Moje články

Toho rána si na ně Filch počíhal ve vstupní síni.
„Jste v průšvihu.“
Sirius stihl protočit panenky, než jej i Jamese školník popadl za límce a odvlekl pryč.
„Myslíš, že přišel na tu paruku?“ sykl James cestou.
„Spíš na tu kočičí past,“ mínil Sirius.
Oba však zaskočilo, když zastavili před knihovnou.
„Tak proto past ztroskotala,“ vydechl James.
„Je mi jasné, že v tom máte prsty,“ prskal Filch. „Sundejte ji!“
„Netušíme jak,“ řekl Sirius a fascinovaně hleděl na levitující kočku. „Vznášecí kouzlo zatím zvládl jen…“
Z knihovny vyšel Remus. Tvářil se nevinně.
„Promiňte, pane Filchi. Strčila čumák do cesty mému zaklínadlu.“

Říkají, že prý jsem ujetá.
Spíš jsem však rozprostraněná.
Chtěla bych prostě jen do léta
Být zase půvabná žena.
Cítím se trochu jak prokletá.
Mé tělo halí se v tuku.
Věřím však, že moje dieta
Podá mi pomocnou ruku.
Ozdobný tukový prstenec
Břicho mi obepíná.
Mám hlad, že snědla bych krmelec,
Ze rtů mi div nejde slina…
Živím se však pouze zrněním.
Zalévám jej škopky vody.
Říkají, „Jarmilko, neblbni!“
Nedám však na jejich svody.
Brzy se dočista proměním,
Stanu se Jarkou 2.1!
A tak si hubnu už čtyři dni.
Zvládnu to, jsem přeci bedna!
Za tu snahu dám si škvarky.

Měli takovou nepsanou dohodu. Potkávali se každé odpoledne ve studovně u zelených lampiček, mezi regálem genderových studií a několikadílným svazkem o MI6. Byla to nejvzdušnější místnost knihovny a oni vždy, když na sebe narazili, měli potají chvilku pocit, že se nadnášejí. Každý se usadil k jednomu konci stolu. Ten, kdo přišel později, se na druhého pousmál, a pak už se oba mlčky pustili do práce.
Nerušili se. Ona mu pohlídala počítač, když si šel odskočit, a on rozháněl zdrojů lačné studentíky od jejího sloupce bichlí, když si odběhla koupit kaštany. Byl to prostý výměnný obchod.
Dokud nedostala k Vánocům čtečku.

„Tak povídej, co ti leží v žaludku?“ řekla Lily mezi vraždou mandragory a zabráněním lektvaru v explozi.
Sirius roztržitě vzhlédl od jejich kotlíku, který před ním Lily už hodinu opakovaně zachraňovala.
„Netvař se překvapeně,“ pokračovala. „Je mi jasné, že se něco stalo.“
Sirius sklouzl očima ke druhému konci sklepení, kde James rozesmíval Červíčka.
„Něco mu tajíš. Proč mu to neřekneš?“
„To už ho radši zamknu na záchodcích se Srabusem.“
Lily ani nemrkla.
„Jde o to, co se stalo v Chroptící chýši?“
Potřeboval s někým mluvit. Vyzpovídat se. Byl zmatený.
Zase ta samá výmluva.
V duchu se omluvil Náměsíčníkovi a spustil.

„Odjíždím do Reichu.“
Ta věta nepřestávala bolet.
Na dně sprchového koutu objal kolena pažemi. Chladnoucí proud mu máčel hlavu a on se jím nechával spolykat. Třásl se.
Už dávno konstatoval, že mají prošlé datum spotřeby, a dal je dva k ledu. Teď ale byl čas tahání kostlivců z mrazáku a on poprvé chápal, co to znamená, být mrtvý.
Myšlenky se mu namísto v hlavě děly v žaludku, kde studily a svíraly.
Měl's pravdu, když jsi říkal, že mě ničíš. Ano, ničíš mě, a jak moc.
Ale neopovažuj se přestat. Nikdy.
Neopouštěj mě neopouštěj mě neopouštěj mě neopouštěj–
Nechal ho odjet.

V Azkabanu si noční můry nemohl dovolit. Byly by příliš lákavé pro mozkomory. Avšak noc nato, co utekl, se mu poprvé zdálo o Náměsíčníkovi.
Zakazoval si na něj myslet, bál se, že by jej to zničilo. Marně. Čím blíž byl k Bradavicím, tím častěji Siriuse ve snech pronásledoval Remusův pohled plný neředěného pohrdání.
Přidal do kroku. Asfalt mu letěl pod vychrtlýma nohama. Nejen, že se hnal za Červíčkem, ale zároveň prchal před tím obličejem. Potřeboval ho sundat, spravit, přelepit náplastí. Dát věci do pořádku.
Poprvé po třinácti letech mu chyběl někdo, koho měl šanci znovu vidět. Nehodlal tu šanci zahodit.

Nesnášel lidi. Opovrhoval jejich malichernými starostmi, jejich maskami, kterými všichni do jednoho zakrývali vlastní malost. Vynakládali nechutně mnoho úsilí, aby zapomněli, že jejich úsilí nemá smysl.
Občas přimhouřenýma očima poměřoval lebky kolemjdoucích a odhadoval, kolik v nich mají šedé hmoty. Kdykoli si uvědomil, že je obklopen mobilními květákovitými útvary, sevřel se mu žaludek. Bylo to ale snesitelnější, než zaměřit pozornost na věci viditelné pouhým okem. Záhyby na opotřebované kůži kolem úst. Příliš čisté ruce. Zautomatizované záškuby loktem. Detaily, ve kterých se skrývaly vesmíry.
Nesnášel lidi. Byli tak malí a oškliví.
„Proč chcete studovat psychologii?“ zeptal se ho předseda přijímací komise.

Měla vlastně docela realistické nároky.
Chtěla jen, aby se s někým mohla v intoxikovaném stavu válet na gauči a poslouchat shoegaze. Chtěla někoho, s kým by ji bavilo mlčet. Chtěla kamaráda, který by se smál jejím blbým kecům a sám vedl ještě blbější. Chtěla parťáka, s nímž by mohla filosofovat v prvním ranním metru. Chtěla dvě oči na jednom obličeji, do kterých by se mohla čas od času zaklesnout. Chtěla člověka, který by znal zpaměti mateřská znaménka na jejích pažích. Někoho, s kým by mohla blaženě ztloustnout.
Nechtěla moc. Jediné, co našla, byla pomazánka s příchutí skořicových sušenek.
Také možnost.

Bylo to tvrdé přistání. Jako když mrštíte plechovkou o obrovský bochník parmazánu. Jenže to nebyla plechovka, ale TARDIS, a nebyl to parmazán, ale zvětralý taveňák.
Doctor dopadl do měkkého. Naneštěstí. Skončil totiž na pandě. Zatvářil se vděčně.
Vděčnost byla tatam, když si všiml, že se mu tým olbřímích pand pokouší přeparkovat vozidlo.
„Ne, počkat!“ vyjekl a vytasil sonický šroubovák. „Ta loď si nechá velet jen ode mě…“
Otočil se k němu zástup mírumilovných tváří.
„Nikdy neříkej pandám ne!“ zaburácela jedna z nich a hodila po něm krabičkou sýra. „Já jsem král pandí planety a ty teď velení necháš na mně!“

"Tichošlápku, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" zašeptal James. Jeho vykulené oči vypadaly za brýlemi jako obří skleněnky.
"Ty se bojíš!" uchechtl se Sirius a Petrův nervózní smích zazněl jako ozvěna. "Neboj se, Náměsíčník by mě přeci neotrávil," zamrkal Sirius.
Lupin se nesmál a soustředěně odměrkou nabíral lektvar z kotlíku. Uprostřed jeho bledého čela visela vráska jako připomínka úplňku.
Podal Siriusovi páchnoucí džbánek. Sirius jej nonšalantně uchopil a jedním douškem vyprázdnil. Poté se pokusil stejně nonšalantně odpotácet na záchod. Ostatní Pobertové napjatě hypnotizovali dveře kabinky.
Po chvíli ven vyšla zelenooká zrzka a oslnivě se usmála.
"Jsi ztracen, Srabusi!"

Byla jsem zrovna velmi zaneprázdněná stavěním oslích můstků mezi nesourodými myšlenkami, které bylo nutno procpat do eseje. Deadline se mi majestátně tyčil za zády a kamkoli jsem otočila hlavu, vnucoval se mi do záběru. Hystericky jsem se pohihňávala.
„To sis teda vybrala obor,“ ozval se dobře známý, posměšný hlásek. Ignorovala jsem ho.
„Nemáš někdy pocit, že sem nepatříš?“ naléhala ta potvora. „Že si jenom namlouváš, že tě to tu baví? Že to ve skutečnosti nemá smysl? Že smysl je taky jenom oslí můstek, který si zarputile stavíme, aby nám nehráblo?“
Přišla jako obvykle – v nejnevhodnější chvíli. To existenciální krize umí.

Někdo, kdo tolikrát unikl smrti, by správně měl mít pud sebezáchovy prozkoumaný skrznaskrz. A přeci Kobba vždycky zas a znovu překvapilo, jak hluboko vězel. Čekal by, že bude po všem tom prchání před policií a nájemnými vrahy otupělý, ale naopak. Děsil se smrti víc, než považoval za možné, a zjitřená potřeba přežít ho křečovitě držela při životě.
Paradoxně mu nyní právě potřeba přežít v životě bránila.
Netušil, po kolikáté položil hlavu na železo, ale čekal. Nebe nad obzorem bylo rozsypané jako sklíčka v kaleidoskopu. Dunění sílilo. Bylo to Kobbovo srdce, nebo lokomotiva?
Na poslední chvíli vlak odbočil na vedlejší kolej.

Heidegger se vyloženě bavil.
„Mysleli jste, že umřít se musí, ale vás že se to netýká, co?“
„Mysleli jste si, že něco víte? Jenomže ne každý sebejistý pošetilec skončí tak nesmrtelně, jako tadyhle Descartes,“ rýpl si Sókrates a podrbal se na ošklivé hlavě.
„Stejně je to blbost, ta soudnost!“ křikl Kant ze zadní lavice, a Marx, který coby materialista stále ještě neuznával vlastní posmrtnou existenci, jej podpořil bezmyšlenkovitým revolucionářským zavytím.
Aristrotl svého souseda Immanuela nakopl. „Nekritizuj zase, není to etické.“
Ale to už se schylovalo k úderu Thorovým kladivem.
„Odsuzuji vás ke svobodě,“ pravil Jean-Paul a nasadil poválečným generacím klepeta.

„Klucí, neni kopat už trochu móc?“ protáhl váhavě Štígr. Postával se založenýma rukama za tlupou spolužáků, která držela v šachu tyčkovitého blonďáka, a právě rozbil partu i svou reputaci.
Tyčka dál ležel na linu a s těkavýma očima čekal, až obědová přestávka a s ní i déšť podrážek skončí.
Kanada zastavil kanadu ve vzduchu a potácivě se otočil na patě.
„Trochu moc?“ zamrkal, hlas mu přeskočil. S předstíranou nejistotou si změřil Tyčku a pak se rezolutně rozpřáhl ke kopanci.
„Klucí – “ začal zase Štígr, ale konečně zvonění ohlásilo poledne a klucí se rozutekli.
„Nechceš si kopnout, dokud ležím?“ žbleptl nevzrušeně Tyčka.

Nebylo neobvyklé, že Artuš přišel z hostiny opilý.
Nebylo neobvyklé, že Merlinovi vnutil zbytek své medoviny a dožadoval se pomoci se svlékáním.
Neobvyklé však bylo, že se vplížili do Morganiny komnaty. Že navlékl Merlina do jejích šatů. Že ho s výrazem dítěte, které zkouší, co ho stihne za neplechu, povalil na Morganinu postel. Že se dřív, než byli odhaleni, stala jistá trapná věc, která učinila veškerým dalším neplechám zadost.
Merlin zprudka otevřel ústa a v čelistech mu bolestivě zapraskalo. Najednou nemohl zavřít pusu.
Po týdnu kašovité stravy se to spravilo. Památkou na onen večer však Merlinovi nadosmrti zůstaly vrzavé panty.

Molly nebyla, vážně nebyla dobrá v utěšování lidí. Děsila se neředěného zármutku, rozmazané řasenky i falešných úsměvů. Nebyly to pocity, co jí vadily, vadila si ve vypjatých situacích sama.
John patřil k jednomu z nejnepřístupnějších druhů pozůstalých. Nebránil se vtipkování a tvářil se vyrovnaně, ale v nestřežených okamžicích sevřel rty i víčka a kondolence přijímal s prázdným výrazem člověka, který lituje něčeho, co zůstane navždy nevyřčené.
Ani vědomí, že oba ztratili někoho, na kom jim záleželo, nedokázalo překlenout propast mezi ním a Molly. Naopak. Koneckonců, bylo jasné, kdo tu hraje roli vdovce.
To Johna připravila dlažba o středobod solárního systému.

„…A kdybych se náhodou začal všem omlouvat, kopněte mě do hlavy,“ uzavřel Tyčka přednášku na téma „Jak přežít opilého Tyčku: Uživatelská příručka“ a hledal v očích ostatních stopy pobavení. Jedině takzvaný Mejdlo měl ve tváři nefalšovaně blažený úsměv, který však ani Tyčka nedovedl přičíst na vrub svému rafinovanému smyslu pro humor, poněvadž Mejdlo na sraz spolužáků ze základky již tradičně dorazil zhulen.
Tichu, které zavládlo, se říká teďstozabil.
Tyčka stočil oči zpět ke svému půllitru a jal se v něm utápět sociální fobii. Toho večera z něj zbylé účinky elektronického kurzu „Jak si zvýšit sebevědomí: Návod pro asociály“ zcela vyprchaly.

Každé jeho slovo studí, až máš pocit, že shoříš. Začínáš litovat, že jsi mu řekl pravdu, ale není cesty zpět. Mlčíš, už nemáš co dodat. Místo očí máš dva kusy ledu a do hlasivek jako kdyby ti zarazili hřebík.
Zabouchl ti dveře před nosem.
Na kamenné podlaze přivineš kolena k hrudi a snažíš se v holých dlaních udržet střepy, do kterých se rozpadl tvůj směšně vyhrocený vesmír. Čekáš, v plicích kapalný mráz.
Čekáš dlouho. Zevnitř slyšíš řinčení.
Pak ticho.
Pak svoje jméno. Váhavě, ochraptěle.
Ledy se bortí. Myslel sis, že jsou pevnější a ty otužilejší, ale pro samou vodu nevidíš.

Vzala ručník do ruky a nohy na ramena. Utíkala tak daleko, co jí dech stačil, a najednou se ocitla v Lékořistánu, kde v řekách tečou kameny, ze země místo kořenů trčí klávesy a v chlívkách se chovají maršmelouni. Postavila si tam dům z fidorek a do léta z něj okousala čokoládu. Léto… Na léto tam byl spoleh, ne jako předtím doma!
Pozvala svého doktora na návštěvu, samozřejmě. Tolik nesobeckosti v ní ještě zbylo. Nechala přistavit lavičku pod zmijovník a když bylo slunce melounově žluté, zatřásla tím stromem, až pršela háďata. To aby dokázala, že není nahraditelná. Sobě. Jemu. Jim oběma.

Sotva si královna zvykla na smuteční šat, musela si nechat šít nový. Gaius jí kladl na srdce, ať se šetří, a důrazně přitom zvedal bílé obočí, ale tolik záležitostí nesneslo odkladu! Oslabené království si šeptalo o čaroději, který odnesl královo tělo. Nebýt sira Leona a jeho snad až příliš zapálené oddanosti, královna by se od rána do večera nezastavila.
Merlin byl první muž, který spatřil novorozenou princeznu.
"Tak moc se podobá Artušovi, až to bolí," řekla Guinevere.
Čaroděj se smutně usmál.
"Máš pravdu. Jen není tak… zubatá."
Bylo to poprvé od Artušovy smrti, co se na jeho účet odvážili žertovat.

„Na Ganiméed a Titannn jjá le-tělll…“
„Listere, ty zavalitý komáre o vůni a taktu tří opilých andromedských bahenních zápasníků, nevidíš, že pracuji?!“
„Nekecej, už půl hodiny ořezáváš špičku tužky do dokonale oblýho tvaru.“
„Dělal bych něco jiného, kdybych nemusel sdílet kajutu s tím nejprotivnějším tvorem, co kdy nosil dredy!“
„A co jinýho bys dělal? Vybarvoval kolonky v rozvrhu padesáti odstíny šedi?“
„Abys věděl, chystám se spočítat na sekundu přesně, kolik času stráveného přípravou na zkoušky jsem mohl využít k četbě příručky Jak neprokrastinovat, kterou jsem dostal k vánocům.“
„Panebože Rimmere, vždyť ty už odkládáš i přípravu na přípravu k přípravě!“

Někdy si Merlin připadal žalostně nedoceněný. Zastával sice jednu z nejlepších pozic, jakých se prostému lidu mohlo na Kamelotu dostat, ale jelikož většinu času trávil obskakováním Artuše nebo koňského hnoje a společnost mu převážně dělaly málomluvné vidle či nabubřelí aristokrati, charakteristickým znakem jeho společenského života se stala ignorovanost.
Utěšoval se, že mu nezbude čas na sebelítost, dokud se soustředí na zachraňování princova aristokratického zadku. Důkladně vyleštěná zbroj byla první zárukou Artušova bezpečí. A tak si s ní dal práci.
“Merline, ten turnaj je dnes, ne až zítra!”
Merlin se sveřepě vrhl na neviditelnou skvrnku na brnění.
“Rozpažte, Sire!”
Artuš poslechl.

John se z dovolené vrátil do molitanem oblepeného bytu.
„To nemyslíš vážně,“ vydechl.
Pohled na Sherlocka ladícího baskytaru přiměl Johna upustit kufry.
Sherlock počastoval Johna nevzrušeným Pohledem. „Potřebuji přemýšlet,“ vysvětlil.
„Copak přemýšlením nad houslemi nenaděláš kraválu víc než dost?“
Johnovi se upuštění kufrů vymstilo, když vzápětí dostal do rukou ten stroj.
„Tohle je éčko,“ zavrněl Sherlock.
John nedůvěřivě cvrnknul do struny a ze zdi spadl plát molitanu.
Pak do pokoje rozpačitě vklopýtala Molly s kopákem v náručí a kytaristou Lestradem v závěsu. Vypuklo montování.
Konečně Sherlock vzal pod bradu housle.
- „Nechybí vám náhodou zpěvák?“ ozval se ode dveří hlas Moriartyho.