Moje články

Vzpomínal s bolestí na urážky těch, kterých si tak vážil pro jejich původ a u nichž obdivoval vytrvalou věrnost své věci. Chudoba ho netrápila. Byl na ni zvyklý. Patřili ve Smyrně k nejchudším. Ona pocházela z podobně nuzných poměrů.
"Jsi bohat." četl v dopise od prvního z prvních a posledního z posledních a věděl, že tu nemluví o majetku.

Ještě to nebude snadné.

Díval se na barevnou armádu kolíčků, tančících ve větru spolu s kapkami deště a ručníky, které nestačily doschnout. Nejen oni byli svědky jejích modliteb.

"Nechceš dovnitř? Ať nepromokneš." zubila se na něj ze dveří, svetr nakřivo zapnutý.

Křidélko měl nejraději. Naservíroval jí ho s velkým kusem libového prsního masa. Sám si vzal stehno, aby to lepší zbylo na ni. Vlastně měl tak trochu rád, když byla nemocná a mohl o ni pečovat. Měl ji pro sebe a navíc se o ni nemusel bát.

Dívala se na něj s úsměvem. Ještě ji všechno bolelo, ale cítila, jak spánek rozpustil velký díl napětí v těle. Když pekla kuře, vždycky mu dávala ten lepší kousek - stehýnko. Vzal si ho i dnes. Jen malý stín sobectví ve vší té záplavě péče.

"Dnes mi to obzvlášť chutnalo." shodli se oba malinko pokrytecky.

"TŘASK!!!" Sivá tentokrát odrazila jeho meč s nečekanou silou.
"To bylo troufalé, přijít za mnou sem." Dívala se, jak se Tichý s kašlem sbírá ze země. S povzdechem se rozhlédl po vyhasínajících tělíčkách kolem. Proto cestou žádného nepotkal. Mnohokrát už ji odehnal od svých svěřenců. Tady už však nic nezmůže.
"Netančila jsem s nimi ráda."
Tázavě se na ni podíval. Na její pravdomluvnost mohl vsadit.
"Ona...?"
"Ne. Ona ne." pomalu se odvrátila od jeho úlevného výrazu. To, co věděla, by ho nepotěšilo.
"Té druhé. Té je třeba se bát." dodala tiše.
"Aby vám neublížila, potřebujete vytrvat v..."
Tichý byl pryč.

Teď už to můžu říct. Všechny holky milovaly ztepilého Ortinského s nádherně hlubokým brumendem. Nebo hezounka Karla Zicha. Mne však nejvíce bral o něco méně nápadný veselý strýček za basou. Jeho nos byl prostě vynikající a smál se kapku nakřivo. Trochu si šlapal na jazyk. Hlas měkoučký, jako mechové polštářky, když po nich jdete naboso právě, když začíná padat rosa a den byl fakt horký. Tohle všechno dávalo jeho projevu klidnou podmanivost. Nebyl však žádný ňouma."Jednou budem dál" zpívali jsme s ním ve dnech sametové revoluce a ačkoliv ještě naprostý ucha, cítili jsme se dospěle, hluboce, vážně a nadějně.

"Máslo mám taky!" volala z kuchyně křečovitě předstírajíc bezstarostný tón. Rychle skopl boty, které schovával pod peřinou. Nemohl se rozhodnout, zda je milosrdnější hrát s ní její hru nebo ji přimět... přimět vlastně k čemu?
Přišel za ní v pyžamu. Cestou si trochu rozcuchal vlasy.
"Nemusel ses bát. Vidíš? Stihla jsem to. Ještě není půl sedmé."
"Myslíš, že jsem se bál?" Zkusil veselý úsměv.
"No, měls obráceně knížku, když jsem vešla." Upustila pekáč. Tohle mu dluží.
Drželi se pevněji a déle, než jindy. Cítil, jak se pod jeho stiskem přestává chvět.
"Víš, bylas pryč týden."
Za oknem zahlédli známý sosáček.

Trochu se stydím. Ale zároveň jsem ráda.
Ohledně zpráv o záludném viru jsme se nejprve řadili do skupiny lidí, kteří kroutili hlavou nad tou zbytečnou hysterií. Na chřipku se dá přeci také umřít, stejně jako na chůzi přes silnici.
Návštěva Vídně, plavča, lekce kurzu o rodičovství. Těsně před uzavřením hranic, plaveckého stadionu a možnosti sdružování.
Karanténu jsme díky výletu za hranice nastoupili o kapku dříve, nežli ostatní spoluobčané. Manželovy čtyřicítky, můj neutuchající kašel a zvýšené teploty a čekání na výsledky testu. Negativní. Hry, knížky, šití roušek, a rodinná pohoda.
Stydím se pro ten pokoj. A jsem ráda pro ten pokoj.

"Chrum, chrururum." vzbudilo ji odkudsi z tmavého kouta hlasité chroupání. Jestli mělo místo, kde se nacházela, vůbec nějaké kouty.
Pokusila se posadit, což jí vyneslo bolestivé dloubnutí ve ztuhlých zádech. Zasténala. Jak dlouhu už tu je?
"Ale, chrurum, dáma je vzhůru, chrum chrurum." pronesl hluboký hlas ze tmy. TEN hlas. Tmavomodrý samet. Měkký, hladký, temný. Sevřely se jí vnitřnosti. ON?
"Sněz to."
Zasmál se jejímu výrazu v obličeji.
"Nepochutnáš si, ale dá tě to dohromady. Taková zdravá strava."
Ucítila uvolnění pout.
Ani nevěděla, jak se dostala k domu.

Tichého zastihla nad stejnou knihou.
"Co kdybych upekla koláč?" zašeptala místo pozdravu.

Les byl podivně nezvučný.
Ano, větve se pohybovaly ve větru, listy zespoda nasvícené nažloutlým podvečerním světlem. Hmyzím brumendem podmalované ptačí trylky doprovázely poslední paprsky stejně, jako jindy. Večerní tišina, než se ohnivý kotouč schová za obzor, však v sobě měla něco ještě tlumenějšího, než obvykle.
Sedla si na pařez, aby se vydýchala. Pějníčci se k ní v mžiku seběhli ze všech stran, oči vykulené a drobnýma ručkama ji tahali za sukni.
"Ale no tak. Strach je přeci špatný rádce."
Uklidňovala je i sebe. Pomalu vyšla.
Za několik okamžiků, svázaná ve vlhké tmě, musela uznat, že dnes večer ho měla poslechnout.

Pokud jsme se někdy vypravili na nějakou baštu, cena byla vždycky první a podstatná informace, ke kterým dobrotám máme svůj zájem směřovat. Nikdo z nás to nebral nijak úkorně, šetrnost totiž byla ctností z nejvyšších. Vyjít s málem, ještě menším málem a ještě menšejším málínkem se stalo sportovním výkonem, jímž jsme se v naší rodině bavili a holedbali. Kdo měl peníze a dopřával si drahé kvality čehokoliv, stával se automaticky podezřelým z okrádání, rozmařilosti a naprosté nafoukanosti. Dodnes připadám sama sobě poněkud odpudivá, pokud sáhnu po dražších těstovinách, než těch úplně nejlevnějších. Vydělat a umět dát vydělat vyžaduje nový trénink.

"Do sedmi jsem zpátky," zaševelila co nejveseleji. "Neboj."
K puse na tvář přidala lehké kousnutí do nosu.
Zdá se, že to zabralo. Na tváři, kterou zvedl od knihy, se nakonec objevily známé vějířky.
"Není náhodou čekání údělem ženy?" Vějířky i kolem očí.
Pokrčila rameny, zamávala sandálem, zula si druhý a v příští chvilce už pohozeny na prahu sdílely úděl společně s jejím manželem.
Musí si pospíšit. Posledně jí jeden pějníček málem zůstal v rukou bez života. Běžela jen chvíli. Když se minulou noc vrátila pozdě, už spal. Snad tedy nic netuší. Rozhlédla se a odrazila od země.
Letět bude rychlejší.

Posadil se na posteli.
Rána z děla, provázená zvukem rohu vojevůdce troubícího do bitvy.
Sen se vysmekl jeho paměti, jako potoční rybka necvičené ruce městského kluka na prázdninách.
Našel ji v koupelně s červenýma očima a nosem zabořeným do kapesníku.
"Pláčeš?" Vzpomněl si na předminulou noc.
"Dee...he...HEPČÁÁ!" Vypadala tak jinak.
S rozcuchanými vlasy, flanelkou zapnutou nakřivo, pěkně naplněnou její malou zakulacenou postavičkou a nosem jako báň, se podobala klaunovi.
"Probiď. Vzbudila seb Tě?"
"Jsi nemocná?" Pohladil ji starostlivě po vlasech a zastrčil jeden neposedný pramen za ucho.
"De." Mrkla oteklým okem.
"To kočka. Zas bi vlezla pod peřidu."

Tichý tentokrát nezůstal v klidu. Na její bosé cesty do lesů už si zvykl. Pokaždé se však vrátila zpět tak, jak se domluvili. Nebo dala vědět. Nikdy nenechala domek a jeho obyvatele bez zajištění.
Vyběhl ven a zkusil jejich dávnou stezku. Po pár krocích zjistil, že tudy to nepůjde. Spletité větve za ta léta zesílily a vytvořily zátaras. Po několika krocích nazpět však zaslechl zpoza větví vzlykání.
Otočil se a za hustým větvovím ji uviděl. Dýchala do dlaní na bezvládné tělíčko tvorečka s dlouhým sosákem. Kolem jich leželo ještě několik.
Její pláštík pohozený opodál.
Nikdy si nevšiml, že má křídla.

"No počeem, ty seš loštomiláá. No jaašně, jaaašně."
vrká Stařenka klokotavě na Vetřelkyni rozvalenou v MÉM kanapátku.
Žaludek mi sevřela ledová ruka. Tohle tady teď bude každý den?
"Jejejejej, jaaašně." nepřestává hrůzostrašná kakofonie.
Zoufale se utíkám ke sklenici s vodou a doušek za douškem polykám pěkně pomalu. Na tohle nás na kurzu nepřipravili!
"Co babi, dáme kávičku?"
Zkouším odlákávací manévr.
"Kafíčko! Kaafíško ši vypijeme, pooočem ke mně košiško."

Tiše zaúpím.

Počkat...

"Babí, raději se k ní..."
Prsknutí, zaražené ticho.
Aaach. TICHO!
Rudou stopu neschová ani rouška.
Mažu Stařence tvář a Vetřelkyni věnuji tajný úsměv.
Tentokrát mi večer smí hřát nohy.

Prásk! Buch!
Zhluboka se nadechla a přelétla očima dvě barevné řady svých věrných. Bude je muset doplnit. V horku i mrazu, dešti, větru, sněhu i krupobití dělají, co mají. Drží. Dokud se nezlomí.
Utřela si slzy a popotáhla. "Tak jo kluci. Zas vám to povyprávím." Ohlédla se ke dveřím. Kolem futra se udrolil další kousek zdi. Přisunula těžký škopek blíž a nacvičenými pohyby svěřila během krátké chvíle svým "klukům" nejen jeho obsah, ale i všechny těžkosti světa. Slyšeli její modlitby, písničky, pláč i smích i pochybnosti. A drželi. Věrně a spolehlivě.
Objednávka se nezdařila. Na skladě nejsou. Snad brzy dorazí.

Její kročeje nebylo slyšet. Chodidly, vězněnými celou dlouhou zimu a ještě neuvyklými na svobodu, cítila každou nerovnost cesty, místa vyhřátá sluncem i chlad stinných koutů. Později v létě, až bude zvyklejší, její chůze se zrychlí a smysly zbystří, nohy budou umět rychle zareagovat tak, aby se nezranily. Zatím však kráčela pomalu -lehce nakročit a pak teprve přenést váhu. Měla ráda ten čas křehké citlivosti. Usedla u potoka a ulevovala chladnou vodou drobným zraněním. Myslela na všechny své milé, kterým obnažila nitro a pocítila je tak, jako dnes cítila krajinu. Zváženo, sečteno, věděla, že stojí za to příště se zas zout.

"Je to nebezpečné. Radím vám, abyste to dále nerozvíjela. To, o co Vám jde, není možné."
Starostlivý pohled Starého pána ji na chvíli přesvědčil. Omezila komunikaci jen na nutný provoz.
Alespoň většinou.
Teď se však rozhodla, že to nevzdá.
Věci, jež za něco stojí,
právě ty nás něco stojí.
To je, panečku, myšlenka!
Svým způsobem může být v klidu. Není jeho tip.
Navíc - něco tak snobského ji zřejmě neuchvátí tak, aby se ocitla v ohrožení.
Jenže, překvapivě, má to tu půvab. Žádný snob okolo.
Invaze ticha dusivě zaplavující mozek poté, co vedle ní usedl.
Starý pán nelhal. Je to nebezpečné.

Přemýšlím,
proč pouhý pohled přítele
prvně potěší, pěkně pohladí,
překlene potíže,
poskytne pocit přijetí, poslání.
Po pár poutavých příbězích
prožitých pospolu
přes přání povzbudit
podivně překáží,
působí půlnoční pláč,
palčivé představy,
překotnou potřebu přinést přehršli pitomé
Imprese intenzivních idejí,
imaginárních ideálů
i idiotských improvizací
imitujících intervenci inteligence
Formou frustrujících
freudovských fenoménů,
falešných fundamentů,
floskulí frivolních floutků,
filmových fiflen
fláknutých
Koketně kýmsi
kamsi
ke kraji kruhových kinosálů.
Kolik křehké krásy
kopnuto
ke krajnostem kuriozně
kousavého komična,
kryjícího
kroucení krutými křečemi
klamů
A agilních askezí
atrofujících autentičnost,
abychom auditem abstraktních apelů,
asimilačních akcí
a abortivních analýz
absolutního "asi"
akceptovali
alarmující...
...Ach, Adame!

Jen pár okamžiků.
Po zvuku, znamenajícím jen jedno...
Příliš pozdě si uvědomila, že tohle byla cesta, kterou se vydat neměla.
Jen pár okamžiků ji dělí od úplného konce.
Právě teď, kdy už kráčela odhodlaně.
Po zoufalých chvílích, kdy chtěla jen skončit a vždy se objevil někdo nebo něco, co ji zastavilo, to přichází tak náhle?
Uprostřed jistoty, že není sama a její život má smysl pro druhé, pro Něho... kolik toho nedokončila...
"Pane..." stihla ještě zašeptat do tmy.
Ležela tiše.
Bez hnutí...
Pak jejím tělem projel záchvěv.
Druhý.
Zablublání.
Po chvíli už se svíjela smíchy.
Ach jo. Zas ta postel...

Nebyla zvyklá žádat pomoc. Pokud tomu došlo, přednesla svou žádost nesměle a s pocitem vlastního selhání. Snad pýcha, či co.
Ve tmě nebyl vidět lehký úsměv, který se jí mihl obličejem při tom pomyšlení. Právě jejich ústa zvolil. Ten, který si říká Alfa i Omega. Cítila na svém těle hebkost maličké tváře. Další, kdo jí byl svěřen. Další, kdo je na pomoc zcela odkázán. Další, kdo svým křikem přerušil, pomohl zvítězit, ale také způsobil nemálo bitev, jež svedla.
Ano ta ústa. Ještě se trochu pohybují, když ho ukládá do postýlky spokojeného a znaveného tou namáhavou prací. Sát umí skutečně mocně.

Stál uprostřed ztemnělého náměstí.V kuželech světla kolem něj byly vidět drobné kapičky. Dívala se a přemýšlela. Odváží přijít blíže? Věděla o něm příliš málo. Málo o pohnutých dobách, kdy již sloužil svému Pánu, ačkoliv ještě nebyl hotov. Málo o jeho kráse i temných zákoutích...
Přátelství prý dělí žalost a násobí radost. Může si dovolit přistoupit o dalších pár krůčků? Věděla, že je další z dlouhé řady. Přesto doufala. "Díky za přátelství" napíše jí v příštích dnech a bude to pro ni odpověď na nevyslovenou otázku.
Zatím její oči spočinuly na zdobných stěnách a vysoké věži starého kostela opatrně a zpovzdálí.

Vždy cestou zpět jí to začalo docházet.
Lidé okolo ní nevycházejí ven, aniž by věnovali pozornost svému zevnějšku.
Tam v lesích na to ani nepomyslela. Ale teď? Každá skvrnka na její režné haleně na ni blikala a troubila. A... joj! Ve skalách taktéž nejsou zrcadla a skla. Bezděčně si sáhla do vlasů, aby učinila poněkud marný pokus o narovnání bujné záplavy, padající na její silná ramena. Ne, nepatřila mezi křehké krásky. S povzdechem se otočila od okna.
Pak ji uviděla, jak čmárá tuhou od propisky na zmačkaný kousek papírku. Na malém nose šmouhu, rozcuchané vlasy a v očích nejhezčí úsměv.