DMD Bonus č. 3. pro 12. 4. 2019. Téma: P. A. V. O. U. K. - zkratka

Na prahu jedenácté hodiny překračují pedagogové práh školního depozitáře. A zůstanou strnule stát. Markovi navíc spadne brada. Jaroslav neví, jestli se má smát nebo ne a Daniel se ušklíbá.
Kompletní kostlivci před nimi tančí v rytmu Čajkovského Květinového valčíku.
„A dost!“ zazní povel, když hudba dozní. Kostlivci se postaví do pozoru. Daniela to udiví natolik, že se přestane ušklíbat.
„Děkuji vám,“ otočí se na Sklepmistra a jeho „muže“.
„Za málo,“ zabručí Sklepmistr. „Pavouk,“ dodá a rozloučí se.
„Pavouk?“ podiví se Jaroslav.
„Pohotově alternativně vyřešíme události, obtíže, kataklysmata,“ objasní zkratku Daniel.
„Ř-řekl bych, že jsou sami takovým k-kataklyzmatem,“ poznamená koktavě Marek.

Nebýt červeného odrazu západu slunce, jemnou kresbu pod blátivou šmouhou na prahu by přehlédla.
Proboha, co to je?
Klekla si a pečlivě obrazec zkoumala.
Ankaba.
Už ji viděla… kdysi… v Budči.
Čím jistější si byla, tím silněji hlodal v útrobách mrazivý strach.
Černé čáry, kterým ve škole říkali PAVOUK, aby si lépe zapamatovali význam.
Působení ankaby vyvolá okovy ukrutné.
Kdyby si nevšimla a práh bezstarostně překročila, zůstala by lapená jak moucha v pavučině.
Zděšeně se rozhlédla.
Nikde nikdo.
Vzchopila se a chatu obešla. Stejnou ankabu objevila pod okny.
Kdo? Proč?
Vždyť tu ještě nikoho nezná!
Ptačí čiřikání znělo jako výsměch.

Rozrušením se třese.

Ten tón! Směsice výsměchu a despektu bodá u srdce. Dosud vidí její pohrdání, radostné záblesky očí, když ji bičovala slovy a bolestí!

Jídlo se stalo pelyňkem. Hořkost nitra bere sny. Nenaplněná touha po dítěti tlačí v hrudi jako kámen. Pro sokyni důvod k ponížení.

Nic nepomáhá. Ani ujištění muže, že ji nadevše miluje.

Rty se chvějí. Uzamkla jimi modlitbu uvnitř sebe.
„Co děláš opilá v chrámu?!“ Leknutím sebou trhla. Kněz ji chce vyhnat.
Opilá? Leda smutkem.
Nepůjde. Naději na útěchu si nedá vzít.
PAVOUK, opakuje kryptogram.

Pokorou
A
Vírou
Otče
Ustojím
Křivdy

Bůh její modlitby vyslyšel.
Otěhotněla.

AT ach, taju
B bomba; brilantní; bolestné
BT bravo, ty
CD co dodat
D/DM/DZMK díky; díky moc; díky za milý komentář
DN dokonalý nápad
DUT dobře uchopené téma
FNCH fakt nemá chybu
G geniální
H3 hahaha
JO/JZ ježkovy oči; ježkovy zraky
NKP napnuta k prasknutí
OO opravdu ohromující
PAVOUK parádní, anakondální, věrozvěstný, oslňující a unikátní kousek
PB parádní drabble; prostě boží
S skvělý; super
SM/SP/SSPS smíchy umřela; smíchy potratil; smíchy spadla pod stůl
ŠDO šup do oblíbených
TJM/TJF/TTJH to je mazec/moc; to je fičák; tak to je hustý
TV ty vole
UMB/UMH upadla mi brada; upadla mi hlava
Ž ženiální

„Myslím, že vám budeme muset uspořádat narozeninovou oslavu,“ pronesla Hermiona k závěsu u okna.
„To nebude nutné,“ odvětil Snape, vylezl ze závěsu a významně se zahleděl na lahvičku s čirou tekutinou na svém stole.
„Nicméně, kde jsme to skončili? Váš životopis je vskutku nabitý, slečno. Strávila jste několik let na Salemské univerzitě.“
„Ano, chtěla jsem si udělat certifikát PAVOUK navazující na OVCE. Příšerně Agilní Vysoce Obtížné Učení Kouzelnické. Zaměřila jsem se, jak víte, na přeměňování, studium run a… lektvary.“
„Vskutku,“ pronesl do ticha Snape a mávnutím hůlky doplnil do šálků čaj.
Tenhle večer ho začínal zajímat čím dál tím víc.

Výslech zadrženého vedla Nela. Vždy dokázala z lidí dostat potřebné informace.

„Jeho prací bylo typovat kožoměnce, u kterých by se dal provést jednoduchý únos,“ informovala nás na poradě. „Nikoho asi nepřekvapí, když řeknu, že to měl celé v režii P. A. V. O. „U“. K.“

Přední Asociace Válečných Obětí „Umírněných“ Kožoměnců byla skupina, která vznikla po druhé světové. Snažili se pomoc přeživším srovnat se se zvěrstvem, které prováděli někteří kožoměnci. Později chtěli uzákonit, že kožoměnci jsou jen zvěř a mělo by se jim upřít volební právo. Proto ta umírněnost v uvozovkách.

Bylo to absurdní. Původně prospěšná organizace se stala teroristickou.

Nenápadný hrbolek. Zachvění krepové látky. Neviditelnost vypilovaná roky cvičení.
„Co děláš v tý posteli?“
Hrbolek nic. Zvedám peřinu.
„Padej na pelech!“
Výčítavý pohled číslo dvě stě. Vidíš, že nemám nožičky! Kámen by se ustrnul.
„Jsi hluchéééj!?“
Není. Jen to více méně zdrařile předstírá. Otráveně přiznává přítomnost končetin.
„Bude to? Sypej!“
Nejdůležitější povel ve vesmíru. Těžkopádný seskok z prestižního místečka. Do vlčí elegance má daleko. Ztýraný pohled z pelíšku.
Jsi zlá.
„Jsem teroristka.“
Pošlu na tebe pavouka.
„Toho ze záchoda? Ten už byl deportován.“
P. A. V. O. U. K. Právní Asociace Vestajů Ochrany Utrápených Kamarádů.
„Posledně to byly Děti Země.“

Gellert mezi prsty otáčel plesnivý brk nalezený v Peverellově sklepě.
„Potřebujeme název,“ řekl Albus.
„Název čeho?“
„Název revoluce.“
Gellert se poškrábal na bradě. „Co třeba… Progresivní anarchistická revoluce epických kouzelníků?“
Albus mu vytrhl brk.
„Co děláš?“
„Musím to napsat, než to zapomeneme.“ Zarazil se. „Uvědomuješ si, že zkratka by byla párek?“
Gellert se pubertálně zachechtal. „Ale začátek se mi líbí. Hmm… Progresivní Anarchistická Válka za Osvobození Utlačovaných Kouzelníků!“
Albus to zapsal. Skepticky se ušklíbl.
„Co je zase?“
„Vyšel pavouk.“
„Pavouk je dobrej! P.A.V.O.U.K.“
Albus zkratku rezolutně přeškrtl. „Možná tomu radši budeme říkat prostě jenom revoluce.“

"Piš. První -"
"He? První? Neřikals předtím PRAVÍ?"
"PRAVÍ, pochopitelně! A... Věční."
Elladan zasněně hleděl pootevřeným oknem knihovny, zatímco si jednou botou z druhé bezmyšlenkovitě okopával bláto. Srdce mu ještě splašeně bušilo, hnáno divokou jízdou, čerstvým větrem a tím úžasným nápadem. Tajné bratrstvo!
"A dál?"
"Ochranitelé... Utajeného... Království!"
Elrohir dopsal poslední slovo a svraštil obočí. "Pavouk? Není to temný?"
"To MÁ být! Tajný bratrstva bývají trochu temný! Náš osud totiž nebude lehký!"
"Nebude," přitakala jejich učitelka, která se náhle zjevila za Elrohirem. Jednou rukou ho něžně přišpendlila k židli, druhou mu vzala pero a napsala:
PADEJTE A VYTŘETE OKAMŽITĚ UBOŽÁKY KONĚ.

V PAVOUKu – Pokojném A Vznešeném Okruhu Útěšné Krajiny (protože kromě vzpomínání chci taky splnit téma, že) je prázdno.
Přesněji řečeno, liduprázdno. Sebe nepočítám. Vlastně se snažím nebýt. Nebýt slyšet, nebýt vidět, nebýt, pokud možno, cítit. A jestli být, tak být očima a ušima (Stvořitele vesmíru, jak se zpívá v jedné písničce).
Vzduch se třpytí, slunce prosvěcuje opar mezi stromy, dlouhé stíny kmenů kreslí pruhy do měkké pokrývky loňského listí, ke světlu se nedočkavě prodírají šmolkově modré podléšky.
Přes cestu přechází srny. Zastavíme se, ony, já, pes.
Hledíme na srny.
Srny hledí na nás.
Ticho zvoní ptačím zpěvem.
Okamžik trvá věčnost.