Moje články

Konec vesmíru byl vskutku divný kraj, vlastně spíš přístav. Někteří pasažéři byli zvědaví, jiní zabloudili a někdo hledal smysl života. Všechny je spojovalo to, že nakonec skončili v baru.
Jack tam hledal zapomnění. Správnější místo by nenašel, protože horší drinky nenalévali nikde jinde. Když se ráno zvedal, z pod stolu. Barman se na něj nevěřícně podíval. Vypadal sice přešle, ale žil.
„Kde tady seženu jídlo?“
Barman ukázal na večerku naproti, kde svítilo červenomodré „OPEN“.
Prodavač s někým telefonoval podivnou hatmatilkou a do toho se zeptal: „Kartáček na zuby potřebovat? Mít hezké zuby.“
„Ne, jídlo.“
„Nemám.“
„Ani gumový rohlík?“
Zavrtění hlavou.

Když se náklady na jídlo zdvojnásobily, začal jsem se pídit po příčině. Myslel jsem si, že mám pod sebou schopné lidi, ale po návštěvě kuchyně jsem si tím jist být přestal. Když jsem viděl, kolik se vyhazuje pečiva, zkaženého mléka a že máme nedostatek masa, řekl jsem Erestorovi, že se o to budu starat sám.
Několik dnů šlo vše hladce, až jsem propadl dojmu, jak mi to jde.
Když přišly stížnosti, zeptal jsem se Erestora, proč neobjednal to, o co jsem jej žádal. Odvětil mi: „Nevyplnil jste mi všechny papíry, které jsem vám dal, pane. Bez toho nemůžu dělat nic.“

Myslím si, že nejsem neschopný a umím se postarat o domácnost. Můj muž je teď nemocen, proto jsem včera zrušil návštěvu rodičů a zůstal s ním doma. Večer jsem dělal palačinky a jestli neporušená opustila pánev jedna, bylo to moc. Dnes se dařilo, dokud jsem se nerozhodl, že uvařím vepřo knedlo zelo. Při krájení cibule jsem se pořezal, maso jsem spálil a knedlíky mi nevykynuly. Na reinkarnaci jsem nikdy nevěřil, ale teď jsem přesvědčen, že jsem v minulém životě přinejmenším zabíjel rodné. Můj muž se na druhou stranu v příští inkarnaci narodí minimálně jako dalajláma. Protože mi ten oběd pochválil.

„Podívej, tady jsou stopy veverky,“ klekl si Maglor na zem a ukazoval malé obtisky. „Vyšplhala na tenhle strom, na zemi jsou rozesety zbytky z šišky.“
„Tady byl divočák,“ rozhrnuje pošlapanou trávu. „A velký, obtisky jsou hluboké.“
Blížili jsme se k táboru a já se stále díval na zem, jesli něco neuvidím. Čím jsme byli blíž, potkávali jsme jen stopy koní a bot. Občas nějaké srnky.
„A tohle je co za stopa?“ zadíval jsem se na brázdu v blátě v níž byly drápance a díry.
„To se strýček Maedhros plazil ožralý do stanu," řekl Maglor, když se podíval, kde stopa končí.

Když se to stalo poprvé, dalo se to přetrpět. Podruhé už odpočítavali na prstech konec, protože se stejně na nic jiného nemohli soustředit. Potřetí, když se to stále nezlepšovalo, se začali pídit po důvodu. A někteří zjišťovali, kdy se bude tryzna opakovat, aby se včas vzdálili.
„Lindire, ty to neslyšíš?“ Počkal si na něj Glorfindel, když opouštěl princezniny komnaty.
Lindir se zastavil, vytáhl si z ucha vatu a zeptal se: „Chtěl jsi něco?“
„Uf. Už jsem si myslel, že jsi přišel o sluch, protože to je něco strašného“
„Vím, proto si ho chráním, když se slečna pokouší o zpěv,“ vysvětlil.

Po dlouhém tréninku seskočili Elladan s Elrohirem na dvoře z koní a předali je štolbovi. Nedbali na únavu a začali se hned porovnávat, kdo z nich má pevnější stehna.
„Co se tady předvádíte v těch legínách, pánové?“ křikl na ně lord Glorfindel, který si zrovna vyvedl na dvůr ze stáje svého koně.
„To nejsou legíny, ale kamaše! Legíny nosí Arwen,“ ohradil se pohoršeně Elrohir.
Tu k Asfalothovi přicupital malý Estel a natahoval ruku k jeho čumáku.
„A ty nosíš co, Estele? Legíny nebo kamaše?“ zeptal se jej zlatovlasý elf.
„Tepláky,“ odpověděl hrdě hošík a vytáhl si je až po prsa.

Často jsme se s bratrem nudili. Maglor s Maedhrosem se nám sice věnovali, ale zdaleka to nevyplnilo všechen volný čas. Pokud jsme nebyli celé dny v sedle, na lovu nebo neseděli nad úkoly, vymýšleli jsme žertíky, které jsme raději neměli dělat.
Zrovna nedávno nás Maedhros nakrknul tak, že jsme se mu rozhodli rozepnout všechny řemínky na brnění. A to i ty zašlé, co šly špatně. Musel by pak někoho požádat, aby mu to pozapínal. Jednou rukou by to nezvládl. Těšili jsme se, jak se mu pomstíme. Jenže pak jsme si uvědomili, že by nás zabil a zase jsme to zapnuli.

Naše družina měla rozličné členy. Většina byli prostí vojáci, kteří toho moc nenamluvili a hleděli si jen své práce. Moc jsme se s nimi nevídali, drželi se stranou, protože jsme byli děti. Často se u ohně bavili po svém, ale to už jsme většinou spali. Ale přece jen jsem mezi nimi měl své oblíbence. Prvnímu jsme s bratrem dali přezdívku Nesnažse. Tvrdil, že nic nemá cenu, že stejně všichni umřeme. Byl jediný, na kterém si Maedhros vylíval vztek víc, než na nás dvou. A druhý byl Ukažse. S tím byla legrace. Rád se předváděl a krátil nám tím dlouhou chvíli.

„Ianto, poslední dobou se chováš jak ženská s PMS. Dej si čokoládu,“ pronesl otráveně Jack.
Napil se čerstvé kávy.
„Fuj, to's do ní dal jar?“ Vyplivl ji zpátky.
„Asi špatně umytý hrnek. Jako včera.“
„Včera byla dobrá.“
„A teď půjdeš ven, na vlastní pěst vyřešíš ten případ. Necháš se při tom zabít a pak zdrhneš se svým Doktorem. Ani se nerozloučíš,“ obvinil jej naštvaně Ianto. „Ale než odejdeš, tak jsem ti dával tohle. Zapnout to šlo, vypnout už ne,“ ukázal na přístroj ze spadlé lodi. Vzhledem k několika ciferníkům sloužil k měření. Na jednom běžely ručičky dopředu, na druhém dozadu.

„Až budu velký, budu králem,“ prohlásil sebejistě Elros. Zatvářil se u toho, jako by ho teď hned měla poslouchat nejmíň polovička světa.
„Ty určitě,“ poznamenal jsem ironicky.
„Dobrá, teď přebíráš velení nad celým táborem,“ vložil se do toho Maedhros.
Elros byl potěšen svou novou rolí a chtěl jít vydat nějaké rozkazy. Jeho pes hned přiběhl k jeho boku. Nadšeně skákal a hodlal jít tam, kam se hne jeho pán.
„Sedni a zůstaň!“ přikázal mu, pes toho však nedbal. „Řekl jsem zůstaň, sakra!"
„Jak chceš vládnout, když nemáš autoritu ani u psa,“ zachechtal se Maedhros. „Vždyť to by byla úplná anarchie.“

Čtyři předchozí běžci nebyli nic moc. Ne, že bychom jimi pohrdli, ale přece jen to nebyla moc velká výzva. Byli pomalí a příliš rychle podlehli zoufalství. Dostat je byla hračka. Ale pátý, ten stojí za to! Ten se jen tak nevzdává. Tolik naděje a optismu. Musím ho mít. A jen pro sebe. Na jeho mozek se mi sbíhají sliny. Ten se nenechá jen tak chytit. Je rychlý a chytrý. Číhám na něj za rohy a za keři, ale nevede se. Dnes však mám opravdu jedinečnou past. Červené minišaty ze skládky... Jestli jej nedostanu na tohle, tak už mi docházejí nápady.

Bratr láteřil. Dvojčata stála v pozoru a třásla se jim kolena tak, až jsem se divil, že to dokázala. Pohled měla zarytý do země.
„Maedhrosi, co se stalo, že je třeba tolik křiku?“ ptal jsem se.
„Sežrali mi salám! Tady jsem ho měl,“ ukázal.
„Nesežrali ti ho třeba psi?“ navrhl jsem řešení.
„A to poznám jak? Bojí se mě, aniž by něco provedli.“
„To kluci taky,“ poznamenal jsem suše.
Pak se na mě zadíval a jízlivě položil otázku: „Odky používáš jelení lůj?“
Hrklo ve mně. „Víš. Bylo to jen deset deka, já myslel, že už to nebudeš,“ vytáčel jsem se.

Na začátku nás bylo osm a stáli za námi mnozí, kteří spatřili krásu silmarilů. Teď jsme dva a už nestojíme proti nepříteli všech, který klenoty ukradl. Nepřáteli jsme se stali my. Nemáme už na ně nárok, přísaha je neplatná. Myslím, že i Maedhros to ví. Když mi však řekl pojď, poslechl jsem. Budu stát po boku bratra až do konce.
Převlečeni v tmavých pláštích plížíme se za tmy do tábora. Všechno zase od začáku. Po kolikáté? Nepočítám to. Pošetile se bez čtyř tisíc za zády ženeme do jisté zahuby.
Nechali nás jít. Avšak ty, co dřív chladily, teď nesnesitelně pálí.

Lampy tvoří ostrůvky světla a prohlubují stíny v koutech. Dnes v noci mám svou první noční hlídku bez doprovodu. A bojím se. Co kdyby se něco stalo? Třeba sem může vtrhnout armáda skřetů nebo něco podobného. A pak mi někdo sáhl na zadek. Vyděsil jsem se, otočil se a vyjekl jsem.
Když jsem pobral dech, přiskříplým hlasem jsem ze sebe dostal: „Lorde Elronde, vás jsem tady nečekal!“
***
„Můžeš mi vysvělit, proč mi v noci děsíš stráže?“ zeptal se mě Ereinion a výhružně vytáhl obočí.
„Říkal si přece, že chceš spát, že mám sahat na zadek někomu jinému,“ bránil jsem se.

Gil-Galadova služebná měla mnoho výhod. Nejen, že byla němá, ale taky dost špatně viděla. To bylo dobré hlavně v tom, že pokud se v dopoledních hodinách ještě někdo válel v králově posteli nebylo poznat, jde-li o muže či o ženu.
Jednou se to však vymstilo Silmarosovi (králův milovaný kocour), který se uvelebil v hromadě svlečeného povlečení. První fakt, co zachránil nebohému kocourovi život, byl, že nejdřív drhla prádlo na valše, než jej dala na vyvářku. A za druhé to, že nebyla také hluchá, protože jeho zoufalý nářek byl určitě slyšet za hranicemi Lindonu. Venkoncem si polepšil, páč voněl po fialkách.

Maglor se vrátil po několika dnech se svu družinou z výzvědů. Nikdo se nestaral o pořádek, to Maedhrosovi vždy přišlo zbytečné. Svého bratra našel, jak sedí před stanem s číší plnou medoviny.
„Kde jsou děti?“ zeptal se, protože především o ně se měl po těch pět dní postarat.
„Nevím,“ odpověděl lhostejně.
Maglor nad ním mávl rukou a šel je hledat. Hráli si kousek za táborem. Byli špinaví, nechal je hrát si v blátě a zřejmě se vůbec nemyli. Vlasy měli mastné a zacuchané. A hned jak jej spatřili, stěžovali si, že mají hrozný hlad, že měli včerejšího dne jen lembas.

Elrond se toho dne choval divně. Chodil s nosem nahoru, ladně našlapoval a pohazoval vlasy. Snad dělal, že je víla.
Maglor si jej podrobně prohlížel a pak si všiml, že jeho vlasy vypadají jinak.
„Elronde, co se ti stalo?,“ zeptal se a vzal do ruky jeden pramen poničených a seškvařených vlasů. „To si's popálil u ohně?“
„Jen jsem si je rovnal, aby se mi nevlnily.“
Maglor jej nakonec přesvědčil, že je nutné je ostříhat nakrátko. Vlasy rostly pomalu a dlouho vypadal jako oškubané kuře. To jej donutilo přestat se vzpouzet genům po Berenovi, pro které se mu vlasy mirně vlnily.

S Maglorem jsem si začal rozumět docela brzy, ale vyjít s Maedhrosem nebylo lehké. Měl raději Elrose, i když v jeho případě bylo těžko říct, jestli měl rád vůbec někoho.
Když se naše cesty rozscházely, Maglor se s námi dlouho loučil. Byli jsme pro něj jako mladší bratři. Maedhros se tvářil, že je mu to jedno. Jako když při každé příležitosti říkal, že nás měl v Sirionu zabít. Přesto jsem se za ním šel rozloučit. Krátce jsem jej objal, to jsem si nikdy nedovolil. Neslyšně zamumlal, že mě má rád. Nečekal jsem, že narazím na takovou neznámou v našem vztahu.

Maedhros hnal svého koně lesem. Doufal, že se zvíře samo dokáže rychle proplést kolem kmenů. Lovecký pes větřil stopu divočáka. Les byl nejprve čistý, ale čím hloub se pouštěli, tím přibývalo křoví a roklí. Nehleděl na sebe ani na koně. Divočák nosí v břiše klenot, který již dlouhá léta marně hledá. A už jej vidí, velké zvíře ryje v zemi, lanýže hledá. Zem je najednou měkká, promáčená. Lačná kytka po něm sahá. Jedné utne mečem květ a další už ho tahá ze sedla. Kope kolem sebe, marný je zápas.
Upocen se budí a měsíc v úplňku mu do tváře svítí.

Kradli jsme se ke stanu jednoho elfa, který měl hlídku. U něj se určitě najde další láhev medoviny.
Kousek od vchodu mi Elros pošeptal do ucha: „Psst, jdeme loupit.“
Kopl jsem do kotlíku, naštěstí to nebylo moc slyšet.
Elros odhrnul plachtu stanu, který se povážlivě nahnul, jak se chytil tyče.
„Ven,“ řekla silueta, která se objevila v otvoru.
Zalekli jsme se a co nejrychleji jsme vycouvali.
„Je vás slyšet po celém táboře,“ huboval nás Maglor. „A teď spát!“
Maglor pak řekl Maedhrosovi, co jsme provedli.
Probralo mě, když křičel: „A tys je nepotrestal?!“
Maglor hleděl mým směrem. „Potrestali se sami.“

Po měsících neustálého putování jsme si začali zvykat a zapomínat na pohodlí domova. Na měkkou postel, snídaně, obědy a večeře. Maglor nám to od začátku chtěl usnadnit. Často se pro tohle s Maedhrosem hádal.
Jen co jsme byli trochu starší, prohlásil, že pokud se nenaučíme lovit, budeme hlady. Nejdřív jsme chytali zajíce do ok. Elros měl vyprostit jednoho, co tam byl krátce a ještě žil. Nedokázal ho usmrtit. Maedhros se na něj opovržlivě podíval a tasil meč.
„Nedívejte se!“ Chtěl nás ušetřit Maglor.
„Jen ať se dívají!“
Ani bych nestačil zavřít oči, jak rychle máchnul mečem.
Elros byl o hladu.

Byla jasná červencová noc. Měsíc zaléval svým stříbřitým světlem zvrásněnou krajinu. Seděli jsme s Maglorem u ohně zahloubáni do svých myšlenek. Do ticha jen temně hučel les a vítr pročesávající schnoucí trávu.
Po chvíli začal tiše zpívat. Byla to krásná a také velmi teskná melodie. Slovům jsem nerozuměl.
Když dozpíval, zeptal jsem se: „Proč vždy zpíváš v jiném jazyce?“
„Je to můj rodný jazyk. Mám jej rád," vysvětlit mi a uhnul pohledem.
„Ale vždy to zní smutně,“ namítl jsem.
„Nese v sobě spoustu vzpomínek na krásná místa, která jsem musel opustit. A na rodinu." V očích se mu zaleskly slzy.

Tlustá vrstva sněhu pokrývala zem už dva měsíce. Z počátku to nebyl takový problém, ale teď už nebylo lehké ulovit ani vychrtlého králíka a zásoby se tenčily. Koně na tom nebyli o moc líp. Nakonec jsme museli obětovat nákladního koně a rozdělit maso a zavazadla na zbylé dva. A taky něco z nákladu zanechat na místě. Chtěli jsme vyhodit i pytel mrkve. Maglor nám to nedovolil. Prý je v zimě potřeba zelenina. Podívali jsme se na něj jako na blázna.
„Tohle nepotřebujem,“ řekl jsem. „Nezasytí ani nezahřeje.“
„Mají pravdu,“ odvětil Maedhros. To bylo poprvé, co s námi v něčem souhlasil.

Ianto Jones byl od začátku působení v cardiffském Torchwoodu fascinován archivem (a taky žil v přesvědčení, že musí vědět vše). Mnohdy zůstával v práci déle a pročítal záznamy o řešených případech a bývalých členech.
Ráno uvařil všem kávu a usadil se k počítači. Jenže pracovat při snídani se mu zdálo poněkud nevhodné. Rozhodl se prohlédnout si dokumentaci věcí, které prošly skrz trhlinu. Rozklikl složku s názvem na_vlastni_nebezpeci.
O tři hodiny později Ianta načapal Jack. Se zdviženým obočím přejel pohledem studené kafe vedle klávesnice, Ianta pohodlně usazeného před počítačem a 349. fotku roztomilého zvířecího mláďěte s packou v tlamě na monitoru.

Pozoroval blížící se vojsko. Bylo obrovské, strašné a krásné. Lesk zbroje elfů, lidí a koní oslepoval oči. Nádherné práce elfských kovářů. Lehké zbroje a přesto pevné, zdobené složitými ornamenty. Elegantní tvary štítů připravené odklonit rány protivníků. Nádherné látky čistých barev doplňující zbroje v podobě plášťů. Dobře vyvážené a ostré zbraně ladných tvarů. Vepředu zářil hrot kopí Aeglos, jejž si nesl velekrál Noldor. Také zahlédl modrý praporec s dvanácti hvězdami, který ponese do války on, oblečen do své zbroje, která již byla připravená k obléknutí.
Tolik nádhery stvořené pro tak hrůznou věc, se stínem je však třeba bojovat a porazit jej.

Celebrían jednou vyhledala lorda Elronda a měla na něj prosbu.
„Chápu, že vnímáš naše děti jako by stále byly dětmi, ale ony si myslí něco jiného,“ objasňovala mu jeho choť.
„Vždyť se jim dostává vzdělání. Jsou učeni jízdě na koni i šermu,“ podivil se.
„Mysleli tvoje příběhy před spaním.“
„Mám pocit, že je zbožňují.“
„Ano, ale nelíbí se jim, že jim na dobrou noc říkáš pac a pusu a líbáš je na čelo. Tobě by se to v jejich věku taky nelíbilo.“
„Ani nevím, je to tak dávno. Je jim míň, než bylo mně, když jsi se narodila,“ poznamenal Elrond.

Dvojčata měla spoustu práce. Už se jim povedlo rozezlit mistra Erestora. Pak podkoního, když mu ukradli koně a bez sedel se na nich proháněli a on je nemohl chytit. Teď seděli na stromě a vyčkávali, až kolem půjde Lindir, aby po něm mohli hodit pár nezralých jablek.
Jenže se tady zase objevila Arwen a už chtěla šplhat nahoru za nimi. Spustili na ní salvu jablek, ale i přesto se za nimi, v těch růžových nabíraných šatech, drala dál. A křičela na ně, ať toho nechají.
Elrond vyběhl ven: „Snad si vaše sestra může hrát s vámi!“
„Nemůže, protože je holka!“

Elrond se nemohl dočkat, až bude blíž těm, které ztratil. Bezděčně přejel po Vilye na své ruce.
Glorfindel, který dosud šel podle Erestorova boku, jej objal paží kolem pasu. V přístavu už na ně čekala jejich labutí loď.
Galadriel se těšila, že spatří pravý Lórien.
Lindir se držel za ruku s Elladanem a jeho zamilované srdce toužilo skládat nové písně o nových krásách a dojmech.
Celebrinel s nadšením očekával, že se bude učit a zdokonalovat a jednou snad vyrábět takové šperky, že dojmou nejednoho elfa.
Asfaloth neklidně frkal, jako by ucítil vůni té nejšťavnatější trávy, jakou dosud neměl příležitost ochutnat.

Oslava byla v plném proudu. Elfové se bavili, nejvíce samozřejmě dvojčata, a očekávali překvapení. Když sluhové konečně přivezli obrovský překrytý dort, dalo se napětí krájet. Na Glorfindelův pokyn odkryli to, co zůstávalo skryto a tohle nečekal nikdo, dokonce ani Glorfindel.
Na podnose seděla trpaslice oděná ve zbroji zakrývající hruď a v dolní části imitovala minisukni, čímž skrývala opravdu jen to, co opravdu nikdo nechtěl vidět. Na nahé kůži byla ulepená od krému a ve vlasech jí ulpívaly marcipánové květy. Omluvně se podívala na Glorfindela a vysvětlila mu, že tak voněl a lákal ji, aby jej snědla, že prostě nedokázala odolat.

Mistr Erestor zvedl zrak od stolu, když vstoupil do místnosti lord Elrond a položil na stůl knihu.
„Máte přečteno? Co jste se dozvěděl?“ ptal se Erestor.
„Saeros byl členem dvora Thingola v Doriathu-“ začal Elrond, ale Erestor jej přerušil.
„Tohle ví každý. Co soudíte o jeho činech? Kdo byl na vině Saeros nebo Túrin?“
„Myslím, že Saeros. Provokoval a nechal se vyprovokovat. Místo toho, aby se poučil, že se nemá zaplétat do sporů s lidmi, se nechal potupně štvát jako zvíře. Nepostavil se za své činy a raději zemřel. Takový přizdisráč, řekl bych.“
„Elronde, vyjadřujte se slušně!“ napomenul jej učitel.

Nasával vůni hlíny, která voněla po dešti. Do toho mu zpíval mírně rozvodněný potok. Jeho zrak poutala svěží zeleň nových listů bříz, obdivoval stříbřitě šedou barvu hladké kůry buků. Tvář mu polaskal hrozen květů bílého šeříku. Sehnul se, aby pohladil sametový list rostliny. Rozplýval se nad nádherou rozkvetlých šípkových růží a ocenil jednoduchost květu nifredilu.
Pokoušel se obsáhnout to, co stvořila umělkyně příroda a nedíval se, kam jej vedou jeho kroky. Roklinkou se rozezněl táhlý vysoký tón, který vyjadřoval velkou bolest a křivdu. Lindir se ztěžka opřel o starou pumpu, do které vrazil a proklínal ji, sebe i celý svět.

„Pane, musíte si vyzkoušet svou svatební róbu,“ přišel za Elrondem krejčí s rozpracovaným oděvem.
„Budete si přát zlaté nebo bílé stuhy?“ ptal se Lindir.
„Pane, rozhodl byste se raději pro pečeného bažanta nebo divokého vepře na brusinkách?“ tázal se kuchař.
„Chcete raději narcisky nebo tulipány?“ vrátil se znova Lindir.
„Mě je to jedno! Dejte tam, co chcete!“ zařval podrážděně Elrond.
„Ale pane, je to váš svatební den. Všechno musí být dokonalé. A podle vašeho rozhodnutí budeme ladit ostatní barvy,“ vysvětloval trpělivě.
„Ale mě je to jedno! Raději zemřít, než se ženit…“ postěžoval si pán Imladris.
„Chápu, ale co si vyberete?

Byl jsem pozván do domu pána Jonese. Za velké pochybení svého hostitele považuji, že jsem nebyl varován před nástrahami anglického venkova.
Jen co jsem na dvoře seskočil z koně, vnořila se má bota do měkkého a smradlavého. Očistit jsem si ji musel sám kusem slámy. O koně se mi taky nikdo nepostaral. Než jsem se dostal ke dveřím domu, křuplo mi něco pod nohama a z bot mi odkapával žlutý sliz. Zaklepal jsem. Nepřišla mi otevřít služebná, jak jsem očekával, ale mladá dáma a hned se mi pověsila kolem krku. Myslím, že nemám rád venkov, tuto dobu a slečnu Kitty.

Stál v koutě a pečlivě se vyhýbal kontaktu s matkami mladých dívek na vdávaní. Podobný problém měl očividně i jeden mladý muž. Vysmekl se z náruče mladé dívky, která si u něj vynutila tanec a vydal se za ním.
„Dobrý večer, vás jsem tady ještě neviděl.“
„Přijel jsem nedávno. Elrond z Imladris,“ odvětil jsem.
„Ianto Jones. Je to vyčerpávající, viďte?“
Pokývl jsem.
„Tohle dělají vždy?“
„Zřejmě jste z daleka. Říkají tomu volání přírody.“
Připojil se k nim pohledný pan Darcy.
„Mohu?“ optal se. Ovinul paži kolem pana Jonese a odtančil s ním do středu místnosti.
Nechápal kam lidi pořád spěchají.

Ráno se probudil a cítil se, jako by zkonzumoval větší než malé množství vína. Pokusil se zvednout hlavu, ale uznal, že to nebyl dobrý nápad. Zazvonil na služebnou a trpěl.
Za chvíli, která mu připadala jako půlhodina, donesla tác se snídaní servírovanou na cínových talířích. Podivil se nad touto skutečností.
„Jiné nemáme, včera se rozbily,“ vysvětlovala služebná.
„Zase? Zavolejte mi Glorfindela.“
Volaný se vpotácel do dveří a držel se za hlavu.
„Takhle to dál nejde! Obdivuji vaše taneční umění, ale byl bych rád, kdybyste jej neprovozoval na stole.“
„Včera jsem na stole nebyl.“
„Pro lásku Valar, ne!“ vzpomněl si Elrond.

Toho dne byla v Roklince velká sláva. Přijela karavana kupců a vezla jídlo, kterého byl velký nedostatek, neboť byla válka. Minulou karavanu dokonce okradli skřeti. Byly to krušné časy, žili ze zásob lembasu, jež byl jen na příděl.
Ovšem, jak se posléze ukázalo, sláva to nebyla veliká. Jelikož válkou strádala celá země, dovezli kupci jen sůl, rýži a omáčku Uncle Bean´s (zboží od lidí, které se nekazí). Bylo to však lepší než lembas.
Přece jen se ten den stoly prohýbaly pod mísami plnými voňavé rýže a sladkokyselé omáčky. Elfové jedli, pili, veselili se a často vykřikovali: „Chci více toho strýce!“

Jen co se Galadriel narodila dcera, už hledala vhodného ženicha. Bylo by dobré, kdyby to byl Elrond Peredhel, jelikož mu v žilách koluje královská krev, tudíž by to byl výhodný sňatek, ten však o tom nechtěl ani slyšet.
„Elronde, pochop, musíš se někdy oženit,“ přemlouval jej Ereinion.
„Ale tys to taky neudělal."
„Tebe si vzít nemůžu. Ale ty musíš zachránit královskou linii,“ argumentoval.
„Nechci! Žena má být jen krásná a vypadat dobře v šatech, aby působila dekorativně v místnosti. A při tom by měla vyšívat nebo se dívat z okna,“ pronesl rozhodně.
„Jsi mladý, třeba změníš názor,“ uzavřel rozhovor Gil-Galad.

Elrond seděl v síni ohně spolu s Bilbem, který pokračoval na své knize. Hobit zvedl zrak a promluvil na elfa: „Už jsem vám vyprávěl, jak jsem sám bojoval proti zlobrům?“ Elrond pokýval hlavou a Bilbo pokračoval: „Byl jsem zrovna na lovu a trpaslíci seděli kolem ohně v táboře. Najednou si uvědomím, že nic neslyším. Tak jsem se vrátil. Všichni byli pryč. Pak jsem uviděl pět obrovských zlobrů, jak si opékají trpaslíky na ohni. Nakráčel jsem mezi mě, dostali strach, ale vydat je nechtěli. Tak jsem je pobil,“ dokončil vypravování. Elrond se usmál, slyšel ji mnohokrát, ale pokaždé byla jinak okořeněná.