinktů prostý, druh.
"BZ jsou bezpečné známosti,"objasnil mu po chvíli, kdy se zdálo i ticho příliš hlasité.
"Jo, to mi došlo, ale co to znamená a PROČ to potřebuju na opušťák do města?" nedal se vojín Kowalski.

Už jsem to nevydržel.
Vyprskl jsem.

"Bezpečné známosti," vzal jsem jednu krabičku z pod výstrojního pultu a hodil ji po něm.
"Jsou šprcky."

Skočil přes stůl, vyhnul se poslíčkovi, téměř spinová otočka a už pádil hlavní chodbou. V patách mu byl rozuřený řev kuchaře.
Vběhl do společenské místnosti, uhnul bratřím a zamířil k východu.

Venku v dopoledním slunci stál Crevan s šálkem čaje, pravou rukou v pásce a o něčem velmi živě diskutoval s velmistrem. Uprchlíka zaregistrovali. S čím však nepočítali byla záludná umytá podlaha a to, že rekrut si bude díky ní nacvičovat plachtění bez navigace.
"Kurva!"
"Já nechtěl, pane!Seržante!"
Crevanovi se zůžily oči.
Velmistr stiskl rty.
Po obou pomalu stékal čaj.

"To byla moje poslední matcha,"řekl tiše seržant.

"A doprdele..."

"Pořád to tu smrdí."
"Než to tu uklidili, chovali tady slepice, proč myslíš že tomu starej pořád říká slepičárna?"
"Protože drbete hůř než osazenstvo pavlače?"ozval jsem se a proklouzl mezi nimi smeřem k dlouhému stolu jídelny.
Velmistr už seděl na svém místě a já si sedl vedle něj. Jen kývl na pozdrav. Hodiny odbily přesně celou. Všichni na malý okamžik ztichli. Společná motlitba a pak opět družný rozhovor.

Velmistr už dojedl svou část uzeného lososa a skoro vyčítavě pozoroval zbylou zeleninu.

Já zeleninu rád.

Beze slova jsem talíře vyměnil.

Poloúsměv.

"Díky."

Úšklebek.

"Rádo se."

A zas budou slepičit.

Všichni...

"Zas nemůžeš spát?"
Kývl jsem a znova potáhl z cigarety.
"Víš že bys neměl..." Přišel blíž a prostě mi ji vzal z ruky. Netečně jsem ho pozoroval.
Sám potáhl a pak se na cigaretu skoro uraženě zadíval.
"Tak mizerný tabák musí škodit zdraví."
"Všechno tu škodí zdraví,"oponoval jsem.
Sedl si vedle mě. Cigaretu už mi nevrátil. Nehádal jsem se s ním. Bylo příjemné tu s někým sedět. V nočním tichu na střeše komendy. Poušt před námi a hvězdnaté nebe nad námi. Pohnul se, ramena se dotkla.
Strach z noční můry mizel.
On byl moje kotva.
Můj přístav v bouři.

"Spusť už tu kotvu!"
"Zasekla se!"
"Nemáš tam dělat blbosti!"
"Si myslíš, že tady toužím viset pořád?"
"Ne, ale že tě to asi baví!"
"Neser!"

"Pánové, můžete se uklidnit?" ozval se Blue Tits a oba vojáci dohadující se o zaseknutém lezeckém vybavení zvedli oči a zadívali se na protější trénikovou skálu, kde stál zdravotník jednotky a se založenýma rukama si je zkoumavě měřil. To nikdy neznamenalo nic dobrého.

"Nějaký problém?" bratr seržant O´Shade se najednou objevil na skále vedle nich, zručně oblezl kolem, přecvakl jim karabiny, vyškubl pomocí dýky zaseklou kotvu a zazubil se.
"Slezte jižní cestou. Obtížnost šest."
"Rozkaz!"

Kopli mě do zad a já přepadl obličejem do prachu. Z rozbitého rtu tekla krev.
"Hajzle! Podvodníku!"
Znova kopanec. Ledviny.
"Je to zkruvenej pes, toho zkurvenýho velmistra. Ne překupník!"
"A ty zasranej pirát," kontrolval jsem.
Další kopanec, tentokrát do kolene.
Zavyl jsem.

Nakonec mě zvedli a vyvedli před budovu. Tam co byla příhodná jáma s vápnem.
Namířené hlavně vypadaly jako tunel do Pekla.
Stiskl jsem rty.
"Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá..."
Výstřel z pušky a pak další. Muži kolem začali padat k zemi.
Zadíval jsem se na kopec nad údolím.
Puškohled odstřelovačky se zaleskl ve slunci.
Kavalerie dorazila.

“Obklíčili nás a došly náboje. Má to, ale výhodu. Kam bodneš, bodneš nepřítele.”
“Jsi blázen, Crevane.”
“Učím se od nejlepších, velmistře. ” Ušklíbl jsem se,protáhl ramena,trochu to křuplo, a protočil dýky.
“Dnes je krásný den piknik, ale já bych radši večeři v kapitule.”
Odpověděl mi drsný smích. Usmál se i velmistr a ostatní rytíři. Když naděje umírá, je tu vždy černý humor. A když rytíř ztrácí naději, je tu jeho seržant.
Guiliom se ještě jednou zadíval to těch vážně nevážných ocelových očí a kývl.
“Dobře pánové, tohle bude dlouhý flám.”
S tím vyrazili.
A písek zas jednou zrudl krví.

"Navázat spojení, Matko. Crevan volá velmistra. "
"Potvrzuji,"ozval se příjemný melodický hlas AI.
"Guilliom příjem, " ozval se vzápětí Velmistr. Naštěstí jen na audio.
"Tady bratr seržant Crevan O'Shade. Hlásím splnění mise."
"Bratře seržante, můžeš mi říct,proč máme jen audio?" velmistr byl už dávno podezdřívavý.
A bylo tady...nehádal jsem se. Na to jsem byl moc unavený.Přepnul jsem stiskem konektoru na přilbě na video.
"CREVANE!Co se tam kurva stalo?!"
"Splnil jsem misi."
"A málem umřel," konstatoval medik
Velmistr si povzdechl. Některé věci se nikdy nemění. Crevan vždy splní misi a slunce vždy vyjde. Jediné nejistoty byl čas a cena.