Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Řekla jen, že si jde koupit boty, a odešla. Byl pátek, začátek října. Chlad se zahryzával do kotníků a naznačoval, že je čas vyměnit okopané tenisky za něco pořádného. Nic jsem tedy nenamítal, ani jsem nestihl říct „Tak dobře pořiď.“ Najednou po ní zbyl jen hrnek s nedopitým čajem.
Čajová patina na hrnku vyznačila bod jejího odchodu — nejasně, a přeci tak ostře, že jsem se o něj kolikrát málem pořezal. Pátek se překlopil v sobotu, říjen v listopad. Chlad znovu vystřídaly vlahé letní večery. Hrnek jsem každý den marně dával do myčky. Zůstával však zpola plný té lži o botách.
Poznatek: Když si dáte od psaní pauzu, poleze to z vás jak z chlupaté deky.
Poznáte postavu?
Jdu spát poslední, vstávám první. Stihla jsem jen jeden krátký sen, ve kterém se za mnou zastavil Fred a zajímal se, jak si užívám famfrpálové soustředění v Irsku. Moc ráda jsem Freda viděla, ale přitom jsem si bolestně uvědomovala, že ho přeci už vidět nemůžu. Díky, mozku.
Ráno je uhnané, dopoledne bolestivé. Od rozbřesku z nebe tiše padají galony vody. Strhaná z angličáků ("Budeme trénovat po mudlovsku!" tetelila se trenérka Harpyjí) poslouchám nářky brankářky, která je přesvědčená, že má příliš svalnatá ramena. Zacpu si pusu sendvičem, abych jí neřekla - co blázníš, vždyť jsi ta nejkrásnější holka na tomhle zpropadeném ostrově.
Vrátila se do mého života, a s ní se do bytu vrátily i vonné svíčky, ozdobné řetězce LED žároviček a organizér na dokumenty. Mísu na stole naplnila ovocem a lednici veganskými jogurty. Pozdravila se s každým květináčem a jeden po druhém je otočila o sto osmdesát stupňů. Květiny, donedávna nakloněné k lepšímu světu tam za oknem, najednou namířily květy do pokoje. Skoro jako kdyby chtěly říct: "Milujeme tvou ženu, tvoje žena je zpět."
A venku stály pořád stejné paneláky a v práci se děly pořád stejné fuckupy. Ale doma najednou bylo mnohem víc lapačů prachu – a taky mnohem víc doma.
Před domem už poněkolikáté zatroubilo auto. Co nevidět řidič odjede sám. Nebo neodjede a Johnovi rupnou nervy.
"Sherlocku."
Sherlock se nepřestával přehrabovat v lednici. To bylo neobvyklé. Ještě neobvyklejší bylo, že postupně na kuchyňskou linku vytahoval různé druhy zeleniny a ne třeba lidské prsty.
"Sherlocku. Můžeš mi říct, co hodláš dělat s tím taxíkem?"
"To není taxi, to je samozřejmě Tesla, kterou poslal Mycroft. Nepoznal jsi ji po zvuku?"
John zaúpěl:
"Nemůžete si tyhle sourozenecké záležitosti řešit potichu?"
Sherlock s náručí plnou čekanky a lilku stanul ve dveřích.
"Neboj. Až seznámím Mycrofta s jeho novou dietou, chvíli od něj neuslyšíme."
„Nepřijde ti, že je na září nějak chladno?“ zamumlal George s pusou plnou slaniny.
Fred vzhlédl od snídaně. Přes stůl na něj dopadlo půltuctu ledových pohledů.
„Blahopřeji," utrousil povýšeně Percy. "Přivedli jste Nebelvír do mínusu dřív, než jste do něj nastoupili."
„Kdo mohl čekat, že když omylem upustíme do jídelního vozíku Charlieho výtisk Draci: Výjimečně vznětliví, skončí to výbuchem zmijozelského kupé?“
Najednou v Georgově talíři přistála sova.
„Hulák! Bráško, teď teprve jsme v– “
„VÁM SNAD PŘESKOČILO! ČOKOLÁDOVÉ ŽABKY AŽ V ABERDEENU! A V MUDLOVSKÝCH ZPRÁVÁCH!“
„Jak poznala, že jsme to byli– “
„NEMYSLETE SI, ŽE NEPOZNÁM VÁŠ RUKOPIS! A svoji knížku.“
První nádech byl čiré blaho.
Marie zvedla oči k nebi a utrousila poděkování ve Starém jazyce. Chvíli tiše ležela a objímala bójku. Do pasu se jí zařezávalo lanko váčku s ústřicemi, ale nedovedla teď na něj myslet. Dosud duchem byla tam dole. Pod hladinou bylo jediné místo, kde neslyšela vzpomínky. Už teď chtěla zpátky.
Voda jí prudce cákla do obličeje. Zamrkala a postřehla blížící se loďku. Na ní plula korpulentní stařenka a bezostyšně na Marii šplouchala pádlem.
"Ty ses snad dočista pomátla. Mazej z vody."
"Paní Nito, já..."
"Potápět se sama? Copak jsem tě nic nenaučila? A šmitec! Plav domů!"
Díky všem, byla to skvělá jízda. A to i přesto, že se mi podařilo na závěr si střihnout závod s časem jak z bondovky.
Organizátoři, jste výborní!
Speciální díky Aries za vytrvalé komentování a čtení :)
Odehrává se ve světě mých několika předchozích drabblat, poslední najdete tady a začátek seriálu zde.
Marie splývala na hladině a rukou se přidržovala bóje. Pozorovala dno. Mezi řasami se mihlo pár stínů - příliš nepravidelných, než aby to byly oblázky.
Vynořila hlavu nad hladinu a pískavě se nadechla. Na chvíli přinutila své tělo ke klidu. Potom naposledy nabrala dech a zamířila do hlubin.
Sluneční paprsky klesaly ke dnu a Marie se proplétala mezi nimi. Do končetin se jí zahryzl chlad.
Po pár tempech ji přestala voda nadnášet. Dalších pár temp a její tělo začalo klesat samo. Pak dosáhla na stíny.
Viděla správně. Ústřice.
Rychle jich pár vložila do síťky u pasu a odrazila se ode dna.
Seděli u ohniště a srkali rybí polévku. Do vlasů se jim vplétala vůně spáleného dřeva. Bylo jich dvanáct, ale nikdo nepromluvil. Jen nejmladší chlapec občas zamlaskal.
Když došla polévka, pustili se do makrel a pečené kořenové zeleniny. Marie po očku pozorovala, jak Simon hbitě obírá rybí maso.
“Vypadáš, jako kdybys dva týdny hladověl,” zamumlala.
“Dva týdny ne,” řekl Simon a podal misku vykostěného masa nejmladšímu. “Na, Felixi. Musíš hodně jíst, jsi ve vývinu.”
Felix na Simona vykulil oči a pak vyprsknul otázku, kterou musel přežvykovat celý večer:
“Našel jsi je? Našel jsi tuleně?"
Simon se ušklíbl.
"Našel, ale ne živé."
Nemotorně se objali na pozdrav. Simon se usmíval, ve tvářích ďolíčky. Přesně, jak si je pamatovala.
"Už jsem si začínala myslet, že jsi pustil škeble k vodě," řekla Marie.
"To by mě ani nenapadlo!" Simon pokynul ostatním příchozím na pozdrav. "Nemohli jste se mě dočkat, co?”
"Nám jsi nechyběl, Simone," rýpla si dívka s váčkem přes rameno. "Zato Marie poslušně čekala doma a visela na každé zprávě zvenčí. Hlavně na těch o utonulých plavcích."
"Ha ha," řekla suše Marie. "Potřebuju s tebou mluvit," dodala pak tišeji směrem k Simonovi.
"To je dobře, protože já s tebou taky. Nebudeš mi věřit."
Téma je přilepené trochu oslím můstkem, ale snad ho tam někdo zahlédne :) Nějak se mi rozjíždí myšlenka a skoro mě mrzí, že je duben tak krátký :D
"Marie!" Tam, kde písek pláže přecházel v prašnou cestu, stála vysoká dívka s váčkem škeblí přes rameno. "Končíme. Nepůjdeš taky?"
Marie mlčky vstala a oprášila si kalhoty. Naposledy se ohlédla za mořem. Nebe bylo tak šedé, že nešlo rozpoznat linku obzoru.
Tábořiště mušelínů leželo za ohybem cesty. Vonělo opékanými jablky a solí. U stanů nejmladších bylo živo, Marie však následovala své společníky do odlehlejší části tábora, tam, kde ze stráně vyvěral potok.
"To už jsou všichni doma?" podivila se dívka s váčkem.
"Úplně všichni," odvětil zvesela hlubší hlas.
Mezi stany vystoupil drobný tmavovlasý mladík.
"Simone!" vykřikla Marie a rozeběhla se.
Byl odliv. Moře obnažilo dlouhé pruhy písku a vyvrhlo zápach rybiny a chaluh. Mělčina se táhla donekonečna, posetá drobnými škeblemi.
Marie seděla ve vysoké trávě. Rozhlížela se po zátoce. Za pramínky vlasů, které se jí nevešly do copu, rozpustile škubal vítr. Zamračila se, až jí na čele vyskočila vráska. Snažila se vzpomenout si.
Na mysl jí přicházelo stále totéž. Místnost s pastelově žlutými stěnami. Pilulky zapíjené slazeným čajem. Dívčí kostra, která se dovedla usmívat. Útržek písně zavinutý sám do sebe – po refrénu donekonečna jen další refrény – jako předoucí kolovrátek, neutichající, vytrvalý.
Včera pozdě k večeru
vydal jsem se k jezeru…
Pravdou je, že si my lidé navzájem hodně lžeme.
"To bude dobrý."
(Dnes to fakt není dobrý.)
"Rád jsem tě viděl."
(Radši bych tě ochutnal.)
"Jasně, že mám čas, s čím potřebuješ pomoct?"
(Jasně, že nemám čas, ty snad umíš říkat ne?)
"Já se mám docela fajn."
(Měl bych se fajn, kdyby za humny nebyla válka.)
"Sluší vám to spolu."
(Kdybych tenkrát v tanečních byla rychlejší, nestála bych dnes na jejím místě?)
"Nejvíc ze všeho se těším, až zase přijedeš."
(Nejvíc ze všeho myslím na to, jak mi chybíš.)
"Děkuju, teď nechci, možná si dám za chvíli."
(Hurá, bude dortík!!!)
Když se Virginia vrátila domů, Leonard četl a pokuřoval v křesle, jak bylo jeho zvykem.
A jak bylo zvykem Virginiiným, zatvářila se překvapeně, že ho zastihla vzhůru.
“Jaká byla večeře?” zeptal se Leonard.
Virginia si rozvázala šátek, tváře zrůžovělé, v očích lesk.
“Rozjívenější, než bych si přála,” zasmála se.
“Nic jiného jsem od Vitina večírku nečekal."
“Celý večer obcházela kolem jako šelma a brousila si na mě zuby. Snad se jí zastesklo po skandálech."
Leonard přes okraj rozečteného manuskriptu pozoroval svou ženu. Nevěřil na žárlivost, věřil ve Virginiin talent. A talent nejvíc rozkvétal, když bylo jeho nositeli dobře.
Pousmál se.
Vždycky mi přišlo, že Leonard Woolf musel mít svatou trpělivost. Jeho žena Virginia se v životě hodně natrápila a (duševně) nastonala, zatímco on se jí vždy snažil být oporou, byť to občas s tou starostlivostí trochu přeháněl. Teprve nedávno jsem se ale dozvěděla víc o Virginiině aféře s Vitou Sackwille-West. Leonardův osud mi přijde o to víc hořkosladký – aféra, nebo spíš vztah, nebyla žádným tajemstvím, a Virginiin román "Orlando", inspirovaný Vitou, je nazýván nejdelším milostným dopisem v literatuře. Manželství Leonarda a Virginie to ustálo.
Drabble se odehrává předtím, než aféra vypukla.
A kdybyste rádi více, dejte si film Vita & Virginia: https://www.imdb.com/title/tt5859882/reviews?ref_=tt_urv
V zámku zarachotily klíče. Tři tiché kroky vnikly do předsíně. Světlo dopadlo na podlahu v unavených, slabých pruzích a doběhlo až ke stínům, ve kterých jsem čekala. Pohled příchozí klouzal za ním. Když mě spatřila, cukla sebou.
"Něco je špatně," řekla jsem.
"Tys mi dnes zrovna nechyběla," povzdechla si. Přistoupila jsem blíž a pozorovala, jak si sundává kabát. Její pohyby brzdila ozvěna alkoholu.
"Čekala jsem tu na tebe. Copak sis myslela, že mi utečeš?"
Odstrčila mě, ale to mi jen dodalo sílu.
Ovinula jsem studené prsty kolem jejího krku. Cítila jsem, jak se jí zrychluje tep.
"Něco je špatně, rozumíš?"
Ze spánku procitám krátce před devátou, když už slunce pere do oken. Ještě v bezvědomí vklouznu do sprchy a doufám, že mě horká voda přiměje k existenci. Než si protáhnu zakrnělé zádové svaly, táhne na poledne.
V kanceláři jsem poslední. Uvařím si placebo kávu (bezkofeinovou, to abych nastolila pracovní atmosféru bez panických atak) a usedám ke stroji. Kód je dnes obzvlášť neposlušný. V kalendáři blikají červená upozornění o termínech, které jsem promeškala, ale nechávají mě otupěle lhostejnou.
Mým revírem jsou hlubiny Google Scholaru. Mé tempo je pomalejší, než bych chtěla. Mým denním chlebem jsou hotové polévky z Tesca.
Jsem doktorandka.
Dnes trochu BJB, protože fandom zvaný Realita pátečního večera mě táhne do postele. ^^
Přinesla jsem si z města tašku plnou vůní. Je v ní čerstvě namletá káva a bochník voňavého chleba a nový šampon s kokosovým mlékem a cihlička henny v pestrobarevném obalu. Je pátek večer, ale slunce dosud visí vysoko a do oken se mi linou hlasy. Na dvoře kvetou růžové a fialové tulipány. Trochu mě bolí hlava, znamení jara a hysterického imunitního systému.
Ukrojím si krajíček chleba. Sedím a nacpávám se, uvnitř hlavy příjemné mrtvo. Snad kdybych si hlavu zase zažehla hennovými plameny, probrala by se k životu a ožila jako fénix z popela...
Nechám únavu, ať mě přikryje jako peřina.
Nebyla bych to já, abych namísto peprností nepřišla s trochou mozků.
“Platba zamítnuta, paní doktorko,” pokrčil rameny prodavač.
“To je divné, včera došla výplata,” zažertovala Věra. “Můžete mi ten nákup prosím nechat bokem? Upravím limit na kartě.”
Za kasou se přihlásila do mobilního bankovnictví. Zatrnulo jí. Zůstatek na účtě měl nezvykle málo číslic.
Co Martin vyváděl?
Vytočila manželovo číslo.
“Ahoj. Nevybíral jsi včera peníze?”
Na druhém konci bylo ticho. Věra byla zvyklá, že Martinovi trvalo, než najde slova, ale od té doby, co nasadil léky, zdálo se jí, že se trochu zlepšil.
Léky…
Dostala neblahé tušení.
“Tys byl zase hrát?”
“Co je ti po tom?!”
Martin zavěsil.
Hormon štěstí. Tak určitě.
Ok, ok, než se někdo rozčílí a hodí po mně gumovou kachnou, co že to tu je za oslí můstky, mám tu pro vás vysvětlení!
Poznal někdo dopamin?
Dopamin je neurotransmiter, látka, která v mozku plní řadu různých funkcí. Laicky se jí někdy říká hormon štěstí, protože hraje významnou roli v "odměnových centrech" mozku a v celém cyklu chtění a usilování o odměnu. Chtíč, chuť na dortík, sčítání lajků na Facebooku, ten pocit, když kontrolujete, jestli vám pod drabbletem přibyly nějaké komentáře – to všechno jsou procesy, ve kterých má dopamin nějakým způsobem prsty.
Takže hormon štěstí? Není to tak jednoduché. Jedna část mozku, kde nervové buňky produkují dopamin (substantia nigra), je poškozená při Parkinsonově nemoci. Parkinsonova nemoc je obvykle provázená třesem, problémy s iniciací pohybu, topornou chůzí, ale také třeba problémy se spánkem a řečí. Dopamin totiž je potřeba také pro správné fungování bazálních ganglií, jiné části mozku, která obecně reguluje pohyb.
A teď to opravdu zajímavé: léčba. Často používaným lékem pro mírnění příznaků Parkinsonovy nemoci je levodopa, aminokyselina, která pomáhá vyrovnat hladiny dopaminu na úroveň téměř zdravého člověka. Levodopa má bohužel několik vedlejších účinků, například jsou častá nevolnost, nízký tlak nebo agitovanost. V posledních letech se ale stále častěji dozvídáme, že někteří lidé léčení levodopou nebo jinými podobnými léky mají větší tendence k patologickému hráčství, alespoň tedy ve srovnání s jejich zdravými vrstevníky. Zatím neumíme pacientům vrátit pohybové schopnosti bez toho, abychom je vystavili taky ostatním efektům dopaminu.
Dlouho do noci sedím a píšu. Snažím se poslepovat kousíčky své minulosti do celku, který by dával smysl.
Mám unavené srdce. Tlouklo příliš dlouho a příliš hlasitě. Snažím se ho vzkřísit, zkouším kdejaký defibrilátor. Nemůžu si přeci dovolit být sama. To by mě roztrhalo dočista.
Spíš. Jako obvykle blaženě oddychuješ, zatímco já lezu po stěnách a hledám samu sebe v zaprášených koutech. Je to tak lepší. Jsi přede mnou v bezpečí. Kdybys nespal, chytíš se každé stopy citu jako záchranného kruhu. Nemám to srdce Ti tu iluzi vyrvat z horkých dlaní. Nemám to srdce tě nechat na holičkách.
Cesta vypadá zvládnutelně. Žádný převis, velké chyty. Zabořím prsty do sáčku s magnéziem. Promnu dlaně.
Přitáhnu se ke značkám, které ukazují začátek cesty, a vystoupím na stěnu. Ruka tápe vzhůru, chytá, drží, druhá následuje. Noha hledá opěrný bod. Přesunu těžiště blíž stěně, abych se mohla odtlačit. Snažím se věřit vlastním končetinám. Nic jiného mě nedrží. Stoupám.
Najednou cítím, jak mi z paží odtéká síla. Musím dolů. Jsem sotva dva metry nad zemí, ale propadám panice, nevidím místo na nohu. Vracím se o chyt výš. Mám pocit, že hlasy lezců pode mnou umlkly.
Rozechvělý nádech. Skok.
Matrace mě bude muset podržet.
Chtěla jsem psát ódu na bouldering, ale teď doufám, že to nezní spíš jako stížnost!
Buch buch buch buch. Zavírání dvířek od auta znělo jako oslavná kanonáda. Nebylo ale co slavit, teprve jsme vystupovali.
Tetička Janka stála ve dveřích, na tváři speciální úsměv určený pro storíčka a vítání návštěv.
“Čáu! Pojďte dál!”
Na stole čekaly celozrnné sušenky.
“Kdo si dá kurkumové latté?”
“Kurkuco?” zeptal se taťka. Mamka na něj vyčítavě pohlédla, zato tetička Janka nadšeně spustila:
“Nepiju teď nic jiného, je to výborné na odolovění střev, doporučil mi to odborník, počkejte, donesu ovesné mléko…”
Bratr se ke mně naklonil a zašeptal:
“Nevíš, který expert je zrovna v módě?”
“Hádám, že psychiatr to pořád ještě nebude…”
Jednu chvíli bylo všechno v pořádku. Stačilo ale pár špatně zvolených slov a zase se jim podařilo uvíznout v divné, nepříjemné konverzaci, ze které žádný z nich neznal cestu ven.
Seděli v obývacím pokoji, čas nemilosrdně ukrajoval z jejich dne, někde venku čekalo slunce a všechny plány.
Jako by to beztak nebylo těžké období. Kdesi umírali lidé – a oni dva si tu vyměňovali slova z tisíckrát ohrané desky.
"Promiň, jsem chodící chaos," řekla.
Zamyslel se.
"Neřekl bych, že jsi chaos. Spíš jsi tak trochu zmatek."
Upřímně se rozesmála. Nedovedl se nepřidat. A v tom smíchu se zablesklo na lepší časy.
Říkala mu “Devil of Violin” a milovala ho celým svým třináctiletým srdcem.
Přestávky trávila pojídáním jogurtu u zábradlí, odkud dobře viděla do jeho patra. Když se jí poštěstilo zahlédnout ho, s tlukoucím srdcem a jogurtem na tričku poskakovala po třídě a drmolila Jáhovidělajáhoviděla!
Ukradla jeho číslo a napsala mu coby tajná ctitelka. Vydržela čekat třicet minut, než se odtajnila. Ďábelský houslista se dobře bavil.
Když o něm napsala slohovou práci, vyžádal si kopii. Slíbil, že si ji nechá pro sebe. Večer slohovka visela na internetu. Dobře se bavila celá škola.
***
Říkala mu "Debil of Violin" a jogurt jedla ve třídě.
Často přemýšlel, kde leží hranice mezi láskou a tvrdohlavostí. Přesněji řečeno, mezi láskou a tvrdohlavým odhodláním být tu pro druhého, i když mu zrovna máte chuť vrazit hůlku do nosu.
Takové tvrdohlavosti byl ostatně poblíž Siriuse potřeba celý kotlík. Nenadešel týden, aniž by Remus tahal svého kamaráda z nějaké bryndy ("Říkal si o to, Náměsíčníku." – "Říkal si o to, abys izolepu, kterou mu James přičaroval přes pusu, proměnil v slimáka?"). Remus nebyl odborník přes práci s kotlíky, ale Siriusův nos dlouho zůstával v celku.
Když Remus procitl po oné osudné noci, poprvé ho napadlo, jestli toho v kotlíku nemá málo.
13. 2. 2022, Dublin, Inchicore
Únor v Dublinu je snesitelný. Teploty málokdy klesnou pod nulu a mořský vítr každý den aspoň na chvíli protrhne mraky. Nad městem se nese kejhání racků a cvrlikání ptáčků, kteří znějí jako jaro. Před týdnem jsem našla v Memorial Garden pomatené stromky obsypané narůžovělými kvítky. A i ty nepomatené mají nasazené pupeny – snad čekají na nějaký mně nesrozumitelný signál.
Přestěhovala jsem se do malého, vlhkého pokojíčku na západ od pivovaru Guinness. Do kanceláře mi teď cesta trvá polovinu času. Obzvlášť si užívám průchod velkolepou hlavní branou do univerzitního kampusu, bílý kámen budov na hlavním nádvoří...
Stáli jsme před plotem s ostnatým drátem a funěli. Cesta, na kterou nás navedla mapa, byla přehrazená mřížemi. Svetr se mi lepil ke kůži. Kudy teď?
"Nerad to říkám, Majáčku, ale budeme se muset vrátit."
Zpropadené kytky.
Odevzdaně jsme vycouvali zpátky po klamné příjezdové cestě a vydali se po obvodu zahrady hledat jinou bránu.
Konečně.
Na pivoňkové louce kvetly magnolie – růžově a bíle a dokonce žlutě. V lesíku mezi sazenicemi korejských stromů visel xylofon z ozvučných dřívek. V japonské zahradě některé sakury ještě nestačily nasadit květy, ale jedna už trousila po větru růžové okvětní lístky.
Jeden mi přistál v dlani.
Ještě a ještě se mi o ní zdává. Ze dvou let přátelství se stalo devět let snu, který se stále vrací.
Naše přátelství byla procházka po okraji něčeho jiného, pečlivě vyvážená rovnováha mezi bezpečnou všedností a nepojmenovatelným. Žily jsme na hranici, v odmlkách mezi slovy. Nebyl to vždycky hezký domov, ale znala jsem to tam nazpaměť.
To o nich se mi zdává. O slovech, která nikdo neřekl.
Sotva si už pamatuji, jak se smála, o čem jsme si tehdy psaly, nebo jaké to bylo, společně sejít k Muzeu. V mých snech postupně ztrácí obrysy.
Zůstává jen vzpomínka na nepřekročené hranice.
"Slečno!" zavolal muž v oranžovém rouchu, kterého jsem míjela na ulici. "Reznou vám vlasy!"
***
"Víc ses mi líbila s dlouhými vlasy," napsal kolega, toho času v rozverné náladě.
***
"Co to máš na hlavě za hrůzu?" řekl taťka místo pozdravu, když jsem vystoupila z autobusu po půl roce, co jsme se neviděli.
***
Na online meeting jsem se připojila v pravé poledne, když se slunce opíralo do oken. A hned jsem schytala jedno “Jé, tobě hoří hlava!”
***
Na ulici se ke mně otočil oranžový muž. Musel to být ten samý, co před týdnem.
"Slečno! Reznou vám vlasy!"
"Já vím. Jsem totální zrzavec."
Hlas rozechvělý jako struna, která hrozí každou chvíli prasknout. Káva prokládaná čajem na uklidnění. Hysterický smích při pohledu do kalendáře. Procházka po hraně panické ataky, kdykoli ve schránce přistane email od vedoucí.
Nádech, výdech.
Zastav se. Rozhlédni se. Jsi právě tam, kam ses chtěla dostat. Sedáváš v kanceláři profesorky, která je uznávanou odbornicí v oboru, a debatuješ s ní o fungování mozku. Máš kamarády, se kterými můžeš chodit na bouldering a sdílet programovací tríčky. Máš někoho, kdo na tebe doma čeká s otevřenou náručí a kytarou v ruce.
Prorazila sis cestu ven. I tady občas svítí slunce.
Neboj se rozkvést.
Zahradou se rozlehlo ječení tak pronikavé, že všichni tři sourozenci málem spadli ze stromu:
"FREDE!!! GEORGI!!!"
"Zajímalo by mě, co zrovna prasklo," podotknul Fred jakoby nic a začal překvapivě rychle lézt ze stromu.
"Okamžitě pojďte sem!" přidal se křik pana Weasleyho.
"Aha, takže asi pavouk," zamumlal George a následoval Freda k zemi.
Ginny si založila ruce v bok. Seděla až v nejvyšším patře větvoví, tak vysoko, kam si její bratři netroufli.
"Co jste zas vyvedli? Teď se nedozvím, jak to dopadlo s Druidem Drtikulem!"
"Dopovíme ti to jindy," zasupěl George. "Tentokrát jsme asi..."
"...zašli dál, než jsme chtěli," dokončil Fred.
A kdyby to nebylo jasné, od těch dob nemá Ronánek rád pavouky.
Nahrazuji téma č. 3, "To za našich mladých let".
Trigger warning: Postapo nedaleká budoucnost. Protože mi ta naše současná léta lezou na mozek.
Narodila jsem se v poslední den války.
O mé generaci se tehdy mluvilo jako o šťastných dětech, protože jsme se narodily do šťastných časů. Pro mě však byly šťastné časy vším, co jsem znala.
Krmení nutrií u umělého jezírka. Schovávaná na vybydleném sídlišti. Školní výlety strávené sběrem chirurgických roušek, při kterých jsme šermovali kleštěmi na odpadky. Máma, teta a babička s brunátnými tvářemi, jak sedí u stolu, dělí se o víno a vyprávějí si vtipy o Markovi Suckerbergovi. Sluneční paprsky dopadající na rozpálené ulice Brna.
Když se ohlédnu na lidskou historii, je celkem jasné, že šťastné časy nikdy nemohly vydržet.
Zrovna když jsem si sedla k snídani, do kuchyně vešla cizí žena v Evině tričku.
"Brýtro," zamumlala a proklouzla na balkon zapálit si cigaretu.
To už se do kuchyně dopotácela i Eva. Tvářila se jako batole, které se právě chystá před matkou vyklopit na zem přesnídávku.
"To je ta Pavla?" zašeptala jsem.
"Jsi moje spolubydlící, ne rodič," odsekla Eva.
"Když mi nic neřekneš, dáváš prostor interpretacím!"
"Interpretuj si to, jak chceš, stejně nebudeš mít pravdu."
"Moje interpretace je, že jste ve vztahu a obě to popíráte."
"Nejsme."
Začala jsem se smát, až kolem létalo zrní.
"Nech toho!" zakoulela očima Eva.
"Teď tady byl, sebral se, a šel pryč."
"Blbost. Jak by se tu vzal?"
"Normálně přistál na kraji rybníka. Divže neupad' do vody."
"Sám jsi asi někam upad'. Kecáš."
"Nekecám. Otočim se a vidim, jak si rovná brejle a pucuje sako."
"Jak vypadal?"
"Trochu jako učitel, měl ukazovátko. Ptám se ho, jak se sem dostal, a on povidá, retardis. Jako kdyby určoval živočišný druhy."
"Nech toho."
"A pak se ptám, co hledá, a on jen řekl, že to je daleký."
"Kolikrát ti to mám ještě říkat! Žádnej učenej z nebe nespadnul!"
---
Doktor si za stromem povzdychl a vyrazil hledat Daleky.
Než jsem sundala všechny židle a roznosila po kavárně cukřenky, bylo skoro osm a z trouby se linula vůně rozmražených čokoládových croissantů. Ještě zbývalo nastavit kávomlýnek na správnou hrubost mletí. Nesnášela jsem tyhle mravenčí práce, ale snídaňová dýška za tu ranní směnu stála.
Nessa pořád ještě seděla na špatné straně barového pultu a upíjela z korbelu filtrované kávy. Můj vyčítavý pohled opětovala s hrdostí.
"Víš, jak zní pravidlo kyslíkový masky?"
"To fakt nevím," povzdechla jsem si.
"Nejdřív musíš zajistit sebe, až potom můžeš zachraňovat civilisty."
Kdosi zkusmo zalomcoval dveřmi.
"Tak doufám, že už jsi úplně zajištěná, Nesso. Civilisti jsou tady."
Někdy se stane, že jablkem sváru není jablko, ale strom.
Dub nad chalupou byl trnem v babiččině oku. Při každé letní bouři nebo zimním fučáku zaříkala dědečka, ať s tím zatraceným stromem něco udělá, než jim spadne na hlavu.
"Až opadá listí z dubu," říkal dědeček a sám se tomu vždycky zachechtal.
Jednou v květnu se dědečkovi k nohám snesl okousaný list. Prohlédl si to nadělení zblízka. V žebroví listu se svíjela housenka. Dub sám vypadal vypelichaně.
Dědeček posmutněl:
"Snad nebudeme muset kácet. Co když listí vážně opadá?"
"Neblbni, o čem bych se s tebou pořád hádala?" namítla láskyplně babička.
Měli štěstí. Byl to jen obaleč dubový a kácení nakonec nebylo třeba.
Prosím, jen už žádné červíky.
Jsem pevně přesvědčená, že velkolepá píseň "Kdo by se Weasleyho bál" nebyla jediným projevem lyrického génia.
Draco seděl v rohu společenské místnosti a zamyšleně žmoulal útržek pergamenu. Bylo příliš brzy ráno na to, aby tu měl společnost, a příliš pozdě na to, aby si ještě šel lehnout. Vlastně to byla docela úleva, být sám. Mohl se soustředit na své malé špinavé tajemství.
Nikdy by ho nenapadlo, že Potterovi zasvětí třeba jediný ze svých vznešených veršů, natož celé čtyři strofy.
Začal tlumeně předčítat svůj výtvor, aby slyšel, jak zní.
"Tvoje kouzlo v mojí hrudi
Stále bodá, stále prudí..."
Přerušilo ho kvílení.
"DRACOOO! Tys mi napsal básničku!"
Neměl na výběr. Toho strašného rána definitivně začal chodit s Pansy.
Terapeutka se na gauči uvelebí jako před televizí. Mám chuť jí nabídnout popcorn. Dvě minuty sezení pryč. Pozoruji bublinku oxidu uhličitého, uvízlou na stěně sklenice.
V hlavě mám taky takovou bublinu.
"Čas je váš," řekne terapeutka. Víc nic. Zadívám se na povědomou učebnici Psychologie osobnosti, vklíněnou v knihovničce. Cítím na kůži tíhu lehce nepříjemného ticha. Práce s tichem. Výborná technika vedení rozhovoru. To dělám v práci pořád.
"Nevím, jak začít."
Terapeutka dál pracuje s tichem. Usmívá se.
Jsem trochu zvědavá, kam až by to ticho nechala zajít. Šest set korun je ale na takové experimenty příliš.
Nadechnu se a spustím.
Když psycholog vyhledá psychologa, terapie může být ještě o level zajímavější... (nebo divnější)
Institut neurologie, UCL, Londýn, 2017.
Na chodbě přede dveřmi sedí tři mladé ženy. Vzduch je těžký, jen občas ho prokrojí křik racka zvenčí.
Dveře náhle rozrazí dívka s rozmazanou řasenkou.
"Jsou hrozní," šeptne.
Kdosi se nervózně uchichtne.
Ze dveří se ozve:
"Caroline Paterson, pojďte dál."
Caroline se toporně zvedne a vstoupí.
Za dveřmi je dlouhý stůl, u něj osmnáct lidí a jedna prázdná židle.
Namísto výzvy k sezení kulometná palba otázek.
"Proč myslíte, že se hodíte na UCL?"
"Jaký zvířecí model byste použila pro studium autismu?"
"Dovedla byste zabít opici kvůli doktorátu?"
---
Institut neurologie, UCL, Londýn, 2018.
Caroline tam není.
Jakákoli podoba se skutečnými jmény je čistě náhodná. Jakákoli podoba se skutečnými událostmi náhodná není. Založeno na reálné historce z přijímaček.
"Víš o tom, že jsi fakt kus?"
Zálibně si ji prohlížel, jak se natahuje přes parapet a vyhlíží do zahrady. Vypadalo to, že kdyby mohla, snad by se vrhla po hlavě mezi narcisky. Do okna svítilo slunce a zalévalo místnost studeným světlem, dopadalo na ni i na něj a kreslilo na stěny pokoje divoké obrázky. Přicházelo jaro, teď už o tom nebylo pochyb.
Natáhl ruku a něžně si ji pootočil směrem k sobě.
Zdálo se mu, jako kdyby se zachvěla v závanu jeho dechu.
"Musím ti to říkat častěji. To abys o sobě neměla pochyb."
Pilea peperomioides se spokojeně zazelenala.
Chci si těch pár hodin vpálit do paměti. Chci si nesmazatelně uložit do mysli přesný záznam líného nedělního rána, abych si ho mohla přehrát kdykoli, až mi zas bude teskno.
Snažím se udržet v paměti každý detail. Skládám úlomky jeden za druhý, ještě jednou je zkouším seřadit, ale už teď se mísí a vzdalují realitě. Vosí královna na roletě. Sakurový květ ve skleničce. Dětské hřiště. Radost z možné budoucnosti. Nebo z minulosti? Světlemodré oči nad okrajem roušky. Vím, že se na mě usmívaly.
Vzpomínka není fotografie. Vždy bude pouhou rekonstrukcí.
Nezbývá než sbírat střípky. Zarýt si je hluboko pod kůži.
