DMD č. 16. pro 16. 4. 2019. Téma: Únava materiálu

Šedá cela. Dokonale zvukotěsná, dokonale vzdálená. Stůl, židle. Jedna pro vyšetřovatele, druhá pro oběť.
Dveře se otevřou a dovnitř vklopýtá Molly Weasleyová. Ret jí čerstvě krvácí, dovolila si na chodbě zeptat na svoje děti. Posadí se. Čeká.
Když si pomyslí, že na ni zapomněli, vtančí dovnitř mladík s děsivým úsměvem. „Už se těším, až si hezky popovídáme.“ Pichlavýma očima se vpíjí do těch jejích.
Molly necouvne. „Už jsem vám řekla, že o ničem nevím.“
Mladý Skrk se už víc usmívat nemůže.

Trvá to dlouho, než ven vynesou její mrtvolu.
Stůl a židle v místnosti jsou jako rozštípané. Asi únava materiálu.

Dipper vložil všechnu svou momentálně zbývající sílu do snahy udržet víčka od sebe. Naťukal do laptopu další heslo. Odpovědí mu bylo jen známé červené světlo a otravný zvuk, který se stal hymnou jeho neúspěchu.
Na okamžik se mu písmenka z klávesnice roztančila před očima a proměnila se v jasné světlo, které rychle pohaslo a zanechalo jen neurčitou bolest hlavy.
Dipper si promnul oči. Netušil, jak dlouho tohle ještě zvládne. Naposledy se pořádně vyspal… ani si nevzpomínal.
Toužil po chvilce odpočinku, ale touha přijít na kloub záhadě laptopu převážila.
Odhodlaně zadal další kombinaci, i když tak trochu tušil, jaký bude výsledek.

Stál na skalním výběžku nad nedozírnou písečnou plání už skoro dvě hodiny a nemyslel na nic. Své vlastní myšlenky měl po těch letech osahané dohladka a Jeho myšlenky byly zatím dokonale čisté, beze stopy temnoty, která pohltila Jeho otce. Nebylo tedy nad čím přemýšlet a mnohem lepším zaměstnáním se zdálo být prosté bytí.

Když se setmělo a na obzoru zablikaly závlahové sběrače, otočil se k odchodu, ale zaváhal a zůstal stát. Nechtělo se mu skutečně odejít. Volal ho pocit, který důvěrně znal a každým dnem sílil. Tam v dálce, za světly sběračů, se kolem usínajícího chlapce sbírala Síla. Čas přicházel.

Hvězda moskevských šantánů, planula mi hořce v duši, tenkrát v létech mého dospívání, vzdálená, chladná, cizí a nedostupná. Být básníkem, opěvoval bych ji ve verších, ladnost pohybů, svěžest mládí, nevinnost dovedně skloubenou s tušením prostopášnosti. Být malířem, zachytil bych rusé vlasy, něžné rty, luk obočí. Být bohatý, složil bych k jejím nohám celý svět.

Pak jsem ji potkal, po letech, sešlou stařenu v zapadlé hospodě kdesi u Arbatu, bědnou a unavenou. Přišourala se ke mně, setřela poplivaný stůl: „Dá si pán ještě vodku?“

Vypotácel jsem se do temné noci, neschopen slova.
Nad Moskvou zářily hvězdy, vzdálené, chladné, cizí a nedostupné.

Sedla si na postel a stočila se do klubíčka. Po tváří jí tekly slzy.
"Nicky," zašeptala s bolestí v hlase.
Třináct pilotů, třináct přátel, mezi nimi její Nicky. V jednu chvíli se všichni smáli, slavili, chvíle štěstí v nekonečném utrpení. A pak jen bolest, křik, krev, roztrhaná těla a smrt.
Jako by nestačilo, že je zabíjel krutý nepřítel, oni umřeli, když byli v zdánlivém bezpečí.
Únava materiálu.
Nechtěla tomu věřit, když slyšela vysvětlení z úst bezpečnostního důstojníka. Copak něco tak obyčejného by mohlo způsobit tolik bolesti? Obyčejná přezka praskla a uvolnila smrtící raketu uprostřed lodi.
A jí se zhroutil svět.

Ráno mne Jeeves vzbudil svým famózním šálkem čaje. Ach, dokázal bych se nad perfektností jeho čaje rozplývat den co den! Zatímco pouštěl do ložnice světlo, poreferoval mi o dnešním počasí. Pak mi vybral vhodný oděv pro dnešní den. Při oblékání jsem se rozhodl, že šedý oblek s jemným proužkem ozvláštním purpurovou kravatou, kterou jsem si potají koupil.

Když mě Jeeves znova spatřil, prohlédl si mě od hlavy k patě, ale nic neřekl.
Byl jsem zaskočen. Měl jsem už dobrý odhad na to, které kousky se Jeevesovi zamlouvat nebudou.
"Jeevesi, stárnete," prohodil jsem žertovně.
Jeeves se jen jeevesovsky pousmál. "Vskutku, pane."

Abrakadabra.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Abrakadabra.
I přírodní zákony se jednoho dne unaví.
Abrakadabra.
Na každém šprochu, pravdy je trochu.
Abrakadabra.
Je důležitější být si jistý než mít pravdu.
Abrakadabra.
Dříve nebo později to kouzlo začne fungovat.
Abrakadabra.
Mě se to podaří, a pak všichni uvidí.
Abrakadabra.
Malý ten, kdo má malé cíle.
Abrakadabra.
Chci být mágem ze všeho nejvíc na světě.
Abrakadabra.
Píle, vše se dá dohnat pílí, není nic takového jako buňky na sánskrt, vyšívání, krasobruslení nebo jadernou fyziku.
Abrakadabra.
Budu opravdový mág dříve nebo později.
Abrakadabra.

Abrakadabra.
Tobě se to už nikdy nepodaří.
Avada kedavra.

Majitel aeroklubu Kroměříž si právě ve svém oblíbeném ultralightu dělal otočku nad Záhlinickými rybníky. V tom se ozvala rána a otáčky motoru vystřelily za roh ukazatele. Instinktivně vypnul motor a pokoušel se přistát. Ve volné chvíli se ohlédl za sebe zjistil, že jeho tlačná vrtule úplně chybí!

„Jak se to sakra mohlo stát, všechny šrouby se měnily při pravidelné údržbě docela nedávno,“ pomyslel si.

Po přistání však zjistil, že šrouby za upadnutí vrtule vůbec nemohly. Ulomil se kus hřídele, která byla kvůli odfláknuté konstrukci namáhaná velkou radiální silou a vytvořily se malé únavové praskliny, které ukázaly, jak dokážou být nebezpečné.

“Já se strašně omlouvám, prostě nestíhám číst. Psaní dávám s odřenejma ušima, nápady se nekonají,” tradiční osazenstvo čajovny je mi opět vrbou.
“Já jsem ráda, že píšu.”
“Já nepíšu.”
Jsme na tom všichni podobně, máme toho plný kecky. Titul mařeny chudinky je ovšem pro dnešek můj.
“A neni mi dobře, trávení zlobí. Mám namožený lejtka. A do toho ten pitomec v práci.”
“Zase?”
“Ještě pořád. Mám chuť ho vyhodit z okna.”
“Neefektivní. Nechceš ho někam napsat? Myslím, že kdyby ho poznaly cranfordské dámy, už jen ze solidarity k tobě by ho pozvaly na čaj. Několikrát. A byly by velice… výchovné.”

Žila byla na hradě Svojanově komunita strašidel. Bílá paní, nespočet skřítků, asi tři duchové, bezhlavý rytíř na ohnivém oři a také jeden zbloudilý troll, který se přistěhoval do Brna se Švédy, když ho obléhali, a nakonec omylem zakotvil na Svojanově. Všichni svorně strašili místní i pocestné, když si začátkem 21. století bílá paní uvědomila, že už ji její práce netěší. Místní a chalupáři si dávno zvykli a turisté ji přímo vyhledávali, aby měli cool selfíčko.
"I strašidlo se může psychicky zhroutit. Musím si najít nějakého terapeuta se specializací na syndrom vyhoření." A s tím se bílá paní vydala do Brna.