Moje články

Starej Vaněk byl debil. Rozčiloval se, když jsme při matice vytahovali kalkulačky a bručel cosi o tom, že kupecký počty bysme měli zvládat všichni.
V době, kdy má každej u sebe mobil a kdo chce může v něm mít i aplikaci na řešení rovnic!
Když mě přijali do školy magie, nejvíc ze všeho mě těšilo, že se zbavím tý protivný a v době počítačů zbytečný matiky.
Až do chvíle, kdy jsem dorazil na první hodinu Magickejch prostorů a učitelka začala na tabuli vykreslovat funkce.
Na moje protesty nebyl brán zřetel.
“Magie nebo matematika, závisí jenom na tom, jakou dosadíte proměnnou.”

Nedívej se. Tepe ti ve spáncích krev.
Nedívej se jak se směje. Odvracíš pohled a dobře děláš.
Nesoustřeď se na její lačný pohled. V duchu pořád vidíš jaká byla předtím.
Ignoruj, jak se k němu vine v naději, že jí nabídne další dávku. A doufej.
Nesmíš se dívat, protože jestli se z toho dostane…
Až se z toho dostane!
Je to tvoje malá sestřička. Musí se z toho dostat. (Musíš ji z toho dostat.)
Nedívej se, protože až to bude za vámi, až zase bude sama sebou, tak přece nechceš, aby tě nenáviděla za to, žes ji viděla tak slabou.

Na nádraží vás pod nápisem “Budoucí první ročník - místo srazu” přivítá usměvavá stařenka.
Na cestu do kopce vám přidělí studenta, který vás celou dobu baví veselými historkami.
Na stáncích v lipovém stromořadí si naberete barevných propagačních letáků co unesete.
Za branou vás ohromí starobylá architektura.
V přednáškovém sále vás příjemně zabrní, když se odvážíte přihlásit a třesoucím hlasem položit dotaz.
Na konci dne jen doufáte, že vám nebude špatně ze všech těch divných, ale lákavých, potravin, které jste ochutnali ve školní jídelně a těšíte se na první školní den.
Nikdo vám neřekne, že magii studujete vždycky jen na vlastní nebezpečí.

Nejmladší ze sester Blodnikových přepadla noční můra.
Pronásledovalo ji v ní město plné mlčících lidí s prázdnýma očima a prázdnými žaludky.
Probudila se právě ve chvíli, kdy domovoja Marii Morevnu kouzlem zmenšovala.
Zamrkala, ale Marie Morevna, procházející dvířky za poodsunutými kamny, se nerozplynula.
Chvíli zírala na pootevřená dvířka nikdy předtím neviděná, ale pak sevřela v ruce módní časopis, v jehož držení na ni dnes v noci vyšla řada a rozhodla se to, co právě viděla, považovat za sen.
Na rozdíl od Marie Morevny odmítla akceptovat byť jen střípek z nahého světa.
A tak nakonec každá z nich dopadla úplně jinak.

Mezi mnou a strýčkem M. stála S. takže jsem neviděla, co se stalo. Ale výsledek byl zřejmý. Strýček se nechal vyvést z rovnováhy.
Vypadá to, že jejich vztah už nikdy nebude takový jako předtím. Točí se kolem ní tak podivně, až mám o něj někdy strach. Přeci jenom má ten starý zarudlý morous svoje léta.
Už to vypadá, že ať se stalo, cokoli, přitáhlo to strýčka M. blíž ke mně. Začíná se to projevovat. Čím je strýček blíž, tím víc slapové síly šílí.
Likviduje to povrchové parazity. Skvělé!
Takhle čistou kúru jsem neměla snad ani za mlada. Děkuju strýčku Marse!

Zavřu oči. Otevřu oči. A ještě jednou. Přemýšlím, jestli má stav očí nějaký vliv. Docházím k názoru, že nemá.
Stojím nad propastí. Je nedozírně hluboká. Tajemná. Prázdná. Září nedotčenou bělostí vysokohorských údolí, kam nikdy nevkročila noha člověka.
Bojím se.
Je jasné, že se bojím. Protože když se podívám do propasti, propast se podívá do mě. Vzájemně působící efekt. Vysmívá se mi.
Trvá to moc dlouho. Nadechnu se. Skočím.
Tedy, skočím…
Všechno je metafora.
Udělám první čáru. Napíšu první slovo. Provedu první krok.
Započnu bolestivý proces tvorby.
Dokázala jsem to.
Pac a pusu bílý papíre, už se tě nikdy nebudu bát.

Někde v bezrozměří existuje blok, kde jsou sepsané všechny příběhy, které se kdy mají stát. A existuje ruka, která v tom bloku obrací stránky. Jednu po druhé. Komu ruka patří? Říkejme mu Vypravěč, ale není to důležité. Jen listuje. A jak se stránky jedna po druhé obracejí, příběhy se dějí. Ty smutné. Ty veselé. Ty směšné. Ty vážné. Jeden za druhým a všechny zároveň.
A co se stane, když ruka Vypravěčova dolistuje na poslední stranu?
Vlastně nic.
Blok, kde jsou zapsané všechny příběhy, které se kdy mají stát, je kroužkový. Za poslední stránkou se vždy a znovu objeví ta první.

Mrzne až praští, skoro mi slova u úst zamrzají, když vyrazím ven pro ještě trochu dřeva. Jenom pár polínek. Tak málo už jich zbývá.
Třesou se zimou. Žena, dobytek, děti. Jaro už tady mělo být.
Dochází jídlo, zbývá ho míň než dřeva.
Zlatavé zrno, příští setba naše, směje se, volá: “Sněz mě! Sněz!”
Dívám se na něj, dívá se žena, děti. Jsme všichni přešlí mrazem. Já ale vím, že bude líp. A tak jim vyprávím, v žaludku nám kručí: “Na jaře zasejem a bude dobré léto, na podzim sklidíme a až pak přijde zima, nacpem si teřichy docela k prasknutí.”

Došlo i na mě. Ten děsivý nátlak. Ta očekávání, která nejsem ochotna splnit.
Podvolit se nerovnému spojení? Nikdy!
Žít v nekompatibilním páru? Nemožné!
Jsou situace, kdy opravdu nemohu být nakloněna kompromisům. Jsem si totiž až příliš dobře vědoma, že takový osud by pro mne byl horším než smrt, zapomenutí a nicota.
Nepoddám se. Je rozhodnuto. Raději sama ukončím své trápení!
...
A v tu chvíli, kdy se lichá ponožka již chystala navěky spočinout v odpadkovém koši, zachránila ji laskavá ruka Diktátořina. Vzala ji, vyrovnala a spárovala s ponožkou jí rovnou.
A identické ponožky žily šťastně a spokojeně, až do dalšího nošení.

Ta pumpa?
Je kouzelná, když se ptáš.
Voda, která z ní vytéká, zahání bolest a smutek.
Tak jednoduché to není.
Nejdřív…
Posloucháš?
No dobře.
Takže, musíš přijít o půlnoci.
Astronomické půlnoci.
Posadit se pod pumpu.
No, protože, když si stoupneš, tak se pod ni nevejdeš.
Necháš proudící vodu, ať všechny smutky odplaví.
Ano, můžeš zůstat oblečený.
Jestli to funguje?
Funguje.
Protože když sedíš pod pumpou, potřebuješ, aby někdo stál vedle a pumpoval.
A když si uvědomíš, žes k takové kravině někoho přemluvil, tak ti dojde, že máš přítele.
A kdo má skutečného přítele, má o kousek míň důvodu ke smutku.

Ty plány nevypadaly úplně tak, jak jsem zvyklá, ale budiž. Když jsem je podrobněji prostudovala, nervózně jsem polkla.
“No,” řekla jsem, “Je to všechno úžasně vymyšlené, všechny ty poměry budou z estetického hlediska lahodit oku, ale mám trochu obavu ze statiky.”
“Ze statiky?” podíval se na mě zamyšleně.
“Myslím, že jste přehnaně ambiciózní, bojím se, že to sice postavíte, ale při nečekaném zatížení to stejně spadne.”
Roztržitě začal do plánů načrtávat cosi, co se podobalo dutině, do které by se snad vešel zazdívaný člověk. Pak si mě zkoumavě prohlédl. Polkla jsem.
“A nechtěli byste raději zkusit přidat do malty vejce?”

Přemýšleli jste někdy, proč existuje tolik živočišných a rostlinných druhů?
Proč se na Zemi vyskytují organismy v tolika rozličných formách, tvarech a barvách?
Proč nějaký druh vystoupá na vrchol, vyvine se k dokonalosti a pak prostě upadne a vyhyne?
Proč ho nahradí jiný?
K čemu celý ten koloběh?
Někdo by řekl, nevyhnutelný vývoj. Evoluce.
Ale odpověď, jakkoli zřejmá, je jiná.
Všechny podivuhodné druhy jsou jen volány na šatech přírody. Ozdobný špendlík vetknutý do klopy jejího saka.
Příroda je marnivá žena. Nebude přece věčně chodit v jednom druhu. Obzvlášť, když zjistí, že jí nesluší.
Jak dlouho myslíte, že vydrží sezóna savců?

Mám kamaráda. Říkáme mu Foxi. To podle toho konspiračního seriálu. Akta X, určitě jste o nich slyšeli. Náš Fox, úplně jako ten seriálovej, vidí za vším co se stane mimozemské vlivy. S nehranou vážností a významným pohledem pronáší věty typu: “Pravda je tam někde venku.”
Když se oprostím od jeho utkvělé představy, že za úplně všechno můžou mimozemšťani, je to fajn kámoš, co nezkazí legraci a netrhá partu.
Ale od té doby, co jsem získal práci v supertajné organizaci pro meziplanetární styky se mu nedokážu podívat do očí.
Jak mu mám vysvětlit, že pro mimozemšťany je naše planeta mimořádně nezajímavá?

Úplně obyčejné ráno.
Pro snídani do marketu na rohu. Doběhnout autobus. Chytit výtah.
I když je mi jasné, že je to sen, poslušně vystojím frontu, nechám si ujet autobus a, abych nemusel čekat na další výtah, vyběhnu šest pater po schodech.
*
“Přizdispáč,” odfrkne Marvin Tykvohlav. Popcorn mu vypadává z vyřezaných úst.
Lucien, sedící v lóži vedle něj, si posune brýle blíž ke kořeni nosu.
“Naopak příteli,” poznamená, “Sny o zdánlivě obyčejných věcech jsou základními kameny Snění.”
*
Když otevřu dveře kanceláře, vzbudím se.
Další den. Další rehabilitace. Včera jsem konečně dokázal pohnout prsty na nohou. Teď už všechno půjde jenom líp.

Život je procházka růžovou zahradou.
Pokaždé, když se pokusíš sejít z cesty, budeš se prodírat trnitým houštím.
Protože ty nejnádhernější květy kvetou v jeho středu.
K většině z těch, které si vyhlédneš, povede složitá cesta.
Budeš dělat kompromisy.
Vzdávat se nedosažitelných cílů.
Objevovat cíle, o nichž jsi netušila, že by tě mohly zajímat.
Bude to těžké. Nezpronevěřit se sama sobě. Nespokojit se s ovadlými květy u cesty.
Ať, až se na konci zahrady ohlédneš, podíváš se na kytici ve své náruči a škrábance tě budou pálit, můžeš říct: Dělala jsem všechno podle svého nejlepšího svědomí. Jsem sama se sebou smířená.

Našel jsem to tady náhodou. Jednou za čas sem musím. Dvakrát, třikrát do roka. Vyčistit si hlavu.
Takový klid jinde není. Dostat se sem znamená nechat auto na hranici chráněné oblasti, prolézt úzkou skalní soutěskou a jít kus cesty potokem. Nikdo kromě mě sem nechodí.
Je to osvěžující. Jen si prostě sednu pod strom a vypnu. Hodinu nebo dvě nečinně sedím. Pak se zvednu, vrátím se domů a pár měsíců normálně funguju.
…
Objevuje se tu každou chvíli. Přijde, hemží se kolem, ruší mé myšlenky. Copak neví, kolik soustředění je třeba věnovat správnému růstu? My stromy to máme s lidmi těžké.

Moldawa klesá na kolena. Prsty zaryje do žárem popraskané země.
Vyčerpaně zavře oči.
Odpočítává údery srdce.
Od chvíle, kdy se plamen rozběhl proti ní, ví že udělala chybu.
Bojí se, jakou cenu za svou chybu bude muset zaplatit.
Ale nakonec oči otevřít musí.
Nebezpečí zmizelo. Ohlédne se.
Budeč líná a přívětivá v jasném odpoledni..
Moldawa si oddechne.
Zvedne ruku a zajede jí do vlasů. Spečené zbytky nádherných černých vlasů dopadají na zem. Spálená kůže bolí.
Magie si vždycky vezme něco na oplátku.
Moldawa se ohlédne na zachráněnou Budeč.
Usměje se.
Někdy je cena za to, co magie poskytne, neúměrně nízká.

Pocestný spiklenecky ztišil hlas a děti se k němu naklonily blíž. Zářily jim oči, když jim vykládal o zemích na jihu, kde nepřichází zima.
Tváře jim hořely vzrušením, když vyprávěl o princezně s temnou pletí a jejích důmyslných mechanických hračkách.
Tajily dech, když vyprávěl o zvířatech neobyčejných tvarů a barev.
Paní domu se u stolu věnovala drobným domácím správkám. Pán domu si nacpal dýmku a dopřával si odpočinku. Na konci pocestného vyprávění pohledem vyhledali jeden druhého. Usmáli se na sebe. Pomyšlení, že ten velký divoký svět, o kterém pocestný vypráví, začíná až za hranicemi jejich malého přehledného údolí, je uklidňovalo.

Nedá se tomu vyhnout, každý z nás se někdy ocitne na dně.
Naše duše sedí v té temné, hluboké studni plné samoty a nepochopení.
Díváme se kolem a před očima se nám místo slunečného dne zhmotňují studené zašedlé kameny.
Místo zpěvu ptáků nám sluch zahlcuje ozvěna tíživě pleskajících kapek vody kondenzující ve stínech.
Stahujeme se do ulity. Odepisujeme vnější svět.
A tehdy přijdou.
Jen oni dokážou říct to správné slovo v ten správný čas.
Udělat to správné gesto v ten správný okamžik.
Ukázat nám světlo.
Vyvést nás ven.
Protože nás znají.
Naši blízcí.
Ví o nás víc, než si myslíme.

Pochyboval o rituálech. Rouhal se bohu. Odporoval autoritám.
Za to ho stihl trest.
Kovovými obručemi ho přikovali k jedné z kamenných střech, aby se Bůh mohl kochat jeho utrpením. Kat přicházel každý den, stahoval obruče kolem hubnoucího těla, nechal na rty skanout pár kapek vody, vložil sousto. Odsouzenému nesmělo být poskytnuto dobrodiní rychlé smrti.
Zbytečné úsilí.
Bylo to vidět v očích. Když ho na střechu přivedli, nevzpíral se. Když skuli první kruh kolem jeho beder, poklidně se na něj díval nevidoucím pohledem.
Byl jedním z těch šťastných, kteří pochopili, že svobodu myšlenek mu nedokážou vzít.
Ducha nelze poutat vnějšími kruhy.

Dokonce i víly umírají. Nakonec.
Víla se, když přijde její čas, postaví na jedno ze svých oblíbených míst.
Vybírá podle toho, který živel ji zplodil. Větrné návrší. Tišinu u potoka. Vonící zorané pole. Zelený hájek.
Chvíli čeká. Na nejlepší okamžik. Pak začne šeptat. Slova se rozptýlí. Do větrného tance. Do kapek tříštících se po oblázcích. Do úrodné prsti. Do ševelících listů.
Víla se zpovídá ze svých činů.
A s každým slovem se víla vytrácí. S každým slovem je lehčí a průsvitnější. Tím posledním splyne se svým živlem.
Vílina smrt je šťastná, ať už byly její skutky jakékoli. Víly nikdo nesoudí.

Na trávě leží rosa. Žnec si píská. V pravidelném rytmu podsekává stébla a stonky. Na konci louky vytáhne brousek, namočí ho do stružky pod lesem a kosu přebrousí.
Když stoupající slunce vysuší všechnu rosu, sedne si žnec pod planou jabloň a spokojeně přehlíží pokosenou louku.
K polednímu přijdou dvě smějící se děvečky a schnoucí trávu obrátí. Než padne večerní rosa, přijdou ji zkopenčit. Ráno až rosa vyschne, zase seno rozhodí. Do tří dnů z louky zmizí.
Stébla, stonky, lístky a listy, které zbyly, jsou krátké, krčí se při zemi. Ale to důležité zůstává. Kořeny. A nic jim nebrání v růstu.

Vzhůru potokem. Přes Jakubíčkovo pole. K lesu, kde žijí divé žínky. Kolem kopce dolů křoviskem a nahoru po úvozové cestě. Skrz obecní pastvinu a po okraji mokřiny. Zpátky do vesnice. Deset chalup, co se choulí k sobě kolem návsi. Pět dalších roztroušených opodál. To byla její říše. Tady vládla. Tiše a užitečně.
Protože moc znamená závazek.
Poslouchali, když jim dávala rady, ale radit jim byla její povinnost.
Přijali od ní hořký lék a nikdy se neptali, co ji stálo ho připravit.
Prokazovali jí úctu, ale nikdy ji docela nepřijali mezi sebe.
Chránila je. Pomáhala jim. Sloužila. A odolávala pokušení vládnout.

Začalo to nenápadně. Skoro až nevinně, chtělo by se říct.
Písmo. Tak užitečné. Tak sdělné. Tak nápomocné při sdílení informací. Stačilo pár tisíciletí a psát zvládali v podstatě všichni.
Šlo to rychle. Od hliněných destiček, přes knihtisk, až k internetu. Lidstvo propadlo informačnímu obžerství. Počet slov narůstal. Kupila se. Bujela. Splétala do nepředstavitelných celků. A pak jejich počet překročil kritickou hranici. Slov bylo tolik, že už nikdo nevnímal jejich význam. Nikdo nečetl. Nikdo neposlouchal.
Skoro nikdo.
Zbývala jediná možnost. Přestat se bát slova redukovat. Bylo potřeba začít s dietou. A hned.
Někdy je vůně stoupající z hořící knihy vysloveně osvobozující.

Na začátku je to jen malá jiskřička vzešlá bůh ví odkud. Stejná jako všechny ostatní.
Hledá sobě podobné.
Snaží se dopadnout na živnou půdu.
Snaží se růst.
Možná vyroste. Mnoha se to už podařilo. Některé z těch velkých nádherně září. Jiné jsou potemnělé, jejich ošklivost vzbuzuje strach.
Je jich kolem ní hrozně moc. Velkých i malých. Krásných i ošklivých.
Sdružují se a loučí.
Rostou a umírají.
Ona se jen snaží nezapadnout.
Myšlenka. Myšlenka mezi myšlenkami v mé hlavě.
Vlastně ani nezáleží na tom, zda je malá a ošklivá nebo velká a krásná. Záleží jen na tom, jestli ji pustím ven.

Když jsem tě viděla poprvé, připadal jsi mi ošklivý.
Když jsem tě viděla podruhé připadal jsi mi drzý.
Když jsem tě viděla potřetí, tiše jsi mi doléval gin s tonikem. A do každé sklenice přidal okurku.
Nevím po kolikáté jsem tě viděla, když jsi mi zapálil vlasy, ale v tu chvíli jsem se zamilovala.
Zdálo se mi, že se doplňujeme, ve všem mi rozumíš, na všechno máme stejný názor.
Pak fáze akutní zamilovanosti přešla.
Když jsem s tebou mluvila naposled, vysvětloval jsi mi, kde je zásadní chyba v konceptu DMD.
Ale i tak si myslím, že jsi moje spřízněná duše.

http://a-totalita.livejournal.com/34026.html

http://a-totalita.livejournal.com/33580.html

http://a-totalita.livejournal.com/33344.html

http://a-totalita.livejournal.com/33038.html

http://a-totalita.livejournal.com/32986.html

I nesmrtelnost a božská podstata maj svý nevýhody.
No jo. Není každej den zlatej věk. Věřící jednou dojdou. Ani nashromážděný obětiny nevydržej věčně. Nemá smysl si něco nalhávat.
Správnej bůh se tomu prostě musí postavit čelem. Takže ve chvíli, kdy už se vážně nedá dělat nic jinýho, nastupuje hledání novýho zaměstnání.
Že Afrodita vede velkou internetovou seznamku v podstatě neudivuje.
Ani Poseidón coby inspektor bezpečnosti ropnejch plošin mě nepřiměl překvapeně zvednout obočí.
Ale že se starej Pan rozhodne nechat hudby a flákání po pastvinách a prohlásí se za uměleckýho podkováře specializovanýho na nutrie, toho jsem se asi ani dožít nechtěl.

Západ hořel. Nad mořskou hladinou zářila jedinečná a neopakovatelná kombinace barev.
Lucifer přes špičky propletených prstů sledoval, jak slunce zapadá za obzor.
Bůh byl opravdu umělec. Jeden každý západ slunce od stvoření do té chvíle byl jedinečným uměleckým dílem. Dokonce i v dobách, kdy ho mohly vnímat jenom améby v živném roztoku moří, plýtval Bůh svým uměním na dechberoucí podívanou končícího dne. Umělec od prvního do posledního dechu. Stvořitel.
Lucifer lehce nakrčil obočí. V hlavě se mu formovala myšlenka.
Tohle zvládnu taky, usmál se.
A když slunce zmizelo docela, vstal z pláže a vyrazil na cestu za stvořením vlastního vesmíru.

V důsledku zběhnutí agenta 003 jsem skončil připoutaný k složité kovové konstrukci v tajné základně ďábelského číňana. Proklatě!
Mezi mnou a jistou smrtí stála jenom dobře skrytá výbušnina v hodinkách, omamný plyn v plnícím peru a můj šarm.
Číňan, mistr mučení, se ke mně blížil.
“Jak se do lesa volá, tak se z lesa salám,” pronesl. Vytřeštil jsem oči.
“Letěl havran a zakopl,” přidal zlomyslně. Začal jsem se zmítat v mukách.
“Šli dva a prostřední upadl,” triumfoval.
Zoufale jsem se vzepřel v poutech a zakřičel: “Próč?”
Číňan se ke mně naklonil a rozpačitě se zahihňal: “Protože měl v zádech kudlu.”

Mnozí jsou přesvědčeni, že nejmagičtější byliny rostou na nepřístupných skalách a na dně roklí hlubokých tak, že tam zřídkakdy dopadne sluneční paprsek.
Přísahají, že magické býlí má roztodivné tvary, nevídané barvy a opojné vůně.
Věří, že k jeho získání musí být vynaložena nesmírná námaha.
A přitom stačí k polednímu projít úvozovou cestou.
Jen vědět, kde hledat. Ve slunné zatáčce. Pod lískou. U vrbiček.
Většina z nejsilnějších bylin roste kolem cest, na hranici mezi hlučnými kroky lidí a tichem přírody.
Cesty jsou lemovány tolika magickými květy, že nás to svádí považovat je za obyčejné.
A přitom se stačí sklonit a sbírat.

http://a-totalita.livejournal.com/32638.html

Dům stojí na konci vesnice. Přišla jsem k němu od lesa skrz sad s pečlivě ošetřovanými stromy. Stařečkova pýcha. Co stařeček onemocněl, stará se o sad jeho syn.
Paní domu mě uctivě uvítala, tvář plnou obav.
Usmála jsem se na ni. Úsměv uklidňuje.
Když jsem jejich stračeně zlomenou nohu kouzem vyléčila, dokázala mi paní domu úsměv i vrátit.
Přešla jsem do světnice, požehnala domu, vyčistila jejich nejmladšímu děvčátku ošklivou odřeninu a zeptala se, jestli nedocházejí bylinky k utišení stařečkových bolestí. Zavrtěla hlavou. Smířeně a vyrovnaně.
Pomohla jsem alespoň s přípravou pohřbu. Tak to je. Některé nemoci vyléčí jen věčný klid.

Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Zima.
Jaro. Podzim. Zima.
Jaro. Léto. Podzim. Jaro.
Co se to sakra se světem stalo, že rok přestal mít dokonalý tvar?

Ohně už planou. Zaplašit mají z podsvětí strach. Končí se vláda předlouhých nocí. Slunce se vrací. Pod maskou skrývám ztrápenou tvář.
Moraně šaty, v kterýchs mě líbal, obléknu hbitě. Se zimou láska ať po vodě plyne, v podsvětí zmizí, netrápí nás.
Když voda s ohněm za krátké noci spojí se v jedno, slavnosti začnou, všude ryk, nepůjdu s tebou. Nepodám ruku. Pro jiného rozprostřu vlasy na naši stráň.
Sklizeň je dobrá s posledním snopem dojedem do vsi. Všude rej. Při tanci pevně chytneš mou ruku a nepustíš už.
Ohně zas planou. Slunce se vrací. Na jaře spolu budem se brát.