Řecká mytologie

„Mezi lidmi se povídá, že dlíš ve smradlavé jeskyni a slintá na tebe had.“
Loki se otočil. Příchozí se drze se šklebil a na sobě měl jen boty.
„Nezakázal ti tvůj otec navštěvovat naše sídlo?“ otázal se Loki.
„Přicházím s nabídkou pomoci. Ásgard nemá hradby. Vím o někom, kdo je umí postavit.“
„Myslíš, že skočím na tvé triky?“
„Ty možná ne, ale ostatní se nechají oklamat.“ Hermés se usmál. „A platit budeš ty.“
V té chvíli se vedle Herma zjevil Apollón. Vzal na sebe podobu obra a Hermés se proměnil v oře.
„Buď rád, že nevidíš budoucnost, Loki,“ poznamenal Apollón.

„Udělej oheň,“ navrhla Héra.
„Víš, jak to dopadlo minule,“ odpověděla Hestiá. „Otec vypil několik řek a my se div neutopili.“
„Ale papínkovo pálení žáhy stálo za to,“ poznamenala Héra.
„Cítíte, jak se čeří žaludeční šťávy? To dělám já,“ ozval se nadšeně chlapecký hlas.
„Doufám, že jen silou vůle, Poseidone,“ ozvala se unaveně Démétér.
„Háde, jsi v pořádku?“ zeptala se Hestiá.
„Bojí se, že mu zas přeskočí hlas,“ mínil Poseidon.
„Spíš si užívá depresivní temnotu,“ prohodila Héra.
„Na to je tu moc horko,“ zamumlal Hádés.
Vtom se ozvalo mohutné šplouchnutí, po kterém Hádés oznámil: „Ten šílenec začal polykat kameny obalené plínami.“

Vynořila se z mořské pěny, a když sluneční paprsky poprvé dopadly na její nádhernou tvář, celý svět se rozjasnil zářivými barvami. Oblékla si šaty z nebeské modři a vydala se na cestu krajem.
Všude, kam její noha vkročila, přinášela lidem naději, mír a lásku. Králové plakali, když spatřili její spanilost, horkokrevní mladíci zahazovali meče a chápali se seker, aby postavili dům pro rodinu. Mladé dívky ji doprovázely na každém kroku a z jejich líbezných hrdel se nesl nadpozemský zpěv.
A tak kráčela po své cestě, Afrodita, z vln stvořená. Jejím posláním bylo přinést něhu a lásku do temného mužského světa.

"Die, ta Létó, co mi o ní řekneš?," dorážela Héra vztekle.
Zeus se zatvářil nechápavě a začal špičkou sandálku hloubit dolík v podlaze.
"Die, ta čúza je prý těhotná!"
Zeus neposlouchal a lehkými poklepy upravoval okraje dolíku. Ne, pořád to nebylo ono.
"Die, tak řekni něco, neignoruj mě, jak to bylo, nezapírej!"
Co se dá dělat, povzdechl si, začne znova.
"Die, ta neporodí, to ti garantuju! Na Zemi nenajde místečka, nic, tečka."
A je to. Perfektní dolík!
"Die, ta-dy Hé-ra, tvá žena a sestra!"
Zeus otráveně vstal a přešel ke svým dvěma sudům. Nabral plné hrsti nadváhy a obdaroval lid.

Jemné kmitání příze mezi unavenými prsty. Tisíce a tisíce vláken.
Záda, která už ani nepřestávala bolet. Oči, které vytrvale pálily. A práce, která nikdy nekončí...
*
„Se mi zdá,“ zabručela Klóthó, „že tu máme nějakej populační boom. Jak králíci...“
Atropos zasykla námahou.
„Válka,“ suše objasnila a pracně dál pižlala tlustý svazek příze.
Lachesis smutně zavrtěla hlavou.
„A nedaj si pokoj. Vážně, já bych je občas...,“ rozhorlila se, a dvě vlákna využila její nepozornosti a propletla se.
„No vida, další spřízněná! A tohle nerozmotám. Tak schválně... Nějakej Montague a ňáká Kapuletová.“
„Snad to těm dětem vyjde,“zasnila se Klóthó.
(Atropos se ušklíbla.)

"Copak?," zeptal se Petr, když se od něj Lucie odtáhla.
"Je tady zase! Tam," ukazovala rozrušeně, "tam z té trávy na mě mrkl! Pojďme jinam!"
Petrovi se jinam vůbec nechtělo, neboť kopec za městem, kde právě s Lucií byli, se mu zdál pro piknik ideální.
"Podívám se..."
Když nahlédl přes okraj svahu, spatřil, jak vysokou trávou utíká statný, spoře oděný a podezřele zarostlý muž.
"Nejspíš se vylekal a utekl," hlaholil Petr navraceje se ke své milé, "už budeme mít klid."
***
Na úpatí téhož kopce mezitím Sisyfos dostihl svůj balvan.
"Naivo!," zamumlal směrem k vrcholku a se škodolibým úsměvem okamžitě vyrazil.

Jen tam tak ležela. Jen tak tam ležela a přímo vybízela k otevření. Přirozeně, zakázané ovoce je vždy tím nejsladším. A ona ví, že nesmí. Chodí kolem po špičkách, radši se ani nedívá. Předstírá, že není. Ta věc na stole provokuje. Láká a vysmívá se. Asi by se už dávno otevřela sama, kdyby mohla. Tak tam jen tak ležela a lákala. Provokovala, vysmívala se. Nakonec prosila, snažila se vlichotit. Dlouho jí to nebylo nic platné. Pozorovala je, je všechny a nakonec si vybrala. Nejslabší článek, nejzvědavější z nich. A tak promluvila se vší sladkostí a vlídností.
„Pandoro... Pandoro... Sežeň zámečníka!“

„Já nejsem mrtvý!“ zaradoval se Asklépios a šel léčit další pacienty.
„Já ještě neumřel!“ zasténal Periklés, když ho přátelé začali u smrtelného lože pomlouvat.
„On není mrtvý!“ zhrozili se Josefovi bratři.
„Já nevím, proč je brácha mrtvý,“ prohlásil Kain.
„Jak to, že není mrtvý?“ klel Aigistos, když se Orestes vrátil.
„Proč je mrtvý? Proč on?“ lkal Achilleus nad Patroklem.
„Už je mrtvý?“ zeptal se Herodes.
„S jeho smrtí nemám nic společného,“ vysvětloval Pilát Pontský.
„Zítra bude mrtvý,“ přísahal Brutus.
„Mrtvý, ale bohatý!“ zvolal Kroisos než zemřel.
„Dejte mi pokoj, já jsem mrtvý,“ zaječel Drakula a zabouchl za sebou víko rakve.

„Napadlo mne tam udělat okénka, abychom viděli,“ vysvětloval Epeios. Odysseus si začal rvát vlasy.
„Napadlo nás probodnout mu ucho, bylo blíž,“ vysvětloval námořník. Odysseus se schoval před zuřícím, ale vidoucím Kyklopem.
„Napadlo nás si to taky poslechnout,“ vysvětloval jiný námořník, když pozůstatky jejich již několikáté lodě plavaly kolem a oni se snažili uniknout Sirénám.
„Napadlo nás plout víc vlevo,“ vysvětloval kapitán, když jim Skylla přerazila stěžen.
„Napadlo nás plout víc vpravo,“ vysvětloval lodivod, když je Charybda připravila o příď a několik námořníků.
„Napadlo mne uspořádat soutěž v tanci,“ vysvětloval Telémachos.
Odysseus jednoduše nenáviděl, když se někdo pokoušel jeho nápady vylepšovat.

Podvedli mne. Dali mi třetinu světa, ale jakou? Dostal jsem jen temnotu a chlad. I ta asfodelová louka je plná smradlavého plevele.
Jednou jsem se zamiloval. Moji bratři rozhodli, že Persefona musí být dvě třetiny roku s Démétér. A pak, že nejužší vztah s matkou mají synové.
Mám přilbu neviditelnosti. K mi je čemu, když je tu tma?
Každého, kdo sem vleze živý, musím propustit.
Jedinkrát jsem uspořádal hostinu. Hypnos usnul, Kéry nechutně srkaly, otec prohlásil, že moje žena je k sežrání, a bylo po srandě.
Můj život je prostě v háji.
Ale protože jsem bůh, je navěky jen můj.